CSI Miami: Ty a já
„Prohledali jsme celou loď, ale po Sarisově těle ani stopy.“
„Najdeme ho i tak.“
„Ty a já?“
„Ty a já, Ericu.“
Stáli proti sobě a jediným světlem v místnosti bylo světlo ulice decentně cezené mezi závěsy. Miami nikdy nespí, stejně jako nikdy nespí zločinci. To se všechno jen tváří, že alespoň v noci je uzavřeno jakési příměří. A přitom každý kriminalista ví, že je to jen maska, vždyť v noci se páchají ty nejhorší zločiny. V noci, která voní deštěm a je prosvícená lampami.
Eric se pohnul první a překonal ty dva kroky, které je dělily. Osobní zóna. Intimní zóna. Vztáhl ruku a zlehka se dotknul jeho tváře. Potřeboval se přesvědčit, že… že… Sám ani nevěděl, jestli se chce doopravdy o něčem přesvědčit.
„Myslel jsem, že se musela stát nějaká strašlivá chyba,“ zašeptal potom.
Horatio mlčel, ani se nepohnul.
„Že mě někdo praštil do hlavy a tohle se mi jen zdá.“
Stále ticho.
„Efekt zaseklé desky, to je hovadina, to je hovadina. Calleigh brečela a já měl chuť někoho zabít. A přitom jsem věděl, že to nemůže být pravda. Že Horatio Caine nemohl umřít.“
„Měl jsem ti to říct…“ Konečně se pohnul a sevřel tu ruku. „Jenže jsem nemohl. Byl jsi logická volba a první na ráně… Ohrozil bych tě a nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
Eric se trpce pousmál.
„Tohle je klišé…“
„Láska bývá plná klišé, to nevíš?“ přitáhl si ho Horatio k sobě.
Světla nočního Miami, prodírající se mezerami v závěsech, se pomalu plížila po koberci, stoupala vzhůru na postel a plížila se přes pokrývky dozadu a pryč. Jen tiše zdůraznila dvě těla schoulená k sobě a už se ztrácela, aby nerušila tu chvíli.
Znovu a znovu líbal Ericovy rty, aby plně vymazal každou úzkost z jeho mysli. Věděl, že Eric chápe jeho pohnutky a ví, že by ho nikdy ničemu takovému nevystavil, kdyby k tomu neměl důvod, ale přesto… Jestli něco Juanu Ortegovi a Ronu Sarisovi nezapomene ani za sto let, tak to bude ta chvíle, kdy kvůli nim musel ublížit člověku, kterého měl a má rád. Kdyby ty mizery mohl dostat a usvědčit jiným způsobem, udělal by to, i kdyby to mělo trvat roky.
Přitiskl si Erica blíž k sobě. Promiň, promiň mi to…
„Příště už jen ty a já, ano?“ zamumlal mladý technik.
Horatio se pousmál. „Příště už jen ty a já.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Ty a já, Ericu… Slibuju.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkné.
Áááá,
(Nex, 1. 5. 2014 19:19)
to je tak smutný. A pěkný. A líbí se mi jak jeden na druhého myslí a že si věci říkají slovy, aby měl ten druhý jistotu. A jak rozumí tomu druhému když udělají něco neverbálního.
A taky tvůj popis se mi zamlouvá, zejména "Světla Miami, se pomalu plížila, stoupala na postel a plížila se pryč. Jen tiše zdůraznila dvě těla schoulená k sobě a už se ztrácela, aby nerušila tu chvíli."
souhlas
(majuar, 30. 3. 2014 22:56)Ano, Horatio je rozhodně kvalitní slashový materiál... Děkuji za pěknou povídku před spaním :)
Paráda.
(Karin, 24. 7. 2017 17:28)