Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl třináctý: Vyhnán z ráje?

19. 11. 2007

Opravdu jsme vzlétli ke hvězdám. Byli jsme tak vysoko, že jsem myslel, že nakouknu do světnice Pastýři hvězd – Měsíci. Bloumám ulicí a vyčkávám. Náhle mě za rameno chytí čísi ruka a vtáhne do jedné zapadlé uličky. Otočím se a hledím do tváře… „Jessie,“ zasyčím.

Nestihnu zareagovat a na čelist mi dopadne jeho zaťatá pěst. Setři si z koutku úst krev a přejdu do útoku. Za chvíli se druhý prostitut válí na zemi. Ulice mě naučila, jak se bránit, chci-li přežít. Natáhnu nohu, ale nakonec nedokážu kopnout. „Nestojíš mi za to, Jessie,“ prohodím tiše, ale výhružně.

Vyjdu z té tmy a téměř vrazím do někoho před sebou. Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. Je to skoro jako tenkrát. Ten pohled mě uvězní. Teď ale už vím komu patří. Básníkovi.

 

Má rozbitý ret! Vzedme se ve mně vlna žhavého vzteku. Vzteku nad tím, že se na něj někdo odvážil vztáhnout ruku a lítosti, že jsem tu nebyl, abych tomu zabránil.

Zírá na mě doširoka otevřenýma očima a očividně neví co dělat. Pak mu ruka vylétne k ústům a poněkud pozdě se snaží ránu otřít. Mlčím, ale vztek ze mě musí sálat na metry. Strhnu ho k sobě do náručí a jemně krev slíbám. Cukne pod mými rty. Asi ho to musí bolet.

„Kdo?!“ vyrazím ze sebe vztekle. „Kdo tě uhodil?!“

 

******

 

Při jeho vzteklé otázce, žádající jméno viníka se instinktivně ohlédnu přes rameno. Do tmavé uličky, kde na zemi schoulený do klubíčka zřejmě ještě stále leží Jessie. Prosmekne se kolem mě a já se ho snažím zastavit. Bez výsledku.

 

Chce mě zadržet, ale nepodaří se mu to. Udělám dva rychlé kroky do tmy za ním. Toho druhého jsem poznal. Choulil se u stěny a vydával neurčité zvuky. Vztek vyšlehl ještě výš. Vytáhl jsem ho na nohy. Pod okem měl slušnou modřinu. „Ještě jednou!“ zasípal jsem mu do obličeje. „Já tě varuju! Ještě jednou a dopadne to hůř!“

Praštil jsem s ním o zeď a pak už jsem se jen díval, jak s fňukáním mizí ve tmě. Po čele mi stékal ledový pot. Možná jsem se do toho neměl plést, koneckonců nevím, co se tady vlastně stalo… Ale nikdo nemá právo na něj vztáhnout ruku!

Otočil jsem se na Chlapce a strnul. Seděl na bobku a rukama si tiskl břicho. Až po chvilce mi došlo, že svírá papíry. Papíry s další pohádkou, kterou jsem pro něj napsal. Musely mi vypadnout…

 

Na okamžik k němu zvednu uslzené oči, ale hned je zase sklopím. Je mi tak líto těch mlčenlivých společníků našich tak nádherných nocí. Sesbírám zbytek těch, pro mě tak vzácných listů, a přitisknu si je k tělu. Zaslechnu jeho kroky, ale nevzhlédnu.

Pomalu s postavím a proklouznu kolem něj. Zamířím ke svému bytu. Neví co tím, že mi pomohl, rozpoutal. Neřeknu mu to… Nechci… Dovedu se o sebe postarat sám. Už tak jsem na něm závislej víc než dost.

Nemůže to trvat věčně, vím to. Ale nech mi, Bože, ještě chvilku. Prosím…

 

Prošel kolem mě bez jediného slova a v očích se mu leskly slzy. Zamířil ke svému bytu. K našemu kousku nebe. Místo, kde jsem šťastní. Jak dlouho ještě? Ta otázka bolela víc než jindy…

Šel jsem za ním, dva kroky jako kdysi dávno, když jsme se potkali. Ani jeden z nás nemluvil.

Teprve u něj jsem se odvážil ho oslovit. „Omlouvám se,“ splynulo mi ze rtů. „Omlouvám se. asi jsem se do toho neměl plést. Ale… Ale slíbil jsem ti, že už tě nikdo nikdy neuhodí…“

 

Přejdu k němu a objemu ho kolem ramen. Nepolíbím ho. Jen si položím tvář na tu jeho a přitisknu se k němu. Vdechuji vůni jeho kůže, těla… Obtočí mi paže okolo pasu a zaboří mi tvář do vlasů. „Neomlouvej se,“ vydechnu nakonec. Nechci to zničit, nechci konec.

Ještě ne. Ne teď. Ne takhle. Budu nést následky s hrdostí, o které jsem si myslel, že už jí nemám. „Přečteš mi to zase?“ zašeptám a podám mu ty listy popsaného papíru.

 

Jeho přání nemohu odmítnout. Posadím se na postel a přitáhnu  ho k sobě. Náhle mi ten příběh, co se chystám číst přijde neuvěřitelně krutý. Proč jsou tvé pohádky tak smutné? Možná proto, že já sám jsem smutný.

Všechno na mě doléhá. Můj život mimo tyto stěny i ta stále větší úzkost, kterou cítím, když jsem s ním. radost v jeho očích mě začíná děsit. Všechno mě děsí, všechno se kolem mě svírá, stahuje. Strach, že přijdu i o tohle málo, o tenhle kousek nebe a štěstí. Že přijdu o něj…

Čtu a cítím, že pláči. Drobné horké slzy mi máčejí rukáv košile.

 

Naslouchám jeho hlasu a přemýšlím jak tahle pohádka skončí. Zase špatně? Nebo se do ní vkrade trocha radosti? Na tvář mi dopadne cosi mokrého. Vzhlédnu.

Pláče. Píchne mě u srdce. Nechci, aby byl smutný. Chci jeho úsměv, jeho slunce. Natáhnu ruku a jemně mu setřu slzu. Podívá se na mě a já se mírně usměji a zavrtím hlavou. Zhluboka se nadechne a pokračuje. Opět se mu schoulím do náruče.

Na konci příběhu cítím, že pláči i já. Je tak neskutečně realistický. Vypráví o sobeckosti, nadutosti a zahleděnosti jednoho člověka do sebe. Proč? Proč zase končí smrtí? „Proč?“ vydechnu nakonec.

 

Proč? To je těžká otázka. A já se bojím, že na ni nedokážu odpovědět. Ale nic nemůže trvat věčně. „Svět je takový. Krutý. Jak můžu psát šťastné pohádky… Když já sám…“

 

„Když ty sám jsi nešťastný?“ zašeptám. „Nedívej se na mě tak. Už dávno jsem si všiml, že se ti z očí ztratilo to jaro, které jsi v nich vždy nosil.“

 

Nedívám se mu do očí. Vlastně si nejsem jist, že se  mu do nich ještě podívám. Protože… Pravda je krutá a bolí. Upřu pohled do rohu pokoje. „Jsem ženatý a mám dvě děti,“ zašeptám nakonec a mám pocit, že se mi srdce v hrudi rozpustí. Trhnul s sebou v mém náručí. Ale já musím. Upřímnost se má oplácet upřímností a já mu nemohu dál lhát…

„Ženil jsem se poměrně mladý a ve své podstatě jenom kvůli penězům. Ale nechtěl jsem, aby naše manželství dopadlo jako jiné sňatky z rozumu. Jsme přátelé a já mám své děti opravdu rád…“ polknu a z koutku oka mi steče slza. Nechám ji tak.

„Ale poslední dobou jsme se hrozně odcizili… Já, nikdy jsem nezastíral, že ji nemiluji, že mě víc přitahují muži, ale mám pocit, že ona… Ona to přestala chápat. Rád bych aby byla šťastná, ale to po čem touží jí dát nemohu. Mám ji rád. Ale mít rád není totéž co…“

Pohladím ho po rozbitém rtu. „Odpusť,“ zašeptám poté. Teď bych měl odejít. Zranil jsem ho, vidím mu to na očích. Mlha v nich pohltila ty paprsky slunce. Zranil jsem ho a už nemám právo zůstat.

Ale přesto neodolám a ještě naposledy přitisknu svá ústa na jeho. Naposledy. Polibek se mísí s mými slzami. Nebo i on pláče? Nevím.

Odtáhnu se od něj. Jak se cítí člověk, vyhnaný z ráje?

 

Lapil mé rty a chutná po soli. Sevřu mu obličej do dlaní a přisaju se k němu. Zabolelo to, nechci tvrdit opak, ale jsem rád, že mi to řekl. Nechci se ho vzdát. Nemůžu. Ještě ne.

Odtáhnu se od něj a pousměji se. lehce ho pohladím po tváři. „Původně jsem myslel, že máš ty děti čtyři,“ prohodím a zadívám se mu do očí. „Zůstaň se mnou,“ zašeptám. Alespoň ještě dnes, dodám v duchu a políbím ho. Nemůžu…

 

„Zůstat?“ zašeptám nevěřícně. Stojím před bránou do pekla, ale tohle zní jako… Hlas, co mě volá zpátky. „Ty chceš, abych tu zůstal? Vážně?“ Slova předbíhají myšlenky, kdybych nějaké měl. Ale já mám hlavu úplně prázdnou. Jen podvědomě vnímám jeho tělo ve své náruči. Zůstat…

„Proto jsou tvoje pohádky tak smutné,“ slyším jeho hlas. „Možná… Možná je to pouhá malichernost… Já sám nevím…“zašeptám nesouvisle.  

Skloním hlavu na jeho srdce a poslouchám jeho tlukot. Z očí mi po tvářích kloužou další a další slzy. Stál jsem před branou pekla, ale on mě zavolal zpět…

 

Probírám se prsty v jeho vlasech a nahou hruď mi smáčejí jeho slzy. Možná jsem sobec, ale nenechám ho odejít. Skloním se k němu a políbím ho do těch světlých kadeřích. Něžně, bez náznaku vášně. „Zůstaň,“ šeptnu a obejmu ho. Naše role se vyměnily. Nyní je to on, kdo se mi choulí v náručí a jeho duše i srdce potřebují ukonejšit. Nyní jsem já ten, komu plesá duše nad tím kouzlem mezi námi. „Zůstaň…“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 27. 7. 2017 12:37)

Povídka je nádherná.

Kousek pekla

(Kat, 21. 11. 2007 22:30)

v ráji a v každém z nás.Je mi líto těch dvou, kteří jsou v pasti svých vlastních osudu. Osudu s kterým nemohou hnout. Možná jen ten kousek ráje, který vytvořili jim zůstane ve vzpomínkách jako nádherné hřejivé sluneční paprsky laskající jim duši.
Peklo a ráj co bude dál. Tajemství se poodhalilo a identita básnika taky. Hledat nebo čekat na další nápovědu. O delfská věštkyně kéž bys mi řekla co mohu dál čekat. Jdu na další kousek tajemství stvořeném v ráji nebo v pekle?

oprava

(mája, 21. 11. 2007 19:01)

Obě jste mi vyrazili dech,tohle je nepopsatelný. Moc sew těším na další díl a jen doufám,že to neskončí špatně a že to bude ještě hodně dlouhý,protože jsem si to jak vy tak i já zamilovala,přestože jsem tajemství které se nad námi vznáší ještě neobjevila.

.....

(mája, 21. 11. 2007 18:58)

Páni tak teď jsi mi vyrazila dech,dokonce i pár slz i steklo po tváři.jsem citlivka,ale tohle je opravdu tak nádherné,že...

povzdechnutí...

(E..., 20. 11. 2007 21:05)

no teda... to bylo moooooooooooc smutný, já nějak nemůžu napsat víc, promiňte obě, ale prostě to nejde, nevim, co víc, pocit jako když se něco zlomí převládá...

****

(misako, 20. 11. 2007 17:40)

To je tak nádherně smutné...

:::::::)))))))))

(Sora, 20. 11. 2007 7:10)

Pěknémocinky pěkné!!!!!!!!!!

kouzelně smutné

(jun...sss, 20. 11. 2007 1:39)

To bylo kouzelné a tak smutné..já ani nevím co napsat i když to vlastně nevím ani u jednoho dílu ale tenhle díl mě tak dostal..uplně mě okouzlil svým smutným nádechem..Opravdu vás obdivuji že jste něco takového zvládli napsat.. žádný díl člověka nenudí všechny jsou krásné..a hlavně mi je vždy líto že už je konec..
Opravdu krásné..tenhle díl mě dostal asi stejně jako manga boys next door..dlouho mi to leželo v hlavě a kdykoliv jsem si na to vzpoměla drali se mi slzy do očí..s tímhle to vidím podobně..
Můžu vám dvoum jen tleskat tenhle díl stejně jako ty předešlé byl nádherný

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA