Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl třetí: Setkání...

1. 11. 2007

Ta zatracená mlha už konečně aspoň částečně zmizela. „Hej, Chlapče!“ zaslechnu a otočím se. Na nikoho jiného tak volat nemůžou. Jen na mě. Pro všechny jsem Bezejmenný, pro všechny jsem Chlapec. Nevadí mi to. Nechci, aby znali mé pravé jméno. Nikdo na to nemá právo. Ani já sám.

Několik kroků ode mě stojí malý tlouštík a tlemí se na mě bezzubým úsměvem. „Dnes v noci jsi můj,“ oznámí mi a přejde blíž. Pokrčím rameny. Vztáhne ruku a bez rozpaků a bez optání mi sáhne do rozkroku. Nevnímám to. Už jsem si na to zvykl. Prostě to ignoruji.

Náhle zvedám  hlavu a moje se střetnou se zeleným tázavým a mírně zmateným pohledem. Celé moje tělo i mysl náhle není schopné vnímat nic jiného než jen jeho přítomnost. Proč?!

 

Nedokázal jsem se ho vzdát. Snažil jsem se o to celý týden, ale bez výsledku. Ten jeho mlžný pohled jsem podvědomě hledal v každé tváři… A všechny moje kroky automaticky mířily sem do té uličky. Špinavé, strašidelné, kouzelné. Kouzelné tím, že jsem tady pocítil onu neznámou touhu. Kouzelné tím, že jsem ho tady už dvakrát potkal. A dnes potřetí. A dnes není sám.

Nemohu tomu uvěřit, ale na druhou stranu co jsem čekal? Že bude roznášet noviny? Nebo co vlastně? Myslel jsem, že už ho nikdy nepotkám. Věřil jsem tomu. A na druhou stranu doufal, že se mýlím. Vlastně jsem čekal cokoliv. Ale tohle ani v tom nejdivočejším snu.

A zároveň jsem věděl, že ho tomu chlápkovi nenechám. Projel mnou osten žárlivosti. Ten chlapec… Nevím, co pro mě znamená, ale nemohu ho vidět v takové situaci. Tak ponižující…

 

******

 

„Ten chlapec je dnes se mnou,“ pronesu tiše a odtáhnu tu dotěrnou ruku z jeho těla. Nechápavý pohled dvou párů očí. Pak se ten chlap dá na zmatený ústup. Ale to je mi jedno. Mě zajímá jen jeho tvář a jeho oči. Ty oči šedé jako mlha, která také pomalu mizí.

 

„Proč?“ vydechnu jen, naprosto vyveden z míry jeho gestem. Proč se vracel? Proč mě musel vidět takhle? Proč mě to vlastně zajímá?! Protože… Nevím. Jen vnímám, jak mi zběsile buší srdce a tep se vydal na běh na čas. Nebo o čas? Nevím…

 

Pokrčím rameny. Proč jsem to udělal? Sám dost dobře nevím. Je jen málo věcí, které vím, když je on nablízku. Jen jsem se na to prostě nemohl dívat. „Nevím,“ pronesu tiše, jelikož prosté krčení rameny zřejmě nestačí na to, aby smazalo ten trochu vyděšený výraz z jeho očí.

 

Myšlenky mi běží hlavou, ale žádnou nemohu zachytit. Chci utéct, ale zároveň zůstat. Chci mluvit, ale zároveň mlčet. Chci… Co vlastně. Nedokážu své pocity rozeznat, porozumět jim, uvědomit si je. „Proč?“ zopakuji nakonec tupě jako malomyslný.

 

Bojí se mě. Možná to sám nevím, ale bojí se mě. Vidím mu to v tváři. Opatrně natáhnu ruku a sevřu jeho rameno. Opatrně abych ho nepoplašil. „Co to takhle probrat někde v teple?“ Slova mi vyklouznou z úst dřív, než je myšlenky stačí dohonit. Ale jsem za to rád. I když se mu v očích stále míhá nedůvěra a potažmo i strach, kývne.

 

Trhnu sebou a chvíli mi trvá, než mi dojde, co vlastně řekl, ale nakonec kývnu. Jenže kam jít? Do mého nuzného pokojíku v podkroví ještě horšího domu? Nebo do jeho jistě přepychového a nákladného budoáru? Třeba tam má ženušku a čtyři děti a tady si chce jen povyrazit. „Půjdeme ke mně!“ vyhrknu a než se stihnu té nabídce divit, vykročím ulicí, aniž bych se ohlížel zda mě následuje. Věděl jsem, že bude.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 26. 7. 2017 14:00)

To jsem nečekala že to bude takhle.

pěkné!!!

(Sora, 4. 11. 2007 10:09)

Je to pěkné!!!Další pokračování..

jejky...

(E..., 3. 11. 2007 22:44)

tohle mě fakt dostává... stoprocentně a úplně pokaždý, ani nevim proč... ale je to moc povedený, moc zajímavý, moc hezký. nevšední

...... :´(

(mája, 2. 11. 2007 14:13)

A jo a jo a jo,já na to přijdu,ne nepžijdu.....vzdávám to,ale však jednou určitě,třeba tam padne jméno,hm ale zelené oči vím,kdo má,ale asi to nebude on. Však já na to přijdu.

.......

(jane, 2. 11. 2007 9:27)

nevím,zatím nevím ,ale já na to přídu kdo to je.Ja si věřím budu hltat každé slovo dokut na to nepřídu.Jinak jako vždz moooooooooooc pěkný.

***

(Kat, 1. 11. 2007 21:41)

Tahle povídka je tak neskutečná, tak těžce uchopitelná jako samotná Mlha po které je pojmenován první díl.
Snažím se uhodnout, snažím se dobrat k tomu co to může být. Dobrat samotné podtstaty povídky a uniká mi mezi prsty. Snad konečně dál budu mít v tom jasno a pevně to uchopím do dlaně a nepustím tu malou záhadu.
Pokušení je silné a zvědavost stejně silná. Básníkovo tajemství je jako dobré víno. Stoupne do hlavy a chvilku zůstane než to vyprchá a můžeme pak začít opět s další skleničkou nebou kapitolou....

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA