M.A.S.H. 4077: Jen sny a slova
Jen sny a slova
V bezhlesém tichu, já sám se beze slov vyznávám,
že nevím, co je bída a hlad.
Mě sužuje nemoc jiná: samota, strach.
Vzpomínám na hvězdy, co svítily mi nad hlavou
Vzpomínám na krev, co tekla pod mýma rukama
Vzpomínám na štěstí, co zatemnilo mi rozum
Ale všechno jsou jen sny a slova
Odložil jsem pero a vstal. Potřeboval jsem se protáhnout. Přimět své tělo, aby mi dokázalo, že opravdu je ještě moje… potom jsem sáhl po skleničce s whisky. Byla dobrá. Ne jako ty patoky, co jsme si vařili tam. Ale mě při té vzpomínce zhořkla na jazyku. Co bych teď za ty patoky dal… Aspoň bych věděl, že jsem zase k něčemu, že zase žiju a mám pro co. Aspoň bych byl s Ním.
Podíval jsem se zpátky na stůl. Můj svět se smrsknul do podoby bloku. Že by se ze mě za ta léta stal poeta? Nebo jsem se snad rozhodl sepsat memoáry? Vůbec ne. Jen jsem k svému já přistoupil jako lékař k pacientovi a naordinoval si to jako terapii.
Docela mi to pomáhá. Moje spotřeba whisky, té nejkvalitnější, kouřem provoněné a ochlazené ledem, se tak drží na únosné míře. Jsem alkoholik. Ale tohle mi pomáhá udržet ještě hlavu nad hladinou.
Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem byl s tebou.
Ne, nedotkl jsem se tě. Jenom se díval.
Na to jak ti září oči. Na tvůj úsměv…
Vzpomínám, jak se usmíváš, i když je kolem nás tolik smrti a utrpení.
Usmíváš se a ani nevíš, jak moc pro mne tvůj úsměv znamená…
Přesto na konci zůstanou jen sny a slova.
Sešel jsem dolů. Dnes, stejně jako tolikrát předtím, vylezl vlk samotář ze svého doupěte a vydal se na lov. A dnes, stejně jako tolikrát předtím, mi všechno, do posledního připadá stejné.. I když možná není. Já vlastně ani nevím. V domě je ticho, táta asi někam šel. Zvláštním způsobem jsem rád, že je pryč. Nemám sílu snášet jeho přítomnost. Aspoň se na sebe nemusíme dívat a připadat si jako cizí lidé. Ubližuje to oběma. A zrovna táta je poslední člověk, který si zaslouží, abych mu ubližoval.
Jsem rád, že je pryč. Aspoň se na mne nemusí dívat, aspoň nemusí pozorovat moji sebelítost a utápění se. Já vím, že by mi chtěl pomoci. Ale to nikdo nedokáže. Vždyť si to nezvládnu ani já sám.
Good night my friend.
Good night and sweet dreams.
You are the only one, what I want.
You are the only one, what I had.
Now you are gone.
And I’m lonely forever.
Only dreams and words will be stay.
Přátelé se mi vyhýbají. Bůh ví proč. Vždyť znám tolik nových vtipů, historek mám zásob na roky a ke všemu jsem přece válečný hrdina, jako všichni, co se vrátili domů, ale pozapomnělo se na ně s medailemi. Jsem ozdobou každé společnosti. To tenkrát říkali v televizi..
Připadám si jako člověk bez nohou, bez rukou, navždycky zmrzačený… Jako někdo, kdo si prošel Peklem a má tu cestu vepsánu v očích. Lidé se ho bojí. Litují ho, nebo jím opovrhují. Nikdo ho nedokáže přijmout takového, jaký je.
V mém případě je chyba jenom jediná… To peklo. To peklo nebylo tam. Tím Peklem si procházím teď. Po ohnivé cestě samoty a prázdna. Možná že se ze mě za ty roky opravdu stal poeta. I když asi ne. Jsem jen člověk. Obyčejný člověk, co se snaží ze své duše vypsat a tím zapomenout, že ho bolí. Jen člověk, co se schovává za maskou cynismu a když mu spadne, tvrdí, že je básníkem. Jenže v samotě a tichu není komu, ani co předstírat.
Tahle pustota a vyprahlost všeho kolem, zbořila mé pracně budované obrany, za kterými jsem se ukryl před vnějším světem. A tak tu teď stojím, obnažený až na kost své duše…
Nejspíš bych si měl nechat vypsat průvodku do blázince. Už to na mě asi začíná doléhat víc, než kdy jindy. Na té nemoci z války a syndromu vyhoření asi přece jen něco bude. I když to vlastně jsou jen odborné termíny pro prázdno.
Prázdno, které zůstalo po Něm.
Byla tma a my leželi vedle sebe.
Dělila nás jen ulička mezi postelemi. Byla jako propast.
Ty jsi spal, ale já nemohl.
Nemohl. Potom bych neslyšel tvůj dech.
A já tolik chtěl poslouchat! Každý nádech, výdech.
Hořké, ukradené chvilky, stejně jako pohledy na tvou tvář.
Ležím vedle tebe a dělí mě propast. Spánek nepřichází.
Bráním se mu. Jako každou noc.
Ale nakonec stejně usnu. Ukolébán tvým dechem…
Tvou přítomností.
Mám jen tohle.
Sny. Slova.
Často se sám sebe ptám, jestli by bylo všechno jinak, kdyby… Kdybych neodjel. Kdybych nenasedl do toho vrtulníku. Kdybych Mu byl něco řekl. Protože v té chvíli loučení jsem se cítil, jako bych držel parte s Jeho jménem.
Lituji, že jsem tenkrát řekl, že už se nechci sejít. Prohlásil jsem spoustu blbostí, ale tahle byla nejhorší. Já… bál jsem se, že bych musel vzpomínat na ty hrůzy, co jsme viděli. A tak jsem se připravil i o vzpomínku na něco krásného. Na něco, co mi dalo sílu to vydržet.
Ten proklatý parchant psychiatrická, měl pravdu. Všichni potřebujeme k životu „něco“. Lhostejno, jestli jsou to peníze, víra, nebo láska.
Já potřebuji Jeho.
Nemohl jsem spát.
Vidím to jako dnes…
Srdce mi tlouklo v krku a já se bál jen zavřít oči.
Nechtěl jsem to všechno vidět znovu.
Rozhodl jsem se neusnout.
A najednou jsi tam byl ty. Z ničeho nic.
Vzal jsi mě za ruku a řekl: To bude dobrý.
A já věděl, že máš pravdu.
Proč už mám jen sny a slova?
Prošel jsem se po domě a najednou se nestačil divit. Jako mi předtím všechno připadalo šedivě stejné, tak teď teprve vidím, kolik se toho doopravdy změnilo. Táta by nepochybně řekl, že bych si všimnul už dřív, kdybych nebyl pořád zalezlý jak krysa. Snad má pravdu. A já už vím, jak se asi cítil, když máma umřela.
Já vím, že neumřel, že žije. Ale taky vím, že má rodinu. A tam já nemám místo. Ne takové, jaké bych si přál. Snad proto je pro mě únosnější se úplně odstřihnout. Jsem možná zbabělec, ale nesnesl bych pohled na Jeho život. Beze mě.
Tak dlouho jsem Ho neviděl. A přesto si Jeho tvář pamatuju do detailů. Každý rys, každou vrásku. Stejně jako každý odstín Jeho povahy. Změnil se? Určitě. Jako my všichni. Ale jak moc? To se nikdy nedovím… Ve vzpomínkách je pořád stejný.
Mlčeli jsme a dívali se na sebe.
Nebyl důvod něco říkat.
Nebyl důvod dotknout se.
Stačil jenom pohled. Zvuk dechu.
To všechno říkalo: jsem tu, jsem s tebou.
A nebyly to jen sny a slova.
Měl bych se s tím smířit. Válka skončila a my se vrátili domů. K rodinám, přátelům, podvečernímu grilování. Ale proč jsem si připadal, že se nemám kam vrátit?
Jsem vážně případ pro psychiatra, vím. Ale nepotřebuju ho, abych si na tuhle otázku mohl odpovědět. Nepotřebuju psychoanalýzu, abych to věděl. Protože odpověď není ukrytá někde v podvědomí… Odpověď je na povrchu, tak jasná, jako slunce, co nám žhnulo nad hlavou.
Doma jsem, tam kde je On.
A jakkoliv to zní sobecky, hrůzyplně, jakkoli mě to zbavuje lidskosti, bral bych další válku, jen kdybych věděl, měl jistotu, že se tam znovu potkáme…
Měl bych sebou opovrhovat? Proč? Zabíjí se pro mnohem menší, bezcennější věci…
I’ll never forget your smile.
I’ll never forget your voice
I’ll never forget your eyes.
I’ll never forget touch your hand.
I’ll ever remember you.
But I did must to say: Farewell.
Jdu něco dělat. Klapla vrátka, táta se vrátil. A já nechci, aby mě viděl takhle. Už tak toho se mnou zkusil ažaž a vidím mu na očích, ve mně marně hledá svého syna. Stejně jako ve mně jiní lidé marně hledali svého přítele a člověka, kterého znali.
Benjamin Franklin „Hawkeye“ Pierce se někde ztratil. Část mého „já“ zůstala zadupaná do vyprahlé země, kde kdysi stával M.A.S.H. 4077… Bažina, jídelna, důstojnický klub i latrína, nemocnice a to všechno. To co potom zbylo si s sebou nevědomky odvezl On. Když mizel v dálce, když se mi ztrácel z očí, ztrácelo se i to, co ze mě zbylo. Až pak nezůstalo nic.
Jen sny. A slova.
Nikdy nezapomenu tvůj úsměv.
Nikdy nezapomenu tvůj hlas.
Nezapomenu nikdy a čas,
ten věhlasný lékař, co hojí rány duše i těla,
bude bezmocný.
Jen lék na zmírnění může předepsat.
Nemůže pomoci jinak.
Jen jeden lék…
Jen sny. Jen slova.
Možná bych to neměl už psát. Zbytečně se jen pitvám v něčem, co stejně nemohu změnit. Ale pomáhá mi to. Teď budu zase normální. Možná pár minut, hodin. Možná pár dnů, týdnů. Možná to dotáhnu dokonce i na měsíce. Pak se to zase vrátí. A já vím, že ta slova napíšu znovu. Tak proč ne teď? Co je na tom špatného? Uleví mi to. Na chvíli…
B.J., doufám, že jsi šťastný. I za mně…
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
Smutné ale moc pěkné.
Šakra
(Keiro, 18. 8. 2008 9:26)
Tak tohle mě dostalo aj v té práci...
Skvělé, brilantní a tuhle dvojici mám nejradši. Neumím si pro ně představit šťastný konec, takže pro mě je tenhle dokonalý *vůbec s tím nesouvisí její záliba v tragic endech*
Jedním slovem nádhera!
Krásné...a šílené
(Nex, 21. 7. 2008 14:11)
Dokonale vystižené šílení z omílání jedné věci pořád dokola...ještěže u mně se to tehdy rychle vyřešilo, ale přesně vím, jak se cítil...i když já jsem to zažila jen na tři čtyři dny... Hrůza. :-(
Nikomu bych to nepřála, nicméně spisovatelský výkon je to oslnivý.
A doufám, že se už odpoutáš od tvorby s ostatními, je to dobrá metoda terapie, ale jsi v bodě, kdy už to chce myslím posun dál. Je dobře, že jsi začala psát zase sama, i když zatím jen krátce a jednorázovky...ale je to zlepšení a drž se toho. A brzo začni psát sólo aspoň třetinu věcí, co vůbec napíšeš. Psaní spolu s někým je zábava, ale on není ty a podsouvá ti svůj způsob myšlení...posiluj i vlastní.
Super povídka, ta atmosféra je dokonalá!
Můj nejoblíbenější
(Kat, 20. 7. 2008 22:31)
komediální seriál. Kdo ho neviděl? Snad nikdo. Tolik večerů strávených s Radarem, Šťabajznou a dalšími a hlavně s našimi doktory. Mohla jsem se u toho umlátit smíchy, i když jak píše Bee nic srandovního na tom nebylo, ale přirostli mi k srdci.
Kdo ví co se za naším doktorem skrývalo. Možná opravdu tohle.
Nápad je to perfektní. Zpracování báječné, když to mohu soudit. Básně snad ještě lepší. Nevím nevím co tomu vytknout. Nádherně sladkobolné. A přece ve mně zanechává to krásné vzpomínky. Nic špatného a jen jsem si znovu vzpomněla na bažinu a další postavy a místa tohoto seriálu.
Je to krásné Bee a comback se ti povedl na 1. Doufám, že nezůstane u toho jediného příspěvků. Děkuji.
Paráda.
(Karin, 24. 7. 2017 17:57)