Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ai no Kusabi: Experiment

7. 11. 2008

Věnováno Lemurovi s proužkovaným ocasem.:-)

Experiment

 

 

Dva měsíce, které zářily nad Amoi, zahalovaly spící Tanaguru do svého podivného světla. A město tak získávalo nový, dosud neobjevený vzhled. Ano, zářící neony mívaly taky něco do sebe, dávaly ulicím ten správný zkažený ráz. Ale tohle bylo něco jiného… Docela jiného… V měsíčním světle Tanagura vypadala jako město hříchu.

Esence čistého hříchu ve své nejzákladnější, živočišné podobě.

 

* * *

 

Okno bylo otevřené a závěsy roztažené. Měsíční světlo dopadalo na zem, tříštilo se o ni v miliony a miliony drobných paprsků, které potom sklouzávaly po černém lesklém povlečení a po těle, které v něm leželo.

Obkreslovaly každou křivku jeho svalů a propůjčovaly jeho kůži téměř magický stříbrný nádech. Stejně jako dlouhým vlasům, které byly kolem rozhozené jako třpytivý vodopád.

Hladily to nádherné stvoření, tančily po něm… Stejně jako opálená dlaň, která právě přejela přes silný hrudník až ke krku, který lehce stiskla.

Plavovlasý muž otevřel oči. Ledově modré, podobné drahým kamenům. Ale nebránil se. Ani nemohl. Jeho vlastní paže byly připoutány k čelu postele.

 

„Poprosíš?“ zeptal se tichý hlas ze tmy, který nepochybně patřil majiteli dlaně.

Oči se ani nehnuly, ale ani přes rty neprošel jediný zvuk, kromě rychlého oddechování.

Odpovědí na tuhle němou reakci byl smích, při kterém plavovlasý cítil, jak mu naskakuje slastná husí kůže. Svůdný smích. Dlaň sjela po jeho hrudníku zase dolů, až ke kolenům a donutila ho pokrčit nohu. Pak ucítil ostré plácnutí, přímo na té hranici, kde končí zadek a začíná stehno. Spoutaný muž se nadechl.

„Tak poprosíš?“ ozval se zase ten hlas, který se uměl tak hříšně smát.

Pomalé zamrkání. A ještě pomalejší přitakání. „Prosím… můj pane…“ A přidal k tomu tak provokativní olíznutí rtů, že jeho „pán“ neodolal. Sklonil se a následující polibek vzal plavovlasém dech i soudnost. Ten druhý to cítil. A těšilo ho to.

„Jsi velice neposlušný, víš o tom?“ zašeptal potom svému vězni do ucha a olízl mu tvář.

„Ano… můj pane…“

„A neposlušný mazlíček se trestá, víš?“ Dotyk jazyk na jemné kůži nad klíční kostí. Plavovlasý zalapal po dechu.

 

Tohle… Blondies přece necítí nic takového…

  

„… pane…“ zasténal tiše, když mu teplá, opálená dlaň přejela po boku a pohladila ho.

„Otoč se,“ nařídil mu potom hlas.

S těma spoutanýma rukama to šlo těžko, ale zvládl to. Musel to zvládnout! Nechtěl aby ho ten hlas a ruka, ke které se přidala ještě druhá, trestaly. Třeba tím, že by jejich majitel odešel a nechal ho tu samotného, jen s měsíčním světlem a chladným povlečením…

Rázem se jeho tělo napjalo, jak ho na pozadí zaštípal dobře vedený úder.

Jazyk jeho mučitele mu v té chvíli přejel od bederní páteře až k uchu, které s velkou chutí olíznul a pak ho ještě polechtal na jemné kůži pod ním. Hlas, který k tomu všemu patřil, se znovu svůdně zasmál. „Mám pro tebe něco velmi speciálního.“

Plavovlasý otočil hlavu a zadíval se svému vězniteli do očí. „Ano, můj pane?“ zašeptal potom a nevěděl, co měly znamenat ty ohníčky, které na něj blýskly. Ne, pokud šlo o tady a teď, nevěděl vůbec nic. Ale – nevadilo mu to.

„Počítej… za každou noc, co jsme tu strávili – jedna!“ Se slovem jedna na vězňově pozadí přistál další přesně mířený a nijak netlumený úder.

Prohnul se a zalapal po dechu, když si uvědomil, jak moc ho tohle… vzrušuje!

Začal počítat. Ochraptělým, zdrsnělým hlasem, podbarveným vášní a chtíčem, který se mu vůbec nepodobal. Který by u něj nikdo nikdy nečekal…

„… dva… tři… čtyř… pět… šest…“

Ani si neuvědomil, že pokud by měl spočítat skutečně všechny dny, které tu strávili… Ne, v hlavě mu hučelo a všechna krev se hrnula opačným směrem. Začínalo to být bolestivější. A o to vzrušivější. Na zádech mu naskákala husí kůže.

„… !“ zasípal, ale odpovědi se nedočkal. Jen další rány a potom polibku na postižené místo. Skousnul si rty.

 

Tohle Blondies nedělají…

 

Zasténal.

A potom znovu. A znovu. Znovu…

 

Svět ztratil své jasné kontury a rozmazal se do jedné velké šmouhy… Ale nakonec si uvědomil, že je něco jinak, že už na svých hýždích necítí jeho dlaně, trochu zdrsnělé životem, ale jen chladivý dotek povlečení a že…

Ležel na zádech a v měsíčním světle bylo vidět krůpějky potu, které mu stékaly po těle. Vlasy se mu lepily k čelu. V puse i v hrdle měl sucho a rty mu přímo hořely. Někdo ho konejšivě hladil po nohou a přejížděl i po citlivých místech v podkolenních jamkách. Bylo to velmi uklidňující, ale přesto to nepostrádalo jistou – smyslnost.

A pak jen tiše zalapal po dechu. Ne, nepřestal ho hladit, ale plavovlasý ucítil ještě něco - jemné šimrání na stehnech a to, že mu jeho „mučitel“ pomalu a rozvážně zlíbal jeho kůži na kyčlích a níž, mnohem, mnohem níž. Až to jemné šimrání sklouzlo do jeho klína.

 

Tohle Blondies nesmějí…

 

Čas nabral šílené tempo a slovo realita ztratilo svůj podstatný význam. Zůstal jen on, jeho horké rty na nejcitlivějším místě vězňova těla a krev, která připomínala rozbouřený oceán.

 

Nestíhal si uvědomit, co všechno se děje…

Jednu chvíli cítí jeho rty, jak ho olizují od hlavy k patě, hrají si s ním a dávají mu spíše přísliby budoucí slasti, než slast samotnou.

A v dalším okamžiku se jeho boky ocitnou v sevření dvou dychtivých stehen, cítí jeho teplo, jak se kolem něj stahuje i žár jeho rukou, které se mu opírají o hruď.

Zmocnilo se ho chvění, jako sopky před výbuchem…

V hlavě mu hučelo, jak se boky jeho „pána“ pohybovaly stále rychleji v tom rytmu, který dokonale odrážel jejich přerývavý dech, bušení srdce i extázi, která je oba ovládla.

Jeho ruce se reflexivně svíraly v pěst a svaly se napínaly, jak zoufale škubal pouty, aby se osvobodil a mohl se ho dotknout. Uvěznit pod svým tělem, skončit tohle trýznění…

Ano.

Prosím.

Ještě.

Nepřestávej.

Víc.

 

Riki…

 

Ještě, Riki, prosím.

Modré oči se střetly s čokoládově hnědými a černá kštice zašimrala Iasona Minka na obličeji, jak se jeho krku dotkly ty žhoucí rty. Téměř necítil ruce, vlastně necítil skoro nic, kromě Rikiho těla, spojeného s tím jeho a…

Jestli někdy viděl vybuchovat vesmír, bylo to právě teď.

Jestli slyšel někdy svůj hlas, jak neidentifikovatelně přeskakuje, bylo to právě teď.

Jestli ho někdy bezmezně miloval… Tak pořád.

 

 

* * *

 

Co na tom, že Jupiterovi by se nejspíš vypálila bezpečností pojistka, kdyby tohle zjistil?

Občas se přistihl, že se dokonce podobnou představou baví…

 

Cvakla pouta a Iason si konečně mohl protáhnout ruce. A hned si k sobě Rikiho přitiskl, až ten slabě vyjekl nad tak náhlým přívalem citu. Popravdě, i když se mu to líbilo, necítil se na něco podobného každý den. Bylo to však nesmírně zvláštní. On jako „pán“, Iason jako jeho „hračka“. Vyměněné role.

Ne, kdepak. Chtěl být tím opečovávaným. Když mu Meg kdysi darovala jednu japonskou anime, takovou zábavu jisté části terranské populace, nedalo mu to a vyhledal si významy slov „seme“ a „uke“. A měl rázem jasno. Chtěl být uke. Co na tom, že se tomu kdysi bránil zuby, nehty, i jiným zákeřnými způsoby?

Teď chtěl být uke – milovaný

Položil mu dlaň na tvář a vzápětí na ni dostal motýlí polibek.

„Neublížil jsem ti?“ zeptal se potom a už v duchu slyšel odpověď: Blondies atd. …

Jenže Iason jen zavrtěl hlavou a dal mu další polibek, tentokrát na čelo.

Chtěl se ještě na něco zeptat, ale prst položený na rtech mu v tom zabránil. Iason znovu s úsměvem zavrtěl hlavou a pohladil ho po nahém rameni.

Riki zavřel oči a opřel se o jeho rámě. To co chtěl říct už nějak nebylo důležité. I když by to možná Iasona potěšilo.

Experiment sem, experiment tam, mě už je to všechno jedno… Experiment sem, experiment tam, mě už je to všechno fuk. Jsem ochočený. A chci být uke.

Definitivně.

Iason Mink ještě naposledy políbil Rikiho do zpocených černých vlasů a objal ho kolem pasu, aby mohli usnout, připomínajíce pak klubíčko koťat.

 

* * *

 

Byla to dokonalá scéna, s tím měsíčním světlem dopadajícím do pokoje. Téměř dokonalá. Vlastně měla jen jeden drobný háček. Nebo přednost, jak se to vezme.

Měsíci chyběl společník a světu venku chybělo cosi z té předimenzovanosti, která dělala Tanaguru Tanagurou. Snad netřeba dodávat, že domnělá planeta Amoi, měla do skutečné Amoi zatraceně daleko. Což bylo zatraceně báječné.

Protože…

 

Za pár hodin mělo začít na tomhle báječném kousku země svítat. Na Extraterrestrial Highway, abychom byli přesní.

 

Vítejte na Zemi.


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 21. 7. 2017 15:44)

Líbilo.

Dakujem,dakujem

(Haku, 12. 10. 2009 0:03)

ANK bolo prve anime co som vydela,strasne sa mi pacilo ale ten koniec ma dorazil.A predsa,a mozno aj tym ako sa skoncilo to bolo krasne.Je zvlastne predstavit si ich obratene ala paci sa mi to.

...............

(Akyra, 30. 3. 2009 14:57)

ANK prostě miluji a je to prostě skvělá povídka ráda se ki ní vrátím

= )

(Neli, 12. 11. 2008 12:38)

Už dlouho sem chtěla vidět "obrácení pólů"! Tak teď to mám. A moc si to užívám.

uff

(Daniela, 10. 11. 2008 7:26)

to se mi líbí, že by měla Ada konkurentku? :) vážně moc hezké, tak co nejdříve zase něco napiš dobře?

=0)

(Teressa, 8. 11. 2008 11:55)

boze to bolo nadherne....ja AI NO KUSABI proste milujem....ze zase coskoro na toto anime nieco napises?? prosim =)

Zdravím "Cudného křečka"!

(Fussi-chan, 8. 11. 2008 11:49)

A v očích mi nebezpečně jiskří. To byl taky nápad, dát si po ránu dávku Ady a hned potom juknout sem. Vážně to bude chtít dávkování. XD Myslíš, že Doktor předepisuje i Lemury?

Ale ta povídka je naprosto dokonalá.
"...Jsem ochočený. A chci být uke. Definitivně..."
Perfektní. Bee, já už nevím, jak tě chválit. Prostě to nejde.

Paráda

(Kat, 7. 11. 2008 19:19)

jsem ráda, že jsi napsala něco na Ai no kusabi. ten odkaz znám i když se tam nevyznám.
je to zajímavé kdy Riki je pán a Iason naopak, ale zas ne tak docela nemožné. Zajímavý úhel pohledu. Díky za něj i za povídku. Doufám, že zas něco sem přihodíš. Málo povídek o to zajímavější.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA