Der Spaziergang
Der Spaziergang
Někdy mám pocit, když spolu kráčíme uličkami, které zlatí sluneční paprsky, že kol tebe stále padá déšť, příteli…
Seděl na kraji stolu, v prstech pravé ruky nezapálenou cigaretu, v ruce levé knihu, v očích poněkud melancholický pohled, který se k němu vůbec nehodil. Pomalu obracel stránky, pročítal slova, věty – mezi obočím se mu objevila drobná vráska.
Pak si cigaretu zastrčil za ucho a zdvihl hlavu.
„Proč jsou tvá slova tak smutná?“ zeptal se tiše.
Chvíli bylo ticho, jen dvojí dech je rušil.
Váhal s odpovědí, hledal slova, kterými by dostatečně popsal své pohnutky, snad dokonce hledal i ty pohnutky, které ho pokaždé nutily vykreslit svět do nejrůznějších odstínů šedé, svět, ve kterém už nezbývalo místo pro barvu života.
„Já nevím,“ odpověděl poté, kdy mlčení trvalo příliš dlouho.
„I když se musím tvému dílu obdivovat, jímá mě z něj tichá hrůza.“ Novinář sklouzl se stolu a přešel k jeho křeslu, které stálo u okna, aby na něj dopadalo co nejvíce slunce.
„Z čeho, mein lieber?“
„Že to tak cítíš, že to tak doopravdy cítíš, že tvůj svět tě tak nemilosrdně drtí…“ Potřásl hlavou, pokrčil rameny a usedl na stoličku vedle křesla. Pak příteli přitáhl k tělu teplý pléd a opatrně se dotkl bledé kůže, tenké jako papír. Byla studená a vlhká, napínala se mu pod bříšky prstů, mohl cítit tu bolest, která se skrývala pod ní.
„Es ist nicht so slecht,“ odpověděl Spisovatel a když se konečky prstů dotkly jeho rtů, jen opatrně, zlehka je políbil, snad aby ho uklidnil. „Noch nicht.“
„Ich weiss,“ odpověděl Novinář a úsměv mu oplatil. „Aber… Bojím se.“
„Der rasende Reporter se přece nebojí,“ odpověděl Spisovatel, nahýbaje se k němu. „Bát bych se měl spíš já, stále se objevuješ tam, kde není bezpečno.“
„Ale jsem při tom,“ usmál se Novinář a zlehka pohladil tu tvář.
„Být při tom…“ Povzdech a mírné zakašlání. „Tvá věčná touha.“
Novinář se zdvihl, přešel ke stolku, cigareta za uchem byla dávno zapomenuta, aby mu nalil šálek mátového čaje. Ještě než se stihl otočit, Spisovatel mu položil ruce na ramena a jemně ho stiskl, pak ho objal a opřel se o něj.
„Být při tom. A být s tebou,“ odpověděl Novinář, pohladil ty dvě ruce, které ho se vší silou, co jim ještě zbývala, obemkly v pase, a podal mu šálek čaje.
„Za chvilku,“ odtušil Spisovatel a jeho dech polechtal Novináře na zátylku. Bylo to příjemné. „Teď je mi tak dobře…“
Neodpověděl, jen upil z plného šálku a znovu ho pohladil. Nic méně, nic více.
Někdy nejsou slova potřeba.
Uplynulo několik minut, než Spisovatel zdvihl hlavu a vyprázdnil poloplný šálek. Máta příjemně zavoněla pokojem. Než přišel první závan zvenčí a odnesl ji neznámo kam.
„Co kdybychom se šli projít?“ zeptal se po chvilce Novinář a otočil se, aby příteli viděl do tváře. Rád se na něj díval, pozoroval ty temné, velké oči, které viděly mnohem více, než kterékoliv jiné… A snad proto vypadaly, že se v nich stále lesknou slzy.
„Projít se?“ zaváhal Spisovatel.
„Ano, když už jsi trval na téhle bláznivé zajížďce. Z Berlína do Klosterneuburgu… Přes Prahu! Kdybych tohle někdy vyprávěl, nikdo mi neuvěří.“
„Mám tohle město rád,“ pokrčil Spisovatel rameny. „A vím, že ty také.“
„Však jsem ani slovem nenaznačil, že mne to snad mrzí.“ Novinář urovnal přítelovy neposlušné vlasy. „Projdeme se tedy?“
„Ano, velmi rád. Než mi opět zmizíš, aby ses pak náhle vynořil odnikud…“
Věta na okamžik ustrnula v té nepatrné mezeře mezi nimi.
„Nechce se mi tě nechávat samotného.“ Tichý povzdech a jemné pohlazení.
„Max se o mne postará.“
„Vím, ale přesto tě nechci opouštět. Ne teď.“
„Za pár dní budeš zpátky a já budu dychtivě naslouchat tvému vypravování,“ pousmál se Spisovatel jemně a když se Novinář nadechoval k dalšímu „ale“, přiložil mu dva prsty na ústa a zavrtěl hlavou.
„Oba víme, že ten den přijde. A přestože doufám, že je ještě velmi, velmi daleko, vím, že i kdyby už byl vzdálen jen pár kroků, nebudu se bát. Protože ty jsi se mnou, ať už budeš v té době kdekoliv.“
„Takhle nemluv, Franzi. Bitte.“ Teď to byly Novinářovy ruce, které sevřely přítele v objetí, tak pevně, až se mu úžil dech.
„Ještě není blízko,“ odpověděl Spisovatel, sklopil oči stranou. „Doufám. Věřím.“
„Es ist nicht. Du hast Recht,“ přitakal Novinář. „Půjdeme tedy ven?“
„Ano. S tebou kamkoliv.“
„Franzi…“ zarazil ho, když se mu jemně vymknul a otočil se zpátky ke svému křeslu.
Spisovatel se zarazil, ale neřekl nic. Snad čekal.
„Ich liebe dich,“ hlesl Novinář.
„Ich weiss. Auch ich…“ Zbylá slova zanikla v tichu, které nepotřebovalo mluvit.
Byl rok 1924, 20. května.
* * *
Slova mohou být všelijaká. Vlídná. Přátelská. Láskyplná. Chladná. Strohá. Nelaskavá. Slova mohou vykreslit pravdu i lež, svět jaký je, svět jaký by měl být. Vykouzlit všechny barvy, které jsou, zůstat černobílá. Slova mají moc, kdo jimi vládne, vládne jiný.
Tahle slova zraňovala jako nůž, který vrah noří do své oběti, znovu a znovu, dokud jí z úst neunikne poslední výdech, srdce se naposledy nezachvěje…
Kommen. Jetzt. Max B.
Rozkaz. Žádost. Žalostná naléhavost skrytá pod povrchem.
Novinář zmačkal telegrafní pásku a čas kolem něj náhle zčernal.
Slunce svými paprsky zalilo a ozlatilo mramorovou halu sanatoria. Sklouzávalo po hladkých bílých obkladech, přinášelo úsměvy a naději. Léto.
Jen nad jeho hlavou se studeně rozpršelo.
„Franz zemřel.“ Max B. mu věnoval jediný pohled, na krátkou chvíli zdvihl hlavu, pak ji zase sklopil a věnoval se spisům, které měl rozloženy v klíně.
„Wann?“ zeptal se Novinář bez dechu.
„Přede dvěma dny. Příliš rychle, aby mohli něco udělat.“
Svět se zatáhl mraky v nejrůznějších odstínech šedi, světlo zmizelo. Život zmizel. Přede dvěma dny… To bylo takové horko, že mu košile lepila na tělo…
„Danke, Max,“ zašeptal potom. „Kann ich nur fragen? Kdy bude pohřeb?“
„Keine Ursache. Es weiß ich noch nicht. Dám vám vědět.“
* * *
6. června 1924
„Mein lieber,
naposledy ses mne tázal, proč jsou všechna má slova smutná. Prý máš pocit, když spolu kráčíme po městě, že nad tvou hlavou svítí slunce, okolo mne padá déšť. Neuměl jsem ti tehdy odpovědět a vlastně dodnes hledám příčiny toho stavu. Ale má duše je už zřejmě tolik unavena marností světa, nechce již k sobě nikoho vpustit, ani mne. Je smutné, když člověk nemůže nahlédnout do vlastní duše, když marně tápe, jestli ještě vůbec duši má.
Ale já mám alespoň jedinou jistotu, která mě zbývá, když už mi tato uplynula mezi prsty a já si kladu podobné otázky. Ve chvílích, kdy nad mou hlavou pršelo a já sevřel pevněji tvé rámě, protože jinak bych se v tom dešti utopil, vždycky se mraky prodralo slunce tvého úsměvu a zahřálo můj zkřehlý život. A pak i ten déšť byl náhle krásnější, protože se mezi kapkami objevila duha. Klenula se od jedné ke druhé, opatrná a něžná, tolik krásná a tolik moje. Můj svět byl v těch chvílích…
Tehdy jsem věřil a věděl, že jsem šťastný.
Vzpomínáš na tu kavárnu? Je na Starém městě. Neměli tam cigarety, tedy jsi mě požádal o prominutí a nechal mne půl hodiny samotného, aby sis nějaké opatřil. A já tam seděl, přede mnou chladla káva, otevřeným oknem vál na mne teplý vítr, slunce svítilo a někde blízko štěbetali ptáci. Díval jsem se lidi, kteří kolem mne procházeli, usmívali se – bylo to krásné. Krásné. Znenadání jsem měl v ruce pero, myslel na všechna svá slova dříve napsaná…
Díval se ven, psal, čekal na tebe a cosi kolem mi šeptalo… Ach, vidíš? Už ani nevím, jak ti vypsat, co všechno se mně přihodilo, co všechno, všecičko, protože když klesla má ruka, udělav tečku za poslední větou, spatřil jsem na druhé straně ulice tebe, jak ke mně spěcháš, prostovlasý, zčervenalý, v kapse kabátu cigarety, hlavu plnou událostí, které jsi cestou potkal.
Pořád tě tak vidím.
Max dostal příkazem, aby zničil všechna má doposud nevydaná díla, až zemřu, ale netuší, neví, proč by měl tak učinit. To kvůli tomu odpoledni, mein lieber, kvůli těm několika chvílím, kvůli několika řádkům, které tehdy vznikly mou rukou – bez nich mé dílo nebude nikdy celé. Nikdy. Jen útržky smutného, rozháraného nitra.
Jenže ten poslední díl skládačky, ten mu nemohu dát. Nemohu. Nechci.
Je tvůj, jenom tvůj. Nikomu jinému nemůže patřit, nikdo jiný jej nepochopí, pro nikoho jiného jsem jej nepsal. Jen pro tebe, tvé oči a tvé ruce. Lituji, že už ti jej nepředám.
Netrpělivě se dívám každý den na kalendář, počítám chvíle, kdy se znovu potkáme – a vím, že ten den už nepřijde. Vím… Ale nebudu se bát, nebojím se, protože mám tebe, i když tu právě nejsi. Snad jsem i rád, nechci, abys mne takhle viděl. Nechci, aby ti vzpomínky kalil obraz mé smrti.
Chci, aby nad tvou hlavou vždy svítilo slunce… Chtěl bych být s tebou.
Líbám tě, můj milý, milovaný
Franz
* * *
Der Spazier
Jednoho dne Město shledalo, že nad ním svítí slunce. Jeho zář se rozlévala do všech koutů, uliček a náměstí, sušila zem, tak dlouho bičovanou dešti, přinesla naději, že se biblická potopa nebude opakovat…
Josef K. s manželkou, za svobodna se jmenovala Bürstenerová, se pomalu, zavěšeni do sebe, on v černé, ona v bílé, procházeli po nábřeží. Dole u vody seděl na lavičce Řehoř Samsa, měl zavřené oči, naslouchal řece, která se mísila se štěbetáním jeho dcery a jejích přítelkyň a tichým hlasem jeho ženy, která předčítala Goetha.
…
Kousek dál, opíraje se o zábradlí, stál Novinář a usmíval se. Jeho ruka klidně spočívala na studeném kování, ale potom se lehce posunula k druhé, která patřila Spisovateli. Střetly se a prsty se pevně propletly, už nikdy se nechtěly pustit.
Beze slov, protože ta jsou mnohdy zbytečná.
* * *
„Beze slov,“ opakoval si tiše Novinář. Beze slov…
Hebké pološero, které utichlo v pokoji i venku, pozvolna se změnilo v tmu a vyčkalo příchodu nového dne, bez jediného slova. Protože ta nebyla potřebná.
Zdvihl hlavu. Na zmáčenou cestu v parku kolem léčebny dopadl po dlouhé době paprsek slunce. A pohladil i jeho tvář.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
nádherná poviedka, možno ma trochu hnevalo, že nerozumiem nemčine XP nabudúce by tam mohlo byť niečo vo francúzštine XD no aj tak som bola týmto dielkom očarená XD
skvelé
(Laterie, 13. 2. 2011 19:41)
Ah tá nemčina bola úžasná v tom. Milujem poviedky, literatúru, v ktorej sa ozve iný jazyk a čitateľ si láme hlavu čo to znamená. Umocňuje to realitu do ktorej to zapadá. Ešteže som sa tú nemčinu učila :)
Veľmi pekný príbeh.
Moc hezké,
(Rowene, 13. 2. 2011 12:51)melancholii tady umocňuje doba, ve které se povídka odehrává, je jako celá zahalená do kouře z cigarety, taková plynoucí, jemná a mlhavá.
krása
(tehanu, 14. 2. 2011 17:56)