Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yami no Matsuei: Přání

9. 11. 2007

 

 

Shinigami… JuOhCho… On… On.

 

 

 

 

Sedím zase, jako už tolikrát předtím, na parapetu okna s mříží a dívám se dovnitř. Ta mříž je něco jako hranice. Hranice mezi mým světem a světem tam. Sedím bez pohnutí a bez hlesu i když vím, že mě nikdo nemůže vidět, ani slyšet, pokud já sám nechci. A já teď nechci. Teď chci jediné. Sedět a dívat se. Jako už tolikrát předtím. A jako tolikrát i do budoucna.

 

 

 

Mám ho rád. Zní to zvláštně z mých úst, ale mám ho opravdu rád. A čím víc ho mám rád, tím víc je mi ho líto. Je tolik smutný… Ty jeho nádherné oči se nikdy neusmějí. Zůstávají pořád stejné. Smutné. Dívá se oknem ven a v těch chvílích někdy mívám pocit, že mě může vidět. Že na mě upírá svůj fialový pohled, který jako by ani nebyl pohledem člověka.

Možná, že mě opravdu může vidět. Že vidí, jak každý den sedávám na okně nad jeho postelí a pozoruji ten zvláštní život. Bez jídla, bez pití, bez spánku. Nevím proč tady leží. Nemůže chodit? Sužuje ho nevyléčitelná nemoc? Nevím a tolik bych vědět chtěl.

Všechno. Chtěl bych slyšet jeho hlas, vidět jeho úsměv. Ale on jen leží a dívá se z okna ven. Nemluví. Nespí. Nejí. Jen se dívá. A já se dívám na něj.

 

 

 

Je zvláštní, že ho nikdo nechodí navštívit. Nemá rodinu? Nemá přátele? Asi ne. Je sám. Stejně jako já. Občas ho slyším plakat. V těch chvílích velmi váhám.

Nemám rád, když někdo pláče. Protože to znamená, že je smutný, že mu někdo ublížil. Že se cítí úplně sám na světě. A proto ho nechci vidět plakat. V těch chvílích bych se mu rád ukázal, vklouzl dovnitř, vzal ho za ruku a utřel mu slzy. A vím, že nemohu. Zákony to zakazují. Jsem sám a neměl bych tady správně vůbec být. Jenže nechci, aby byl úplně opuštěný.

 

 

 

Dnes si vedle mé nohy sedl malý ptáček a začal zpívat. On otočil hlavu za hlasem. A zadíval se přímo na mě. Vážně. Díval se mi do očí. On mě viděl. Mohl mě vidět. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem málem spadl dolů. Ale on neudělal nic. Jen zavřel oči a trochu se usmál. Smutně. Nepromluvil. Ani se nepohnul. Jen poslouchal ten ptačí zpěv.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám se ukázat? Jestli se ještě dá mluvit o ukazování. Mám na něj promluvit? Tolik jsem to chtěl udělat, ale když se znovu podíval mým směrem, připadalo mi to zas, že mě nevidí. Že by se mi to zdálo?

V tom jsem zahlédl, jak se hýbe. Poprvé za ty dny, co ho chodím pozorovat se pohnul. Sáhl vedle sebe na stolek a vzal z něho nůž. Vytřeštil jsem oči. Ale nebyl jsem schopen se pohnout, jen pozorovat, jak si jej pomalu dává k zápěstí a řeže. Prořízl si žíly před mýma očima a já nebyl schopen mu v tom nějak zabránit. Možná jsem ani nechtěl.

V koutku duše jsem si přál, aby překročil řeku a vstoupil do mého světa. Přál jsem si přítele, kterého jsem tady tolik postrádal. Mohli bychom spolu sedat na parapetech oken, střechách budov a poslouchat ptačí zpěv. Mohli bychom si povídat. Nebyli bychom sami…

 

 

 

Ale on řeku nepřekročil. Teprve teď jsem pochopil, ten jeho smutek, nehybnost. Teď jsem pochopil smysl jeho života v této místnosti. Smyslem jeho života byla smrt. Smrt, na kterou nemohl dosáhnout. Pochopil jsem to. Jeho přání bylo zemřít. Ale nemohl.

Zase jen tiše leží a znovu pláče. Levé zápěstí má obvázané. A jeho oči se na svět dívají snad ještě smutněji než předtím. Takhle to šlo pořád dál. Tolik chtěl zemřít a nemohl. A já mu chtěl tolik pomoci, aby se netrápil a zase nevěděl jak… Ale jeho oči prosily o pomoc. Ten nádherný ametystový pohled, který se mi zařízl do duše, a v němž bylo tolik bolesti a jedno jediné přání. Zbavit se jí. A tehdy jsem pochopil, že pro něj udělám cokoliv.

 

 

 

Pomohu mu zemřít. I kdyby překročil řeku smrti a vstoupil rovnou do říše mrtvých. I kdyby nemohl, nebo nechtěl zůstat, tady na tomhle světě. Se mnou. Přesto mu pomohu. Protože je to jeho přání. A já vím, že to přání, které jeho oči tlumočí mé duši nedokážu odmítnout.

Usnul. Poprvé od doby, co ho znám, tak usnul. Upadnul do komatu, jak říkal doktor. Jeho rád nemám. Je v něm jakýsi chlad a lačná chtivost, když se na něj dívá. Jmenuje se… Ach, co záleží na jméně. Stejně se s ním už nikdy nesetkám. Leda s jeho potomky.

A doktor teď není důležitý. Důležitý je on. Jeho fialkové oči, které se zavřely. Zavřely a jen já vím, že navždy. Ten spánek, to koma, obklopuje aura smrti. A taky vím, že jestli Ti Nahoře někdy přijdou na to, co jsem udělal, budu navěky čistit chodby v úřadě. Ale pro něj jsem to udělal rád. Vloupal se do Haly svící, když tam nikdo nebyl a našel tu jeho.

Byla zvláštní. Jakoby z ní vosk nemizel a plamen neměl tak nikdy zhasnout. Ale já… Já jsem tu svíci zkrátil. V téhle chvíli ten zvláštní plamen jeho života dohasíná. Splnil jsem to němé přání jeho očí. Ale nevím jestli jsem šťastný. Může mi něco takového přinést štěstí?

 

 

 

Osm dní. Osm dní od chvíle, kdy mu má ruka ukrátila život. Ale dnes mě prudce píchlo na hrudi. Tam, kde má člověk srdce. Tam mnou projela ostrá bolest. Jako bych něco ztrácel.

V té chvíli jsem spatřil u jeho lůžka Smrt. Byla pořád stejná. Přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval, když si přišla pro mě. Stála u pelesti a šeptala mu do ucha. A pak si mě všimla. Zavrtěl jsem hlavou. Najednou jsem nechtěl aby zemřel. Najednou jsem věděl, že tímhle ztrácím jeho. Zavrtěl jsem znovu hlavou. Zoufale, prosebně. A ona ustoupila.

Nemůže přejít řeku, uvědomil jsem si při pohledu do její tváře. Tváře bez rysů, bez očí. Jen prázdné bílé masky, rámované kapucí pláště. Takže je stejný. Jeho duše nechce opustit tenhle svět. Chce zůstat tady. Chce být Shinigami. Jako… Já.

 

 

 

V tu chvíli jsem ale stejně věděl, že se naše cesty minou. Přese všechno.

 

 

 

* * *

 

 

 

 

Není špatné uznat přání jiných lidí. Ale pak ani není špatné takové přání zvrátit, Tatsumi.

 

 

 

 

Jako já mu před lety pomohl zemřít, on mu teď zemřít zabránil. Věděl jsem, že mi ten čin štěstí nepřinese. Že jsem ho tím ztratil. Už ve chvíli, kdy si pro něj přišla Smrt.

Vybral si. Moje a jeho cesta se minula. Stejně jako jsem to věděl kdysi, tak to vím i teď. I když se přátelství možná změnilo v touhu po něčem víc, naše cesty se nikdy neměly střetnout. Přese všechno. A přese všechno ho stále mám rád. Moc rád.

 

 

 

* * *

 

 

 

 

„Pane nechoď pryč, já si nemám s kým hrát,“ ozve se za mými zády dětský hlásek. A já po hlavě přepadnu do pokoje. Toho samého pokoje, který jsem před lety navštěvoval.

Teď je jiný. Mříž zmizela a zmizel i muž na posteli a jeho smutný pohled. Ale ne, ten smutný pohled tam zůstal. Jen ty oči nejsou fialové, nýbrž hnědé. Ale smutné jsou stejně. Na posteli sedí asi devítiletý klučík a měří si mě vážným pohledem, jakým vás hodnotí děti. A já zírám.

„Ty mě vidíš?“ vyheknu nakonec.

„Jo,“ odpoví a najednou se tváří zarputile. „Nechoď pryč. Já si nemám s kým hrát,“ dodá potom tišeji. Mám pocit, že teď jsem se asi potkal s osudem. Protože jak jinak si mám tohle vyložit?

Sednu si na postel a ta trochu skřípne.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se tiše a pozoruji ho. Může mě vidět. Stejně jako před lety Tsuzuki, i on mě vidí. Ale teď to není stejné jako před lety. Nejen ten pokoj. I já se změnil.

„Keito,“ podívá se mi pevně do očí. Musím se usmát. Prostě se musím smát. Tolik jsem si ho přál. Přítele se kterým bych mohl sedat na parapetech oken, na střechách budov a poslouchat ptačí zpěv. Přítele se kterým bych si mohl povídat. A hrát… Docela malé obyčejné, bláhové přání.

 

 

 

„Já jsem Tatsumi.“

 

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 20. 7. 2017 22:36)

Líbilo.

......................

(akyra, 16. 4. 2009 13:49)

bylo to krásné moc se mi tvé pvídky líbí yami no matusey že vy se trefíte do mích oblíbených:)

Tatsumi...

(warrion, 7. 4. 2008 22:01)

Tatsumiho já mám moc ráda. Takže děkuju za tuhle povídku :)

moc hezký

(E..., 17. 11. 2007 21:19)

opravdu moc, takhle sem nad tímhle anime nikdy neuvažovala, ani nevím proč...ale vážně moc hezký

For Bea

(Misako, 10. 11. 2007 19:19)

Asi mi teda nezbyde nic jiného než ti věřit :) Už jsem si tě přidala ;)

***

(Keiro, 10. 11. 2007 16:01)

Ehm, ehm.... Takže teď dostaneš vynadáno, že jsem nedostala šanci se té soutěže taky zúčastnit. :( já chci taky obrázek. :) Jinak moc krásná povídka Tsuzukiho mám moc ráda a to víš. No a Tatsumi k tomu se nevyjadřuju, protože jeho ovládání stínu je skvělý a nejen to. Jen tak dál a gambare. :D

*25*

(LowE, 10. 11. 2007 11:37)

PěKné, i kDyž pRo něKoHo kDo to aNime newiDěl a NeMá o něM aNi moC PoTuChy jE to pRaPoDiwNé :D aE aSik to SkOuKnu a můY oBjeKt záJmu buDe tSuZuKi :D:D KráTký a PěKný, tAk to Má bEjt :)

For Misako

(Bea, 10. 11. 2007 11:07)

Věř mi nebo i ne, ale trefila jsi se! :D Vypravěčem je opravdu Tatsumi a objekt jeho zájmu s fialovýma očima je Tsuzuki.

Takže tě poprosím, abys ses mi ozvala na icq 214-938-644 abychom se mohly dohodnout co ti mám napsat na obrázek:-))

P. S.: Díky za chválu, ani nevíš jak to potěší:D

.... :-)

(misako, 10. 11. 2007 9:44)

A bylo to moc hezký. Takový zvláštní a docela i dojemný.

No, jestli...

(misako, 10. 11. 2007 9:41)

se těmi hlavními postavami myslí ten kdo to vypráví a jeho objekt zájmu s fialovýma očima, tak to je Tatsumi a Tsuzuki... myslím :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA