Jdi na obsah Jdi na menu
 


V.: Falešní zachránci

7. 10. 2007

Uběhlo několik dní, nabitých dusnou atmosférou. Posádka Tritonu se hned následující ráno spojila se Zemí, podala stručné vysvětlení událostí na Kallistu i kolem něj a vyžádala si další zásoby i technické vybavení a pár odborníků. Pak se všichni pustili do práce, aby přibližně zmapovali některá zařízení a materiály, které na planetě zůstaly, po kvapeném odletu okupantů.

Přestože se jeho současní obyvatelé pokoušeli učinit v tomhle směru alespoň nějaké kroky moc platné to nebylo, zvláště když mezi nimi nebyl nikdo, ani s minimálním povědomím o takových věcech. Tak se do toho posádka Tritona pustila s plnou vervou.

Jenže jak kdysi inženýrka správně předpokládala, Torové byli na mnohem vyšším stupínku technického vývoje a vědci, jakkoli školení, byli pořád jen vědci a ne profesionální technici. A inženýrka Thomasová s Ljošou Andrejem byli pořád jen dva a to ještě každý s úplně jinou specializací, než byla právě zapotřebí. A tak dny a hodiny plynuly, aniž by se průzkum pohnul nějak výrazně kupředu. A navíc se nad všemi vznášel zvláštní, skoro až zlověstný přízrak teď už naprosto neskrývaného nepřátelství, ale taky tichého, nevysloveného smutku.

 

Marton s inženýrkou se sobě vyhýbali co to šlo a když už se přece jen museli setkat, vzduch jakoby ještě víc zhoustnul jejich nepřátelskými pohledy. Teď už spolu vůbec nemluvili, natož aby se hádali, ale to mlčení bylo ještě horší, než jejich předchozí výměny názorů. To jak se probodávali pohledy, jak se jeden druhému vyhýbali obloukem… Kdyby si snad někdy měli podat ruku, tak si je vzájemně zlomí. Z obou sálala nenávist, jak z ohně teplo.

 

Ljoša s Cayem na tom nebyli o mnoho lépe. Ale z nich prozměnu čišelo tiché, odevzdané zoufalství. Oba chodili jako bez duše a oba cítili na hrudi podivnou, tupou ránu. Jeden, protože si myslel, že ztratil přítele, a druhý, protože věděl, že přítele ztratil.

Cay vzdor Ljošovým slovům, že by nerad zničil jejich přátelství věděl, že už přátelé být nemohou. Věděl to tak jistě, jako věděl, že příčinou je on sám. Že už se na Ljošu jako na přítele dívat nedokáže. Čím víc času uplynulo od jejich objetí v temné chodbě a na ošetřovně, tím víc si to uvědomoval. Na to, aby se člověk zamiloval do druhého prý potřebuje kolem tří minut, myslel si trpce. Mně na to stačilo třicet vteřin… Abych si to uvědomil.

Ale láska také znamená respektovat přání druhého.

 

Každý chodil, jako pod poklopem, každý v sobě držel emoce na uzdě. Každý se snažil soustředit jen na úkol, který mu byl přidělen. Ale hodiny a dny dál plynuly a výzkum se pořád dál nepohnul. Když k tomu přičetli panující náladu, začala postupně celá posádka, včetně neúnavného profesora, vtipkujícího Petra a usměvavé lékařky, propadat malomyslnosti, na rozdíl od Kallisťanů, kteří tohle všechno snášeli až s filozofickým klidem. Petr to odhadoval tak, že se za ty roky u Torů museli naučit mít prostě trpělivost. K malomyslnosti se časem přidala i zlost.

 

„Krucinálherdekfagot! Už se s tím moříme týden a pořád houby vím, co to vlastně je!“ zvolal jednoho dne technik naštvaně, když se už popáté snažil sundat kryt z jednoho zařízení, o kterém opravdu nemohl říct, co to vlastně je a k čemu slouží. Vztekle praštil šroubovákem do rohu a sám si sedl do druhého.

Měl vztek na celý svět, sám na sebe, na tuhle zatracenou planetu, na Martona s Thomasovou a taky… No ano, taky se zlobil na Caye. Na tu jeho zatracenou tvrdohlavost! Zlobil se na něj a sám dobře nevěděl proč. Možná proto, že to asi viděl všechno moc jednoduše. Ale kdyby se ho teď zeptal, co vlastně vidí tak moc jednoduše, nedokázal by mu odpovědět. Prostě se jen zlobil. Pak zvedl hlavu a pohledem se střetl s Tailorovou vnučkou Lenou.

„Promiň,“ zamumlal nabručeně. „Nechtěl jsem být hrubý…“

Dívala se na něj zvláštně. Připadal si skoro jako pod rentgenem, že mu vidí až na dno duše a tam věci, které by nejradši skryl, před celým světem. Protože samozřejmě už asi po stopáté za tenhle den myslel na Caye. Jak jinak.

„To je v pořádku,“ usmála se náhle a ten zvláštní pocit průhlednosti náhle zmizel stejně, jako se objevil. „Snažím se tomu přijít na kloub už pár měsíců. Taky jsem se vztekala. Ale na druhou stranu, copak já můžu za to, že byli Torové tak zákeřní a nenechali tu návod k použití?“

Ljoša se dal do smíchu. „Tedy ty opravdu víš, jak člověka dostat z deprese!“ chechtal se, až se za břicho popadal. Pak se na ni usmál. „Pravda. Návod k použití tu nenechali, ale to by v tom musel být čert s Martonovou hlavou a jeho bába v podobě inženýrky Thomasové, abychom nakonec nepřišli na to k čemu to vlastně je!“ prohlásil bojovně a začal znovu prohrabovat útroby zařízení, až to chrastilo.

 

V jiné budově, na opačné straně komplexu, probíhal výzkum neméně zuřivě. I přestože ho prováděly dvě osoby, které by tam asi nikdo nečekal. Táňa s inženýrkou Thomasovou. Budova byla cosi jako místní nemocnice. A inženýrka si raději honem honem vzpomněla, jak zní její úplná specializace, a šla dobrovolně šroubovat kryty, než by musela rozebírat zařízení na velínu, kde se hojně vyskytoval Marton.

„Můžete si psát, Táňo,“ stiskla klávesu a začala pomalu diktovat technické údaje. Lékařka přikyvovala po očku sledovala, jak přemísťuje senzory a k okrajům stránek připisovala drobným písmem latinské komentáře. Jinak spolu moc nemluvily.

Táňa nevěděla o čem a střílet naslepo se jí nechtělo, inženýrka měla ještě v živé paměti Martonův úsměv zahalený párou a musela násilím zahánět představy jeho rtů. Ale protože už jenom z myšlenky na něj se jí zmocňoval vztek, mlčela, jelikož do toho nechtěla Táňu zatáhnout. Tohle je jen mezi ní a Martonem, jeho dcera s tím nemá co dělat. Tak mlčela. Místo toho si dávala setsakramentsky dobrý pozor, aby někde neudělala chybu. Jako by jí kapitán stál s ironickým úšklebkem za zády. Ale když se dostaly až k předmětu, který připomínal pozemský laser, jindy spolehlivý počítač odmítl spolupracovat.

„Tak jo!“ řekla odhodlaně Marcia když viděla černý monitor a výstražnou kontrolku. „Musíme na to ručně,“ vzala šroubovák a začala co nejopatrněji odstraňovat kryt ovládání.

„Nechcete to nechat na jindy?“ zeptala se jí lékařka, po několika minutách. „Můžeme to dodělat zítra, už jsme se dneska nadřely dost.“

„Ne to je v pořádku, to ještě zvládneme,“ odbyla jí.

„Táta říkal abyste se nepřepínala. Že je to zbytečné a byla by vás škoda,“ pronesla Táňa tiše.

„Skutečně?“ zeptala se inženýrka s nepřehlédnutelnou ironií v hlase. „Jaká laskavost. Že mu vyřizuji to samé: ať se nepřepíná – bez kapitána, by to totiž nešlo!“ procedila skrze zaťaté zuby, zatímco bojovala se šroubky.

„A je to!“ vydechla pyšně po dalších deseti minutách perné práce. Vzala konečně senzory a opatrně je nasadila na příslušná místa. „Táňo!“ zvolala užasle, když se jí před očima začaly míhat neuvěřitelné křivky hodnot. „Pojďte se na to podívat! Tohle je naprosto fantastické!“

Lékařka přiběhla a zadívala se na monitor.

„Co tomu říkáte?“ zeptala se jí inženýrka. „Že tohle má nesmírnou cenu!“ řekla Táňa.

„A co to vůbec je? Tedy z lékařského hlediska.“

„Podle tohohle,“ ukázala lékařka na periodu, „máme před sebou zařízení na regeneraci buněk.“

„To znamená, že to dokáže vyléčit třeba rakovinu?“

„Přesně tak. Tohle je přístroj, který se lidstvo snaží marně po generace sestrojit,“ vysvětlila.

„Chápu!“ řekla inženýrka. Pak přepnula na spojení s velitelským můstkem, kde se nacházel Marton a předala sluchátka Táně. Sama se odsunula pěkný kus dál, jako by ji už jen jeho hlas mohl kousnout. Nebo hůř. Znovu políbit.

„Haló?“ ozval se vědec.

„Táto, aniž by to asi Torové tušili, nechali nám tady nesmírně cenné poklady,“ hlásila Táňa.

„A víte s tím rady?“ zeptal se Marton.

„Moc ne,“ přiznala lékařka.

„To je paráda!“ rozmrzelé zabručení. „Chlapci s tím taky nemohou hnout! Už aby tu byly rakety s našimi odborníky. I když se musím přiznat…“

„K čemu, táto?“

Ztlumil hlas. „Že v inženýrku Thomasovou jsem vkládal obzvlášť velké naděje.“

„Dělá co může, ale s tím vybavením co máme…“

„Vím, vím.“

„Ano, dělá co může, kapitáne. A když teď dovolíte, zase by šla pracovat,“ zmocnila se náhle Marcia sluchátek. Táňa zkoprněla.

„A mimochodem, s tím přepínáním. Pozor byste si měl dát hlavně vy. Víte, jak se to říká – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Nashle.“ A vypnula spojení, aniž by vědec, nebo lékařka stačili cokoliv namítnout.

„Co to sakra mělo znamenat?!“ povolily nervy i jindy tak usměvavé Táně.

„Nic víc, nic míň, než že bych tohle chtěla dodělat a jít si lehnout. Jsem na nohou dvanáct hodin v kuse. Prostě se mi chce spát.“

„Můžeme to dodělat zítra a vy si můžete jít lehnout hned. Ale tohle byla trochu neomalenost, nemyslíte si?!“

„Ne.“ Marcia Thomasová to řekla tak ledovým hlasem, až Táňu zamrazilo. Ale pak se jí podívala zpříma do očí.

„Poslyšte… Co se vlastně stalo? Mezi otcem a vámi? Má to něco společného s tím Marsem?“

„Promiňte, že to říkám takhle, ale do toho vám nic, vůbec nic není. Jen to řeknu asi takhle – váš otec mě velice zklamal. Nerada to říkám, ale je to tak. A vy uděláte líp, když se zeptáte přímo jeho. Já nejsem kompetentní podávat vám vysvětlení.“

 

V hlavním sále Marton udiveně vypnul vysílačku. Její rozloučení i nenadálé zavěšení ho šokovalo. To, že z jejího hlasu sálala taková nenávist… A smutek, dost možná. Neví sám.

„Špatné zprávy?“ ozve se vedle něj sedící John Tailor.

„Dalo by se to tak říct,“ vypraví ze sebe zkoprnělý Marton.

Proboha. Až takhle daleko to zašlo?

Zašlo to tak daleko, jak jste vy dva dovolili. Nic vám nebránilo sednout si a vyříkat si to.

Jenže copak… Copak s ní byla rozumná řeč?

A s tebou byla? , odpoví svědomí.

Marton by se nejraději chytl za hlavu a nebyl. Ale nemůže. Protože není jen tak někdo. Je kapitán a na jeho bedrech leží veškerá odpovědnost. A před sebou neuteče. Otočil se zpátky k vůdci Kallisťanů a chtěl pokračovat v rozhovoru, když v tom byli přerušeni podruhé. Odněkud zezadu se ozvalo prásknutí dveřmi a vzápětí se k nim přiřítil udýchaný mladík.

„Johne Tailore! Johne Tailore! Radiostanice přijímá neznámý signál!“ Oba vyskočili, ale Marton byl pohotovější s odpovědí.

„To budou rakety ze země! Konečně!“ Stařec se na něj podíval.

„Doufejme,“ prohlásil poté a v jeho hlase byly pochyby. Moc dobře si vzpomínal na vztek, který Torové měli, když museli prchnout z planety. Moc dobře si vzpomínal… A hned první radiologova slova rozmetala Martonovy úvahy a potvrdila jeho obavy.

„Je to neznámý signál, ale používají vlnu Torů úzce směrovanou na Kallisto,“ ukázal na obrazovku. „Tady ta tečka, tady ta za Uranem, tak ta to vysílá.“

„Tak je to pravda!“ vydechl John Tailor. „Vrátili se. Vrátili se pomstít!“ Zuby mu náhle zajektaly hrůzou a celý se zapotácel. Marton ho zachytil.

„No tak! Uklidněte se přece! Ještě jsou dost daleko. Nevíme nic určitého,“ konejšil ho. Ale stařec prudce zavrtěl hlavou.

„Ne! Ne! Oni přicházejí! Vracejí se!“

„Jestli ano, tak vám pomůžeme.“

V té chvíli jako by si Tailor uvědomil jeho přítomnost. Křečovitě jej chytil za paži. „Ne! Vy musíte pryč! Musíte se vrátit! Varovat svoji zem!“ „

Sežeňte mi někdo někde moji posádku,“ nakázal Marton překvapenému radiologovi a sám odvedl zničeného starce ke křeslu. Ten byl bledý a ruce se mu třásly, až vědec dostal strach, aby to nemělo nějaké následky.

„To bude v pořádku.“

„Ne, to vy nechápete! Nemůžete chápat!“ odpověděl stařec slabě, ale důrazně. „Vy musíte okamžitě odletět zpátky k vám. Oni nechtějí mír. Chtějí válčit, ničit, ovládat! Chtějí, abyste žili ve stejném otroctví, jako my. Tady se jim neubráníte! Tady je nezastavíte! Tady ne… Musíte zpátky, varovat svoje lidi!“

„Jenže to je nemožné. Právě my jsme měli Zemi ubránit před podobnými útoky. Od vás, od Kallisťanů. To byl náš úkol – zjistit, zda pro nás nebudete nebezpeční. Na Zemi nemáme dostatečné vybavení. Nejsme na tak vysoké úrovni, jako Torové… Volat na Zem nám nepomůže. I kdyby skutečně vyslali rakety, bude to trvat tři týdny, než se sem dostanou. Musíme se jim ubránit sami! Tady! A dokážeme to! Opravdu to dokážeme!“

John Tailor jen zavrtěl hlavou. Ale k protestu se už nedostal, protože se ve dveřích objevila téměř celá posádka Tritona. Chyběl jenom jeden člověk…  

 

Profesor Bredel nevěřícně hleděl na monitor. Aspoň, že překládací program funguje, pomyslel si ohromeně a dál četl.

„To je vážně neuvěřitelné,“ vydechl poté. „Až tohle přivezeme na Zemi…“ Nestačil si představit, co se stane pak, protože se mu nad hlavou náhle rozsvítila kontrolka.

„Pozor! Nebezpečí! Pozor! Nebezpečí!“ pronesl kovový hlas. A pak se náhle neprodyšně uzavřely dveře. Profesor zaklel. Stejně jako pár týdnů předtím Ljoša s Cayem, i on byl nyní v pasti.

 

Marton několika stručnými větami osvětlil celou situaci, která vskutku nebyla moc optimistická, stejně jako její případné důsledky.

„Musíme být připraveni na vše,“ zakončoval svůj proslov. „I na boj za svobodu Kallisťanů a ubránění svobody Pozemšťanů!“

John Tailor se mezitím částečně vzpamatoval z prvního ochromení a zase se ujal velení nad svými lidmi a zabránil, aby tak na planetě vypukla hysterická panika. Sice dal vyhlásit poplach, ale zároveň vydal také příkazy k obraně, aby trochu rozlil naději, že všechno ještě není ztraceno, přestože sám mnoho víry neměl.

„Musíme, ale zachovávat obezřetnost,“ obrátil se k němu Marton. „Na signál, každopádně odpovězte!“ Pak se podrbal na hlavě. „Možná, že zaútočit nechtějí…“

Stařec nadzdvihl obočí, jako že pochybuje, ale kývl na radiologa. Vědec se zase otočil ke své posádce.

„Tak jak jste daleko?“ uhodil nejdříve na Petra s Cayem, kteří studovali válečnou techniku.

„No,“ začal Markovič opatrně. „Docela dost. Vyzkoušeli jsme pár děl na meteorech, takže sice nevíme, co to udělá s lodí, ale páru to má slušnou.“

„Dobrá, takže zaujměte pozice a buďte připraveni na můj pokyn zahájit palbu.“ Pak přesunul pozornost na Ljošu s nímž dorazila i Lena. Nevšiml si, že není sám. I Cay se na něj zadíval a v jeho očích byl smutek. Ljoša dělal, že ho nevidí. Za prvé mu nechtěl ublížit ještě víc a za druhé se prostě nevyznal sám v sobě.

 

„Vy jste na tom jak?“

„Obranná technika žádná, ale našli jsme rušičku silového pole, štítů a tak podobně. Ještě zbývá přijít na to, jak ji uvést do chodu.“

„Ještě taky nějaké menší věci, plány jejich křižníků a podobně,“ doplnila ho Lena.

„Výborně, předejte je těm dvěma, ať vědí kam mají mířit.“ Marton je mávnutím ruky propustil a obrátil se k dámám, které tam zbyly. Obě vedle sebe stály s kamennými obličeji, až Martona napadlo: Jak moc Táňa podědila jeho povahu?

„Pro nás žádné pokyny, kapitáne?“ přerušila jeho úvahy s úsměvem. Takže asi zas tolik ne. Ale asi menší výměnu názorů měly. Jen by mně zajímalo, zda se týkala mojí maličkosti. Určitě, podle toho jak se tváří inženýrka.

„Žádné. Jenom prosba, abyste se držely někde stranou,“ pronesl opatrně.

„Nevyhovuje se!“ zamítla jeho žádost lékařka rázně. „Obrana proti Torům je přece záležitost všech!“ Marton pod jejím výhružným pohledem raději ustoupil a poslal ji najít profesora Bredela, který se ztratil neznámo kam. Když odešla, zadíval se po straně na inženýrku.

 

Ta stála opřená o jeden z pultů ruce založené na hrudi a měřila si ho chladným, povýšeným pohledem. Bylo to jejich první setkání tváří tvář od „incidentu“ v koupelně. Marton se ošil.

„Copak? Je vám nevolno kapitáne?“ zeptala se ho sarkasticky. „Vždyť to pro vás přece není žádná novinka. Pár životů, co to je? Pouhá lapálie, nebo snad ne?“

„Ne. Je mi naprosto dobře. Jen přemýšlím, co s vámi mám udělat.“

„Se mnou? Nechtějte mně rozesmát… Spíš se nabízí otázka, co udělám já s vámi…“

„NIC SE MNOU NEUDĚLÁTE!“ ohradil se Marton důrazně.

„Ne? Tak to tedy ještě nevím. Pořád je tu ta zpráva, na to nezapomínejte!“

„Tak heleďte dámo!“ vědec se neovládl a přirazil ji ke stěně. „Nezkoušejte mně vydírat! Jasné?! Do té zprávy si klidně napište co chcete, napište si, že jsem vás zneuctil, nebo co, vy panenská byrokratko! Ale nezkoušejte na mně tohle! Myslíte si, že nevím, že máte hodnotit celou posádku?! Ale na ně ani nesáhnete! Jestli si chcete vyřizovat účty, tak jen a jen se mnou! Je do toho netahejte! Rozuměla jste mi?!“

Thomasová pod jeho rukou ztuhla. Teď to přehnala. Oba to přehnali. Ale že si o ní myslí tohle… To se jí dotklo. Vyprostila se.

„Vážně si myslíte, že bych toho byla schopná? Fakt si myslíte, že vůbec, ale vůbec nemám charakter? Že jsem jenom bezpáteřní, byrokratický poskok Rady? Jste ubožák Martone, jestli si to fakt myslíte! Já…“ vystartovala ke dveřím, ale pak se ještě otočila.

„Já nemám tak omezený rozhled jak si myslíte. A rozhodně … Nikdy bych vás nevydírala. Přestože to tak vyznělo. Úmyslně. Budeme si skládat účty, ale až na Zemi a jinde. Na vaši posádku bych v životě nesáhla. Tu zprávu jsem napsala hned první den letu, kapitáne. Nejsem poskok rady, ani donašeč. Chtěli vědět, jestli let probíhal podle směrnic? Měli si vybrat někoho, kdo je umí. Já neznám ani jednu. Tudíž jsem nemohla napsat, které jste porušil a které ne …“ otevřela dveře a vyklouzla ven.

 

Marton chvíli stál, lapal po dechu a pak se za ní rozběhl. Dohonil ji pár kroků za dveřmi.

„Inženýrko! Počkejte!“ zakřičel.

Zastavila se a otočila.

„Dlužím vám omluvu. Ale měla jste pravdu. Budeme si skládat účty, ale ne tady. Tady jsme v ohrožení všichni. Mohla byste mi pomoct?“

„A s čím?“

„Myslím, že jako technik máte ještě i jiné kvalifikace, o kterých Rada neví. Umíte to s rádiem?“

Kývla.

„Pokuste se navázat s nimi obrazové spojení. Já… Zdejší obyvatelé s tím sice zacházet umějí, ale myslím… Je to důležité. Nezbytné. Nemůžeme přece útočit…“ nedopověděl, protože si uvědomil, že mu neuvěří. Ne potom, co všechno se mezi nimi odehrálo. 

Neřekla ani slovo, jen se vrátila do sálu a posadila se k ovládacímu pultu. Chvilku přemýšlela, kreslila si po radiové síti nejrůznější obrazce a pak stiskla pár spínačů. Chvíli zase kreslila a zase něco zmáčkla. Ohromení Kallisťané sledovali její počínání, ale pak jim došlo, že se snaží z hlubin signálu a tečky na radaru vytáhnout neznámou loď. A když se zařídili podle jejích pokynů, tak po chvíli pyšně hlásili: „Máme je!“

„Vyšlete výzvu ke spojení.“

„Vysílání. Žádná odezva! Co teď?“

„Opakovat! Nechce se mi věřit, že by opravdu útočili… Prostě nechce. Vždyť musí vědět, co tady nechali…“

„Možná si myslí, že Kallisťané se to nenaučili ovládat. Možná, že je prostě brali jako nižší formu života…“

„Nesmysl!“

„Žádná odezva.“

„A nepochybně míří sem!“ ukázal John Tailor na radar.

„Vidím. Opakujte naposledy. Pak budeme nuceni střílet.“

Thomasová kývla a znovu se pokusila o spojení. „Nic.“

Marton s povzdechem už už sahal po vysílačce, když v tom najednou obrazovka zašuměla.

„Halo! Halo! Obyvatelům Kallista! Zde přátelé z planety Lea!“ ozvalo se z reproduktoru. „Halo! Halo! Obyvatelům Kallista! Zde vaši přátelé z planety Lea!“

 

John Tailor nevěřícně zdvihnul hlavu a pak se vrhnul k přijímači.

„Halo! Zde John Tailor! Vůdce Kallisťanů!“ vyhrknul do mikrofonu dřív, než mu v tom Marton stačil zabránit.

„Joh Tilor! Jo jsem rád, že vás slyšet. Vy vůdce zajatých Kallisťanů?“

Třesk!

„Falešní zachránci,“ zašeptal stařec.

„Cože?“

„Tohle nejsou Leané. Leané umějí vyslovit mé jméno… Vrátili se. Falešní zachránci!“ vykřikl a odhodil sluchátka daleko od sebe. „Jsme ztraceni!“

„Martone,“ zdvihla k němu oči inženýrka.

„Co je?“

„Rozdělili se. Je jich nejméně pět. Pět lodí. Zhruba stejné velikosti.“

„Kruci!“ vědec se obrátil k Tailorovi. „Jste si jistý, že to nejsou Leané?“

„Leané umějí vyslovit mé jméno…“ opakoval stařec náměsíčně. Marton a všichni přítomní natáhli uši.

„Halo! Joh Tilor! Jste tam?“ ozvalo se z reproduktoru. „Halo! Joh Tilor!“

Marton se pohledem domluvil s inženýrkou. Pak vzal sluchátka a pevným jasným hlasem oznámil: „Na Kallistu už není zajatců. Tito lidé jsou pod ochranou Pozemšťanů! Vzdejte se! Odpor vám nebude nic platný!“ na čele mu vyrazil pot.

Jestli mu neuvěří…

 

„Cha cha cha!“ ten smích byl suchý, jako troud. A umělý. Byl to jenom paskvil smíchu. Martonovi se protočil žaludek. Evidentně mu neuvěřil. Hlas se změnil. Přátelská intonace zmizela. V téhle chvíli slyšeli skutečný hlas, skutečného Tory. John Tailor se při něm roztřásl ještě víc.

„Ne. Dobrá Pozemšťané. Vám nebude odpor nic platný. Vzdejte se, nebo zničíme celé Kallisto a vás taky. Nemůžete se nám ubránit! Toto je poslední výzva! Vzdejte se!“

„Nic nám nezakazuje to aspoň zkusit,“ zašeptal Marton, překvapený tím tvrdým, kovovým, nepřirozeným hlasem, který mluvil dokonalou angličtinou.

„Nevzdáme se! Ne bez boje!“

„Pak budete zničeni a celá vaše planeta Země také. Do jednoho zemřete.!“ Pak bylo ticho.

„Vypnul to…“ zašeptal Marton. Pak hrábnul po nějakém spínači.

„Petře! Cayi! Jakmile budou na dostřel, palte! Vůbec o nic se nestarejte a našijte to do nich, co to jen půjde! Rozumíte! Co to dá!“ Přepnul. „Ljošo! Předejte Cayovi s Petrem ty plány, co jste našli! Ty lodě musíte sestřelit! Rozumíte! Do jedné! Proč? Protože jinak… Jinak bude celé Kallisto zničeno a Země je druhá v pořadí!“

 

Na palebném stanovišti si mezitím dávali piloti cigaretku.

„Jestli to bude mít takový účinek jako na těch meteorech, tak bych nechtěl být v kůži tamtěch,“ řekl Petr a ukázal do vesmíru, směrem kde tušili neznámou loď.

„Já bych nechtěl být v kůži nás všech, jestli nás porazí,“ odtušil Cay a potáhl ze své viržinky.

„Podle toho co tady všechno je nemají šanci,“ namítl Petr.

„Jo, ale nezapomínej, že tak setsakra dobře vědí, že my to všechno neumíme ani spustit, natož ovládat!“ oponoval mu přítel a zašlápl oharek.

„No jo ty mudrlante! Tys nějak zvážněl! Poslyš, nejsi ty zamilovaný?“

„Co tě vede, prosím tě! Pojď,“ vyzval ho. „Někdo musí mířit!“

Petr rovněž típl svoji cigaretu a postavil se pod nábojovou komoru, k dalekohledu. Cay si stoupl nad něj ke spoušti.

„Máme návštěvu!“ oznámil najednou Petr.

„Tak brzo?“ zeptal se ho.

„Jo! Mám je v zorném poli! Ještě chvilku… Hotovo! Pal!“ vykřikl.

Cay stiskl spouště. Vyšlehl záblesk oslnivého světla a něco jako ohnivé koule letělo vstříc lodi oválného tvaru s hroznem kulových těles.

„Zaměřuji… Pal!“ vykřikl znovu Petr a znovu zahřměl výstřel jako z děla. Loď sebou trhla, ale plula klidně dál – koule ochranný štít neprorazily. Petr nabíjel a Cayovi vyvstal na čele studený pot. Vzpomněl si na Ljošu. Měl jsem mu to říct. Měl…

 

„Kruci!“ budova se otřásla a Ljoša s hromadou plánů v podpaží se sesul na zem. Zhaslo světlo.

„Ljošo! Ljošo!“

„Leno, tady jsem!“ Někdo mu zakopnul o nohy a spadl vedle něj.

Náhle mu došel vzduch. Ani nevěděl proč. Prostě najednou nemohl dýchat. Vzpomněl si na svůj vlastní pád, na to co následovalo, na to co mu řekl Marton… Začal se zvedat, když v tom ho Lena objala kolem krku a vášnivě políbila. Instinktivně ji objal kolem pasu a polibek vrátil, ale náhle cítil, že to není ono. Že tomu něco schází. Takové to jiskření, které cítil s Cayem… S nikým jiný. Jen s ním.

A v hlavě měl náhle jasno. Ten zmatek, co ho celé týdny sužoval a nedával mu spát, byl najednou fuč. Prostě jako když se vypaří. Ljoša cítil, že v něm Lenin polibek vůbec nic nevzbouzí. Že jediný člověk, jehož polibek by ho rozechvěl a rozhřál až do hloubi duše, je Cay.

„Tak sis to uvědomil,“ poznamenala po chvíli Lena.

„Co-cože?“

„Umím tak trochu číst myšlenky. Torovský pokus, menší. A ty tvoje, ach panebože. Pořád se v nich zasekávalo jedno a totéž. On, jeho objetí, další objetí, tvoje pocity… A taky to, že si to musíš nějak ověřit. No a co bylo teda nejlepší? I když musím přiznat, že mu tě závidím. Líbáš sakra dobře.“ Ljoša zůstal zkoprněle sedět na zemi. Lena s ním mírně zatřásla. „Poslouchej! Ať si chceš namluvit cokoliv, tvoje pocity a tvoje tělo tě zrazují. Je tu jenom jeden člověk, který pro tebe znamená něco víc, než jen přítele! Tak proč si to nechceš připustit?“

„Já… Já…“ koktal Ljoša. „Jsme nejlepší přátelé už léta. Já jsem navíc starší a…“

„A to nějak vadí? Jestli ano, tak chci slyšet důvod! A to zatraceně dobrý důvod!“ Technik se nadechl a pak se bleskurychle zdvihl.

„Máš pravdu! Jsem pitomec, opravdový pitomec! Žádný důvod neexistuje! Vůbec žádný!“ vytáhl jí na nohy a pevně objal. „Díky Leno! Opravdu moc děkuji!“

„Už padej!“

 

Velitelský můstek se znovu celý otřásl. Na hlavou jim hvízdal signál poplachu a točila se výstražná červená světla. Stěny se pokryly jemnými prasklinkami…

„Veliteli! Nestíháme pálit! Jsme pod křížovou palbou, naše střely jim neublíží!“

„Pravé křídlo se totálně zhroutilo!“

 „Mají přesilu veliteli, zničili skoro muniční sklad!“

„Severní polovina města je zcela zničena! Lidé se stihli evakuovat!“

„Naléhavě žádáme rozkazy, štíty jsou nefunkční!“

Další bomba určitě spadla nedaleko nich. Marton cítil, jak se jim zem pod nohama zahoupala, praskl jeden ovládací pult a řítil se dolů. Bleskově strhl inženýrku i radiologa k sobě na podlahu a vteřinu na to se ozvala ohlušující rána.

 

„Kapitáne! Tady Petr! Dochází nám munice a ani jsme neprorazili jejich štít! Všechno kolem nás se hroutí! Kapitáne! Tady Petr! Jste v pořádku?!“

Thomasová chňapla po vysílačce. „Petře, tady inženýrka! Jsme v pořádku, ale pod palbou! Dorazily k vám ty plány? Posílali jsme s nimi Ljošu s Lenou!“

„Nic nedorazilo, madam!“

„Sakra! Palte dál! Palte do konce!“ zařval vedle ní ležící Marton. Další otřes.

„Všichni tu zemřeme! Všichni budeme zničeni!“ vyjekl John Tailor.

„Kruci nevzdávejte se! Dokud je možnost bránit se, tak se braňte!“ odpověděla místo Martona inženýrka Thomasová.

„Zasáhli archiv!“

„Pane blíží se další lodě!“

Místnost se znovu celá roztřásla a stěna vedle nich se zhroutila. Marton s Thomasovou se odplazili dál do středu. Inženýrka k sobě tiskla svůj notebook s vysílačkou. Teď to bylo jejich jediné spojení s těmi venku. V té chvíli Marton zbledl.

„Táňa! Kde je moje dcera?!“ vykřikl zoufale.

Thomasové zatrnulo až do morku kostí. Dovnitř se vřítil jeden z Kallisťanů.

„Johne Tailore, zasáhli už i hangár!“ sypal ze sebe nejnovější zprávy. „A objevují se další a další lodě! Neutočí, ale… Co máme dělat?!“

„Neviděl jste moji dceru? Blondýnka, modré oči!“ vykřikl Marton dřív, než stačil stařec odpovědět. Mladík se na něj podíval, ale pak zavrtěl hlavou.

„Ne, lituji, neviděl.“ Vědec se vyšvihl na nohy.

„Martone! Co to děláte! Zůstaňte tady!“ snažila se ho zadržet inženýrka. Marně.

„Moje dcera je někde tam venku! Přece po mně nechcete, abych ji tam nechal!“ A byl pryč. Inženýrka zalapala po dechu. Ten zoufalý pohled v jeho očích, než vyběhl z místnosti… Vzápětí za ním se zřítil železný trám.

Marcia za ním hleděla, ale pak se sklonila k vysílačce. Musí aspoň poslat zprávu na Zem!

„No tak dělej, dělej!“ mumlala si pro sebe, když odesílala všechna zjištěná data, vědecké zprávy a hlášení. „Dělej k sakru!“ Hypnotizovala obrazovku očima. A přitom postranně poslouchala všechna šumějící hlášení. Prolínalo se jedno přes druhé.

 

„Objevily se další neznámé lodě!“

„Zasáhli druhý muniční sklad!“

„Střílejí do Torů!“

„Severovýchodní polovina města je v plamenech!“

„Prorazili jejich štíty! Oni střílejí do Torů!“

„Druhý zásah, střecha archivu to nevydržela!“

„Jsme zachráněni!“

Slovo ,zachráněni‘ jí utkvělo v paměti. Přepojila se na kanál.

„Co jste to říkal?“ zeptala se bez dechu.

„Přiletěly ještě nějaké další lodě! Střílejí do Torů a už dva zlikvidovali! Vidím jejich vraky, jak padají dolů… Jsme zachránění!“ Podívala se na radar. Opravdu tam bylo asi deset neznámých lodí. Ztuhla. Ale pak se rozhodla.

„Dobrá…“ zašeptala sama pro sebe a přepojila na jejich radiovou vlnu. „Tady Kallisto! Tady Kallisto! Kallisto volá!“ ohlásila se. Chvilku nebylo slyšet nic, ale pak se ozval hlas.

„Tady Lea! Lea volá! Mohl bych prosím mluvit s Johnem Tailorem?“

„S kým prosím?“

„Johnem Tailorem, vůdcem Kallisťanů?!“

Marcia Thomasová si mohutně oddechla. Opravdu byli zachráněni.

 

- - - - - - - - - - - -

 

Torovská flotila, poslední odboj poražených kolonizátorů byla zničena. Povstalci z planety Lea přilétli včas, aby ještě zachránili životy Zajatců na Kallistu a definitivně porazili tyrany. Ale cena byla vysoká. Příliš vysoká.

 

Když Ljoša, který zůstal na okamžik uvězněný v jedné polorozbořené chodbě, vyběhl nahoru, neuviděl nic. Kolem dokola, všude kam dohlédl byly ruiny. Horní Město bylo zcela zničeno.

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.....

(Starvation, 26. 8. 2010 1:41)

Tak přestřelka "Kontroly" a Martona neměla chybu. Popravdě - být já na jejich místě, nevím, jak se zachovám. Asi stejně chladně, jako inženýrka...
Ljoša a Cayi...božínku, konečně to těm chlapákům došlo! Tedy především našemu technikovi, že? Ale ta Lena...grrr! Co to mělo znamenat, to její laškovný: "I když musím přiznat, že mu tě závidím. Líbáš sakra dobře."??? o.O Být tam u nich, už jí jedna přiletí! Nemluvě o její líbající scéně - grrrr! >_<
Jinak - ti tví Torové mě dostali do kolen. Zprvu tak úlevná myšlenka, že by to mohli být zachránci, a pak...tsss! Takový podvod! No já být na místě Tailora, zdrhám prvním expresem do vesmíru! *bobky u zadku* Naštěstí ale vše dopadlo dobře...tedy až na zničené město, že? Heh.
Každopádně představu děsivého anglického přízvuku Torů asi jen tak z hlavy nějakou dobu nevyženu...brrrr!

fíha

(E..., 9. 11. 2007 10:11)

no tak to bylo něco, měla sem co dělat, abych si nehryzala nehty! vážně úžasně napínavý a konec nejvíc. honem běžim dál, jinak to nevydržim...jen ať nido neumře!

****

(Keiro, 19. 10. 2007 19:50)

Zaúpění. Co mi to děláš? Takhle mi to utnout zrovna ve chvíli, kdy si Ljoša uvědomí, co cítí. A ješět ke všemu mi Caye necháš v Horním městě!! To není fééér. To tam nemohlo být aspoň slabé zašeptání "Cayi."? Místo toho tam Ljoša stojí jak tvrdý ypsilon a čumí (promiň Ljošo, nešlo to vyjádřit jinak). Takhle mi je trápit. Chuďátka dvě moje malinký.
Jo a to jak vyběhne Marton ven kvůli Táně se ti povedlo. :) A hrozně jsem si oblíbila inženýrku. Ne že bych jí neměla ráda už předtím, ale tady v tom díle se konečně projevila jako člověk a ne jako kus ledu. Jo a Lena taky zabodovala.:) Moc hezký, líbí se mi jak popisuješ tu atmosféru v lodi. Tak hezky pokračuj a těším se na další povídky. Pa

Všechno jen to ne...

(misako, 9. 10. 2007 20:48)

Nepřěžila bych kdyby si ty dva nemohli říct pravdu... Fakt ne. Je to nádherný, krásný a atmosféra - úžasná. Prostě špicovní a doufám, že na další díl nebudeme muset čekat další měsíc ;-)

tedy

(Kat, 8. 10. 2007 22:05)

klobouk dolu. Krásně napsaný a ten popis ponorkové nemoci na lodi. Nádherá. Atmosféra houstne a v lodi sváří s emoce. Jéjé jak z filmu a pak ti dva přátele rozdělení a nic víc, moc dobře a jestli si nepadnou do náruče tak nevím. Opiju se. A Morton s inženýrkou. Taky tomu dodávají atmosféru.
Pak boj a záchrana na poslední chvíli, napětí čekám co se stane a ono lodě Leanů. Moc dobrý. jen doufám, že tam v ruinách města nikdo nezůstal. Tedy no musí být tam kostry aspoň. Pokud možno živé. Co s mrtvýma že jo.
Ale koukám, že je skoro konec a mně budou chybět. Zvlášť kluci, ale dobře vím, že v záloze jsou povolány další povídky a já se na ně těším. Hip hip hurá další díl.

..............

(mája, 8. 10. 2007 14:38)

Horní město,doufám,že to není to,kde měl být Cay s Petrem?no prostě už se moc těším na další díl. Jen doufám,že to nedopadne špatně,to bych nepřežila.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA