Jdi na obsah Jdi na menu
 


House MD: Volaný účastník

22. 7. 2008

Věnováno doktorovi…

 

„Volaný účastník…“

 

„Ahoj, tady Wilson. Mám malér s autem a nevím, kdy mi to opraví. Pokusím se dojet, co nejdřív. Kdyby se cokoliv dělo, jsem na mobilu…“

 

Tůůůt-tu-tuůůůt.

„Wilsone! No tak, zvedni to!“

Tůůůt-tu-tuůůůt.

„Jamie. Kde se kruci, flákáš!“

Tůůůt-tu-tuůůůt.

„No tak zvedni to! Potřebuju s tebou mluvit…“

„Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání později prosím!“

„Kurva!“

 

* * *

 

Ten dne měl na ambulanci službu Foreman. A nikdo mu ji nezáviděl. Bylo prvního prosince, všude ve státě byla vyhlášena sněhová kalamita a všichni jí byli nesmírně zaskočeni. Nehod přibývalo a každou chvíli přivezla houkající sanitka další…

 

„Pohmožděný hrudník, možná fraktura hrudní kosti, rentgen a pak se uvidí.“

„Před chvíli, havárka na sedmatřicáté křižovatce. Za chvíli je přivezou!“

„Budu potřebovat rentgen pravého bérce z osmičky a volejte chirurga!“

„Doktore, moc to bolí…“

„Sestro, dejte mu něco na bolesti a taky rovnou na rentgen.“

 

Díval se k velkým dveřím a s obavami čekal, kdy se zase rozlétnou a záchranáři přivezou další raněné. Pomalu mu docházelo místo. Potřeboval by zoufale pomoct. Jenže Wilson, který s ním měl sloužit, se zasekl někde venku, jak mu řekl House. Problém s autem. Já mám taky problém, drtil skrze zaťaté rty. Velkej problém!

Lítačky se rozletěly…

 

„Bouračka na sedmatřicáté křižovatce,“ oznámil Foremanovi doktor od záchranky, když k nim naklusal a informoval se o stavu raněného.

„Podle všeho normálně projížděl křižovatku, ale nějakej blbeček si myslel, že v tom marastu světla neplatějí a napálil to do něj přímo z boku… Chudák, byl připoutanej, ale v tomhle by mu nepomohla ani helma. Ten druhej řidič byl na místě mrtvej a obávám se, že tomuhle už taky moc času nezbejvá…“

Foreman přikyvoval, přitom převzal desky a pak jen bezmocně zavrtěl hlavou. „Máte pravdu. Uděláme, co budeme moct, ale řekl bych, že v tomhle případě…“

„Zafixovali jsme, co se dalo, ale vypadá to špatně. Oba dva bérce zlomený, přeražená páteř, s největší pravděpodobností porušená mícha. Taky polámaná celá levá ruka a pravý zápěstí. Pohmožděný hrudní koš, pravděpodobně zlomených pár žeber. A ještě otřes mozku, možná prasklá lebka. Jak říkám…“

„Adrenalin, rychle! Taky budeme potřebovat krev a zeptejte se na operační sál!“ rozdával Foreman rozkazy, jako generál před bitvou. „Sestro! Svlékněte ho a dejte mu kapačky, morfium, deset jednotek. Taky sono a rentgen, pokud to bude možné…“

Sestra kývala a přitom si poznamenávala do paměti všechny příkazy. Bylo to téměř vždycky totožné… Vždycky jí těch lidí bylo líto, ale lítost jim nepomohla. Pomoci jim musela ona. Jenže tentokrát, když se přiblížila k raněnému, ozval se třesk popadaných nástrojů a sestře z úst unikl zděšený výkřik.

„Doktore…!“ zalapala po dechu.

„Co je?!“ přiskočil k ní Foreman, který ho domníval, že se něco stalo, že… Rozhodně nečekal, že uvidí, co uviděl. Několik vteřin stál absolutně nehybně. Pak se prudce otočil.

„Sežeňte House! Rychle!“ křikl rázně a snažil se zachovat autoritativní tvář. Nešlo to. Po tom, co viděl, to nešlo… Snažil se dýchat zhluboka.

„Ale…“ sestra, co stála vedle něj polykala slzy a několik dalších, které postřehly to co ona, tu strašnou novinu podávaly rychle dál. Všechny byly bledé.

„Sežeňte House! A hněte sebou!“ vyštěkl Forman.

 

Znovu vytáčel, snad už posté Wilsonovo číslo. A snad už posté dostal tu samou odpověď. „Volaný účastník, je dočasně nedostupný, opakujte volání později prosím,“ zapitvořil se po mechanickém hlasu a zašklebil se. Wilsone, ty starej lháři, co vzkazuješ, že tě seženu na mobilu, když jsi pořád někde v trapu, co?

Přede dveřmi se ozvaly kroky. A pak zaklepání a najednou dovnitř vpadla sestra z ambulance. Byla bílá jako stěna a po tvářích se jí koulely slzy.

„Doktore Housi…“ vypravila ze sebe.

„Je tu snad někdo jiný?“ opáčil a položil mobil na stůl.

„Doktore Housi…“ opakovala sestra.

„To už jsme slyšeli. Tak dál? Co se děje?“

Sestra se nadechla. „Doktor Foreman…“

„Chytil ho infarkt?“

„… Máte hned přijít na ambulanci.“

„Smůla, já mám službu až pozítří. Dneska tam má být Wilson…“

„Doktor Foreman… Doktor Wilson… Prosím vás jděte tam!“ zaštkala sestra.

House zdvihl oči k nebi. „Vím, že toho budu litovat. Opravdu vím…“ zamumlal si pro sebe. „Dobrá. Půjdu tam a vy si běžte vzít prášek na uklidnění a dovolenou.“

 

„Tak jsem tady, co se děje, že mě vyrušujete ze čtvrtého levelu?“

„Pojďte sem,“ kývnul na něj Foreman ukazováčkem. Stál u nemocniční postele, na které leželo tělo, víc doničené, než živé.

„Mutant?“ zeptal se House s živým zájmem. „Ta sestra, co pro mě přišla, brečela… Takže to musela být strašná podívaná.“ Kdyby si byl trochu víc všímal okolí, všiml by si, že skoro všechny sestry mají uplakané oči. A Foreman je nezvykle strnulý…

„Ne,“ zavrtěl Foreman hlavou. „Před chvílí ho přivezli z bouračky na sedmatřicáté. Nedávali mu moc šancí… A měli pravdu. Ta zranění jsou moc vážná…“

„To se nám děje dnes a denně, kvůli tomu mě voláte?“ zdvihl House obočí. Za jeho zády se jedna sestřička rozplakala. Normální člověk by zbystřil. House byl všechno jiné, jen ne normální. A jak byl k jistým věcem všímavý, v další oblasti byl absolutně slepý…

„Snad abyste se na to podíval,“ Foreman zavrtěl hlavou a ustoupil mu.

House přišel blíž a zadíval se do kdysi hezké, teď však nesmírně zničené tváře. Samá modřina, samý šrám… Sevřel pevněji hůl. „Můj bože,“ zašeptal potom a najednou cítil takovou slabost, že se musel opřít o konstrukci postele, aby neupadl. „Jamie… Wilsone…“ Pak se prudce otočil na Foremana.

„Jak?!“ vyštěkl a z očí mu šlehaly blesky. „Jak se to stalo?!“

„Pokud vím, tak nějaký blbec do něj narazil z boku. Na řidiče… Doktor od záchranky říkal, že je zázrak, že přežil cestu… Má zlomený oba bérce, pravděpodobně skřípnutou míchu, polámanou celou levou stranu, otřes mozku…“

„Na sál! Rychle! Co tady stojíte a čumíte?!“ zařval House, když se vzpamatoval z prvního šoku. „Co tady ještě vůbec dělá?! Mají ho dávno dávat dohromady!“

„Jenže…“ zašeptal Foreman, „… to už nejde…“

„Jak nejde?! Jste snad doktoři, ne?! Odvezte ho! Připravte ho a já se jdu umejt!“  

„Je pohotovostní stav,“ z Foremana to lezlo, jak z chlupaté deky. „Sály mají čekací lhůty… Sám víte, že v takové chvíli se doktor musí řídit pravděpodobnosti…“

„Seru vám na pravděpodobnost!“ odsekl House. „Co mu dáváte?!“

„Morfium, deset jednotek, na zmírnění bolestí… A jde sem Cuddyová s Cyrusem…“

„Výborně, tak jim oznamte, že si beru trojku, jakmile tam skončí tu pitvu zaživa, či co to tam provádějí. A padejte se umejt! Chci vás k ruce!“ skočil mu House do řeči. K čertu s pravděpodobností, Wilson má tuhý kořínek, on to zvládne… Zvládne to…

„Nemůžu,“ zavrtěl Foreman zoufale hlavou. A pak mu podal ještě jedny desky, které až dosud schovával za zády. Doufal, že mu o tom nebude muset říct, že… Sám nevěděl, co si myslel. Že to House pochopí? Sám nevěděl.

„Tohle je výsledek ze sonografu. Ta prasklá žebra zničila, co se dalo…“ začal šeptem, když mu House vytrhl ty desky z rukou a začal číst. Modré oči přeskakovaly řádky rychlostí blesku a vypadalo to, jakoby šedly a ztrácely schopnost vidět…

„To není možné… To-to nejde!“

Na rameni se ho dotkla čísi dlaň. A v chřípí ho zalechtala známá vůně… Wilsonova kolínská a jeho šampón… Zamrkal a násilím se vrátil do přítomnosti.

„Housi,“ oslovila ho tiše Cuddyová, zatímco on koutkem oka registroval, jak se nad postelí sklání doktor Cyrus z chirurgie.

Opatrně posvítil zraněnému do očí a potom ještě opatrněji prohmatal tělo.

Narovnal se.

A zavrtěl hlavou…

 

„Mamčo, dej mi sál a asistenta. Není to tak zlý, postavím ho na nohy!“

„Housi…, víte sám, že to nejde.“

„Ještě je, kurva, živej! Jasně, že to jde! Ale čím dýl tady stojíme a kecáme – tím rychleji mu ujíždí vlak! Ten sál…! Potřebuju sál!“

„Je tam krvácení, vnitřní a příliš velké… Ten rozsah poranění ani nejde dost dobře odhadnout. To auto ho prostě – rozmáčklo. Tady už se nedá dělat… nic,“ ozval se Cyrus, bledší než smrt. House to ignoroval. I to, že Cuddyová vypadala, že se co nevidět rozpláče…

Ignoroval všechno. Jediné, co byl schopen vnímat, bylo lůžko a na něm…

 

„Právě se uvolnila trojka,“ ozvalo se za nimi tiše.

„Šéfová, prosím, prosím… Prosím,“ zašeptal.

Poprvé v životě Lisa Cuddyová viděla, že se mu zachvěly rty. Ruka, kterou měl položenou na té její, se křečovitě sevřela. Modré oči zoufale objaly pohledem, celou místnost, jako by mu někdo mohl pomoci, přeskakovaly střídavě po všech tvářích v místnosti a nakonec… Nakonec jí pohlédl zpříma do tváře a pak se otočil k posteli.

„Prosím… Prosím!“

Přivřela oči. A po tváři jí stekla jediná osamělá slza. Ani se nenamáhala ji otřít. Nakonec jemně zavrtěla hlavou. „Je… Je mi líto…“ vydechla. House zůstal nevěřícně stát.

„Doktore Foremane,“ pokynula mladému černochovi.

Ten jen zkoprnělě přihlížel. Věděl to, věděl to od první chvíle, co ta záchranka přijela… Ale v životě by ho nenapadlo, že to Cuddyová opravdu udělá…

„Vezměte tu holčičku ze šestky, fraktura hrudní kosti,“ otočil se na sestru. Ta přikývla a spěšně si otírala mokré tváře. Na jindy hlučné ambulanci se rozhostilo podivné, tísnivé vzduchoprázdno.

 

„Deset jednotek morfia,“ pronesl ztěžka Cyrus a Cuddyová se opřela o židli. Chirurg vztáhl ruku k přístrojům. Pár sester znovu vzlyklo. Užuž chtěl.... Když v tom ho něco silně uhodilo přes prsty až vyhekl bolestí.

„Vypadněte! Všichni!“ ucedil ledově House a plnou váhou si stoupnul na postiženou nohu. Trochu pod ním podklesla, ale nakonec k posteli došel. Cuddyová se malinko narovnala a zamrkala, Cyrus si foukal na prsty.

„Já to udělám sám…“ dodal House téměř neslyšně. „Vypadněte! Hned!“

 

U plenty, která oddělovala kóji od ostatních, se Cuddyová ještě jednou otočila. A tentokrát se už nesnažila slzy zadržet. A věděla, že na tohle nikdy nezapomene. Ten poslední pohled, než spustila závěs. Pohled na House, opírajícího se ztěžka o hůl, jak stojí nad postelí se skloněnou hlavou, shrbený, zestárlý, zšedlý…

Spěšně si otřela tváře a zatáhla závěs. House jí zmizel z očí.

„Doktorko…“ oslovila ji jedna sestra.

„Ano?“

„Opravdu už nemůžete…“

„Ne.“

„Takže…“ sestra jen s obtížemi polykala vzlyky.

Cuddyová kývla. „Ano.“

„A on to…“

„… udělá sám. Ano.“

 

Jamesi…

Díval se na displej dýchacího přístroje. Křivka se nepravidelně zachvívala.

Nikdy, nikdy…

Vztáhl ruku a opatrně se dotkl vlasů, nad čelem slepených krví.

Bože, ušetři mě.

Lehce ho pohladil, jemně jako peříčkem, aby ho nic nebolelo. Už nikdy…

Nikdy jsem ti to neřekl…

Pomalu hladil jeho tvář, tu hezkou, poničenou tvář, opatrně se vyhýbal šrámům… Na hřbet ruky mu dopadlo cosi horkého.

Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě, Jamesi…

Jamie…

Proč jen jsi tolik spěchal…

Uvědomil si, že pláče. Po tvářích mu stékaly slzy a tiše mu máčely rukáv saka. Nesnažil se je osušit. A jen nejasně vnímal mrtvé ticho, které kolem něj panovalo, rušeno jen pípáním přístrojů. Já to udělám sám…

 

Když o deset minut později vyšel, doktor Foreman, který ho potkal, poděšeně couvnul. House se změnil. Těžko říct v čem to bylo, ale pod jeho pohledem se mladému lékaři rozklepala kolena. Pak si uvědomil proč. Byly to Housovy oči. Ten pohled… Byl prázdný.

„Doktore…“ vypravil ze sebe.

„Hotovo,“ odpověděl House netečně. „Smrt nastala,“ podíval se na hodinky, „ve tři patnáct místního času, příčinou byla zástava srdce a dechu, v důsledku zranění z automobilové nehody. Protokol je tam…“ ukázal rukou ke kóji.

Foreman se zmohl jen na zalapání po dechu.

„A teď když dovolíte, já jdu domů.“

 

Doktor Foreman tam stál ještě hodnou chvíli poté, co se Housovy kroky, doprovázené slabým klapáním hole vzdálily z nemocnice. Teprve pak se přiměl sebrat vnitřní síly a jít zařídit všechno potřebné…

 

* * *

 

V celém bytě byla tma. Venku už se soumrak vkrádal do ulic a všechno milosrdně přikrýval svým pláštěm. Muže sedícího v křesle ani nenapadlo vstát a rozsvítit.

 

House seděl a nevidoucíma očima se díval na sklenku, co držel v ruce. Sklenička nejlepší skotské whisky. Wilson mu ji loni daroval k Vánocům. Wilson… Prsty sevřely křehké sklo, až málem prasklo.

 

Wilson…

Jeho oči, které se na něj každé ráno usmívaly…

Vtípky, kterými se častovali.

 

„Já to povolil!“

„Já to otevřel…“

 

„Copak? Rýma?“

„Ty budeš vážně doktor.“

 

Rysy jeho tváře, které znal nazpaměť. Každý tah, každou grimasu, každou ustaranou vrásku na čele, kterou toužil vymazat.

Ústa, která tolikrát chtěl zavřít polibky.

On, sám, celý. Kolikrát ho chtěl obejmout… A nepustit?

Kolikrát?

 

A teď je pryč.

 

Díval se do prázdného bytu. Věci, které znal, věci, které byly „Jeho“. Zavřel oči a snažil se z hlavy vyhnat všechny myšlenky. Nešlo to. Ani když se opil do bezvědomí, ani když si vzal dvojnásobnou dávku Vicodinu. Nic mu nepomohlo.

Cítil se beznadějně, zoufale prázdný. A cítil, že už to dál nezvládne. Nic. 

Ty soucitné pohledy ostatních, šeptané poznámky, velkou Wilsonovu fotografii v černém rámečku, kterou potkával každý den při průchodu vrátnicí… Černou pásku, kterou nosila Cuddyová na svém bělostném plášti. Ne, nezvládne…

 

Kamenný náhrobek s bílými růžemi, které na něj sám položil. Vytesaný nápis… Slova, která ho pronásledovala každou noc. Stejně jako usmívající se tvář, ukrytá za sklem…

 

Dr. James Wilson… 28. února 1969 – 1. prosince 2007

Nikdy nezapomeneme  

 

Doktor Gregory House, vedoucí diagnostického oddělení Princetonské nemocnice, pomalu vstal a přešel do kuchyně. Otevřel skříňku a vytáhl láhev. Skříňku zavřel. Odšrouboval uzávěr a znovu si štědře nalil. Uzavřel láhev. Vrátil ji do skříňky. Otevřel druhou skříňku. A vytáhl tubu s léky. Jednu. Druhou. Třetí. Čtvrtou. Pátou. Šestou. Sedmou.

Soustředěně tablety na kuchyňské lince rozdrtil a celé množství jemného bílého prášku, co z nich vyrobil, nasypal do skleničky. Rozmíchal. Pečlivě uklidil celou kuchyň. Potom se vrátil zpátky do pokoje a ztěžka usedl do křesla se skleničkou v rukou.

 

Chvilku se na ni znovu díval. Přes rty se mu mihl cynický úšklebek, ale modré oči zůstaly stejně prázdné, jako byly.

„Na zdraví,“ zašeptal téměř neslyšně a přiložil okraj skleničky k ústům. Potom naráz vypil celý obsah. Na zdraví, Jamie…

 

„Ahoj, tady Wilson. Mám malér s autem a nevím, kdy mi to opraví. Pokusím se dojet, co nejdřív. Kdyby se cokoliv dělo, jsem na mobilu…“

 

V celém bytě byla tma. Tma a ticho. Venku už soumrak předal vládu nad městem noci a pod jejím černým závojem se skryla všechna lidská trápení, vášně i lásky. Nedaleké hodiny odbily půlnoc a vyšel měsíc. Zrovna byl úplněk.

Ozářil svým bledým světlem i muže sedícího v křesle, kterého přes tmu, ani nenapadlo vstát a rozsvítit. Seděl docela tiše a klidně. Vlastně vypadal, jakoby spal. Na rtech měl smutný úsměv. Pod jeho pravou rukou na zemi ležela broušená sklenička od whisky…  

 

Wilsone, ty starej lháři, co vzkazuješ, že tě seženu na mobilu, když jsi pořád někde v trapu, co?

 

* * *

 

Doktorka Cuddyová nevěřícně zírala na to, co měla před sebou. Tu bledou, ostře řezanou a neoholenou tvář znala tak dobře, ale teď nemohla uvěřit… Zdvihla oči a rozhlédla se kolem. Chase, očividně v šoku, utěšoval Cameronovou, která plakala. Foreman jí pohled zpříma oplatil.

Nemohla uvěřit, že by to doopravdy udělal. Nemohla uvěřit, že House spáchal sebevraždu. Proč?, ptaly se její oči. Foreman jen ukázal bradou k židli, co stála opodál.

Obyčejný bílý plášť. Na něm jmenovka. Ten kdo ho nosil, byl asi velice pořádný člověk. Ve chvíli, kdy si přečetla jméno, jí všechno došlo.

Dr. James Wilson, primář onkologie…

 

 

KONEC

 




Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 24. 7. 2017 17:50)

Bulím ale povídka je moc pěkná.

...

(Profesor, 15. 2. 2014 11:40)

Krásná povídka, opravdu. I když je smutná, stejně je nádherná.

já nevím co říct...

(friday, 14. 2. 2009 0:54)

Já nevím co říct.... Tuhle povídku považuju za úplně nejlepší ff co jsem kdy na House četla. Objevila jsem ji před půl rokem, ale pak mi kleknul komp a já ztratila odkaz... Jak já jí hledala! A nemůžu uvěřit, že jsem jí našla... Jsem zas úplně naměkko!

×.×

(Kira, 11. 8. 2008 10:58)

Ty jo....tak to bylo uplně úžasný.....skvěle napsaný, moc pěkný.......ale prečo Wilnos

TT_TT

(Nime, 8. 8. 2008 15:02)

sákra!!!House je můj oblíbený...=_= je to krásné a smutné a ..NÁDHERNÉ!!!!doufám jenže mě to nebude v každém dílu lekat,že něco takového udělá O_O

tajím dech

(Keiro, 31. 7. 2008 23:28)

a tiše přemýšlím, co to v té povídce je tak kouzelného. Zdálo by se, že obyčejná autonehoda, obyčejný den v nemocnici, House a ty jeho obyčejné nálady. Přesto je to jiné. Přesto je tam Wilson a cit, který se nedal potlačit. Stejně jako smrt. Přišla nečekaně, tiše se přiblížila k oběti a odvedla ji na druhou stranu, ač sama nechtěla.

Dokonalé... *tiché vydechnutí do tmy*

Smutný

(Kat, 24. 7. 2008 21:30)

nádherný příběh bez chyby. Musím říct, že tiše sedím a vnímám dozvuky příběhu v očích slzy. Tohle se mi moc nestává. Perfeltní Bee. Tohle se ti povedlo.
Krása.. tiše zašeptal a usnul...

.........

(Teressa, 23. 7. 2008 10:49)

nieeeeeeeee!!!!nie nie nie nie!!wilson a house...nie!!! ti dvaja nemozu umriet!!bez nich by to bola nuda takze pohyb a rychlo napis nejaky pribeh v ktorom zostanu nazive!!.........ale inak treba uznat ze to bolo prekrasne len...len ja proste neznasam smutne konce......

Já, Strážkyně Světů,

(Nex, 22. 7. 2008 23:20)

tímto oznamuji, že osobnosti obou zmíněných v pořádku dorazily na ústředí a po vyplnění několika formulářů byly společně odeslány do světa B2. Cestou se přihodil pouze jeden dílčí zádrhel, když se komusi podařilo vrženým kovovým košem prorazit údajně neprůstřelné sklo letounu. Naštěstí se tak stalo pár minut před přistáním, kdy už byl v bezbečné výšce. Šetření stále probíhá, ale z výpovědí svědků se komisi zatím nepodařilo s jistotou určit, jestli ho vrhl pan Wilson poté, co rozdrtil v ruce plastový pohárek, pan House poté, co hodil po letušce koblihu a nebo zmíněná letuška, kterou při pokusu o uklidnění obou pasažérů tito unisono seřvali. Každopádně zbytek letu proběhl klidně.

rozplakal jste doktora

(Muraki, 22. 7. 2008 19:23)

…Ano rozplakal, protože tohle je tak smutné, tak zvláštní...tak..ano pláču protože pro tohle je tak.
Mluví to o přátelství, které postupně přerostlo v lásku a o tom, že máme mluvit raději hned a nenechávat to na později. Protože později už nikdy nemusí nastat. Později v tomto případě nebylo. Pro Wilsona. Pro House. A přitom to stačilo jen říct...a nikdy se tak nemuselo ozvat, volaný účastník je dočasně nedostupný...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA