Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl sedmý: Odpusť...

8. 11. 2007

Ani si nepamatuji, co jsem tu noc dělal. Několik minut jsem jen hleděl na zavřené dveře. Pak jsem vyběhl ven. Běžel jsem dál a dál… Ale pak jsem zastavil. Nevím, kde ho hledat, tak nemá cenu v tom pokračovat.

Z nebe spadla první dešťová kapka. Zvedl jsem hlavu a další z nebeských slzí mi dopadla na tvář. Odráží to snad moje pocity? Náhle se mi oči zalily mými vlastními slzami. Rychle jsem je otřel a vrátil se domů. Celou noc jsem jen seděl na posteli, s koleny přitaženým těsně u těla a s hlavou položenou na nich. Chybělo mi teplo jeho tělo, jeho dech, přítomnost.

A nyní zase stojím a čekám. Jenže dnes nejsem tak klidný jako jindy. Dnes mám strach. Poprvé po dlouhé době se opravdu bojím. Proč? Protože se obávám, že nepřijde. A já… A já budu zase sám. Jako po celý svůj dosavadní život.

 

Nedokážu se ho vzdát. Přese všechno se ho nedokážu vzdát. Přes to co řekl. Přes to co cítím. Nebo snad právě proto. Já ho potřebuji. Má duše unavená světem potřebuje jeho šedé oči, jeho objetí.

Je neděle a já přese všechno opět kráčím tou ulicí a hledám jeho postavu v šeru budov. Chci ho vidět. Potřebuji ho. I když vím, že mě to setkání bude bolet. Stejně jako mě bolel můj odchod. A přesto tady stojím pod lampou a nesměle se rozhlížím. Přijde? Nebo jsme se rozdělili navždy?

„Dobrý večer,“ zaslechnu za sebou. Jeho hlas…

 

******

 

 

Opravdu jsem našel odvahu ho pozdravit? Zřejmě ano, pomyslím si, když mi z hrdla vyklouzne: „Dobrý večer.“ Stojím za ním a čekám. Na co? Možná odejde. Možná zůstane. Možná…

 

Rozum radí uteč! Uteč dokud je čas! Dokud můžeš! Uteč než tě zase zraní!

Srdce mlčí. Nezpívá… Nebuší… Mlčí. A přesto hlasu rozumu neposlechnu. Pomalu se otočím a ochotně se nechám uvěznit jeho mlžným pohledem. „Dobrý večer,“ zašeptám a utápím se v jeho očích.

 

Ten pohled je jiný. Už v něm není to jaro. Jen podivné prázdno. Prázdno, které mě děsí? Zničil jsem to?, ptám se. ani si neuvědomuji, že jsem to řekl nahlas, dokud neuslyším jeho nadechnutí se k odpovědi. Odsoudí mě zase k samotě? Je to v jeho rukách. Vzhlédnu k němu a aniž bych si to uvědomil zatajím dech.

 

„Bolelo to,“ slyším svůj hlas. „Moc to bolelo. Ale já tě potřebuji. Nevím proč, ale potřebuji tě… I když se mé srdce stále ptá proč? Proč jsi to řekl?“ U srdce cítím chvění. Co mi odpoví? Dívám se mu do očí a čekám.

 

Zaskočil mě. Netušil jsem… Ne? Jsi si jistý? Nejsem. Teď už si nejsem jistým ničím.

V jeho pohledu se zračí očekávání a já nevím, co odpovědět. Mám snad říct to, co cítím? Chci, ale nemůžu. Slova nejdou přes rty a já mlčím. Proč?

 

Mlčí. Kdysi bylo nádherné mlčet, ale teď to mezi nás staví zeď. Neprostupnou. A já na jedné straně šeptám: „Potřebuji tě. Potřebuji… Ale prosím, řekni proč? Urazil jsem tě, ublížil ti nějak? Řekni… Prosím…“ Mé oči musí být hodně zoufalé, protože jen zavrtí hlavou a rozhodí ruce. Neví. Sám neví…

 

Má otázky, ale já neznám odpovědi. Proto jen stojí a mlčím. „Já…“ koktnu nakonec, ale víc ze sebe nedostanu.

Je tohle konec? Možná. A připustím to? Možná…

 

Rozum přehlušil srdce. Mé nohy samy bez příkazu udělají krok a nesou mě pryč. Pryč od něj. Byla to chyba, šeptá mi rozum. Chyba a pro něj to nic neznamenalo. Ne to co pro mne… Proč člověk poslouchá srdce a ne rozum? Proč se chová jako v zamilovaném románu? Kdybych poslechl rozum nemuselo by mě teď bolet srdce.

Udělal jsem chybu. Chybu.

 

Odchází!, buší mi varovně v hlavě. Nech ho jít, radí rozum. Nemůžu!, vykřiknu v duchu. Vyrazím za ním. Nejprve pomalu, jen abych ho neztratil z dohledu. Postupně však přidávám do kroku až běžím. Chytám ho za rukáv. „Odpusť mi to. Byl jsem hloupý, choval jsem se jako fracek. Odpusť mi. Jen mě neopouštěj,“ prosím a do hlasu se mu vkrádají slzy, které cítím i v očích. Okolí se rozmazalo, je on zůstal. Pomalu se vyvlékne z mého sevření a pokračuje v cestě.

Svět se zhroutil. Padám na kolena…

 

Slyším jeho hlas. Slyším jeho hlas… Hlas… Jeho hlas… Prosí. Rozum křičí: Jdi! Proč má člověk poslouchat rozum, když ví, že srdce to bude bolet… Nechci tu bolest už cítit. Nechci. A nechci slyšet jeho pláč. Proč člověk poslouchá rozum?

Prudce se otočím. A stačím ho chytit dřív než si klekne na mokrou dlažbu. Má v očích slzy. V těch nádherných očích plných mlhy. Vztáhnu ruku a osuším mu tvář… „Neplač,“ zašeptám jemně. „Neplač, blázínku. Já se nezlobím. Nemůžu ani odejít. Neodejdu!“

 

Chytá mě do náruče. Slyším jeho slova, ale nevnímám jejich obsah. Zůstal! Ale neodejde zas? Prudce ho objímám, abych se přesvědčil, že je pořád se mnou. „Odpusť. Odpusť mi to. Neměl jsem to říkat. Ale je to realita. Krutá, ale pravdivá. Už to neudělám, jen neodcházej. Neopouštěj mě. Nechci být zase sám, bez tebe.“

Chovám se jako dítě a uvědomuji si to, ale nemůžu ten příval slov zastavit. Ani si neuvědomuji, že i se mnou v objetí někam couvá. Křečovitě ho svírám a slova ze mě proudí jako vodopád. „Nechci být bez tebe, pro…“ Mé prosby zkonejší jeho rty.

 

Jistě pořád pláče. Cítím jeho slzy skrze chuť jeho rtů. A vím, že neodejdu. Nemůžu. Nechci vidět jeho slzy v těch jeho mlžných očích. „Neodejdu,“ šeptám střídavě mezi polibky. „Neodejdu,“ šeptám mu do vlasů, když ho k sobě tisknu. Neodcházej říkají jeho oči. A tiše dodávají: prosím. Ne, neposlechnu rozum. Neposlechnu ten hlas, co křičí: Jdi! Neposlechnu, protože už se zase vznáším na obláčku štěstí… S ním. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

+________+

(Nime, 10. 11. 2007 17:06)

OMG kráásnéééé už se těším na pokráčko,velice zajimavě udělané..jen tak dl..^.^

^___^

(misako, 9. 11. 2007 16:23)

Takové krásné, roztomiloučké, úžasňoučké, nádherňoučké mimi... :)

....... :)

(mája, 9. 11. 2007 16:09)

Slyšíte ten balvan? Jak dopadl? tn spadl z mého srdce,ani nevíte jak se mi ulevilo. Opět nádherné dva spisovatelé spojili a vzniklo z toho mimi,které si zamilovala i já. Ach ano nádherné ale slovy nestačí...

konečně!

(E..., 9. 11. 2007 8:29)

na tohle sem čekala, konečně se usmířili. je to tak strašně úžasný, tak se připojuju k prosbě: další díl, prosím

wow

(Tigie, 9. 11. 2007 7:39)

krása, krása, kráááááááááááásaaaaaa!!! Další díl please

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA