IV.: Vzpomínky dávno minulé
Bože jak dlouho jsme se už neviděli? Šest let, co jsem odešel a čtyři roky, co jsem tě naposledy obejmul. Připadá mi to jako věčnost. Pro mě je to věčnost, sestřičko. Trpím když neslyším tvůj kouzelný smích…
Jmenuje se Ritsuka. Já ani vlastně nevím, jak ti to říct… Když Seimei zemřel, neměl jsem proč žit. Jediné, co mě tady udrželo byla vzpomínka na tebe a pak – Seimeiho příkaz. Postarat se o jeho bratra. Byl tak zvláštní, když jsem ho poprvé uviděl. Hezký chlapec, ale tak zamračený, smutný… Zranitelný.
Laylo, nikdy jsem nemyslel, že ještě někdy pocítím lásku… Ale jediné co teď chci, je zůstat mu nablízku, chránit ho. Být s ním.
Víš, co je zvláštní? Že vlastně ani nevím, jestli stále píšu tobě, neboj jestli mé dopisy a mé myšlenky už dávno zachytává Ritsu–sensei. Ale čert to vem, tyhle dopisy jsou jediné, co mě ještě drží nad vodou. Ty dopisy a Ritsuka. Ten pocit, že opět mám pro koho žít, ten pocit, že jsem milován…
Vím, že mi nemůžeš odepsat, ale já ti budu psát stále. Myslím, že se stalo, to co sis takovou dobu přála. Jsem šťastný, Laylo. Jsem nekonečně šťastný…
Seimei žije. Beloved se vrátil. Jméno zmizelo. Štěstí zmizelo. Všechno je pryč. Bude turnaj. Přijedu, zase se uvidíme . Zatím sbohem.
P. S.: Ritsuka utekl. Pravděpodobně do Školy. Poznáš ho bezpečně… Vypadá jako já, když mi bylo sedmnáct.
Layla opět schová ohmatané listy papíru do stolku a pak si sedne na postel. Ach Soubi, bratříčku… Proč, proč aspoň jednou nemůže něco jít hladce. Proč nemůže alespoň jeden z nás být šťastný. Skloní hlavu do dlaní a zavře oči. Není nám štěstí souzeno, jenom proto, že jsme jiní, než ostatní?
Sedí a vzpomíná na Soubiho dopisy, které jí chodí už šest let s železnou pravidelností. Napřed byly plné tichého zoufalství a pak přišel zlom. Ten zlom byl Ritsuka. Poznala ho okamžitě, když se na té chodbě srazili. Ta podoba bila do oči. Je neuvěřitelná.
Soubi, když mu bylo sedmnáct…
* * *
„Počkej na mě, musím si něco ujasnit!“ rozkáže Ritsuka roztřeseně, sotva se ocitnou venku z arény, a dá se na zběsilý útěk chodbou. Mia zůstane udiveně stát, ale překročit jeho příkaz se neodváží.
Nemohu, říká si pro sebe Ritsuka, když práskne dveřmi od pokoje. Prostě nemohu, nejde to. Už ví, co je špatně. Pochopil to v tu chvíli, kdy stál a snažil se upamatovat kde je a co se s ním děje. Jeho srdce, jeho duše Miu odmítá a nikdy ji nepřijme. Možná mají stejné jméno, ale on ví, že je svázán, navždy připoután k někomu jinému. Protože se Soubim ho pojí víc, než jen ta neviditelná nit souznění mezi Fighterem a Sacrifice… Se Soubim ho pojí…
„Láska,“ zašeptá do polštáře. Konečně našel odvahu říct nahlas, co mu tak dlouhou dobu leží na jazyku. Chtěl to říct už tehdy, tu noc, ale nešlo to. Nešlo to, ani neví proč. Ale teď už to říct může. „Láska, to je to co nás spojuje. A co nás bude spojovat, Soubi. Protože já už nikoho jiného milovat nebudu, víš? Takhle už ne…“ zaboří hlavu do polštáře a nejraději by spal, ale nemůže. Protože ví, že musí odejít. Tak to bude nejlepší pro všechny. I pro něj…
Vrací se zpátky na místo, kde přikázal Mie zůstat a zarazí se. S jeho Fighterem tam stojí ještě další dvě postavy. Zahlédne světlé a tmavé vlasy a na okamžik se mu rozbuší srdce… Než si uvědomí, že jedna z těch postav je dívka. To je určitě Layla-san, bleskne mu hlavou, ale kdo je to s ní? Asi… Teprve teď si uvědomí, že neví, co vlastně Layla je. Zda Sacrifice, nebo Fighter. Pak si vzpomene na její oči a má náhle opět ten podivný pocit, jako by se díval do očí Soubimu… Ona je Fighter, napadne ho náhle. Ona je Fighter, jako Soubi.
„To je přece jedno,“ pronese polohlasem, když si uvědomí, co chtěl udělat. Ale náhle si není tak jistý, když se dívá na Laylina záda. Ne! Už ses jednou rozhodl! Sklopí oči a znovu se dá do běhu. Neohlíží se ani vpravo, ani vlevo. Východ, to je jeho cíl.
Běž, nezastavuj se. Jen tak to bude nejméně bolestné… Musí to být rychle. Všechny bolestivé zákroky se provádějí rychle. Strhnutí strupu, propíchnutí uší – všechno to záleží na rychlosti. A tohle je také zákrok. Oddělení se… Od čeho vlastně? To je jedno! Jen rychle!
„Ritsuka-kun!“ slyší za sebou, ale neohlíží se. Východ má pár metrů před sebou a za chvíli tohle všechno opustí. Všechno bude jen hořká vzpomínka, kterou si sebou ponese… Ale nic víc…
Dva temné stíny mu náhle zastoupily cestu, ale Ritsuka si jich nepovšimnul. Až když přistál v něčím náručí. Někdo ho drží a to velmi silně. Chce se ohradit a zvedne hlavu… Srdce mu poskočí někam do krku…
„SOUBI!“
„Myslím, že tady máš svého bratra Seimei,“ pronese naprosto neosobně a odstrčí Ritsuku od sebe. Nechápavý, bolestný pohled, plný výčitek.
„Takže jsi tady!“ vystoupí zpoza Soubiho zad Seimei a hned mu vjede rukou do vlasů, jako to dělal kdysi. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál! Ale pak mě napadlo, že nejspíš půjdeš sem…“ Ritsuka se vyhne jeho ruce a ustoupí o krok. Očima zmateně těká z jednoho na druhého, když v tom se Seimei začne smát.
„Jsem rád, že jsem se nespletl, ale teď jsem si uvědomil… Bratříček mi dospěl. Když jsem tě viděl naposledy, měl jsi taková roztomilá ouška, kdepak jsou?!“ vrhne na něj tázavý pohled a Ritsuka cítí, že se červená – nemůže mu přece přiznat s kým o ty uši přišel… Seimei nadzdvihne obočí. Ritsuka ve zmatku rozhodí rukama a pak si vzpomene.
„Mio! Pojď sem!“ křikne dozadu. V mžiku stojí vedle něj a jeho dlaň svírá její ruku. Ritsuka na sobě cítí Soubiho pohled, ale Miinu dlaň uchopí ještě pevněji. Hledá oporu… Ona mu ji může dát. A pak se mu podívá do očí. Promiň, šeptá jeho pohled zoufale, promiň.
„Seimei, to je můj Fighter, Mia. Mio, to je můj bratr Seimei a tohle je jeho Fighter, Soubi Agatsuma…“ představuje je tiše, když v tom se za jeho zády ozve zalapání po dechu a Soubi vytřeští oči. Ritsuka se otočí a vidí Laylin naprosto bledý obličej a nechápavý výraz jejího průvodce.
„Promiňte,“ osloví ty dva Seimei. „Vy jste kdo?“
Světlovlasý mladík napřáhne ruku. „Jmenuji se Saie Daioh a tohle je Layla Agatsuma, můj Fighter…“
„Agatsuma?“ zopakuje Ritsuka nevěřícně. Pak očima přeskočí ze Seimeie na Soubiho a zase zpátky. Jeho bratr také nechápavě těká očima z Layly na Soubiho a zpět. Ale vidí stále to samé.
Světlé a tmavé vlasy, modré a zelené oči, stejný pohled, stejný výraz. Stejná podoba…
„Soubi,“ vydechne Layla, že to zachytilo jen Saiovo ucho.
„Soubi?!“ Seimei se na něj velitelsky podívá. „Neměl bys mi něco vysvětlit?“
„Je to moje sestra.“
Sestra! Sestra! Ritsuka je zmaten, ale teď náhle ví, proč mu její oči tolik připomínaly Soubiho. Když je srovná, jen barvou se liší. Pohled mají stejný. Je v něm ta stejná… Trpkost a samota. A Layla je také Fighter, uvědomí si, nemýlil jsem se.
Fascinovaně pozoruje dva obličeje. Tak stejné a přece tak odlišné. Těžko se tomu věří… Soubi mi nikdy neřekl, že má sestru, uvědomil si po chvíli. Za celých těch pět let se nikdy nezmínil ani slůvkem… A Seimei to taky nevěděl. Proč mlčel? Panebože, sedm let – on to dokázal sedm let tajit! Sedm let ji neviděl… Skáče očima ze Soubiho na Laylu a zase zpět. V hlavě se mu šrotují kolečka myšlenek jako zběsilá, ale stejně je pořád zmatený, jako na začátku. Ale vlastně chce znát odpověď na jedinou otázku: Proč?
Proč mu neřekl, že má sestru, proč musel odejít, proč se Seimei vrátil? Jsou rozdílné, ale ta otázka je stejná – proč to všechno!
Znovu se podívá na Soubiho. Něžný pohled modrých očí mu projede duší jako blesk. Takhle, přesně takhle se díval jen jednou. Tu noc… Vzpomínku však náhle zaplaší osten žárlivosti. To když si všimne, že i Soubi těká očima z něho na Laylu a zase zpátky. Vědomí, že ten pohled patří i někomu jinému. Nedokáže se ho vzdát, byť si to stokrát opakoval. Tolik si na něj zvykl, tolik se do něj… zamiloval.
Vzpomínky, zakázané vzpomínky, víří Soubimu hlavou, když se dívá Ritsukovi do očí. Na jeho obličej, jeho rty, jeho překvapený pohled, ta dívka vedle něho… Dívka! V ten moment jako by jím projel nůž. Drží se ho za paží, dlaň má propletenou s jeho. Náhle má pocit, že mu tváře hoří. Však si také na něco vzpomněl.
Tiché prásknutí dveří, jak do nich kopl. A Ritsukovo roztřesené tělo v jeho náruči. Bojí se… Přestože to chce, bojí se.
„Odpovíš mi Soubi?“ šeptá s tváří zabořenou do jeho košile. „Odpovíš mi na mé otázky?“ Přece mu neodepře takovou žádost.
„Udělám, co si jen budeš přát. Víš, že ti všechno splním…“ Pomalu mu vjede rukou do vlasů, proplete si v nich prsty a jemně ho přinutí zdvihnout hlavu. Jen měsíc se odráží v těch čokoládových očích… „A splníš jedno přání ty mně?“ zeptá se tiše.
„Jakékoliv.“
„Polib mě,“ zašeptá Soubi a zavře oči. Pak už jen cítí jeho horkou dlaň jak mu zajíždí pod košili a sune se vzhůru až se opře o jeho srdce. Zároveň se Ritsuka trochu povytáhne, až má oči proti těm jeho.
„Víš, Soubi, tohle… Měl jsem to udělat už před rokem, ne až teď…“
Druhou dlaní mu odhrne vlasy z čela a opatrně přejede po rtech. Chvíli na nich prodlí a pak je políbí. Doslova je pohltí svou touhou. Soubimu se málem podlomí kolena, ale ještě to ustojí. Jeho ruka na jeho srdci, jeho rty… Oběma rukama mu vyhrne košili a začne ho svlékat. Jeho tělo, on sám, celý… To je sen, který se mu zdává od doby, kdy ho potkal. Sen držet ho v náručí, chvějícího se touhou… Cítí, že ztrácí rovnováhu. Ritsuka zakopl o pelest a zvrátil se naznak do polštářů. A jeho strhl sebou.
„Víš co?“ slyší jeho pobavený smích, když na něm leží a drobnými polibky mapuje jeho krk. „Odpovíš mi ráno, ano?“ A Ritsuka ho svlékl…
Takhle, přesně takhle to bylo. Pamatuje si, a navždy bude, každý detail, každý jeho sten, záhyb jeho nahého těla, prostě všechno.
Ale srdce se mu přesto tříští na miliony kousků. Ritsuka není jeho jediná bolestná vzpomínka. Ještě je zde jedna noc… Dávno zapomenutá. Tichá noc před lety.
Nevěřil tomu co slyší. Protože to bylo neuvěřitelné… Pootevřel tiše dveře do pokoje a nahlédl dovnitř. Tak se mu to nezdálo. Layla sedí na zemi, cosi trhá na kousky… A pláče. Od doby, kdy na ni sensei poprvé vztáhl ruku ji nikdy neviděl ani neslyšel plakat. Až dnes. Zmocnila se ho špatná předtucha. Udělal několik rychlých kroků, vstoupil do pokoje a pevně, přesto něžně, ji uchopil za ramena.
„Soubi?“
„Co se stalo?“ zeptal se naléhavě.
„Já… já…“ hlas jí selhal. Sedl si naproti a jemně ji přinutil, aby mu pohlédla do očí. Věděl, že mu pak nedokáže lhát.
„Co se stalo?“ opakoval tiše. Jeho sestra. Sestra, která už dávno odrostla panenkám a dětským botičkám. Je jí skoro sedmnáct… A z neposlušných vlasů jí stále trčí dvě černé kočičí uši. Nikdy by ho nenapadlo, že právě tohle může být příčinou všeho. Vždyť nikdy s nikým ani nechodila, protože jí to prostě přišlo zbytečné. Ale pak si všimne co to trhala. Školní fotka. Je jediná, kdo ty uši ještě má…
„Soubi… pomoz, pomoz mi, proboha!“ zašeptala. Pak si bezmocně vjela rukou do vlasů. „Panebože je to tak potupné!!“ vzlykla zoufale a svezla se mu do náručí. Vůbec nechápal co se mu snaží říct, ale to teď nebylo důležité. Teď ji jen chtěl utěšit, setřít jí slzy… Když v tom začala sama od sebe. Všechno trápení vyplulo napovrch.
„Viděli mně. Viděli mně bojovat! Šla jsem ze školy, dřív, protože mě Alan pozval do kina, ale šla jsem jinudy…“
Alan! Takže přece jen někdo… Přistihl se, že žárlí. Žárlí a nesnáší ho, jen řekla jeho jméno. A to ho ani nezná… Násilím se přiměl poslouchat.
„Přes park, víš? Zadní cestou, chtěla jsem to stihnout… Sama, Soubi, šla jsem úplně sama! A pak jsem to uslyšela. Byl tam jiný Fighter a nebyl sám. Říkali si Memoryless, Bez vzpomínek. Co jsem mohla dělat? Vyzvali mě, musela jsem přijmout!“ nadechne se a sype to ze sebe dál. „Byli slabí, moc slabí. Bylo to neuvěřitelně snadné, přestože jsi se mnou nebyl… Když systém zmizel, zůstali v bezvědomí. Snad jsem neměla použít tak moc útoků… To je jedno. Protože pak… Pak se ozval křik. Doteď mi zní v uších. Byli tam od nás ze školy. Viděli to, viděli konec. Ječeli, že jsem vrah, že jsem je zabila. Nemohla jsem, nestačila jsem nic vysvětlit… Ani to, že jsou v pořádku… Utekla jsem.“ Další dlouhý nádech. Soubi ji svírá v náručí a pomalu mu dochází co vlastně slyší. „Dívali se na mně jako na vyvrhela… Bojí se mně, všichni! Jako bych je chtěla všechny pozabíjet!“ vyhrkne posledním dechem, zaboří mu tvář do košile a rozpláče se.
Soubi přesto cítí, že to není pravý důvod, proč je takhle nešťastná. Ale i tak proklíná Školu. Proklíná pravidla, která z nich dělají, div ne otroky… Layla se k němu přitiskla a obličej mu do košile zavrtala ještě více a slabě se zachvěla. To není pravý důvod. Proto tu fotku neroztrhala. Je to v něčem jiném. Znovu se na ty kousíčky podívá. A konečně mu to dojde.
Je poslední. Poslední, co ještě má uši. A náhle mu to všechno dává smysl. Tohle všechno je přímo vražedná kombinace. Jestli ji viděli bojovat, to, že nemají rodiče, že žijí tady, uzavřeně, že musí dodržovat určitá pravidla… Ví, jací dokáží lidé být. Zažil si to také, také si tím peklem prošel. Vražedná kombinace. Layla se ještě chvěje potlačovaným pláčem, ale pak ho jemně pohladí po krku.
„Vždy jsme byli, jedno srdce, jedna duše… Soubi, pomoz mi prosím!“ Lhal by, kdyby tvrdil, že ji nemiluje, že se mu o tom občas nezdá… Ale to jsou sny, přece to doopravdy nemohou udělat! Jsou přece sourozenci! Nevlastní, našeptá mu pichlavý vnitřní hlas, nemáte stejnou matku…
„Jedno srdce, jedna duše… Buďme i jedno tělo…“ slyší její podmanivý hlas. A pak podléhá kouzlu toho okamžiku, kdy ji drží v náručí, a které v něm zatlačilo bratra někam hluboko. Je plný něhy a lásky k dívce, kterou nazývá svou sestrou. Je plný hladu po všem, co mu chce dát. Zvolna propadl něčemu, co by jinak nikdy neudělal…
Jemně ji vzal za bradu, zvedl její tvář ke své a začal slíbávat slzy. Pak ji políbil. Dlouze, něžně, vášnivě… pocity se v něm střídaly s neskutečnou rychlostí. Chce to, ne – chtějí to oba! Chtějí se spolu milovat, strávit spolu noc, jako muž a žena. První, poslední, jedinou, ale chtějí ji spolu strávit. Chce se mazlit s jejím tělem, chce ji potěšit. Pomalu přesouvá rty na krk, na šíji, pomalu ji svléká a hladí její hladkou kůži.
Krásná, svůdná… Jeho sestra…
Soubi se slabě zachvěl, když si vzpomněl na tyhle dvě osudové noci svého životě. Stále má pocit, že mu tváře hoří a musí prozrazovat každou jeho myšlenku, stále jím prochází osten žárlivosti. Ale ví, že to už je jen chlad vzpomínek na zakázaný cit.
Po letech si to stačil ujasnit i sám. Ano, tehdy ji miloval, ale to byly… Okolnosti. Jiné okolnosti. A dnes? Stále ji miluje, ale opět jsou zde okolnosti. A Ritsuka.
* * *
Sai se pomalu sveze do křesla a pozoruje ty dva před sebou. Jsou si hodně podobní. Legendy, živoucí legendy. Seimei Aoyagi, Ritsuka Aoyagi. Cítí se v jejich společnosti trochu nepatřičně, možná malinko nezkušeně, když vidí, že oba už uši nemají, ale především se cítí jak spoutaný. Připoutaný k nim oběma, neviditelným provazem osudu.
Dost složitý propletenec vztahů. Trojúhelník tří dvojic s podivuhodnými vazbami. Ti dva měli stejného Fightera, Soubiho Agatsumu. A ten je bratrem Layly. Podivný, složitý a zamotaný propletenec. Jako obzvlášť těžká partie, ve které on musí udělat další tah.
„Soubi!“ zazní teď velitelsky Seimeiův hlas. „Nech nás samotné!“ Mladý muž ani necekne, přejde do rohu a náhle jakoby zkamení. Ritsuka chvilku těká očima z jednoho na druhého a pak kývne na Miu.
„Běž taky. Co kdybys šla trénovat? Abychom příště nedopadli stejně…“ pokusí se o žert. Mie to sice vtipné nepřijde, ale uposlechne.
„Budu sledovat zápasy,“ a je pryč. Sai přejede pohledem dvě bezvýrazné tváře, dvou sourozenců. Ale Laylu prozradily oči…
„Myslím, že se mají hodně co říct,“ pronese Sai tiše k Seimeiovi a pohledem přivolá svého Fightera. „Sejdeme se v pokoji. Za dvě hodiny, ano?“ Sevře jí dlaň a rychle ji zas pustí.
„Díky,“ zašeptá ona a marně se snaží, aby to bylo neosobní. Pak vykročí ke dveřím a ohlédne se na bratra. Ale Soubi stále stojí jako socha.
Seimei, pod upřenýma, ledovýma očima Saie, neochotně přejde kamennou tvář svého Fightera, Layliny prázdně smaragdové oči a pak ještě neochotněji kývne. V tu chvíli jsou v knihovně jen oni tři. Soubi s Laylou se vypařili, jakoby nikdy ani nebyli.
„Nikdy se nezmínil, že má sestru,“ pronesl zamyšleně Seimei a pak jakoby mimochodem dodal: „Má moc volnosti…“
Sai zvedl hlavu a zamračil se. Nevěděl, zda to bylo míněno na něj a jeho vztah k Layle, nebo zda to Seimei konstatoval sám pro sebe, ale cítil se dotčen. Beloved se však po chvíli usmál.
„Omlouvám se, to byla nevhodná poznámka…“ Sai spolkl své mínění a kývl. Seimei se otočil na bratra. „Ani nevíš, jak jsem rád, že se ti nic nestalo. Za celé ty roky jsi byl moje jediná starost. Vím, že s tebou byl Soubi, ale i tak… Opravdu jsem rád, že jsi v pořádku,“ přitáhne si ho do náručí.
„Stalo se hodně věcí,“ odpoví mu tiše Ritsuka a snaží se potlačit ten vzrůstající chlad a odpor, který se v něm vzmáhá. Je to tvůj bratr, říká si v duchu, ale těch sedm let – to mu nemůže jen tak zapomenout. „Pátral jsem po tobě. Chtěl jsem znát pravdu… Ale nikdo mi nic neřekl. Ani Soubi ne!“ řekne po chvíli vyčítavě. Přece jen je rád, že ho tady má.
„Neřekl ti nic, poněvadž nic nevěděl. Nikdo nic nevěděl, ani sensei ne. Říkal, že snad konkurenční škola, ale nemohl tvrdit nic určitého…“
„A co jsi dělal celou tu dobu! Proč jsi aspoň nějak nedal vědět, že jsi v pořádku! Ani nevíš, jak mi bylo hrozně! Doma, ve škole, vůbec…! Vůbec nevíš, jak jsem se cítil, jak jsem se budil zpocený hrůzou a viděl tě znovu a znovu hořet!!“ všechno, co v sobě Ritsuka sedm let dusil náhle vyplulo na povrch. Seimei je překvapený tou nenadálou zpovědí a Sai je zvědavě pozoruje oba dva.
Ne, já nejsem hráč. Jsem jen náhodný divák v kině, který sleduje, jak se před ním odvíjejí podivuhodné lidské osudy a sám se nechtěně stává součástí celého soukolí, celého příběhu. Copak asi dělá Layla? Nejspíš si ani nevzpomíná, že existuji, když má u sebe bratra, povzdechne si trpce. V tom ho z přemýšlení vytrhne Seimieův hlas.
„Já se omlouvám, že si tě nevšímáme, ale dlouho jsme se neviděli… I když to asi víš, ne?“ Sai se mírně pousměje.
„To je v pořádku. Asi už půjdu, neměl bych se míchat do setkáních po letech… Ostatně, s největší pravděpodobností se ještě potkáme, ne?“
„Samozřejmě. Jak jinak než na Turnaji. Velmi se těším, až se uvidíme v aréně…“ Sai se pomalu zvedl a přešel ke dveřím. Pak se ještě otočil.
„To já se také těším. Ale nevím jestli k tomu dojde…“
Když bere za kliku zaslechne ještě útržky rozhovoru: „Máš ale opravdu štěstí. Mia je rozkošná. I když tedy Soubiho sestra, tedy ta nemít toho ňoumu. Nevím… Ale každopádně se nedivím, žes o ty uši přišel…“
Víc neslyší, jak prudce proskočí na chodbu a má co dělat, aby těmi dveřmi nepráskl.
* * *
Starou kamennou chodbou, v nejstarším křídle budovy, se rozléhají kroky, tiché téměř kočičí a přesto jsou slyšet. Dvoje kroky, dvě stínové postavy, které chvíli bez hlesu stojí, před posledními dveřmi a jedna z nich sáhne na kliku. Podiví se, že na ní není žádný prach.
„Chodím sem. Občas. Abych nezapomněla…“ zašeptá druhá postava a dveře se skřípotem otevřou. Starý pokoj ve kterém je všechno pokryto prachem. Ale v něm jsou vidět otisky dlaní… Na postelích, na nočních stolcích, na okně. Jakoby někdo ty staré věci hladil.
„Nechtěla jsem zapomenout,“ zašeptá Layla. „Nechtěla jsem na tebe zapomenout,“ a konečně po tak dlouhé době bratra obejme.
Soubi ji k sobě přitiskne a chvilku nemůže uvěřit, že se mu to nezdá. Že se opravdu vrátil a že ji zase má u sebe. Že se zase mohou stočit do klubíčka do rohu jeho postele a vyprávět si příběhy, jako to dělali, když byli malí…
Má hlavu položenou v jejím klíně a ona ho jemně víská ve vlasech. Cítí její vůni, tak typickou a krásnou.
„Došly ti vůbec mé dopisy?“ zeptá se po chvíli blaženého ticha.
„Všechny. A všechny mám schované. Ani nevíš, jak jsem se na ně těšila. Jako kdybych měla dostat zmrzlinu…“ zasměje se. Pak najednou zvážní. „Ale ten poslední… Byl jiný Soubi. Byl tak jiný.“ Obejme ji kolem pasu a zavře oči.
„Všechno bylo jiné, Laylo. A všechno už navždycky bude jiné,“ zašeptá zoufale a nejraději by zmizel. „Řekni, poraď… Co mám proboha dělat? Teď, teď lituji, že jsem tenkrát… že jsem si nesáhl na život. Že jsem tady zůstal. Je to horší, stokrát horší než bolest. Mít ho tak blízko a nemoct se ho dotknout. Je to jak bolest, kterou jsem celý ten čas nevnímal. Je to horší než bolest. Mám pocit, že mi to brzy rozdrásá duši i tělo… Protože ho mám tak rád a nedokážu se smířit s tím, že už patří někomu jinému…“ Pak zvedne hlavu a zadívá se jí do očí. „Nemůžeš mi pomoci, já vím. Mě nemůže pomoct už nikdo. Pro mě už zbývá jen jedna naděje a tou je Turnaj…“ Pohladí ji lehce po tváři. Sklouzne na rameno a Layla sebou škubne. Soubimu tváří proběhne záchvěv pochopení.
„Kdo?“ zeptá se bolestně.
„Sensei…“ odpoví Layla tichounce a skloní se k němu. „Sai mi pomohl…“
„Takže se jmenuje Sai,“ pousměje se Soubi. „Možná bych měl začít žárlit.“
„To bys asi měl,“ Layle se do očí vkrade nepřítomný výraz.
„Copak?“ zeptá se Soubi vylekaně. Tenhle výraz si pamatuje. Něco ji trápí…
„Láska, Soubi. Protože vím, co by se mu mohlo stát… Kdyby to sensei zjistil. Vždycky z nás chtěl mít Dokonalé Bojovníky. Nechci, aby mu ublížili a přitom chci, aby… Bojím se o něj a nechci ho ztratit. A možná se i bojím – bojím se mít ho ráda…“ zašeptala s hlavou skloněnou. „Bojím se jakéhokoliv citu…“ Soubi mlčí. Vzpomněl si na vlastní strach před nečekanou svobodou, před zjištěním, že i on je schopen cítit a to nejen bolest… Pomalu se zvedl a pevně Laylu objal.
„Nemusíš se bát, opravdu ne. Všechno bude dobré… Všechno se to urovná…“ a přitom si v duchu říkal, že jí v životě tak moc nelhal. Protože sám nevěřil tomu, co říká. Ale bylo to stejné, jako před lety – jen ji chce utěšit, uklidnit… Pousmál se. Není to zas tak stejné.
„Musíme jít,“ uslyší její tichý hlas.
„Já vím,“ odpoví, ale dál ji drží v náručí. „Ale až za chvilku.“
* * *
Turnaj Školy Sedmi Měsíců pomalu spěje k vrcholu. A ve špici se stále drží ti nejlepší.
Beloved.
Destiny.
Loveless.
Mezi Láskou a Samotou stále stojí Osud. Ale ani ten tam nemůže být věčně. Nemůže tam být věčně, protože se blíží Finále.
„Tak tohle je velmi zajímavé,“ Seimeiovi se na tváři usadí úšklebek.
„Copak?“ nakoukne mu Ritsuka přes rameno.
Je skoro deset hodin v noci, ale ani jeden z nich nemá na spánek myšlenky. Před chvíli konečně dostali rozpis všech zítřejších zápasů. Do knihovny tiše vklouzl Sai a za ním Layla. Očima okamžitě vyhledala Soubiho, který pro změnu seděl v opačném rohu s knihou na klíně. Teď zvedl hlavu a trochu se usmál. Jemně se dotkla Saiovy paže a potom si šla sednout vedle bratra, zatím co Sai zamířil k křeslům.
„Dobrý večer,“ pozdravil trochu nejistě oba bratry. Seimei zvedl hlavu a v pohledu mu zasvitlo zvláštní světlo.
„Dobrý večer,“ opětoval pozdrav. „Konečně jsme dostali rozpisy na zítřek. Nechceš se podívat?“ vyzve ho s úsměvem. Sai natáhne ruku po papíru a začte se. Koutkem oka však pozoruje Ritsuku. Je nějaký bledý a dokonce se mu trochu třesou ruce, pomyslí si. Pročpak asi? A pak si toho všimne taky. Třetí řádka rozpisu, třetí zápas dne.
Beloved x Destiny
Sai nejasně cítí, že se ho zmocňuje stejný třes a stejná bledost, jako mladíka před ním. Beloved. To znamená Soubi Agatsuma. To znamená, že Layla bude muset bojovat s vlastním bratrem… Zvedne nejistě oči od rozpisu a zadívá se na Seimeie.
„Nespletli se, náhodou?“ zeptá se s nepatrnou nadějí, že by třeba mohl mít pravdu.
Ale Seimei zavrtí hlavou. „Určitě ne. Zítra spolu budeme v aréně!“
Soubimu jakoby vrazil do srdce nůž. Ruce bezděky pustí knihu, až ta měkce žuchne na zem. Pak pohledem přejede bledý Ritsukův obličej. On si určitě uvědomil, co to znamená… Otočil se na Laylu. Ta prudce oddechovala a oči upírala na Saiovu tvář. Zoufalý pohled.
„Prosím,“ zaslechl ji šeptat. „Prosím, řekni, že to není pravda…“
Sai bezmocně pokrčil rameny.
„Ne…“ vyklouzlo Layle. Poslepu nahmatala Soubiho ruku a pevně ji stiskla. Ten stisk opětoval, ale v duši měl stejné zoufalství, jako ona.
Nechce s ní bojovat! Je to jeho sestra. Ale pak si na něco vzpomene. Jeden důvod. Důvod, kterého se bojí – víc jak samotného pekla.
* * *
Obloukovou klenbou, které se táhne chodbou od knihovny se kroky rozléhají neuvěřitelnou ozvěnou, ale to mu bylo jedno, zda ho někdo uslyší. Dokonce si to přál. Přál si, aby ho tu potkal… Aby ucítil jeho teplý dech na krku a pak na rtech… Protože on s ním nechce bojovat. Chce se s ním milovat… Přál si ho tu potkat i když věděl, že je to téměř nemožné. Nepromluvili spolu ani jediné slovo.
„Soubi,“ ozve se v tu chvíli něžný, skoro nevěřící šepot. Mladík se prudce zastaví a naslouchá tomu neviditelném hlasu. Svému neviditelnému milenci. „Soubi,“ zopakuje Ritsuka a vystoupí ze stínů. V té chvíli zmizí ten nádech tajemna a je zde jen roztřesený sedmnáctiletý chlapec, po kterém on toužil každým kouskem duše.
Natáhl ruku a pohladil ho opatrně po tváři.
„Co tady děláš? Je tak pozdě…“ zašeptal měkce. Stál od něj jeden jediný krok, ale bylo to jako propast. Už není jeho Sacrifice, nemůže na něj myslet. Nesmí na něj myslet. Protože mají rozdílná jména…
„Já… já…“ koktá Ritsuka. Kamennou chodbou se nese dál. „Musel… nemohl… chtěl… Doufal jsem, že tě tu potkám!“ vyhrkne konečně. A jakoby to z něj náhle všechno spadlo. „Bolí to Soubi. Moc to bolí… Být blízko tebe, nemoci se tě dotknout, promluvit s tebou… Proboha, to přece nemohu vydržet!“ Soubi natáhne i druhou ruku a uchopí ho za ramena.
„Ritsuka-san!“ víc neřekne. Jen jeho jméno. Pak si ho přitáhne do náručí.
„Nikdy to neskončí, Soubi. Nikdy to neskončí!“ Ritsuka má na krajíčku. Přítel ho hladí po vlasech, nechává je sklouzávat mezi prsty a stále si nějak nemůže zvyknout, že je bez uší. Náhle na rtech ucítí jeho chuť. Ritsuka se ho drží kolem krku a z koutku oka mu stéká jediná osamělá slza.
„Neodcházej Soubi, prosím. Zůstaň se mnou… Prosím tě, zůstaň! Je to…“ polkne, „možná úplně poslední noc. Naše poslední noc…“ tváře mu zahoří. Ale Soubi vůbec neměl v úmyslu odejít. Pomalu vezme jeho obličej do dlaní a dlouze ho políbí. Po chvíli se od něj odtáhne a vede někam do hloubi školy. Zastaví se až před starými dveřmi… Už poněkolikáté za tu dobu, co je tady. Má pravdu, je to jejich poslední noc. Chce ji strávit s ním. Tady. Chce se s ním milovat. Tady a teď. Podá mu ruku.
„Pojď,“ zašeptá podmanivě. A Ritsuka překročí práh jeho pokoje…
Je rád, že je tu tma. Od okamžiku, kdy se na jeho rty přitiskly ty Soubiho… I když se to neděje poprvé, pořád je trochu v rozpacích. Ale pravda, ne tolik, jako prve… Tělem mu projede spalující vlna touhy. Přijde mu to všechno tak strašně dávno! Chce ho…
Přesto, když ucítí Soubiho ruce jak mu rozepínají a vyhrnují košili, vzepře se.
„Ne, to přece nemůžeme… To přece…“ pak mu na protesty nezbudou síly, když ucítí jeho horký dech. Nezmůže se ani na ten nejmenší odpor. Nechce mu odporovat. Jediné, co mu vyjde z úst je tichá prosba: „Nepřestávej, prosím. Jen nepřestávej…“
Jeho horké dlaně mu přejíždí po zádech, břiše i níž a když ho Soubi znovu políbí na rty, Ritsuka se na něj hladově vrhne. Je hladový po jeho dotecích, po jeho polibcích… Horečnatě ho začne svlékat a ani si nevšimne, že on dělá to samé.
Tentokrát na tu postel nespadl, ale Soubi ho zdvihl v náručí a velmi opatrně položil, zatím co Ritsuka rukama bloudil po jeho nahém těle. Jemně se dotýkal starých jizev, přejížděl po ramenou a nakonec mu přiložil prst na rty a opatrně obkreslil jeho tvář. Je tak odlišný od něj… Je dospělý. Ale to já taky, uvědomí si po chvíli.
Soubi mu opět vjede rukou do vlasů a začne pokrývat jeho hrdlo polibky, kterými klouže stále níž a níž, až jeho hlava zmizí pod pokrývkou. Ritsuka slabě vykřikne do ticha noci, když ucítí jeho rty… A ještě ke všemu jeho ruce, které ho hladí všude kde jen mohou. Zaboří mu prsty do vlasů, ale tím skončí.
Náhle se nad ním zalesknou Soubiho oči. Je opřený o lokty, doslovně ho zahřívá svým tělem a pobaveně se usmívá. Ritsuka se k němu vypne a přitiskne. Přesto, že to není poprvé, má strach. A ví, že to Soubi cítí. Ten ho opatrně pohladí po rtech a druhou dlaň mu přitiskne na bok.
„Věř mi,“ šeptá konejšivě. Jeho ruka ho hladí, hraje si s ním, pomalu ho ukolébává do blaženého klidu.
„Věřím,“ odpoví Ritsuka a zavrtá se mu do náručí. Pak zavře oči. Věří mu. Víc než sobě. Nocí se rozlehl slastný výkřik…
Komentáře
Přehled komentářů
Upřímně lituji, že musím odejít a nechat příběh rozečtený :(. Je opět krásný, nikdy bych nevěřila, že mě svět anime může pohltit stejnou měrou, jako svět Harryho Pottera.
Jen malý detail, možná by stálo za to odstranit v textu pomlčky (myslím, že mají slova rozdělovat ve wordu, ale tady spíš ruší.)
:))))))))))))))))))))))))))))))))))
(:))))))))))))))))))))))))))))))), 15. 6. 2007 9:29):)))))))Už se těším na další doma ho musím přečíst
bozske
(Leia, 29. 5. 2007 14:47)to je nadhera, uz se nemuzu dockat pokracovani!!!! Hlavne at je brzo :)
vhgc
(mája, 29. 5. 2007 14:36)krásam,super,prostě no koment.Doufám,že budeš brzo pokračovat,protože už se nemůžu dočkat.
...
(Lilithka, 28. 2. 2008 11:45)