Jdi na obsah Jdi na menu
 


Věřím, příteli...

7. 3. 2011

Věřím, příteli…

 

 

„Vezmi si to. Rychle!”

- - -

 „A jeď! Vyhraješ… Vím to.“

 

Umřu. Vím to. Přímo tady, na tomhle místě. V téhle závěji. Za chvíli mi krev ztuhne v žilách. A už ji nikdo nerozproudí. Zůstane ztuhlá, navždycky. Jak vypadá ztuhlá krev…? Jako víno? Proč nemůžu usnout, jako medvěd a ráno se zase probudit? Ne, já neusnu. Umřu. Moje srdce přestane bít. I být.

Zmatení myšlenek je prý první známka umrzání. Hory se mi pomstily. Protože jsem slíbil, že tenhle závod nepojedu. A slib jsem porušil. Hory umí být kruté, když zradíte své slovo. K čertu s vlastenectvím! K čertu s Němci! K čertu s celým závodem!

 

Václave…

Vašku…

 

Já vím. Jednou se o tomhle bude vyprávět. Lidé už jsou takoví, neštěstí je přitahuje. Šťastné události si nikdo nepamatuje. O tragédiích si lidé vypravují ještě dnes. Bude ze mě hrdina. I když na mě nic hrdinského není. Ležím tu ve sněhu a brečím. Slzy mi zamrzají na tváři. Bolí to. Vážně to bolí. Moc…

 

Václave!

 

Říkal jsi, že to zvládneš. Prosím Boha i všechny svaté, aby to byla pravda.

Ty určitě sedíš někde v teple u kamen. Přes sebe máš deku, teplé ponožky a v ruce držíš kouřící hrníček s grogem. Sedíš v nějaké chalupě… Že tam sedíš, Václave? Prosím, modlím se, i když mi to nikdy moc nešlo.

Jestli se ti kvůli mojí nezodpovědnosti něco stane… Pak ať mě všichni proklejí na věky věků. Protože člověk, který kvůli pochybnému úspěchu zahodí život svého přítele, si nic jiného nezaslouží.

 

Vašíku…

 

Myslím, že už se to blíží.

Snažím se smířit se sebou i s Bohem, ale přese všechno nemůžu. Nemůžu se smířit sám se sebou, nevím jestli nemám na rukou tvoji krev, Václave. Kamaráde… Umřu nepřipravený. Snad to tak bude lepší. Jak vlastně vypadá smrt? Bledá stařena s kosou?

Ne, Smrt… Smrt má mnohem krásnější podobu.

Ruka, která svírá mou dlaň…

„To bude dobré… Už všechno bude dobré…“

Umírám.

Ale věřím, že ty jsi a budeš v pořádku.

Věřím.

 

* * *

 

„VII. Mezinárodní lyžecký závodu distanční na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království českém…“

 

Jakkoliv měl být mezinárodní závod v běhu na lyžích o Velikonocích roku 1913 slávou, která by podpořila české vlastenecké cítění, do dějin se nesmazatelně zapsal krvavým perem svým tragickým vyústěním.

Slavný český lyžař Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata tehdy zaplatili horám nejkrutější daň – vlastní život.

Na jejich památku se 24. března dodnes slaví Den horské služby

 

Václav Vrbata se sám závodu neúčastnil.

Příteli však poskytl vlastní oděv, aby mu pomohl vyhrát.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Anne, 26. 7. 2011 15:37)

Tohle mi vyprávěl děda... Ani už nevím jestli se zmiňoval, že to byli Češi.
Pěkné. Vždycky mě na tom fascinovalo, jak se jeden obětoval pro druhého.

...

(Profesor, 8. 3. 2011 15:26)

Ten příběh znám.
Pěkně jsi ho zpracovala.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA