Jdi na obsah Jdi na menu
 


Každý má svého Žida (verze druhá)

15. 11. 2012

 

 

Každý má svého Žida…

 

 

Červen 1927

 

„Já mám strach… Ty mne nechytíš, Petře.“

„To víš, že chytím!“

„Já se bojím…“

„Neboj se, skoč.“

„Chytíš mě? Doopravdy?“

„A mám tě, Šimone!“

 

Světlovlasý chlapec roztáhl náruč a pevně sevřel paže kolem hubeného tělíčka mladšího kamaráda, který k němu právě seskočil s vysoké zídky. Trochu se mu chvěla bradička, ale potom se jeho hnědé oči usmály. Starší ho lehce zdvihl nad hlavu a zatočil se s ním dokolečka. Odpovědí mu byl radostný smích.  

 

„Chytil’s mě…“

„Vždycky tě chytím. A nikdy tě nepustím.“

„Vážně vždycky? Slibuješ?“

„Slibuju.“

 

 

Listopad 1942

 

Petr znepokojeně zhasil v pokoji všechno světlo a potom obezřetně nadzdvihl zatemnění. Po ulicích zase pochodovali vojáci. Ten hnusný, tvrdý klapot jejich bot se mu bolestivě zařezával do duše. Nenáviděl ho. Nenáviděl to stejně jako to komisní ťap ťap, které ho pronásledovalo na každém kroku.

Vždycky si myslel, že už jdou pro něj. Ale vždycky ho minuli a popadli nějakého jiného chudáka v jeho blízkosti. A večer, když rozhlas vykřikoval jména zastřelených, věděl, že tam vždy je i to jejich…

Nenáviděl to. Nenáviděl všechno a všechny, co s tím měli, co společného.

Nejvíc nenáviděl sama sebe.

Protože on to podepsal… a stal se jedním z Nich. Alespoň pro všechny své sousedy, pro celé své okolí. Pro svojí rodinu. Protože on podepsal – a stal se členem NSDAP. (*

 

Zatnul ruce a po tváři mu sklouzávala jedna slza za druhou. Potůčky horkých, hořkých a zbytečných slz. Věděl, že jsou zbytečné. Protože slzy mu nikdy nevrátily to, oč přišel, díky lidské zabedněnosti a lidským předsudkům. O přátele, o rodinu …

V jedné jediné chvíli se od něj všichni odvrátili, zavrhli ho a vyloučili ze svého středu. V jediné chvíli. Aniž by chtěli slyšet slůvko vysvětlení. Nikdo se ho nezeptal: proč?

Proč jsi to udělal, proč jsi to podepsal?

Neptali se, ale pravdou bylo, že i kdyby někdo přece jenom tu otázku položil, stejně by odpověď nechtěl slyšet. A on to po několika marných pokusech vzdal…

 

„Odejdi z mého domu! Hned!“

„Ale maminko, prosím tě…“

„Nejsem tvoje matka! A ty nejsi můj syn! Odejdi!“

„Prosím, nech mě to vysvě-…“

„Odejděte pane! V tomto domě nejste již vítán!“

„Jano… Ani ty…“

„Jděte. Ihned!“

 

Zkoušel jim psát. Tisíckrát se pokoušel, aby ho aspoň vyslechli a potom třeba odsoudili, ale dopis se mu pokaždé vrátil neotevřený. Petr někdy pochyboval, zda jej matka se sestrou vůbec viděly, zda jej držely v ruce. Nebo jestli jej zadrželi na poště a s pohrdlivým úslovím „kolaborantské psaní“ nechali ležet v přihrádce a potom odeslali zpět.

A přitom…

 

Petr se opřel o zeď vedle okna a potom po ní sjel dolů, na podlahu. Jakmile dosedl, objal si oběma rukama kolena. Kvapně setřené slzy ho začaly studit, jak mu do bytu škvírou pod rámem okna proudil vzduch zvenčí.

Klapot vojenských bot už odezněl kamsi směrem k náměstí a všude bylo zase ticho. Přízračné, dusivé. Vzduch se skoro nedal dýchat, tak byl těžký tím vším. Nic nepřipomínalo ty příjemné listopadové večery, které trávíval s knihou…

Teď tu seděl, mladý člen NSDAP, s hlavou položenou na kolenou a rukama sepjatýma. Tiše, bezmocně a sám. A přece nelitoval…

Nemohl litovat. Protože to všechno – to všechno dělal pro jediné…

 

Po chvíli, kdy se ujistil, že je skutečně všude klid, se pomalu zdvihl a ještě chvíli napjatě poslouchal jestli se něco neozve. Nemohl si dovolit žádné pochybení… Ne kvůli sobě. Ale kvůli někomu, kdo mu věřil. A natolik, že vložil svůj život, do jeho rukou.

Měkce našlapujíc přešel svůj skromný, podkrovní pokojík a s trochou námahy odsunul skříň, co stála u zdi. Mnohý by myslel, že za ní už nic není, jako za každou vnější zdí domu, ale nebyla to pravda…

Byla tam komůrka, na šířku ani ne sto padesát centimetrů. A tím, že stejnou mělo všech pět bytů pod ním a všechny domy v ulici, na ní nebylo nic nápadného. Původně, jak Petr slyšel, tam mělo být požární schodiště, jenže na něj při stavbě domu už nezbyly peníze. Takže vzniklo takové hluché místo, které se prostě zazdilo a v projektu se ten metr a půl vygumoval. Dokonalá kamufláž.

Ano, dokonalá… myslel si, když s funěním odtahoval tu skříň.

 

Byla tam tma a zima se mu okamžitě zakousla do svalů, jako nějaká dravá šelma. Petr se zachvěl a opatrně vstoupil dovnitř. Našlapoval tichounce, aby ani jediné zavrznutí neprozradilo, kde je a co tam dělá. Nikdo se to nesměl dozvědět.

Tichý zvuk dechu se odrážel od stěn a doléhal až k jeho sluchu. Takže spí.

Petr pomalu došel až k vzdálenějšímu rohu.

Stálo tam lůžko z téměř plesnivějících matrací, zakryté asi třemi chatrnými dekami… Vyžebral je od „šťastnějších“ kolegů ve straně, s tím, že nemá nic na podpal. Tehdy se mu třásl hlas, ale jenom se mu smáli.

Pomalu klesl na kolena a vztáhl ruku k těm dekám. Odhrnul je.

Jeho očím se zjevil obraz, tak důvěrně známý, že by jej mohl poslepu namalovat. Jemná tvář s inteligentními a nezaměnitelnými rysy. Tmavě hnědé vlasy, špatně ostříhané, které ji neuměle lemovaly. Zavřené oči a pootevřená ústa. Tichý dech spícího.

Pravá ruka položená vedle obličeje. A na zápěstí tetování… Možná zvláštní, že se někdo zabývá tetováním v takové době. Možná ne.

Dlouhá řada čísel, napsaná vybledlou černou barvou.

Jenom lidé jisté národnosti se mohli „pochlubit“ něčím takovým.

Titíž lidé, kteří byli přinuceni chodit v jízdní dráze, odpustit si vstup do kaváren a nejrůznějších obchodů, být izolovaní od ostatního obyvatelstva a být dobře poznatelní podle nezaměnitelné žluté hvězdy na oblečení.

 

„… und Protektorat Böhmen und Mähren organisiert!“ (1

 

Juden Eintritt verboten! (2

 

Juden… Židé.

 

Petr u sebe ukrýval Žida.

 

 

Prosinec 1941

 

— V září 1941 byl z postu říšského protektora odvolán Konstantin von Neurath a na jeho místo nastoupil Reinhard Heydrich.

Okamžitě vyhlásil Civilní stanné právo, v jehož důsledku se odehrálo masové zatýkání a popravy občanů, a transporty Židů do koncentračních táborů… —  (3

 

Šimon Stern by byl býval skvělým lékařem, právníkem, spisovatelem, čímkoliv jiným. Jenže se narodil do špatné doby a špatným rodičům… A všechny jeho sny se rozbily jako bárka o kamenitých břeh.

Teď byl unaveným, hladovým, špinavým a k smrti vyděšeným uprchlíkem, který se prodíral nocí a zoufale hledal alespoň jiskřičku, která by mu dala naději, že je to jen zlý sen, který s příchodem dne zmizí. Ale spásné svítání nepřicházelo…

 

Srdce mu tlouklo až v krku, když na ty dveře ťukal. Jestli je to špatná adresa, jestli se mýlí… Jistojistě ho čeká smrt. Nestačil se ani pomodlit, aby byla rychlá a už se v temné chodbě objevil úzký proužek světla.

„Kdo je?“

„Já… To jsem já…“

Dveře se otevřely docela.

„Šimone?“

„Petře… Prosím…“

Mladík ve dveřích rychle ustoupil stranou a vpustil ho dovnitř. Šimon prudce zamrkal, jak ho náhlý příval světla oslnil a zároveň vyděsil. Tma byla nadějí na úkryt. Světlo znamenalo prozrazení - smrt. Šimon se stal světloplachým. Bál se světla.  

„Šimone? Kde, kde se tu bereš?“

„Já… já…“ nebyl schopen popadnout dech. Srdce mu tlouklo až někde v krku, ochromujícím strachem a přestálou hrůzou. Pořád to viděl. Ve snech, ve stínech, v tom úzkém předělu mezi světlem a tmou. Pořád viděl jejich tváře, zšedlé, zestárlé, neživé…

„Šimone…?“

Nadechl se a na ten jeden výdech to řekl. „Utekl jsem. Z transportu. Byl to vlak do Osvětimi… Říkalo se, že nepřežijeme, nikdo…“ Najednou zjistil, že polyká slzy. Nebyl schopný to doříct. Prostě nemohl.

„Šimone… A co… co ostatní?“

Zavrtěl hlavou. Pak si otřel oči a podíval se na něj zlomeným pohledem. „Nevím… Já nevím… Naposled jsem je viděl… Před šesti měsíci. Pak už ne. Nikoho.“

Rozhostilo se ticho. Šílené. Dusivé.

Petr dlouhé minuty jen polykal nasucho a snažil se… Pochopit. Uvěřit.

Šeptaná otázka proťala vzduch jako bič.

 

„Pomůžeš mi?“

 

„Chytil’s mě…“

„Vždycky tě chytím. A nikdy tě nepustím.“

„Vážně vždycky? Slibuješ?“

„Slibuju.“

 

Bylo to šílené. Petr to věděl. Ale myslel na celou rodinu Sternových… Na rodiče, na malou Lenku, na Matyáše s Čestmírem, nezbedná dvojčata, díval se po očku na Šimona, se kterým si hrával a který se teď choulil na židli, v jeho kuchyni a jako vyplašené mládě schovával hlavu před světlem z lampy.

Jestli ho najdou, jestli se to provalí… Zabijí je oba.

V zaprášeném zrcátku nad umyvadlem uviděl svoji vlastní tvář. Světlé rovné vlasy, nesouměrně rámující kontury obličeje, tmavě modré a hluboko posazené oči…

Rozhodl se. Nesmějí ho najít!

„Pomůžu. Slibuju…“

 

Za týden nato se přihlásil k NSDAP.

 

 

Listopad 1942

 

Opatrně ho pohladil po vlasech. Něžně, jakoby z něj smýval ten strach, který ho při každém zašustění, každém vrznutí starých schodů nutil vmáčknout se do kouta, zavřít oči a stisknout rty tak, že by přes ně neprošel ani vzdech.

„Šimone,“ zašeptal potom a jemně mu stiskl rameno. Snažil se, aby jeho hlas byl klidný, konejšivý, nechtěl ho vyděsit. Ne zbytečně.

„Ne… Ne, prosím!“ vyjekl však mladík ze sna a potom se naráz vymrštil, vytrhl se tak Petrovu opatrnému sevření a schoulil se s vytřeštěným výrazem ke stěně. Po chvíli si však uvědomil, kde je a čí oči ho pozorují.

„Petře… Já…“ zmateně rozhodil rukama a z oříškově hnědých očí zrádně sklouzlo několik slz. „Já… Omlouvám se…“

Petr zavrtěl hlavou a natáhl k němu ruku. „Všechno je v pořádku. Nic se neděje…“ pousmál se, ale duši mu sevřela železná pěst. Už rok byl Šimon přinucen trávit tady v té zatuchlé komoře, plné zimy… Rok ho trápily noční můry a nemizející strach z odhalení. A posledních šest měsíců to bylo ještě horší. Po atentátu… Stěny byly tenké, Petr nepochyboval, že Šimon slyší, jak každý večer rozhlas vykřikuje jména popravených.

Šimon váhavě stiskl podávanou dlaň. Petr si ho přitáhl blíž a objal.

„Všechno je v pořádku. Neboj se, všechno bude dobré…“ šeptal mu do vlasů a konejšivě ho hladil po zádech. „Všechno bude dobré, slibuji.“

„Já vím,“ odpověděl mu Šimon smutně a pevně se k němu přitiskl.

„Chceš se umýt?“ zeptal se ho Petr po chvíli ticha, kdy ho jenom držel v náručí.

„Jsem cítit?“ zeptal se Šimon nejistě, protože on sám necítil nic. Za devět měsíců v táboře se naučil nevnímat svůj vlastní pach, ani pach kohokoliv jiného. Jeho podvědomí to odsunulo jako něco docela neužitečného. Hlavní bylo přežít…

Petr se odtáhl a podíval se mu do očí. V jeho pohledu byla špetka pobavení. „Trochu,“ připustil po chvíli. „Držím tě tady téměř bez všeho… Nediv se. A navíc je dneska sobota. Jak se říkávalo, den velkého prádla.“

Šimon ho pohladil chladnou dlaní po tváři. „A máš dost vody…? Ty jsi plakal!“ zjistil se smutným údivem, když nahmátl vlhké, ještě docela nezaschlé stopy slz.

Jeho přítel jenom mávnul rukou. „To nic… Jen jsem si vzpomněl. Nic to není.“

„Na rodinu?“

Rozhostilo se ticho. „Ano,“ připustil Petr po chvíli.

„Pořád s tebou nechtějí mluvit…?“ nadhodil Šimon otázku a bříškem palce jakoby setřel už oschlé slzy. „Je mi líto… že kvůli mně…“

„Nezkouším to, už ne. A netrap se… To vůbec není tvoje vina. Snad jednou… až bude po válce, jim to vysvětlím. Snad…“ Petr se podíval kamsi do rohu a zamrkal. Šimon si už dřív stihl všimnout, že takhle zahání slzy. Neřekl nic. Kvůli němu a jeho bezpečí, to Petr podepsal… Tady už nebylo co říkat.

Po chvíli se jeho přítel vzpamatoval. „A co se týče vody. Ano, mám jí dost… A taky mám pro tebe večeři a vůbec… Pojď, vstávej, potřebuješ se taky protáhnout,“ vstal a pomohl mu na nohy. I přes několikerou vrstvu teplých svršků bylo vidět, jak moc je Šimon hubený. Petr se neptal, ale odhadoval, že deset kilo podváhu má určitě… A přes veškerou jeho snahu, skoro odmítal jíst. To duševní vypětí mu to nedovolilo.

 

Petr opatrně a tiše odsunul svoji židli a posadil se za stůl. Přitom na protější stranu posunul misku s ovesnou kaší, kterou teď narychlo ohřál a omastil drobnou hoblinkou másla. Šimon, který seděl naproti němu a právě si drbal vlhké vlasy, po něm vrhl vděčný pohled. Potom otevřel ústa a chtěl něco říct, ale Petr jen zavrtěl hlavou.

„Neboj se, ještě mi toho dost zbylo.“

„Petře… Já… Já ani nevím…“ Šimon se zakoktal. I teď, po roce, ho Petrova obětavost a laskavost uváděly do rozpaků. Jeho přítel smutně myslel na to, jak se z toho energického a veselého chlapce, mohl stát tak bojácný, vystrašený mladík.

„Klid… Uklidni se, to je v pořádku.“

„Já ale přesto… Chtěl… Chtěl bych ti to nějak vrátit…“

„Usměj se na mě,“ zašeptal náhle Petr a stiskl jeho ruku, položenou vedle misky, která se chvěla rozčilením. Šimon překvapeně zamrkal.

„Co-cože?“

„Usměj se na mě, prosím. Tak… Jako dřív. Jako před tímhle vším.“

V hnědých očích blýsklo pochopení. A Šimonovy rty se zvlnily do jemného, příjemného úsměvu. Jeho rysy změkly… Na okamžik v něm probleskl ten Šimon Stern, jakého Petr znal. Ale to byl jen okamžik. Pak sklonil hlavu a začal se rýpat v kaši.

Petr si smutně povzdechl… A krve by se v něm nedořezal.

Miska s třesknutím přistála na zemi.

Dole se ozval klapot těžkých bot…

Vojáci! Prohlížejí domy!

 

Chvilku proti sobě seděli jako zkamenělí. Dusot v přízemí na okamžik ustal a Petr se odvážil doufat, že jenom nahlédli a šli dál…

Ticho rozčíslo ostré zaštěkání pistole. A z vedlejšího domu také. Potom cosi dopadlo na tvrdou dlažbu, zmáčenou včerejším deštěm.

Šimon zbledl a roztřásl se.

„Petře…“ zašeptal téměř neslyšně. Jeho přítel okamžitě vyskočil a vytáhl ho na nohy. Nočních prohlídek už zažil nespočet, i když ten poslední rok, co skrýval Šimona, se mu vyhýbaly. Jenže kde má záruku, že to bude takhle i teď?

„Pojď rychle!“

„Petře…“ Hrůza ochromila celé mladíkovo tělo a v očích se mu objevily stíny. Petr nechtěl vědět, nač myslí, co se mu připomnělo. Ani na to neměl čas.

„Šimone, rychle!“ naléhavě ho zatáhl za rukáv. Nakonec ho zdvihl do náručí. Nestačil se ani podivit, jak moc je lehký, složil ho lůžko, vyběhl ven a začal s námahou a horečnou naléhavostí strkat skříň na své místo. Bylo mu, jakoby už vojáci stáli za dveřmi jeho bytu, jakoby všechno slyšeli… Ach bože! Panebože, prosím!

 

Střelba…

Střelba.

Střelba!

Choulil se v nejzazším rohu komůrky, zahrabaný pod dekami, srdce mu tlouklo v krku a zoufale zadržoval dech. V ústech ucítil železitou pachuť, jak si prokousl rty.

Střelba se mísila s klapotem těžkých vojenských bot a neustávala.

Šimon se třásl hrůzou, ale neodvažoval se pohnout. Neodvažoval. Každé prohlídka ho vždycky vyděsila k smrti. Viděl sám sebe, své tělo, jak padá s prostřelenou lebkou z okna, na hromady jiných těl, mezi mrtvými poznával svou rodinu i… Petrovu tvář.

Neuvědomil si, že mu po tváři stekla slza. Ani to, že jeho rty němě vyslovily Petrovo jméno. Úplně zmrtvěl. To bušení na dveře slyšel docela jasně.

Střelba!

Střelba.

Střelba…

 

„Halt! Zurück!“ (4

Petr poslušně ustoupil před hlavní zbraně do svého pokojíku, ale zároveň zavrtěl rezolutně hlavou a snažil se nerománskou ledovostí maskovat svoji paniku.

„Ich bin Angehörige von NSDAP!“ (5

Voják se překvapeně zarazil, krok za prahem. „Was?“

„Ich bin Angehörige von NSDAP!“ opakoval Petr neochvějně a sáhl do kapsy. Na podezřívavý vojákův pohled odpověděl jen pohrdlivým pozdvihnutím obočí.

„Hier. Mein Ausweis.“ (6 Podal mu ho.

Voják ho studoval jen krátce. Potom se rozhlédl po skrovném příbytku. A na rtech se mu usadil nepěkný úšklebek. Vrátil Petrovi průkaz a odplivl si.

„Tschechische Ratze. Der Kollaborateur. Entschuldigung bitte!“ (7 dodal ironicky a znovu si odplivl. Petr neřekl ani á ani bé. Jen se ostentativně podíval na dveře, pohledem, za který by se ani největší kolaborant stydět nemusel. Vojákovým obličejem naposledy proběhl škleb, připomínající posmrtnou křeč a vykročil na chodbu.

„Auf Wiedersehen, tschechische Schweine!“ (8 A byl pryč.

Petr za ním tiše zavřel dveře a opřel se o ně zády. Domem ještě pořád zněl dusot bot i štěkání pistolí, ale všechno postupně utichalo. Mladý muž se svezl k zemi, zvrátil hlavu nazad, až se opřel o dřevo a zavřel oči.

Nevěděl jak dlouho tam seděl, věděl jen, že když se vzpamatoval, všude kolem bylo mrtvé ticho. Žádní vojáci. Žádné pistole.

Zůstal sedět ještě dalších dvacet minut, ale v ulici už se nepohnulo ani smítko. Jen jeden náklaďák ji rychle projel a ztratil se kamsi směrem k náměstí.

Teprve potom se odvážil vstát. Zhasil světlo a obezřetně vyhlédl ven. Nikde nikdo. Vítr prohnal po dlažbě zapomenutý papírový pytlík. Razie skončila.

 

Když Šimon zaslechl šramot odsunované skříně, krve by se v něm nedořezal. Ze všech končetin se mu rázem vytratil cit a dech i srdce uvízly někde v krku. V tu chvíli si přál být neviditelným, anebo mrtvým…

Skříň se odsunula docela a do kamrlíku proniklo slabé světlo z lampy. A bylo ticho. hrozivé, neživé. Šimon stiskl rty a jediné na co si vzpomněl, byl otcův hlas, jak se modlí za umírající – svou rodinu… Otce viděl naposledy. Neuvědomil si, že ticho, které kolem něj panuje, je i na ulici. Čekal, kdy dovnitř vkročí těžké vojenské boty, nemilosrdná ruka odhodí přikrývky stranou a ozve se výstř-…

„Šimone!“ ozval se hlas. A pak ruka, něžná a uklidňující, která pomalu stáhla páchnoucí deky z jeho obličeje. Objevila se Šimonova křídově bílá tvář, stažené rty a vyděšené oči. Ale ten, kdo se nad ním skláněl nebyl deutsch Soldat. (9 Byl to Petr.

Málem omdlel úlevou.

 

Krčili se vedle sebe na Petrově úzké posteli a tmu kolem nich přerušoval jen zbytek svíčky svým mihotavým plaménkem. Šimon se Petra držel kolem pasu a hlavu měl položenou na jeho prsou. Spal. Usnul vyčerpáním.

Petr ho předtím opět vytáhl k sobě do pokojíku a pokoušel se do něj vpravit aspoň pár soust, ale marně. Šimonův žaludek nebyl sto udržet jakékoliv jídlo. Všechno vyvrátil. A chvíli na to začal nezadržitelně zívat a byl by mu usnul přímo na stole.

Tak ho teď přítel opatrně hladil po vlasech a střežil se pohnout, aby ho neprobudil. Aby sebou netrhl, nevyděsil se a to nesmělé, klidné oddechování, které teď cítil u srdce se neztratilo napořád. Nechtěl ho vzbudit.

„Spi, jen spi,“ šeptal sotva slyšitelně jeho spánku a konejšil ho ve svém náručí. Byl rád, když se mohl přesvědčit, že skutečně spí, hluboce a ničím, ani nikým nerušen. Že si skutečně odpočine, alespoň trochu…

„Snažím se spát,“ ozval se v té chvíli tichý hlas, „jenže,“ blýskla v něm trocha pobavení, „tobě tak hlasitě a rychle tluče srdce…“ Šimon zdvihl hlavu a podíval se mu do očí. „Moc hlasitě a moc rychle. Bojíš se?“

Petr kývl. „Ano,“ řekl potom tiše a lehce se konečky prstů dotkl jeho tváře. „Bojím. Bojím se, že budeš padat a já tě nedokážu zachytit.“

Tmavovlasý mladík se smutně pousmál. „Tomu nevěřím. Vím, že tu vždy budeš, abys mě zachytil, slíbil jsi mi to, pamatuješ? Vždy mě chytíš. Stejně jako já vždy budu padat jen do tvé náruče…“

V té chvíli se Petr natáhl a zhasil svíčku. Místnost pokryla tma svým pláštěm, stejně jako dva hlasy, jejichž melodie se tiše proplétala a splývala v jedinou, dokud se za okny neukázal první paprsek slunce…

 

 

Květen 1945

 

Poslední dobou se Petr změnil. To Šimon poznal neomylně. Jakoby mezi nimi bylo tenké, neviditelné vlákno, jehož nejnepatrnější zachvění signalizovala, že je něco v nepořádku. A taky něco v nepořádku bylo. Něco se dělo. Ovšem co…?

Šimon byl už moc dlouho odříznutý od světa. Jeho téměř až paranoický strach se zmenšil na únosnou míru, i když bylo jisté, že nikdy nadobro nevymizí. Ale to Šimona příliš netrápilo. Vlastně si to ani neuvědomoval. Spíš mu nedávala spát jiná věc. Petr… A to jak moc se změnil v posledních dnech. Byl smutnější, bledší…

Šimon nemohl vědět, co se děje venku. Že se začíná mluvit o změně. Velké změně. O vojácích, kteří stojí na hranicích a jsou připraveni pomoci… A že na Petra po domě pokřikují: „Brzo chcípneš, ty kolaborantská svině!“ I hůř…

Tohle všechno nevěděl. Věděl jen, že jeho modré oči, ve kterých našel odhodlání a víru, že všechno bude lepší, ztratily svůj lesk a pohasly. A to, co věděl, pro něj bylo důležitější, než to co nevěděl. Protože tušil, že tohle všechno – je kvůli němu.

 

Byla půlnoc a mihotavý plamének se snažil svým svitem proniknout ven na ulici a oblažit tak pozdní chodce. Marně. Okna byla zatemněna příliš dobře. A venku by se v téhle době chtěl procházet leda blázen, který nemá co ztratit.

Petr s Šimonem se k sobě tiskli na úzké posteli, pod chatrnou dekou, světlo svíčky na jejich tvářích kreslilo zvláštní stíny, odrazilo se v očích a zmizelo kdesi v nenávratnu. A bylo ticho jako v kostele. Až jej porušil Šimonův hlas.

„Usměj se na mě,“ zaprosil. Pronesl stejnou prosbu, jako Petr kdysi, bože, jak dávno se mu to zdálo! „Jako dřív, jakoby se nic nebylo stalo…“ dodal po chvíli.

A Petr pochopil. Lehce ho pohladil po tváři a snažil se myslet jen na něj. Na to jak mu spával v náručí, jak tiše oddechoval… Ach, tehdy, nad jeho mírumilovným spánkem, se dokázal smát tak snadno. Ale teď… Bylo to těžké.

„Petře, prosím,“ zašeptal Šimon sotva slyšitelným hlasem. „Já… Vidím, jak tě něco trápí, užírá zevnitř. Prosím, že se ještě umíš smát?“ A sevřel svojí chladnou dlaní konečky prstů, co mu spočívaly na tváři. „Prosím…“ Modré oči se dívaly na jeho tvář a podezřele se leskly. Ale nakonec Petr pomalu zamrkal, jako by zaháněl slzy, ale nakonec se na Šimona přece jen usmál. Váhavým, prchavým úsměvem.

„Ach Petře…“ Cítil jak se k němu přitisklo Šimonovo hubené tělo i to jak mu zběsile tluče srdce. Pomalu vztáhl ruku a lehce ho pohladil po vlasech.

„To bude dobré,“ zamumlal potom. „Všechno bude dobré… Promiň mi…“

„Ne, ty promiň. Tohle všechno je přece jen kvůli mně!“ odpověděl mu přítel a zase mu chvíli připomínal zraněné ptáče, které vypadlo z hnízda a je bezmocné před světem. Jako na začátku, kdy k němu přišel – a prosil ho o pomoc. A on přijal. Ze své vlastní vůle… Petr zavrtěl hlavou a začal ho jemně vískat.

„Ššššt, to přece vůbec není pravda… Já jsem ti chtěl pomoci, chtěl, vždyť to víš… Nikdo mne k tomu nenutil… Vůbec to není tvoje vina…“

„Petře,“ Šimon zdvihl hlavu a jen stěží přemáhal pláč. Připadal si jako hlupák, že jej napřed žádá, ať se na něj usměje a potom v něm jeho úsměv vyvolává smutek…  ale ten pocit viny, který cítil na prsou, ten ho tížil víc než kámen. Chtěl, moc si přál, vyhladit ty vrásky z Petrova čela, vrátit mu zase chuť být veselý…

Opatrně vztáhl ruku a dotknul se jeho rtů. Petr nic neříkal. Jen cítil jeho dech, jako mu ovívá konečky prstů. Pohladil ho, jako když motýl dosedne na květinu. Přítel se stále nehýbal. Šimon se k němu přitiskl blíž, jejich obličeje se téměř dotýkaly. Ještě jednou se ho zlehka dotknul. Potom se naklonil, vnímal jeho dech na svých ústech…

 

Prásk! Prásk! Prásk! Oba sebou prudce trhli, když se ten zvuk ozval. To ostré bušení na dveře. Údery sevřenou pěstí. Šimon zavřel oči a schoulil se pod přikrývku, Petr se opatrně vztyčil. Ale už bylo jen ticho. Kromě…

„Zhebni, ty kryso kolaborantská!“ ozval se za dveřmi vzteklý, mužský hlas. „Slyšíš! Zhebni! Ty a všichni tví posraní Kameraden!“ Řval i jiné nadávky, ale potom postupně utichal až zmlkl docela. A zase byla jen ta mlčenlivá tma kolem nich, přerušovaná jen slabým mihotáním maličké svíčky.

Petr se zhroutil beze slov do přikrývek, přitáhl si Šimona k sobě a pevně ho objal. Tak nejpevněji, jak toho byl schopen, tak, že skoro vyjekl, že mohl cítit jeho srdce, prudké a rychlé. Tak, že cítil jeho dech na svém krku. Potřeboval to. Tolik to teď potřeboval.

Šimon kolem něj obtočil své paže a opřel svou tvář o jeho. Nemluvil. Slova byla zbytečná. Slyšeli to přece oba. Nač tu bolest ještě rozdírat? Už tak byla dost velká. Tělo v Šimonově náručí se chvělo. Petr plakal.

 

O několik dní později

 

Seděl jako zkamenělý u okna a strnule hleděl dolů na ulici. Byl krásný, slunečný den. Všude kolem vlála vlajka. Z každého okna… Tak důvěrně známá – tak dlouho neviděná. Petr téměř nedýchal hrůzou. Na tenhle den čekal. Tak dlouho a tak zoufale na něj čekal. Ale teď, když přišel, jediné co v něm zůstalo byl strach.

Díval se dolů, na ulici, která byla plná zářivého slunečního světla, tří barev a taky… Ano, taky plná vojáků a vojenské techniky. Tak dlouho na ten den čekal… Měl by se radovat, jako všichni kolem. Jenže on slyšel to, co oni ne. Ty tiché, štěkavé výstřely na zastrčených dvorcích. Ty tiché, nehlučné popravy…

 

„Tady, tavariščť! Ta krysa je nahoře! Ihren Hitlers Kamerad ist oben! Ganz oben!“ (10

„Oben! Ja! Ganz oben!“ (11

„Die…!“

 

Petr zavřel oči. Jen na chvíli vnímal zvuk hlasů, které chrlily a plivaly kolem sebe nenávist, jako zmije jed. A on jen seděl a poslouchal. Nebyl schopný se pohnout. Ano, na tenhle den tolik čekal. A pořád doufal, že se mu to podaří vysvětlit, všechno urovnat. Že všechno bude v pořádku a on se vrátí domů. Domů… Jenže když slyšel ty hlasy, chápal, že to všechno byl jen bláhový sen, který se nikdy nemůže stát skutečností.

Den. Den, kdy ho odsoudí. A nedají mu možnost se bránit. Den, kdy ti, kdož jsou hladoví po spravedlnosti a po krvi nespravedlivých, potřou všechnu krutost… A neuvěří mu. Ani jemu, ani nikomu jinému. Ani…

Rychle vyskočil a začal odsunovat skříň, která zakrývala Šimonův úkryt. Po čele mu stékaly stružky ledového potu, stejně jako po zádech. Ale nepolevil. Bože! Ne! To ne! Konečně ji dostal stranou a vpadl do vlhkého přítmí.

„Šimone! Šimone vstávej!“ zatřásl mu úzkostně s ramenem a ještě napůl obluzeného spánkem ho vytáhl na nohy.

„Co-co je?!“ vzpamatoval se tmavovlasý mladík konečně a všiml si té nekonečné hrůzy v přítelových očích.

„Musíš utéct!“ vysvětloval mu Petr naléhavě a táhl ho ke dveřím. „Musíš na konec chodby, tam kde je pavlač a potom po schodech na střechu. Tam se schováš, tam tě hledat nebudou! Musíš se tam schovat! Jdou sem vojáci!“

Šimon vydechl. Na chvilku mu paže i nohy ztěžkly strachem, ale potom se vzchopil. A uvědomil si… „A co ty?“ zeptal se tiše, ale přitom se strašlivou jistotou, co mu odpoví.

„Já tu zůstanu. Tebe nesmějí najít, Šimone… Tebe ne.“ Petr se mu díval do očí a pak ho něžně pohladil po tváři. „Pamatuješ? Vždycky tě chytím, když budeš padat…“

„… a já budu vždy padat jen do tvé náruče,“ dokončil Šimon roztřeseně. Byl v pokušení zavrtět hlavou, přece nemůže jen tak odejít a jeho tu nechat, ale přitom věděl, že pak by to celé bylo zbytečné. Ty roky strachu, skrývání. Když by tu zůstal, tak to pro něj Petr udělal zbytečně. Zbytečně riskoval a vydal se všanc.

„Slibuješ?“ vydechl nakonec a po tváři mu stekly slzy. Petr je jemně setřel.

„Přísahám.“

 

„Můžeš se ještě obhajovat, ty deutsch-tschechische Rat“ Ten ruský voják, který sice mluvil německy, ale s výrazným slovanským přízvukem, to řekl docela mírně. Nešklebil se, nenadával mu. I to česko-německá kryso vyznělo úplně jinak.

Petr klečel na střeše s rukama za hlavou a díval se dopředu. Na oblohu, na slunce, které svým svitem zalévalo celou zem. Tiše si povzdechl. Věděl, že ať řekne cokoliv, nic se tím nezmění. Vůbec nic…

„Ukrýval jsem Žida. Tři roky,“ zašeptal potom a zavřel oči. Srdce se mu chvělo v hrudi, ale přece – neměl strach. Možná maličko. Možná o dvě čokoládové oči, které byly s ním.

Jeder hat seine Jude…(12 pronesl voják.

Hlaveň pistole se mu opřela o týl.

 

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,

v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,

v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,

v šírou tu zemi, zemi jedinou,

v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. (13

 

Šimone!! Šimone! Šimone…

 

* * *

 

Srdce mu bušilo jako zběsilé, krev mu tepala ve spáncích, hrozila, že protrhne kůži a vyvalí se ven jako nekonečná a horoucí řeka. Ale i kdyby ho to mělo stát život. I kdyby to měla být poslední věc v jeho krátkém, neutěšeném bytí…

Děkoval bohu, že i ve chvílích nejtěžších, největší hrůze a nespravedlnosti, které se mohl člověk na člověku dopustit, jemu dovolil prožít něco krásného. Nádherného. A proto byl teď připraven zemřít.

Chodba se mu výsměšně klikatila před nosem, stavěla mu do cesty překážky, ale on už se nebál. Teď už se nebál ničeho.

 

Uslyšel ten hlas.

Měkký a konejšivý, jak ho byl zvyklý slýchávat celé ty tři roky. Vybavil si dotek rukou, které k němu náležely.

Bál se jedině toho, že mu tentokrát nebude dáno dost času. A přijde pozdě.

„Ukrýval jsem Žida. Tři roky.“

„Jeder hat seine Jude…“

 

Šimon vykřikl. Náhle pocítil sílu, která by rozlomila skálu vpůli.

Vrhl se vpřed a vyběhl na střechu.

„Nein! Ne! Proboha živého, prosím, ne!“

Voják se pomalu otočil, prst už skoro tiskl spoušť, naposledy zahlédl Petrovy oči, tak jasné, v nejkrásnějším odstínu modři, který kdy viděl.

Příliš mnoho lidí zahynulo velikou nespravedlností, ale on nebude další.

V běhu si skoro utrhl rukáv košile, jen aby ten voják viděl. Aby viděl důkaz, že Petr nelhal, že je nevinný. Srdce se mu snad chtělo rozskočit, v hlavě mu burácelo, skoro nemohl promluvit…

„Ich bin der Jude. Já jsem ten Žid,“ zašeptal a z očí se mu vyřinuly slzy.

Dokázal to! Vzepřel se sám sobě, svému strachu a vzepřel by se celému světu… Kdyby to bylo jen potřeba.

Voják pomalu schýlil zbraň.

Protože už žádný nevinný nesmí zemřít. Žádný.

 

Bylo 9. května. Den osvobození…

 

 

Červen 1945

 

„Dobrý den…“ pozdravil tiše.

Stál před malým domkem, postaveným ve velké zahradě, která patřila k neméně velké vile. Jenže ta už byla léta opuštěna a jen marně v ní hledal místo, které bylo svědkem jeho šťastného dětství a bezstarostných her.

Zpoza stromu se vynořila dívka, které patřil jeho pozdrav. Šimon ji téměř nepoznal. Ona jeho nepoznala vůbec. Tak moc se za ta léta změnili.

„Dobrý den,“ kývla mu v odpověď a přišla blíž. Přece to byla ona. Teď ji poznal jasně. Tytéž světlé vlasy, tytéž tmavě modré oči – stejně jako Petr, její bratr.

„Přejete si?“ zeptala se, když jen stál a upíral na ni smutně veselý pohled.

„Ano. Já… Jsem Šimon Stern…“ Sotva své jméno vyřkl, dívka vykřikla překvapením a po chvíli se mu vrhla kolem krku. S mírnými rozpaky ji objal. A potom přitiskl blíž. „Mohl… Mohl bych mluvit s tvojí maminkou?“ zeptal se potom.

Dovedla ho dovnitř. Petrova maminka měla vlasy úplně bílé, ale poznala ho okamžitě. A Šimon tak mohl konečně splnit slib, který dal sám sobě. A říci pravdu… 

Sedl si a začal vyprávět. O všem. Celý ten příběh, jak se stal. I jak skončil.

A jak vyprávěl, Petrově mamince se v očích objevily slzy…

Tak se zdvihl a udělal to jediné, co v té chvíli mohl. Vrátil jí syna.

 

 

 

 

 

 

 

Vysvětlivky

 

(* více o nich zde

(1 „… a Protektorát Čechy a Morava zřídil!“ – úryvek je autentický

(2 Židům vstup zakázán!

(3 Úryvek z mého školního projektu na toto téma

(4 „Stát! Zpátky!“

(5 „Jsem příslušníkem NSDAP.“

(6 „Tady. Můj průkaz.“

(7 „Česká krysa. Kolaborant. Promiňte prosím!“

(8 „Nashledanou, české prase!“

(9 německý voják

(10 „Váš Hitlerův kamarád je nahoře! Docela nahoře!“; co se týče slova „tavariščť“, nemohu tvrdit, že moje transkripce je docela správná, ovšem překlad je „soudruhu“

(11 „Nahoře! Ano! Docela nahoře!“

(12 „Každý má svého Žida…“

(13 Karel Hynek Mácha, Máj, zpěv druhý

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 24. 7. 2017 18:19)

Líbilo.

.

(LoLo, 15. 11. 2012 20:26)

Promiň, ale...první verze byla lepší. Rozbrečela mě. Tato mě nedonutila k ničemu...

A aspoň já dávám přednost tomu zaujmout, než osladit =)

Re: .

(Bea©, 15. 11. 2012 20:46)

To je právě ten efekt opakování pokusu, který už se jednou podařil. Jak říkám, bylo to podlehnutí kamarádce a vlastnímu egu. Pro příště myslím, že takovým naléháním odolám. A ráda.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA