Jdi na obsah Jdi na menu
 


Harry Potter: Šrámy

15. 8. 2010

Šrámy

 

 

Remus Lupin bez dechu vrazil do koupelny a strhl ze sebe jak hábit, tak chatrný svetr. Rána na rameni ještě pořád ošklivě krvácela, přestože už ne tolik jako před chvílí. A jít na ošetřovnu se mu nechtělo ani za nic. Protože něco takového by předpokládalo velkou spoustu otázek a vysvětlování, ke kterému neměl chuť…

Místo toho, už mnohem jemněji, ze sebe napůl stáhl ještě propálenou a zničenou košili, aby se konečně mohl podívat, jak moc velké škody na něm ta kletba zanechala. Docela si oddechl – mohlo být ještě hůř. Vlastně měl štěstí, i když náhodný pozorovatel by asi jeho úlevu nesdílel. Na hubeném, bledém rameni byla kůže hluboko roztržená a spálené okraje rány dávaly tušit nepěkné věci.

Koupelnou se ozval zvuk puštěné vody a chvíli po něm také bolestné zasyknutí. Remus křečovitě stiskl okraj umyvadla, přivřel oči a tiše zakňučel. Pálilo to jako čert a zevnitř se nanovo vyvalila krev. Ale s dalším a dalším opláchnutím se zranění pomalu začalo uklidňovat a chlad jen přispěl k tomu, že krev se objevovala stále méně…

„Reme!“

 

Koupelnou se ozval výkřik a nebelvírský student málem vyjekl, jak příšerně se vylekal. Nebyl bojácný, ale v ráně mu ještě pořád bolestně cukalo, a možná proto byl trochu vystresovaný. A ke všemu by přísahal, že cestou sem nikoho nepotkal!

„Reme!“ zopakoval nově příchozí a rychle k němu přiběhl.

„Siriusi,“ přiměl konečně Remus své hlasivky k odpovědi. „Co tady děláš?“

„Spíš by byla na místě otázka, co tu děláš ty!“

Remus provinile sklopil oči a teprve dodatečně si uvědomil, že má na sobě jen košili a ještě ke všemu napůl svlečenou, takže kamarád může vidět… Rychle sáhl pro hábit a nasoukal se do něho i když zraněné rameno protestovalo.

„To nic není,“ zamumlal potom, ale do očí se mu nepodíval.

„Jak, nic není?!“ Sirius si šrámu stihl všimnout.

„Nic to není, vážně. Jen…“

„Jen?“

„Jen jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě, to je všechno.“

Přítel ho vzal za bradu a přiměl ho, ať se na něj podívá.

„Tak tohle,“ pronesl náhle měkce, „tohle ti, kamaráde, nezbaštím. Kdo to byl?“ zeptal se potom vražedným hlasem. Remus opět uhnul pohledem, ale pak si jen povzdechl.

„Byla to nehoda. James chtěl sejmout Snapea. No, a já se mu omylem…“

„James?!“ Sirius se nezdál být moc překvapený. Spíš ještě víc rozzlobený. „Ten pitomec si nedá a nedá pokoj! A to tě nechal jít jen tak?!“

„No…“ protáhl Remus provinile a uhnul očima.

„No?“ zeptal se Tichošlápek vyčkávavě a zkoumavě si prohlížel jak přítelovu tvář, tak jeho pohmožděné rameno. „No?!“ zopakoval poněkud výhružnějším tónem.

„Řekl jsem mu, že to nic není…“ Remus se nervózně kousnul do rtů. A stisknul ještě víc, když zazněl povzdech, který nade vší pochybnost říkal, co si o tom Sirius myslí a že ani tuhle verzi mu nezbaští. A taky že ne.

„Takže předpokládám, že James ani neví, že tě trefil, co? A jak ho znám, tak by ho to ani nezajímalo…“ Jeho hlas byl přísný. Lupin jen zavrtěl hlavou.

„Ale určitě o tom ví. Jen byl příliš… zaneprázdněný.“

„Moony,“ usmál se na něj Sirius náhle.

Překvapeně zamrkal.

„Víš, v čem je tvůj problém? Ty jsi moc hodný. Až moc hodný, bohužel.“

„Nechápu, co to…“ řekl Remus nejistě a přitáhl si hábit blíž k tělu.

„Přesně to, co říkám,“ opáčil kamarád tiše. „A teď se zase svlíkni, ať se můžu podívat. Přece tu nebudeš pobíhat s rozsekaným ramenem.“

Lupin si jen rezignovaně povzdechl, Sirius byl někdy na zabití. Někdy? Poslední dobou téměř pořád. Jakoby snad byl on, Remus Lupin, nesvéprávný! Přesto zase stáhl hábit z poraněného místa a sykl, když jeho prst pomalu přejel po ráně.

„Bolí to moc?“

„Co bys řekl?“ odtušil, ale nepodařilo se mu do hlasu dát patřičnou jedovatost. Cítil se unavený. Úplněk se blížil a ke všemu tohle… Radši tiše zadoufal, že Siriuse jeho rameno zaujme natolik, že nezačne počítat, kolikátý je tohle zásah od vlastního přítele. Neskončilo by to totiž jen u počítání, on byl schopen si to s Jamesem jít vyříkat okamžitě a na rovinu.

Tiše zasténal, jak mu sevřel okraje rány k sobě a použil hojící zaklínadlo.

Bolelo to. Ale zase ne tolik, jak by čekal.

„Slib mi něco,“ ozval se náhle Sirius, když z něj ještě smýval krev, která stekla mimo a vytvořila na bledé kůži nehezkou cestičku.

„Co?“ podíval se na něj Remus.

„Už nikdy nebudeš skákat Jamesovi do rány, ano?“

Znovu provinile sklopil oči. Už podruhé důkladně studoval podlahovou dlažbu. Pořád byla stejně nezajímavá, stejně nudná. Stejně hloupá jako jeho snahy zabránit Jamesovi atakovat kluka, který vlastně za nic nemohl, jen byl ve špatnou dobu na špatným místě. Stejně hloupá jako jeho snahy tomu samému Jamesovi domluvit.

„Je to přece taková pitomost…“

„Jo, souhlasím. Je pitomost mu lízt před hůlku, zvláště když míří na Snapea.“

„To je přece taková pitomost…“ opakoval Remus tiše a zase si natáhl košili. Rameno bylo zahojené a umyté. Košile sice zničená, ale když se zašije a vypere, nikdo nic nepozná. A i kdyby, bude to jedno.

„Moony?“ zdvihl mu Sirius bradu.

„Proč do doprdele dělá?“ zeptal se ho Remus tiše.

„Protože je blbej.“ Spontánní odpovědi jsou někdy nejlepší.

„Hovadina.“

„Souhlasím. Já si to s ním vyřídím.“

„Nemusíš…“

„Ale musím. Ne, že by mi sešlo na Snapeovi, zas tolik ho nemiluju. Ale sejde mi na tobě.“ Pohladil ho po tváři a potom cvrknul do nosu. „Nehodlám se dočkat toho, že jednou skončíš na ošetřovně…“

Remus se poněkud usmál a konečně to byl úsměv, který na něm Sirius viděl nejradši. Jemně rezignovaný jako odpověď – dělej, co uznáš za vhodné – ale dostatečně upřímný, aby věděl, že už je to zase ten starý Remus, kterého má tak rád.

„Běž si lehnout, Moony. Jsi jak lunt a sotva stojíš. V neděli se snad to nezblázní.“

 

* * *

 

Nahlédl kradmo do jejich ložnice; byly čtyři odpoledne, ale Remus spal jak když ho do vody hodí, schoulený do klubíčka, polštář obložený knihami. Vypadal hubený a přepadlý ještě víc, než obvykle. Jako před každou přeměnou… Jedna z tenký jizev na jeho tváři se napjala, když si zhluboka vydechl.

Sirius vklouzl dovnitř, ale potom zaváhal. Najednou pocítil takovou nejistotu, jako snad nikdy v životě. Bylo to směšné, ale on se kupodivu nesmál. Věděl, co chce udělat, ale nevěděl, jestli to udělat může. Protože když to nevyjde, ne tak jak si představoval… Bude mít už jen jediný problém: jak se podívat Remusovi do očí? A mohl si stokrát opakovat, že je to jeho nejlepší kamarád a že to v každém případě pochopí.

Nakonec se otočil a odešel. Tohle nemělo cenu.

Nebál by se porvat s celou partou Zmijozelských, ale na tohle prostě neměl. Mohl si v duchu nadávat do zbabělců a pokrytců, ale to zatím bylo všechno, co s tím mohl dělat. Někdy je obtížné říkat pravdu.

Víš, v čem je tvůj problém, Moony? Ty jsi moc hodný.

Víš, v čem je můj problém, Moony? Já jsem v jistém ohledu příliš zbabělý. Nevadí mi usměrňovat Jamese, nevadí mi ho seřvat, když ti ublíží, ač nevědomky, na druhou stranu mi nevadí trochu prohnat Snapea… Vlastně je mi vcelku jedno celej svět. Ale ty mi jedno nejsi a já bych radši riskoval posměch celý školy, než tvoje pohrdání.

Toho se bojím, Moony, že mnou budeš pohrdat, až se dozvíš, co k tobě vlastně cítím. Doopravdy cítím, víš? Až se přestanu schovávat za ten kamarádský úsměv, který si v tvojí přítomnosti nasazuju jako masku na maškarní.

Jako ty se bojíš ukazovat svoje šrámy, Moony, tak já se bojím pravdy.

Ale nejvíc se bojím… Že se to jednou dozvíš. Jakkoliv. Od kohokoliv.

A potom to budu já, kdo ti nejvíc ublíží.

Zapíráním.

Přiznáním.

Lží.

Další šrám, Moony. Ode mne.

 

 

 

KONEC

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

holka

(Keiro, 25. 8. 2010 13:52)

co myslíš, že já ti na tohle asi tak řeknu? Sirius! Remus! Fňuk za ně za oba. Je to moc hezká povídka a také... Ne, neřekla bych přímo smutná. Spíše melancholická.
Prostě krása! :)

Krásne

(kami, 15. 8. 2010 13:38)

Ten koniec bol najlepší. Najprv som si vravela, že preslash nebude asi pre mňa to pravé, ale keď sa to skončilo takto pekne, tak mi to neprekáža. Smutné, ale pekné.

...

(Profesor, 15. 8. 2010 13:17)

Hezký příběh, ale bolí. Možná mu to měl Sirius říct.