I.: Záhadné stavby
Ze zprávy tiskového střediska KOSMOCENTRU:
Kosmická automatická stanice SONDA JX 6 se přiblíží ve dnech 15. až 16. června t. r. do oblasti Jupitera. Hlavním cílem pokusu je průzkum Jupiterových měsíců. Stanice vybavena kompletní vědeckou aparaturou.
Sonda JX 6 kroužila okolo jednoho z největších Jupiterových měsíců a pak pomalu klesla atmosférou na orbit. O několik hodin později odeslala první snímky povrchu na zem…
* * *
„Telefota ze Sondy JX máte to ihned zpracovat,“ oznámil mladý pracovník technikovi, který měl na starosti veškeré záznamové materiály. Ten s povzdechem přijal podávaný film a zavřel se s ním do temné komory a začal vyvolávat nespočet snímků. Za půl hodiny se vyřítil – v ruce negativy – a uháněl do kanceláře vedoucího střediska.
„Grante!“ vpadl tam udýchaně.
„Co je?“ zeptal se oslovený.
„Ty snímky!!“ vyrážel ze sebe technik namáhavě.
„Co je s nimi?“
„To není možné, to co na nich je… Ti lidé se museli splést!“ vyhrkl technik konečně.
„Proč?“ nechápal Grant. Byl u KOSMOCENTRU zaměstnán už přes deset let a ještě nikdy se nestalo, aby se někdo z jeho podřízených spletl, ať už jakkoli.
„Podívej se sám!“ odseknul mu technik a zručně nainstaloval negativy do prohlížeče. „Tohle přece nevypadá jako vesmírná pustina,“ podotkl jedovatě.
„To ne!“ vydechl Grant ohromený, tím co viděl. „Spíš jako záběr ze země!“ Pak se rázem vzpamatoval. „Koukej to vyvolat a já jdu za inženýrem!“ vstal a vylétl ke dveřím. Pak se ještě otočil: „Do hodiny ať jsi s tím hotový!“ houkl na něj a šel sehnat inženýra co měl na starosti výpravu SONDY JX 6.
Za hodinu se sešli: mírně otrávený technik, Grant – vedoucí střediska technické sekce a inženýr – programátor kosmických sond a velitel letu.
„Tak co je?“ zeptal se ten poslední netrpělivě.
„Inženýre odkud mají být ty záběry?“ zeptal se Grant, ukazuje na snímky, které mu podával technik.
„Z Jupiterova měsíce Kallisto…“ odpověděl dotázaný překvapeně. „Co je?“ Grant s technikem se na sebe s útrpností podívali. Pak technik znovu nastavil promítání.
„To je neuvěřitelné!“ vydechl programátor překvapeně. Otočil se ke Grantovi: „A není to nějaký omyl?“ Vedoucí se zamračil – už podruhé za ten den nějaký floutek pochybuje o spolehlivosti jeho lidí! Pak zavrtěl hlavou. Inženýr se vrhl k videotelefonu.
„Věruško!“ zaburácel. Na obrazovce se objevila mladá žena. „Velitelství, ale bleskově! JX 6 objevila záhadné stavby!“ Žena kývla a za chvíli inženýr hovořil s nejvyššími místy.
Slíbili, že někoho pošlou, aby to prošetřil.
Na velitelství nepracují lháři, jak se o tom inženýr spolu s Grantem přesvědčili. Ani ne za hodinu, od naléhavého telefonátu, se ve vestibulu objevil vysoký, tmavovlasý, autoritativně vyhlížející muž a zamířil přímo k dvojici.
„Marton,“ představil se neznámý a změřil si je oba pronikavýma očima. „Posílá mě KOSMOCENTR. Jak to vypadá?“ položil hned poté otázku. Granta v hloubi mozku hlodalo, že jeho jméno už někde slyšel, nejde jen tak zapomenout, ale zrovna teď nevěděl kde. Inženýr si pouze pomyslel, že tenhle chlap zrovna nevypadá na kosmonauta, ale své mínění spolkl a stiskl mu ruku.
„Short. Těší mě. Sonda objevila další stavby,“ vysvětlil a hned jej vedl do hlavního sálu, kde se na obrovské obrazovce promítaly záběry přímo ze sondy.
„Tady je zpráva z dnešního rána,“ podal mu úzký fascikl. Muž upřel pohled na hranatá písmena a číslice, ale pak zavrtěl hlavou.
„Děkuji, ale já to číst nebudu,“ odmítl. „Prostě mi ve stručnosti řekněte co se stalo. V té hatmatilce je přeci to samé, akorát zabalené do sta vědeckých výrazů.“ Inženýr se zamračil, nač se tedy s tou zprávou psal?!, ale po chvíli mu vyhověl.
„Takže, dnes ráno přišli první snímky z JX. Tady jsou,“ podal mu fotky.
Marton si je prohlédl a přitom utrousil: „Hm. A co dál? Kde je JX teď?“
„Pořád na orbitu,“ odpověděl inženýr.
„Dejte sondě povel k přistání!“ rozkázal Marton, zvedl a se a přešel k ovládacímu panelu.
Inženýr se na něj podíval s nedůvěrou. Co si myslí, že tam uvidí? Přesto stiskl příslušný knoflík a povrch na obrazovce se začal přibližovat. Sonda sedala na zem. Obrazovka se nakrátko zatemnila, ale po tísnivém šeru se objevil úzký proužek světla a pak se rozjasnilo. Marton se ušklíbl – to si mohl myslet, že tam pošlou tyhle sondy, co při jakémkoli prudkém pohybu ztrácejí signál – avšak mlčel. Na obrazovce se objevily ony záhadné stavby a u nich…
„Detail!“ vykřikl Marton, hledě upřeně kamsi dozadu. I inženýr byl podivnými stíny znervózněn a tiskl další páčky. „Ještě větší!“ zasyčel mu Marton do ucha. Short se mu opět podíval do očí a polkl. Tohle byly oči vědce. Oči vědce, který na něco přišel. Předtím tomu moc nevěřil a Martona považoval za neškodného teoretika, co nemá ani páru o tom jak se řídí vesmírné sondy, ale teď mu jeho očí říkaly, že to není jen nějaká porucha – opravdu na něco přišli!
Grantovi, který je zpovzdálí pozoroval, najednou došlo, že ten pocit, že je mu Martonovo jméno nějak povědomé, nebyl jen pocit. Dokonce si náhle vzpomněl, odkud ho zná – tohle přece jeden z nejvýznamnějších kosmických vědců! Geniální recesista vesmírného výzkumu, člověk, co nesnáší služební postupy, rozhoduje se spontánně… Člověk, který si to natolik rozlil u Rady pro bezpečnost, že kdyby neměl takové zásluhy na nespočtu výzkumů a na kontě několik vědeckých titulů, tak by nejspíše jen vyplňoval karty někde v archivu. Ach ano, ten nešťastný Mars před lety… Neměl však čas o tom dál uvažovat.
Vědec se zběsilostí přímo nevídanou mačkal knoflíky i páčky a obraz se zvětšoval s každým stiskem. Short třeštil oči. Grant zalapal po dechu…
„To přece jsou…!“ vyjekl inženýr po chvíli a dál se nedostal. Obrazovku zaplavilo oslňující světlo a pak příčné pruhy – důkaz, že sonda ztratila signál.
„Záznam!“ houkl na něj vědec. Přehrál ho. „Stop!“ zazněl břitký příkaz a pak se Marton ozval už klidným hlasem: „Pánové je to jasné! Sonda explodovala!“ vysvětlil tak to bílé světlo.
„Ale to je přece útok!“ vykřikl inženýr.
„Přesně tak!“ kývl vědec.
Tři muži se na sebe ohromeně podívali.
„Zavolejte mi velitelství!“ řekl Marton, ženě na obrazovce.
Druhý den na velitelství:
Marton unaveně vešel do předpokoje představeného KOSMOCENTRU. Celou noc pracoval na zprávách a záznamech ze sondy, počítal dráhy útoku, fotodokumentaci znal téměř nazpaměť a dohromady spal asi tak tři hodiny v kuse.
„Pan prezident vás očekává!“ oznámila mu sekretářka, aniž zvedla hlavu od novin. Pak jako by si uvědomila, kdo vlastně přišel. „Už jste to četl?“ obživla náhle a ukázala překvapenému a unavenému vědci palcové titulky v denním listu.
JUPITERŮV MĚSÍC OBYDLEN! hlásaly celému světu. ZAÚTOČÍ KALLISŤANÉ NA POZEMŠŤANY? VYŠLE KOSMOCENTR EXPEDICI NEBO JEN DALŠÍ SONDU? ROZHODNUTÍ PADNE DNES!!!
Ti si na tom smlsli, pomyslel si vědec znechuceně. Ale neříkal nic a šel na kobereček k nejvyššímu muži kosmického výzkumu.
Prezident seděl za stolem, ale když zaregistroval jeho postavu, vstal.
„Buďte zdráv Martone!“ pozdravil vědce, podávaje mu ruku. „Už jste to četl?“ mrštil novinami o stůl. „Hoši to pořádně rozmázli, že?!“ zkoumavě se na něj podíval.
Marton mu pohled oplatil a sedl si do křesla naproti stolu. Prezident byl vysoký muž, který se do své funkce hodil, přinejmenším vzhledově, ale hlupák nebyl. Jen se nemínil přepínat. Tentokrát však, díky tlaku stran novinářů i samotné Rady pro bezpečnost, byl ochoten do puntíku přijmou a splnit cokoliv mu Marton přednese. Vědec to dobře věděl, a netajil se s tím, jak ho těší, že ho KOSMOCENTR potřebuje tak naléhavě, ale také znal celou vážnost věci. Přesto se ušklíbl.
„Bohužel pro nás, kladou ty správné otázky. Tady nejde o senzaci, pane! Poletí expedice?“
Prezident přešel tu drobnou urážku a úšklebek opětoval: „Mluvíte vy vůbec někdy nekonvenčně, Martone? Sotva přijdete už vracíte lidi z oblaků na zem. Ale ať je po vašem… Už je rozhodnuto. Nebudu se tajit s tím, že i trochu pod tlakem, ale v podstatě nebylo co řešit. V zájmu bezpečnosti planety – expedice poletí!“
Marton se však nedal. „A velitel?“
Prezident si promnul bradu. „Inu velitel. Naneštěstí máme velmi málo kvalifikovaných a především zkušených vědců. A málo kvalifikovaných a zkušených posádek. Takže i tady byla Rada celkem zajedno – velitelem budete vy.“
Marton málem otevřel ústa. Ne, že by o to místo nestál, ale nečekal, že mu ho sami nabídnout. Byl připraven na tuhé vyjednávání, ale tohle bylo příjemné udivení. Prezident však ještě neskončil.
„Teď vrátím do reality zase já vás, Martone. Má to jedno ale,“ vytáhl zpoza stolu desky.
„Jaké?“ zeptal se vědec s chmurným tušením.
„Jak jistě víte, máte u Rady obrovskou a velkou černou tečku. Vlastně natolik závažnou, že kdyby byl někdo jiný, stejné, nebo aspoň skoro stejně schopný, jako vy, tak letí on. Ale není, takže letíte vy. Ovšem Rada už nehodlá riskovat podobnou příhodu… No zkrátka a dobře, zde je rozhodnutí. Velitelem jste. Vědeckým. Mimo vaši posádku poletí také zvláštní zmocněnec, Rady s pravomocí vetovat vaše příkazy, pokud by měly kohokoliv jakkoliv ohrozit. Dle jeho vlastního uvážení…“
Marton střídavě blednul a zelenal. Zmocněnec… Proboha to bude určitě jeden z těch výtečníků posedlých velikášstvím, kteří musí mít každé polknutí na papíře a bez jejichž souhlasu člověk nesmí ani… dýchat. Otevřel ústa, aby protestoval, ale prezident mu nedal šanci.
„No, no!“ odmítal jeho nevyslovené námitky. „Co jste čekal? Vždyť sám víte, jak to s vámi u Rady vypadá… Já vím, že se vám to dvakrát nezamlouvá, ale tohle je ten nejmírnější ústupek, který jsme mohli udělat. Tedy kromě těch, co už jsme udělali…“
„A co jste ještě udělali?“ zeptal se vědec mrzutě.
„Například to, že poletíte Tritonem,“ oznámil mu prezident chladně.
„Vy mně povolíte Tritona?“ vyvalil Marton oči. V duchu si ovšem pomyslel, že pánové z Rady dělají z nouze ctnost. Tu raketu by mu stejně dali, ale musel by o ní tvrdě bojovat. Ovšem když mu to povolí takhle, tak bude skákat blahem do stropu a zapomene na neznámého zmocněnce. To sotva, pomyslel si v duchu pomstychtivě. I když mám Tritona…
Triton byla nejlepší kosmická loď, kterou KOSMOCENTR vlastnil – vybavená kompletní aparaturou a skvělými vysílačkami se signálem za jakýchkoli okolností.
„A ještě… Můžete si vybrat posádku. Jakoukoliv kvalifikovanou, ale nebudete muset žádat Radu o schválení. To vzhledem k tomu, že s vámi poletí ten zmocněnec… Tedy vlastně zmocněnkyně. Jméno jsem zapomněl, ale vím, že to bude žena.“
Martonovi ztuhly rty v prkenně zářivém úsměvu. Ženská… Tedy, ne že by měl něco proti ženám na palubě – dokonce se chystal vzít s sebou svou dceru, ale tohle byla jiná žena. Ženská z Rady, to se rovnalo katastrofě. Nechtěl ani pomyslet, jak bude jeho loď v příštích dnech vypadat.
Za pár dní:
„Tak to je Triton!“ ukázal Marton, na kosmickou raketu připomínající desetipatrový dům. Říkal to své dceři Táně, absolventce lékařské fakulty – drobné blondýnce s bystrýma očima. Změřila si ji kritickým pohledem, ale byla zřejmě spokojena.
„A co posádka?“ zeptala se poté.
„Čeká u rakety. Doufám, že se ti budou zamlouvat,“ dodal její otec s povzdechem a myslil přitom na neznámou zmocněnkyni ze které se mu dělalo špatně už teď. Došli k raketě, ruce plné vybavení a přístrojů. Pod hlavním výtahem postávalo několik lidí.
„Seznamte se prosím,“ pronesl Marton a ukázal na Táňu. „Naše lékařka a moje dcera,“ přítomní zabručeli pozdrav.
„První pilot – Petr Ivanov,“ představil hubeného mladíka s těkavýma očima. „Cay Conner, druhý pilot. Ljoša Andrej náš palubní technik. A konečně pan profesor August Bredel.“ Všichni jmenovaní se mírně uklonili a stiskli Táně ruku. Byli to vesměs mladí lidé a jen profesorovi prokvétaly spánky stříbrem. Lékařce ruku se starosvětskou galantností políbil.
Zbývající členové na sebe hleděli s lehkým pousmáním – dobře znali a jedinými novými členy v jejich týmu byla právě Táňa a Kontrola, jak tajně pokřtili zmocněnkyni rady. V tom Marton zahlédl jak se k nim rychlým krokem blíží štíhlá vysoká postava.
„Čekáme ještě na někoho?“ zeptala se, když k nim dorazila. Vysoká zrzavá dívka s modrýma očima. Martonovi přejely po zádech drápy mrazu, jen ji uviděl…
„Na Kontrolu!“ odpověděl Ljoša rozpustile. Vědci zatrnulo.
„Tak v tom případě vás poprosím abyste nastoupili,“ pronesla neznámá klidně. „Ta Kontrola jsem totiž já!“ dodala sarkasticky, když viděla jejich údiv.
Všichni ztuhli: čekali něco jako šedovlasou vyklepanou paní, jaké se obvykle vyskytovaly v Radě a sdruženích přilehlých, která se bojí létání a o vesmírném výzkumu nemá ani páru, ale zato má v malíku všechny bezpečnostní směrnice. Rozhodně však nečekali energicky vyhlížející dívku, která vypadala, že celý život tráví někde mimo prostor.
„Marton,“ představil se vědec zdvořile, když se byl vzpamatoval z prvního úžasu. Pak postupně představil znovu členy posádky. Kývla hlavou.
„Thomasová,“ pronesla klidně poté. „Marcia Thomasová,“ a stiskla všem ruku. V tu chvíli se startovacím prostorem rozlehl hlas.
„Prosím posádku lodi Triton o okamžitý nástup!“ Všichni sebou trhli a skoro o překot se nahrnuli do lodi.
Marton padl do své sedačky a ještě trochu roztřesenýma rukama si zapnul pás. Neočekávaný vzhled zmocněnkyně rady mu připravil docela slušný šok. Jakmile si nasadil sluchátka okamžitě uslyšel…
„Sleduji start Tritonu!“ oznamoval prezident. Marton cosi nesouvisle zabrblal. Pak jeho uši zaregistrovaly jakoby mimochodem položenou otázku: „Tak co náš dohled, Martone?“
„Děkuji,“ vykoktal ze sebe vědec.
„Myslel jsem, že vám neuškodí být zase ve společnosti mladé dámy,“ sarkasmus se v prezidentově hlase nedal přehlédnout. Ale pak zvážněl. „Žerty stranou, Martone! Mnoho štěstí! A vraťte se s dobrými zprávami…“ řekl nezvykle tichým hlasem.
„Děkuji!“ ovládl se opět velitel a vědec v jedné osobě.
Jakmile se ocitli mimo oběžnou dráhu Země a ze sluchátek se ozývalo jen šumění a tiché praskání, Marton se pohotově rozepnul a obrátil k ženě, která seděla za ním.
„Budu k vám upřímný, madam!“ řekl poněkud tvrdě. „Vaše přítomnost na této palubě je více než nežádoucí a to, že máte pravomoc, jakou máte všechno ještě ztěžuje. Nicméně vás tu musím strpět, ale rád bych, abychom si ujasnili některé věci. Já jsem velitel výpravy a s tím všechno stojí i padá. Pokud se vám některé moje rozkazy nebudou líbit, je to vaše věc…“
Nedala mu ani šanci dokončit proslov. Odpověděla neméně tvrdě.
„I já k vám budu upřímná, pane! Kdybyste konal své povinnosti, tak jak jste měl, nebylo by došlo k této situaci. Uvědomte si laskavě, že můj úkol spočívá především v tom, aby se nikomu nic nestalo. A pochybuji, že by to tak bylo, kdyby velení zůstalo jen na vás! Co se vašich rozkazů a mých vet týče, tak buďte ubezpečen, že o celém letu mám podat zprávu a všechny rozkazy, které přes můj nesouhlas dáte budou zaznamenány!“ rychle se nadechla a ještě dodala. „A napříště si vyprošuji, abyste mě oslovoval mým titulem!“
„A ten je?“ zeptal se Marton ironicky v očekávání něčeho jako Zástupkyně rady pro dohled nad bezpečností a podobně.
„Inženýr vesmírných letů a čestný pilot první třídy,“ odsekla. „A ještě něco vám řeknu: být s vámi tenkrát na tom Marsu, tak nechodíte!“ Marton v obličeji zbrunátněl. V tom se do hádky vložil profesor, aby zabránil nejhoršímu.
„Pro použití je to trochu dlouhé,“ podotkl narážeje na inženýrčino přání ohledně oslovování.
„Bude stačit inženýr,“ vzpamatovala se a odpověděla s jemným pousmáním.
„A ještě něco,“ dodala po chvíli ledově a s pohledem upřeným kamsi za Martona. „Moje funkce Kontroly, nebo jak tomu říkáte, je vedlejší. Oficiálně jsem tu jako pilot a druhý palubní technik v jednom. A na tom to zůstane!“
„Tedy…“ sděloval Ljoša ostatním v kuchyni, zatímco Marton s Kontrolou, jak inženýrce stále přezdívali, byli zaneprázdnění každý se svým osobním počítačem. „Ti dva si opravdu do oka nepadli. Tohle bude docela horký let…“
„Jen by mě zajímalo, co to všichni mají s tím Marsem,“ Táňa si zamyšleně nalila hrneček kávy. „Otec o tom nemluví, ale kdykoliv se o tom někdo zmíní, div nevyskočí z kůže…“ usrkla a pak se podívala na ostatní. „Nevíte o tom něco? Profesore?“
Ale August Bredel zavrtěl hlavou. Ani Ljoša, Petr dokonce ani Cay, který s Martonem letěl už několikrát, nic nevěděli. Jen profesor nakonec potřásl hlavou.
„Je to už strašně let, Táňo. Mám pocit, že ještě předtím, než jsi se narodila… V podstatě nikdo neví, co se tam tenkrát stalo. Tedy alespoň pořádně. Všeobecně se ale říká, že to byl tenkrát doslova průser!“ Sklonil hlavu a zamíchal si svoji, skoro vychladlou kávu. Všem bylo jasné, že za těchto okolností se na Tritonu v příštích dnech rozhodně nudit nebudou.
Komentáře
Přehled komentářů
To asi bude pěkný boj.
Checht xD
(Starvation, 21. 8. 2010 0:48)
Tak tohle...nemělo chybu xD
Inženýrka vesmírných letů a čestný pilot první třídy má co do sebe, jen co je pravda :D Dostat se jí pod ruku, asi ze mě zbude jen popelník na utípnutí cigaret!
Marton - no, jeho minulost mě docela zajímá *povytahuje obočí* co se stalo na Marsu? Hm? Hm? 8) *však ona to z té Bei vytluče - cha!*
Jinak mám zatím trochu guláš v těch jménech, ale postupem času doufám, že se mi to v palici ustálí! Jsem zvědavá na jejich setkání s lidmi - pokud se nějaké uskuteční? A taky se těším na první slash potyčku, protože v tomhle příběhu to bude mít jistě ty pravé grády! xD
Taaakže, ke konci tohoto komentáře píšu - čtivé, nápadité...zatím neslashovité - ale to mi jistě brzy velice hezky vynahradíš, že jo? ŽE JO? *vrtí ocasem* Chiii! Jdu na další kapitolu xD
Tak tohle je...
(Fussi-chan, 4. 2. 2009 21:01)naprosto perfektní věcička na zahnání dlouhé chvíle, víš to? :D ani já se nudit nebudu! Marton s "Kontrolou" jsou perfektní dvojka! Skoro jako já a Davídek - taky jako manželé po čtyrycítce... Nebo Kei a... no nic, tohle mě baví :D jdu číst dál!
O_o
(E..., 8. 11. 2007 20:43)no teda, musim říct, že sem kolem tohohle hodně dlouho chodila jak kolem horký kaše, sci-fi neni zrovna moje parketa... ale jak tak koukam, možná i změnim názor xD, moc hezký
Co říct...
(Keiro, 19. 7. 2007 20:37)Je to moc skvělá povídečka. Mám jednu otázku: Co se sakra stalo na tom Marsu??? :) Stoprocentně jsem zvědavá na další díly a musím říct, že tě obdivuju za to, žes tohle dokázala napsat do takových detailů.
super
(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 16. 7. 2007 9:51)Skvělý, těším se na další díly. Zajímalo by mě co se na tom marsu stalo. Doufám, že to bude mít hodně dílů.
Jupíí
(Kat, 15. 7. 2007 22:23)sci-fi skvělý. Pořádný sci fi po dlouhé době. To vypadá opravdu zajímavě a těším se co se stalo na marsu. Dobře napsaný a chudák Morton. gambare!!!
Paráda.
(Karin, 23. 7. 2017 22:30)