Jdi na obsah Jdi na menu
 


IV.: Co se stalo?

7. 9. 2007

Prsk! A náhle byla tma tmoucí. Odněkud se ozvalo tlumené zaklení a tupý náraz.

„K čertu ženská! Co to zase vyvádíte?“ Když nebude nepříjemná ona na něj, bude nepříjemný on na ni, tak zněla Martonova filozofie pro tuhle chvíli, zatímco si třel naražený kotník a snažil se uklidnit rozbouřenou mysl. Viděl si asi tak na špičku nosu a to ho přivádělo doslova k šílenství.

„Rozsviťte tu zatracenou baterku, buďte tak laskavá. A nechte si ty hloupé vtipy od cesty!“ zavrčel.

„To nepůjde,“ oznámila mu Thomasová ze tmy klidně. „Pokud tedy nenosíte náhradní žárovky po kapsách. Máte na palubě hodně nekvalitní vybavení kapitáne. Praskl nám vodič…“

Marton se chytil za hlavu. „To je trest, že jsem jako malý odmítal jíst tu hnusnou kaši pratetičky Ingrid!“ zaúpěl zoufale.

O kus dál Thomasová zdvihla obočí. Pratetička Ingrid? Ten Marton je ale zvláštní patron. Vzpomínat na pratetičky v takovéhle situaci. No co, každý si ten stres ventiluje jinak. Ona si kupříkladu vzpomněla na sbírku svých šestadvaceti panenek, kterou odmítla vyhodit, když šla na kolej. Tedy, ale přesto – ventilovat své pocity takhle nahlas.

„Martone vy se nezdáte,“ prohodila tiše. V té chvíli něco tiše cvaklo a kolem nich se rozlilo slabé nazelenalé světýlko.

 

Od uvíznutí ve tmě, potažmo i další hádky je zachránil profesor Bredel se svou maličkou náhradní svítilnou, s datem výroby dvacet let zpátky. Oba je v jejím světle zpražil pohledem, ze kterého by zamrzl i ten zbytek moří, co na Zemi zůstal a ostentativně vykročil vpřed. Thomasové mimoděk uniklo uchechtnutí, ale pak profesora zadržela.

„Počkejte! Jsme to ale hlupáci!“ téměř vykřikla.

Marton si sice pomyslel své o množném čísle její výpovědi, ale rozhodl se, že tentokrát počká, jestli z ní nevypadne něco užitečného. Nadávat může ostatně vždycky. Ukázalo se, že tentokrát se mu ta trpělivost vyplatila. Thomasová totiž na zemi rozložila svůj kufříček, který s sebou vláčela celou jejich záchranou výpravu. Teď z něj vytáhla cosi, připomínající miniaturní satelit a k tomu počítač, už přiměřenější velikosti.

„Eee?“ vyhekl udiveně profesor. Pak si vzpomněl, že stejné zařízení ji viděl balit už na lodi. Ale co mu k tomu říkala, to už zase zapomněl. Inženýrka jeho rozpaky zaregistrovala.

„Už jsem vám to vysvětlovala, vzpomeňte si,“ prohlásila snaživě. Bredel vyloudil hloupoučký výraz a Marton se málem dal do smíchu, když viděl jeho vykulené oči.

„Ááááá! Víme přece, že tahle budova, nebo co, brání průniku signálu na loď. Ale co když to takhle funguje jenom ve spojnici mezi vnitřkem a vnějškem? To znamená, co když uvnitř budovy se signál palubních vysílaček normálně vysledovat dá? Aby něco zabránilo signálu proniknout na povrch, muselo by to mít stěny nejméně metr silné a ještě ke všemu z nějakého neznámého materiálu. To ta budova splňuje, ale jenom její vnější stěny. Ostatní jsou docela tenké, ne více než patnáct čísel… Takže by tady tahle věcička měla fungovat a najít ty dva, tedy spíše signál jejich vysílaček,“ vysvětlila to oběma doslova po lopatě. Marton ji poslouchal s ohromením.

„Takže přece jen nebude mít tak omezený rozhled, co?“ šťouchnul do něj Bredel. Vědec se zaškaredil a dál bez hnutí sledoval, jak se maličký satelit otáčí dokola.

 

„Mám je!“ ozvalo se za chvíli nadšeně. „Tedy spíše máme je!“

„Ukažte!“ v té chvíli se Marton zapomněl a klekl si vedle ní. Na monitoru byl počítačově nasimulovaný model jejich okolí do jednoho kilometru a asi tak sto metrů od nich blikaly dvě modré tečičky.

„Kde jsme my?“ zeptal se tiše.

„Zhruba tady,“ ukázala prstem. „Takže musíme na severozápad. Prostě se držet v tomhle směru, co to půjde!“ mávla rukou. Marton se zadíval na chodbu vedoucí přímo vzhůru. „Zatím ale musíme tudy. Co jiného nám také zbývá…“ Vyrazili a jenom jedna mysl byla klidná.

 

Šli o něco méně ostře, než předtím, protože Marton, nebo spíše ten džentlmen, který dřímal kdesi hluboko v jeho těle, si dobře uvědomoval, že inženýrčiny svaly asi protestují proti jakémukoliv pohybu. Ale kromě toho, že trochu pokulhávala se na ní nezměnilo naprosto nic.

Kruci, jak to, že jsem si ji ještě pořádně neprohlédl? , napadlo velitele z ničeho nic.

Protože byla protivná, jak tři měsíce neplacená činže , odpovědělo mu jeho sarkastické já.

Ale ve štychu tě nenechala , namítl džentlmen.

Jo, ale kdo myslíš, že si půjde k Radě pro vavříny a kdo vyprávět, jak to, že ti dva mohli zmizet? Vsaď se oč chceš, že ty vavříny tvojí pracovnu zdobit nebudou!

Pravda. Ale stejně, mohla se na tebe vybodnout a nechat tě vypít si ten kalich až do dna. A kupodivu už jsem dlouho neviděl ženu, kterou bych objal v pase jednou rukou!

Martone, chlapče zlatá, na co tady myslíš? To vypadá, jako bys zapomněl, co je zač!

To rozhodně ne!

 

Sakra, ta noha bolí jako čert !, sykla v duchu Thomasová a opatrně se dotkla kombinézy v místě, kde byla málem prodřená. Svaly jí projela křeč, až se jí zatmělo před očima. Pak si všimla, nebo spíš vycítila, že ji někdo soustředěně pozoruje. V té tmě to sice nebylo možné říct s určitostí, ale v myslí jí stejně zablikal výstražný majáček. Marton! Zatnula zuby a narovnala se.

Tomu, tomu, ani nevěděla jak ho pojmenovat, nedopřeje potěšení, aby jí mohl pomoct.

Nepochybně, kdybych se teďka sesula podél zdi, by mně vzal do náruče a nesl, ale ten jeho škleb! Ani za nic! Tu radost mu neudělám! Ne a ne a ne a ne!

Ale líbilo by se ti, kdyby tě nesl! , popíchl jí malý dráček, kdesi v hloubi duše. A koneckonců, mohl ti klidně nechat uštípnout nohu, nemusel tě tahat ven…

Ale kdyby se mu neztratili lidé, tak mně vůbec nemusel pomáhat.

Kdyby, kdyby… Kdyby, kdyby, na stromě by rostly ryby a nebylo by potřeba rybníků! A přiznej se, že jsi vždycky měla ráda modrou barvu…

Huš! , štěkla vztekle Thomasová a vzápětí se ozvala dutá rána.

 

„Sakra práce!“ vyjekla, protože se jí povedlo to samé, co Martonovi. Narazit čelem do stěny, až se to chodbou rozlehlo.

„Gratuluji, paní inženýrko,“ ozval se za ní vědec.

„K čemu jako?“

„No, k vašemu úsudku přeci. To nikoho nenapadlo, že tu bude zeď…“

Thomasová se naježila, jako kočka. „Kdybychom to nechali na vás, tak tu bloudíme ještě doteď! Díky mně aspoň víme kudy jít!“ zaječela na něj, když pochopila nač naráží. Na jejím počítačovém modelu žádná zeď nebyla.

„Tak jsme to tedy nechali na vás a teď se musíme vrátit. Nerad vás na to upozorňuji, ale díky vaši ,inteligenci´ jsme ztratili další hodinu! Hodinu, paní inženýrko! Hodinu čistého času, což je luxus, který si jaksi dovolit nemůžeme!“ oplácel jí Marton stejnou mincí.

Na obzoru se rýsovala hádka, snad největší a nejhorší, kterou kdy kdo v jejich přítomnosti zažil. Oba se tady nepřímo obviňovali, že když Ljošovi s Cayem dojde vzduch, bude to na toho druhého. Profesor by si nejraději zacpal uši, ale uvědomoval si, že v tuhle chvíli je nejspíš on ten jediný, koho jejich osud zajímá. Protože ti dva před ním měli očividně jediný cíl. Neustoupit!

Zato profesor ustoupil. Udělal krok dozadu, aby se opřel o stěnu, ale jaké bylo jeho překvapení, když udělal krok do prázdna a šlápl na něco, co nejspíš připomínalo pozemskou skluzavku.

Vzduchem zavibrovalo jenom jeho: „Éééééééííííííooojjjj!“ a byl pryč.

Marton s Thomasovou rázem zapomněli, že se něco takového jako hádka existuje, na nic nečekali a skočili za ním…

 

Řítil se dolů přímo neskutečnou rychlostí, v uších mu hučelo a kdyby neměl přilbu, tak by nejspíš neviděl ani na špičku vlastního nosu. Za sebou slyšel, jak cosi dvakrát zadunělo a pak ještě i jiné zvuky, které nasvědčovaly, že Marton s Thomasovou prostě ustoupit nehodlají. Mezci!, ulevil si vztekle, ale to skluzavka náhle končila a praštila s ním dost necitlivě na tvrdou podlahu. Hned za ním vyplivla i inženýrku s vědcem a jakmile se tak stalo, ozval se skřípot, jak se daly do pohybu zasunovací dveře.

„No ovšem, dveře…“ zamumlal si profesor pro sebe. „Proto ta zeď. Zřejmě to taky nebylo nic jiného, než dveře. A proto to taky nebylo ovšem vidět v počítači,“ to už se podíval na své společníky, kteří se oba zatvářili nesmírně provinile, protože podobná možnost, jako dveře, je ani ve snu nenapadla.

Profesor se namáhavě postavil, přičemž se rukou opřel o stěnu. Na okamžik se zatvářil udiveně, ale jakmile po ní přejel dlaní, opět si zamumlal pod vousy, protože s těmi dvěma už opravdu čas ztrácet nehodlal. Ljoša s Cayem jsou přednější, než jejich nesmyslné, dětinské hádky.

„Vypadá to, že celá tahle budova jsou jedny dveře, vedle druhých. Prosím, tady jsou další!“ Znovu se zarazil a teď i trochu zbledl.

„Co se děje?“ přiskočil k němu vědec.

„Ticho! Já mám pocit, že slyším nějaké šumění…“ odpověděl mu profesor, a přiložil na dveře ucho.

„Počkejte, já mám mnohem lepší nápad,“ odstrčila ho jemně inženýrka a něco na stěnu přilípla. Marton protočil oči, jako by chtěl říct, ať nic dalšího nevmýšlí, že přece ví, jak to dopadlo posledně, ale Bredel mu šlápl na nohu, takže jen zatnul zuby, aby nezaúpěl. Opět se mu jednou vyplatilo, že nepromluvil.

Marcia Thomasová totiž na dveře nastrčila „uši“ – speciální odposlouchávací zařízení, o jehož konstrukci neměl patentový úřad ani tušení, které bylo instalované na reproduktory v jejím počítači. Zatímco ladila frekvenci, Bredel sundal svoji nohu z té Martonovy a začali se šeptem radit, co dělat, když ani tady nenajdou stopy po zmizelých kosmonautech.

„Přestaňte!“ okřikla je najednou inženýrka. Oba zmlkli a natáhli uši. Do vzniklého ticha se najednou ozvalo: „K čertu! Cayi?!“

Inženýrka stáhla zvuk a tázavě se podívala na oba pány.

„To byl určitě Ljošův hlas,“ poznamenal Bredel klidně. Marton mlčel, protože nechtěl, aby poznala, jak ohromně se mu ulevilo, když slyšel člena své posádky, kterému evidentně nic nebylo. Zatím.

„Ano, taky si myslím. Takže, co podnikneme?“ zeptala se inženýrka, zatímco smotávala a uklízela svoje drátky.

„To je jednoduché,“ ozval se konečně vědec. „Vtrhneme tam a dostaneme je živé nebo mrtvé!“

„Raději živé,“ dodala tiše Thomasová. Přiblížila ke dveřím ucho a snažila se zaslechnout alespoň část hovoru co se za nimi odehrával, ale bez aparatury to šlo těžko. Nemohla ji znovu vyndat, zabralo by to příliš mnoho času – a ten oni právě neměli. Tak jen zavrtěla hlavou a natáhla kohoutek zbraně.

„Za pár minut uplyne domluvená lhůta, kdy se máme hlásit na Tritonu,“ oznámila tiše.

„Musíme jednat!“ řekl Marton rázně, zvedl ruku a zabušil na silnou vrstvu dveří až se to chodbou rozlehlo.

„Vida!“ zašklebil se profesor, když viděl, že se dveře pohnuly a začaly se otevírat. „Panstvo nám věnuje pozornost!“

Jakmile se otevřely dokořán, inženýrka udělala tři rázné kroky předešla vědce a za chvíli mířila jednomu z přítomných mezi oči, zatímco se kolem ní dovnitř protáhl taky Marton a namířil druhou zbraň na zbylé Stíny.

„Kde jsou naši lidé?!“ zamračil se profesor, který se za oběma zjevil, jako bůh pomsty.

„Pane!“ ozval se náhle prostorou překvapený hlas.

„Andreji! Jste v pořádku? A kde je Conner?“ odpověděl vědec, ale zbraň nespustil.

„Tady jsem, pane! Všechno je v naprostém pořádku!“ zaslechl hned poté Cayův hlas a teď už se také rozsvítilo.

„Tak přece jen jsme šli správně, vzdor všemu,“ podotkl profesor, který stál otočen zády do prostoru a tak nemohl vidět, to co Marton s Thomasovou.

„Jsou tu oba a zdá se, že se očividně velice dobře baví, na rozdíl od nás…“ pak konečně zaregistroval, jejich protáhlé a udivené obličeje. „Co se děje?“

Marton zavrtěl hlavou a jen otvíral ústa jako ryba na suchu. Bredel se urychleně otočil.

„Hrome! Co je to tady za shromáždění?!“ vypravil ze sebe, po chvíli nevěřícného ticha. Čekal cokoliv, tykadla, čtyři páry rukou, jedno oko, ale nečekal lidi. Marton zavrtěl hlavou, že tomu všemu rozumí asi jako koza petrželi a dal znamení inženýrce, aby spustila zbraň. Zaškaredila se, ale pak ji přece jen zasunula do pouzdra.

Vědec se tázavě podíval na své lidi: „Pánové? Očekávám vaše vysvětlení! A dejte si záležet!“

„Zajisté pane!“ usmál se Cay a pak se náhle oba dali o překot do vyprávění.

Ovšem někdy v půlce toho vodopádu si inženýrka vzpomněla, že čas, kdy se měli spojit s Tritonem už dávno vypršel a dostala strach. Přece jen… Jestli teď ztropí poplach a použijí kód, který jim řekla… To se bude sakra špatně vysvětlovat. Šťouchla do Bredela a pak se, za doprovodu zvědavých pohledů, spojila s raketou.

 

„Tady Výsadek dvě! Petře, slyšíte mně?“ vysílačka slabě zašuměla. Markovič k ní okamžitě skočil a nasadil si sluchátka.

„Tady Triton! Slyším vás perfektně…“ odpověděl.

„Výborně, tady je Kontrola!“ hlas na druhém konci zněl velmi lhostejně, ale Petrovi přesto na čele vyrazili krůpějky studeného potu. Nevěděl, že se inženýrka velmi dobře baví a že je chce jen trochu vytrestat, za tu nelichotivou přezdívku a částečně i za to trochu nevlídné přijetí z jejich strany. Že jediný s kým si ještě momentálně bude vyřizovat účty je Marton… Ale to samozřejmě nevěděl a ani vědět nemohl, tak jen čekal, co z té nešťastné hříčky vzejde.

„Petře? Petře? Co je s vámi?“ ozval se znovu hlas z vysílačky. Pilot se nadechnul.

„A…ano, madam.“

„Už jsem si myslela, že jste se vypařil. No nic. Pokyny od kapitána: Andrej s Connerem jsou v pořádku a podařilo se jim dokonce odhalit totožnost Stínů. Zhruba za dvacet minut máte být připravení u Průzkumníka, někoho vám tam pošleme, aby vás dovedl sem. Je tu něco, co bychom mohli nazvat menší párty a bez vaší účasti by to nebylo ono…“

Petr znovu nabral dech. „Samozřejmě, pokynů uposlechneme.“

„Dobrá. Zatím nashle.“ A spojení bylo přerušeno.

 

„Tak co?“ zeptal se Bredel, který živě debatoval s jedním ze stínů a nevěnoval jejím spojení s Tritonem, příliš pozornosti.

„V pořádku. Jen pošlete někoho k Průzkumníkovi, aby se sem dostali.“

„Dobrá,“ přikývl Bredel a v mžiku bylo všechno zařízeno. Profesor si Kallisťany zatím porozuměl asi nejvíce. Možná to bylo tím, že jim u hlavy nedržel pistoli, možná jeho důstojným vzezřením. Faktem zůstávalo, že poslat průvodce k raketě bylo dílem okamžiku. Marcia Thomasová se spokojeně zašklebila a založila si ruce na hrudi.

Petrovo náhlé oněmění ji velmi pobavilo. I když vůbec neměla v úmyslu to celé nějak dál rozmazávat, jeho reakce pro ni byla v jistém smyslu satisfakcí. Ale dál už proti zbylé posádce Tritona neměla ani to nejmenší. Poznala sama na vlastní kůži, jak dokáže být Marton tvrdohlavý i okouzlující a dokázala pochopit, že do jisté míry nebyla vítána. Nikdo neviděl rád, když někdo strká nos do jeho věcí.

Ale mrzelo ji, že se Marton ani nepokusil zjistit, proč Rada vlastně poslala ji, která předpisy nenávidí, jak ďábel svěcenou vodu a nezná ani jeden. Že se nezajímal. A tak se ani nemohl dovědět, že to pro ni byla jediná šance…

Měla sen. Pracovat ve výzkumu, létat na planety Sluneční soustavy, dostat se tam, kam jen málokterý člověk. Jenže rodiče z ní chtěli mít doktorku, učitelku, cokoliv, co by ji udrželo na Zemi, neustále jí předhazovali, jak je létání nebezpečné, výzkum zbytečný, že pro ženu se to nehodí a tak dále, a tak dále.

Jen vstup na univerzitu si musela tvrdě vybojovat a obor kosmologie nakonec neuhájila. Musela svolit, že vystuduje medicínu, ale ve finále jí z toho vyšla zdravotní technika. Strašně se kvůli tomu pohádala s otcem, nakonec práskla dveřmi a ke své dosavadní kvalifikaci přidala ještě inženýrské studium vesmírných letů a pilotní průkaz.

K výzkumu se už nikdy profesionálně nedostala.

A málem se nedostala vůbec nikam. Otec, rozzuřený, že se mu vzepřela, obvolal své vlivné známé a ona na dlouhou dobu skončila jen u projektování trenažérů a motorů. A tak se mu vzepřela podruhé.

Když se dozvěděla, že Rada vysílá misi na Kallisto, využila své technické kvalifikace, přesměrovala všechny otcovy hovory na archiv Kosmické rady, přihlásila se a stihla odletět dřív, než si on stačil cokoliv uvědomit.

V čem vlastně spočívá její úkol na palubě Tritona se dozvěděla hodinu před odletem… A to jí vlastně přivedlo k tomu, že se nabourala do karet zaměstnanců KOSMOCENTRU a našla Martonovu zprávu. A tím se vlastně zapříčinilo její nepřátelství s tímhle mužem, kterému ještě přililo oleje jeho nevlídné přijetí.

 

Zvedla hlavu a zadívala se přes sál. Zrovna seděl v křesle vedle bělovlasého muže, který se představil jako John Tailor, a byli zabráni do velmi živého rozhovoru. Chvíli si ho prohlížela.

Opravdu tenhle muž dal příkaz, který stál tolik nevinných životů? Je to už dvacet let, ale na něco takového musí mít člověk povahu, která se nemění. Opravdu byl schopný dát podobný příkaz a pak se třást o dva životy? Ale je vůbec možné, že by ta zpráva byla úmyslně lživá? Lze vůbec zfalšovat zprávu na které jsou podpisy členů Rady? A i kdyby, co se tedy doopravdy stalo?

Ze zamyšlení ji vytrhl Martonův hlas.

 

„Connere! Vy krvácíte!“ oslovil ho velitel překvapeně.

Cay zdvihl oči a pak si sáhl na zátylek, kam ho udeřil jeden ze „Stínů“. Překvapeně zjistil, že úder mu roztrhnul kůži a po krku mu stéká pramínek krve. Zranění sice nebylo nebezpečné, ale vypadalo dost hrozivě, čímž si mohl vysvětlit i Martonovu náhlou bledost. Ale vědec nebyl bledý jen z trochy krve. To mělo jinou příčinu.

Ucítil pohled, který se na něj přilepil a zbledl, když si uvědomil, kdo se na něj dívá. Inženýrka Thomasová a měla v očích otázky. Moc otázek. Marton se mimoděk zachvěl. Otázky od téhle ženy přímo nesnášel. Vždycky pro něj znamenaly problémy v první řadě a v řadě druhé i pochybnosti ve vlastní hlavě. Tak se raději zaměřil na Caye, který se zatím neměl k žádné aktivitě.

„Měl byste se dát ošetřit, Connere…“ vyslovil pomalu a až pak si uvědomil, že Táňa je teprve na cestě sem a bude jí to ještě nějakou chvíli trvat. V záchvatu náhlé bezmocnosti se rozhlédl kolem.

„Já mu to vyčistím, než Táňa dorazí,“ vpadl do toho se smíchem Ljoša, popadl Caye za ruku a táhl ho kamsi dozadu místnosti. Marton sice nevěděl co chce dělat, ale Ljošova poznámka „Na bouli a odřená kolena ještě nikdo neumřel,“ ho částečně uspokojila, že aspoň on to ví. Pak si sedl zpátky do křesla a snažil se ignorovat inženýrčin pohled, který na sobě stále cítil.

 

Krucinál, to už opravdu tolik stárnu, že mě z míry vyvede jen jedna obyčejná ženská? , zeptal se sám sebe. A kdyby jen ženská. Už jen to, že se na mně dívá mě připravuje o zdravý rozum. Panebože, já ji opravdu měl hodit přes palubu, nebo jí zalepit pusu a zamknout do kumbálu! Něco jsem s ní měl provést, dokud jsem mohl. Protože teď už nic podobného nemohu. Protože mi pomohla, když jsem byl v koncích. Ale zadarmo to nebude. Zadarmo ani kuře nehrabe… Marton dostal náhle chuť vypařit se, zmizet a to alespoň na tak dlouhou dobu, dokud se pořádně neuklidí a nevyjasní si svoje vztahy k inženýrce, které rozhodně nemohl nazvat obvyklými. Ale momentálně nemohl ani jedno, ani druhé. Chopil se ho totiž neúnavný John Tailor a navázal na přetržený hovor.

 

„Auuu! To bolelo!“ vyjekl Cay a upřel na přítele vyčítavý pohled, když mu ten přitiskl na zátylek studený obklad s dezinfekcí.

„No no,“ komentoval Ljoša jeho protesty s úsměvem. „Snad to není tak hrozné. Jsi chlap, nebo štěně?“

„Raději bych byl to štěně,“ odsekl nevrle Cay.

„Proč?“

„Protože to když zakňučí, že ho něco bolí, tak se všichni mohou přetrhnout, aby ho pochovali a pofoukali mu tlapičku, ouško, ocásek…“ zabručel Cay svůj názor na výhody štěněčího života. V tom cítil, jak se kolem něj ovinuly dvě ruce a pevně ho stiskly.

„Nepočítáš doufám s tím, že tě budu chovat?“ zazněl mu do ucha Ljošův tichý pobavený hlas. Cay byl tak překvapen, že na vteřinu mimoděk zadržel dech. „Je to lepší?“ zeptal se ho přítel.

„Jo…“ pilot se na víc nezmohl. Od pasti v té chodbě uplynulo jen několik hodin, sotva víc než tři a to, že ho teď Ljoša objal sám od sebe… Bylo jenom impulsem, že si Cay uvědomil, jak sám sobě lhal. To objetí ve tmě nebyla blbost, ani to nebylo gesto od přítele. Byl to jenom projev tajného přání, držet ho a nepustit. Napořád. Pilot se nedechl. Musí to vědět…

„Ljošo?“

„Hm?“

„Proč jsi to udělal?“

„Co?“

„Proč jsi mně teď objal?“ zeptal se Cay zvědavě. Teď, ještě musí vědět, jestli to přání je společné… I přes tak krátkou dobu. Musí to vědět, jestli to přání – jestli je společné anebo jen výplod jeho fantazie.

„Jen ti vracím to objetí, tam v té chodbě. Tam jsem to potřeboval já, teď to potřebuješ ty. Je v tom nějaká nejasnost?“

„Ne-ne, vůbec,“ odpověděl Cay bez dechu.

„Jen malé přátelské objetí,“ zašeptal Ljoša do prázdna. Caye zamrazilo až v konečcích prstů.

„Přátelské…“ zopakoval mdle.

„Jistě,“ technik ho pustil a vzal z police obvaz, vyměnil mu obklad a pečlivě mu hlavu zavázal. Cay seděl jako bez ducha. Takže jeho přání opravdu asi zůstane jen jeho. Jen v jeho říši snů. 

„Ljošo,“ chytl ho potom za ruku, když skončil s obvazováním.

„Ne,“ zašeptal technik a vyprostil se z jeho sevření.

„Ale vždyť ani nevíš, co chci!“ vyjekl Cay.

„To nevadí. Neříkej to Cayi.“

„Ale…“

„To jak jsi mně objal pro mě znamenalo strašně moc a já jsem ti za to vděčný. Ale jsi můj přítel Cayi… Můj nejlepší přítel a navíc jsi mladší.“

„Eeee? Jen o dva roky. To nějak vadí?“ Cay naprosto nechápal.

„Vlastně ne. Jen ti chci říct, že já bych už teoreticky měl mít rozum…“

„Srozumitelněji by to nešlo?“

„Nechci zničit naše přátelství, Cayi. To je všechno.“ Ljoša se mu podíval do očí. Cay pod jeho pohledem zvolna kývl.

„Jo, chápu,“ nemluvil sice tak docela pravdu, ale základní princip mu přece jen došel. Přátelé. Jenom přátelé…

Než stačil cokoliv odpovědět, nebo jen namítnout, nakoukl dovnitř jeden ze „Stínů“ a oznámil jim, že zbylá posádka Tritona už je na místě. Ljošovi se na rtech opět usadil mírný úsměv a pokynul Cayovi. Ten ho jako náměsíčný následoval. Přátelé. Nikdy nic víc. Jenom přátelé…

 

Teď, když už tu byla posádka Tritona kompletní a přítomná alespoň fyzicky, když už duch bloudil někde jinde, John Tailor povstal a vztáhl ruce v téměř patetickém gestu.

„Povíme vám nyní všechno, co víme a známe,“ pronesl slavnostně. A začal neuvěřitelné vyprávění o původech Kallisťanů a o tom, že Lidé nejsou jedinými bytostmi ve vesmíru.

 

„Ve vzdálené soustavě dvou sluncí a osmi planet žily myslící bytosti. Třetí planetu obývali Leané na druhé pak sídlili vyspělejší Torové. Když se naučili létat prostorem, chtěli Leany ovládnout. Nastalo údobí krutých válek. Napadení vyslali do prostoru rakety a hledali u jiných planet pomoc proti Torům. Jediná planeta na kterou tehdy narazili byla Země, ale lidé žili teprve v 18. století, nemohli Leanům pomoci. O Zemi se však dozvěděli Torové a poslali tam své lodě. I když se skrývali, přesto je lidé někdy spatřili a považovali je za božská znamení nebo ďábelské přízraky. Tehdy si Torové na Kallistu zřídili stanici a zkoumali Sluneční soustavu, nejvíce však Zemi. Jednou našli na moři na voru několik trosečníků a dopravili je sem, aby na nich vyzvídali, neboť si chtěli pozemšťany pokořit. Někteří z nás jsou jejich potomky. Torové pak létali k Zemi stále častěji – naposledy však v době války, které vy říkáte ,druhá světová‘. Jeden ze zajatých letců – zachránil se při zničení letadla na moři – byl otcem mojí vnučky Leny. Nedlouho potom začaly však z planety Toro přicházet špatné zprávy. Leané se prý bouří! Mnoho Torů tedy odletělo z Kallista a zbývající posádka stále víc zkoumala Mars a Venuši – snad aby se tam mohli v případě porážky přestěhovat všichni obyvatelé z Tory…“ odmlčel a podíval se na své hosty, kteří to poslouchali bez dechu a s očima dokořán. Stařec si potěšeně pohladil plnovous a pokračoval.

„Na Kallistu bylo mnoho míst, kam jsme chodit nesměli. Jednou však Lena náhodně vstoupila do velkého sálu a na obrazovce spatřila neznámou létající loď s hroznem kulových těles. Torové se na Lenu rozzlobili a potrestali ji. Začali jsme proto tajně pátrat a zjistili, že to byla loď bez posádky z planety Lea! Torové ji chtěli zničit!“

„No ano!“ řekl náhle profesor. „Ty koule létaly i okolo Země, ale nikdy se nám nepodařilo zjistit, co to je. Neočekávaně mizely.“

„Když nám předtím pobláznily všechny radary,“ zašeptal tlumeně Ljoša a naklonil se ke Cayovi. Tomu srdce zabušilo někde v krku a jen násilím se přiměl k úsměvu. Dál se raději soustředil jen na Tailorovo vyprávění.

„Ano, snad je Torové zničili! Zanedlouho potom však všichni z Kallista odletěli a nikdy už jsme je neviděli. Přesto jsme zůstali jejich zajatci, neboť tady nebyla ani jediná loď. A i kdyby byla, stejně bychom ji neuměli řídit. Vždyť jsme nechtě zničili i vaši malou loď když přistávala protože ani neumíme ovládat všechna zdejší zařízení…“ vysvětlil a zároveň se omluvil John Tailor.

„A my jsme si mysleli, že na ni zaútočili Kallisťané!“ povzdechl si Petr výmluvně a nepřímo tak vysvětlil přítomnost Tritona.

„Ale proč by sem Leané posílali svoje lodě?“ zeptala se náhle jedna z obyvatelek Kallista.

„No…“ ozval se náhle zezadu hlas. Marcia Thomasová se ještě stále opírala o stěnu se založenýma rukama a vraštila čelo v přemýšlivém gestu. Když zaregistrovala vyčkávavé ticho a tázavé pohledy, které se na ni upíraly, pozvedla hlavu. „No, když budeme uvažovat jednoduše. Napřed odletěla jedna skupina Torů a pak až teprve ta druhá. Mezitím se u Kallista objevila loď Leanů. Proč asi? Odkud se o planetě dozvěděli?“ rozhlédla se sálem. „Jako jediné logické vysvětlení se nabízí, že první skupina uprchlíků z Kallista padla Leanům do rukou…“ Konečně zaregistrovala jiskřičku pochopení pro své vývody.

Jakási mladá dívka se vrhla k Johnu Tailorovi.

„Pak by ovšem dědečku…!“ rozrušením dál nebyla schopná slova a jen ho pohladila ho po skráních. Chytil ji za ruku, pak upřel pohled na ostatní, zvláště pak na inženýrku.

„… museli Leané zvítězit na Tory!“ dokončil její sdělení tiše.

 

Pustil ulehčeně kohoutek od sprchy a celou místnost naplnila pára, která se na stěnách srážela v drobounké kapičky vody. Marton blaženě zasténal, když mu horká voda smáčela kůži, opřel se zády o stěnu a nechal na klidně bičovat proudem.

Po vývodech inženýrky Thomasové a poslední slovech Johna Tailora, dostaly události náhlý spád a celá situace vyvrcholila bouřlivým a nekontrolovatelným jásotem všech zúčastněných. Tailor jim pak dal připravit ubytování a taky volnou ruku ve veškerém průzkumu celé planety. Jenže celá posádka Tritona se na nohou držela už jen silou vůle, události posledních hodin s nimi pořádně zamávaly a to nejen ve smyslu fyzickém.

Marton si nehodlal dělat žádná násilí. Nevyspalí, unavení lidé, jsou vždycky nevrlí, nesoustředění a celkově k ničemu. Navíc i on cítil každý sval v těle, takže dal celé svojí posádce volno až do rána a sám si s rozkoší dopřál sprchu.

 

Pomalu se otočí, znovu se opře o stěnu, tentokrát dlaněmi a cítí jak mu prudkost vody masíruje zatuhlé svaly, stéká do očí a lepí vlasy na čelo.

Tohle je přesně chvíle, jako ve filmu , napadne ho pobaveně. Přesně vždycky v téhle chvíli vrazí do koupelny hlavní hrdinka, aby na těle hlavního hrdiny, co jí chrání, miluje, nebo se ji pokouší zabít, v ideálním případě všechno dohromady; spatřila nějakou hroznou věc, která má určitě klíčový podíl na rozuzlení celého příběhu, dopadení hlavního padoucha, odhalení pokladu. Načež jí hlavní hrdina nemotorně zakrývá, vystavuje na odiv tělo nadupané v posilovně a má přitom takové ty silácké řeči „To nic není. To s vámi nemá nic společného. Lepší, když to nebudeš vědět.“ Ale hrdinka naléhá, naléhá, snaží se pečlivě ošetřit šest let starou jizvu, no a nakonec to skončí pěkným polibkem a nezřídka kdy i jinak.

Ech , povzdechnul si poté, jaká škoda, že já žádnou jizvu nemám. Zkazí to celý dojem.

Nechává vodu, aby pomalu odplavovala všechnu špínu i pot a litoval, že nedokáže taky odplavit jeho myšlenky. Ani se už nedivil, když mu naplno došlo, kdo je naprosto opanoval. Inženýrka Thomasová, kdo jiný. Ta dáma se mu vtírá už úplně všude, ani v klidu osprchovat se nemůže. Její oči, které provázejí nepříjemné otázky, ho už pronásledují na každém kroku.

 Tiše vrzly dveře. Marton se překvapeně otočil a vzápětí zalapal po dechu.

Dovnitř vklouzla Marcia Thomasová.

 

Kdybych nevěděl, co je to za ženskou, tak se tady na místě složím , pomyslel si napůl očarovaně, napůl nevěřícně. Inženýrka měla na sobě jen lehkou kombinézu, ve které přesně vynikla její štíhlá postava a rusé vlasy, zplihlé horkem, rozpuštěné.

Marton se přilepil na stěnu a málem zapomněl dýchat. Teprve teď ho napadlo, jak se tahle, víceméně náhodná situace, může velmi nepříjemně zvrtnout. A že by měl co nejrychleji zmizet, než si ho všimne a vyvodí naprosto mylné, ale nevyhnutelné závěry. Natáhnul se po ručníku, aby nemusel ke svému pokoji uhánět nahý, ale o něco zavadil a koupelnou se rozlehl třesk.

Inženýrka zdvihla hlavu.

 

„Kdo je tu?“ Marcia se znepokojeně rozhlédla kolem. Ale žádný další zvuk, kromě tekoucí vody neslyšela a výhled jí zakrývala pára, které bylo všude plno. Zavrtěla hlavou. „Asi jsem se stala trochu paranoidní,“ usmála se pro sebe a zula si boty.

Bosa přešla k vaně v rohu, ale pak si náhle uvědomila, že někde tady blízko je puštěná sprcha. Když člověk slyší puštěnou sprchu a nikoho nikde, první co ho napadne, že by ji měl zavřít. A přesně tak inženýrku Thomasovou. Ale jakmile udělala první krok po mokré dlažbě, čísi silná ruka ji chytla za zápěstí.

Překvapeně vydechla, ale v tom ji náhle kolem pasu objaly dvě silné paže a přitiskly ji blíž. Mírně zavrávorala a mimoděk zaklonila hlavu. Na ústa se jí přitiskly cizí rty a začaly ji líbat. Možná za to mohlo to horko, že na chvíli úplně přestala poslouchat rozum. Zavřela oči a dlaně položila na silnou hruď muže, který ji tiskl v náručí. Cítila jak jí po zádech stéká pramínek potu a jak se jí kombinéza lepí na tělo. Cítila jeho rty, vášnivé a horké, jak si ji kousek po kousku dobývají.

Ovinula mu ruce kolem krku a pootevřela ústa. Horký, vlahý, vášnivý a přece tolik něžný, skoro sametový polibek. Sjela na jeho ramena a uvědomila si, že nemá nic na sobě. V té chvíli jí něco přinutilo otevřít očí. Zahlédla černou kštici.

Hlavní hrdinka políbila hlavního hrdinu, aniž by k tomu potřebovala nějakou záhadnou jizvu.

Pěkná koupací scéna skončila ještě pěknějším polibkem.

Střih, další záběr!

Muž který jí tiskl k sobě byl Marton.

 

Tentokrát překvapením zaječela a vytrhla se mu náručí. Ustoupila dva kroky a zjistila, že už dál nemůže, protože zády narazila na zeď. Teprve teď se podívala veliteli do očí.

„Co si to sakra dovolujete!“ zařvala na něj až se to koupelnou rozlehlo.

„Nelíbilo se vám to snad?“ vědcovy rty prohnul ironický úšklebek. Thomasová zalapala po dechu a on se znovu ušklíbl. Věděl, co vidí: nahé tělo, snědou kůži pod kterou se rýsují svaly a černé vlasy v očích, vlhké horkem a párou. Věk dvaačtyřicet let.

„Proč?“ zazněla tichá otázka.

„Nelíbilo se vám to snad?“ zopakoval Marton, udělal krok a nahnul se nad ní. Jednou dlaní se opřel o stěnu a druhou jí prohrábnul vlasy. Byla natolik zmatená, že se ani nebránila. Marton rukou sklouzl znovu k jejímu pasu a přitáhnul si ji blíže. Viděla jak mu po čele stéká pramínek a putuje až na hruď. Znovu se k ní sklonil a ještě jednou ji políbil. Ruku jí vnořil do vlasů, zaklonil jí hlavu a polibek přesto nepřerušil. Najednou cítil, že mu odpovídá. Že ho její ruce opět objímají kolem krku a přitahují blíže k sobě. Že se její prsty proplétají s jeho vlasy, že se její tělo tiskne k jeho. Ucítil teplo, které z ní sálalo a jen přiživovalo oheň v jeho těle.

Sám nevěděl, co ho to popadlo, ale když ji tam viděl stát v té páře, prostě vypnul mozek, strhnul ji k sobě a začal líbat. A jak jednou ucítil její sametově horké rty, nechtěl už přestat. Přes všechno, co bylo, nebo co ještě bude, ji teď líbal a to tak, jako snad ještě žádnou ženu před ní. Sjel rty na její hrdlo a spíše cítil, než slyšel, jak přidušeně zasténala.

„Martone…“ zašeptala, když se znovu skláněl nad jejím obličejem.

„Hm?“ A rty pomalu přesouval z krku na tváře.

„Jak... Jak se vlastně jmenujete? Křestním jménem…“

„Andrej,“ zašeptal a políbil ji.

„Jako Ljoša,“ zasmála se tlumeně.

„Nejsme příbuzní,“ namítl Marton. Přitáhla si jeho hlavu blíž a nastavila mu rty. Neodolal a prozkoumal každou křivku jejích úst. Jejich dotyk, který ho pálil i mrazil a přece byl tak měkký a svůdný… Znovu ji políbil na krk. A pak zaslechl druhou otázku.

„Možná teď… Po tomhle… Mohl byste mi říct, co se stalo. Doopravdy stalo, Martone. Andreji… Na tom Marsu…“ Teď ho jemně odstrčila a podívala se mu do očí.

Zatracená ženská!

Cítil, že se v něm náhle krev vaří – vzteky. Tak proto! Čekal, že mu po tom prvním polibku dá facku a uteče. A když to neudělala byl docela překvapený. Teď už ale chápe proč! Chtěla jen… Jen… Vzteky není mocen slova, ale pak se mu ďábelsky zalesknou oči a nakloní se k ní. Využila, jen využila situace. Dobře, v bitvě je povoleno vše. Absolutně vše. Také tedy využije… Svého šarmu.

„Chcete vědět, jak to tenkrát bylo?“ zašeptal jí do ucha a ukazováčkem přejížděl přes žilku na krku, lehce nateklé rty a zase zpátky na šíji.

Kývla jako náměsíčná, protože byla rozechvělá do hloubi duše. Znovu jí prstem přejel přes rty a chraplavě se zasmál.

„Všechno je to pravda, paní inženýrko!“

„Cože?“ Marcia Thomasová vytřeštila oči v nefalšovaném zděšení. Znovu se zasmál.

„A co jste čekala? Že vám budu vykládat nějakou historku, že všechno bylo jinak? Vážená dámo, probuďte se! Tohle není film. Žádná zfalšovaná zpráva neexistuje, či jak jste si to myslela…“ naklonil se k ní a přitiskl jí rty k uchu. „Skutečně jsem byl velitelem obrany na Marsu a jednoho dne se mi do vzdušného prostoru dostala cizí, neoznačená loď. A tak jsem vydal rozkaz, aby ji sestřelili. Takže jsem skutečně zodpovědný za smrt lidí, co byli na palubě, protože to byla loď cestovní kanceláře… A taky mám na rukou krev těch tří set zraněných, kteří byli na planetě a zasáhly je trosky. Ta zpráva je pravdivá. Od prvního písmene, do poslední tečky!“

Navinul si na ukazováček pramínek jejích vlasů a cynicky se usmál. Inženýrka šokovaně zalapala po dechu. Pak se v ní vzedmula vlna neuvěřitelného odporu. Vytrhla se mu z objetí, rozpřáhla se a vrazila mu takovou facku, až zavrávoral. A pak ještě jednu z druhé strany.

„Táhněte k čertu!“ zasípala poté a tváře měla rudé vzteky, horkem a dost možná, že i hanbou. Hlas se jí mírně třásl, ale přesto si dokázala zachovat jistou důstojnost, když pozpátku couvla ke dveřím na chodbu. „Táhněte k čertu, Martone!“ zopakovala potom. Vědec zůstal stát na místě, držel si rudou tvář, ale ani ty dvě facky nesmazaly ten cynický úsměv, ze kterého jí bylo špatně.

„Nelíbí se vám to snad?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou.

„Byla… Byla jsem ochotná věřit, že ta zpráva je podvrh. Není nic těžkého falšovat podpisy, zvláště v KOSMOCENTRU ne. Věřila jsem vám, byla jsem ochotná věřit, že to bylo jinak, že byste toho nebyl schopen. Ale jak jste řekl, tohle není film, tady se zprávy nefalšují a podpisy nepadělají. Chtěla jsem vám věřit, Martone. Ale teď… Táhněte k čertu! Táhněte k ďasu, kapitáne, a opovažte se na mně ještě někdy sáhnout!“ otočila se na podpatku a práskla dveřmi, až se otřásly v pantech.

Marton zůstal stát uprostřed koupelny plné páry, ale jeho tvář začala zvolna blednou, až nabyla křídově bílého odstínu. Jen v místech, kde měl otisk inženýrčiných prstů, zůstávala kůže rudá. Zůstal stát neschopen slova, ani pohybu, pak zavřel oči a poslepu uhodil pěstí do stěny. Koupelnou se rozlehlo sprosté zaklení.

„Do prdele!“


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Starvation, 22. 8. 2010 22:40)

No...tak ta počáteční hádka neměla chybu :D Snad jen profesor - chudák. Poslouchat ty dva déle, jak pět minut, praštím hlavou o zeď...a nebo jejich hlavami :-X
Jinak to jeho: „Éééééééííííííooojjjj!“ nemělo chybu :D Popravdě - skluzavka? To bylo to poslední, co bych v takové budově čekala, ale...přeci jen je to budova Stínů - vše nemožné se může stát možným, kór když jsme se konečně dozvěděli, co jsou ti pacholíci zač, že? :)
Každopádně - tvá James Bondová scéna ve sprše neměla chybu. Přiznám se, že na chvíli jsem se zasnila *být tak ona tou hlavní hrdinkou...ach*...*třepe hlavou, aby z ní takové myš-lenky vyhnala*
I když to nebyl slash a vlastně to byla první scéna, kdy jsem četla něco heterosexuálního *závislák na yaoi se vším všudy*, tak jsem nad tím neohrnula nos. Každopádně...slashem taky neopovrhnu *to všichni vědí, nemusíš jim to furt vnucovat* takže doufám, že co nejdříve se pročtu k...ehm...zajímavějším scénám XD *ona to snad čte jen kvůli tomu!!!* Nikoliv! Ba naopak - jsem zvědavá, jak to s našimi hrdiny dopadne a jak se celá situace vyvrbí! :)

wow

(E..., 9. 11. 2007 9:15)

no téda! chtěla bych říct něco smysluplnějšího, ale nenapadá mě jiná věta, než že to má grády xDD

Tak konečně...

(Kat, 18. 9. 2007 22:09)

se to začíná rozvíjet a jistě přituhovat. Vztah mezi Ljošou a Cayem.. no přátelství je hezká věc, ale neměl by se tak snadno vzdávat.Do toho!!!
Pratetička Ingrid mně pobavila ža na půdu. Usmívám se ještě teď. Špičkování konečně nabírá jiný spád a scénka ala sprcha ... jak z kina. Přesně řečeno. I když konec maličko se to tam pokazilo já doufám, že si uvědomí jak jsou pro sebe nevhodně stvoření.
Tak to mám za sebou a musím říct četla jsem to jedním dechem tak, že jsem si nevšimla, že mi spadlo ICQ a zjistila to až před samým koncem kapitoly. Moc dobře se to čte a jsem zvědava na další díl.
A to jak nechal spadnout lidi.. pěkná scéna, ale víš na pratetičku Ingrid stejně nemá. Ta u mně se stané asi nesmrtelnou. No kritika nic moc,ale to ode mně nechtěj.

ehm... ehm...

(Keiro, 18. 9. 2007 13:08)

Takže za prvé tě zdravím a za druhé ti jdu vynadat: Kde je druhý díl? Jinak doufám, že mezi Cayem a Ljošou bude něco víc aspoň polibek. Víš, že je to moje nejoblíbenější dvojice z celých Zajatců, tak mě prosím nezklam. Piš, piš, piš nebo tě nesní myš, ale Keiro. ?P

Ježiš to je úžasný

(misako, 10. 9. 2007 19:41)

Hrozně moc se těšim na pokráčko... Je to děsně napínavý... A Cay x Ljoša - to je naprosto boží pár. Sem zvědavá jak se to dál vyvine.

..........

(Mája, 8. 9. 2007 13:37)

Jejda, honem už aby tu byl další díl.Je to čím dál lepší.Jsem zvědavá jak se to dál vyvine. Chjo, za chvilku začnu pochodovat po pokoji a kousat si nechty,jak budu nedočkavá.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA