Vzpomínky na Ann
Vzpomínky na Ann
Čas od času na něj padl splín… Čas od času, nikdy nevypozoroval, kdy anebo proč, se to objeví. Snad jen, že kolem Vánoc je to jaksi nepříjemnější. Za to snad mohla vzpomínka, že právě na vánočním večírku přistihl Ann s Billem.
Světlo.
V těch chvílí vůbec myslel nejvíc na Ann, na ten podivný vztah krásné ženy a stárnoucího muže, na tu podivnou závislost lásky, beznaděje a znechucení… Když došlo na myšlenky o znechucení, otevřel si láhev. Když procházel výcvikem, varovali je před osamělým pitím. Ale nakonec každý instruktor časem připustil, dost možná uznal, že bez něčeho se v Cirkusu dlouhodobě přežít nedá. Alkohol, cigarety, drogy, smrt, avantýry. Čas člověka prý naučí.
Kroky. Na schodech. V chodbě.
Tak seděl ve svém obývacím pokoji, pil a myslel na Ann. Čas ho naučil, že ona je jedinou osobou, kterou si v té chvíli beztrestně pustí do mysli. Protože nic hrozného, co ho napadne, už jí neublíží. Už ne. Protože rozetnul ten podivný kruh, ve který se jejich vztah proměnil.
Za jeho zády. Ode dveří ke křeslu jich stačí… Kolik vlastně?
Bylo to snadné. Opouštěla ho, když ji omrzel život po jeho boku, tak trapně všední, protože nic není všednějšího než manželství, ve kterém dny plynou od ničeho k ničemu. Vracela se ve chvílích, kdy zjistila, že jistota nudného pohodlí je lepší než sebevíc vzrušující nepohodlí. Občas si kladl otázku, proč to dělá. Proč zrovna takhle. Teď už znal odpověď.
Jeden. Druhý. Třetí. Čtvrtý. Pátý…? Šestý.
Ona to věděla. Celou dobu a od první chvíle věděla, co Bill dělá a pro koho. Proto vzpomínce na ni, na ty roky, kdy tu byla, krásná, rozmarná a svým způsobem pořád nepřístupná, nemohly ublížit už žádné myšlenky, které by ho snad napadly. Protože Billův konec znamenal i konec jejich manželství.
Pomalý a klidný dech. Přímo za jeho pravým ramenem.
Zůstala už jen ve vzpomínkách. Rty, které se mu přitiskly na krk, byly skutečné. Měkké. Hřejivé. Známé. Lehkými polibky se přesouvaly vzhůru pod ucho, pak sklouzly na čelist. Nakonec se přitiskly na jeho a on polibek dychtivě opětoval. Bez dalších slov byl vytažen vzhůru a čísi ruka odsunula láhev doprostředka stolu… Možná to udělal sám, ještě v ní dost zbývalo, byla by škoda vypít ten koňak všechen najednou.
Peter, jak se zdálo, dnes trpěl nespavostí.
Ann patřily špatné myšlenky ve špatných chvílích zalévané dobrým alkoholem. Peterovi patřil ten veškerý zbytek jeho mysli. A života.
Paráda.
(Karin, 24. 7. 2017 17:16)