Jdi na obsah Jdi na menu
 


IV. kapitola: Zdegenerovaná chobotnička

16. 9. 2010

IV. kapitola: Zdegenerovaná chobotnička

 

Doktor mu pak přece jen píchl injekci na uklidnění a on se propadl do hladiny mezi spánkem a bděním.

„Jsem zase sám... toho jsem se bál, už jako kluk.“

Nejsi sám, Anakine. Nikdy jsi nebyl sám. Jen sis to nechtěl připustit... Ani teď nejsi sám. Víš to. Nejsi sám.

Vytáhli ho, když časová znamení hlásila dvě hodiny po poledni. Doktor ho znovu doprovázel. Tentokrát do jeho osobní kajuty. Když se ptal proč zrovna tam, když předtím spal v pokoji ošetřovny, jen se tajuplně usmál. Ale když dveře odjely stranou, nemusel už podávat vysvětlení. Jen pokýval hlavou.

"Probudila se kolem jedenácté hodiny s tím, že nemůže spát. A nebylo možné ji živou mocí zadržet. Promiňte..."

Zineé mu zase okupovala postel. A i při své výšce a váze to dokázala tak dokonale, že na něj už místo nezbývalo.

Měl tam jiné lůžko. Nachystané vedle. I s kapačkou. Tam mu pomohli lehnout a doktor mu dal výživu a trochu čaje.

Pil, znova, po tolika letech. Bylo to… jiné. Dokonalé...

Vader se ale moc nebavil, jen ležel a díval se do stropu.

Doktor si připomněl, že je to Darth Vader, mocný lord ze Sithu, a tak ho po několika nezbytných formalitách opustil. Nikdy nemohl vědět, kdy v něm opět převládne Temná část jeho duše a co bude následovat potom. A nehodlal na to čekat. Jeho zdemolované pracoviště mu bylo dostatečným varováním.

Nechal lorda Vadera v klidu a tichu vlastních myšlenek.

Jenže Vader nemluvil a ani nespal, doktor věděl, že by měl obojí. Prodělal těžký šok. zjistil, že žil svůj živit jinak než mohl, že žil zmrzačený z něčího rozmaru. A to, že mu to udělal ten, komu sloužil, ho muselo zdrtit…

A pak náhle ucítil ten dotek síly. Jemný jako pohlazení. Vůbec ne skutečný, ale ani tak docela snový. A tiché zašeptání.

Vadere...

Nechte mě být!, zavrčel, ale přesto nedokázal poznat, kdo ho to hladí. Tak moc si přál na jedné straně se schoulit jako malý chlapec svému mistru v náručí a na straně druhé někoho zabít!

Vadere... opakovala Síla a dál mu jemně přejížděla po znovu zahojeném těle. Vadere...

"Já mám hlad," ozvalo se potom velmi skutečným hlasem a když se podíval, kdo mluví, Zineé se právě protahovala, očividně odpočinutá a v dobré náladě.

Nereagoval. Nelíbilo se mu, že ho někdo ruší v jeho sebelítosti. A chtěl, aby ho ta Síla tak hladila, líbilo se mu to. Zavřel oči

"Haló, je tu někdo přítomný? Mám hlad, hlad, hlad!"

Najednou se ty doteky staly slabší a slabší až vymizely docela. V té chvíli ze sebe Zineé shodila župan a oblékla se.

"Může tu někdo velice hladový sehnat cokoliv poživatelného?"

"Tak si něco objednej," zachrčel tiše a pak ji zase ignoroval. Rád by, aby se ho dotkla, ale ať mu upadne ruka a jazyk, jestli jí to řekne! Nadechl se a vyvolal vzpomínky na Oblačné město. Postel, kde ležela a ten pocit, když hladila Landa a on to cítil, jako by hladila jeho

"Teda, pod tou maskou jsi byl příjemnější," odtušila, ale náladu jí nezkazil. Zatím. Nepochyboval, že to přijde. Ale ona odešla. Prostě si natáhla boty, připjala pás s mečem a vyšla z kajuty. Měla zvláštně lehký krok, trochu taneční, trochu zlodějský, skoro neslyšný. Kdyby necítil její energii, vůbec by nevěděl, že je pryč, nebo kam jde.

Hladí ho. Laská. Je s ním. Vader zavřel oči a jeho ruce sebou cukly. A zvláštní věc, i tělo na to reagovalo

Mohl cítit její tělo, jak se o něj opírá. Její ruce na ramenou. Její rty na svých, jak ho naléhavě líbají. Horce a vášnivě. Mohl se jí dotknout. Cítit pod prsty tu strašnou jizvu na jejím břiše, ale i její kůži... Nevěděl, jaká je na dotek, ale představoval si, že velice jemná, hladká a příjemná. Byla mu tak blízko... A přitom tak daleko.

K čertu s ní!

Schoulil se do klubíčka a sevřel rty. Dech se stal trochu namáhavější a to se sám sebe ani nedotkl. A přeci měl pocit, jako by to ona dělala za něj. A nejen pocit. Bylo to po dlouhé době, co si jeho tělo uvědomilo, že je chlap.

Ale ona se ho dotkla. Objala ho, tam na ošetřovně, objala ho a jen to objetí stačilo, aby se uklidnil, aby začal uvažovat jako vždycky. Držela ho za ruku, opřela se o něj, usnula mu v náručí... Když se s ní potkal poprvé, měl ji v moci. Ležela pod ním, bezmocná, a on jí ukazoval své vzpomínky. Tehdy mu to bylo jedno.

Ale teď ne. Teď si tak zoufale přál, aby tu byla a na druhou stranu se za sebe styděl. Bál se. A nenáviděl.

Zineé...

"Tak už se mnou mluvíš?" ozval se nad ním její hlas.

Drzé mládě, drzé nevychované dítě. Ano, to byla, drzé, umanuté, paličaté děcko, které Obi-Wan nezvládl a hodil na krk jemu. Nic jiného. Demonstrativně mlčel.

"Fajn, beru to, že nemluvíš. Trochu nevděk, ale co, od tebe jsem si už zvykla." Přešla s obrovským tácem k posteli a pohodlně se uvelebila. "Mám hlad, jako bych měsíc nejedla."

Podíval se, toho jídla bylo nejméně pro tři lidi.

"To hodláš sníst všechno?"

"Jo," zazněla lakonická odpověď.

"Bude ti špatně."

"Mám hlad," zahuhlala.

"Stejně ti bude špatně.."

"Mám dobré trávení."

"Tak to ti závidím."

"Copak, ještě nemůžeš jíst?"

"Po málu..." připustil neochotně.

"To tě lituju, protože tenhle steak je... Mňam," slastně přivřela oči. "Vážně. Je naprosto dokonale udělaný, nevím jaks to dokázal, ale kuchaře máš prvotřídního. Je středně propečený, akorát. Šťavnatý vevnitř, křupavý po okraji. Ano a potom tu máme kuřecí křidýlka. Na dantooinským medu, tvůj kuchař se vyzná... Poslyš, co vlastně můžeš jíst?"

"Vaše želé, pane," vklouzl dovnitř voják a na podnose měl jakousi podezřele se tvářící, rosolovitou hmotu.

"- a jó! Přineste mi taky! Třešňové. Se šlehačkou." Zineé se zazubila.

"A čokoládové drobení, to jsi zapomněla," zabrblal Vader, ale voják jen srazil podpatky a zmizel.

"Hm, čokoláda?"

"Moje dávná… přítelkyně… ji milovala."

"Tvoje žena, chtěl jsi říct," zašeptala a najednou to znělo chladně a odtažitě. "Že ano? Tvoje žena. Muži jako ty nemívají dávné přítelkyně..."

"Padmé..." Vader otočil hlavu a stiskl rty.

"Tak se jmenovala? Ne, počkej, nechci to vědět. A ostatně, já čokoládu nerada, proto jsem si o ni neřekla..."

A pak bylo ticho. Zineé jedla, skutečně měla velký hlad, po takovém vyčerpání to bylo docela normální. A Vader mluvit nechtěl, tak proč se namáhat.

Mohla jsem si to myslet..., napadlo ji potom. Nikdy pro nikoho nebudu já. Nikdy jsem pro nikoho já nebyla.

Zineé, je jí tak podobná. A já, já… Proč jen jsi mi ji poslal do cesty, Obi-Wane?

"Zineé?" Ticho prolomil Vader, který se díval do stropu.

"Ano?"

"Jak se cítíš?"

"Mám hlad, jinak nic zvláštního, proč se ptáš...?" odtušila, když si dala načas a pečlivě si vychutnala sousto ze svého báječného steaku.

"Jíš jak dorostenec."

"Mám hlad. Nechat si tělem projít takový kvanta Síly, že by to mohlo obnovit Řád, to jednoho vyčerpá. A ty ses taky nechoval dvakrát slušně."

„Co jsem ti udělal?" zeptal se tiše

"To já nevím, ale mám pocit, že dvakrát jsem si skoro sáhla na dno, takže se asi něco dělo..." pokrčila rameny. "Nejsem odborník na teorie, Obi-Wan mě naučil hlavně praxi."

"Chceš říct, že dvakrát jsem byl skoro mrtvý?"

"Ano, tak se to dá taky říct."

"Děkuji.“

"Není zač. Doufám, že jsem tě potom nepraštila, nebo tak něco... Však víš, na té ošetřovně." Dívala se do talíře a tvářila se zamyšleně. "Napůl jsem spala, asi jsem nebyla moc příjemná."

"Zachránila‘s doktora a pak i mě, asi… Nebyl jsem moc příčetný."

"No, upřímně, moc si nepamatuju jak to probíhalo. Jen, že jsem někomu usnula na rameni a bylo to moc příjemný. Hezky voněl..." Trochu se usmála a protáhla.

Vader odvrátil tvář a začervenal se.

"Mně."

"Cože?"

"Mně jste usnula na rameni."

Zadívala se na něj. Pronikavý pohled zelenofialových očí. Čekal, že se začne vztekat, nebo se ohradí jinak, ale ona se jen znovu usmála a pak si založila ruce v bok.

"Víte, že teď jste docela hezký mužský?" zašeptala po chvíli.

"Netykali jsme si?"

"Začal sis."

Sklopil oči. A pak se usmál. "Dáma první.."

"Cože?"

"Pode protokolu mi to musíte dovolit vy jako žena," usmál se. "Zbytek vychování."

"Předtím ses na povolení neptal. Ale ok, povoluju ti říkat mi Zineé a usmívat se u toho," uchechtla se a potom se znova vrhla na steak. "A fakt tě lituju, Vadere, protože to jídlo je prvotřídní. Co to tvoje želé?"

"Výživné. Ale dlouho ho jíst nebudu. Jen jsem kolem dvaceti let pořádně nejedl. Vždy to bylo… problematické."

"Jo, jo, ty tvoje hadičky, jak oživlá chobotnička se zdegenerovanejma chapadýlkama," Zineé zavrtěla hlavou. "Strašlivá představa, živit se jenom přes žíly. Fujtajskl. To je ještě horší představa, než když tě těsně před cílem kontrolujou celníci." Hodila do sebe další sousto. Steak v ní zmizel skoro celý a ještě toho spousta zbývala. Po chvíli se na něj znovu podívala. Úkosem. "Mimochodem, zvládneš se najíst sám? Nebo ti budu muset pomoct, abych se nectila jako tyran?"

"Zvládnu to sám, ty paže jsou skoro zacelené."

"Máš je bionické."

"To ano."

"Hm, a co nohy?"

"Taky."

"A zbytek?"

"Více méně, můj."

"Takže vlastně to nejdůležitější máš vlastní. To je fajn," trochu se ušklíbla.

"Ano,"ušklíbl se. "Mám."

„Jak říkám, to je fajn,“ pustila se do těch výborných křidýlek marinovaných v dantooinském medu. Krmila se dobře hodinu, občas s ním něco prohodila, ale mezitím to opravdu stačila sníst naprosto všechno, i když to nechápal a zdálo se mu to nemožné, jakou rychlostí v ní to jídlo zmizelo. Kam to dávala? Nakonec ještě zlikvidovala to třešňové želé. Bez čokolády.

 

O pár dní později, doktor konstatoval, že se jeho stav vyvíjí uspokojivě. Právě ho vytáhl z regenerátoru, ve kterém ho se Zineéinou pomocí přiměl trávit ještě minimálně tři hodiny denně a pokaždé ty jizvy vypadaly lépe a lépe.

Jenže zdálo se, že ho to tolik nezajímá. Ano, zase začal víc vypadat jako člověk. Zase mohl dýchat a jedl. Pil čaj a ovocné šťávy, rád si s ní povídal, ale oficiálně byl pořád tak trochu mimo. Loď vedl Piett a o pozemní jednotky se staral Vers.

Císaři oznámil, že stále nepřetržitě pátrá po mladém Skywalkerovi i po onom neznámém rytíři Jedi. Zatím bezvýsledně.

Skywalkera je možno sledovat.

O tom druhém žádné zprávy nemá.

Vypadalo to velice věrohodně. Také dál bojoval proti povstalcům, ale s čím dál větší nechutí. Galaktické Impérium, jehož byl sám součástí a hybnou silou se mu z duše protivilo. Už ani nevyslýchal zajatce. Nebo nařídil kolikrát jejich propuštění. Najednou už nevěděl, co má cenu. Ale Imperium v situaci jaké bylo, ne, opravdu, o to už nestál.

Zineé s ním mluvila. Doopravdy mluvila, ne jenom se hádala. Ráda s ním hrála takovou skoro hru na otázky a odpovědi. Dozvěděl se toho o ní spoustu. A sám jí toho o sobě spoustu pověděl. Věci, o nichž ani netušil, že se v jeho duši a myšlenkách nalézají. Ale najednou tu byly.

"Takže, co Císař?"

"Nerudný starý dědek, který bohužel disponuje neuvěřitelnou mocí. Vlezla mu na mozek. Co tvoje pašerácká kariéra?"

"Samozřejmě, že jsem pašerák a jsem na to hrdá. Jsem jedna z nejlepších, celníci už mě párkrát chytli a nic mi nedokázali."

"A pak jsi mi ukradla loď."

"Můj lepší kousek, ale ani jsi mě nestíhal."

"Mám Rytíře rád."

"Máš v něm pohodlná sedadla."

"Je to moje loď."

"Hm, tak proč máš ještě Královnu?"

"Rytíř je prototyp."

"Aha." Seděla na jeho posteli v tureckém sedu a louskala oříšky.

On ležel na druhé posteli, ještě připojený na kapačky s výživou, ale na stolku vedle měl zase želé. Tentokrát tmavě modré. Okomentovala ho, že se jí ta barva líbí, že je taková - jiná.

"Ale ty sedačky byly skutečně pohodlné. Skoro jsem ti odpustila, žes mi zdemoloval Reviu. Jen to vysílání na frekvenci Impéria mi to poněkud zkazilo."

"Můžeš to přeladit, to víš," usmál se a pak nevraživě pozoroval želé. "Už jsme měl i polévky."

"Ano, ale doktor říkal, že si musíš zvykat pomalu. Dej si želé. A bude dobře."

"Jsi protivná."

"To budu teprve až moc ztloustneš." Trochu se uchechtla a vyloupala si další hrst oříšků. A když se na to želé pořád díval tak nevraživě, sklouzla z postele dolů a sedla si k němu.

"No tak!" pobídla ho potom. "Určitě je jedlé... Nechtějí tě otrávit."

"Ale ty jsi otravná."

Nehnulo to s ní. "Ano, jsem. A budu ještě víc, jestli budeš takhle trucovat!"

"Nemám rád želé," zabručel a jí připadal najednou jako malý kluk.

"Měl bys jíst."

"Nemám hlad."

"Vadere!" zamračila se. Potom popadla misku s třesoucí se hmotou. Nabrala na lžíci. "Otevři pusu. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém!"

"Po zlém?" vytřeštil oči. On tu byl ten strašlivý, ten zlý, ten hrozivý. A ona se chovala jakoby se nechumelilo.

"Jo! Srážím ti autoritu, důstojnost, a kdo ví co ještě, protože ty to sníš. A chováš se jak malý dítě!"

"Nikdy jsem neměl rád želé." Jenže to už mu strčila lžíci do úst. A on musel polknout. "Je to hnus, zkus si to sama!" zamumlal.

Chvilku ho pozorovala ale pak si nabrala na kousek a čichla k němu.

"Hm, zrovna moc to nevoní."

"A ještě hůř chutná, no zkus to."

"Třešňové želé to teda není, ale i když to nevoní, zas tak hrozné to není. A určitě to má hromadu výživových hodnot." Skoro ho přemlouvala. "Hele, to vůbec nejsi ty. Mám strašlivej problém si tě teď spojit s tím obrovským černým monstrem, které mi zničilo loď a pak to chvilku vypadalo, že mě znásilní..." Potřásla hlavou.

"To jsem žádné ženě neudělal."

"Co?"

"Žádnou jsem neznásilnil."

"Opravdu?"

"Opravdu. Nikdy bych žádnou… žádné bych neublížil."

"Ale na postel jsi mě hodil, to nepopřeš... Otevři pusu," nekompromisně k němu namířila lžíci. Neochotně ji poslechl a když polykal, tvářil se jakoby jedl něco strašlivého...

"Opravdu strašné," řekl, když se konečně kelímek vyprázdnil.

"Ale pravý válečník se nezapřel, překonal jsi svého nepřítele," ušklíbla se a zase si vlezla na jeho postel, ke svým oříškům.

"Zineé?"

"Ano."

Nic neřekl, jen se na ni díval.

"Můžeš... slézt z mý postele?"

„Proč?"

"A jít sem-?"

"Proč?" zdvihla obočí, ale potom tedy milostivě slezla a přešla k němu. V dlani ještě pořád měla několik oříšků a její zbožný výraz s jakým si je vychutnávala byl moc hezký. "Co je?" zeptala se potom, když v ní zmizel poslední a oprášila si dlaně. "Není ti dobře? Máš bolesti?"

"Trochu, jen. Asi mě zlobí oči, špatně tam na tebe vidím."

"Opravdu?"

"Ale no tak..."

Přešla k němu ještě blíž a nakonec si zase sedla na kraj lůžka. Pak vytáhla odněkud doktorovo tužkové světýlko.

"Ukradla jsi mu ho?"

"Ne, půjčil mi ho," ušklíbla se.

"Snad nejsi taky doktor..."

"Umím Sílou líp léčit, než s ní útočit, jestli ti jde o tohle... Ukaž ty oči." Nahnula se na něj a potom mu položila ruku na čelo a začala prozkoumávat oční víčka. "Hm?"

"Bolí mě, nejsem zvyklý se na svět dívat vlastníma očima, v masce jsou filtry."

"Zničilo ti to i oči?"

"Ten žár? Ano... Skoro."

"Dobře, tak se na to podíváme..." nahnula se nad něj ještě víc, její vlasy ho polechtaly na krku. Byla tak strašlivě blízko, že se stačilo jen pohnout a dotkl by se jí. "... nic zvláštního nevidím. Bude to asi jen únava."

"Asi ano. Ale máš Moc… Jsi si jistá?"

Vader chtěl, aby s ním byla víc. Aby mu byla nablízku. Aby... Najednou ke své hrůze zjistil, že ji hladí po vlasech.

Zarazila se.

"Vadere?" zeptala se potom, ale nějak se jí nechtělo té ruce uhnout. Byla jemná a opatrná, skoro se jí nedotýkala... Přiložila mu dlaň nejprve na jedno oko a potom na druhé. "Myslím, myslím, že je to skutečně jen únava. Vadere...?"

"Jmenuji se Anakin," zašeptal."Vader je jen… Ta maska."

Zachvěla se. "Anakin..." zopakovala potom tiše. "Anakin... Skywalker."

"Ano," hlesl a trochu víc ji sevřel rameno, bál se, že se mu vykroutí. Neudělala to.

"Všechno kvůli..." Najednou se jí v pohledu podivně zalesklo. "Kvůli tobě... Jsem musela... výcvik. Jedi. Kvůli tobě to Obi-Wan..." Chvěla se jí brada.

"Já jsem ta příčina. Vader – Skywalker," zašeptal a z očí se mu spustily slzy.

"Nebreč, podráždíš si sliznice," odpověděla mu automaticky. "Nebreč, sakra," popotáhla potom. Přitáhl si ji k sobě.

"Největší zlo. Přál jsem si, aby mě Obi-Wan zabil, tehdy tam v tom kráteru. Zklamal jsem... A když jsem teď zjistil, že mě zradil i Císař…“

"Tak co? Prohlásíš, promiňte přátelé, mýlil jsem se, odcházím? Nebo jak si to představuješ...?" zavrtěla hlavou, ale pořád se mu nevyškubla. Nedělala nic, jakoby držel hadrovou panenku.

"Nevím, co mám dělat. Jen vím, co nechci," zašeptal a pak si ji přitáhl blíž. Ted už na něm ležela.

"A co nechceš?" zeptala se sotva slyšitelně, sevřená v jeho pažích. Mohl cítit jak jí voní vlasy, jak pomalu dýchá.

"Už mu nechci sloužit. Ne někomu, kdo mě zradil a jen využil. Byl jsem... hlupák, "

"Pomůže ti, když řeknu, že jsi byl hlupák...?" zašeptala s nádechem hořkého pobavení a pak ho lehce pohladila. Opatrný dotek, stejně jemný, jako byly doteky Síly...

"Nevím,"trochu se usmál a pořád měl zavřené oči. Možná se bál, že kdyby je otevřel, musel by pak čelit kruté realitě. Přesto věděla, že má modro-šedé oči, už je viděla. A věděla, jak dokáží být smutné. I tohle bylo svým způsobem smutné, jak se tu sesypal.

A to netušila, že to může být ještě horší. Mnohem horší.

V té chvíli, kdy ji držel, kdy jí hladil tak opatrně, až mohla cítit, že snad tají i dech, aby se jí nějak nedotkl, kdy si byli blíž, než kdy dřív... Někdo zaklepal.

"Lorde Vadere, právě dorazil raketoplán X75. Jeho posádka ohlásila splněný úkol. Solo i Fett byli předáni Jabbovi Hutt."

Vader zaskřípal zuby. Věděl, že teď ho bude nenávidět a on… Tolik si přál, aby ho… milovala. Ano, to bylo ono. Toužil po tom, aby ho někdo miloval.

Zineéino tělo v jeho náruči ztuhlo.

"Han Solo?" zašeptala po nekonečně dlouhé chvíli. Její hlas byl studený a její Síla... hrozilo, že ho snad spálí na místě. "Han Solo, kterému patří Falcon?"

Pustil ji.

"Ano, Solo je u Jabby, kam si pro něj přijde můj syn. Luke," řekl klidně.

"To je možný," zavrčela. "Rozhodně to od něj bude moc hezký... Což se o tobě zrovna říct nedá, Vadere!" A pak to přišlo. Zdvihla se a v očích měla vztek. Velký vztek. "Nepokoušej se mi bránit," zasykla potom. "Jinak tady budou mrtví!"

Vytáhla meč. Dveře odjely stranou... A pak byla pryč.

Za několik minut se objevil hlídkující důstojník.

"Velice mě to mrzí, Lorde Vadere, ale ta žena znovu ukradla Černého rytíře. Už jsem dal pokyn střelcům. Čekáme jen na váš rozkaz."

"Nechte ji letět! Ta loď je její, jasné? Je to můj agent!"

"Pane?" Důstojník zdvihl obočí. "Asi jsem vám špatně rozuměl. Máme ji nechat odletět?"

"Ano! Čemu jste na tom nerozuměl?!" vyštěkl Vader.

"Ne, promiňte pane, ničemu. Rozumím. Nashledanou," důstojník srazil podpatky a potom se rychle odporoučel.

Vader zase zuřil. A třebaže se teď pohyboval občas bez své masky, neznamenalo to, že bude milosrdnější. Měl stejné záchvaty vzteku jako předtím.

Opustila ho. Ona si dovolila ho opustit, vzdorovat mu. On byl pořád lord ze Sithu, sakra! A ona to odmítala respektovat, ona na to prostě jednoduše kašlala! Jak si to sakra mohla dovolit? Jak si to všichni mohli dovolit?! Všichni ti, co teď kolem chodili po špičkách, důstojníci co se ho ptali, jestli své rozkazy myslí vážně! Všichni do jednoho!

Copak?

„Běž pryč, Obi-Wane!“

Ale no tak, už zase zuříš? Už zase? Proč ne Anakin, proč znova Vader? Nemáš to jméno rád, že? Nenávidíš ho.

„ANO, sakra! A co?“

Přestaň s tím.

„PROČ?“

Proč ne? Přestaň s tím, je to k ničemu... Nenávist to jen zhorší. Nenávist bez důvodu...

„Ne, není to bez důvodu. Pak by znamenalo, že celý můj život… Vše bylo bez důvodu!“

Tak proč zuříš? Jaký máš důvod? Je to kvůli Zineé? Lhal jsi jí, má důvod se cítit podvedená. Nebo je to snad kvůli Císaři? Kvůli tomu, že všechno jsi dělal pro někoho, kdo tě vlastně zradil? Jaký má tvá nenávist a zuřivost důvod?

„On mi lhal. Já… Myslel jsem že alespoň jemu mohu věřit. Tolik jsem si to přál, že jsem byl slepý. Jinak bych věděl o Lukovi!“

Ano, věděl bys. Možná. Možná ne. Neměl jsi nic vědět, pokud bylo v mých silách tomu zabránit. Musel jsem ho ochránit před tvou zlobou, která ničila všechno v dosahu...

„Zase poučuješ?“

Tos nikdy neměl rád.

„Upřímně ne.“

Špatně, nesnášel jsi to!

Vzduch v kabině zhoustnul. Pak se Obi-Wanův hlas náhle usmál:

Přesto bych si dovolil odhadnout, že se znovu setkáte.

„Jistěže setkáme, dal jsem do Rytíře lokátor.“

To je ti podobné

Zase bylo chvilku ticho.

Proč jsi ho tam nechal dát? Proč ji sleduješ, i když ji nesnášíš, protože ignoruje tvou autoritu a nic si z tebe nedělá? Co ti záleží na takové osobě?

„Nevím, líbí se mi,“ hlesl po chvíli.

Zase bylo ticho.

„Myslíš si, že už toho nejsem schopen? Milovat?“

Přemýšlím, jestli jsi toho schopen natolik, abys jí neublížil... odpověděl Obi-Wan klidně.

„Myslel jsem, že mi budeš vykládat, že Jedi nesmí milovat.“

Jenže ty už nejsi Jedi, Anakine. A ona vlastně nikdy Jedi nebyla. Ne v tom správném slova smyslu. Nikdy jím nebyla v srdci a duši. Nikdy to nepřijala.

„Tak proč… proč po ní chceš, aby učila Luka?!“

Proč si to myslíš?

„Znám tě!“

Pro ten důvod by mě Mace Vindu nepochválil. Ale oba víme jedno... Rytíři Jedi, jak jsme je znávali my, jakými jsme byli my, už nejsou. A nikdy nebudou. Yoda je poslední a ani jemu už nezbývá mnoho času. Řád se musí přizpůsobit, jinak zanikne docela. Ona ho naučí, co to znamená život. Naučí ho, že jsme se v mnohém mýlili. Naučí ho vše, co bude potřebovat, aby řád znovu obnovil.

„A co já? Jakou roli jsi v tom všem přiřkl mě?“

Já? Copak jsi se nerozhodl sám?

„Ty víš, co chci?“

Možná, ale myslím, že ty to víš nejlépe.

„Chci ho zabít, ale tím padne jen hlava. Impérium je zlé, ale co až tu bude znova Aliance? Zase zavládne chaos jako za období staré republiky? Není jeden silný vůdce lepší?“

Skutečně si to myslíš? Jeden silný vůdce, který nemilosrdně likviduje všechny, kteří s ním nesouhlasí? Který tě nutí zabít vlastního syna? Vůdce, kvůli kterému máš na rukou krev dětí?

„Tos mi připomínat nemusel...“ zašeptal Vader.

Musel jsem. Musel jsem ti připomenout, komu vlastně sloužíš...

„Nemusel jsi. Jen se bojím chaosu.“

Proč?

„Bude to strašné, vláda se hned neujme... Víš, co tím myslím. Armáda se taky nevzdá a ani všechny důstojníky nemůžou zavřít. Imperiální armáda má spoustu lidí.“

Ale nebude vedení. Nebude vůdce, nebude myšlenka, které by šlo sloužit. Armáda Aliance má své lidi strategicky rozmístěné, to víš i tušíš... pokud se podaří Impérium porazit, určitě je připravený plán, jak zabránit panice, chaosu... i krveprolití.

„Tak když ho zabiju, myslíš, že je Aliance schopna to zvládnout?,“ zeptal se tiše.

Jsem si jistý. Jsem si jistý, že pro to udělají všechno, co bude v jejich silách a opravdu mají víc než velkou šanci, že se jim to podaří.

„Dobře, tak to udělám. Zabiju ho... A Obi-Wane?“

Ano?

„Vyřídíš pak Lukovi, že se mu moc omlouvám?“

Nemyslíš, že by bylo lepší, kdybys mu to potom řekl sám? A Zineé mám vyřídit co?, zeptal se Obi-Wan po nekonečné chvíli dusivého ticha.

„Že ji mám moc rád,“ hlesl.

Ticho a pak…

Ty si myslíš že tě to bude stát život?

„Je pořád silnější než já. Vím to.“

Je tu Luke...

„Nechci ho do toho zatahovat.“

Pochybuji o tom, že zůstane jen tak stát stranou.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nádhera

(tehanu, 19. 9. 2010 12:57)

ja tak strašne chcem ,aby to dopadlo dobre XD aj keď ani smutný koniec by nebol na škodu. Vďaka tejto poviedke som si Vadera strašne obľúbila XD už sa teším čo mu zineé vyvedie nabudúce XD

Skvělé!

(Nex, 18. 9. 2010 15:27)

Geniální! Vader! Zineé! Tmavomodré želé! Aliance! Tisíc světů! Po-kra-čo-vat! Po-kra-čo-vat!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA