Díl devátý: Záblesk minulosti
Bylo to nádherné. Věděl jsem, že to bude jiné, ale předčilo to všechna moje očekávání. Ještě teď cítím jeho rty na svém těle, jeho ruce, teplo jeho těla. Dnes se máme opět vidět. Jenže mě se nechce jít ven. Chci zůstat tady a ještě chvilku snít. Vím, že přijde, když se neobjevím. Nebo v to spíš doufám.
Zavírám oči a lehám si zpět do postele. Ještě chvilku… Ještě chvilku a opět ucítím jeho blízkost, teplo jeho těla.
Ani si to neuvědomím a pomalu odplouvám do říše snů. Poslední myšlenka mi zní v hlavě jako ozvěna: Ještě chvilku…
Stojím na tom samém rohu a čekám. Celé tělo mě brní, ale těžko říct jestli zimou, nebo vzpomínkou. Nádherné… Bylo to opravdu? Byl to sen? Snad ne. Nechci, aby se mi ta noc jenom zdála. V duchu se usmívám. Nic se mi nezdálo. Vůni jeho vlasů cítím ještě teď, dotyk jeho kůže… Hodiny odbíjejí. To už je tolik? Tolik a on nikde.
Nepřijde? Napadne mě strašná otázka. Nebo se mu něco stalo? To by bylo ještě horší… Vzpomněl jsem si na toho druhého prostituta. Neměl v očích hezký pohled.
Vždycky byl přesný… Kde jen může být?
Po deseti minutách jsem to vzdal a vydal se k jeho domu. Třeba je nemocný, v téhle zimě by to nebylo nic divného, nebo na to jenom zapomněl. Píchlo mě u srdce, ale tu myšlenku jsem zahnal. On nezapomíná… To už jsem běžel.
Schody jsem zvládl ani nevím jak. Dveře jeho pokoje byly tiché a jako obvykle odemčené. Povzdechl jsem si nad tou nezodpovědností a pomalu otevřel. Strčil jsem hlavu dovnitř a spadl mi kámen ze srdce. Spal jak nemluvně, kolena přitažená k bradě a pravidelně oddechoval.
Zpod chatrné přikrývky vykukovala jen čupřina vlasů, černých jako půlnoc a kus vysokého čela… Musel jsem se usmát. Tváří tvář jeho spánku, klidného jako spánek dítěte, jsem se nedokázal zlobit. Ani kdybych chtěl.
******
Opět se choulím v rohu místnosti a čekám kdy se objeví otec a potrestá mě. Už ani nevím, co jsem vlastně provedl. Je to vlastně jedno, stejně mě potrestá i kdyby to byla jen banalita. Vždycky se najde nějaký důvod proč potrestat nezdárné dítě, jak o mě tak rád mluví.
Dveře se otvírají a paprsek světla ozáří jeho mohutnou postavu. Slyším tichý, pleskavý zvuk. Nemusím ho ani vidět, abych věděl, co dělá. Drží v ruce pásek a demonstrativně si s ním poklepává po dlani. Přechází ke mně a já se ještě více schoulím. Vím, že mi to nepomůže, ale aspoň trochu…
Mlčím, když padne rána, po které následuje mnoho dalších, které ani nepočítám. Roztřesu se a z očí mi stékají slzy, za které se mi vysmívá: „Kluci přeci nepláčou, ne?!“ Přesto však i nadále mlčím.
„Jsem tu s tebou, Chlapče,“ zaslechnu náhle tichý hlas, ale původce nikde nevidím. Ani ten konejšivý tón nemůže zmírnit tu bolest a třas.
Opřu se o rám dveří a jen ho pozoruji, jak spí. Jako dítě… Ve spánku vypadá tak klidně, okolní svět na něj nedoléhá. Tichounce přejdu pokoj a sednu si na okraj postele. Vztáhnu ruku, ale po chvíli ji dám zpět. Nebudu ho budit. Je tak rozkošný, když spí… Proto se opřu o pelest a zavřu oči.
Ze snění mě vyrušil jeho hlas. Ale on nebyl vzhůru. Sténal ze spaní, třásl se po celém těle a po tváři mu stekla slza. Ležel přede mnou, už ne obraz šťastného spícího dítěte, ale zvířátka lapeného do pasti, které marně hledá cestu ven.
Zlé sny. On byl poslední člověk, kterému bych je přál. Vzal jsem ho do náručí a přitiskl k sobě. Chtěl jsem ho oslovit, ale uvědomil jsem si, že nevím jak. Vlastně o něm nevím vůbec nic. Ze zoufalství, že ho nemohu utěšit, pomoct mu, jsem začal šeptat první slova, co mě napadla: „Jsem tu s tebou, Chlapče.“ Kolébal jsem ho v náručí, hladil po vlasech černých jako havraní peří a šeptal ta slova pořád dokola… Tolik jsem mu chtěl ulevit. Konečně otevřel oči.
Někdo mě drží v náručí a zmírňuje trochu bolest té dětské duše, která trpí. Tisknu se k němu, ale nemůžu zahlédnout, kdo to je. Dědeček? Toho bych přeci viděl. Znovu ke mně dolehne ten konejšivý hlas. „Jsem tu s tebou, Chlapče.“
Otevřu oči a zadívám se na něj. Zprvu ho nepoznávám, ale pak když se na mě mírně usměje, bleskne mi hlavou poznání. Křečovitě ho chytím za ruku. Cítím slzy, které mi stékají po tváři, ale nesnažím se je setřít. Jen hledím do jeho uklidňujících očí. „Myslím, že bych ti měl něco říct,“ zašeptám.
Položí si hlavu do mého klína a já ho pomaličku vískám ve vlasech. Ještě pořád se chvěje a neúspěšně se snaží osušit slzy. Opatrně mu otřu tváře. „Nemusíš mi říkat nic, jestli nechceš… Já to vědět nepotřebuji. Nechci tě nutit. Jestli to bolí…“
Položím mu ukazováček na rty a zavrtím hlavou. „Ale já chci, abys věděl, proč tohle dělám,“ zašeptám a zhluboka se nadechnu. Bude to těžké, po tolika letech o tom vyprávět.
Přesto se odhodlám. „Neměl jsem jednoduché dětství,“ začnu tiše. „Žil jsem v poměrně dobrých podmínkách. Otec byl zastáncem tělesných trestů a vždy si našel důvod proč na svého syna vztáhnout ruku. Matce to bylo jedno, ta se zajímala jen o to, zda má dostatek peněz a vlastní syn jí byl lhostejný,“ odmlčím se a zadívám se na něj. Neodradím ho tím?
Dívá se na mě a v očích má otazníky. Pohladím ho po vlasech a potom setřu slzu z koutku oka. „Hlupáčku,“ zašeptám něžně. „Vážně to nemusíš…“
Jemný dotyk rtů a zavrtění hlavou.
Pousměji se nad tím, jak se mě snaží uklidnit. Jenže to neví zdaleka všechno. „Jak už jsem říkal, otec nikdy nechodil pro ránu daleko a tak jsem byl rád, když jsem mohl odejít z domu. Víš, měl jsem ještě dědečka. Byl takovým mým světlem v temné světě mého domova. Když mi bylo třináct onemocněl. Otec mu ze začátku pomáhal, ale když si uvědomil, že je to děda ke komu chodím tak často, tak přestal. Bylo mi patnáct když…“ odmlčím se, protože při té vzpomínce se mi sevře hrdlo. Stiskne mi ruku, za kterou mě chytil ani nevím kdy. „Dědovi došli úspory a neměl peníze. Snažil jsem se najít práci, ale nikdo nechtěl zaměstnat takového usmrkance. A pak jsem potkal muže, který mi řekl, jak jsem sladký. Nabídl mi horentní sumu, když se s ním…“ Ač se to zdá podivné, slova mi nejdou přes rty.
Tak kruté… Tak moc kruté. Přitisknu ho k sobě a on mi zavrtá tvář na hrudi. Těžce dýchá a to že se přestal chvět mě děsí. Je náhle tak nelidsky klidný. Tak chladný, když pokračuje.
Zatvrdím své srdce a nemilosrdně pokračuji. Musím, protože už to v sobě dusím tak dlouho. „Požádal jsem ho, aby přišel druhý den na to samé místo ve stejnou hodinu. Potřeboval jsem čas na rozmyšlenou. Bydlel jsem tehdy s dědečkem. Když jsem se ten den vrátil domů, byl na tom hůř a jeho tělem otřásala horečka. Ten jediný pohled stačil, abych si uvědomil, že to udělám. Abych zmírnil jeho bolest. Nezáleželo na té mojí. Opravdu druhý den přišel. Řekl jsem mu, že souhlasím s jeho návrhem. Obrnil jsem se před bolestí a dokázal potlačit i svou hrdost. Dědovi jsem nikdy neřekl, kde jsem přišel k tolika penězům. Ještě několikrát jsem s tím mužem setkal. On chtěl mě a já jeho peníze. Byl to dobrej obchod. O rok později dědeček zemřel. Jeho dům dostal otec a mě vyhodil. Neměl jsem kam jít. A jediné co jsem uměl, bylo uspokojování mužských potřeb.“
Sám jsem se nad tím strohým oznámením vnitřně otřásl. Přesto jsem pokračoval. „A tak jsem skončil tady. Už čtyři roky takzvaně šlapu chodník a jediné co jsem kdy dokázal je sehnání téhle díry,“ vytryskne ze mě a já strnu. Teď. Teď odejde navždy…
Jako bych cítil jeho myšlenky. Ten pohled mlhy mluví, i když nemá slova. Je tam vypsáno všechno utrpení, bolest, ponížení… Uvědomil jsem si, co očekává, že udělám. Poznal jsem to z jeho zoufalého objetí, které bylo objetím chlapce…
Chlapce, který dospěl předčasně a poznal hned tu nejhorší část světa. Čeká, že ho odstrčím, že se zvednu, prásknu dveřmi a už o mě nikdy neuslyší. Možná bych to měl udělat…
„Opustíš mě?“ slyším jeho hlas. Z chladného muže odlétly střepy ledu a opět je chlapcem, který nechce být sám. Přitisknu ho k sobě a pevně obejmu. „To víš že ne, hlupáčku,“ zašeptám nesmyslně. „Neopustím tě. Zůstanu s tebou… Už tě nikdy nikdo neuhodí… Nikdo…“
Komentáře
Přehled komentářů
Moc krásně to píšete.
Hoj hoj
(Kat, 18. 11. 2007 20:54)
letím vpřed a minulost se odkrývá. Tajemství letí vpřed na křídlech podzimních listů a s sebou přináší mlhu, tajemství a nakonec snad i světlo.
Holkdy vede se Vám a těším se na další díleček, který snad už prozáří, protrhá mlhu a odhalí sladké tajemství ukryté v slovách.
Jedna minulost odkrytá co přinese druhá? je podobná, je jiná nebo nebude ničím vyjmečná. Počkáme si a dočkáme se. Zůstanou spolu, rozejdou se bude mít dobrý konec zlý. Do toho a jdu dál.
.......
(mája, 14. 11. 2007 16:20)Náedhera. Nevím co říct jak hodný na něj je,takový by člověk měl být a neotáčet se k ostatním zády,jenže bohužel tak to není. Existuje jej Já Já a zase Já. Měl tvrdé dětství chudáček, Moc krásné. Stěží zadržuji slzy,když si to čtu podruhé a pomyšlení že někteří lidé jako jeho otec takoví opravdu jsou.....
*****
(Tigie, 12. 11. 2007 9:04)Souhlasím se všema přede mnou. Je to úžasné, dokonalé, perfektní, skvělé... No, já se loučím, budu si to číst znovu a znovu, pořád dokola
..........
(Jane -www.zivotni-sen.estranky.cz, 11. 11. 2007 23:47)ty předešlé komentáře to vystihly nádherné...¨:)
Povězte mi lidi,
(misako, 11. 11. 2007 20:28)co jako na tuhle parádu mám říct? hm? něoc jinýho abych se pořád neopakovala? *ticho* To jsem si mohla myslet... Takže jako obvykle, překrásné, překádherné a úžasné :)
řekla bych že je to ještě lepší...
(E..., 11. 11. 2007 18:17)...ale nejsem si jistá, že to ještě de xD bylo to naprosto krásný a já sem se úplně začetla... moc moc se těšim na další díl
Paráda.
(Karin, 26. 7. 2017 21:32)