Jdi na obsah Jdi na menu
 


A bůh pláče...

29. 9. 2007

 

Nebe se skoro dotýká země, jak se po něm prohánějí obrovská dešťová mračna a celý svět se halí do studeného, šerého pláště z plískanic. Mokré černé chodníky se občas zalesknou ve světle dopadajícího z bytů, ale studí už jen od pohledu. Místo zpěvu ptáků se vzduchem nese jen bušení dešťových kapek o střechy, okapy, zem… Brzy budou Vánoce, ale po sněhu ani památky. Jen ty nekonečné proudy vody, které se valí z oblohy.

 

* * *

 

„Dokončil jsem to! Dokončil jsem to!“ ozve se ztichlým pokojem jásot tak nadšený, až v něm zaniká i hukot vody a větru.

Zvedne hlavu a zadívá se na něj. Krčí se v rohu jejich jediné postele, zachumlaný až po uši do svetru i deky, aby se ochránil před všudypřítomnou zimou, která se zakusuje do těla. Z obličeje mu ale sálá divoké nadšení a skoro až dětsky upřímná radost. Proč skoro? Stačí se podívat na jeho štíhlé, drobné tělo, schoulené do klubíčka. On je ještě dítě. Je z těch co nikdy nevyrostou. Nejen věkem. Nikdy mu neřekl, jak je vlastně starý, ale on pochybuje, že víc jak šestnáct. Upře na něj pohled a nemůže od ho od něj odtrhnout. Černé vlasy, neposlušně poletující kolem souměrného obličeje, věčně usmívající se rty a oči, ve kterých snad sama letní obloha zanechala svůj odraz, jak jsou modré.

A v téhle chvíli taky neuvěřitelně jasné a živé. Sálá z nich nadšení, které mu tolik sluší. Nadšení a čirá radost, dost možná, že i splněné sny a touhy, ideály, které ještě nikdo nerozbil a nezadupal do tvrdé země. Sálá to z něj, stoupá jako nějaké aroma, z každého jeho pohybu, každého výrazu jeho tváře, gesta jeho ruky. Sálá z něj radost a bezstarostnost o to co bude zítra, co bude dál. Protože pro něj není nic důležitější, než tahle chvíle, kterou žije naplno, tenhle den. A to na něm miluje možná nejvíce. Miluje, protože tím tolik připomíná slunce, které je teď vidět tak málo.

 

„Opravdu?“ usměje se. Sedí u stolu a i on je zachumlán až po uši ve svetru, napůl rozedraném kabátě a dýchá si na zkřehlé prsty. Je tu zima a uhlí je setsakramentsky drahé, jako ostatně všechno v dnešní době. A on si nemůže moc vyskakovat se svým platem druhého redaktora, za který musí být vděčný až do nebes, protože ho taky mohli nakrásně vyhodit. Musí proto šetřit, kde se dá, topit jen po skrovnu, ždibat z tři dny starého chleba… Není to jednoduché, ale ve chvílích, jako je tahle zapomíná na všechny těžkosti světa. Protože ve chvílích jako je tahle mu může celý svět vlézt na záda. Dívá se do těch nadšených očí a jeho pohled plný šťastného nadšení ho hřeje jako největší oheň. Chtěl by se v něm vyhřívat napořád…

„Ano!“ mladík vyskočí z postele a hupsne mu na klín. „Dva týdny mi vůbec nešel verš.“ Ruce mu ovine kolem krku a podívá se mu do očí. Na rozdíl od těch jeho jsou zelené, jako tráva na jaře a jeho vlasy s nimi ostře kontrastují. Hlavně jejich barva tavené mědi.

„Celé dva týdny, Michaeli?“ zeptá se a obejme ho kolem pasu. Cítí, že se mírně chvěje zimou a přitiskne ho blíže k sobě, aby se mohl zahřát.

„Ano, celé dva týdny, čtrnáct dní, sedm dní a týden, říkej tomu jak chceš. Mořil jsem se s tou básní a nešlo mi to. Ale dneska…“ přivře oči. „Filipe, dneska se to prolomilo. Jako když se na jezeře protrhne hráz, jako když Bůh spustil nebeskou potopu. Psal jsem a slova plynula tak lehce a krásně jako voda…“ zasněně se na něj podívá. Filip mu položí ukazováček na nos.

„Ty poeto. Nedáš mi to přečíst?“

„Ach ano, promiň!“ Chlapec sklouzne na zem, odhopká zpátky k posteli a podá mu list papíru. Filip se s úsměvem zahledí na jeho roztahané, neuspořádané řádky, psané obyčejnou tužkou a začne číst. Po chvíli mu ale úsměv z tváře mizí. Je to nádhera… A je to rozsudek smrti. Dočte a obličej má křídově bílý.

„Filipe,“ přitiskne se k němu Michael starostlivě.

„Filipe, není ti dobře? Nelíbí se ti to?“ Plamínky v jeho modrých očích pohasínají. Pohladí ho po vlasech a zavrtí hlavou. Nemůže mu přece ublížit.

„Ne, je to nádherné,“ zašeptá láskyplně. Ale pak se na něj starostlivě zadívá. „Ale mohou tě za to zatknout, Michaeli! A nejen to…“ Mohou ho za to zavřít, mohou ho za to zabít! Protože on nedokáže lhát, jeho slova, jeho verš, tak měkký a čistý jako voda, ten nedokáže lhát. Říká pravdu o světě, ve kterém žijí. O jejich světě a jejich životech… Slyší, že se Michael směje. Směje se čistým, dětským smíchem, s tváří zabořenou v jeho košili.

„Ano vím. Ale copak verše mohou říkat nepravdu? Mohou verše lhát? Verše, které plynou jako voda, žijí vlastním životem… Copak mohou mlčet a neříct, co vidí kolem sebe? Mají svůj hlas – tím vypráví svůj příběh… Jen pro tebe. Protože ty to přece nikomu nepovíš,“ usměje se odzbrojujícím úsměvem. Tváří tvář jeho radosti ho nemůže zklamat.

„To víš, že to nikomu nepovím. Musel bych se pak o tebe dělit,“ úsměv mu oplatí a prsty zajede do černých, neposedných vlasů. Přitáhne si ho pak blíž a začne líbat. „Ta báseň je opravdu nádherná,“ zašeptá mu do rtů. „Opravdu nádherná. A tak mě napadá, nezasloužila by si malou oslavu?“ Michael neodpoví, jen se k němu přitiskne.

 

Vezme ho do náručí a chvilku jen tak drží. Má rád jeho tělo, tu chvíli před milováním, jak se chvěje touhou i tím, jak se to snaží nedat najevo. Miluje ten pohled dokořán rozevřených, nebesky modrých očí, ve kterých se zračí touha. A jeho samozřejmě. 

Chvěje se. Chvěje se, když ho položí na postel a mezi jeho nohy vklíní své koleno. Ale zároveň se na nad něj nahne, aby ho mohl políbit. Něžně a láskyplně, jako když matka políbí své dítě. A on je dítě. Ještě pořád. A napořád jím taky zůstane. Má tak jemné rty. Stejně jako celý zbytek těla. Má pocit, že to co hladí není kůže, ale nejjemnější samet.

„Chci se s tebou milovat, Michaeli. Tady a teď,“ šeptá mu do rtů a dlaněmi zajíždí pod chatrnou košili. Cítí, jak se jeho tělo napíná, ale vidí i ten nezbedný ohýnek v jeho pohledu, těsně před tím, než přikývne. Pak si přitáhne jeho hlavu blíž a pootevře ústa. Pozvání, které se neodmítá. Souhlas, který není třeba vyslovit…

„Filipe…“

„Zlobíš mě, Michaeli,“

„Prosím.“

„Ano?“

„Prosím…“

„O co prosíš?“

„…“

„O polibek?“

„Pro-sím-“

„Ty přece nemusíš prosit.“

 

Pomalu se na něj zhroutí a hlavu položí vedle té jeho. Pak se obrátí na bok, aby Michael dál nemusel snášet jeho váhu, ale aby mu i tak byl blízko. Ještě pořád cítí horkost jeho těla a u ucha pomalé, skoro klidné oddechování. Pohladil ho po vlasech.

„Jsi unavený?“ zeptá se poté tiše.

„Jenom trochu,“ odpoví Michael. Filip se pousměje a pak vyskočí, přinese ručník, pečlivě otře jeho i sebe a znovu k němu vklouzne.

Přitáhne si ho do náručí, ale nic neříká. Nechce mluvit, protože slova by zbytečně zkazila tuhle chvíli, kterou má tak rád. Jenom ho hladí po vlasech a občas políbí na nos. Michael se mu schoulí do náručí a schová tvář. Za chvilinku Filip slyší jemné oddechování, které naznačuje, že chlapec usnul. Po těle se mu rozlévají vlnky štěstí, když ho může takhle držet. Tuhle chvíli miluje asi nejvíce. Pak také zavře oči a ponoří se do říše snů.

 

* * *

 

Spis. Obyčejný policejní spis, jakých jsou tisíce. Spis pečlivě očíslovaný, orazítkovaný, podepsaný a založený. Spis o neznámém člověku, kterých jsou ve městě stovky. Co provedl? Je to tak důležité? Obvyklé věci: buřičství, výtržnictví, možná jenom touha po svobodě - jinými slovy velezrada. A za velezradu je jen jeden trest. Ruka přiloží pero na papír a vytvoří rozmáchlý podpis. Podpis na Zatykač.

 

Až zítra ráno v pět, mě ke zdi postaví…

 

* * *

 

Pořád prší, myslí si Filip, zachumlaný do pláště, když pospíchá mokrými ulicemi domů. Z vlasů mu kape voda, stéká mu do očí, že sotva vidí na cestu a nohy skoro necítí. Ale myšlenka na to, že ho za chvilku přivítá Michaelův rozzářený úsměv a pohled jeho očí, ho hřeje. Těší se, že se na něj hned ve dveřích zase vrhne, zabalí ho do deky a přilítne se šálkem čaje. Pak se mu přitulí k boku a jeho tichý hlas mu bude vyprávět. Bude mu vyprávět o všech těch nemožných maličkostech všedního dne. O nesmyslech, ze kterých dokáže vykouzlit napínavou detektivku. A přitom bude schovávat zkřehlé a odřené ruce.

Protože tvrdohlavec, tvrdohlavý trval na tom, že bude přispívat na jejich byt a nenechal se od svého nápadu nijak odradit. Horem dolem ho mohl přemlouvat, že to zvládne, že na to jeho plat stačí, jenže Michael tenkrát jen rezolutně zavrtěl hlavou. Na gymnázium stejně nemůže, když jsou všechna zavřená a Filipův plat rozhodně nestačí. A on se nenechá živit…

Skončilo to tím, že místo správcové běhal po celém domě s koštětem a hadrem v ruce, celý den si máčel ruce v ledové vodě a po večerech ještě ke všemu na stařičkém psacím stroji přepisoval nejrůznější blbosti pro úřady, které mu lidi přinesli.

Znovu se usmál, když si na ten jejich každodenní boj vzpomněl. Na svůj příkaz: „Ukaž ruce!“ A na jeho zuřivé odmítání, které vždycky není k ničemu. Protože on vždycky vyhraje. Ale pak neřekne nic, jen je vezme do svých a bude něžně zahřívat, stejně jako v chladných nocích jeho celého. Bude ho objímat, pít čaj, poslouchat jeho hlas… A bude mu nádherně, protože na chvíli zapomene kde a jak to žije. S ním zapomíná tak snadno.

 

Doťapkal až k jejich domu, po uši zabořený do límce kabátu, který ho stejně neuchrání, aby mu déšť nestekl za krk. Ještě kousek a bude doma, v suchu a… Nedomyslí. Několik desítek metrů před ním, v koleji silnice stálo nákladní auto.Černé, s železnou korbou a látkovou střechou, z jejíž rohů kapala voda. Srdce se mu sevřelo. Oni, prolétlo mu myslí.

Nemají jména, nemají tváře. Prostě jsou to Oni. Všichni jim tak říkají. Kdo jsou? Policie, armáda, špioni? To nikdo neví. Prostě jsou. Jako štěnice, jako hladoví vlci, kteří svou kořist štvou do padnutí. Pro koho jednou přijede „vůz zatracení“ ten se nevrací… Co Oni udělají, proti tomu není dovolání se spravedlnosti. Oni jsou žalobci, soudci, vykonavateli.

Kdo je to tentokrát?, pomyslí si Filip smutně. Přes hustou clonu deště vidí to auto jen rozmazaně, jen jako velkou černou skvrnu. A Jejich kabáty, taky černé jako půlnoc, které s ním dokonale splývají. Někoho vedou. Nepoznal ho, ale litoval. Za chvíli se ulicí rozlehl chrčivý zvuk motoru, černá skvrna se dala do pohybu, až docela zmizela v dálce. Filip si přitáhl plášť blíž k tělu a dal se do běhu, jak ho lezavě zastudilo na těle.

 

Se skloněnou hlavou dorazil ke vchodovým dveřím, vrazil dovnitř a ulehčeně s nimi prásknul, až se to domem rozlehlo. Pak se opřel o stěnu a setřel si kapky z čela. A zaregistroval, že naproti němu stojí správcová, spíná ruce a v očích má takový divný výraz.

„Stalo se něco?“ zeptal se rozverně s představou Michaelova rozzářeného obličeje, který ho čeká doma.

„Pa-pane re-redaktor-re,“ zakoktala se.

„No copak? Nateklo nám do sklepa? Nebo to nevydržela střecha?“

„P-pan Michael…“

V té chvíli Filip zbystřil. „Co se stalo?!“

„P-pan Michael… Před chvílí… Oni… Oni ho zatkli!“

Měl pocit, že se mu srdce rozskočí.

Bylo mu jedno, že je mokrý jako myš. Vyrazil ven a uháněl směrem, kudy odjelo to auto. Srdce i rozum odmítalo jméno „vůz zatracení“. Ne, tohle je jen nějaký omyl. Strašný, tragický omyl! To se všechno vysvětlí! Musí… Věděl kam jeli. Jako novinář už tam byl několikrát . Věznice. V životě by ho nenapadlo, že tam bude stát… Takhle…

Prudce zahnul za roh a srdce mu vylétl do krku. A zároveň měl pocit, že žádné nemá, tak se mu najednou zastavilo. Velká, obrovská, budova z hrubého kamene a malými zamřížovanými okny se před ním hrozivě vztyčila, jako nějaké nestvůrné zvíře. Ulice kolem byla liduprázdná, ale on to viděl v živých barvách. Zastavující černé auto, Je a v jejich spárech Michaelovu štíhlou postavičku, tak bezbrannou proti jejich síle… Násilím zahnal představy. Je to jen omyl! Omyl, který se vysvětlí! Všechno se to vysvětlí!

Doběhl k hlavnímu vchodu a udýchaně zabušil. V jednolité mase železem pobitých dveří se objevila maličká špehýrka a od hlavy dolů ho přejel lhostejný pohled. Otevřel ústa a chtěl něco říct, vrátný byl rychlejší. Promluvil, než Filip se vůbec nadechl.

 

„Dneska návštěvy nejsou,“ oznámil mu nekompromisně.

„Ale…“ namítne Filip.

„Přijďte za týden.“

„Nemůžu přijít až za týden! Mého přítele dneska, před chvílí zatkli a já chci vědět proč!“ rozhorleně strčí do otvoru ruku, když vidí, že se s ním vrátný nehodlá dál bavit.

„To vyřizuje komisařství.“

„Chci s ním mluvit!“

„Návštěvy jsou za týden,“ opakoval jako stroj, odmrštil jeho ruku pryč a definitivně zabouchl. Filip zůstal stát jako opařený na dešti a úplně zapomněl vnímat, že má košili mokrou jak mu prší za krk.

Týden! Týden… Jeho mysl nebyla sto soustředit se na jiné věci, jen si pořád dokola přehrávala ten rozhovor. Jako když se poškrábe gramofonová deska. Týden, týden, týden, týden. A ještě nepřestalo pršet. Týden… Představy, které zahnal násilím, se vrátily se škodolibým smíchem a ukazovaly vnitřek věznice, tak jak si ho pamatoval, když o ní dělal reportáž. Ale to už je dávno. Teď… Filip polkl. Nepochyboval, že teď je to mnohem horší. Leccos se znovu vrátilo o několik století zpátky do doby středověku.

Chytil se za hlavu. Uvažuj!, poručil si, ale hrůza, která se mu usadila v kostech pokoj nedala. Naopak. Ukázala něco mnohem horšího, než byly všechny dosavadní události. Michaelův usměvavý obličej a list papíru, který mu podává. Slova jeho básně se mu vybavila s bolestnou přesností. Stejně živě, jako když se naposled milovali… Naposled?

Nebylo to naposled! zakřičí sám na sebe. Nestůj tady jako solný sloup a něco dělej! Tím, že si tady budeš představovat jen to nejhorší mu nepomůžeš! Ještě tisíckrát ho obejmeš, políbíš a řekneš mu, jak moc ho miluješ! Filip zaťal pěsti a v očích mu zahořel oheň. Pak sklopil hlavu a bez jediného zachvění odkráčel.

 

* * *

 

Komisařství. Tiché chodby a lidé, kteří snad ani jako lidé nevypadají. Jen stíny, ploužící se odnikud nikam se stohy papírů v podpaží. Mají prázdné, bezvýrazné obličeje, stále se dívají do prázdna a stále někam pospíchají. Nikdo si nevšimne nikoho.

 

Začíná mu být zima, jak se mu mokré šaty lepí na tělo. Ale nemůže odejít! Nemůže přece jít domů, dokud se nedozví co se stalo! V hrsti mačká lístek s pořadovým číslem a jak znovu a znovu přechází zšeřelou chodbou, zanechává za sebou mokrou cestičku. Konečně se ozval zvuk, který tak toužebně očekával. Klapnutí otvíraných dveří. Vrhne se k nim a úředník, spíše duch než člověk ho gestem pozve dál, dovnitř.

Ta místnost je stejně přízračně tichá, jako celý tenhle podivný úřad. Uvnitř stojí jeden jediný stůl, za kterým sedí další úředník a podél stěn se táhnou regály se spisy. Zmateně se rozhlédne, ale na jeho odhodlání mu to neubere. Je to omyl! Omyl, který se musí napravit!

„Ehm!“ odkašle si. Úředník zdvihne hlavu. Vypadá to, že je udivený.

„Co potřebujete?“ zeptá se.

„Můj přítel byl dnes, před několika hodinami zatčen. Já… Chtěl bych vědět proč?!“ vysype ze sebe Filip. Úředník opět skloní hlavu ke spisům.

„Číslo jeho případu?“

Filip vytřeští oči. „Ale to já nevím. On se jmenuje…“

„Já pracuji s čísly. Jména mně nezajímají. A číslo jeho karty?“

„Nevím! Byl zatčen dnes, asi v pět hodin!“ cítí, že se ho před tímhle, neví ani jak ho pojmenovat, zmocňuje panika. Úředník nahlédne do několika složek, které má před sebou a pak zavrtí hlavou.

„Lituji, ale dnes v pět hodin nikdo zatčen nebyl.“

„Ale…“ namítne Filip.

„Lituji, ale já zde nemám žádné hlášení, že by byl dnes někdo v pět hodin zatčen. Musím mít potvrzení o zatčení, pak vám mohu říct důvod.“

„A co zatykač?! Přece ho někdo musel podepsat! Přece ho museli zatknout na základě něčeho!“ vykřikne Filip zoufale.

„Zatykač mají Oni. Přijde spolu s hlášením o zatčení, pokud nějaké proběhlo. Lituji, ale podle knih, dnes v pět hodin nikdo zatčen nebyl.“

„Ale mého přítele někdo zatkl!“

„To řeší nejvyšší komisař. Audienční hodiny jsou příští týden. Nashledanou.“

 

* * *

 

Sedí v rohu kavalce a chvěje se zimou. Vůbec nechápe co se děje… Pořádně si ani nevzpomíná co se stalo. Jen že někdo zazvonil a on šel otevřít. Čekal, že je to Filip, jenže místo něho tam stáli Oni. Muži v černých pláštích. Nic neřekli, jen mu zkroutili ruce za záda a nasadili pouta. Ještě teď ho bolí odřená zápěstí. A pak ho odvedli ven. Při pohledu na to auto, se mu sevřely útroby. „Vůz zatracení,“ tak se mu říká. Nikdo mu nic nevysvětlil. Ačkoliv se dožadoval vysvětlení, nikdo mu nic neřekl. Celou cestu nepromluvili ani slovo.

A venku pořád prší. Michael zavře oči. Okno skoro až nahoře u stropu vpouští jen málo světla, ale o to více zimy. Stěny studí, postel studí. Neví, jak dlouho tady je. Dlouho asi ne, ale ta zima… Schoulí se do klubíčka a paže si ovine kolem kolen. Zima. Neskutečná zima. Doma je taky zima, ale je tam Filipovo hřejivé objetí. Jeho úsměv… To všechno je tam, někde venku. Tady je jen zima. Zima a šero. Nic víc.

„Filipe,“ zašeptá do stěny.

 

* * *

 

Ráno. První ráno, kdy vedle sebe nevidí Michaelův něžný úsměv a necítí teplo jeho těla. Kdy mu jeho černovlasá hlava nespočívá na nahé hrudi a jeho nádherné modré oči se na něj nedívají s přáním dobrého jitra. Zaboří obličej do polštáře a chce nemyslet. Nejde to.

Pořád to před sebou vidí. Clonu deště a vzdalující se černý vůz. Kdyby se včera nezdržel mohlo být všechno jinak. Mohlo se to vysvětlit už… Co si to namlouvá? Oni se neptají. Jdou a nechávají za sebou jen hrůzu a zmatek. To samé, co cítí on teď. Zahrabe se víc do peřin, ale jakmile si přetáhne deku přes hlavu ucítí vůni jeho vlasů a jejich milování.

Panebože. Bojí se. Ano má strach. Nehorázný strach. O něj. Ví, co se mu může stát. Ví, jak vypadají výslechy, kdy se nikdo na nic neptá… Ví, jak takováhle zatčení končí… Přestaň! Okamžitě toho nech, Filipe! Neprohledali vám byt, to je dobré znamení.

Nebo signál, že už je dávno rozhodnuto…

Ne! Nepodávej se tomu! Nesmíš se tomu podat! Když se sesypeš, nepomůžeš mu! Nic není rozhodnuté! Ani v tomhle státě nikoho nemohou zatknout jen tak pro nic za nic! Musí mít důvod, důkazy, že něco udělal! Nikoho nemohou uvěznit jen tak…

„Nemohou,“ zamumlá do polštáře s očima plnýma slz. Bezmocnost. Ano. Proti mašinérii, která „pracuje s čísly“ je on bezmocný. Nemůže dělat víc, než už udělal. Ptát se a ptát, a doufat, že dostane odpověď. Pohled mu padne na stůl, kde leží Michaelova poslední báseň. Místo, aby mu po zádech přejel mráz strachu, ho zaplaví teplo vzpomínek.

Pak mu rysy v obličeji ztvrdnou. Pomalu se zdvihne, obleče se a s kamenným obličejem sesbírá všechny jeho básně, které najde. Otevře kamna a vloží je dovnitř. Musí, musí je zničit! Kdyby přišli, kdyby udělali domovní prohlídku…! Ale když drží v ruce sirky, nemůže se přimět, aby v kamnech podpálil. Ruce křečovitě svírají tenké dřívko, až praskne.

Každá báseň je jedinečná. Když jednou zničíš verš, který jsi napsal, už nikdy to nebude ten samý, byť bys sis ho pamatoval slovo od slova. Každá báseň má svůj život, svůj hlas, kterým k tobě promlouvá, kterým ti vypráví svůj příběh. Když zničíš báseň, zabiješ ji.

Nemůže to zapálit. Nemůže zničit, to na čem mu záleží. Nemůže i když ví, že musí, že kdyby to našli… Sedne si na podlahu a skloní hlavu do dlaní. Když zničí jeho básně, vezme mu kus jeho duše. Sedí na podlaze a celý se chvěje. Neví jestli zimou, nebo něčím jiným. Ví jediné – ať ho to bude stát cokoliv, jeho básně nemůže zničit. Nemůže.

 

* * *

 

Policejní spis číslo… Stěhuje se do druhého archivu a k rukám komisaře. Přesně podle předpisů. Očíslovaný, orazítkovaný, založený. Komu patří? Jaké jméno se skrývá pod tím číslem? Copak je to důležité? Úředník pracuje s čísly, jména ho nezajímají. Jména jsou lidé, jména se mění. Čísla zůstávají stejná. Vždycky znamenaly, znamenají a znamenat budou to samé, co před sto lety. Čísla jsou důležitá, nikoliv jména.

 

Až zítra ráno v pět, přijde ke mně kněz…

 

* * *

 

Ještě nepřestalo pršet. Tentokrát nemá ani sílu, aby přecházel chodbou. Jen sedí na lavičce se skloněnou hlavou a ve zpocené dlani mačká lístek s pořadovým číslem. Všude samá čísla. I on ho dostal, přestože je v celé chodbě jediný. 

Je unavený. Tak moc unavený, jako snad za celý svůj život ještě nikdy. Hodiny které prospal, opravdu propsal, nerušeným spánkem by mohl spočítat na prstech jedné ruky. Pomalu se z něj stává stejný stín, jako ostatně ze všech. Protože to co ho odlišovalo, co mu pořád přinášelo slunce, i když už teď tři týdny nepřetržitě leje, to mu vzali.

Dělal co mohl. Celý ten nekonečný týden, stál každé odpoledne před těmi dveřmi a každé odpoledne se dožadoval hlášení o zatčení. A pořád nic. Nikdo nic neví. On sám nic neví. Jen ví, že kdesi v té obrovské mase kamenů věznice, je cela ve které se choulí šestnáctiletý černovlasý chlapec a chvěje se zimou. Sevře dlaň do pěsti. Nepodávej se tomu!

 

Velká místnost, jen slabě ozářená elektrickou lampou. Trochu mu připomíná archív, ale přece jen je o poznání honosnější. Ale i tady se podél stěn táhnou nekonečné regály se spisy a mezi nimi stojí jeden jediný stůl za nímž sedí podsaditý mužík s vodovýma očima. Komisař. A ani on si ho nevšímá. Jen škrábání pera po papíře se rozléhá prostorem.

Zmateně se rozhlédne a chce něco říct, ale komisař promluví sám.

„Já o vás vím, posaďte se,“ vyzve ho vlídně. Na rozdíl od úředníka v evidenci má v sobě jakousi bodrost, která Filipa na jednu stranu udivuje a na druhou také tak trochu děsí. Je to podivné, v tomhle místě. Sedne si a dál poslouchá, jak pero skřípe. Pořád píše.

„Čísla. Mám je rád,“ promluví náhle komisař. „Je v nich krása. Krása přesnosti. Čísla se nikdy nemýlí, zůstávají stejná. Copak vlastně potřebujete?“

„Můj přítel byl minulý týden zatčen. Chtěl bych vědět proč.“

„Vy jste novinář?“

„Ano,“ je překvapený.

„Myslel jsem si to. Vždycky máte jen jednu otázku. Proč? Nejspíše něco spáchal.“

„Ale já chci vědět co! Nikdo mi není schopný říct, co spáchal!“ vykřikne Filip.

Komisař se usměje. „Nikdy nikoho nezatkneme bezdůvodně. Vždy se něco najde.“

„Ale on nic neudělal! Musí to být omyl!

„Víte jak funguje policejní systém? Čísla, čísla, nic než čísla. Žádná slova, žádné fráze, které se dají překroutit… Každý spis má své číslo, své místo. Vězeňství je úplně to samé…“

„Já vím, jak funguje policejní a vězeňský systém!“ odsekne Filip.

„Tak také víte, že omyl je zcela vyloučen. Omyl neexistuje. Tento systém všechny chyby eliminuje na nulu.“ Jeho obličej se leskne samou vlídností, když mu to říká. On svůj systém miluje. Systém, který se nemýlí. Filip v té chvíli pochopí, že sem šel zbytečně. Zničeně se vmáčkne do křesla.

„Ale jemu je šestnáct… Co mohl udělat?“ zašeptá a hlas se mu trochu chvěje.

„Ve kterých novinách pracujete?“ pronikne mu do mozku komisařův hlas.

„Ve Dvacátých čtvrtých, jako druhý redaktor,“ odpoví Filip apaticky. Proti téhle mašinérii je opravdu bezmocný. Michaeli! Michaeli, prosím odpusť… Odpusť.

„Dvacáté čtvrté noviny mám rád,“ komisař odloží pero a vstane. „Nevím proč, ale mám je rád. Už jste navštívil toho svého přítele? Třeba by vám řekl, proč ho zatkli.“

„Ne. Nebyly návštěvní dny,“ Filip by nejraději nebyl. Začínal vidět dál, než kam mu dovolila bezprostřední starost o Michaela…

„Aha. No ovšem, návštěvní dny jsou jenom druhý a čtvrtý den. Z toho vyplývá, že musel být zatčen pátý den, minulého týdne.“

„Jo,“ odpoví Filip ztěžka. Znovu ten protivní skřípot pera po papíře. Co tady vůbec dělám? V tom ho vyruší hlas.

„Podívejte se. Dvacáté čtvrté noviny mám rád a vy se mi docela líbíte. Tady máte propustku do věznice. Pustí vás tam kdykoliv, do doby, než se to vyřeší. Podívám se na ten váš případ.“ Filip nevěřícně vytřeští oči a srdce v hrudi mu poskočí. „Určitě se dozvíte, z čeho je obviněn.“ Uvidí Michaela! Chce něco říct, ale to už komisař zase usedá za stůl a znovu začíná psát. „Tak už běžte. Čísla jsou krásná, nemyslíte? A nikdy se nemýlí.“

 

* * *

 

Šero. Šero a zima. Ale už to ani skoro nevnímá. Jen se choulí u stěny a přeje si nebýt. Je unavený. Ne fyzicky, ale jeho duše, jeho srdce jsou unavené. Z toho přízračného klidu, který je všude kolem něj. Z nekonečného bubnování kapek na střechy domů. Je unavený. Ze samoty, z ticha, kdy na něj nikdo nikdy nepromluví. Ani dozorce. Vždycky jen nakoukne, v očích se mu mihne krutá radost a zase je tma. A zima.

Chce se mu tolik spát. A nemůže. Špatně se mu dýchá a bolí ho hlava. Jeho mysl zimu nevnímá, ale tělo bije na poplach. Na zoufalý poplach. Ale nikdo neslyší. Ani on. Pochybuje, že vůbec slyší. Pochybuje, že je ještě vůbec na živu. Jen spát. Spát a snít… Schoulí se ještě víc a zavře oči.

„Filipe,“ zasténá z horečnatého polospánku.

 

Nemůže se pohnout… Čísi silná ruka mu drží zápěstí za hlavou. Chce něco namítnout, ale na rtech mu přistane polibek. Vášnivý a nezkrotný, měkký a něžný – takový, jaký umí dát jen jedna osoba na světě.

„Filipe,“ zašeptá náhlým poznáním a otevře oči.

Sklání se nad ním a druhou rukou rozepíná knoflíčky jeho košile. Michael se zazmítá v jeho sevření, ale ve skutečnosti se mu líbí být bezbranný v jeho moci. Filip ho hladí jemně jako peříčkem…

„Filipe! Prosím!“

Filip se jenom pousměje. Ale pak jeho prosbě vyhoví…

 

Probudí se s trhnutím a celé tělo ho bolí. Ale ještě víc duše. Sen. Pouhý sen. Filip tady není a nikdy nebude. Skloní hlavu do dlaní a poprvé za ty nekonečné dny tiše vzlykne. Docela tichounce, skoro ani slyšet to není. Zoufalý vzlyk do temnoty. Bez odpovědi.

Skřípot? Ano, skřípot těžkých dveří od cely. Slyšel ho jen jednou. Když se ty dveře zavřely. A vzaly mu svobodu. Ale teď se otevírají. Pomalu zvedne hlavu a zadívá se na rozšiřující se pruh světla v něm dozorcovu býčí postavu.

„Vstávej, spratku!“

 

* * *

 

Dveře se s mírným vrznutím otevřely a Filip s tlukoucím srdce vkročil dovnitř. Holá místnost s jedním oknem těsně u stropu a dveřmi na druhé straně. Půlí ji tlustá černá mříž, ve které jsou spojovací dveře. Návštěvní místnost.

Vzdáleně vnímá, jak do střechy i okenních tabulek buší déšť. Stále prší, napadlo ho mimoděk. Bůh pláče. Ale pak zapomene na všechno kolem. Dveře na druhé straně místnosti se otevřou a někdo dovnitř hrubě postrčil drobnou, štíhlou postavu. Michael.  

 

Filip se okamžitě vrhnul k mříži a přitiskl se na ni celou vahou. Jak ji proklínal! Jak proklínal ty, co ji tady postavili! Tolik se ho chtěl dotknout, vzít do náručí, ujistit se, že je v pořádku… A nemohl, kvůli ní!

„Michaeli,“ zašeptal zlomeně. Mladík se pomalu odlepil z místa a váhavým, vrávoravým krokem se přiblížil k mříži. Kousek od něj se mu však podlomila kolena a on se sesul na zem.

„Michaeli!“ vykřikl Filip zoufale a zacloumal příčkami. Zvedl hlavu a modrý pohled se střetl se zeleným. Zděsil se.

Veselé ohníčky v jeho očích pohasly, měl mdlý, unavený výraz a kruhy pod očima. Jeho světlá kůže dostala popelavý nádech. Pomaloučku se k němu doplazil a opřel se o mříž. Filip kolem něj okamžitě ovinul ruce a opatrně ho stiskl. Chladný kov studil a teplo jeho těla skoro nebylo cítit. Jakoby ani nebyl živý… A byl vyhublý. Tak moc vyhublý, že se mu skoro ztrácel před očima. Cítil jak se chvěje zimou.

„Michaeli…“

Upřel na něj ty své nebesky modré oči a vypadalo to, že ho snad ani nepoznává.

„Filipe,“ zašeptal však po chvilce. A pak se rozkašlal. Úplně cítil, jak to v něm chrastí. Hladil ho po vlasech a tolik chtěl sevřít v náručí, odnést ho odsud a už nepustit. „Filipe,“ opakoval Michael něžně, když popadl dech a uklidněně zavřel oči. „Tys pro mě přišel.“ Znovu se rozkašlal. „Přišel jsi pro mě…“

Hladil ho po vlasech, lehce kolébal, jak jen mu to mříž dovolovala, ale mlčel. Jen ze zelených očí stékaly slzy. Celý týden neplakal, ale když ho teď viděl… Svíral jeho křehké a chvějící se tělo, ale nebyl schopen nic říct.

„Filipe? Filipe, proč mlčíš?“ zneklidní Michael a pohne se. Další záchvat kašle. Hrozivý, suchý kašel, že kterého vstávají vlasy na hlavě hrůzou. Kašle a jeho tělo se otřásá. Po chvíli je zase ticho. Ještě hrozivější než předtím. Jen dech se mísí s chladným vzduchem.

„Filipe?“ zašeptá Michael znovu.

Mlčí. Nemůže říct, že nic nedokázal. Že přišel, ale zase musí odejít a jeho tu nechat. Mlčí a jen horké slzy stékají do Michaelových vlasů. Kéž by ho ty slzy dokázaly zahřát! Cítí jak je jeho hebká kůže ledová a lepkavá chladným potem.

„Filipe? Tys mě nepřišel odvést, že ne?“ zašeptá Michael sípavě. Ten tam je jeho veselý hlas, tak příjemný, když mu po večerech vyprávěl, tak něžný a sladký, když při milování šeptal donekonečna jeho jméno… Filipovi z očí tečou slzy, když ho objímá.

„Proč mlčíš? Prosím, Filipe, prosím, odpověz mi!“ sevře svou vyhublou rukou jeho paži.

„Ne,“ zašeptá konečně těžce. „Nepřišel jsem tě odsud odvést… Já… Nic jsem nedokázal… Nic… Michaeli, prosím! Odpusť mi to!“ Tělo v jeho objetí se pohne. „Michaeli! Nechoď, prosím! Tolik tě prosím! Nechoď!“ vykřikne Filip zoufale. Ale chlapec se pouze otočil k mříži čelem. Je tak hubený, že by se snad mohl protáhnout skrz… Opře se o černé příčky a uchopí jeho dlaně do svých. Unaveně zavře oči.

„Bůh pláče,“ zašeptá po chvíli. „Pláče, když tě vidí, jak jsi nešťastný,“ šeptá Michael a skloní svou černovlasou hlavu. Potom si přitáhne jeho ruce k ústům a na každou vtiskne chladný polibek.

„Ne, Bůh pláče, protože se děje tak strašně krutá nespravedlnost. Protože se nikdo nemůže dovolat svého práva,“ odpovídá mu Filip šeptem, svírá mu ruce ve svých dlaních a snaží se je zahřát.

„Chci, abys věděl, že jsem nic neudělal. Ať mě viní z čehokoliv, nic jsem neudělal,“ Michael se na něj podívá a v jeho očích je prosba.

„Já to přece vím,“ Filip ho pohladí po tváři a smutně se usměje. V té chvíli se těžké dveře na Michaelově straně pohnou.

 

„Návštěva je u konce!“ zařve hrubý hlas. „Koukej se zvednout, spratku, a zpátky!“ Ale Michael je příliš slabý, než aby se mohl sám postavit. Dozorce nakvašeně přešel dovnitř, surově ho vytáhl na nohy a strkal před sebou, do temné chodby.

„Né!“ zakřičí Filip, když vidí, jak se chlapec potácí a pak málem znovu upadne. „Nechte ho!“ U dveří k celám se naposledy otočí.

„Já jsem nic neudělal Filipe…“ zašeptá.

„Já vím!“

 

* * *

 

To je divné, pomyslí si postava a ponoří se znovu do hory spisů. Jedno číslo přebývá. Nebo jeden spis chybí… To není možné! Omyly jsou vyloučeny. Vztekle uhodí do zvonku. Chvíli na to se ve dveřích objeví jeden z Nich. Klidná, bezvýrazná tvář.

„Zatčení, pátého minulého týdne. Kde je spis?“

On pokrčí rameny. Pak sáhne do koše a zavrtí hlavou.

„Dobrá. Všechny vězně srovnat s kartami. Každý musí být evidován pod číslem. Nikdo nesmí chybět, přebývat…“ Drží v ruce spis a mávnutím ho pošle pryč.

 

* * *

 

Choulí se v rohu studené cely a z očí mu tečou slzy bolesti. Celé tělo ho bolí, jak ho strčil dovnitř, takovou silou, až přistál na opačné straně u zdi. Musí nabrat trochu sil, aby vůbec mohl dojít k posteli. Podívá se na okénko u stropu. Pořád prší. Stále.

Filipe, zašeptá neslyšně. Na ruce ještě cítí jeho slzy. Filipe, prosím… Pomoz mi.

 

* * *

 

„Á to jste vy!“ komisař ho uvítá s širokým úsměvem, který září po celé pracovně. Nic se tu za ten týden nezměnilo. Nic se nezměnilo. Jen Michaelovi je den ode dne hůř. Včera z něj úplně sálala horečka, a přitom měl tělo tak neuvěřitelně chladné… Filip zatne pěsti, jak je mu z toho úsměvu, který září jak měsíček v úplňku, nevalně.

„Nevypadáte vůbec dobře, není vám špatně?“ komisař se k němu starostlivě nakloní, ale pak si zimomřivě zamne ruce. „Je tu chladno, nezdá se vám? Zase zapomněli přiložit. No netvařte se tak rozzlobeně. Vaším případem se zabývám, opravdu. Dneska bych měl dostat nová hlášení, co se v tom směru podniklo za kroky. Ale jak říkám, systém se nemýlí. Když byl zatčen, musel něco provést. To je pravidlo, nemyslíte?“

„Jsme jen lidé. A lidé dělají chyby. Lidé se dopouštějí omylů…“ zašeptal Filip.

„Ale no tak. Oni chyby nedělají. Ten spis se najde a všechno se vysvětlí. Pak vám řeknu, z čeho je ten váš přítel viněn.“

„On nic neudělal. Je to ještě dítě, pane. Je mu teprve šestnáct! Co mohl udělat? Čeho se mohl dopustit, že…“ hlas mu selhal, když si vzpomněl na místnost se mříží.

„Ale no tak. Věk nehraje roli, to vás neučili? Ve středověku upalovali i pětileté děti, pro podezření z čarodějnictví, a to jenom proto, že si kreslily obrázky.“

„Jenže teď není středověk,“ znovu zašeptal Filip s pohledem upřeným do stropu.

„Ano, to ano. Protože ve středověku byli samí nevzdělanci a žabaři. Žádné protokoly, žádná hlášení, už vůbec ne žádná pořádná a řádná obvinění. Dopouštěli se chyb. Mýlili se, i když ne tak často. Ale čísla, příteli, čísla se nemýlí.“ Podíval se mu do očí, vlídným, pronikavým pohledem.

Filip se beze slova zvedl, rozloučil se a chtěl odejít. Nevydržel by tam ani minutu déle. Ale když vzal za kliku, dveře se náhle otevřely a dovnitř se vploužil jeden z úředníků komisariátu. Pod paží vlekl obrovské desky, ale jeho tvář byla stejná, jako tváře všech ostatních. Prázdná, bez výrazu. Na Filipa se ani nepodíval, jen položil spis na komisařův stůl a stejně jako přišel zase odešel. Jako duch, ploužící se nekonečnými chodbami zámku.

Komisař spis vzal, chvíli v něm listoval a pak na něj znovu upřel pohled.

„Víte co? Tady jsou hlášení, o kterých jsem vám říkal. Přijďte zítra. Možná se s tím dá něco udělat.“

 

* * *

 

Stojí přilepený u té mříže a očima hypnotizuje dveře na druhé straně. Dnes možná má dobré zprávy. Poprvé, co je tady. Ale to co dnes řekl komisař – dává jistou naději… Konečně! Dveře se pohnuly s typickým skřípotem a někdo opět postrčil Michaela dovnitř.

„Filipe,“ usmál se něžně, jak to uměl jen on. Pomalu došel až k mříži a objal ho. Už dávno ji přestal vnímat, stejně jako všechno kolem. Pro něj teď existoval jen on. Kolena se mu třásla vyčerpáním i zimou a oči měl tak podivně jasné, až Filipa z jejich pohledu mrazilo. Cítil jak ho křečovitě svírá, ale pak opět zavrávoral, pustil ho a svezl se po mříži na zem, kde zůstal bezvládně ležet.

„Michaeli!“ vykřikl Filip.

Neopověděl.

„Odemkněte! Slyšíte mně někdo?! Tak kruci odemkněte tu zatracenou mříž!“ křičel Filip a v bezmocném vzteku cloumal příčkami, jakoby je mohl vytrhnout z podlahy. Konečně se objevil dozorce a tvářil se nadmíru udiveně. Přešel k Filipovi, podíval se, co leží na podlaze a chtěl někoho zavolat. Ale v té chvíli se ve Filipovi všechno vzbouřilo. Nenechá Michaela v tomhle stavu jim napospas! Využil toho, že to není ten, co obvykle, a tak ho chytil pod krkem a přimáčkl na mříž.

„Odemkněte to!“ zasyčel mu do ucha.

„To nemůžu,“ odpověděl dozorce.

„Jsem tu na zvláštní povolení komisaře! Odemkněte tu mříž!“ Přitiskl ho o trochu víc.

„Dobře, dobře!“ ustoupil dozorce jeho nátlaku. Filip ho pustil.

 

Odstrčil ho stranou a vrhnul se k tomu schoulenému tělu. Michael ležel na boku, tak jak se zhroutil a oči měl zavřené Klekl si k němu a vzal ho náručí.

„Zmizte!“ sykl na dozorce.

„Nemůžu tu mříž nechat odemčenou.“

„Vypadněte! Já to na vás nepovím, když nás necháte o samotě… Utéct stejně nemůže…“ zašeptal Filip s prosbou v očích. Dozorce se rozhlédl.

Má pravdu. Utéct stejně nemůže a nikdo se nedozví, jestli ta mříž bude pár hodin otevřená. A navíc – má zvláštní povolení od komisaře. Podrbal se na hlavě, pak mávnul rukou a při odchodu důkladně zamknul dveře na Filipově straně.

„Až bude konec návštěv, přijdu.“

 

Přitiskl si Michaelovu hlavu na prsa a hladil ho po vlasech.

„Filipe?“ uslyšel pak jeho tichý hlas. „To jsi ty? Ne, to nemůžeš být ty. To se mi jenom něco zdá…“

„Ne,“ odpověděl mu něžně a políbil ho na čelo. „Nic se ti nezdá. Jsem to já. Jsem u tebe. Odpočívej.“ Sundá si plášť a zabalí ho. Nemůže mu ho tady nechat, ale tu chvíli. Alespoň chvíli, aby mu bylo teplo. Hladí ho po vlasech a pomalu kolébá v náručí. Věcí, které mu dřív připadaly tak samozřejmé, teď dělá s pocitem, že to může být naposledy. Jestli ho odsud nedostane…

„Filipe,“ Michael se pomaloučku posadí. Pořád se o něj opírá, ale už je zase při vědomí.

„Lež,“ zašeptá mu do vlasů a znovu políbí. „Odpočívej, aspoň tuhle chvilku.“ Chlapec zavrtí hlavou. Schoulí se mu na klíně, jako to vždycky dělával a obličej schová do jeho košile. Ale po chvíli se mu podívá do očí. Jen se do něj vpíjí pohledem a pak ho pohladí po tváři. Má smutný, unavený výraz a horečnaté oči. Pak se k němu přitiskne.

„Filipe,“ zašeptá tichounce. Ten se k němu skloní.

„Copak je?“

„Prosím… Prosím, miluj se se mnou.“

Strne. „Michaeli. Jsi nemocný… Jsi slabý… Až se uzdravíš, budeme se milovat, dlouho a pořád… Slibuji…“

„Filipe prosím. Prosím. Já cítím… Že brzo zemřu…“

„To neříkej!“ přeruší ho prudce. Ale Michael zavrtí hlavou.

„Je mi tolik zima. Chci zase cítit tvé tělo, teplo, tvojí lásku. Filipe, prosím. Musím prosit? Filipe… Naposled…“

„Nebude to naposled! Nebude… A ty přece prosit nemusíš. Nikdy a o nic,“ zvolna ho přitiskne k sobě.

 

Choulí se mu v náručí a Filip ho pomalu svléká. Pomaloučku a každý odložený kousek oděvu nahradí svým tělem. Žádná vášeň, žádná prudká touha jím nelomcuje, jako pokaždé v jeho přítomnosti. Jen něha. Jen něha, kterou teď tolik oba potřebují.

Tolik zhubl za ty dva týdny, myslí si smutně, když jeho rty laskají Michaelovu chladnou pokožku. A on se na něj dívá, těma nádhernýma očima s barvou letní oblohy, pak se k němu přitiskne a vezme jeho hlavu do svých dlaní.

Filip ho pomalu hladí po zádech a snaží se ho aspoň trochu zahřát. Smutně se usmívá a jen ho hladí a tiskne k sobě. Michael mu položil tvář na rameno.

„Prosím,“ slyší ho šeptat. „Prosím.“

„Nepros,“ políbí ho Filip.

Bylo to zoufalé milování, plné něhy, touhy a potřeby cítit blízkost toho druhého, cítit se milován a v bezpečí. Když mu Michael zasténal do rtů, Filipem projela tak neskutečná bolest. Ne fyzická, ale bolest srdce.

Jakoby věděl… Tušil… Něco…

 

* * *

 

Nevěřícně drtí spis ve zpocených dlaních a pramínek potu mu také stéká po čele. Před sebou má hlášení z věznice, seznam vězňů, čísla karet. Jeho milovaná čísla, která se nikdy nemýlí… Ale tady to je. Černé na bílé. Očíslované, orazítkované, podepsané.

Skočí k zvonku a pronikavě zazvoní. Ve dveřích se opět objeví jeden z Nich. Ten samý jako minule, v tomtéž černém plášti s tímtéž výrazem. Hodí mu desky. On je obratně zachytí a tázavě očekává další pokyny.

„Protokol o zatčení z pátého dne, čtyřicátého devátého týdne,“ pronese komisař. „Ten chybějící protokol,“ významně nadzdvihne obočí.

On stojí a nehýbe se.

„Víte co to znamená? Jestli se to dostane na veřejnost, bude zpochybněna funkčnost a spolehlivost celého systému. Lidé se budou dožadovat přezkoumání každého zatčení. Vrhne to špatný stín na celou justici. Takový neskutečný omyl.“

„Promiňte pane, ale omyly jsou přece vyloučeny,“ ozve se zdvořile On.

„Co tím chcete říct?“

„O tom spisu…“

Komisaři blýsknou oči pochopením. „…nikdo neví,“ dokončí poté. Pochopil.

To není chyba jeho milovaných čísel. Jeho milovaného systému. Systém se nikdy nemýlí. Nikdo nikdy není zatčen bezdůvodně. Vždycky se nějaké obvinění najde. Hodí Mu protokol, neslyšně naznačí co s ním má udělat a mávnutím ho propustí.

 

Pero skřípe po papíře a ten zvuk se místností rozléhá s důraznou ozvěnou. Každým tím energickým tahem víc a víc. Nikdo se mu v tom nebude hrabat. Nikdo nebude osočovat systém, který slouží od doby co byl zaveden. Nikdo tady nebude pobíhat a tvrdit, že se dopustil omylu. Dopíše a v očích se mu objeví spokojenost ze sebe sama.

„Justiční omyly neexistují. Ne v tomhle státě. Systém se nemýlí,“ pronese do zdi.

 

Až zítra ráno v pět, poručík řekne Pal!... 

 

* * *

 

Ředitel věznice si posune brýle na nose a pak zatáhne za šňůru zvonku, která mu splývá u židle. Objeví se velitel dozorců, postaví se do pozoru a čeká na rozkaz.

„Nechte nastoupit četu. Dnes ráno v pět hodin. Příkaz z nejvyšších míst. Vězeň číslo… Moment. Á áno. Zatčen před dvěma týdny, Pátého. Velezrada. Můžete jít.“

 

* * *

 

Skřípot? Postava schoulená pod chatrnou dekou v rohu tvrdé pryčny se udiveně zadívá na dveře, které se pomalu dávají do pohybu. Pak se podívá na nebe. I přesto, že se po něm neustále převalují mraky, ze kterých bez přestávky prší, pozná, že bude svítat. Teprve.

Sevře se mu srdce neznámou předtuchou. Dveře se otevřou docela a v nich stojí onen dozorce s býčí šíjí. Vedle něj ještě jeden, mladší.

„Vstáváme mladej.“ Ta slova znějí divně, cize. Je v nich… Vždycky na něj byl hrubý, skoro surový, ale tohle řekl divně. Divně. Michael se pomalu postaví. Má horečku, vysokou a celý se chvěje, jak je mu zima. Ale přesto se postaví a napřímí.

„Svetr dolů,“ další divný příkaz. Pronesený divným hlasem. Co se děje? Ale poslušně se svlékne a stojí před nimi jen v košili a kalhotách.

Teď k němu přejde a zkroutí mu ruce dozadu. Michael zasykne, když ho na odřeném zápěstí zastudí kov pout. Dozorce mu položí ruku na rameno a vyvede z cely. Tam se k nim připojí druhý dozorce. Cela zůstává odemčená.

„Tak jdeme.“

V té chvíli pochopí.

 

Až mě zítra ráno v pět, ke zdi postaví,

Ještě si naposled, dám vodku na zdraví…

 

 * * *

 

Spánek. Milosrdný anděl, který dává zapomenout na všechny bolesti, který dává úlevu zraněné duši. Spánek, lékař, který hojí všechny bolesti a ve snech přináší mír a zapomnění. Ale k němu spánek nepřichází. Celou noc se jen převaluje v posteli, která je tak podivně prázdná a zírá špinavým oknem bez záclon ven, na dešťovou oblohu. 

Ještě pořád prší. Teď už pomalu pátý týden, pomyslí si. Bůh pláče… Proč vlastně? Co je mu do lidí? Pláče, protože je stvořil k obrazu svému. Pláče, když vidí co se děje. Co se stalo s lidmi. Pláče, když vidí, co se stalo s jeho nádherným, krásným dílem.

 

Když vidí, že začíná svítat vzdá to. Teď už neusne. Samou nedočkavostí. Včera mu komisař řekl, že se s tím dá možná něco udělat! Možná, že dneska konečně sevře Michaela v náručí, tady v jejich bytě! Pak mu uvaří horký čaj, bude zahřívat a tyhle dva týdny se stanou jenom noční můrou, která s příchodem rána skončí. Omylem, který se napravil!

Vstane a s mírným pískáním se začne oblékat. Od kolika komisař úřaduje? napadne ho mimoděk. Možná bych ještě stihl navštívit Michaela. Smutně se usměje, když si vzpomene na jejich včerejší milování. A na jeho slova… Jenom blouznil. Měl horečku. To když se mu před vnitřním zrakem zjeví jeho obličej a prosba: Filipe prosím. Prosím. Já cítím… Že brzo zemřu…To je nesmysl! uzavře debatu se zdí a natáhne na sebe kabát.

 

* * *

 

Oklamali je. Filipa i jeho. Ano… Ještě teď slyší jeho hlas, který ho uklidňuje a šeptá mu, že všechno bude dobré, že mu to řekl komisař, že ho odsud dostane. Ale Michael ví, že odsud se už nedostane nikdy. I když nic neudělal. Nebo spíš právě proto.

A ty to víš Filipe, zašeptá v duchu. Ty víš, že ať mě viní z čehokoliv, nic jsem neudělal… Ty to víš. A to je pro mě nejdůležitější. Na ničem jiném nezáleží.

Neptá se kam ho vedou. Nemusí se ptát, ví to. Vedou ho cestou, kterou se nevrací. Ani on se už nevrátí. Cítí, jak ho na každém rameni svírá dozorcova ruka a přece nepospíchají. Jdou pomalu, aby jim stačil. Jdou pomalu, skoro obřadně. A on mezi nimi, se skloněnou hlavou a rukama spoutanýma za zády. Justiční omyl, který nikdy neexistoval.

 

Kapky studeného deště mu dopadnou na krk a stékají po zádech dolů. Prší. Pořád. Protože Bůh pláče… Zvedne hlavu a pevně se zadívá před sebe. Četa. Zeď. Kůl zabodnutý do země. Pod nohama mu zaskřípe štěrk a na záda, ramena, krk dopadají další a další kapky deště. Hlava se mu točí a cítí asi každý sval v těle, ale přesto jde. Sám.

U kůlu se zastaví. Dívá se do zdi, ve které je omítka rozdrobená otvory od nespočtu kulek. Voda mu stéká po vlasech na tvář, odsud na krk a na hruď. Košili má už celou promočenou a lepí se mu na tělo.

Přistoupí k němu dozorce, sundá mu želízka a druhý dozorce ho donutí stoupnout si, až se zády opře o hrubé dřevo. Protáhnou mu ruce pouty, která jsou u kůlu a pak odstoupí. Jeden z nich ještě vytáhne černý šátek a chce mu zavázat oči. Ale Michael zavrtí hlavou.

„Tohle potřebují jen vinní. Já nejsem vinný,“ zašeptá.

 

Až zítra ráno v pět, mě ke zdi postaví,

Ještě si naposled, dám vodku na zdraví.

Z očí pásku strhnu si, to abych viděl na nebe

A pak vzpomenu si, má lásko na tebe…

 

Dívá se na četu vojáků, vzorně nastoupenou. Vidí i lesklou šavli jejich poručíka… Zakloní hlavu a do úst chytne pár kapek deště. Jediné, čím jsem se provinil, šeptá v duchu k obličeji se zelenýma očima, je láska. Láska k tobě Filipe. Ty jsi můj jediný hřích.

 

* * *

 

Jde rychle a nevšímá si kapek, které ho zmáčely na kost, jen vylezl ven. Kolik je vlastně hodin? Určitě nekřesťansky brzo. Ale od doby, co zatkli Michaela čas vnímá jen tak okrajově. Není pro něj důležitý. Od toho osudného omylu ne. Ale dnes se to všechno napraví…

Jde rychle, skoro běží. Zkusí se ještě stavit ve vězení, jestli by ho k němu nepustili. Nebo radši ne? Ne, zajde k němu až půjde od komisaře s dobrými zprávami. Ano zajde. A odnese si ho v náručí domů. Usměje se. Bude lehoučký, ale jeho úsměv bude pořád stejný. Zachumlá se víc do límce a lituje, že plášť nemá kapucu. Ale co, stejně je mokrý jak myš. Ani si neuvědomil, že ho nohy stejně mimoděk zanesly k zdi, za kterou stojí věznice. Až pak zaslechne…

„Zatčen pátého dne, čtyřicátý devátý týden tohoto roku pro zločin velezrady. Odsouzen k smrti zastřelením, dne čtvrtého, padesátý první týden tohoto roku, v pět hodin ráno. Michaeli …, rozuměl jste rozsudku?“

Filip se opře o zeď a zapomene i dýchat. To není pravda! To není pravda! Je to jen nějaký šílený sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit!

„Ano.“

Ale tady pochybovat nemůže! Je to jeho hlas! Poznal by ho kdekoliv! Klidný, vyrovnaný a přece z něj cítí, že mu srdce tluče někde v krku a po zátylku stéká ledový pot. Filipovo srdce se zastavilo. Zastavilo se v té neuvěřitelné chvíli ticha.

Té kapce času, která ho přimrazila na místě.

„K líci zbraň!“

V té chvíli zase začíná vnímat.

 

* * *

 

„Zamířit!“

Hledí na četu vojáků a ústí hlavní, namířených na jeho hruď, pak se podívá na nebe.

Ty jsi můj jediný hřích, Filipe. Nic jsem neudělal. Ty to víš. To je nejdůležitější.

„Pal!“

 

* * *

 

„Michaeli!“ zařve zoufale. Prochází jím stejná bolest, jako včera. Včera si jí nepřipouštěl. Dnes ji cítí až v konečcích prstů.

„Zamířit!“

„Micháéli!!“

Další kapka času, která se pro něj zastavila. A jeho vědomí, které mu ukázalo celou scénu.

Popravčí četu, dozorce, Michaela připoutaného…

„MICHAELI!“

Pal!“

Deštivým ránem třesklo deset výstřelů.

 

„Ne!“ Vrhá se bezmocně proti zdi, buší do ní pěstmi, ale proti její mlčenlivost ji bezbranný. Z očí mu tečou hořké, horké slzy.

„Ne! To přece ne! To přece nemůže…! To je přece omyl! OMYLl“ Sveze se na mokrou zem a ještě pořád tluče zaťatou pěstí do hrubé omítky až mu po předloktí steče pramínek krve a mísí se deštěm. Bůh pláče… Pláče nad zmařeným životem.

„Byl to omyl! Omyl!“ šeptá trhaně a srdce v hrudi se mu tříští na milion kousků. Omyl…

Systém se nemýlí, nikdo není zatčen bezdůvodně, vždycky se nějaké obvinění najde.

Komisař! zabuší mu ve spáncích.

 

Oči mu zaplanou touhou po pomstě. Pomstě nevinného života! Byl to omyl! Byl to omyl a on ho dal zakamuflovat, tak že odstraní svědka! On musel podepsat příkaz! On… Michaela zavraždil! Na jeho rukou lpí krev nevinného šestnáctiletého chlapce!

Téměř slepý uhání ulicemi. V uších mu ještě pořád zní: Zatčen pátého dne, čtyřicátý devátý týden tohoto roku pro zločin velezrady. Odsouzen k smrti zastřelením, dne čtvrtého, padesátý první týden tohoto roku, v pět hodin ráno. Michaeli …, rozuměl jste rozsudku?

Vrah! Komisař není nic jiného, než vrah! V hlavě mu pořád zní ten hlas a před očima vidí Michaelův usmívající se obličej. Jeho nebesky modré oči… V té chvíli se zarazí a uprostřed ulice si klekne na mokrou zem. Těžko se mu dýchá a srdce mu bije… Nebo možná nebije.

Je to zbytečné. Ví, že je to zbytečné. Komisař není hloupý člověk a jako takový ví, že ani on není hloupý. Nedostane se k němu. Ne teď. Vlastně už nikdy. Ví, že dřív, nebo později by se všechno dozvěděl, všechno by mu došlo. Jak zakamufloval chybu svého milovaného systému, svých zbožňovaných čísel a svých poskoků. Jich.

Že za tu chybu, za ten osudný tragický omyl, zaplatil Michael svým životem, to už mu bylo určitě jedno. Pro něj byl jenom číslo v řadě, které se nechovalo, podle pravidel systému. Skloní hlavu do dlaní a po tvářích mu znovu stečou horké slzy.

Michaeli… Prosím. Prosím… Odpusť… Odpusť mi to! Prosím, odpusť…

 

Pak si na něco vzpomene. A přece ho pomstí. Pomstí ho!

 

* * *

 

Doběhne domů a vrhne se k posteli. Je tam! Jeho poslední báseň, schovaná pod polštářem. Stejně tak jako jeho ostatní básně jsou ještě pořád v kamnech, protože se nemohl přimět, aby je spálil. Ještě dobře, že to neudělal! Strhne ze sebe kabát a prohledá celý byt.

Papíry. Staré bloky, stohy kancelářského papíru, kterého tady mají zásoby na týdny, staré dopisy, upomínky… Cokoliv. Shledává všechno na co se dá psát. Michael je mrtvý a přece žije. Jeho duše zůstává v jeho verších, čistých a měkkých jako voda. Ano, tam žije.

Drží v rukou tu poslední báseň, láskyplně pozoruje jeho roztahané, neuspořádané řádky a jeho přesvědčení sílí s každým veršem. Ano tohle je velezrada. Ne, to zač ho popravili, zavraždili, ale tohle! Tohle a nic jiného! Tohle je na kulku odsuzující k smrti…

Založí do jejich pradědečka psacího stroje čistý list papíru a začíná psát.

Píše, píše, píše a přestože píše pořád to samé, pořád dokolečka, až to zná nazpaměť, každý řádek je jiný. Každý má svůj hlas, kterým křičí do světa tu strašnou, krutou nespravedlnost, která se stala. Křičí do světa důvod, proč tolik prší. Proč bůh pláče…

Filip píše a píše. Nevnímá čas, který kolem něj protéká, jen před očima má Michaelův usměvavý obličej, rámovaný černými vlasy.

…svůj hlas, kterým k tobě promlouvá…

Píše a píše. Čas není důležitý, je mu lhostejný. Píše a píše. Klapot stařičkého stroje se rozléhá pomalu celým domem a ozvěna ho v dešti nese dál. Píše a píše. Nevšímá si ničeho kolem sebe. Jen dopíše list papíru, už začíná nový. Znovu a pořád dokola. Píše a píše. Hromada prázdných papírů se zmenšuje, stejně jako hromada papírů popsaných se zvyšuje.

 

Poslední list. Poslední list, do kterého vtiskne Michaelovu nesmazatelnou podobu. Poslední list, kterým si teď i on podepíše rozsudek smrti. Nevadí mu to. Teď už je mu jedno, co se stane s ním. Ale tohle… Tohle prostě dokončí! Poslední tečka a psací stroj se mu rozsype přímo pod rukama, jak nevydržel jeho touhu vykřičet do celého světa, co se stalo.

Teprve teď se podívá na hodiny. Půlnoc…

To je naprosto ideální čas. Vezme na sebe kabát, posbírá všechny popsané papíry a naposledy se rozhlédne. Už se sem nevrátí. Poslední pohled mu padne na postel a on se uměje, když jeho zjitřená fantazie v ní vykouzlí Michaelovo nahé tělo a rozcuchanou hlavu, jak ho každé ráno zvědavě pozoruje.

Odejde a zamkne za sebou.

 

* * *

 

Jde nocí, bez cíle městem a všude, kudy projde za sebou nechává bílé, popsané listy papíru. Na ulicích, pode dveřmi, za okny, přilepené na ploty, zdi… Všude nechává Pohádku.

Každá báseň má svůj život, svůj hlas, kterým k tobě promlouvá, kterým ti vypráví svůj příběh. Každá báseň je jedinečná. Když jednou zničíš verš, který jsi napsal, už nikdy to nebude ten samý, byť bys sis ho pamatoval slovo od slova.

A on tady roznáší stovky a stovky básní, které jsou všechny stejné a přece každá jiná. Ale všechny vyprávějí tentýž příběh – jeden a ten samý…

 

* * *

 

„Stát! Ani hnout!“ ozve se za jeho zády. Stojí na hřbitově a hledí na hrob, který tady ještě před třemi dny nebyl. Hledí na prostý křížek a na něm Michaelovo jméno a jedno datum. Nikdy mu neřekl, jak je vlastně starý. Slyší ten hlas a uposlechne. Nehýbe se.

„Půjdete s námi! Jste zatčen pro velezradu!“

„Opravdu?“ Teprve teď se na něj Filip otočí se zvláštním světlem v očích. Je bledý, má vpadlé tváře, ale oči mu hoří živým ohněm. „A co když s vámi nepůjdu?“

„Budete na místě zastřelen, pro odporování státní moci.“

„V tom případě tedy odporuji státní moci,“ zašeptá Filip a otočí se k Němu zády.  

 

Dobré ráno, Michaeli. Jak ses vyspal?

 

Do ranního ticha suše třeskne výstřel…

 

* * *

 

Komisař stojí u okna a tiše zírá ven. Na ulicích je neskutečný chaos a všichni lidé mávají bílými popsanými papíry. I on jeden má. Zahledí se na strojové písmo. „Tohle je opravdová velezrada,“ povzdechne si poté napůl s hrůzou, napůl s obdivem.

„Tohle je opravdová velezrada. A revoluce…“

 

 

 

Pohádka

 

Myšlenka. Krásné to slovo…

A láska. Srdce těžší než olovo.

 

Byl kdysi stát a ve státě král,

Lidu od Boha daný pán.

A byla krásná jeho zem,

Kterou slunce líbalo celý den..

Ten král byl mocný, však hloupý sám

Temnotě a zlu naslouchal

Myšlenky a lásku zakázal

Krutý, pošetilý král

 

Za lásku, za tu touhu duše

Za myšlenku, tu nevinnou vílu

Potrestal tělo ránou z kuše

Vzal životu všechnu sílu.

Smutek zahalil jeho krásnou zem,

Smutek těžký a černý – smrti podoben…

Jak dopadl ten mocný král?

Pohádka už nevypráví,

Ale zlo jež napáchal kráčí dál.

 

Myšlenka. Krásné to slovo…

A láska, která tíží víc než olovo.

Proč zákaz na mně stále leží

Proč připomíná jej tisíc věží?

Proč supi se u silnic usadili

A loví myšlenky – ty krásné nevinné víly?

Proč láska trestá se smrtí?

Proč lidé jsou tak hloupí a krutí?

Proč mám strach, že stane se

Co každou noc navštěvuje mne ve snách?

Že nad mou hlavou černá hejna vran

Krákorají veselou píseň, pro mě žalm

Že na svět se vrátil onen krutý král…

Co stane se pak?

 

Pak…

Bůh zavře oči

A zatratí tu zem,

Svět náhle se přestane točit

A  z života zbyde pouhý sen.

Bůh pláče…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 25. 7. 2017 12:55)

Moc moc krásné a pravdivé.****************

...

(Profesor, 3. 12. 2009 20:03)

Přišel, viděl, přečetl a plakal. Podařené a smutné, to je moje.

Vrahu!

(Aki, 29. 11. 2008 21:30)

Další smutně nádherná povídka!!!
Zase nevinný musel zemřííít!!

A Angie pláče..

(angie, 9. 4. 2008 18:55)

asi slzami vytopím susedov. Niečo tak smutné som snáť ešte nečítala. A to tak neznášam smutné konce! Fantázia je predsa na to, aby vliala farbu do šedivej reality a vdýchla krásu všedným dňom. Nabudúce na to nezabúdaj. Ale aj tak je to nádherný príbeh, ak by si ho napísala ped polstoročím, tak Michaelovi robíš pri tej stene spoločnosť. Čo dodať? Taký sentimentálny komentár som nikdy nepísala. Rozhodne ma máš na svedomí, ak celkom vyschnem, lebo vyplačem všetky svoje telové tekutiny. Rozhodne pokračuj v písaní, som síce ateista, ale musím priznať, že máš talent od Boha.

...................

(Smajlík, 2. 3. 2008 9:48)

Nee prostě to nemůžu přečíst po druhý..

Brečela bych stejně a možná ještě wíc než předtím..
Jedno z nejkrásnějších a zárowen nejsmutnějších děl jaký si napsala..Ale to už asi wíš..

p.s..II.

(Muraki Kazutaka, 9. 12. 2007 23:27)

V rámci udržení mé dobré pověsti jakožto chladnokrevného bastarda, Tě prosím, příště dobré konce ano?;-)Rozumíme si?;-)
Díky....a díky ještě jednou za krásný příběh plný citu.
@)--
M.K.

p.s..

(Muraki Kazutaka, 9. 12. 2007 23:25)

stojím tu, nepláču nedýchám

(Muraki Kazutaka, 9. 12. 2007 23:13)

...srdce se na okmažik zastavilo. Naplněno citem, bolestí a vzpomínkou. Dívám se naklávesy, které píší výpověď o tom, co cítí srdce ap řece je nevidím, nevímám...jen myslí a srdcem se táhne vzpomínka
Vzpomínka a bolest jakou cítíme, když ztratíme někoho, něco, co jen bylo našemu srdci drahé.
Jakoby se do srdce, o kterém shinigami tvrdí, že ho nemám, zabodla ostrá dýka. Jakoby kulka právě provrtala mou lásku, ajko by všechno stichlo...v tom okamžiku. Ztuhlo a pak jen závoj slz a tupá bolest.
Sedím tu.
Mlčím.
Nedýchám.
Příběh mi vzal slova. Schopnost se souvisla vyjadřévat a slzy se derou do očí.
Pláču.
Právě jsem našla Příběh.

ať je takových víc.
Muraki Kazutaka

velmi pekne

(janka, 22. 10. 2007 19:33)

obycajne komentare nepisem, ale chcem povedat, ze sa mi to velmi pacilo a dufam ze este nieco podobne napises

****

(Keiro, 19. 10. 2007 19:44)

Právě jsem ti přejmenovala povídku na: A Keiro pláče! Původně jsem chtěl začít slůvkem zabít, ale znělo mi to jako klišé. Tobě je určitě jasný, že mám obrovskou chuť tě zabít, rozčtvrtit, dát do mrazáku a pak tě hodit sežrat ještě nevím komu. (a nezapomínej, že vím kde bydlíš.)
Oblíbila jsem si Filipa a ty to víš, ale to Michaelovo: "Ty jsi můj jediný hřích, Filipe" je naprosto úžasný a totálně mě to dostalo. Do toho ještě ta atmosféra, kdy si to myslí. Taky jsi nemusela Míšu dělat tak mladýho, víš jak mi ho bylo líto?!
A za ty úryvky z té písničky bych tě taky nejradši postavila ke zdi zítra ráno v pět. Objevily se vždycky v té nejnejhorší chvíli a znovu mě rozeřvaly. To se nedělá.
Za povídku máš u mě samozřejmě jedničku a pochvalu, protože něco tak dobrého jsem hodně dlouho nečetla a jsem ráda, žes to napsala právě ty. I když to: "V tom případě odporuji státní moci" ti neodpustím. Je fakt, že kdyby se ale Filip nepomstil a zachoval se jako bezcharakterní blbec, tak bych tě zabila.
Málem mi vyplavala všechna písmenka na klávesnici. Jen tak dál (teda ne že bys mě měla zase rozbrečet, akkorát z toho bolí hlava), hezky piš, nechoď na mě s Fluffyho krizí identity a koukej přijít s další povídkou. Pa

.........

(Jane -www.zivotni-sen.estranky.cz, 7. 10. 2007 22:46)

opravdu moc krásná povídka povedlo se ti to .No a ta báseň nakonec moc moc povedené :)

Tak

(Kat, 6. 10. 2007 22:22)

jsme tu opět. Podruhé si to vychutnávám. Tu malou dokonalost. Díky

Smajlík

(:))))))))))))))))))), 1. 10. 2007 14:26)

Thakže..už ta básnička byla moc krásná..

Nedokážu prostě slovama popsat jak se mi tahle povídka líbila..:) To by mi nevystačily řádky..

Mno nechci opakovat to co ostatní..:) ALe jinak to nepůjde prostě..ty určitě víš co myslím..:'):¨(

To Juveny

(Bea, 29. 9. 2007 22:52)

Vidím, že máme stejný hudební vkus... Within Temptation forewer and ewer. I když - kdybych k téhle povídce měla přiřadit jednu písničku, která mi přicházela na mysl, tak to byl Elvis Presley - Only you. Nevím proč. :D To byl jen takový malý výlev, toho si nevšímejte:D

smutný

(jun..sss, 29. 9. 2007 14:37)

krásný a smutný..moc krásný..jsem z té povídky uplně mimo opravdu nádherný..

Smutný

(Juveny, 29. 9. 2007 14:31)

Tečou mi slzy a nějak nejdou zastavit. Bylo to krásný.
Děkuji
P.S. Poslouchala jsem k tomu Within Temptation - Forgiven a to už mě úplně dostalo.

Pro Bee

(Kat, 29. 9. 2007 14:12)

Tak teď jsi mně dostala. Přečetla jsem to jedním dechem od začátku do konce. Čekala jsem něco co obvyklé píšeš, ale to je je něco nádherného. I když není šťastný konec mám z toho tak nádherný spokojený zážitek jak už dlouho ne. Poklona spisovateli a jejímu peru.
Co k tomu říct? Nedá se moc toho napsat, ale tak zlusím napsat co cítím. Jsem z té povídky hrozně spokojená. Ta formulace zní divně já vím, ale mám prostě dobrý pocit z přečtení a to jsem už neměla hodně dlouho. Moc dlouho. Díky za neobvyklý, prostý, jednoduchý a přitom tak krásný příběh. Arigatoo.

meNší DoDaTeK

(LowE, 29. 9. 2007 13:31)

ChTěLa jSi ciTaCi? TaDy jE :V tom případě tedy odporuji státní moci,“ zašeptá Filip a otočí se k Němu zády. > náDheRný náDheRný a zaSe náDheRný :-*

......

(mája, 29. 9. 2007 12:10)

Nádhera. Tak tohle je opravdu nádherné, ne překrásné. Ani nevím co psát. To se nedá popsat slovy.Ani nevím jestli to má šťastný nebo smutný konec. Zemřeli to ano,ale zase se sejdou. V nebi a budou spolu. Prostě Nádhera a já brečím.Ano já opět brečím

*FŇUUUUUUUUUUUUK*

(LowE, 29. 9. 2007 11:58)

No taK, jaKože nejsEm siLná DušE, taK toHle jE nA mě moC:´( kláwEsniCe sE toMu wYhNuLa, aE w PříPaDě stoLku a žiDle jE hůř, Jak říKáM, neMýLiLa jSeM sE a JSou to MořE kRoKoDýLíCh Slz :´(

aE jaKo jINak jE to náDheRný, oPrawDu náDheRný :) PřijDe mi to TaK neHoRázně SkuTečNý :´( jAk sE do ToHo čLowěK zAčTe, PřijDe mi to úPLně jAk oD něKohO kDO má snaD jEštĚ wěTší TaLeNt, nEž TY, i kDyž PoChyBuJu, žE NěKohO taKowéHo zNáM :)

NádheRný, oPRawDu, neCi sE opaKowaT, aE wHoDněJší sLowa nEmáM.. w TaKowYm kRáTkyM čAsu něCo taKowýHo NapSaT, oPrawDu, PooooKloNa :)

ZaTíM Pa, a PříšTě uŽ taKhlE twRDě smuTný nE..:´( :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA