Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl sedmnáctý: Sbohem...

28. 11. 2007

Když jsem se druhý den probudil, byl už pryč. Na stole však ležela srovnaná hromádka papírů, což mě, sám nevím proč, přesvědčilo, že znovu přijde. Protáhl jsem se jako kočka a s úsměvem se opět uložil do polštářů.

Dnes stojím v naší uličce a čekám. Už dávno jsem přestal vnímat realitu. Peníze vydělávám spíš mechanicky, ale nějak se živit musím. Nechci, aby mi platil. Tohle dávám dobrovolně.

Kdosi mi zaklepe na rameno. Otočím se a strnu. Hledím totiž do očí Jessieho. „Já…,“ koktá a couvá. Bezmyšlenkovitě ho následuji, aniž bych si uvědomil, že jsme se ocitli v tmavém zákoutí uličky.

Náhle mě dva chlapi popadnou za ruce a další dva se postaví přede mě. Jak jsem mohl padnout do tak jasné pasti?! Vynadám sám sobě.

Snažím se bránit aspoň tím, že kopu na všechny strany. Není mi to moc platné. Stačí jedna rána do břicha a hroutím se na zem v bolestné křeči. „Dneska tady není ten tvůj drahoušek, aby ti zachránil prdel, co?“ zaslechnu ještě Jessieho nakvašený hlas.

Pak následuje kopnutí. Chráním si alespoň obličej rukama. Po čtvrtém kopnutí se pomalu propadám do tmy. Básníku, vydechnu v duchu.

 

Vypadal tak sladce a klidně, když spal s úsměvem na rtech. Jenom jsem ho lehce políbil na čelo a vypadnul ven. Byla to nádherná noc. Opravdu… Na rtech mi hraje úsměv.

Příští týden byl naplněn prací. A já si uprostřed toho shonu pohvizdoval jako skřivan. Najednou mi všechno přišlo tak úžasné. Ten tíživý pocit z minulých dní, který se zčistajasna objevil neznámo odkud, se zase zčistajasna ztratil neznámo kam. A mě bylo tak úžasně lehko. Létal jsem. Dolétl jsem na křídlech ke konci týdne.

A teď stojím v té uličce, v jejím nejzapadlejším rohu a krev ve mně bublá vzteky. Stoupá mi do hlavy a hází přes oči rudý závoj. Cítím takovou nenávist, že bych vraždil. Pomalu, dlouze, krutě.

„Jak si přijdeš, Chlapče, co? Teď tu není nikdo, kdo by ti kryl zadek, co?“ Ten zmetek odporný ho drží za vlasy proti světlu a zálibně si prohlíží jeho potlučený obličej. Kolem stojí další postavy. Ale po chvíli se vytrácí… Musím teď zachovat klid, běží mi hlavou. Klid, jestli zmlátí ještě tebe, tak mu nepomůžeš! Už teď vidím, že se nehýbe. A ani nevnímá…

Krev se mi valí žilami jako rozžhavená láva, když odchází a já nemohu zasáhnout. Ale jestli chci dostat velkou rybu, ty malé musím nechat plavat. Ušklíbnu se nad tím přirovnáním. Jessie a velká ryba. Zakrslík jeden.

„Tak jak si připadáš?“ Jessie si očividně vychutnává ten „triumf“. A můj pohár trpělivosti přetekl. „Poprvé jsem tě varoval,“ zasyčím nebezpečně.

Popadnu ho za límec, až křupnou stehy. Vydá jen neurčitý zvuk. Tentokrát mě vztek zaslepuje. „Varoval jsem tě!“ Musím žhnout jako přetopený kotel. Držím ho pod krkem a tisknu vší silou na zeď. Oči mu lezou z důlků.

„A jak si připadáš teď ty, Jessie?“ z mého hlasu doslova odkapává nenávist. Byl bych o uškrtil, ale v té chvíli se ozvalo slabé zasténání. A to mu zachránilo život.

Na okamžik jsem povolil stisk, on se mi vytrhl a dal se na bezhlavý útěk. Nechal jsem ho být. Klekl jsem si k tomu štíhlému schoulenému tělu.

„Chlapče,“ zašeptal jsem a opatrně mu odhrnul vlasy z čela…

 

******

 

„Chlapče,“ pronikne mi do mysli tichý hlas. Nechce se mi otevírat oči. Je mi s ním tak hezky. Chci se mu otočit v náručí, ale hrudníkem mi projede ostrá bolest.

Zalapám po dechu a prudce otevřu oči. Rychlostí blesku mi dojde, co se stalo. Vysíleně nechám klesnout víčka, ale pak je znovu zvednu. Udělám to ve chvíli, kdy si uvědomím, že u mě klečí On.

„Básníku,“  vydechnu. „Promiň. Nepřišel jsem včas na naší schůzku,“ šeptám a mírně se pousměji. Syknu, když mi rozseklým rtem projede bolest.

V jeho pohledu svítí takový hněv až mnou projede vlna strachu. Co se tady potom odehrálo? Zřejmě se mi obavy promítly ve tváři, protože se ke mě s úsměvem skloní. Hněv v jeho očích však stále nezmizel.

 

„Chlapče,“ zopakuji tiše. Vypadá to, že mě konečně vnímá. Na bílém čele prosvitla první modřina. Nepochyboval jsem, že jich bude nespočet… V duchu jsem pěnil, přesto jsem ho konejšivě kolébal. „Už je to dobré, Chlapče, už je to dobré. Nikdo tě už neuhodí.“

Ani jsem si nevšimnul, že mi po tváři stekla slza. Slíbil jsem, že ho budu chránit a zatím… Svírám v náručí jeho rozbolavělé tělo.

„Můžeš vstát?“ zeptám se tiše. Vidím jak statečně kývá hlavou, ale všechno ho bolí. „Vezmi to čert!“ Opatrně ho zvednu do náručí a nesu pryč. Pryč z téhle díry. Už nikdy… Už nikdy! Udělám, cokoliv, aby se tam nemusel vrátit.

 

Překvapeně zamrkám, když mě zvedne v náručí. „Ale…,“ začnu, ale mé protesty ztlumí jeho konejšivé rty. „Žádné ale,“ pronese a políbí mě na čelo. Zabořím mu obličej do ramene, jen abych nemusel vidět znechucené pohledy, které nás jistě doprovází.

Občas syknu, když mě při jeho krocích něco zabolí. Okamžitě se mi omlouvám se do vlasů a já jen vrtím hlavou. „Jsme tady,“ zašeptá, když zastavíme před nádherným domem. To přece… Pokouším se mu vymanit z náruče, ale je silnější.

Nekompromisně vejde dovnitř. „To přeci nejde!“ zašeptám téměř nábožně, když se ocitneme v hale.

 

Nesu ho skoro přes čtvrtku Londýna, ale je mi to jedno. Málokdo mě v téhle tmě a mlze může poznat. Podle pohledů, které na sobě cítím, tak spíš nikdo. Snaží se protestovat, ale já umím být tvrdohlavý. V tomhle stavu ho neponesu k němu. Potřebuje ošetřit a odpočinout si.

Co chvíli sebou trhne, jak ho bolí rány, ale vypadá mnohem lépe, než předtím. Snad mu pár hodin klidu uleví. Doktor z naší ulice je starý žvanil. Volal bych ho nerad. Na mohutnější odpor se vzmůže, až když se ocitne u mě v hale.

„To přece nejde!“ zavrtí rezolutně hlavou. „A proč ne?“ „Máš ženu, děti…“ „Odjeli. Vrátí se až příští týden. A služebnictvo má volno,“ zarazím ho, když vidím varovný nádech.

Vynesu ho rychle nahoru a uložím  do postele. Musí ho pekelně bolet celé tělo. Pak si na něco vzpomenu. Napustit vanu bylo dílem několika minut.

Vrátím se k němu a sednu si na postel. Začnu ho svlékat. „Napustil jsem ti vanu. Horká voda je ten nejlepší lék,“ políbím ho na rty, když vidím zděšení v jeho očích. Snad si nemyslel, že se s ním chci milovat v tomhle stavu? Opatrně z něj stáhnu poslední kousek oděvu. Modřiny už vystouply a hyzdí snad každý kousek jeho sametového těla.

Opatrně ho vezmu do náručí a odnesu do koupelny. Jen se ponoří do horké vody, tiše zasténá.

 

Neubráním se zasténání,když se kolem mě sevře horká voda. Je to nádherný pocit. Kdy jsem naposledy koupal v teplé vodě? Už si to ani nepamatuji.

Cítím jak mě jemně posadí a něžně mi namydlenými dlaněmi přejíždí po těle. Je to dráždivé, ale i uklidňující. Asi po půl hodinové koupeli mě vyndá z vany a osuší. Nahého mě v náručí přenese znovu do postele. Tam mě položí, lehne si vedle mě a oba nás přikryje. Přitáhne si mě do náručí a jen mě hladí po zádech.

Chci se mu zavrtat do náruče tak jako vždy, ale zabrání mi v tom jakýsi neurčitý zvuk. Okamžitě se napnu jako tětiva luku. Konejší mě jemnými polibky. „Všichni jsou pryč, neboj se,“ šeptá mi konejšivě. „Nevzal bych tě sem, kdybych si nebyl jistý, že se ti nic nestane.“

Přisaju se k němu a vášnivě ho políbím. On však chytí mojí tvář do dlaní a odtáhne se ode mě. Lehkými polibky zasypává celý můj obličej. Nikam nespěchá a já, přestože mě celé tělo bolí, začínám pociťovat touhu. Tu kterou dokáže uhasit jen on.

 

Měj na paměti jeho stav!, buší mi v hlavě, ale jde to jenom těžko. Pomaloučku ho líbám, zkouším co ho bolí, co ne a ten plamen se ještě více rozhořívá, když vidím jeho tělo pod tenkou přikrývkou. „Počkej!“ zarazím ho, když se ke mně přitulí. „Přece… Nemohu se s tebou milovat, teď…“ šeptám mu do vlasů. Ale on zavrtí s úsměvem hlavou.

A já si na něco vzpomenu. „Stejně počkej,“ vylezu z postele a nahý přejdu ke stolku. „Nechal jsem ti je svázat,“ pronesu do stropu. A vytáhnu malou knížku. Jsou tam všechny pohádky, co jsem mu vyprávěl… A věnování, které bude jediné na celém světě. „Pro tebe, Básník,“ přečte potichu. Pak se na mě vrhne a živelně políbí. „Děkuji, děkuji,“ šeptá mi do rtů.

 

Chvilku nevěřícně hledím na tu malou knížečku. Pak se na něj vrhnu a aniž bych si všímal bolesti ho políbím. „Děkuji,“ šeptám. „Děkuji.“

Do očí mi nikým nezvané vhrknou slzy dojetí. Usměje se a začne je jemně slíbávat.

 

Polibky mapuji jeho tvář a hojím všechny ty modřiny. Přitom dlaněmi jemně přejíždím všechna bolavá místa na jeho těle. Něžně, opatrně, abych mu neublížil… Nechci mu ublížit, způsobit ještě větší bolest. Pomalu z něho stáhnu přikrývku a mé ruce sklouznou po jeho kůži níž. Znovu se napne, ale tentokrát mu unikne sten slasti.

Co ten dům stojí, nikdy se v něm neodehrálo něco takového. Něžného a nádherného. Tu noc jsem s ním znovu  vzlétl ke hvězdám. Usnuli jsme si v náručí.

 

Probudil jsem se asi hodinu před svítáním. Dostal jsem žízeň a vydal se do kuchyně. Nalil jsem si sklenici vody a chtěl se vrátit do patra. Dům osvětlovaly svíce a mou pozornost upoutaly dvě zarámované fotografie na krbové římse.

Nebylo by na nich nic zvláštního, kdyby nebyly položeny obrázkem dolů. Přešel jsem k nim a na jednu se zadíval. V tu chvíli mi sklenice málem vypadla z ruky.

Z obrázku na mě hleděly dvě rozesmáté tváře. Nebylo pochyb o tom, na koho se to dívám. Na jeho dva syny. „Já mám své děti opravdu rád,“ vzpomenu si mimoděk na jeho slova, když mi o rodině vyprávěl. Pohladím ty obličeje za sklem a náhle mnou projede vlna zoufalství. Zoufalství a pochopení.

V tuhle chvíli jsem si uvědomil jedinou věc. Že ta kniha je důkazem něčeho co jsem dlouho popíral. Totiž že tohle je neodvratný a definitivní konec. „Patří vám,“ zašeptám těm němým svědkům svého zoufalství.

Nějakým způsobem najdu jeho pracovnu. Půjčím si pero a inkoust a rychle načmárám vzkaz:

 

Žít, to je ta nejkrásnější věc, neboť většina lidí jen existuje. S tebou jsem opravdu žil.

 

Víc není třeba, cítím to. Vrátím se ke krbu, kde vzkaz položím pod rámeček s fotkou. Opět ho položím obrázkem dolů a postavím k němu sklenici. Jsem si jistý, že takhle si toho všimne.

Vyběhnu schody a tiše vklouznu do pokoje. Pozoruji, jak spokojeně oddychuje a srdce se mi sevře. Přejdu k posteli a několik vteřin ho jen pozoruji. Vtiskávám si do paměti každičký rys jeho tváře. Pomalu se skloním a něžně ho políbím na rty. Jen lehce až s téměř bolestnou něhou, abych ho neprobudil, přitisknu svá ústa na jeho. Cosi spokojeně zamumlá a spí dál. Rychle se obléknu a přitisknu si tu malou knihu k srdci.

U dveří se ještě naposledy ohlédnu a z oka mi ukápne osaměla slza. Setřu ji a rychle seběhnu schody. Odcházím se svým kouskem štěstí u srdce.

Neslyšně proklouznu do ranního svítání.

Pro ostatní končila noc, pro mě teprve začínala. Sbohem…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 27. 7. 2017 22:06)

Je mi jich tak líto.

nádhera

(mája, 29. 11. 2007 20:48)

Úchvatné,je to moc povedené,ale konec? ne to nemůže být pravda. Ne,ne,ne.. já věřím,že se ještě setkají a taky kdo je kdo? Ptám se pořád dokola,ale nevím,prostě nevím. Je to přenádherné a já prostě...ne nemám slov.

Tedy holky

(Kat, 29. 11. 2007 20:30)

ušaté tohle nám dělat? Tohle se nedělá, ne Kat, ne čtenářům. Chci hezký konec s dvěma postavami u krbu, hezky domácky založený konec. Takže toto nemůže být konec ani náhodou, protože tajemství se ještě neukázalo i když posunulo se o kousek dal.
Tajemství buší mi v tepnach a přemýšlím kdo to může být. Další kousek skládačky i když za cenu rozchodu, cenu hledání a cenu snad toho, že se najdou.
Střípky hádnaky se skladají do mozaiky, která pomlau bude celá. Jak dlouho se ptám ještě sebe sama. Jak dlouho ještě budu skládat střípky do mozaiky? Jak dlouho...dlouho ještě?

Ne!

(Alexandra, 29. 11. 2007 10:11)

Né to nemůže bít konec že ne???
Prosím, na kolenou prosím POKRAČOVÁNÍÍÍ!!!!!

Neeeeeeeeeee!!!

(Tigie, 29. 11. 2007 7:51)

Tohle přece nemůže být konec! Už jsem se tak radovala, když zachránil Chlapce před Jessiem, a teď tohle! (mohla jsem to předvídat, že ano. Tyhle smutné překrásné příběhy vždycky končí blbě, bééé)

T_T

(E..., 28. 11. 2007 21:16)

nééé, já se radovala předčasně!! tohle je moooc krutý, to neeeeeeee!!! (sem ještě zoufalejší... achich...ale stejně to bylo krásný, jen až moc smutný... teď ze sebe víc nedostanu)

*O*

(Iva, 28. 11. 2007 17:34)

paní frakt moc pěkny

To snad ne...

(misako, 28. 11. 2007 17:26)

Je to tak nádherné a smutné, ale... Tohle se nemůže stát! *zoufalá* Oni... Oni se určitě ještě setkají, že? Ne? Už nemám slov a tak budu jen vyčkávat na další...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA