Jdi na obsah Jdi na menu
 


III.: Záchranná výprava

29. 7. 2007

„Ne!“ odporoval Marton a na zdůraznění svých slov energicky zavrtěl hlavou. Odmítal tak rázně Tánin návrh, který v žádném případě nemohl přijmout. Jako velitel a tím spíš jako otec. „Na to můžeš rovnou zapomenout! V raketě zůstane Petr a ty! Nepustím tě někam, kde se mi ztratili dva lidé!“

 

Táňa nakrabatila čelo. „Ale táto!“ pokusila se o odpor. Ale věděla, že marný. Její otec je stejně tvrdohlavý jako ona, ne-li ještě více a když jednou pronesl to své nekompromisní „ne!“, tak si za ním bude stát. A hned se jí tahle pravda potvrdila.

 

„Už jsem jednou řekl, že ne! Tak prostě ne! Půjdu tam já, s Augustem!“ dodal ještě prudce a otočil se na profesora. Ten jen kývnul, ale pak svraštil brvy, otočil se k východu a evidentně chtěl něco říct, ale už to nestihnul…

 

„Jdu s vámi!“ ozvalo se v té chvíli za Martonovými zády. Inženýrka Thomasová. Velitel se prudce otočil a jeho odpověď „ne!“ zazněla ještě prudčeji a nekompromisněji, než předtím.

 

„V žádném případě! Vy neopustíte raketu!“

 

„A to mi přikáže kdo? Vy?! Nezapomínejte, kdo je tu nadřízený a kdo zaměstnanec! Vy mi nemáte co přikazovat! Vy ne!“ štěkla Thomasová rozzuřeně. „Z jakékoliv pozice! Vy mně nebudete říkat, co mám a nemám dělat!“

 

Marton pochopil, že naráží na jejich rozhovor a na tu nešťastnou zprávu. Ale v žádném případě nechtěl připustit ohrožení dalšího člověka, najmě pak ženy.

 

„Půjdu tam já! Já jsem je tam poslal a já nesu zodpovědnost za jejich bezpečí!“ hádka pomalu nabývala na intenzitě a Táňa byla v pokušení zacpat si uši. Byl to však pilot, který skřípal zuby vztekem. Cay s Ljošou jsou bůhví kde a tihle dva se tady chovají jak malí spratci, když se hádají o hračku!! Ale protože Marton s Thomasovou na sebe chrlili slova bez přestávky, neměl nejmenší šanci se jakkoliv ozvat. To samé profesor.

 

„Jo ták!“ vyrazila ze sebe Thomasová. „Tak pokud jde o zodpovědnost, tak tu tady bohužel nesu především já, jako Zmocněnec rady a tak dále, a tak dále! Já si půjdu zodpovědět, že jsem povolila výsadek do nebezpečné oblasti, bez předchozího vysvětlování! Já, sakra! Nikdo jiný! Ať se vám to líbí nebo ne! Já nesu stejný díl viny, jako vy, ne-li větší! A proto jdu taky!“

 

Marton chvíli otevíral ústa, jako ryba na suchu a pak jen mávnul rukou a kapituloval. Byla schopná rozbít celou loď, kdyby ji zamknul v kajutě, s kteroužto myšlenkou si pohrával. Se slovy „dělejte si co chcete!“ přiznal svou porážku a šel se obléct.

 

Profesor sebral všechno potřebné vybavení a koutkem oka zachytil inženýrku, která si dopnula poslední přezku na skafandru a teď do nenápadné brašny složila svůj počítač a sluchátka.

 

„Nač vám to tam bude?“ ozval se opatrně. Thomasová totiž vypadala, jako býk v aréně, který jen čeká až na něj toreador zamává muletou. „V té budově přece není signál…“

 

„Já vím, ale doufám, že když signál nepronikne stěny, tak uvnitř fungovat bude. Nemůžeme jít jen tak naslepo. Senzory zachytí signál palubních vysílaček, které mají ti dva s sebou a snad, když se jim podaří zmapovat, alespoň částečně jak to tam vypadá, nám je pomůže lokalizovat. Asi tak přibližně…“ opatrně smotala kabely a kufříček zaklapla.

 

V té chvíli vydal Marton povel k odchodu.

 

 

 

„Jednu věc, veliteli!“ přitočila se k němu, když slezli na pevnou zem. „Teď vám pomůžu i s tím největším sebezapřením, protože když je v sázce lidský život, tak musí osobní antipatie stranou. Ale nepočítejte, že to tímhle skončilo. Budu chtít vysvětlení. A opravdu ho budu chtít!“

 

Marton mlčky přikývl. Nemělo smysl cokoliv namítat. Stejně by k tomu jednou došlo, tak jaké s tím cavyky. Aby svůj souhlas nemusel vyslovit, tak jí jen slabě stiskl ruku.

 

Uzavřeli tiché příměří.

 

 

 

Po několika minutách ostré chůze podivnou krajinou se ocitli u Průzkumníka a zbytků JX 6. Marcia si přiklekla k troskám a trochu se v nich pošťárala.

 

„Muselo to mít ohromnou razanci. Vnitřek je ještě trochu teplý a když uvážíme, jak je to dlouho…“ zdvihla hlavu. Marton k ní byl ostentativně otočen zády a mával rukou před čočkou miniaturní kamery, která byla na plášti Průzkumníka. Jen profesor jí věnoval trochu pozornosti. Thomasová našpulila ústa a zdvihla se.

 

„…Necháme kameru v pohybu, na Tritonu budou mít aspoň přehled. Kdyby náhodou něco…“ vysvětloval zrovna Marton a nastavoval techniku. „Mohou nás tak upozornit na případné nebezpečí,“ dodal ještě a zaklapl poslední páčku. Thomasová se zájmem jeho přednášku poslouchala.

 

„To si to takhle předříkáváte pokaždé, nebo je to jen nějaká forma mozkové degenerace, která se projevuje ve stáří?“ zeptala se poté mile. Marton se k ní otočil s mírně nasupeným výrazem.

 

„Netušil jsem, že člověk ve vašem postavení může trpět samomluvou. Myslel jsem, že to překáží kariéře,“ odpověděl poté břitce.

 

Profesor mlčel, jen udělal dostatečně výmluvný obličej do kamery. Naštěstí se tahle malá bitva obešla bez obvyklých pokračování a všichni opatrně vykročili ve stopách obou zmizelých kosmonautů.

 

 

 

Táňa se zvrátila na opěradlo křesla. Slyšeli s Petrem celý hovor jasně slovo od slova a docela litovala profesora, který s těmi dvěma musel celou cestu absolvovat. Petr se na ni útrpně podíval a pak jí podal šálek kávy.

 

„Tumáte, to vám trochu uleví,“ konstatoval své počínání.

 

„Když oni jsou jak dva berani, když se perou o ovci. Ani jeden by za nic na světě nepřiznal, že ten druhý může mít taky pravdu,“ povzdechla si Táňa.

 

„Jestli myslíte na to, že kdyby se přestali hádat, tak by byli skvěle sehraný tým, máte pravdu. Jenže okolnosti tomu nepřejí. Víte, jak mně se to jeví? Že se váš otec inženýrky trochu bojí, nic ve zlém, Táňo, ale vypadá to tak.“ K jeho údivu se lékařka dala do smíchu.

 

„Táta a bát se? Ne, ten je statečný jak Ben Hur. Akorát se strašně nerad hádá… Vážně, věřte mi. Když se zavře do laboratoře, nebo pracuje na nějakém výzkumu je jako beránek. Tichý, mírný a docela neškodný. Ale trpí strašnou nechutí k vyšším šaržím a byrokratům. A promiňte, že to řeknu takhle, ale inženýrka Thomasová se prezentuje jako nejhorší kombinace těchhle dvou elementů. A táta i když se nerad hádá, tak ještě nerad ustupuje. A výsledek tu máte jako na dlani. Jen doufám, že je nepřinesou v plastových sáčcích.“

 

Petr se podíval na kameru, která zabírala už jen prázdnou oblast a v dálce tři tečky. „Doufejme, že profesor Bredel použije trochu svojí autority dané věkem i titulem a zkrotí je. Jinak mám vážné obavy o osud nás všech.“

 

 

 

Marton energicky kráčel vpředu a jen sem tam se ohlédnul, jestli mu profesor stačí. Nebyl už přece jen nejmladší. O inženýrku Thomasovou se příliš nestaral. Ta mu pila krev, jen si na ni vzpomněl. Pěnil vztekem.

 

Sám na sebe, na ni, na celý svět. Pěnil, že ho tak ponížila, že mu připomněla, co by nejradši zapomněl, že mu bylo příjemné, jak měla hlavu na jeho rameni, že mu mimoděk zrychlila tep… Že je to nejoriginálnější žena, kterou dosud potkal. A že je to zároveň také nejprotivnější žena, kterou potkal. Byrokratka, poskok rady… A vědkyně. Velmi talentovaná. Marton zaskřípal zuby a znovu kapituloval. Tentokrát před sebou samým.

 

Prásk! Narazil čelem do budovy a z úst mu uniklo zaklení. „Paráda!“

 

„Ale Martone, proč se rozčilujete? Vždyť jste našel tu správnou,“ ozvalo se za nim pobaveně.

 

„Omyl paní inženýrko. Tohle je jen pátá, nikde není psáno, že je taky správná,“ zmohl se na odpověď. Bredel, který se spokojil s pouhou rolí pozorovatele, protočil oči v sloup. Proč aspoň jednou nemůže mít normální spolupracovníky?

 

Jeho poslední asistent byl tak posedlý výzkumem, že spal se vzorky pod polštářem, aby mu nikdo nemohl ukrást výsledky a ti před ním… Darmo vzpomínat. A teď tihle dva. Profesor v té chvíli usoudil, že už je moc starý na taková dobrodružství a že je na čase jít do důchodu.

 

„Stejně si, ale myslím, že je to ta správná. Další už jsou moc daleko a mají jiný tvar,“ ozvala se však Thomasová věcně a jela rukou po hladkém povrchu stěn.

 

„Dobře, ale v tom případě mi řekněte, kde je nějaký vchod?“ naklonil se k ní Marton důvěrně.

 

„Někde tu být musí!“ odsekla mu a udělala krok tak, že kdyby neuhnul, tak mu šlápla na nohu.

 

„Přeji příjemné hledání!“ uhnul vědec a zalitoval, že má přílbu a nemůže si zapálit. Nepochyboval, že ten vchod najde, ale než ho najde, tak to chvíli potrvá a čím tady asi má zabít čas?

 

„Mám to!“ vykřikla po několika minutách, když nahmatala mírné výčnělky. Marton udiveně zdvihnul hlavu a střetl se jednak s vítězným pohledem inženýrky Thomasové, tak s pohledem rezignujícím, který k němu vysílal profesor Bredel. Ale než stačil cokoliv říct, na jednolitém povrchu stěny se dveře začaly rýsovat stále výrazněji, až se neslyšně otevřely kamsi do tmy.

 

„Výborně!“ vyslovil Bredel své uznání dřív, než Marton nějakou svou jedovatou poznámku. V té chvíli se Thomasové na tváři usadil sympatický úšklebek. Bredel do Martona strčil. Ten jen cosi nesouvisle zabručel a podíval se do zející temnoty.

 

„Vede to někam dolů… Jsou tu schody!“ ukázal na dva stupně, které se potom ztrácely někde v neznámu.

 

„Půjdeme?“ zeptala se Thomasová bez obvyklého komentáře jeho myšlenkových pochodů.

 

„Musíme!“ rozhodl za oba rázně profesor. Vkročili do neznáma.

 

 

 

Mezi tím Cay taky už zjistil, že celá ta chodba je jedna ohromná past a oni jsou v ní jak myši, neprodyšně uzavřeni.

 

„K čertu! Co teď?!“ zaklel prudce. Ljoša ho pomalu obešel a s rukama napřaženýma tápal až dlaněmi narazil na zeď. „Ljošo? Kruci, kde jsi? Proč tu aspoň není světlo? Copak jsem krtek, nebo sůva, abych viděl ve tmě?“

 

„Krtek nevidí, je slepý, Cay,“ informoval ho zcela zbytečně Ljoša a dál pokračoval při zdi.

 

„Asi tak jako já v tuhle chvíli,“ pronesl pilot do tmy a udělal dva kroky směrem, kde tušil technika. „Ááááááá!“ vyjekl vzápětí když propadl do prázdna.

 

„Cayi?“ ozvalo se nad ním, pak ucítil, jak něco zakoplo o jeho nohy a vzápětí se na něj technik sesul po několika marných pokusech udržet balanc.

 

V první chvíli se strašně lekl a v druhé ho pevně sevřel v náručí, když zjistil, že je úplně roztřesený. Kruci tuhle situaci jim byl sám čert dlužný! Proč se jen ten Ljoša tolik klepe? Jako ratlík. Pomalu ho pohladil po zádech a přitiskl k sobě ještě úžeji.

 

„Cayi?“ ozval se technik po chvíli.

 

„Hm?“

 

„Ehm… Mohl bys mě pustit?“ zašeptal Ljoša, úplně vykolejený z míry. Jednak tím, jak ho držel a jednak jeho rukou na svých zádech.

 

„Co? Jo! Aha, promiň!“ Cay okamžitě uvolnil svoje sevření a postavil se. „Já jen, že jsi se klepal jak ratlík…“ pomohl mu na nohy.

 

„Jo… Víš, Cayi… Já nemám moc rád tmu…“ vysoukal ze sebe technik neochotně. „A jak jsi ještě ke všemu vykřikl a pak jsem spadl... Prostě – tohle není zrovna situace o které bych snil.“

 

Cay nevěřil svým uším. Ljoša se bojí tmy? To je dobrý vtip. Pak si mimoděk vzpomněl, jak ho objímal a náhle se mu vybavilo i Tánino oznámení, že už jsou na místě. Jak se spontánně objali a začali radostí tancovat po lodi… Bylo to tak zvláštní držet ho v náručí… Vždycky pro něj byl hlavně přítel.

 

„Cayi! Cayi!“ pronikl k němu hlas.

 

„Jo?!“ vzpamatoval se hned. Je to blbost. Jen objal přítele, když ten měl slabou chvilku.

 

Ljoša mezitím opět tápal po zdi a náhle narazil na nějaké výčnělky a kolem nich se začalo rozjasňovat.

 

„Budiž světlo!“ pronesl technik rozpustile a rozhlédl se, kde, že to vlastně jsou. Z chodby, kde je uzamkl ten neznámý Stín vedla druhá menší chodbička do téhle místnosti. „Přetlaková a přestupní komora,“ zjistil s úžasem technik.

 

„A taky šatna,“ ukázal pilot před sebe. „Podívej. Samé skafandry!“

 

„Ale proč nás tady…“ začal technik, ale dál se nedostal. Chytil se za hlavu a zavřel oči. Když je znovu otevřel, zeptal se nevěřícně: „Cayi! Snad neblázním?! Slyším nějaké syčení!“

 

„Ticho, já to slyším taky!“ odpověděl mu a začal prohledávat místnost jako lasička. Po chvíli se vztyčil. „Hele!“ ukázal příteli malý okrouhlý předmět ze kterého čouhaly dráty.

 

„Filtr!“ vykřikl Ljoša překvapeně.

 

„Znamená to, že…?“ podíval se na pilot na technika – ten významně kývl.

 

„Jo! Že sem proudí vzduch!“ pronesl vítězoslavně.

 

„Ljošo!“ zakoktal se Cay.

 

„Co je?“ zeptal se technik plně zaujat zkoumáním filtru.

 

„Otoč se!“ poradil mu přítel bez dechu. Ve stěně se totiž začaly otevírat nové dveře a v nich se objevil další „Stín“. Cay a Ljoša dostali návštěvu…

 

A další z podivných Stínů se objevili nedaleko Průzkumníka.

 

 

 

Petr, který se oddával blaženému nicnedělání a spokojeně podřimoval v křesle, se náhle vztyčil, když se z obrazovky ozval podivný šum a pak ostré pískání, jak se něco dostalo do pole senzorů. Podíval se na monitor a vytřeštil oči hrůzou.

 

„Táňo! Pojďte se podívat!“ křikl dozadu na lékařku, která cosi kutila u druhého ovládacího pultu. „Přišli další! A z úplně jiné věže!“

 

„Cože?“ vyjekla Táňa se vrhla k hlavní obrazovce. A vzápětí ucukla jako by ji uštknul had. „Oh panebože! Jak jsou odporní?!“ zašeptala hrůzyplným hlasem a přilípla se do křesla.

 

Ale odpornost, či přitažlivost Stínů, teď Petra zajímala ze všeho nejméně. Dostal strach o osud obou výprav. Copak ví, co od nich mohou očekávat? V hlavě mu horečně šrotovala kolečka. Co teď? Co teď? Jak se s nimi spojit? Zároveň pozoroval jak ohledávají celé zařízení a osahávají čočku kamery. Každou chvíli se na obrazovce objevila jejich ruka, nebo jiná část těla, která se zrovna dostala do zorného pole. Po chvíli však zatřásl lékařkou, která se ještě choulila v křesle.

 

„Podívejte se!“ ukázal kamsi dozadu na tři malinké tečky. „To je přece profesor! Marton! Inženýrka Thomasová!“  

 

 

 

„Dál to nevede!“ oznámil profesor, který šel vpředu, po důkladném ohledání stěny i všeho přilehlého. Chodba prostě končila, jako když ucpete hrdlo láhve špuntem. Otevírací mechanismus tentokrát hledali všichni a marně.

 

„Jsou to už skoro čtyři hodiny…“ oznámila Thomasová šeptem. V té temnotě se jí zmocnila úzkost. Nepředstavitelná úzkost, jakou může člověk cítit jen v malém, uzavřeném prostoru, který ozařuje jen úzký pruh z baterky.

 

„Čtyři hodiny čeho?“ zeptal se Marton se zlou předtuchou.

 

„Co zmizeli.“

 

Vědci zabušilo ve spáncích.

 

„Kyslík mají na jak dlouho?“

 

„Standardně se láhve naplňují na šest hodin…“

 

„Takže jim zbývají dvě hodiny,“ přerušil ji Marton.

 

„Ano.“

 

„A ten komplex má nejméně dvacet možných budov…“ vydechl Bredel, jakoby mu právě teď došla vážnost situace.

 

„Kruci! Sakra! Do prdele!“ vykřikl Marton a ve vzteku se vrhnul proti stěně, která se ne a ne otevřít a pustit ho dál.

 

„No tak!“ okřikl ho Bredel. „To je zbytečné plýtvání energií a jim to nepomůže!“

 

„Za dvě hodiny jim nepomůže už nic, pokud je nenajdeme!“ ohradil se Marton prudce a pak se náhle otočil k Thomasové. Trpce si vyčítal, že ji předtím neposlechl a neposlal jen rádiově řízeného průzkumníka. Jakoby ty dvě hodiny vzduchu byly jeho… „Měla jste pravdu! Omlouvám se! Ale teď mi pomozte! Pomozte mi je najít! Musíme je najít! Musíme je najít v pořádku…“

 

Inženýrku jeho výbuch zarazil. Vždycky ho považovala za toho nejtvrdšího chlapa pod sluncem, mimoděk si vzpomněla na tu zprávu o Marsu, který by se dokázal dívat na to jak… A on zatím… Pěkný tmavovlasý chlap s modrýma očima, v tuhle chvíli bílý jako křída. Instinkt jí říkal, že by teď ze všeho nejvíc potřeboval obejmout… Pustila tu myšlenku z hlavy. Vzpomeň si na Mars a uvažuj!, poručila si. Tady stojí velitel, který se bojí o život své posádky, tak zapomeň na svou bujnou fantazii. Žádá tě o pomoc, v sázce jsou dva lidské životy. Takže mu pomoz!

 

„V první řadě musíme zpátky nahoru, pak teprve můžeme rozvažovat co dál!“ ozval se náhle Bredel a aniž by čekal na jejich souhlas, otočil se na podpatku a docela rychle se drápal z dusné a těsné chodby pryč.

 

„Má víc rozumu než my dva dohromady,“ zmohla se konečně Thomasová na slovo. A tak ho mlčenlivě následovali. Vyběhli zpět na povrch.

 

„A hrome!“ pronesl náhle Marton, ale už naprosto klidný, jako člověk, který ví na čem je a je připraven doslova na vše. Stáli před vchodem a před sebou měli pár menších staveb za kterými se rýsoval obrys Průzkumníka.

 

„Co je?“ zeptal se udýchaně Bredel.

 

„Máme návštěvu,“ oznámil Marton nevzrušeně. Po tom menším výbuchu tam dole, se opět uklidnil. Profesor měl pravdu. Plýtvání energií, ani záchvaty úzkosti Cayovi s Ljošou nepomohou. Teď pomůže jen klid a logika. A rychlé jednání…

 

Inženýrka Thomasová vytáhla odněkud zbraň a připlížila se za nejbližší z nízkých staveb. Marton s profesorem byli rovněž ozbrojeni a neslyšně se ocitli za ní. Pomalu a obezřetně se společně dostali až za raketku – šlo to celkem snadno, poněvadž se kryli za budovami. Když se ocitli pod Průzkumníkem, nakázal Marton gestem naprosté ticho. Inženýrka zdvihla ruku a začala odpočítávat čas, jako před startem rakety. Pět, čtyři, tři, dva, jedna…

 

Jakmile ukázala zaťatou pěst, vědec vyskočil, jak čertík z krabičky, se zvoláním „Máme vás!“ a namířil na nejbližší postavy. Ty však na nic nečekaly a daly se na zběsilý a především rychlý útěk kamsi do nitra komplexu.

 

„Stůjte!“ houkla za nimi Thomasová, ale marně. Za chvíli bylo u Průzkumníka vymeteno.

 

„Utekli!“ vydechl Marton zklamaně.

 

„Ale proč?“ dodala Thomasová nesmyslně.

 

„Proč asi?“ ozvalo se ironicky od země. Bredel se na nohy hrabal jen zvolna. Inženýrka se provinile zadívala na pistoli ve své ruce, pak ji zasunula do pouzdra a bleskově navázala spojení s Tritonem.

 

Marton od ní převzal vysílačku, krátce Petrovi s Táňou vysvětlit co se teď stalo. Petr mu na oplátku sdělil, že tihle přišli z úplně jiné věže a že mají asi velmi dobrou organizaci. Marton chmurně pokýval hlavou a dal poslední rozkazy.

 

„Vy dva vůbec neopouštějte raketu a v případě, že bychom se do dvou hodin neozvali, tak vystoupejte na oběžnou dráhu a podejte zprávu na Zem. Klidně použijte kódu pro mimořádné ohrožení, ona se Rada taky jednou nezblázní…“

 

„Použijte kód 666 – Smrtelné ohrození planety. Mimořádné ohrožení by nezabralo,“ ozvala se tiše Thomasová. Marton se po ní ohlédl, ale pak jen kývl.

 

„Slyšeli jste? Rozumíte?“ když dostal kladné odpovědi, tak se spěšně rozloučil a obrátil se na inženýrku. „Odkud víte o tom kódu? Nikdy nebyl použit. Zatím…“

 

„Není to jedno? Teď jsou důležitější jiné věci,“ odpověděla mu. V té chvíli, kdy opět probíhal němý souboj očí, zatahal Martona za rukáv Bredel.

 

„Podívejte! Dveře!“ Marton se otočil.

 

„A ještě se nezavřely! Dělejte!“ křikl a sám vyrazil jako šipka. Prolétl dovnitř a vší sílou se opřel do mechanismu, aby vchod udržel otevřený. Inženýrka podepřela profesora a uháněli za ním. Bredel se škvírou protáhl ještě jen tak tak …

 

„Kruci!“ vyjekla Thomasová, když zjistila, že její levá noha je od kyčle až po chodidlo uvězněná mezi veřejemi. A tlak zesiloval.

 

 

 

Marton se zapřel patami a v obličeji zbrunátněl. Ale dveře byly silnější než on.

 

„Auguste!“ zařval. Profesor se také zapřel a vynaložil veškerou sílu. Vědec se sklonil.

 

„Sakra! Sakra! Sakra!“ slyšel nad sebou hlas inženýrky Thomasové, který lehce zaváněl panikou.

 

„Krucinál ženská, tak mi taky trochu pomozte!“ okřikl ji a uchopil kolem pasu. Profesor zatím napínal všechny síly, ale v obličeji byl spíše křídově bílý. V zádech mu lupalo, ale nepřestal bojovat s neústupnými dveřmi. Marton učinil zoufalý pokus, protože bylo jasné, že jinou šanci už nedostane. Když se to nepovede, tak bude z ing. Thomasové jednonohý mrzák. Podíval se jí do očí.

 

„Teď nebo nikdy!“ slyšela ho zašeptat.

 

V té chvíli zapomněla na všechno nepřátelství… Pevně ho objala kolem ramen a zavřela oči, ze kterých nechtěně začaly stékat slzy. Cítila, jak jeho ruce, které ji svíraly v pase, ji objaly pevněji. Marton napnul všechny síly, které v sobě měl…

 

,Plonk!‘ dveře suše dolehly k prahu.

 

Profesor Bredel se vyčerpaně zhroutil na podlahu.

 

O kus dál se opíral o stěnu blednoucí Marton, s inženýrkou Thomasovou stále v náručí.

 

Měla obě nohy. Vytáhl ji na poslední chvíli.

 

 

 

Chvěla se jak v zimnici. Marton ji nešikovně poplácal po zádech.

 

„No tak,“ zkusil ji nemotorně utěšit a v duchu začal panikařit. V životě neměl v náručí plačící ženu. A k tomu notabene ženu, kterou z duše nesnášel. Ale musel si připustit, že tahle poněkud zranitelnější Marcia Thomasová je mu mnohem sympatičtější. Konečně se přestala třást.

 

„Díky!“ zašeptala trhaně a vyvinula se mu z náručí. Postavila se na obě nohy. „Jsem v pořádku. Jen by se ze mě asi stala kaše, nebo něco horšího, nebýt vás…“

 

Marton si oddechnul. Ještě by mohla přidat nějakou sarkastickou poznámku, aby věděl, že je to zas ta stará ing. Thomasová, kterou tak nesnáší. Sarkasmu se nedočkal, ale věcného zhodnocení situace ano.

 

„Kam myslíte, že to vede?“ otočila se po několika vteřinách k temné chodbě za svými zády.

 

„To nevíme, ale jedno ano,“ ozval se Bredel, který konečně popadl dech. „Nemáme jinou možnost než jít dolů!“

 

 

 

Zatím v jiné chodbě, v jiném podzemí dostali Cay a Ljoša pokyn k odchodu.

 

To nás jako zajali?! se táhlo se oběma kosmonautům hlavou.

 

Ale ty ostatní myšlenky společné neměli.

 

Ljoša stále myslel na Cayovo objetí tam v té tmě. Na jeho dlaň, která ho hladila po zádech. Zkoumal svoje pocity. Znovu se vrátil k té chvíli, jak ho svíral v náručí. Nebyl to nepříjemné… Bylo to – moc hezké, jak ho objal, protože on se třásl. Jak ho držel, jak ho hladil… Bylo to moc hezké. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si uvědomil teprve po chvíli, že jde sám a vepředu se cosi děje…

 

V Cayovi hlodalo svědomí. Konečně si uvědomil, co asi svojí prudkostí způsobil. Předně o ně mají asi všichni strach a za druhé z toho bude mít Marton nepříjemnosti. Inženýrka Thomasová není z těch, co by se dali nějak obměkčit. Takže ta zpráva je celá v háji… Pilot se zlobil sám na sebe, že všechny dostal do takového maléru a jeho vztek se obrátil proti jejich průvodcům.

 

Jeden ze Stínů jej uchopil za rameno a tu se Cay neudržel.

 

Se slovy: „Tak mám dojem, že ti jednu…!“ se vrhl na své věznitele. Měl sílu a navíc vztek a tak, i když se na něj sesypali jako vosy na med, házel s nimi jako by byli pouhá pírka. V tom se ozvalo jeho jméno.

 

„Cayi!“ vykřikl Ljoša, který si bohužel pozdě všimnul, co se stalo. „Neblázni! Proboha Cayi, zadrž!“ křičel na něj a snažil se ho odtrhnout. Přitom koutkem oka zahlédl, jak se k nim blíží další skupina Stínů. „Cayi! Nech je na pokoji! Cayi! Děláš to ještě horší!“

 

Marně. Pilot rozběsněný svým vězněním i marným odporem neviděl, neslyšel.

 

Ljoša, kterého od něj odtrhli už potom mohl jen bezmocně přihlížet, jak jeden z přišedších Stínů jej čímsi udeřil do zad. Cayovi se podlomily kolena a svezl se na podlahu. Stínové se nad ním seskupili a bylo jasné, že s jejich připadnou mírumilovností v této chvíli počítat nemohou ani omylem. Jeden z nich vytáhl cosi jako obušek. V té chvíli se Ljoša vrhnul vpřed.

 

„Nechte ho!“ vykřikl prudce a zakryl přítele vlastním tělem.

 

„Ljošo, jdi někam! Ať ti ještě neublíží…“ zamumlal Cay nesouvisle, ale to už ho technik táhnul na nohy. Stínové si zřejmě pomstu rozmysleli a spokojili se s tím, že je obklopili ze všech stran a zrychlili tempo. Cay se o Ljošu opíral a nebýt toho, že ho ukrutně bolela hlava i záda… Tak by si naplno vychutnával jeho blízkost. Raději se rozhlédl kolem. A pak rozzlobeně zahučel.

 

„Vedou nás jako eskorta!“

 

„A divíš se?“ zavyčítal mu Ljoša jemně. „Kdo ví co s námi teď bude… Neuhodil tě moc?“ podíval se mu starostlivě do očí. Cay je provinile sklopil.

 

„Ani ne. Omlouvám se. Za všechno můžu já…“

 

„Pitomče!“ Ljoša mu dal přes přilbu pohlavek. Cay si povzdechl. V té chvíli si uvědomil jednu věc. Je mu naprosto šuma fuk, co bude s ním, ale to, že je v ohrožení i Ljoša… Nejraději by si nafackoval.

 

 

 

Najednou se dosud tmavá chodba rozjasnila a oběma přátelům se zjevilo cosi jako shromáždění Rady v odletové hale, jak si to aspoň v duchu řekl technik.

 

Nahlas své pocity vyjádřil slovy: „K čertu! Cayi?!“ Obrátil se na pilota, ale ten jen bez dechu zíral na jejich nejbližšího strážce, který odložil masku a teď se na ně zářivě usmíval. Zapomněl úplně na svoje myšlenky. Tohle bylo příliš ohromující.

 

„Ljošo!“ vykoktal ze sebe užasle a mimoděk zavrávoral. „To snad není pravda! Já asi spím!“

 

„Vždyť vypadají úplně jako…“ technikovi došla slova.

 

„Jen to řekni!“ vybídl ho mdle Cay. „Úplně jako lidé!“ dořekl poté sám, protože Ljoša jenom zíral neschopen slova.

 

  Hala byla opravdu plná lidí a doprovod Stínů, který sem Caye a Ljošu dovedl hromadně odkládal masky. No ano, ty „Stíny“, ty beztvaré postavy, co tak vyděsily Granta, technika, inženýra Shorta a potažmo i Radu a Martona, to byly pouhé masky. Skafandry.

 

„Welcome friends in Kallisto!“ pronesl nejstarší z přítomných obřadně. Byl to statný muž s vousy na prsa, ale vítal je jako přátele. Znamená to snad…! Že všechny předpoklady, na jejich základě jsou tady, byly mylné?

 

„Slyšíš to taky, Cayi?“ zeptal se Ljoša nevěřícně. „To je anglicky?!“ dokončil myšlenku.

 

„Yes!“ přitakal pilot, který si dal zdravou zásadu – už se ničemu nedivit. „Stará řeč mé vlasti!“

 

Od dob propojení všech národů – přes protesty odpůrců globalizace – kdy se utvořila jednotná řeč, která byla jakousi směsicí všech hlavních jazyků světa, byly jednotlivé řeči považovány za nějaká nářečí jednotlivých zemí a oficiálně se nepoužívaly. Byla to zvláštnost, každé země. Ale tady jsou na Kallistu! Tisíce tisíců kilometrů od Země! Proto byl Cay tak překvapen, doslova ohromen, když slyšel prastarý jazyk svého národa. Stařec s úsměškem pozoroval jejich překvapení a když se dost vynadíval začal mluvit čistou angličtinou.

 

„Odkryjte si hlavy!“ vyzval je. „Náš vzduch je pro pozemšťany dobrý…“

 

„Jak to víte?“ vyjekl technik, který už byl ze všeho tak vedle, že se ptal sám sebe snad se doopravdy nezbláznil.

 

„Jak to víte, že jsme přišli ze Země?“ pomohl mu pilot.

 

„Jmenuji se John Tailor,“ řekl muž zcela klidně i když tím nedával odpověď na pilotovu otázku. „Hned vám všechno vysvětlím!“ dodal laskavě, když viděl, že se stále tváří udiveně.

 

Oba kosmonauti přijali nabízené místo a stařec se chystal mluvit, když v tom je přerušilo ostré zabušení na dveře.

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Starvation, 22. 8. 2010 21:41)

No tys mi dala! Ti povím, že v jednu chvíli jsem měla fakt nutkání vlézt pod stůl a zabarigádovat se (trochu to zpříčinil i ségry efektivní příchod do pokoje: "Huhuhu! Bojíš se mě?!" - to ona ráda takhle děsí svou mladší "sestřičku" :'( )
Každopádně, pěkné. Nebudu lhát, že kdyby ta monstra nebyly jen skafandry, byla bych nadšenější - vzrůůůšo a Ljoša v nebezpečí? Rau!
"Cayi! Cayi! Pomoz mi!" křičel panicky Ljoša, jen co ho od přítele odtrhly Stíny. A než se Cayi nadál, byl jeho přítel fuč..! Rychle se kolem sebe začal ohánět a než bys řekl švec, prchal věznitelům z dohledu. Třískl do dveří, za kterými jeho přítel zmizel, a když se vrata s hlasitým zaduněním rozlítly, spatřil Ljošu v rouše Adamově a za jeho krásně vypracovanou prdelkou jednoho z těch Stínu. Při pohledu na pozici, v jaké se jeho kamarád nacházel, se v něm vzedmul vztek. Sepnul dlaně v pěst a....
Po půl hodině...
"Ljošo! Promiň! Promiň!" omlouval se Cayi mechanikovi.
"V pořádku," odpověděl mu s klidem. Přitáhl si ho na svou nahou hruď a pravil: "Ale teď dokonči to, co oni začali"...
Ach...ano...*Starvina perverzní verze* (*-*) xDDD
Tak kdyby to bylo takhle, bylo by to dokonalý XDDD

I na podruhé

(Fussi-chan, 5. 2. 2009 18:10)

je to stejně perfektní a stejně napínavý!!! Moc a moc na to, abych teď přestala číst, takže jdu na další dílek!!! Chííííí ^^

no tý jo...

(E..., 8. 11. 2007 22:50)

a je to tady, přimělas mě změnit názor na sci-fi...vážně sem nečekala, že to bude tak rychlý. ale vzhledem k tomu, jak tohle bylo úžasný se tomu nedivim... úplně úplně úžasný a navíc ljoša... prostě bezva kombinace, co říct víc?

..........

(mája, 13. 8. 2007 12:40)

Super. Tahle povídka je úplně úžasná a Cay s Ljošou taky. Prostě máš super nápady. Nevím, co víc ti na to napsat, prptože všechny tvoje povídky jsou krásné. A marton s Thomasovou...No coment. Jen musím říct:Co se škádlívá to se rádo mívá.Tak těším se na další díl

*****

(Keiro, 9. 8. 2007 21:06)

Ehm... ehm... Takže jak bych začala. Jasně už vím: Ljoša a Cay forewer and ewer. :D Prostě the best postavy. Jsem rozhodně zvědavá jak se to mezi nimi vyvine dál, jiskřičky tam jsou dost jasné, takže doufám, že bude víc než jen ty jiskřičky. :) Ale jako hádky mezi Martonem a Thomasovou! Špica. Fakt brilantní. I když její slabost ve chvíli, kdy málem přišla o nohu... Super. Určitě se těším na další pokračování. Jsem totiž zvědavá, jak se tam dostali. I když mám soukromey tip, ale radši si ho nechám pro sebe, abych neplácla nějakou blbost.
Jak to vlastně bude s Táňou a Petrem? Začne to tam taky jiskřit? Doufám, že ano jsou totiž sympatický páreček.
Poslední kec: KOUKEJ PSÁT DÁL BO NA TEBE NABĚHNU A UVIDÍŠ. :)

Tsss

(Kat, 29. 7. 2007 23:45)

Takhle nás napínat. To se dělá a zrovna před tím jak se tam vzali. Víš čekala jsem něco jako stíny, tykadélka, zelenou kůži a oni jen lidé a o to je to zajímavější. Jak se tam dostali? Co tam dělají? Jaké mají poslaní? Čekám vysvětlení.
Jinak krásně to jiskří mezi Cayem a Ljošou.. asi se stanou mými oblíbenci jasně až po Mortonovi a Ing. s Mortonem taky nazahálejí. To jsem zvědavá jestli se ty ledy obrousí.
Moc se mi to líbí a nemohu se dočkat pokračování takže Gambare!!!
Není nad staré dobré klasické si-fi.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA