Jdi na obsah Jdi na menu
 


Unesený

22. 2. 2008

 

Seděl v té malé ocelové krabici s obrovským zrcadlem přes stěnu místo okna, osvětlen jednou mizernou zářivkou, nohu světácky opřenou o židli a kouřil. Nehádal jsem kolikátou už, ale popelník před ním byl plný docela slušně.

Člověk sáhne po cigaretě, protože nikotin do jisté míry odbourává stres. Chm, podle mé teorie stres odbourává už ta samotná činnost. Člověk se více soustředí na cigaretu, vnímá ji dokonce několikrát, a méně na své okolí. To mu umožňuje stáhnout se do jakési ulity a bezesporu se i trochu bránit, i když ne v tom smyslu, jaký se tomu slovu obvykle přisuzuje. Tady šlo o obranu psychickou… I když on v té chvíli nevypadal, že by ji potřeboval. Vypadal, a já bych dal krk za to, že tomu tak opravdu bylo, že jen kouří. Prostě kouří… Nic víc. Nic míň.

Jiní na jeho místě by nepokrytě dali najevo, jak moc jsou nervní z toho, kde se octli. Žmoulali by tu cigaretu v rukou, v ústech, popel by klepali všude kolem, jen ne do popelníku a ruce by se jim přitom třásly, jakoby měli padoucnici. Tenhle ne. Ten prostě kouří.

Evidentně mu vůbec nevadí, že je na policejní stanici, ve vyslýchací místnosti. Ostatně, ani není důvod, proč by mu to mělo vadit. On není podezřelý. Je oběť. A v tom spočívá problém a důvod mé přítomnosti, když mám mít volno. On se totiž jako oběť vůbec nechová. A mým úkolem pro příštích pár hodin, bude zjistit – proč?

Sundal jsem si sako, kravatu, vzal tužku, poznámkový blok, kafe a vkročil.

 

„Vy jste policejní psycholog?“

„To je to tak vidět?“

„Ne, ale vaším příchodem mi v jistém smyslu vyhrožují od té doby, co jsem tu.“

„Nevyhrožovali nadarmo.“

„Vidím.“

„A máte radost?“

„Ani trochu. Nejsem blázen. Ani nechodím s obrazama.“

„To nikdo netvrdí.“

„Tak proč jste tady?“

„Baví mě to?“

„To sotva.“

 

Díval jsem se na něj a přemýšlel, co za zvláštního člověka mi tady sedí. Už jsem chápal úzkostlivý tón našeho náčelníka, když mi dnes, o půl dvanácté v noci, volal a vykládal nesouvislou historku o zadrženém, kterého nutně!, musím vidět. V první chvíli jsem ho chtěl poslat do pekel horoucích. Doma jsem to nechápal. Samozřejmě, že jsem to neudělal, byl to nadřízený, a přijel jsem. Tady jsem tomu začal přicházet na kloub.

Dokouřil a s klidem člověka, který nikam nespěchá se začal šacovat. A zase to nebyla ta spalující touha po cigaretě, kterou jsem viděl už mnohokrát předtím. Stejně jako předtím prostě „jen kouřil“, tak teď prostě „jen hledal“. A nenašel. A dlužno dodat, že to v klidu přijal jako fakt. Ten člověk tu cigaretu nepotřeboval. Prostě ji „měl“.

Sáhnul jsem do kapsy kalhot a vytáhl staré rodinné pouzdro, ve kterém vždy aspoň jedna byla. Nabídl jsem mu. Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat.

 

„Cigaretu?“

„Díky.“

„----“

„Vy si nedáte?“

„Nekouřím. Tedy aktivně. Pasivně už přibližně od narození.“

„Tak proč s sebou nosíte pouzdro na cigarety? S cigaretami k tomu?“

„Zkušenost. Někdy se to může hodit. Jako třeba teď.“

„Hm…“

„----“

„Ale vy jste si nepřišel popovídat jen o cigaretách.“

„Ne.“

„A o čem ještě?“

„O vás.“

„Nejsem zajímavé téma.“

„Pro jisté lidi, ano.“

„Jste mezi nimi?“

„Ano. Jsem jedním z nich. Zajímáte mě.“

„Proč?“

„Nevím. Máte v sobě… Něco.“

„Něco, co obvykle oběti únosů nemívají?“

„Ano. A nejen oběti únosů. Všechny oběti obecně.“

„A vy chcete vědět, co to je, že?“

„Ano.“

 

Díval se na mě a „byl“. Ano, zase prostě jen byl. Nic víc. Nic míň. Žmoulal v prstech mojí cigaretu, díval se skrze přimhouřené oči a já se poněkud ošil. Vím, že bych to měl být , ten kdo určuje pravidla téhle hry, klade otázky, utěšuje záchvaty bezmocného vzteku, nebo pláče. Vím, že bych to měl být , kdo má teď a tady navrch. Jenže to nejsem já. 

 

„Proč jste se stal policejním psychologem?“

„Ze zvědavosti?“

„Jste cynik.“

„Možná. Jestli ano, je to na překážku našemu rozhovoru?“

„Policejní psychologové by neměli být cyničtí.“

„Já jsem také nepotvrdil, že jsem cynik.“

„Ale ani nevyvrátil.“

 

Zase bylo ticho. Hleděl jsem mlčky na složky, které přede mnou ležely na stole, na poznámkový blok, který jsem obvykle popsal až do posledního listu a teď v něm nebyla ani čárka, na černé pero značky Parker, stříbrné pouzdro na cigarety, které jsem nikdy nekouřil a na vychladlé kafe. Díval jsem se na to všechno a přemýšlel, kde se to v něm bere.

Ten absolutní klid, vyrovnanost… Hinduisté by ho možná nazvali „Ten, co dosáhl Nirvány“. Jenže já nejsem hinduista. Nejsem vyznavačem žádného náboženství. Ale aby nedošlo k omylu, já věřím. Jen věřím „v cosi“. V něco beze jména, bez tvaru… Prostě cosi. Nic víc. V jistém smyslu své definice jeho osobnosti jsme si podobní.

 

„Chcete vědět, co to je? To ,něco‘, jak jste o tom mluvil?“

„Ano, rád bych to věděl…“

„Je to reakce.“

„Ano, to jsem si všiml. Jenže reakce čeho a na co?“

„Je to reakce, moje reakce… Možná ne obvyklá, ale rozhodně jedna možná.“

„Pokračujte.“

„Asi jste jí asi za celou svou kariéru ještě neviděl. A možná už asi ani neuvidíte. Pokud vím, tak takhle se obvykle oběti nechovají…“

„Oběti čeho? Únosu?“

„Znásilnění.“

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Robert Christie

Věk: 32 let

Výška: 170 cm

Váha: 69 kg

Barva očí: zelenohnědá

Barva vlasů: tmavohnědá

Zvláštní znamení: žádné

Povolání: vysokoškolský profesor literatury a historie

Trestní záznamy: žádné

 

Unesen 22. září 2007, přibližně v jednu hodinu odpoledne, při pauze, přímo z univerzitního café. Nikdo nevěděl jak, nikdo nevěděl proč. A nikdo nic neviděl. Pátrání všemi směry se ukázalo jako naprosto scestné a ještě ke všemu bezvýsledné. Případ po pěti měsících založen ad acta, jako nevysvětlitelné zmizení.

 

V noci, 22. února 2008, se před policejní budovou v tomtéž městě objevil podivný muž, oblečený jen do košile, džínsů a lehkých bot. Byl o hodinu později identifikován jako pohřešovaný Robert Christie. Podle objektivního lékařského posudku byl v pořádku, nezraněn, nevyčerpán, nepodchlazen. Subjektivní lékařské hodnocení nebylo umožněno.

 

Případ Roberta Christie byl znovu otevřen ještě tu noc a bylo opětovně zahájeno pátrání po únosci. Ovšem všechny sloužící policisty poněkud zarážela nesdílnost a neochota oběti spolupracovat. Po uplynutí tří hodin, kdy se jej marně snažili vyslechnout, byl tu noc, přesně o půl dvanácté kontaktován plně kvalifikovaný policejní psycholog David Beresford.

Dnešní noc, abych byl přesný. A David Beresford jsem já.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

Jeho otázka proč tu jsem mě zprvu zarazila. Stejně jako jeho klid a zdánlivé odbočování od tématu. Jeho kultivovaný projev i upravený zevnějšek svědčily o jisté duševní a inteligenční úrovni, nechtělo se mi věřit, že by opravdu nevěděl, proč tu jsem.

A pak mi to sám řekl. Jeho postoj je jenom obrannou reakcí, jednou z nejpodivnějších, z těch, se kterými jsem se za své kariéry setkal. Reakcí na pohlavní zneužití. On to vyjádřil jednodušeji a mnohem účinněji. A snad možná proto mi přišlo hloupé a zbytečné si jeho prohlášení poznamenávat. Ostatně, pochybuji, že to někdy zapomenu.

Robert Christie byl v zajetí znásilněn.

A já pochyboval ještě o jedné věci, kterou jsem ale nahlas neřekl.

Pochyboval jsem, že to bylo jenom jednou.  

 

„Jste překvapen?“

„Poněkud ano.“

„Já byl taky.“

„Vyrovnal jste se s tím obdivuhodně.“

„Vy to považujete za obdivuhodné?“

„Vlastně ne. Ale je to přinejmenším pozoruhodné.“

„Jsem vaše první?“

„Jak prosím?“

„Vaše první znásilněná oběť mužského pohlaví.“

„Ach tak. Ne. I když… Ano. První za mé praxe. Na studiích jsem asistoval u jednoho, velmi podobného případu.“

„Jak to dopadlo?“

„Pachatele odsoudili na doživotí, ale postižený se s tím nikdy nesmířil. Spáchal sebevraždu dva roky poté.“

„Říkáte to velmi klidně. Nebojíte se, že provedu něco takového.“

„Bojím. Ale na otevřenou otázku by měla být otevřená odpověď.“

„To jsou zajímavé myšlenkové pochody.“

„Proč odmítáte vypovídat?“

 

A je to tady. Udělal jsem prohřešek proti profesním i etickým pravidlům policejního psychologa, který má co dočinění s obětí tak vyhraněného trestného činu, jakým znásilnění a především znásilnění muže je. Vyvinul jsem na oběť nečekaný nátlak.

Dlužno dodat, že s ním to navenek vůbec, ale vůbec nepohnulo. Jen nepatrně stiskl cigaretu mezi rty a přimhouřil oči. Krátká reakce, v mezích všech pouček. Neodpověděl. Jen důrazně popotáhl a spokojil se s tím, že mi kouř bez rozpaků foukl do obličeje.

 

„Proč myslíte?“

 

V zásadě jsem věděl proč.

 Trestný čin, spadající do kategorie trestné činy proti životu a zdraví, a jednou mnoha klasifikací tohoto zločinu je donucování k sexu, nebo-li znásilnění je totiž doménou především jedné části naší populace. Doménou, nebo také smutný privilegiem. Oběťmi znásilnění jsou v drtivých případech ženy. I když…

Jeden můj profesor s oblibou tvrdil, že znásilněných mužů je mnohem více, ale také, i když cítí o něco méně viny, cítí mnohem více hanby. A hanba je to, co všem obětem zamyká ústa.

 

Chvilku jsem nevěděl, co mu na to říct. Pak jsem poprvé za tu dobu sáhnul po bloku a po svém peru značky Parker. A sáhl jsem po nich proto, aby si udělal první poznámku…

 

„Když nebudete vypovídat, je velmi malá pravděpodobnost, že pachatele najdeme.“

„Co když o to nestojím.“

„Co když tomu nevěřím?“

„Nechci, aby se v tom někdo příliš vrtal.“

 

Teď, poprvé dal najevo nějakou emoci. Použil toho slovesa, kterého používaly snad všechny oběti, všech trestných činů, které se jich nějak intimně dotýkaly. Nechci…

To chtějí všechny oběti. Všechny oběti nechtějí. Co? To je jedno. Aby se někdo vrtal v jejich soukromí, aby se někdo vyptával jejich sousedů. Nechtějí nic, chtějí si uchovat aspoň jeden záchytný bod, který jim poskytne patřičnou oporu.

On si chtěl jako svůj záchytný bod uchovat svou nedotknutelnost. Mlčením, a onou avizovanou neochotou spolupracovat si jen chránil to nejzákladnější. Svoje stéblo, kterého se mohl jako tonoucí chytit. Stéblo v podobě toho, že jen on sám ví, co se doopravdy stalo.

 

Ale já jsem měl povinnost. Nadřízení do mě vkládali naději, že z něj vytáhnu alespoň nějaké informace. Měl jsem povinnost. Vůči němu, ale i dalším, které by to mohlo potkat také. Ano, měl jsem povinnost. Ale také tu bylo ještě něco… 

Také jsem byl zvráceně natěšen, až mi řekne, co mu provedl. Co a jak… Tenhle aspekt našeho rozhovoru jsem si uvědomoval už od chvíle, co jsem sem vkročil.

Jsou jisté věci, které si člověk nechává pro sebe. Za každých okolností. V každém osobnostním testu, které lze velmi snadno ošálit. Jsou jisté věci o kterých člověk moc dobře ví, že existují, a navenek je odmítá. Ale v duši, v tom místě, kde je každým pánem sám nad sebou, si potom takový člověk připustí, že ty věci jsou součástí jeho osobnosti a je marné se tomu jakkoliv bránit. Že je lze jen více, či méně potlačit.

 

„Jak daleko jde váš vztah s ,pacienty‘?“

„Končí támhle u těch dveří. Pak se přeruší. Občas se znovu naváže na ulici, občas lze nahradit slovy velmi vzácně, ale pak končí, a tentokrát definitivně, po první skleničce čaje v místním bistru. Nic závadného. Ani závažného. Proč?“

„Jste homosexuál?“

„Ne. Bisexuál.“

„Jak by vám bylo, kdyby si někdo na vás sex vynutil. A vy byl ten… dole?“

„Moc příjemně ne.“

„To opravdu ne. Na to vezměte jed.“

„Co vám udělal?“

„To, nač bych nejraději zapomněl.“

 

Se svou sexuální orientací jsem lhal. Ale lhát jsem uměl vždy dobře, takže to na mě nepoznal. Ne, promiňte pane Christie, ale já opravdu nejsem bisexuál. Jen jsem vám nemohl říct pravdu.

Protože pravda je někdy… Mnohem drsnější, než bychom čekali.

 

Jsem gay. Co víc. Jsem dominantní gay.

 

A on se mi velmi líbil.

Svým způsobem od chvíle, co jsem si ho prohlédl přes skelné zrcadlo, a definitivní potvrzení tohohle svého zjištění jsem učinil po zhruba deseti minutách našeho rozhovoru. Byl velmi, ale opravdu velmi přitažlivý a já se nemohl ubránit dojmu, že to, co s ním nejspíš prováděli, bych prováděl velmi rád též. Jen s jedním nepatrným rozdílem.

Já bych si byl vyžádal jeho souhlas… Možná.

 

„To chtějí všechny oběti. Ale jen málokterá z nich si uvědomuje, že takoví lidé, nezůstanou jen u jednoho únosu a následné činnosti. A taky, že ti druzí končí mnohem hůř, než oni, kteří to přežili. Vím, že byste na to nejradši zapomněl…“

 

Rozhostilo se vzduchoprázdné ticho. Jen on občas popotáhl z cigarety a přitom si mne zkoumavě prohlížel. Já si prohlížel jeho a zároveň se všemožně snažil ty věci v sobě potlačit.

Dokouřil a vytáhl si z mého pouzdra další. Tentokrát bez dovolení. Nebránil jsem mu. Jestli ho to přiměje, aby se rozhovořil, byl jsem ochoten obětovat mu všechny zásoby cigaret ve městě. Ale on zase nic. Jen seděl, nohu opřenou o židli, kouřil a díval se na mně.

Ačkoliv jindy umím být velmi trpělivý, ta vlastnost, jakoby mě opustila. Poposedl jsem si dopředu a lokty se opřel o stůl. Opět jsem vzal do ruky pero, že si aspoň udělám nějaké poznámky, ale nebyl jsem schopen udělat ani čárku. Stačilo to jediné slovo, které jsem si v průběhu našeho rozhovoru zapsal. To slovo mluvilo za vše.

 

Seděl jsem a meditoval nad perem, poznámkovým blokem a bezútěšností osudu, když v tom mi znovu fouknul cigaretový dým do tváře. Zamračil jsem se, ale on se v klidu opřel do židle, další obláček poslal ke stropu a rozhovořil se.

Měkkým, příjemným hlasem, který rezonoval tou vyslýchací krabicí, jako rezonují struny houslemi. Mluvil potichu, pomalu, nezúčastněně. A já se snažil stejně tak naslouchat.

„Byl sám. Potkal jsem ho v café o polední pauze. Docela přátelsky jsme si popovídali. Pak jsem si odskočil a když jsem se vrátil už u stolu nebyl. Ale objednal mi kávu, jak jsem ho žádal. Vypil jsem ji na jeden lok, byl, jsem na kofeinu úplně závislý.

Pak jsem šel ven. A cestou okolo univerzitní knihovny se mi začala motat hlava. Jsem na to zvyklý, na sluníčku se mi to občas stává, tak jsem si na chvilku sedl na lavičku. Pravděpodobně tam jsem omdlel. A probudil se až u něj. Na posteli…“

„----“

„…Svázaný. Nahý. Vzrušený. Téměř až na hranici příčetnosti.“

 

Jak vyprávěl dál a dál a přidával sem tam trochu podrobností, v jednom okamžiku jsem přivřel oči a představil si tu situaci. Jeho v té situaci. Zcela nevhodné představy pro tuhle chvíli a vzhledem k mému povolání, ale i policejní psycholog je v jádru jen obyčejný člověk. A občas se vyskytnou i takoví, co mají zvrácené fantazie. A myslím, že už jsem se zmiňoval o věcech, které si nosí každý hluboko ve své duši. O bestiích.

V každém z nás se to skrývá. V každém se skrývá bestie. Naše druhé, pekelně zvrácené já. Je jen na vůli člověk, nakolik se jí nechá ovládnout. Nakolik ji dokáže upokojit, aby zůstala tam kde je, na dně duše, a nechala ho být. Já svou bestii ukájím představami.

 

On. Klečící na posteli s rukama vysoko vytaženýma v poutech. Bez jediné nitky na sobě. To nádherné tělo, které se proti němu rýsovalo pod košilí a dřinami, chvějící se vzrušením.

Touha prostupuje vším okolo. Touha, která je přímo hmatatelná. Touha a chuť po ukojení na hranici vnímání. Touha, které se nelze bránit. Tělo v poutech sebou bezmocně škubne a ze rtů mu unikne vzdech. Něco mezi zasténáním a vzlyknutím.

A pak přichází On. A přichází plnit to němé přání, které z toho těla vyzařuje a spaluje ho ve svém žáru. Mazlí se a sladce mučí toho mladého muže, který je mu dán napospas…

 

„Nač myslíte?“

„C-co?“

„Ptal jsem se, nač myslíte.“

„Proč si myslíte, že na něco myslím?“

„Máte v očích nepřítomný pohled. To znamená jediné: buď jste cvok, nebo zamyšlený.“

„Měl byste si jít sednout na mé místo.“

„Ne děkuju. Já už si svou židli zahřál.“

„Já taky.“

„Já dýl.“

 

A tímhle jakoby skončilo podivné dějství, téhle podivné hry. Hry, kterou jsme hráli jen my dva. Oběť a policejní psycholog. A tahle podivná, prázdná krabice, v níž jsme byli uzavřeni a která hrála s námi pospolu. Byla součástí. Jevištěm. Němým divákem.

Absurdně avantgardistické drama. Becket by mohl jen tiše závidět.

Pořád si opíral nohu o židli a kouřil cigarety z mého pouzdra. Leželo mezi námi na stole, klidně, tiše, další rekvizita, další němý svědek, tohohle zvláštního dramatu, které možná předvádělo výslech, možná si na výslech jen hrálo.

 

Díval jsem se na něj a přemýšlel o tom, co mi právě řekl. Nebylo na tom nic k nechápání. Unesl ho, držel šest měsíců v zajetí a zjevně si to velmi užíval… A pak mi to došlo.

Jako blesk z čistého nebe. A já najednou, definitivně věděl proč! Proč odmítal vypovídat, proč vůbec nechtěl říct, co se stalo. Kdybych chtěl být vznosný, tak řeknu, že jsem pochopil smysl celého rozhovoru, ale to bych lhal. Jen jsem pochopil dva nejzákladnější a pro případ nejdůležitější aspekty. A hodlal jsem si je ověřit.

 

„Vy jste ho znal.“

„----“

„Povídám, že jste ho znal.“

„Nejsem hluchý.“

„Tak mi to potvrďte. Nebo vyvraťte.“

„Jak jste na to přišel?“

„Řekl jste mi to sám.“

 

Byl sám. Potkal jsem ho v café o polední pauze. Docela přátelsky jsme si popovídali…

 

„Vy víte, kdo vás unesl!“

„Ano.“

„A ten člověk je vám velmi blízký. Proto jste nechtěl vypovídat.“

„Ano.“

„I potom, co vám udělal?“

„Ano.“

„A s vědomím, že to může udělat znovu? Někomu jinému?“

„Ne.“

„Tak mi řekněte jeho jméno!“

 

Odpovídal obdivuhodně prostě. S klidem, bez nervozity, bez stopy po výčitkách svědomí, nebo snad i nenávisti. Odpovídal stejným tónem, který se za celý náš rozhovor ani jednou nezměnil. Zmocnila se mne šílená nervozita. Co je to vlastně za chlapa?

Jen tak si tu sedí, kouří, „je“ a vykládá mi o tom, jak byl šest měsíců systematicky znásilňován. A to tak rafinovaně, že byl dokonce pokaždé vzrušen a relativně se mu to i líbilo. Říká to s takovým klidem, jakoby mi vyprávěl, jak šel ráno nakupovat rohlíky.

 

„To jméno…“

„Jmenuje se Joyce McLaren.“

 

I mě, zkušenému masochistovi a především policejnímu psychologovi, který už ledascos zažil, jak v oblasti sexu, tak v oblasti sexuálně deviantních činů, se udělalo málem mdlo. Co je to u všech všudy za chlapa, že se s tím dokáže takhle srovnat?

 

Můj první případ znásilnění muže, dopadl tragicky. Ale k tomu spěl už od začátku. Přestože pachatele dopadli, oběť následkem psychického šoku a nervového otřesu spáchala sebevraždu. Ale jak říkám, k tomu jsme spěli už od začátku. Ten muž odmítal jakkoliv spolupracovat, trávil hodiny ve vaně i u lékaře, projevoval hysterické sklony a naprostou neschopnost začlenit se zpátky do normálního života. Měli jsme to čekat. A taky čekali.

 

Ale tohle… Seděl, díval se na zem, nohu stále opřenou o židli. Pomalu jsem se zdvihl. Čekal jsem, že něco udělá, že mě zastaví, že… Čekal jsem cokoliv. Ale on jen seděl a díval se do podlahy. Zhluboka jsem se nadechnul a přešel ke dveřím. Zaťukal jsem.

 

„Náš člověk se jmenuje Joyce McLaren.“

„On ho viděl?“

„Ano. Zná ho.“

„Páni, Davide, jak jste to dokázal?!“

„Nevím. Já sám nevím.“

„Jste prostě klasa, Davide. Jen příliš skromný.“

„Dobrá, dobrá. Tak mě pusťte ven, potřebuju vzduch a kafe.“

 

Dveře se otevřely a já se ještě jednou ohlédnul. Pořád seděl, tak jako předtím, nevydal ani hlásku. Možná se teď konečně dostavil ten pocit studu a hanby, teď, když jsem mu vzal jeho stéblo, kterého se jako chytal. Když jsem mu vzal jistotu, že jen on sám ví, co se stalo. 

Nepodíval se na mě, nepozdravil. Nerozloučil se.

To bylo naposledy, co jsem ho viděl.

 

Další hluboký nádech a já překročil práh vyslýchací místnosti.

Jak daleko jde váš vztah s ,pacienty‘?

Končí támhle u těch dveří. Pak se přeruší. Občas se znovu naváže na ulici, občas lze nahradit slovy velmi vzácně, ale pak končí, a tentokrát definitivně, po první skleničce čaje v místním bistru. Nic závadného. Ani závažného. Proč?

Věděl jsem, že tento vztah skončí přesně u těchto dveří a už nikdy nebude pokračovat. Ani tentokrát se na mne nepodíval. Měl jsem pravdu.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

O dvě hodiny později příslušné orgány zatkly Joyce McLarena, germánsky vyhlížejícího, vysokého čtyřicetiletého blonďáka s modrýma očima a těkavým pohledem. Ani nebylo potřeba nějakého zvláštního výslechu. Přiznal se dobrovolně, málem samolibě.

Přiznal se k únosu… A k vraždě.

 

V jeho domě byly nalezeny pozůstatky asi třicetiletého muže. Podle chrupu, výšky a jiných aspektů byl neznámý identifikován jako Robert Christie, McLarenův přítel a vysokoškolský profesor literatury a historie. Mrtvý byl přinejmenším tři měsíce.

Důvod, proč ho McLaren unesl a nakonec zabil se nikdy nepodařilo zjistit.

 

Stejně jako se nikdy nepodařilo zjistit, kdo byl onen muž, který přišel 22. února 2008 na policejní stanici a který o sobě tvrdil, že je Robert Christie.

Policejní hlídka, která jej po výslechu odvážela domů se tu noc na stanici nevrátila, její členové se objevili až další den a tvrdili, že v životě nikoho toho jména neviděli. Na své tvrzení byli ochotní i přísahat a nikdy se nepodařilo dokázat opak.  

 

Rozkaz z nejvyšších míst zněl jasně: celou věc ututlat. V oficiálním protokolu bylo nakonec uvedeno, že k dopadení sexuálního devianta a vraha, Joyce McLarena, vedlo ověřování anonymního telefonátu, který jej udal.

 

Mnozí si sice ještě stále kladou otázku: kdo byl ten neznámý chlap, ze kterého David Beresford vytáhl McLarenovo jméno? Ale protože případ byl oficiálně uzavřen, byly to jen šeptem  vedené dohady. Nikdo nic nezjistil nic určitého.

 

Jen já možná věděl, kdo byl ten muž. To bylo to jediné slovo v mém zápisníku, jediné, které jsem si za celý ten večer poznamenal. Ale to jediné slovo jej vystihovalo dokonale.

Byl to… Unesený.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 24. 7. 2017 22:57)

Tak to bylo něco ten konec jsem nečekala.

Věřte, nevěřte

(Profesor, 7. 6. 2009 14:23)

Velmi pěkný příběh. Stylistická stránka je perfektní, gramatická dobrá a výborná, ale ty čárky... Pár mi jich schází.
Je to opravdu zajímavý text. Líbil se mi konec. Je sice trochu jako z Věřte, nevěřte, ale rozhodně vysvětluje chování oběti.

Wo-ow.

(Aki, 29. 11. 2008 22:03)

To mě vyvedlo z rovnováhy. Ten překvapivý konec.
Bylo to totiž naprosto dokonalý - tajemný a to se mi líbí. Díky!

...

(Sallssa, 15. 11. 2008 10:47)

moc pěkná a zajímavá povídka s nečekaným konce :-)

husté...

(angie, 7. 4. 2008 19:07)

tak taký záver som nečakala. Priznávam, že je to drsný príbeh, ale zároveň za posledný týžďeň-dva najlepší čo som čítala, a to na nete trávim dosť času. Určite píš ďalej, máš jednoducho talent

Tak a teď mimo mísu.

(Nex, 3. 3. 2008 23:42)

Člověče, ty jsi moje krevní skupina. Píšeš přesně o těch samých věcech, které se plíží hlavou i mě. Možná do toho nevkládáš úplně všechno vlastní, ale stejně. I já mám osobní bestii. I já tajím své myšlenky před okolím, koukala jsem, že tenhle motiv se ti mísí do hodně tvých povídek, zejména do těch, kde mívám pocit, že JSEM tou osobou. To vždycky znamená, že tohle spisovatel popisuje z vlastní zkušenosti. A bestie hezky, věř že já to poznám.. A taky se doznávám k myšlenkovým pochodům typu - ráda bych zkusila udělat to a to...ale co by tomu řekli okolní lidi? Normálně na to kašlu, ale jsou jisté myšlenky, které jsou prostě příliš bláznivé pro střet s okolím. A podle mého by to i mohlo s mými letargickými známými a nedejbože příbuznými dokonce pohnout a pak by si o mně mysleli že jsem cvok...v tom nejlepším případě. Mno, jsou jisté věci, co bych se obávala napsat na web v obavě o škodlivé působení na zletilou "mládež" (v duši mladý..ten zbytek není podtatný). Přece jen, my ještě nemáme úplnou trestní zodpovědnost. ;) No, a teď si o mě myslíte pěkné věci VY, že je to tak? :-DDD

K tomu dodávám jen

(Nex, 3. 3. 2008 23:30)

- piš takové věci častěji. Já tě z toho podezírala už při čtení posledních Yami (pro formu, v tomto okamžiku je úplně poslední Můra III.), ale že by se to mohlo zvrtnout až v takovouto genialitu jsem pouze tajně doufala. Ale JE TO TU! Piš piš piš piš piš pííííš!!!

.........................

(Smajlík, 3. 3. 2008 15:18)

Zwláštní powídka..Moc pěkná :)Takowá..tajemná..škoda jen ,že nejni delší..:)

Pořád jsem nemohla přijít

(Psí Hvězda, 29. 2. 2008 9:29)

na tu duchařinu... až na konci, vážně až na konci mě to trklo! Myslela jsem si, že je to spíš bravurní psychologická studie.
Nemám slov, tohle se vymyká všemu, co jsem v poslední době četla.
Moc se mi to líbilo, opravdu moc, bylo to naprosto brilantní a překvapivé.

..................

(Jane, 28. 2. 2008 13:51)

já se picnu už jsem ti jsem psala předtím komentář, ale jaksi se neodeslal.
je to opravdu moc krásný a hlavně nečekaný. Tohle bych vubec nečekala.
Tohle je hodno velikána. uctívám vás výsosti.

...

(Lilithka, 28. 2. 2008 10:43)

Úžasné. Nestává se mi často, abych nedovedla předpovědět konec, ale tady, tady to prostě nešlo. Od prvního po poslední slovo jsem byla napjatá a upřímně ti gratuluji k tak skvělému slohovému úspěchu!

Jedním slovem: Unesená

(Keiro, 25. 2. 2008 10:41)

Smekám svůj neviditelný klobouk a klaním se až k zemi (au, právě mi luplo v zádech a už se asi nenarovnám).

Tohle mi vyrazilo dech. Originální, dokonalé, skvělé. Komu z toho neběhal mráz po zádech tak je suchar, i když nebudu lhát: v jednu chvíli jsem dostala strašnej výbuch smíchu, u kterého jsi mimochodem byla i přítomna.

Musím tě ujistit, že ten konec byl perfektní. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to skončí takhle. Naprosto mě to překvapilo, což je co říct, viď? Po tolika letech, kdo by to byl řekl.

Přesto se ti podařilo mě překvapit a to nejen závěrem, ale i naprosto skvělým příběhem, dokonalým vykreslením situace i pocitů našeho drahého pana psychologa. Měl by ale vědět, že lhát se nemá. :D

Takže tímto se s tebou zatím loučím a jestli budeš pokračovat tímhle směrem a tempem, můžu se jít já a moje Iluze zahrabat (a nebij mě, víš, že děti se nebijou!:D).

Děkuji za zpříjemnění jinak tak nezáživného účetnictví právě díky tvé skvělé povídce s názvem Unesený. I já jsem Unesená, do říše neskutečné nádherné fantazie, která mě pohltila.

Tý jo

(Trdlos, 24. 2. 2008 17:20)

nakonci jak jsme to dočítala tak mi v hlavě začala hrát taková ta znělka z věřte/nevěřte..
parádní povídka..

To Bea

(laliloo, 24. 2. 2008 14:35)

:)) No, možná :)

....... :o

(Mája, 24. 2. 2008 12:43)

Fantastický...To je..Já nemám slov, tohle prostě nejde popsat. Čekala jsem všechno možný,ale tohle ne..nebudu se opakovat, všichni předemnou už to vystihli přesně jak bych se to snažila říct já. Moc se mi to líbilo.

To laliloo

(Bea, 24. 2. 2008 1:03)

Věřte - nevěřte na věčné časy a nikdy jinak, ne?:D

neusnu

(laliloo, 23. 2. 2008 22:25)

čekala jsem hodně, já nevím, že se ještě někdy střetnou, že se ten chlápek taky zabije, prostě něco, ale tohle ne. Doufám, že se mi o tom nebude zdát. :) Ale něco takového, jakobych už někdy četla (ten konec - někdo "prostě byl", a pak se zjistilo, že už je dávno mrtvý. Tak kdo byl teda ten člověk???) Celkový dojem - super. Ale osobně bych dala přednost povídkám s dobrým koncem. I když, co je vlastně dobrý konec??? I tohle by se dalo nazvat dobrým koncem. Umm už zase začínám moc myslet :))

snad jen...

(Fussi-chan, 23. 2. 2008 20:45)

Vlastně ani nevím. Chtěla bych toho říct tolik a zároveň jen tiše plout svými myšlenkymi a dalšími a dalšími řádkami tvojí fantazie. Doufám, že mi ten sen splníš. je to nádherný příběh v němž vyšetřovací cela připomíná rubikovu kostku. Hlavolam, který překonají jen ti nejlepší. Arigatou

tedy

(Kat, 23. 2. 2008 17:59)

to byla nádhera. Tohle mně ani ve snu nenapadlo.
velmi působivé a to stupňování napětí jak se to stalo. Nádhera. Nečekala jsem to.
On a on a vyšetřovací místnost. Tedy zas jednou jsi mi vzala slova od prstů a já nemohu napsat jak to na mně působilo strhujícím dojmem. Z ničeho nic slova se ztracejí a zůstává jen pocit něčeho vzrušujícího.
Skvělý. To je povíka jak má být a super nápad s koncem, který ale který je prostě úžasný.
Díky za příjemné chvíle Bee a těším se na další takovou psychologickou jednorázovku.
Krása co víc napsat.

unesený...

(Muraki Kazutaka, 22. 2. 2008 15:48)

..unesený byl doktor Muraki, když klouzal očima po řádcích a ty ho vedly a táhly dál a dál. Dál do příběhu, dál do myslí a duší obou aktérů, dál...až k samotnému okraji, kde se v každém z nás skrývá bestie. Bestie, jíž povolujeme pouta ve chvíly, kdy je nám nejhůř, když nás přitlačí ke zdi...kdy nám na paty dýchne smrt.

Cigaretový kouř stále je ještě cítit, když pomalu odcházíme z místnosti ve které se stalo něco zvlýáštního. Ale co?
A proč?
Proč tehdy?
Proč ne dřív?
Otázky, které si klademe ve tmě. V noci, kdy je jedna rovina reality uzavřena.
Krásný příběh o oběti a ....vyšatřovateli?
Pomstě...
...zločinu, který nesměl být nepotrestán.
A naštěstí nebyl. I když pro jednoho mladého muže už bylo pozdě.

Krásný příběh Seiishirou a já doufám, že ne poslední.

@)--

See you soon,
Muraki

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA