Jdi na obsah Jdi na menu
 


0. Prolog

8. 6. 2010

Prolog

 


A long time ago, in the galaxy far far away…

 

„Tady Chewbacca je pilotem na lodi, která nás odsud odveze,“ pronesl šedovlasý muž, ke svému mladšímu společníkovi. Ten nejistě kývl a zadíval se na stvoření po jeho boku.

Wookie a nepochyboval, že jeden z posledních. Měřil dobré dva metry, ne-li více, srst měl hustou a barvou připomínal něco mezi karamelem a čokoládou. Stejně jako všichni wookie vydával jen jakési nezřetelné zvuky, kterým ale stejně všichni ostatní rozuměli. Proč, to nikdy nepochopil a upřímně, v téhle chvíli mu to bylo jedno.

 

Luke Skywalker se nepokrytě zašklebil. To když uviděl kapitána lodi, která měla údajně být nejrychlejší v celém známém vesmíru. Jestli je taková, jako on, tak to potěš, pomyslel si. Ale jeho šedý učitel evidentně nic nenamítal. Ani proti kapitánově vzhledu, ani k přemrštěné částce, za kterou, a to byl Luke přesvědčen, by si mohl pořídit loď vlastní.

 

Ale Obi-Wan Kenobi měl vážný důvod, proč se nechat vykutáleným kapitánem Hanem Solem oškubat jako vesmírné kuře. Nikdy by to neřekl nahlas, ale tomu muži byl do jisté míry zavázán a právě teď na něm byl i velmi závislým. A moc dobře si uvědomoval, že Han to ví taky. A někdo jako on, jistě nebude váhat, aby toho využil.

 

Po cestě se k němu přitočil. „Viděl jste ji?“

Han na něj vrhnul zkoumavý pohled. Pak se rozhlédl kolem. A nakonec kývnul.

„A je v pořádku?“ ptal se dál Obi-Wan a zcela ignoroval Lukovy nic nechápající pohledy, kterými ho stíhal. Solo znovu kývnul.

Už dávno nejsem rytířem Jedi, protože už dávno žádní Jediové neexistují. Mohu si dovolit strach, ale i radostnou úlevu. Mohu, přestože se tomu bráním, seč mohu. Ale jsem starý. Už dávno nejsem tak silný, jako jsem býval. Už dávno vím, že jsem podlehnul.

Obi-Wan si v duchu oddechnul, ale sám nevěděl, jestli ho to, co se dozvěděl potěšilo… Vědomí i Síla, ke které se tak často obracel pro radu, spíše našeptávaly, že je to jen další zkouška pro jeho srdce. Jako pro srdce každého Jedi, který si pustí city k tělu. 

Podíval se na Luka, který tváří tvář jeho pohledu jen pokrčil rameny a pořád následoval jak Sola, tak jeho chlupatého přítele. Obi-Wanovi uniklo cosi mezi povzdechem a zasténáním.

 

Jeho očekávání ohledně toho chlapce se splnilo. Tak proč? Proč tehdy dal na radu své mysli, že je třeba učinit nezbytná opatření. Proč tehdy tak zoufale spěchal… Protože musel a uvědomoval si to i teď. Nic nebylo jisté. Vůbec nic. Ani, že se dožije dalšího rána.

Nevěděl, jestli Luke bude mít předpoklady po otci, jestli jej bude moci učit, jestli to zvládne a přijme ten nelehký úkol. Nevěděl nic. Krom jediného…

Kromě toho, že jsou poslední.

On a Yoda. Poslední mistři Jediů. A že jestli se splní všechny katastrofické předpovědi, Řád vymře s nimi. Navždy. A to nemohl připustit. Proto spěchal. Proto učinil nezbytná opatření. Proto jej nyní bolí srdce, kdykoliv si na tu dobu vzpomene.

 

* * *

 

„Obi-Wane! Nevěděl jsem, že tvé srdce je tak slabé!“

„Nevěděl jsi a nevíš spoustu věcí, Darthe.“

„Vím, co potřebuji. Vím, že jednou přijde chvíle, kdy žák porazí svého mistra, starče!“

 

Díval jsem se na tu černou masku a věděl, že kdesi za tou masou drátů a plechu je člověk, kterého jsem znal, kterého jsem učil. Kvůli kterému jsem učinil, co jsem učinil. To všechno jsem věděl, stejně jistě, jako jsem věděl, že zemřu.

Tady a teď. Ano, přesně jak to řekl.

 

„Byl jsem žákem, ale jsem mistr!“

„Jen mistr zla, Darthe!“

„Zeslábl jsi starče.“

„Nemůžeš vyhrát. Když mě zabiješ budu silnější, než si umíš představit.“

 

Jednou přijde chvíle, kdy žák porazí svého mistra.

Pro mě ta chvíle nastává teď. Pozvedl jsem meč. Nebojím se smrti.

Jsem připraven zemřít.

 

„Neměl ses vracet!“

 

Poslední co jsem viděl, byla Lukova rozmazaná postava kdesi vpředu. A tehdy jsem pochopil, že má bolest, má oběť, že to všechno bylo zbytečné. Luke je schopen a připraven převzít dědictví po otci. Je možná tvrdohlavý, neukázněný a taky tak trochu natvrdlý, jako všichni mladíci v jeho věku, ale ano… Jinak je připraven.

Vše, co jsem tedy udělal pro zachování Řádu, bylo zbytečné.

 

Můj poslední pohled patřil jemu. Nové naději. Moje poslední myšlenka obletěla celou galaxii, doufajíc, že najde toho, komu byla vyslána. Doufal, jsem že ten němý výkřik uslyší.

 

Odpusť mi, Zineé…

 

* * *

 

Kdesi na opačné straně galaxie

 

Postava v černém plášti se prudce prohnula a zalapala po dechu. Pravou dlaň si přitiskla na hruď a levá ruka s podivnou světelnou zbraní jí bezvládně klesla podél těla.

Ne, doposud ji nezranili, ale bolí to. Taková neskutečná bolest, kterou její tělo dosud nepoznalo. Bolest, která nezasáhla žádný orgán, ani končetinu. Bolest o to strašnější, že nebyla skutečná. Bolest, která jí zasáhla přímo do srdce. Přímo do duše. Ve spáncích jí prudce zabušilo a… Jakoby vzdáleně zaslechla hlas, který neslyšela už mnoho, mnoho let. Jakoby jí šeptal poslední vzkaz… Neměla čas o tom přemýšlet.

V temnotě chodby se objevili první pronásledovatelé. Očividně moc chtějí nazpátek tu malou věcičku, co má u sebe. Mají smůlu chlapci. Jestli tím pomůže Hanovi z bryndy, tak dvojnásobnou. Zvolna se narovnala a napřáhla zářící zbraň před sebe.

Bolest zmizela, stejně rychle, jako se objevila…

 

* * *

 

Han Solo se díval na oslepivou záři, která teď jediná označovala místo, kde dřív plula obávaná Hvězda smrti. Luke to dokázal. Tu téměř nemožnou věc. Zaměřil šachtu o směšném průměru pouhých dvou metrů a… A nechal ty hajzly zatancovat si s peklem.

Otočil ovládáním a nasměroval Falcona zpátky k Dantooine. Chewie v té chvíli cosi opravoval dole, na posilovači štítů, a tak seděl v kabině docela sám. A byl za to vděčný. Snížil trochu rychlost a opřel se do křesla. Vyhráli. Jenže… Vždycky se nějaké to Jenže najde.

Nevyhráli všichni. Jeden se toho vítězství nedožil…

Han se neochotně podíval vedle sebe, na ovládací panel, ke kterému měl přístup pouze on, jako kapitán a hlavní pilot. Na vysílačku, kterou ještě nikdy nepoužil. Kterou by měl použít teď. Právě teď. V této chvíli. Teď a nikdy jindy.

Díval se na ní dlouho. Skoro neúnosně dlouho. Sám se až divil, proč se Chewie nevrací a neptá se ho, co tu tak civí do panelů. Jenže to „dlouho“ bylo pouze v jeho mysli. Ve skutečném čase představovalo pouhých pár minut. Stejně jako všechny chvíle, kterými oddalujeme nepříjemné události, o nichž víme, že se stejně stanou. Bez ohledu na to co chceme.

Nakonec po ní přece jen sáhl, stiskl knoflík „zapnuto“ a čekal.

 

„Příjem,“ ozval se na druhé straně tichý hlas.

„Tady Solo.“

„Neměl bys tu vysílačku používat. Je jen pro stav nouze.“

„Vím, ale musím ti něco říct…“

„A co? Že jste zničili Hvězdu smrti?“

„To taky,“ odpověděl tiše a na čele mu vyrazily krůpějky potu.

„Že za tebou přišel Skywalker?“

„Taky, ale ještě něco…“

„Došly mi už nápady.“

„Luke Skywalker nepřišel sám. Byl s ním On.“

„Vážně?“ hlas neprojevoval žádné emoce. „Tak ho pozdravuj.“

Han Solo si otřel čelo a zhluboka se nadechl. „To nemůžu,“ odpověděl potom.

Na druhé straně se na chvíli rozhostilo ticho. „Proč?“

„Je… Mrtvý. Zabil ho.“

Tentokrát to ticho ve sluchátkách trvalo neúnosně dlouhou dobu. Bylo slyšet jen rychlý dech a nic víc. Pak se hlas konečně ozval znovu.

„Kdo? Jak?“ spíše jen tiché výdechy.

„Darth Vader. Ale on se nebránil. Skoro… Vypadalo to, že si přeje zemřít… Zdvihl meč a…“ Han v sobě nenašel dost síly myšlenku dokončit.

„Darth Vader…“ zopakoval hlas. „Skywalker…“ dodal potom, jen tak mimo.

„Je mi to líto,“ zašeptal Solo.

„Nemusí,“ odpověděl stroze hlas.

„Ale přece jen… Ptal se na tebe a je…“ opět větu nedokončil.

„Nemusí! Není! A nikdy nebyl – na to nezapomínej!“ přerušil ho hlas vztekle.

„Dobře.“

„Mám ten meteorit. Až se vrátím na Tatooine, dám ho Jabbovi.“

„Díky. A…“ 

„Ne. Víš, že pro tebe udělám kdykoliv, cokoliv. Hodně ti toho dlužím.“ A známé praskání ve sluchátkách najednou ustalo. Han ohromeně stiskl mikrofon.

„Počkej! Moment!“ zařval, jakoby ji mohl přivolat zpátky. Ale vysílačka zůstala němá. Solo ji ohromeně zavěsil na její místo a opřel se do křesla. Ale vlastně se ani nedivil. Čekal to. Nebo přinejmenším něco hodně podobného. Nedivil se. Zavřel oči.

 

Takhle ho našel Chewbacca. Vmáčklého do křesla, se zavřenýma očima a nohama na ovládání. Strčil do něj a Han se neochotně podíval vzhůru na jeho chlupatou postavu.

„V pořádku?“ zeptal se pro jistotu. Wookie kývnul. Kapitán Solo se narovnal, pořádně usadil a natáhnul si rukavice. Vysílačku po své pravé straně ignoroval.

„Tak letíme na Dantooine. Luke a ostatní nás už čekají,“ pronesl rezignovaně a Falcon vyrazil označeným směrem, k základně rebelů.

 

* * *

 

Seděla na kamenném kvádru a zamyšleně šťourala podpatkem v zemi. Postava v černém plášti s kapucou zakrývající obličej. A slzy, co jí po něm kanuly dolů…

 

Jak dlouho s ním nemluvila? Pět? Šest let? Hloupost. Jen si snaží namluvit, že neuplynulo už tolik času. Ale popřít to nemůže. Vždycky jí svědomí připomene, že je to opravdu tak. Žádných pět, nebo šest roků, ale dlouhých, předlouhých deset let. Deset let, co naposled pohlédla do jeho tváře a slyšela jeho hlas. A teď už ho neuslyší nikdy…

 

Zemřel. Obi-Wan Kenobi, mistr Jedi je mrtvý. Ta slova se jí zařezávala do srdce a s nimi přicházela ta bolest, kterou už jednou pocítila… Tam, tam na té planetce, co snad ani nemá jméno, ale přesto ve své půdě skrývá cosi, po čem jdou všichni obchodníci galaxie.

Tam to taky slyšela. Ten vzdálený vzkaz, co k ní přinesla Síla. Šepot hlasu, který se tak dlouho snažila zapomenout. A přece jí bylo souzeno, aby jej ještě uslyšela… Naposledy.

 

Postava se pomalu zdvihla a prudká zář dvou Tatooinských sluní, která před západem žhnula, jako výhně, jí osušila slzy a zanechala na její tváři jen dvě zaschlé cestičky. Stáhla si kapucu. Objevila se zvláštní oduševnělá tvář s ostřejšími rysy, která přesto nikoho nenechala na pochybách­… Postava v černém plášti byla žena.

A to nejpodivnější žena, jaká se mohla tady i jinde ve vesmíru objevit. Rovný nos, zelené oči s fialovými… Vlasy. Polodlouhé, sepnuté na temeni, tmavorudé jako krev a, což to bylo nejpodivnější, za pravým uchem spletené v malý copánek. Copánek, který nápadně připomínal copánky padawanů, učedníků mistrů Jedi.

 

Teď vztáhla nepřítomně ruku a pohladila ho. Chvilku ho žmoulala v dlani a dívala se prázdným pohledem před sebe, na západ. Poslední paprsky prozrazovaly, jak moc váhá.

Nakonec se přece jen snížila na jedno koleno a z boty vytáhla nůž. Pak si ještě chvíli hrála se svými spletenými vlasy, ale věděla, že není úniku. Proto taky přišla sem. Na místo, kde vyrostla, na místo, kde jí On ten copánek upletl. Obi-Wan Kenobi. Její mistr.

Nešlo to odkládat déle. Pomalu vztáhla ruku s nožem a copánek jí zůstal v natažené dlani. Zhluboka vydechla a dívala se, jak se její vlastní vlasy rozplétají v několik pramínků a jak je vítr rozfoukává a odnáší daleko pryč. Mistr je mrtvý… Teď je mistrem ona.

 

* * *

 

Ležel na zádech a snažil se ignorovat ten stále vzrůstající mráz, co se mu zakusoval do těla. Kombinéza a bunda ho před chladem neochrání, tím si mohl být jist. Až zoufale jist. A Luke si byl jist.

„Pomoc,“ zašeptal, ale spíše to vyslovila jeho mysl, už jen na pokraji vědomí, než jeho rozpraskané rty. Vražedná Hothská zima ho dostala. Pomalu začínal ztrácet vědomí a byl za to v koutku duše rád. Smrt umrzáním není příjemná. A bolí… Jenže na té poloviční cestě, mezi sladkým zapomněním a hranicí nejostřejšího vnímání, přesně na tom bodě, kdy už pomalu usínal a Smrt si na něj brousila drápy se něco stalo.

Síla. Ta tajuplná moc, zdroj slávy rytířů Jedi, k nimž chtěl patřit.

Ten hlas, tu vzpomínku, co k němu promlouvala, tu přinesla Ona. Z posledních sil zdvihl hlavu a zadíval se před sebe.

„Luku.“ Byl to Obi-Wan. „Odletíš do soustavy Dagobah.“

„Be-ne…“ vyšlo mu namáhavě z úst. Tentokrát doopravdy. Má halucinace. Ben je přece mrtvý… Sám ho viděl zemřít…

„Budeš se tam učit od mistra Yody. Velkého válečníka, který vycvičil i mne…“ A vidina statného muže s plnovousem, oblečeného do pláště začala pozvolna mizet.

„Be-ne,“ natáhl za ním ruku, ale slyšel už jen ta dvě slova: Dagobah, Yoda. Nic víc. Ale Síla, snad proti své vůli, k němu přinesla ještě jeden vzkaz. Spíš výkřik nejhlubšího zoufalství… Výkřik ze dna osamělého srdce. Otče…!

Pak už se mu před očima udělala tma a vědomí ho opustilo. Jeho tělo dál vnímalo, jak se do něj ostrými drápy a zuby zakusuje mráz, ale jeho mysl plula kdesi daleko, vzdálena od všeho pozemského, v krajině, kde se pořád opakovala ta dvě slova. Yoda. Dagobah. A občas, jako připomenutí světa tam venku, slabé, tiché zašeptání. Otče…

 

Takhle ho našel a zachránil Han. Napůl zmrzlého, v horečnatém stavu a blouznícího. Luke ho nevnímal, ale jeho rty stále dokola nepřítomně opakovaly, co slyšel.

Volal Bena, mluvil o jakémsi Dagobahu, Yodovi a taky… Han se pozorně zaposlouchal. Ano, nemýlil se. Volal otce…

Aspoň tak si to myslel.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 25. 7. 2017 21:21)

Jdu číst první díl

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA