Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední knihovník

20. 8. 2010

(Poslední knihovník)

 

Kouřil a díval se proraženým okénkem na nebe. Zrovna vyšly hvězdy. Ale také už dávno ztratily své kouzlo tajemnosti. S dostatečně silným dalekohledem by mohl vidět, kde všude už lidská ruka stihla označkovat co se dalo. Ostatně… 

Univerzita byla zničená. Ne ve smyslu fyzickém, stěny se ještě držely, třebaže jejich stabilita nebyla nejjistější. Ta destrukce se odehrála a možná ještě odehrávala v samotné podstatě univerzity. Té, na kterou si nikdo nemohl sáhnout a přeci ji všichni cítili. Oprava, mohli cítit. Kdysi dávno možná… Než Těm z Modré planety došlo, že planeta už není modrá a rozhodli se s tím něco udělat. Třeba expandovat na jinou planetu. Prostředky na to měli. Bohužel.

Típl cigaretu a zapálil si novou.

V minulosti o tom dokonce natočili spoustu filmů, Ti lidé. Futuristické vize, řekl by někdo. Nebo možná motivační instruktáže. Co dělat, až to přijde. Den D, příšerná katastrofa, rok 2012, doba ledová, globální oteplování, informační exploze. Mnohé se tu také promítaly. Od začátku až vlastně dodnes. Jako lákavě a působivě zabalený… dárek, důvod okupace a omluva vlastní neschopnosti v jednom.

Omluva, která jim otevřela dveře? Možná ne zcela, ale rozhodně jim to ulehčila. Vyslovené nahlas to znělo téměř směšně a tak absurdně, skutečnost je ovšem ještě směšnější a o kousek víc absurdnější. S čím tehdy mohli srovnávat? Měli snad nějakou možnost zjistit, ověřit si, jak to bylo doopravdy, co je jen krásná, působivá lež a co skutečně syrová pravda?

Vždyť to ani nevypadalo tak špatně. Předně se nekonalo žádné střílení, všechno proběhlo hladce, diplomaticky a vysoce demokraticky. Všechno musí schválit lid. Když se nepovedlo první hlasování, dokonce začali „balit kufry“ s tím, že odletí. Že je to jen diplomatická poznávací mise… Během které tu postavili školy, kina, centra pro výzkum. Navázali přátelské vztahy a ochotně vyprávěli o svých rodinách, dětech, touze po přátelství a nekonečné radosti z objevení nové civilizace, která vlastně znamenala jedinou šanci na záchranu té jejich… A najednou se hlasovalo znovu. S devadesáti procenty účastníků pro. Přesto nechtěli zůstat. Dokud prý budou vadit jedinému – nechtějí války, ani nikoho utlačovat… Nu dobrá. Napotřetí to konečně vyšlo beze všech pochyb. Čistých sto procent.

 

See keel on vaene sõnade arv, kuid mitte mitu tähendust…

Sklonil se, aby si ta slova přečetl ještě jednou. Kus papíru zřejmě z poznámkového bloku. Neumím vlastní jazyk. Rodný jazyk svého národa…

Další cigaret si připálil oharkem. Papír se zapsanou notickou pokryla jemná vrstva popílku. Uvědomil si, že potřebuje překladač, aby porozuměl jazyku, kterým hovořili ještě jeho prarodiče. Tomu jazyku, který se na univerzitě ještě nedávno vyučoval ve speciálních seminářích. Na které chodilo 36% studentů.

„Celých třicet šest procent studentů! To je přece ohromný úspěch…“

„Zajisté, pane.“

Ovšem. Pokud přijmete fakt, že já mluvím a myslím v jazyku lidí a na rodný jazyk předchozích generací potřebuji překladač. Když pominete skutečnost, že jsem od hlavy k patě oblečený do lidského oděvu a kouřím lidské cigarety. V případě, že přehlédnete skutečnost v níž jsme vlastně jinou rasou na své vlastní planetě. Pak je opravdu úspěch, že celých třicet šest procent studentů se rozhodlo studovat jazyk, kterým hovořili ještě jejich prarodiče.

Znovu potáhl z cigarety a odklepal popel vedle sebe. Do zad ho tlačily úlomky zdi, která kdysi tvořila přepážku s vedlejší místností. Nad hlavou mu blikaly hvězdy, slabé majáčky v nekonečné temnotě. Univerzita byla zničena ze své samé podstaty a šance, že se zase obnoví jako kolikrát za starých časů… Mluvil někdo o šanci?

Lidé tomu říkají utopie, poznamenal sarkastický hlas, kdesi uvnitř něj. A tomuhle introspektivní výpověď, nebo intrapersonální komunikace, či tak nějak. Co je komu do lidí?

 

Univerzita byla zničená. Kdo může říct, kdy se to stalo a kdo to udělal? Nikdo. Protože to nikdo neví. Možná to bylo pomalé chátrání zevnitř, paralelní s tím, jak zvětrávalo zdivo. Dost možná to taky byl jen mžik. Prostě tady univerzita najednou nebyla, jakoby ani nikdy neexistovala. Jen polorozbořené zdi tyčící se k obloze. Pusto Prázdno.

Nikdo neví jak se stalo. Ale na tom už nezáleželo. Prostě se to stalo.

Vyfoukl kouř proti indigově temné obloze a natáhl se pohodlněji na hromadu suti pod sebou. Tlačila ho do zad, zarývala se mu mezi lopatky, ale přesto se nezdvihl. Kouřil, ležel a díval se do nekonečného prostoru nad sebou. Ticho. Tma a slabé světlo hvězd. Ještě jsou vidět. Kdy dojde k tomu, že nebudou vidět ani ony? Deprimující úvaha. Jenže už se nad ní zamýšlel tak dlouho, že z ní všechna hrůza naprosto vyprchala…

 

Knihy a jejich čtenáři, to bývalo jeho zaměstnání. Nejrůznější písmena na nejrůznějších papírech, někdy s obrázky, někdy bez obrázků… I když ta slova byla lidská, líbila se mu: knihy, knihovník… Takový ten člověk, který půjčuje lidem knihy a knihy jsou nejen jeho prací, ale i jeho přáteli. Dělal taky ty nejrůznější práce, které s tímhle vším souvisí. Lepil potrhané stránky zpátky, pečlivě oprašoval police, aby nebylo poznat, že už se jich dlouho netkla čtenářova ruka. S těžkým srdcem vyhledával knihy nežádané, příliš staré, příliš zničené, aby je potom vyřadil a uložil do skladu. Tam už police neoprašoval. Při tom stále se zvětšujícím množství by to ani nestíhal. Někdy také nakoupil knihy ještě vonící tiskem, láskyplně jim udělal přebal, aby vydržely krásné co nejdéle, a uložil je do polic. Taky hledal informace, bylo-li toho třeba.

Poslední dobou měl práce stále méně a méně. A pak už neměl žádnou práci. Knihy už nebyly žádané, už nebyly zajímavé. Už byly jen chladně se lesknoucí obrazovky a monitory se svým studeným světlem, ze kterého bolívaly oči. Už nebylo potřeba hledání informací, stačilo jen několik ťuknutí. Nebylo ani potřeba nikoho, kdo by poradil. Všichni už dávno všechno věděli. A nejlépe na celém světě. Lépe, než ti ostatní.

Jako ho úvahy o mizejícím světle hvězd nechávaly chladným, tak mu vzpomínky na dobu, kdy ještě býval knihovníkem, zasazovaly další a další rány. Neviditelné, ani kapka krve se při tom neprolila, ale přece nebolely o nic méně.

Jednu dobu se opájel představou, že ještě to všechno lze zachránit. Že třicet šest procent studentů umí svůj jazyk a tak se může dál šířit to, co bylo ještě samozřejmostí před příchodem Těch z Modré planety. Jenže třicet šest procent nebyla ani polovina. A nakonec to nebylo k ničemu. Jeho knihovna chátrala jako další knihovny na planetě. Jeho knihy se rozpadaly v prach jako další knihy na planetě. Ono už na tom vlastně nezáleželo. I jeho planeta kdysi bývala modrá. A zelená. A červená. Hýřila všemi barvami – připomínala drahokam. Ale nebyla dostatečně velká, nestačila. A teď byla zničená. Jako univerzita. Jako jeho knihovna.

Nikdo nevěděl, jak se to vlastně stalo…

 

Proto přišel sem.

Do samého srdce Univerzity, které už vlastně neexistovalo.

Do své knihovny…

Chtěl se sem naposledy podívat. Naposledy sem přijít, než to tyhle stěny vzdají a pohrouží se do sebe, aby je už nikdo a nikdy neobnovil. Když zavřel oči, zase viděl rovné police s knihami, které chodil oprašovat, aby jim nebylo líto, že je nikdo nechce, protože jim nikdo nerozumí. Ať už proto, jakým písmem jsou psány. Nebo proto, jakým jazykem mluví.

Zašlápl oharek a vytáhl další cigaretu.

Poslední lidská cigareta. Trochu se usmál. Poslední. To je dobře.

Podle hodinek mu zbývalo přesně tolik času, aby si ji v klidu vykouřil. Beze spěchu, bez stresu. Nepočítal s tím, že by ještě odešel.

Tabulka s časem demolice, který byl zbytkům univerzity určen, hovořila jasně.

 

KONEC

 

 

 

A/N: Námět lze najít přibližně v každém patřičně katastrofickém filmu, špatných i dobrých sci-fi knihách, několika průměrných fantasy a také několika komisech a dalším stu inspiračních pramenů, o kterých zřejmě ani netuším, že existují.

 

 A/N2: Jako rodný jazyk hlavní postavy byla použita estonština. Překlad byl proveden pomocí strojového překladače Google. Překládaná věta v češtině znamená: Tento jazyk je chudý na počet slov, ovšem nikoliv na počet významů. Může být pokládáno za ztracené poznámky jednoho ze 36% studentů, kteří navštěvovali ony speciální kurzy.  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pro Yazzy

(Bea, 24. 10. 2010 23:24)

Ahoj, ani nevíš, jak mě tvůj komentář potěšil. Zrovna u tohohle textu mi bylo líto, jak málo pozornosti mého čtenářstva vzbudil a tak jsem ráda, že ty jsi se ozvala. A ještě pozitivně.
Pavla Cmírala neznám, ale já neznám spoustu lidí a nikdy není pozdě učit se nové věci. Jméno si určitě poznamenám. :-)

Páni,

(Yazzy, 24. 10. 2010 11:38)

.... Tohle je hodně dobrý, a docela snadno uskutečnitelný. Protože my, to *dokonalé lidstvo* jsme jen banda předpotopních a omezených idiotů. Někdy se cítím naprosto stejně. Jako z jiné planety. A mým cílem je hledat stejné *ufouny* ze stejné planety. Moc je mi to nedaří... Znáš Pavla Cmírala? Píše poezii.... a jeho básničky jsou geniální a mají stejný nádech.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA