Jdi na obsah Jdi na menu
 


VI.: Upřímnost

5. 6. 2007

Layla se najednou vzpamatovala a s neuvěřitelnou silou se Saiovi vytrhla. Ve spáncích jí zběsile tepalo jediné: pryč! Pryč od toho všeho, nebo se zblázním! Dala se do běhu.  

Běžela pryč, daleko od nich, ode všech… Běžela vzhůru skalami, kde si jako malá hrávala, kudy ji bratr nosil na zádech. Hlava jí třeštila, jako by v ní bušilo tisíc permoníků dohromady. Stále dokola jedno a to samé… Proč?! Proč?! Celý její život se jí promítal před očima. Celý do nejmenších podrobností.

Umírající prý vidí všechny své činy, dobré i zlé… A já jsem umírající. Právě zemřela část mého já! Kus mého života, kus mého srdce… Já jsem umírající, protože… já to všechno vidím…

 

Minulost letí jak splašená a ukazuje všechno. Nic nevynechává.

Soubiho držícího malou Laylu, když sem přišli, jeho oči a ujišťování, že se jim nic nestane. Soubiho, jak se z posledních sil drží na nohou a záda má rozbičovaná do krve, ji samotnou jak mu ošetřuje rány… Jeho náručí a jeho oči, jeho hlas, který jí stále zní v uších…

Všechno do nejmenších detailů. První ránu od senseie, první souboj, ve kterém stojí proti sobě a smějí se. Jejich hry, tady ve skalách… I tu noc – osudovou noc, kterou spolu strávili… První a poslední.

Soubiho oči plné smutku, že musí odejít. Loučení. První dopis. Seimeiova smrt. Druhé čokoládové oči a Ritsuka. Další a další dopisy… A pak… Poslední dny. Všechno do nejmenších podrobností. Jeho tichý hlas, jak jí říká, že už nikdy nemůže být šťastný…  Jeho postava, která zpomaleně padá do hrůzné propasti.

 

Prásk!

Layla zakopla a spadla na zem, plnou ostrých kamenů. Nevnímajíc, že jí rozdírají kolena do krve se zvedla do kleku a se svěšenými rameny, zůstala proti zapadajícímu slunci. Horský vítr jí cuchal vlasy a snažil se osušit nepřetržitý pád slz. Něco se v ní zlomilo. Zmizela ta Layla – Bojovnice. Zbyla jen zoufalá dívka, které právě ztratila člověka, který ji miloval.

„Já tě nenávidím!“ zvedla pomalu hlavu. „Slyšíš sensei?! Nenávidím! Nenávidím k smrti!“ rozkřikla se proti větru. Tolik bolesti, tolik strachu… Všechno o co kdy přišli, všechno co jim bylo odepřeno. Láska, svoboda. Trápení, kterým prošli. Ta léta… Všechen vztek, smutek. Všechno!

„K čemu?! K čemu jsi z nás chtěl vychovat Bojovníky?! Lidi bez citu, bez pláče, bez smíchu?! Na co?! Abychom se nakonec museli vlastní osobnosti bát?! Aby Soubi musel zemřít rukou člověka, kterého miloval?! Jenom proto… Aby ta tvá ješitnost měla pokoj?! Nebo snad proto, že to byl osud? Nenávidím svůj osud a tebe, sensei, protože ty jsi ho určoval! Slyšíš, sensei?! NE-NÁ-VI-DÍM!“ Uhodí pěstí do kamenů a znovu se dá do pláče.

„Soubi…“ šeptá mezi vzlyky. Lehne si na kamennou zem a nepřestává plakat. Zem před očima se jí zahoupala, jak se jí zatočila hlava. A náhle ztratila vědomí, vyčerpaná bojem a především nezměrným smutkem.

Neviděla, jak se skalami blíží dva bílé stíny, zastavují na okraji, ale jeden z nich jde až k ní, opatrně ji bere do náručí a odnáší z nebezpečného místa zpět na stezku. Tam ji něžně složí a pohladí po tváří.

 

„Odpusť,“ zašeptá a vrátí se zpátky k druhému stínu.

„Muselo to dojít tak daleko?“ osloví čekající postava přišedší. „A ty jí potom všem řekneš jen ,odpusť‘? A ještě ke všemu, když tě ona nemůže slyšet?“ založí si ruce na hrudi a podívá se na svého společníka. Ten však stojí naprosto klidně a jeho tvář je prosta emocí. Pak se na však na něho prudce obrátí.

„Vím, co mi chceš říct. Že jsi měl od začátku pravdu. Že byla chyba oddělovat je…“

„Také se podívej, co to napáchalo škody.“

„Nebyla to zas tak velká chyba.“

„Přesto to chyba byla, Ritsu a ty to víš,“ nakloní hlavu, aby viděl, co se mu odráží v očích. Ale ty jsou prázdné.

„Teď už to nenapravím,“ říká právě potichu. „Musím ji nechat svobodnou volbu. Nechám ji rozhodnout se…“

„Jako jsi nechal Soubiho?“ odfrkne si postava posměšně.

„Soubi na to přišel sám…“

„A proto okamžitě dostal Seimeie a musel zmizet ze školy? Co to náhlé samaritánství, Ritsu?“

„Nebylo to samaritánství. Byl to…“ nedokončí.

„Pokus. Jen se neboj říct to nahlas. Prostě pokus.“

„Nebyl to pokus! Co bych asi tak zkoušel! Prostě jsem nechtěl… a ještě stále nechci… A proto jí nechám rozhodnout jak ona uzná za vhodné.“

„Neřekneš jí to.“ V tu chvíli se Ritsu rozesměje. Chladným, hrůzu nahánějícím smíchem.

„Tys ji neslyšel? Už takhle mě nenávidí až k smrti. Nemá cenu přilévat oleje do ohně. Zvlášť, když ten oheň může každou chvíli vybuchnout…“

Jeho společník spolkl cosi nelichotivého o zbabělosti a poznamenal pouhé: „Takže jí to nikdy neřekneš.“

„Neřekl jsem to ani Soubimu, nikdy. Přišel na to sám. Že nejsem jejich otec. Možná na to nevypadám, ale opravdu nechci…“ opět nedořekne a zadívá se zpátky na ke stezce. Zezdola právě přibíhá světlovlasý mladík a sklání se k dívce, schoulené na zemi. Opatrně ji bere do náručí a za chvíli jim rychlým krokem mizí z dohledu.

„Pojď Ritsu,“ zatáhne jej v té chvíli jeho společník za rukáv. Ten sebou trhne a probere se z podivného, zasmušilého transu.

„Ano, jdeme,“ zašeptá. „Tady už jsme zbyteční.“

 

* * *

 

„Layló!“ vzpamatoval se po chvíli Sai a vyběhl za ní. Ale neměl vůbec žádnou šanci dohonit ji. Po pár krocích se mu ztratila… Sai, který se ve skalách vůbec nevyznal, seběhl okamžitě dolů.

Ritsuka stále ještě klečel na rozbahněné louce a díval se na kus odlomené skály, která s sebou vzala Soubiho do propasti mořského chřtánu. V tom mu s ramenem zatřásla čísi silná ruka. Zvedl hlavu a zadíval se na dotyčného nepřítomným pohledem. Byl to Sai.

„Vyznáš se tady?!“ křikl a znovu s ním zatřásl, aby pronikl k jeho otupenému vědomí. Ritsuka váhavě přikývl.

„Trochu,“ zašeptal.

„A ve skalách?“ pokračoval Sai. Mladík tentokrát zavrtěl hlavou.

„Tam jsem v životě nebyl. Je mi líto…“ Sai vztekle zatnul pěst.

„Krucifix!“ zaklel poté.

„Ritsuko! Sai!“ přiběhli k nim Natsuo s Youjim. Oba byli v pokušení zeptat se, co se děje, ale ta otázka jim přišla tak neskutečně hloupá… Ale Sai začal sám.

„Vyznáte se támhle?“ mávl rukou k šedým masám studeného kamene.

„Přijde na to,“ kývl nesměle Youji. „Proč to chceš vědět?“

„A kde je vůbec Layla-san?“ rozhlédl se Natsuo.

„Utekla! Tam!“ Sai měl co dělat, aby nezačal křičet. Měl o ni hrozný strach. Protože správě tušil, že Layla pomalu nevěděla, co dělá. Vedl ji jen instinkt. Zerům div nevypadly oči z důlků.

„Cože?!“ vydechli jedním hlasem. I Ritsuka se poněkud vzpamatoval, přestože mu z očí nezmizel onen nepřítomným a bolestný výraz.

„Utekla… Vysmekla se mi. Nestačil jsem ji zadržet…“ snaží se trhaně vysvětlit Sai.

„Layla se tady vyzná. Moc dobře. Ona tady vyrostla, víš?“ podívá se mu Natsuo do očí a Youjiho ho doplní.

„Ale ve skalách je jen jedna možnost, kam mohla jít. Říká se tomu tady Plošina upřímnosti. Asi proto, že tam nikdo prý nedokáže lhát… Každopádně – musíš nahoru po stezce. Neboj se, je tam jen jedna. Ale k plošině samotné… Já tam nikdy nebyl, neporadím ti. Vím jen, že ve chvíli, kdy se stezka ztrácí musíš uhnout doprava… Víc ti neporadím.“

Sai tiše poslouchá. Plošina upřímnosti. Možná vím, co tam chtěla říct, pomyslí si trpce. Všechno, co by nikdy neřekla mně…

„Díky,“ kývne hlavou a vyrazí.

 

* * *

 

Soubi. Soubiho smích, oči, objetí. Soubiho tělo, jak padá do propasti. Hrůzně pomalu, hrůzně tiše. Beze slov…

 

„Soubi!“ Layla se s výkřikem posadí. Prudce lapá po dechu, oči má rozšířené hrůzou a po zádech jí stéká pramínek ledového potu. Pak si teprve uvědomí, kde je. V pokoji. V jejich pokoji… Ve své posteli, oblepená spoustou náplastí. Vedle ní v křesle podřimuje Sai. Layla si zmateně vjede rukou do vlasů.

Jak se sem dostala? Kolik je vůbec hodin? A co je vlastně za den? Poslední, co si pamatuje je krvavý západ slunce a pak ta nekonečná masa kamení, na které omdlela. A potom je jen bílá, prázdná mlha. Pomalu si prohlédne svoje zápěstí i kolena. Docela slušná sbírka náplastí, modřin a odřenin. Ještě si tak vzpomenout, kde k nim přišla. Znovu si lehla a zadívala se na Saiovu tvář. Není nějaký bledý? A má kruhy pod očima, nebo se mi to jen zdá? Co se kruci stalo? Pak si vzpomene na Soubiho. Nejbolestnější vzpomínka mi zůstane. V té chvíli se Sai se zasténáním probral a třel si ztuhlý krk.

„Sai…“ ozve se z postele tiše. Nevěřícně se na ni otočí. V té chvíli mu ze srdce spadl kámen, který by z Tokia vyrobil jen hodně velkou díru v zemi. Pomalu natáhl ruku a pohladil ji po tváři.

„Dobré ráno,“ zašeptal a sedl si na postel. Pak se neudržel, prudce ji zdvihl a pevně objal. „Panebože, já měl o tebe takový strach! Tak hrozný strach!!“ mumlá jí do vlasů a nepřestává tisknout v náručí. Až uslyší tichou otázku.

„Co se vlastně stalo, Sai… Já si nic nepamatuju…“ Layla klopí oči do peřiny a lehce se červená. Sai vezme její tvář do dlaní a přinutí ji, aby se na něj podívala.

„Našel jsem tě na stezce. Nahoře ve skalách. Utekla jsi. Po tom, co Soubi…“ tady se zarazí.

„Co Soubi spadl,“ doplní ho tiše Layla. „Na to se bohužel pamatuji… Jak dlouho jsem spala?“

„Skoro dva dny. Měla jsi horečku. Hodně vysokou horečku… Bál jsem. Já jsem se tak šíleně bál, že už se třeba neprobudíš…“ Znovu ji k sobě přitiskne a políbí na čelo. Od doby, kdy spolu strávili noc, ji nikdy neměl tak blízko. Teď ji nechce pustit. Ještě teď cítí jak se chvěje, jako se chvěla, za těch hodin, kdy jejím tělem zmítaly horečnaté stavy.

Layla nepláče. Jen se schovává v jeho náručí a poslouchá, jak mu bije srdce. Srdce člověka, který ji miluje. Opře si hlavu o jeho rameno. Slyší jeho dech i jak něco šeptá a na zemi zahlédne papír.

„Co je to?“ zvedne hlavu a podívá se Saiovi do očí. Zahlédla hlavičku, ale není si jistá, zda vidí dobře. Mladík sklopí pohled a pustí ji.

„Dostal jsem stipendium…“ zašeptá potom. Layla údivem otevře ústa. Stipendium? Ani netušila, že Sai studuje, natož co studuje. Ale jestli dostal stipendium, pro ně to znamená v tomto případě jediné.

„Kam?“ vyklouzla jí tichá, roztřesená otázka. Nedokáže se ho vzdát.

„Vrátím se na čas domů a pak…“

„Pak?“

„Londýn, Anglie.“ Layla se od něj odtáhla a schoulila se do rohu postele.

„To je dobře,“ zmohla se nakonec na odpověď. Ale Sai se nedal. Tohle už na něj neplatilo. Přisunul se k ní. Její osud mu nebyl lhostejný. 

„A co budeš dělat ty?“ zeptal se tiše. Layla sklonila obličej do dlaní.

„Já?“ opakovala jeho otázku. „Odjedu. Teď už mohu, nic mě tady nedrží… Odjedu pryč z města a už se nikdy nevrátím…“

„A co já?“ ozval se tiše. „Ani já tě tady nedržím?“

„Jedeš do Evropy, ne?“ „A co pouto? Jsem přece tvůj Sacrifice…“ Layla se mu vzdorně podívala do očí. „A proto si můžeš dělat co chceš. Můžeš se mně dokonce zbavit. Sai, Turnaj skončil! Je konec! Ano, jsme dál Destiny, ale to neznamená…“

„Co? Že nemusíme zůstat spolu, jak jsme si slíbili?“

Přiložila si dlaně na oči, protože nechtěla vidět jeho nechápavý a trochu i vyčítavý pohled. Sai se přisunul ještě kousek blíž, uchopil její ruce do svých a přiměl ji, aby se na něj podívala.

„Ne,“ hlesla zlomeně pod tlakem jeho očí. „Pravidla školy… dovolují… Dělá se to běžně a naše světy jsou tak rozdílné, Sai.“

„To chceš říct, že… že se rozejdeme a už nikdy se neuvidíme?“ Její Sacrifice myslel na Anglii. Na tu vzdálenou zemi, ve které nechtěl být sám.

„Já už se do školy nevrátím. Už nikdy. Nic, zhola nic mě tu nedrží, když Soubi zemřel. Víš, Sai, normálně bychom se scházeli na turnajích a tak, ale takhle… Pravděpodobně… Ne.“

Jakmile to dořekla, strhnul ji k sobě do náručí a prudce políbil. Jako ji políbil jejich první společnou noc. Zoufale, vášnivě, s potlačovanou touhou po její lásce, skoro až neskutečnou potřebou její blízkosti.

„Já tě neopustím!“ šeptal jí do vlasů, zatímco se k ní tisknul. K jejímu tělo, k její tváři, kterou pokrýval jemnými, něžnými polibky mísícími se s hořkými slzami. „Kašlu na pravidla, kašlu na sensei! Je mi to jedno! Já chci být s tebou, rozumíš?! Chci s tebou zůstat, Laylo!“ Pomalu se od ní odtáhnul, vzal její tvář do dlaní a utopil svůj pohled v jejím. „Pojeď se mnou. Do Anglie. Pojeď se mnou, Laylo!“ V očích se jí objevily nevytrysklé slzy. Zachvěla se.

„To… To myslíš vážně?“ zeptala se rozechvěle.

„Smrtelně,“ ujistil ji tiše, přitáhl si ji znovu do náručí a mírně kolébal. „Přece bych tady jinak neseděl a nečekal, až se mi probudíš… To bych tady přece neprobděl tolik hodin. Pojeď se mnou, prosím!“ Layla mu zabořila tvář do košile.

„Ty… ty bys mě vážně vzal s sebou…“ šeptala přerývavě. Sai se k ní sklonil.

„Tohle pouto přece nemůžeme přerušit… Já ho nechci přerušit! Nechci, aby nás rozdělila nějaká hloupá pravidla!“ vjel jí něžně prsty do vlasů a začal ji láskyplně rozcuchávat. Pak ucítil její dlaň na tváři. Přejížděla lícní kosti, rty, očí… Mapovala ji, jako slepec, tak moc si chtěla vtisknout do paměti, každičký její rys.

„Musím tě chránit, Sai. Člověka, kterého mám ráda, víc než sebe. Nechci tě ztratit… Ne…“ šeptala.

„Zmizíme, ano? Odjedeme spolu a už se nikdy nevrátíme,“ odpovídal jí tiše. Pomalu se svezl na polštář a sevřel ji ještě pevněji, jakoby se bál, že když ji pustí, tak se rozplyne. Stulila se mu v náručí a nechala se kolébat jeho něžností.

„Vždycky jsem chtěla vidět… jiný svět,“ zašeptala z polospánku. Sai se usmál a pohladil ji ve vlasech. Pak se natáhl pro deku a oba je přikryl. Usnula mu v objetí. Pohlédl na její klidnou tvář a něžně ji políbil na čelo.

„Potrvá dlouho, než zapomeneš. Možná nezapomeneš nikdy… Ale já udělám všechno proto, abys mohla být šťastná. Ne ty mne, ale já tebe budu odedneška chránit…“

 

* * *

 

Ritsuka sevřel v dlaních obraz, který mu Soubi věnoval k sedmnáctým narozeninám… Jejich první noc. Dívá se na svou tvář a má pocit, že na každém obrázku vidí jeho odraz.

V každém tahu je kus jeho osobnosti…

Soubi zemřel, ale v tomhle obraze s ním zůstane napořád.

Nikdy ho doopravdy neopustí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach, Bože!

(Sára, 4. 8. 2007 22:54)

To by si nám hádam ani neurobila. Prosím, pokračuj.

Beo

(Kat, 28. 6. 2007 19:35)

jestli sem ten díl neflákneš, tak si mně nepřej. Kruci nemám ráda špatné konce a jinak nádherná povídka. Moc se mi líbí a Layla se Saiem jsou krásný pár. Jsem ráda, že to přežili a spolu odjedou. Teď ještě Loveless a mohu klidně umřít.
Krásný příběh a děkuji moc za skvělé čtení. těším se na další tvoji tvorbu.

Prosíííííím

(Prosíííííím, 23. 6. 2007 21:37)

Takhle to přece....nemůže, nesmí skončit!!! Prosíím napiš ten 7.díl a dej ho sem...soubi přece nemůže :'( jen tak....umřít...
Takhle to neskončí že ne...prosím....

:)))))))))))))))))))))))))

(:))))))))))))))), 15. 6. 2007 14:07)

Mooc pěkné ale co ten Soubi? :( Už chcu další díly S. :)))))))))))))))

Chci chci chci!!!

(Tigie, 12. 6. 2007 13:30)

Zlatíčko, já o ten 7. díl rozhodně stojím a jsem si jistá, že i spousta dalších lidiček. Takže to prosím tě rychle dopiš a hoď to sem, už jsem celá natěšená :-)

ugvt

(mája, 5. 6. 2007 16:46)

krása,krása a zase krása.Prostě mi došli slova.A určitě napiš 7. díl

nadhera

(Leia, 5. 6. 2007 14:28)

podle me by se ta perlicka hodila, je to takova moc usekle bez poradneho konce...

Prosba ke čtenářům...

(Bea, 5. 6. 2007 11:01)

Moc bych vás chtěla poprosit. Jak sami jistě vidíte, konec tohohle dílu je udělán tak, aby zde příběh mohl skončit. A to jako definitvně.
Jenže já mám v počítači rozepsaný ještě díl sedmý, který by příběh uzavřel tak nějak celkově, rámcově. Ne takhle utnutě. Ale je tady malý problém. Nemám ted moc času na psaní, tak by mě zajímalo, zda byste o ten sedmý díl stáli tak moc. Pokud ano, tak jej samozřejmě dopíšu v nejkratší možné době, ale pokud ne, tak bych ho sem dala jako malou... perličku, ano to je to správné slovo. Ale až za dost dlouhou dobu.:-))
Takže je to v podstatě na vás. Možná vám tahle prosba přijde nelogická, ale já bych to vysvětlila asi tak, že když bych sem ten poslední, sedmý díl dávala, tak bude upraven tak trochu jako samostatná povídka:-)))
No, zatím si to přeberte jak chcete, na případné dotazy ráda odpovím:-))