Jdi na obsah Jdi na menu
 


V dešti

30. 9. 2008

Věnováno Fussi-chan, s malou omluvou…

Dodatečně také věnováno Doktorovi, Kat, Keiro, Nex a všem ostatním

 

 

V dešti

 

 

Kongo 1968

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Jak je na tom?“

„Dost bídně…“

„A dlouhodobé vyhlídky?“

„Nejspíš to nepřežije.“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost  

 

Sešlápl plynový pedál až na podlahu a zařadil nejvyšší rychlost. Skoro cítil, jak se kola protáčejí na místě. Kymácení a chvění, které teď lomcovalo celým autem, mu bylo z duše odporné. Dal motoru chvilku pauzu a potom znovu zabral ze všech sil. Mlasklo to, ale vůz se nepohnul, spíš jako by ještě víc sklouzl dozadu.

Zaklel. Proudy vody mu znemožňovaly výhled, protože stěrače už dávno neexistovaly, ale přesně věděl, kde jsou. Ve velkém průseru. Pár kilometrů za okrajem džungle, v zemi nikoho, v patách hordu krvežíznivých pronásledovatelů. A ke všemu uvízli v bahně s několikatunovým náklaďákem.

Zhasnul motor, klíče nechal v zapalování a otevřel dveře. Okolní vzduch ho udeřil do tváře, jako vlhká plesnivá houba. Džungle. Seskočil na zem, až to trochu začvachtalo, a jak nejrychleji to šlo, náklaďák obešel a vlezl pod plachtu, co zakrývala korbu.

Uvnitř byla tma a vlhko. A hnusné skleníkové horko. Nátělník se mu lepil na kůži, několika stružkami potu a krve, co mu stékaly po zádech. Rychle popošel k zadní stěně, která oddělovala korbu od kabiny řidiče.

„Poručíku?“ ozvalo se slabě.

„Já, pane. Uvízli jsme,“ přiklekl si ke svému nadřízenému, který ležel na jakémsi provizorním lůžku, z několika pytlů a přikrývek. I jemu všude po těle stékal pot. Pravé rameno měl pevně obvázané, ale přesto bylo vidět velkou krvavou skvrnu, která prosákla.

„Hluboko?“ zeptal se a odkašlal si.

„Ano, vůbec s tím nemůžu pohnout…“ odtušil poručík rozmrzele a povrchně mu zranění zkontroloval. Nic víc ostatně dělat nemohl. Jen zavázat a modlit se.

„Kolik je asi hodin?“

„Odhadl bych to kolem třetí.“

„Víme kde jsme?“

„Přibližně. Asi dvě stě kilometrů východně od hranic se Zairem, asi dvě stě západně od hranic s Gabonem. V patách máme skupinku divochů ozbrojených kalašnikovy.“

„Mizerné vyhlídky,“ ušklíbl se namáhavě velitel a stiskl si zraněné rameno.

„Co dál?“ podíval se na něj poručík bezradně.

„Počkáme… Nic jiného nám nezbývá.“

„Ale na co?“

„Až se zešeří a přestane trochu pršet. Potom to zkusíte znova nahodit. Když to nepůjde, vyrazíme pěšky. Půjdeme do Gabonu, je to bezpečnější…“

„Co když nás najdou?“

„Nenajdou,“ zavrtěl velitel přesvědčeně hlavou. „Ten déšť smyl stopy… Nějakou chvíli jim to potrvá. Ovšem do tmy musíme být pryč.“

 

Padl soumrak. Tiše a neslyšně, jak už to umí. Zvláště tady. Taky konečně přestalo pršet. Aspoň nějaké dobré zprávy. Ale víc pro tenhle den neočekával.

Poručík Jeffrey Deaver, opatrně vystrčil hlavu z korby nákladního auta, které stálo uprostřed vlhké a nepřátelské džungle. Rychle se rozhlédl kolem a potom seskočil na zem. Zase to začvachtalo, jak se po kotníky zabořil do mazlavého bláta. Zaklel, ale začal se jím prodírat ke kabině, aby se pokusil autem vyjet.

Padl soumrak, ale ještě bylo celkem vidět. Ideální příležitost. Jak říkal velitel… Do tmy musí z tohohle místa pryč – ať tu káru vysvobodí, nebo ne. I kdyby měli jít pěšky.

Je šílenství pustit se do džungle v noci, ale taky je to jediná možnost. Jedině tak je můžou zmást. Určitě je ani nenapadlo, že by byli natolik šílení. Jenže oni nemají na vybranou… V noci za nimi nikdo nepůjde a ráno bude stopa už vychladlá.

Rozhodně je lepší jít, než zůstat. Když zůstanou – jsou ráno mrtví.

 

Poručík Deaver se vyškrábal do kabiny vozu. Klíče byly ještě v pořád v zapalování. Prudce sešlápl spojku až k podlaze. Otočil startérem. Autor zavrnělo, heklo a zhaslo. Nevzdával to. Znovu! Naskočilo až na třetí pokus, ale po sešlápnutí plynu zhaslo zas. Počtvrté už ho nenastartoval. Ani počtvrté, ani kdy jindy. Jediný pohled a na palubní desku mu potvrdil nejčernější obavy. Došel benzín. A železnou rezervu spotřebovali už včera.

Uhodil do volantu. „KURVA!“

Auto bylo nenávratně odepsané. Nezbývalo než jít pěšky.

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Bude tam infekce…“

„Ale žádné velké zranění nemá.“

„Někdy stačí i spousta drobných…“

„A kurva!“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

Než dorazila zpráva o převratu v hlavním městě, bylo jich třináct. Třináct žoldnéřů, dost možná i přátel… Všichni profesionální vojáci, kteří nabízeli své zkušenosti i odvahu, těm kdo to potřebovali a byli ochotní zaplatit i nemalé sumy.

Jenže tady se ocitli v roli poražených. A zpráva o převratu byla signálem k rychlému ústupu. Prohráli, uznali to. Byla to jen práce. Nikdo z nich neměl důvod tam zůstávat, nebo se mstít. A přece se to celé zvrhlo v krvavá jatka.

 

Nakonec zůstali jen oni dva.

Dva, kteří se stali lovnou zvěří.

Zranění, hladoví, téměř beze zbraní i bez zásob.

Dva blázni, kteří se pustili do džungle v noci.

 

Poručík Jeffrey Deaver

Věk: 27

Životopis: Absolvoval povinnou základní službu, dva roky sloužil u zvláštních jednotek, kde získal svou hodnost. Potom armádu opustil a stal se žoldákem.

Schopnosti: boj zblízka, boj na nože, vynikající odstřelovač, radista

Poznámka: Disponuje pragmatickým přemýšlením i zdravou dávkou šílenství.

 

Jeffrey Deaver, mladý a energický. Spolupracovali poprvé… A hned takový debakl. Solomin se nevesele ušklíbl. A potom bolestně. Rameno se ozvalo. Trochu si ho promnul a bolest na chvíli ustoupila. Debakl. Jo, holt si je zaplatila špatná strana.

 

Kapitán Marek Solomin

Věk: 36

Životopis: Absolvoval povinnou základní službu, poté ihned opustil armádu. Svou hodnost získal už jako žoldák.

Schopnosti: boj zblízka, boj na nože, vynikající střelec, výborná znalost většiny používané vojenské techniky

Poznámka: Vynikající stratég, nebojí se riskovat.

 

Marek Solomin byl taky energický, když zrovna nebyl zraněný. Za šestatřicet let jeho tvrdého života, to byla mise s pořadovým číslem daleko za desítkou. Docela slušně zpackaná… Asi přece jen na té vojně měl vydržet déle, než jen povinnou základní službu. Možná by pak získal víc správného vojenského naturelu. A v tuhle chvíli vychládal někde v márnici, zatím co je ještě naživu. Možná právě jeho vrozené strategické uvažování, nikdy nezatížené vojenskou výukou, bylo to, co je dva zachránilo… A taky Deaverova pohotovost s jakou ukradl ten náklaďák. 

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Nic?“

„Nic.“

„Udělali jsme, co se dalo.“

„Já vím.“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

Ležel na svém provizorním lůžku a snažil se moc netřást. Podvědomě zaznamenal, jak mu Deaver říká, že padl soumrak a že se tedy pokusí znovu nastartovat, ale pochyboval, že se mu to povede. Uvízli moc hluboko, byli moc těžcí a půda moc rozmokřená.

Zakašlání a chvění vozu mu dalo za pravdu. Pak už bylo jenom ticho. V jeho zorném poli se objevil Deaverův obličej. Umazaný, rozmrzelý.

„Nemůžu tu káru na nahodit…“ oznámil mu suše.

Kývl. „Čekal jsem to. Jsme moc hluboko, co?“

„Taky. A hlavně nám došel benzín. Musíme pěšky… Zvládnete to pane?“

Kapitán Marek Solomin se podíval na své prostřelné rameno a rudý květ, který mu vykvetl na obvaze a ještě se snad trochu zvětšil. „Musím.“ Bolestný nádech. „Tady zůstat v žádném případě nemůžeme…“

„To ne,“ potvrdil mu Deaver, vyškrábal se nahoru a pomohl mu na nohy. „Sám jste to říkal. Sice déšť smyl stopy, ale do večera nás stejně najdou.“

„Jo, s tím souhlasím,“ povzdechl si Solomin. S poručíkovou pomocí se doškrábal až ke kraji korby a slezl na zem. Okamžitě se zabořil do bláta. Deaver vylezl chvilku po něm, na zádech měl batoh a u pasu nůž a pistoli. I když jim zbývaly akorát čtyři zásobníky.

 Podívali se na sebe.

„Tak kam?“ zeptal se Deaver a demonstrativně se rozhlédl do stran. Solomin to udělal po něm. Mizerné vyhlídky. Průměrně dvě stě kilometrů pralesem, ať na tu, či onu stranu, aby se dostali k hranicím.

Potom překročit řeku, aby se dostali do nejbližšího města za hranicemi Zairu, Mbandaky. A potom další a další stovky kilometrů do Kinshasy.

Nebo se dostat do Gabonu a zamířit do Libreville, hlavního města. Kolem osmi set kilometrů, od místa, kde byli.

Nebo…

„Vrátíme se,“ rozhodl kapitán a podíval se na svého podřízeného.

„Cože?!“

„Ale ne tak, jak myslíte…“ Začal mu v hrubých rysech nastiňovat svůj plán. Půjdou zpátky, ale vychýlení od původní cesty. Směrem ke Gabonu. „… Je to slabých čtyři sta kilometrů, až do Franceville. Tam je sídlo Červeného kříže. Odtamtud se potom dostaneme do Libreville…“ vysvětlil kapitán.

Poručík kývl. Potom ho podepřel. „Jdeme.“

 

Když o dvě hodiny později dorazily na místo jednotky pronásledovatelů, zjistily, že klec je prázdná. Ptáčci jim uletěli. Velitel nařídil prohledat nejbližší okolí. Nevěřil, že by byli takoví blázni a pustili se na noc do džungle. Když nahlédl svůj omyl, bylo pozdě.

Setmělo se. A své vojáky už k pronásledování nepřinutil. 

A jejich kořist už za sebou měla téměř deset kilometrů tvrdého pochodu konžským vnitrozemím. Ráno už bude téměř nemožné je dohonit.

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Tak jak?“

„Pořád stejně.“

„Je to neuvěřitelný. Čtyři sta kilometrů a v džungli.“

„Je to dost hrůzostrašný. Když si pomyslím, že celou tu dobu…“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

„Na kolik dní máme jídlo?“ zeptal se kapitán, když se po celonočním pochodu složil a odmítl jít dál. Ztráta krve se projevovala. Průstřel ho nesnesitelně bolel. Ale léky si nevzal. Auto-lékárničku sice měli s sebou, ale moc toho v ní nebylo.

A nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř…

Poručík nahlédl do svého batohu. Potom se na něj podíval. „Tak na týden, když nebudeme moc jíst. Ale spíš počítám tak s pěti dny nejvýš. Pak budeme muset začít lovit.“

Kapitán se chabě usmál. „Já vám v tom asi moc platný nebudu.“

Poručík si k němu sedl a zkontroloval převaz. Potom se mu zkoumavě zadíval do tváře. „Jak vám je, pane?“

Solomin mu pohled oplatil a opřel se o strom. „Nevalně. Ale ještě pořád se držím.“ Nevesele se uchechtl a rozhlédl se kolem sebe. Nevypadalo to moc pohostinně. Džungle je obklopovala ze všech stran, byla tichá a nepřátelská, vzduch se lepil na tělo, stejně jako špína a pot. Potom ještě chvilku poslouchal.

„Zřejmě jsme je setřásli,“ pronesl nakonec. „Ale stejně bych navrhoval jít v noci… Zmateme je, jestli nám jsou ještě v patách.“

„Souhlasím. Ale teď se najezte. Na útěku člověk potřebuje sílu.“

Za tohle mu byl vděčný.  

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Žádná změna?“

„Ne. Žádná.“

„Tak to je zlé…“

„A přesně to jsme čekali.“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

„Tenhle je poslední,“ podal mu Deaver kus chleba, rozměklý, vlhký a celkově nevábný, ale který přesto byl něco jako mana nebeská. Až na to, že oni příští ráno nic nenajdou.

Solomin ho převzal, zakousl se a potom z něho utrhl půlku, kterou mladému poručíkovi hodil zpátky. „Všechno co máš, patří i ostatním,“ poznamenal přitom takovým tónem, který nesnesl odporu. Deaver si taky námitky rozmyslel a místo toho se pustil do jídla.

„Minulý týden byl slunovrat,“ pronesl potom zamyšleně, když se díval na pár drobečků, které mu zbyly v dlani. Osamělé. Rychle je zhltl.

Solomin zdvihl překvapeně hlavu. „Co prosím?“ Už hodnou chvíli studoval zem, na které ležel a jejíž vlhkost mu ničila oblečení, ale tohle ho vyburcovalo.

„Říkal jsem, že byl minulý týden slunovrat,“ zopakoval Deaver a taky se na něj podíval. „Letní,“ upřesnil po chvíli vzájemného zkoumání. Solomin se chápavě usmál. Nač omílat stokrát řečené? Proč si opakovat v jakém jsou srabu a jaké mají vyhlídky? Tím, že si budou pořád vyprávět, jak jsou na tom mizerně, ničemu nepomůžou. Proč by Deaver nemohl začít o letním slunovratu? Aspoň že neztratil přehled o čase.

„Slunovrat.“ Solominovi přes tvář přeběhl úsměv. I když to bylo pořád opakování jedné a též skutečnosti, svým způsobem to bylo uklidňující. Stiskl si rameno.

„Jo. Já totiž…“ Deaver měl najednou v očích takové podivně ztracené prázdno. Kapitán si povzdechl. Tohle taky znal. Tu chvíli, kdy se i nejpevnější sebeovládání drolí jako vyschlá omítka. Oba byli k smrti unavení. Oba měli být dávno mrtví… A zatím tady tvrdnou v téhle svinské, smradem a vlhkem prolezlé džungli!

Přivřel oči a opřel se o kmen stromu. „Poslouchám,“ ujistil ho.

V té hle chvíli bylo všechno absolutně jedno. Vojenské hodnosti, lidské hodnoty, uhlazené spisovné vyjadřování, kudrlinkované výrazy… Všechno, co mělo cenu tam, v civilizovaném světě, tady pozbývalo smysl. Solomin to věděl až moc dobře. A Deaver to pochopil rychle. Rty mu zkřivilo cosi, jako úsměv.

„Jenom jsem si vzpomněl na svoji poslední dovolenou. Zrovna v době slunovratu. Strávil jsem ji tenkrát na Krétě. A tam zažít oslavy slunovratu, klídones, jak tomu říkají, to je něco fascinujícího. Vyprávěli mi i historii takovýhle oslav. Kdysi se prý už na prvního máje dělali věnečky, které se schovaly až do slunovratu, svátku Jana Křtitele, kdy se hodily do ohně. Potom se třikrát skákalo přes žhavé uhlíky a každý si něco přál. A skákalo se v párech, milenci, snoubenci, blízcí příbuzní, přátelé… K tomu spousta hudby, tancování a hlavně vína. Ale tenhle zvyk už se prý praktikuje jenom zřídka. Dnešní Kréťané už slunovrat slaví trochu jinak. Ale taky to bylo moc zajímavé. A hodně komické. Protože kromě jiného se konala soutěž mantinades. To probíhalo tak, že každý vložil do košíku nějakou svou drobnost, potom lidé recitovali básničky, nebo jenom veršovánky, třeba i narychlo složené na místě… No a nakonec si dotyčný recitátor vytáhl z košíčku nějaký předmět a jeho majitel byl potom považován za adresáta té básně. Takže si představte, že nějaký mladík zarecitoval ohnivé vyznání své milované a potom si z košíčku vytáhl věcičku patřící osmdesátileté vdově...“ (1  Deaver se při té vzpomínce usmíval a myšlenkami se toulal daleko za obzorem.

„Vážně?“ Solomin se pousmál. A potom rozchechtal. Skoro nemohl popadnout dech, ale už dlouho se tak nezasmál. Možná to ani nebylo tak vtipné, ale… Potřeboval se zasmát. Chtěl se zasmát. „Opravdu komické!“ prohlásil nakonec. 

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Dvaačtyřicet.“

„Vylétla mu horečka?“

„Jo, před hodinou, ale zato závratným tempem.“

„Můj bože…“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

Kdyby měl možnost se vidět, pravděpodobně by prohlásil, že toho člověka vůbec nezná. Solomin si to s každým uplynulým dnem uvědomoval víc a víc. Ostatně… taky si to uměl moc dobře představit. Vpadlá, hubená tvář, řídké strniště vousů. Umazaný od bahna, krve a potu. A Deaver na tom byl stejně.  

Pomalu začínali ztrácet orientaci. Kompas neměli, řídili se jen podle nedostatečných odhadů a slábnoucích instinktů. Absolutně netušili kolik kilometrů už ušli a kolik je ještě čeká. Věděli jen, že tohle všechno, co je obklopuje, připomíná peklo. Zelené peklo.

A taky už pár dní hladověli. Zásoby došly až oslepivě rychle. A i když se Deaver snažil lovit, nepřinášelo to valné výsledky. A kručící žaludek, který se občas stáhl křečí z hladu… To byl doplněk cesty, který by kapitán s radostí postrádal.

Stejně jako svoje prostřelené rameno. Na ráně se sice utvořil krvavý strup, ale jeho barva, která kolísala mezi černou a mnoha dalšími odstíny se Solominovi nelíbila. Podobně i fakt, že na omak byl lepkavý a hrozil protrhnutím každou chvíli a poslední obvaz představoval ten umazaný kus hadru, kterým to měl provizorně zavázané.

 

Marek Solomin se chvílemi přistihoval, jak myslí na Deaverovu pistoli nebo nůž a na klid, který ho možná očekává někde v dálce. Problémem bylo, že už ani neměl sílu, aby sám sobě za takovéhle myšlenky nadával. A navíc, podle prázdného pohledu, který se občas mihl poručíkovi v unavených očích, když si myslel, že se nedívá, usoudil, že i on se občas zabývá podobně neutěšenými úvahami.

Rameno ho zabolelo, až se mu před očima udělaly mžitky… Bolestně zalapal po dechu.

Ztrácel sílu na cokoliv. A ztratil víru, že se z toho dostanou.

 

„Tady si odpočineme,“ Deaver opatrně kapitána posadil na malý balvan, porostlý nějakým mechem, nebo tak. Solomin na tom byl špatně. Zranění ho bolelo čím dál víc a bylo víc než pravděpodobné, že se mu ten průstřel zanítil. Vylétla mu horečka. Kapitán také byl křídově bílý a kruhy pod očima mu přidávaly vizáž oživlé mrtvoly.

Pomalu se svezl dolů na rozmokřenou zem a zaklonil hlavu, až se opřel. Zavřel oči. Na tvář mu dopadlo pár kapek. Těžko říct, jestli pršelo, nebo to byla jenom voda, která stekla ze stromů. Všechno kolem něj představovalo vodu, vzduch se dal skoro pít. Plíce si rozhodně na nedostatečnou vlhkost stěžovat nemohly…

Jen vzdáleně vnímal, jak s ním Deaver třese a něco mu říká.

„Jen pět minut…“ zamumlal a propadl se do mlhavého bezvědomí.

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

„Začal blouznit.“

„A horečka neklesá, že?“

„Ne… Řekl bych, že do rána bude konec.“

„Už se nedá nic dělat.“

 

 

Vnitrozemí Konga, minulost

 

Včera viděl hvězdy… Určitě tam byl Malý vůz a taky Polárka. Určil si podle ní směr a byl si jist, že jdou správně. Džungle byla pořád stejně bezútěšná, ale museli jít správně!

Museli v to aspoň doufat.

Zručně se pustil do přípravy večeře. Když skončil, podal jednu porci kapitánovi, podivně zkroucenému u balvanu. Solomin se nehýbal.

„Musíte jíst, kapitáne, musíte…“ začal mu domlouvat Deaver a přisedl si blíž k němu. Vidění se mu na okamžik rozostřilo, ale mávnul nad tím rukou, jen si oči protřel. Neměl žádné viditelné zranění, které by stálo za řeč. Jen spoustu drobných, jak se prodírali pralesem a taky pár šrámů, jak ho lízly kulky pronásledovatelů. Jinak nic.

Že byl k smrti unavený a na pokraji vyčerpání nevnímal. Při životě ho držela jenom železná, téměř fanatická víra. A i když tělo nemohlo fungovat jenom z víry, nic jiného už neměli…  Protože to, čemu poručík velkoryse říkal jídlo, to mohl sníst jenom člověk, co je opravdu na pokraji svých možností. Jenže to byli oba… Takže jedli to málo, co Deaver ulovil, nezřídka kdy i téměř syrové.

Za ten nekonečný pochod pralesem Deaver shodil nejméně pět kilo, v obličeji mu začaly vystupovat lícní kosti a jediné, co na něm ještě bylo živé byly oči.

Hořely divokým, nespoutaným ohněm, vnitřní sílou, která mu nedovolovala připouštět si bolest, ani žádné zranění. Touž silou, která jeho vědomí vsugerovala, vpálila ohnivými písmeny, že se mu nic není. Nic, nad čím by stálo uvažovat. Velitel na tom byl mnohem, mnohem hůř. A poslední dny stále víc.

 

„Musíte jíst, pane, no tak…“ vemlouval se kapitánovi a v tu chvíli Solomin natáhl ruku a nabízenou porci přijal. Deaverův pohled se změnil. Stal se víc hladovým, víc odhodlaným, horečně se upíral jenom k jednomu. Připomínal divokou zraněnou šelmu, odhodlanou ke všemu, jen ne zemřít. Viděl hvězdy, včera. Dostanou se odsud!

Bleskově zhltl svoji porci, která rozhodně nemohla stačit na to, aby mu dodala alespoň základní živiny, potřebné pro přežití, a vyškrábal se nahoru. Musí dál. Dál. Jít a nezastavovat se. Viděl hvězdy, už to nemůže být daleko, když viděl na oblohu!

Sklonil se a přehodil si přes rameno kapitánovu bezvládnou paži. Solomin po něm obrátil prázdné, uštvané oči a nechal se vytáhnout na nohy. Deaver ho podepřel a ještě si srovnal téměř prázdný batoh.

„Jen… Pět minut…“ zaskřípal mu v uších kapitánův hlas. Poručík zavrtěl hlavou.

„Ne, musíme dál pane, musíme jít. Aspoň pár kilometrů. Musíme dál!“ přesvědčoval ho, téměř zoufale. Museli dál. Přece museli jít! Nemohli tu zůstat. Už ani o minutu déle.

„Pět… minut…“ Solomin se o něj opřel.

„Ne, pane, nemůžeme. Ale to zvládneme, musíme!“

Solomin už mu neodpověděl.

„Dokážeme to, pane! Dokážeme! Dostaneme se odsud!“

Byla to pouhopouhá ideé fixe (2 Ale Deaver přesto vykročil. Jeho chůze už byla téměř jen reflexem, ale přesto šel. Šel a nezastavoval se.

 

Za několik dní nato se opravdu dostali do Franceville, města ležícího několik desítek kilometrů od míst, kde stát Gabon hraničí s Kongem. Přesně jak to kapitán naplánoval. Kdysi, dávno… Aspon tak to Deaverovi připadalo. Jako minulost vzdálená víc, než tisíc let.

Před hlavní bránou areálu, který patřil Červenému kříži mu došly síly. Možná už ani nezaznamenal poslední myšlenku. Fantazii…

Byla vlahá letní noc, svátek Jana Křtitele, letní slunovrat. Ohně, tance, spousta smíchu a zpěvu. A taky soutěž mantinades. Kruh nejbližších přátel. Právě odrecitoval své verše… A z košíku si vytáhl vojenské známky. Kpt. Solomin na nich stálo.

 

 

Sídlo Červeného kříže, současnost

 

 „Zemřel… Nejspíš celková sepse. Možná infekce z jídla…“

„A nebylo to delirium?“

„Taky jedna z možností. Nedivil bych. Z toho by se zbláznil každý. Čtyři sta kilometrů džunglí a ke všemu…“

„Chápu… Pitva teď potvrdila, že ve chvíli, kdy sem dorazil, byl kapitán Solomin už nejméně dva týdny mrtev.“

 

 

KONEC

 

 

 (1 Na popis těchto zvyklostí jsem náhodou narazila v knize R. Fulghuma „Co jsem to proboha udělal?“ a rozhodla se je využít… Doufám, že mě proto vydavatel nezažaluje, nezískala jsem tím absolutně nic. Jen docela dobrý pocit, že taky podávám (snad) zajímavé informace

 

(2 Tohle je z francouzštiny, v překladu fixní idea, ovšem my Češi říkáme utkvělá představa

 


Obrazek


Přibližná mapa situace, ve které se kpt. Solomin a por. Deaver nacházeli, a dvou cest, ze kterých si museli jednu vybrat, chtěli-li přežít...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 24. 7. 2017 22:02)

Krásné ale moc smutné.

Pro Aki...

(Bea, 30. 11. 2008 23:47)

Druhá cesta by byla kratší, to máš pravdu. Jenže na je tam řeka - akorát jak je ta mapka malá, tak je špatně postřehnutelná. A to to jsou satelitní snímky...:-))
A Solomin to tam myslím, ještě někde vysvětluje, proč nakonec šli tou druhou.

Ps.:

(Aki, 29. 11. 2008 22:36)

Četla jsem špatně a k tomu jsem slepá, nebo druhá cesta by byla kratší???
To je smutný.

?---?

(Aki, 29. 11. 2008 22:34)

Zaražená, jak to de. Dva-týdny?? Strašně pěkný, škoda že se nezachránili, ale to by nebylo ono!
Díky za tebe!!

Počítač úspěšně odvirován!

(Fussi-chan, 6. 11. 2008 19:29)

I já musím být neoriginální - souhlasím s Doktorem, Keiro a Kitsune. Realistické, ale snové... Eh, holky, tohle buď dokazuje, že jsme pisálci na dvě věci, když se nezmůžem na víc, než na opakování slov jistého ďábelského génia, a nebo (a věřím, že právě tohle je pravda) v nás Bee zanechala tak hluboký dojem, že se v něm pomalu ale jistě topíme.
Chi. Byla to vážně nádhera. Nevím. Dochází mi slova. Stejně jsou všechna zbytečná, protože za něčím takovým, musí působit dost hluše.

Nějak

(Kat, 20. 10. 2008 20:45)

pozdě jsem na to narazila, ale když už něco napíšeš, pak musím jen smknout z úcty. Nádhera nic víc nic méně. Stydím se a díky moc.

*pac*- zanecháva stopu

(Kitsune, 5. 10. 2008 21:19)

Ako by povedal môj ocko- "To bolo kucané!" ("Nádherné"- preklad). Smutný koniec, ale všetko nemôže končiť dobre.
Súhlasím s doktorom a Keiro (ošúchané, ja viem)- realistické, ale krásne. Smutné a predsa také úžasné.
PS- môžeme očakávať v blízkej budúcnosti nejaké pokračovanie FBI? *foxy eyes*

To Keiro and @ll

(Bea, 3. 10. 2008 10:00)

No už je to opraveno, takže jsi tu jenom jednou, jak máš správně být a nebohý autor si nemusí myslet, že má halucinace, nebo delirium tremens.:-)

K ostatním:
Omlouvám se za drobné technické problémy, které nastaly (alespoň na mém kompu). Už snad bude vešekeré zobrazení v pořádku.

Hups

(Keiro, 2. 10. 2008 20:26)

dvakrát to fakt být nemělo. :D

Já tě asi zabiju!

(Keiro, 2. 10. 2008 20:25)

To se dělá toto. Já si je oblíbím oba a ty mi je takhle odděláš?! A co jsem říkala o tom věnování?! Fňuk.

Dva týdny???? Chudáček malý. Pěkně mě to štve, ale ten závěr s těmi vojenskými známkami byl naprosto dokonalý. Krása.

Dobře, dobře, přestanu se rozčilovat, každý někdy musí dostat ochutnat svých vlastních praktik. *naprosto nevinný výraz v její tváři*

Jinak povídka se mi moc líbila, moc se ti povedla a ten konec byl opravdu dokonalý.

A souhlasím s Dr. Murakim - bylo to realistické i snové. I když hlavně realistické.

ach bože

(Dr. Muraki, 30. 9. 2008 22:13)

to bylo dokonalé. Krásné. Drsné. Realistiické a přeci snové. Děkuji moc, Tatsumi, byl to úžasný příběh!!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA