Jdi na obsah Jdi na menu
 


0. Unaven

16. 12. 2008

Unaven


 

Unaven
celý den jsem bojoval
s větrnými mlýny
sedm vlků zabil jsem
s medvědem zápasil.

A teď nemám sil
mám jen hlad
a chce se mi spát

 

Město zahalila tma svým pláštěm a jen pouliční osvětlení, tak neromantické halogenové zářivky, ukazovalo cestu pozdním chodcům, opozdilcům spěchajícím do divadla a všem ostatním, kteří se v tomto čase potloukali venku.

 

Odemkl dveře a když za ním zaklaply, vyčerpaně se o ně opřel. Cítil se mizerně, utahaný, vycucnutý. A byt byl temný a tichý. Prázdný… tak ukrutně šíleně prázdný. Zcela nevhodně ho napadlo srovnání s jeho životem. Prázdný byt. Prázdný život. 

Normálně byl vůči takovým myšlenkám dokonale imunní, ale dneska už toho na něj bylo moc. Několikeré jednání s obchodními partnery, hodiny strávené upravováním smluv, přetažená parkovací doba… Přetažený spánek.

Automaticky skopl boty a pověsil kabát na věšák. Bylo skoro deset a on už měl jedinou touhu – dát si sprchu, něco k jídlu a zalézt do postele. Studené postele. Už neměl ani sílu sám sobě za tyhle myšlenky nadávat – vždyť přece měl všechno, po čem může člověk toužit, vzdělání, dobře placenou práci, luxusní byt… Prázdný a tichý byt.

 

Bos přešel do pracovny a odložil aktovku. Samozřejmě. Sprcha i večeře bude, ale napřed… Jako vždycky. Jako každý večer, kdy si říkal, že by měl téhle noční práce nechat, ale nátura workholika mu samozřejmě nedala. Tolik toho nestihl…

 

Tolik toho nestihl. Zase jedna metafora v jeho životě. A k ní by mohl navázat ještě jednu - bolestivější – tolik toho ztratil. Matyáš se odstěhoval před týdnem.

Chápal ho. S ním nebyl lehký život. Téměř se neviděli… A když přece jen – přece nemohl tušit, kolik pro něj ty chvíle znamenají, nikdy mu to neřekl. Celkem oprávněně měl Matyáš pocit, že je jen hospodyňka, polštář pro chladné noci, plyšový medvídek zaneprázdněného, úspěšného manažera. Jen to a nic víc.

Trpce si povzdechl a obrátil ve spisu jednu stránku. Samozřejmě v duchu asertivního jednání ho nechal jít, ani ho nepřemlouval. Matyáš byl přece dospělý, musel vědět, co chce. A jestli on mezi ty věci nepatřil, bylo by zbytečné jej přemlouvat. Vždyť měli rovnocenný vztah. Vždyť musel vědět, co pro něj znamená… Nebudou se přece zabývat takovým sentimentálním klišé, jako je vyznání lásky. Je moderní doba.

 

Schoulený
ve tvém náručí
nikdo na mě nemůže
zabalený do kůže
pomalu se propadám

 

Nepřítomně se podíval na hodiny. Půl dvanácté v noci. Pomalu se narovnal a vlastně se ani moc nedivil, když se ozvalo jemné zachroupání, které vydala jeho páteř. Rozhlédl se kolem sebe. Jediné světlo byla lampička nad jeho pracovním stolem. Studená zářivka. Ekonomicky výhodná, šetří energii. A všechno v její záři je tak odporně chladné…

Zdvihl se a rozsvítil lampu na stropě. Předměty se rázem zalily měkkou září obyčejné, energii žeroucí žárovky. Všechno rázem vypadalo příjemněji. Znovu se protáhl a potom nahmátl dálkové ovládání rádia. Přehodil CD a ztlumil zvuk. Chraplavý hlas těšínského barda pomalu naplnil byt. Tohle mu po Matyášovi zbylo. Jen láska k téhle hudbě.

 

Přešel do kuchyně a podíval se do ledničky. Podle očekávání, prázdná. Zase ji zavřel, uvařil si aspoň kávu a posadil se za kuchyňský stůl. Když zavřel oči, zase ho viděl, jak kmitá kolem linky, občas se ohlédne, zatímco pod jeho rukama vzniká cosi báječného…

Možná ho zase postrádal jen jako hospodyni, pracovní sílu, která se stará, aby měl vypráno, uvařeno a v noci se měl k čemu přitisknout. Nebyla to pravda. Postrádal především jeho, jeho samotného! Jeho smích, jeho dotyky, objetí, kterým ho vítal… Nejsentimentálnější klišé, jaké byl život schopen vymyslet.

Je moderní doba. Na něco takového, jako vyznání lásky, se už dávno nehraje.

Odložil šálek a pomalu složil hlavu do dlaní. Nikdy dřív si neuvědomil, jak je jeho život zoufale, beznadějně prázdný. Nikdy dřív si neuvědomil, jaké má obrovské štěstí. Ne v tom, že se má „kam“ vracet, ale že se má „ke komu“ vracet. Že tu Matyáš vždycky byl, s věčně usměvavýma očima a něžnými rty, které pomalu přitiskl na jeho tvář.

Z očí mu stekly slzy. Zmocnila se ho zima, až si musel obejmout ramena, aby ho neroztřásla. Stiskl zuby. Zasraný romantický klišé. Mohl zůstat – kdyby mu řekl, kdyby mu jen doprdele řekl, jak moc mu na něm záleží. Kdyby se taky vykašlal na práci a byl s ním! Doprdeledoprdeledoprdeledoprdele! K čertu s tím!

 

Chvilku váhal, než to tlačítko zmáčkl. Ale nakonec to udělal. Musel to udělat. Aspoň jedna správná věc. Na druhé straně se ozval uvítací tón. Piáno. Neznámá, pomalá melodie. Po čele mu stekl pot. Tiché cvaknutí. A jeho hlas…

„Haló?“

„Matyáši?“ škytl a otřel si rukávem uslzené oči. „To jsem já… Čestmír.“

„Co se děje?“

„Prosím tě… vrať se.“

„Stalo se něco? Jsi v pořádku?“

„Prosím tě, vrať se. Já… Matyáši…“

„Čestmíre – ty brečíš?“

„Matyáši, prosím. Já… Hrozně mi chybíš…“

„Čestmíre…“

„Promiň… Chovám se jako pitomec. Neměl jsem ti-…“

„Čestmíre,“ hlas na druhém konci najednou zjihl. „Přijedu,“ oznámil potom prostě.

 

Od řeky to zebe
tma je dokola
a nad námi nebe
a já místo vedle tebe mám

 

Svíral ho v náručí a zase brečel. On, úspěšný, bohatý manažer, s ryze moderním myšlením a názory – a brečel jako malá holka. Přiznával to. Uvědomoval si to. Ale nemohl se tomu ubránit. Ten týden – pateticky řečeno – byl týden v pekle.

A Matyáš ho jemně hladil po vlasech, tiskl se k němu a občas mu lípl nesmělou, velice opatrnou pusu na tvář. Jako kdyby ho jen přišel utěšit a zase chtěl z jeho života nadobro zmizet. Ale ani když tam takhle stáli už dvacet minut, mezi dveřmi, neměl se k tomu.

Nakonec si ale znovu osušil oči a trochu se usmál.

„Jsem blbec. Dvě vysoký školy a vidíš k čemu mi to je.“

Matyáš jen zavrtěl hlavou. „Jenom malej…“

„Zůstaneš?“ zeptal se ho bez dechu.

„A ty bys chtěl…?“ odpověděl mu Matyáš překvapenou otázkou. „Myslel jsem, že ti překážím, že už mě nechceš ani vidět. A navíc jsi uzavíral ten projekt…“ V ten moment mu zavřel ústa polibek tak prudký, že ho potom přinutil zalapat po dechu.

Jakmile řekl první slovo, pochopil že jestli někdy došlo na světě k tak strašnému a bolavému nedorozumění, bylo to právě teď. Rychle se sklonil a nenechal ho ani doříct větu. Na co taky? Jen se usmál jeho překvapení. A vtáhl jej dovnitř.

„Jsi jak zmrzlík… To jsi jel metrem?“

Matyáš se trochu začervenal. Čestmír pozdvihl obočí.

„Já utíkal…“

„Miluju tě.“

 

A já místo vedle tebe mám…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

._.

(Elen, 16. 10. 2010 9:55)

Krásný...fňuk

:-)

(Lachim, 8. 1. 2010 11:47)

Nádhera. Nemám, co víc k tomu dodat. Nádhera.

...

(Profesor, 3. 12. 2009 19:47)

Zabloudil, přečetl, pochválil.
Pěkné.

hihi..

(Michiyo, 22. 3. 2009 23:28)

Takových povídek se na netu najde málo :) Krása.. *bože, tohle slovo mě deptá víc než super xD*

*-*

(Yuiko, 16. 2. 2009 22:34)

Překrásná povídka :-*

Heh..xD

(Eii, 4. 2. 2009 20:27)

Hele, začínám Tvoje povídky vážně milovat..xD Krásnej happyend..x)

Snivé

(Kat, 22. 1. 2009 21:58)

kouzelné, nděje plné, prostě čarovné i trochu smutné. Přesně jak to je v životě.
Bee strašně se mi to líbílo. Nádherný zážitek.

Reakce na Kei a spol.

(Nex, 14. 1. 2009 21:21)

Souhlas, to "Já utíkal." je překrásné.

Beo, že ony z tebe ty nuzné podmínky vykřesaly poetiku? Silnější, působivější, nakonec konečně probuzenou nebo snad stále ještě v procesu probouzení?

No Beo..

(Nex, 14. 1. 2009 21:19)

já žasnu a "brečím" a jásám a tak všechno dohromady!

Tohle bylo prostě skvostné. *zírá na obrazovku* Řekni mi jedinou věc - /KDY/???

Edit - mmch, koukej si naplnit ledničku. Hlad ti svědčí ještě míň než samota. Ta svědčí aspoň tvým povídkám.

Šmarjá

(Kitsune, 8. 1. 2009 23:00)

Tak toto ma rozplakalo, ale boli to slzy šťastia cez slzy dojatia *snif*
Povedal ti už niekto, že aj jednoduché veci dokážeš tak krásne opísať? *skladá imaginárny klobúk*

...

(akyra, 7. 1. 2009 17:16)

krásné ty povídky jsou opravdu nádherné

supr

(shagua, 18. 12. 2008 11:29)

je to sice hodně ... nevim jaký místy až moc ale je to povznesení v dnešní době stálého spěchu přečíst si o tomto spěchu..hodně lidí píše o báječném životě...dnech na plážích...ale tohle je dobrý...líbí se mi to...!

Ani slzu dojeti

(Keiro, 17. 12. 2008 23:15)

jsem nemohla zamacknout,protoze tu do me furt neco huci mama. Ale bylo to moc krasny. Ale vis co bylo nejkrasnejsi? "Ja utikal." Takze nadhera, ma draha Beo a tesim se na sobotu az se uvidime.

ha..jsem první XD

(Mája, 16. 12. 2008 19:46)

To je krásné, vím originální začátek, ale je to pravda, je skvělé, že už jsi se zase rozepsala a já si zase můžu číst tady tvé povídky. Chyběli mi :)
A už se těším an tu další, kterou si budu moct přečíst :o)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA