Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl patnáctý: Pohádka končí...

25. 11. 2007

Odešel při svítání. Usměji se při té vzpomínce. Rozloučil se se mnou milováním. Ještě teď cítím jeho horký dech na své kůži. Svět se zdá mnohem hezčí než ve skutečnosti je. Ale i tenhle ráj má, stejně jako měl ten Evin a Adamův, svého nepřítele. Tady to však není jablko pokušení, ale realita. Realita, kterou si uvědomuji stále více. Jen na konci týdne na ni dokáži zapomenout. S ním.

Zezadu mě obejmou čísi ruce. Okamžitě poznám, že to není On. Vymaním se z toho objetí a otočím se. Hledím do ledově chladných očí, černých jako půlnoc. „Chci, abys dnes večer byl se mnou,“ zazní ten klidný hlas. Minulost. Minulost se vrátila.

Začínám couvat před tou vzpomínkou, dávno zapomenutou, která nyní stojí přede mnou. Zády jsem narazil do zdi a on mě uvěznil svými pažemi, kterými se opřel vedle mojí hlavy. „Já za to musel platit,“ šeptá a sklání se ke mně. „Když to může mít on, chci to taky. Dlužíš mi to.“ Jeho rty se dotknou mého krku. Nejsem schopen se bránit. Mé tělo i mysl jsou naprosto paralyzovány strachem.

Zadívám se mu přes rameno a srdce mi strne. Stojí tam On a nevěřícně pozoruje tu scénu. „Básníku...,“ zašeptám neslyšně.

 

Udiveně stojím a odmítám věřit. Chlapec, můj Chlapec, a ten muž, co ho tiskne ke zdi. Krev ve mně vzkypěla, když jsem viděl jeho oči rozšířené hrůzou. A ten chladný, krutý úsměv…

A to jsem si dnes říkal jak je svět krásný. I příběh, co jsem mu přinesl možná není tak smutný jako obvykle. Já se vznášel na obláčku štěstí a svět byl krásný. Pro mě. Ale skutečný život, který číhal za hranicemi mých snů byl krutý. A jeho rány bolely i mě. Toho muže jsem poznal.

„Dobrý večer,“ pronesu ledově. V té chvíli zaregistruje mou přítomnost. A nepochybně mě také poznává, protože jeho tváří projede zaškubnutí ale i úsměv. Skloní se a provokativně ho před mýma očima políbí. Druhou rukou mu zajede do rozkroku.

„Chlapec dnes věnuje svůj bezplatný zájem mě,“ řekne mi potom drze do očí. To co teď udělám nás bude stát hodně, ale musím… Musím, jestli mu chci pomoct.

„On svůj bezplatný zájem nevěnuje nikomu, Lorde.“ Dva pohledy, dvou párů očí. Ale v jedněch se lesknou slzy. Odpusť, zašeptám k tomu obličeji.

„Přišel jsem srovnat svůj dluh,“ vytáhnu bílou obálku a hodím mu ji pod nohy. Bolí mě u srdce, když vidím jeho kamenný obličej a těžce zadržované slzy. V životě jsem se necítil tak prázdný.

„Ještě nějaký problém, lorde?“ otočím se poté k muži. Černé oči si mě měří s neskrývanou nenávistí. „Takže je dnes večer volný?“ odpoví mi otázkou. „Já vám to neřekl? Není volný, ani teď, ani kdy jindy. Chlapec dělá společnost mě,“ napůl úst se otočím k těm očím a rukám, co svírají obálku.

„Běž napřed a připrav se. A hleď ať je tam teplo!“ houknu a snažím se nedívat, jak s prkennou křečovitostí odchází.

„Jednou vás dostanu, pane,“ zasyčí mi do obličeje, sotva zmizí z dohledu. „To čeho se dopouštíte je hnusné!“ plivne mi do tváře. Krev se ve mně vaří, ale musím se ovládnout. Musím!

„Vy jste se toho chtěl dopustit taky, nemýlím-li se,“ otřu si tvář. „Tudíž vám přeji hezkou noc. Nejbližší stanoviště drožek je támhle,“ máchnu rukou. Zašermuje mi rukou před nosem, ale pak přece jen vztekle odkráčí. Sotva je pryč, rozběhnu se za Chlapcem

 

******

 

Odcházím a ani se neohlédnu. Svírám tu obálku a snažím se uklidnit třas svého těla. Nedaří se mi to. Dorazím do bytu a snažím se vzpamatovat z toho, co se stalo. Neunikl mi záblesk poznání v Básníkových očích. Vztekle sevřu tu bílou obálku div ji nerozmačkám.

Přišel jsem srovnat svůj dluh, zaslechnu v duchu znovu ten hlas. Po zádech mi přeběhne mráz. Slyším, jak se potichu, téměř neslyšně, otevírají dveře. Stojím uprostřed pokoje a vyčkávám. Konečně se objeví jeho obličej. Mrsknu po něm tu odpornou věc.

„Takže ty mi platíš?!“ vykřiknu nevěřícně a ještě stále trochu v šoku z těch černých ledových očí. Proč se minulost vrátila zrovna teď? Je snad nějakým symbolem? Symbolem konce? Mého konce? Našeho konce?

Sleduji, jak sbírá obálku ze země.

 

Věděl jsem, že to takhle skončí. Věděl, ale nechtěl jsem to. Ale jak mu to říct? Pouto důvěry je křehké. A já ho rozbil. Sehnu se a zvednu obálku. Je celá pomuchlaná a špinavá. Bolí ji to také? napadne mě. Chtěl bych ho odprosit, políbit, ale vím, že cokoliv udělám bude marné. Ublížil jsem mu.

Svírám obálku, tisknu ji k srdci a šeptám: „Odpusť, odpusť mi to.“ Opakuji to stále dokola pod přísným pohledem těch mlžných očí, plných slz.

 

Slyším jeho hlas, vidím jeho smutné oči, ale ani jedno mě nezajímá. Sobecky chci slyšet odpověď na sovu otázku. Ranil mě. Je možné, že to udělal pro mě, ale bolelo to. Nikdy jsem po něm nic nechtěl. Nestydím se, že s ním chodím zadarmo. Je to moje věc a nikomu do toho nic není!

„Takže ty mi platíš?“ opakuji. Odpovědi se nedočkám. Kývnu tedy, že chápu. Posadím se na postel, ale pak se zase zvednu a projdu kolem něho. Zastaví mě? Nebo mě nechá odejít? Pokud to dovolí, bude to navždy…

 

Prosmýkne se kolem mě. Ani se na mě nepodívá. A já stojím jak svatý na mostě. Možná, že na prahu zaváhal, ale já to nevnímal. Matně jsem zaslechl klapnutí dveří. Uvědomil jsem si až, že jsem sám.

Obálka spadla na zem, jak jsem ji pustil, a její obsah se rozlétl po celém pokoji. Ale to už jsem neviděl. Rozrazil jsem dveře a zaslechl jeho kroky někde dole. Bylo jasné, že už nemám šanci ho dohonit. Ale když ho nechám jít…

„Stůj!“ zakřičím do prostoru. A současně sbíhám schody, co nejrychleji mohu. „Prosím, Chlapče! Prosím  stůj!“ zní můj hlas prázdným domem. U hlavních dveří se zastavím. Nikdo tam není. Odešel…

Podlomí se mi kolena a zabořím tvář do dlaní. Z očí mi stékají slzy. „Vrať se, Chlapče. Prosím vrať se a odpusť mi. Ne, nikdy jsem ti neplatil… Prosím vrať se.“

Ale okolí je stále tiché. Zavřu oči a v tom ucítím, že si někdo kleká přede mě. Objal mě a jeho ruka mi setřela slzy. „Neplač,“ šeptá hlas, který tak důvěrně znám.

 

Nepokusil se mě zastavit. Vyjdu ze dveří a seběhnu schody. Mířím pryč, daleko od toho domu, od něj. Zadržuji slzy a snažím se na něj nemyslet. Zaslechnu jeho hlas, ale nezastavím. Stále kráčím dál. A on mě stále volá. Srdce mi křičí ať se vrátím, ať ho neopouštím.

Nastalo hrobové ticho a to mě zarazilo. Už mě nevolal. Pomalu se otáčím a spíše vycítím, než uvidím, že klečí na prahu. Náhle nedokážu odejít, ještě ne. Ještě jsem neslyšel svůj příběh. Ještě jsem necítil jeho rty.

Pomalu se vracím, ale ke konci už běžím. Padnu před něj na kolena a svírám ho v náruči. Jemně mu setřu slzy a zabořím hlavu do jeho vlasů.

„Neplač,“ zašeptám a zlíbám jeho tváře. Jsem slaboch, já vím, ale nedokážu se s ním rozloučit. Ještě ne…

„Na něco jsi zapomněl,“ vydechnu tiše a pomohu mu na nohy. Stále ho však objímám. Tázavě se na mě zadívá. „Ještě jsi mi nepřečetl pohádku,“ pousměji se a setřu poslední slzu.

 

Role se vyměnily. Teď já se chvěji v jeho náručí a cítím jeho dech ve vlasech. „Pohádku?“ opakuji tupě. Je toho na mě moc. Opravdu moc. Cítím, že mě nahoru musí vyvést jako stařečka a občas zavrávorá po mou vahou. Cestou něco šeptá, ale vnímám to jen okrajově. Svět se se mnou točí…

„Pohádku,“ dojde mi potom. Opře mě o stěnu a jemně políbí. Pak vezme mou tvář do dlaní. „Co je ti, Básníku?“ zašeptá tiše. „To nic není. Je to jen chvilková slabost, to přejde…“ polibek mu vrátím a pak se usměji. „Ještě jsem svému Chlapci přece nepřečetl pohádku na dobrou noc, ne?“

Jenže, když otevře dveře, vzpomenu si, že ji musíme nejdřív sesbírat, než budu číst.

 

Starostlivě se na něj ohlédnu. Vypadá až skoro vyděšeně. Přejdu k němu a znovu ho konejšivě obejmu. Přitiskne se ke mně a z každého jeho póru čiší zoufalství. „Podívej se do té obálky,“ zašeptá náhle. Otočím se, abych ji sebral.

Strnu. Na podlaze jsou rozházené tak dobře známé popsané listy. A mě to náhle všechno dojde. V té obálce byla ta pohádka! „Já jsem ale idiot!“ zašeptám a padnu na kolena. Horečnatě začnu ty listy sbírat. Kleká si vedle mě a pomáhá mi. Když se naše ruce náhodně setkají něco se ve mně zlomí. Něco, co drželo všechny ty pocity na uzdě.

Beze slov se mu vrhám do náruče. Mé ruce horečnatě svlékají jeho i mě. Oba jsem náhle nazí a já dlaněmi i ústy zoufale mapuji každý kousek jeho těla. 

Nebrání se. Leží pode mnou jako beránek, naprosto zajatý v mých dotecích. Přisaju se mu na rty a pomalu si sedám na jeho vzrušené mužství. Celé to milování je divoké, vášnivé, zoufalé…

Chytá mě za boky a snaží se mě usměrnit. Jen zavrtím hlavou, přišpendlím mu ruce nad hlavou a políbím. Zasténám mu do úst a dvě těla se ve světle svíčky prohnou v milostné křeči.

Svalím se na něj. Oba přerývaně dýcháme, zcela uspokojení. Drží mě v náručí a hladí po zádech. Pak začne vyprávět. Jeho hlas i doteky mě uspávají, ale vydržím být vzhůru až do konce.

Ještě než usnu uvědomím si, že tenhle příběh dopadl ve své podstatě dobře… Znamená to něco? Pro mě? Pro něj? Pro nás?

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.....

(jane, 26. 11. 2007 22:13)

jéé bylo to moc hezké to abych se těšila na další to je tak napínavé kdo to muže být.

že to není

(Kat, 26. 11. 2007 21:41)

konec, že ne. Nebo je. V tom případě, ale ještě jsem tajemství neodhalila. Jako vždy krásné s jednu chvilku se mi zastavilo srdce, že v obálce jsou peníze. Jsem čím dál napjatější jaké je tajemství a já jen doufám, že pohádky není konec.
Umíte člověka udržovat v napětí jen co je pravda a všechny čest vám oběma.
Potřebuji tvoje ruce.. ne kdepak Nime. Držím tvoji duši v chvějících dlaních a piju z poháru tvé lásky...

i need your hand..

(Nime, 26. 11. 2007 17:01)

hehe ztoho nadpisu si nic nedělej jen poslouchám plalist xD je to kráásné jako vždy!Nevím jak to děláte,ale asi se budu muset zlepšit^.~ jinak moc kráásně tam popisujete oolí,pocity apodob. =3

jajky

(E..., 26. 11. 2007 16:34)

ty jo...slzičky! nekacem, vážně ne. bylo to perfektní? asi, nemam lepší slovo... ne, bylo to ještě lepší než perfektní, ta nálada mě dostala. tají se mi dech, když mě napadá, že to nemusí skončit šťastně. básník a chlapec...dvě odlišný existence a přece patřej dohromady, prostě k sobě zapadaj, líp než skládačka

..............

(mája, 26. 11. 2007 15:40)

Úchvatné,nádherné,přenádherné. Nechápu,jak někdo něco takového může napsat a jsem rád,že mám tu možnost si to přečíst.

Nádherné...

(misako, 25. 11. 2007 21:44)

Nevím jestli je to tou melancholickou náladou, která mě přepadla; tím že poslouchám jednu hrozně smutnou písničku nebo tím příběhem... Netuším, ale jistě vím tohle - další krásné pokračování pohádky o dvou lidech, kteří to v životě nemají lehké, ale společně... společně našli svůj ráj, svůj kousek nebe...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA