Jdi na obsah Jdi na menu
 


V.: Turnaj jde do finále

29. 5. 2007

Černá tvář arény a v ní dvě dvojice. Dva Sacrifice a dva Fighteři uprostřed. Stojí naproti sobě a dívají se vzájemně do očí.

 

„Čestně Laylo,“ pronese Soubi tiše.

„Slibuji,“ odpověděla mu. „Nikdy to přece nebylo jinak…“

Natáhl dlaň před sebe a sevřel její prsty. „To pouto už dávno zmizelo, ale stále budeme bratr a sestra,“ zašeptal.

„Stále a navždycky. Přestože ani jeden nechceme bojovat…“

 

„Systém aktivován!“ vykřikl Sai.

„Přijímám,“ ozvalo se chladně od Seimeie. Oba Bojovníci postoupili dopředu a hledištěm proběhlo vzrušené zachvění. Tajné přání sensei se stalo skutkem.

Soubi útočil první.

„Vítr! Horská vichřice!“ A trochu se pousmál. Nikdy neporuší tradici jejich soubojů, kterou mají už od počátku, co začali bojovat. Nikdy… A musí taky vyzkoušet, co všechno se stihla naučit, za tu dobu, co se neviděli.

„Slabé,“ zašeptala si pro sebe a smutně se pousmála. Být to cvičný boj, tak je nadšená, šťastná, že může s bratrem změřit síly… Ale takhle? „Tornádo!“ odrazila chlad, který sebou nesla vichřice. Pak se otočila na Saie. Velmi dobře, pokýval ten hlavou.

Soubi se už usmíval pouze v duchu. Pořád je stejná… Stejně tvrdohlavá, stejně odhodlaná. Pořád je to moje malá sestřička, kterou učím, jak se pohybovat v aréně… Pak si to uvědomil. Nebojuje s Ritsukou. Za sebou má Seimeie. A ten mu to dává hned znát.

„Elektřinu, Soubi!“ Fighter stiskne rty. Tradice…

„Sto tisíc voltů!“ pronese tiše, jako by síla jeho hlasu mohla ztlumit sílu útoku. Oddechl si, když mohutný blesk sjel po neviditelné stěně a odrazil se do prostoru… Za ním zahlédl Layliny oči. Nemohu sestřičko, nemám sílu se mu vzepří. Pak přestal sledovat.

Útok střídal obranu, obrana střídala útok.

Přestával vnímat okolí.

Ještě teď na sobě cítil bolest z bojů bez Seimeie… Bolest bojů s Ritsukou.

Zlepšila se. Moc se zlepšila. Jeho malá sestra je rovnocenný protivník. Oba Sacrifice už měli řetězy, toužili každou kapkou krve porazit toho druhého a oba Fighteři nesmírně trpěli. Trpěli bojem… Vzájemnou nenávistí, která nad nimi rozvinula svůj černý prapor. Soubi v tom tlaku ze všech stran na okamžik povolil pozornost a náhle udeřil plnou silou. Bílé světlo se zařízlo Saiovi do ruky a sálem se rozlehlo bolestné zaúpění.

„Sai!“ vykřikla Layla a vrhla se k němu. „Sai…!“ Obrátila mu dlaň nahoru. Měl ji podélně roztrženou a z rány vydatně kapala krev. Sai se pomalu svezl na podlahu a ona s ním. Přitiskla si jeho hlavu na prsa a hladila ve vlasech. „Promiň mi to, Sai! Promiň!“ Pak se náhle sklonila a instinktivně ho políbila na čelo.

Mladíkem projela neskutečná vlna radosti a touhy. „To bude dobrý,“ zasípal a pomalu se zdvihl. „Budu v pořádku! Teď se hlavně soustřeď…“

Soubi spustil ruce a ustoupil o dva kroky. Pravidla Školy to přiznávala, ale jemu čest nedovolovala, aby zaútočil, když je k němu protivník zády. A když je to ještě ke všemu jeho sestra…

„Soubi!“ zaslechl za sebou nekompromisní hlas Seimeie. Otočil se. Jeho Sacrifice si zrovna oprašoval rukáv a dva svítící řetězy mu očividně nevadily.

„Zkus to znovu s elektřinou. Možná absolutní silou…“ pronesl klidně, aniž by se na něj podíval.

„Ale…“ vyrazí ze sebe Soubi a hodí okem po Layle. Stále je otočená…

„Co je?! To je příkaz, Soubi!“ Seimeovy oči se nebezpečně zalesknou.

Nemůže mu odporovat. Nesmí. Pomalu vztáhne ruku a popojde znovu dopředu.

„Ab-absolutní síla…“ hlas se mu chvěje a silou vůle se snaží zmírnit následek útoku, i když ví, že je to nemožné. Laylo! Laylo, proboha, otoč se!

Zaslechla svist… Prudce se ohlédla za sebe a nevěřícně zírala na dvě rozmazané postavy a sílu, která se na ně oba řítila.

„Itsume,“ uniklo jí ze rtů. Soubi by přece neútočil. Zahlédla čokoládové oči. Soubi ne… To není sen. Zvedla ruku.

„Bariéra!“ zašeptala, ale věděla, že ji to nezachrání. Bylo příliš pozdě. Síla útoku je oba odhodila dozadu. Seimeiovy řetězy praskly. Byl konec.

„… Ve finále proti sobě budou stát Loveless a Beloved!“

 

Nezvládla to, bušilo Ritsukovi ve spáncích, když viděl, jak se Layla pomalu sbírá ze země a otírá z koutku krev. Nezvládla to a já… Já budu muset podstoupit, co ona.

Souboj, proti někomu, koho miluji.

 

Soubi se uvelebil na jeho břiše a občas ho jemně políbil na nahou pokožku. Ritsuka si zamyšleně založil ruce za hlavou a nepřítomně civěl do stropu. Cítit jeho přítomnost bylo nesmírně uklidňující a zároveň ho na srdci svírala nějaká neznámá tíže.

„Nemysli na to,“ ozvalo se náhle tiše. Konečky Soubiho prstů pomalu stoupaly k jeho rtům, až potom obkreslil celou jeho tvář. Ritsuka jeho ruku zachytí a políbí do dlaně.

„Nejde to. Ten rozpis… To snad udělali schválně…“ zašeptá poté a znovu se zadívá na strop. Soubi si posměšně odfrkne.

„Kdybych řekl, že ano, věřil bys mi?“

„Cože?!“

„Všichni to vědí…“ zašeptal Soubi a posunul se vedle něj.

„Co vědí?“ Ritsuka zaujal tu samou polohu, jako předtím on a nyní na Soubiho vzhlížel nechápavým pohledem.

„Vědí, že já a Layla, že spolu nechceme a možná ani nedokážeme bojovat. Protože to pouto mezi námi… Je příliš silné, na to, abychom se dokázali vidět, jako nepřátelé. A proto si snad všichni sensei přáli vědět, jak se zachováme v aréně.“ Ritsuka skloní hlavu a ucho přiloží na jeho srdce.

„Víš, že na ni žárlím?“ zašeptal poté. „Je to zvláštní, co? Ale žárlím na ní. Trochu… Mám pocit, že snad měla i to, co já… Že měla tebe… Takhle…“ nevidí, jak Soubimu zatrne. Pak ho pohladí ve vlasech.

„Mohu tě ujistit, že neměla.“ Ritsuka zavře oči.

„Ale toho souboje se bojím, Soubi,“ ozve se náhle tiše.

„Proč?“

„Ten rozpis. Když Layla prohraje – do finále jdeme my. Ty a… a já. A já… já nedokážu proti tobě bojovat. To po mně přece nikdo nemůže chtít. Bojovat proti bratrovi a proti člověku,“ tady se odmlčí a zvedne hlavu. Pak se prstem dotkne Soubiho rtů. „Proti člověku, kterého miluji…“

„Jenže,“ Soubi se mu podívá zpříma do očí. „My vlastně spolu musíme bojovat.“

„Cože! Proč!“ Ritsuka se vymrští, jako uvolněná pružina. V tu chvíli mu sedí obkročmo na stehnech, jako když se milovali, ale ve tváři má výraz bolesti a nevěřícnosti, a ne slasti.Soubi pomalu vztáhne ruku a odmotá si obvaz z krku.

„Proto,“ řekne poté tiše. Ritsuka vytřeští oči. Není tam nic. Vůbec nic. Tam, kde se předtím křižovaly jizvy je prázdné, holé místo. Není tam jméno. Ani Beloved, ani Loveless. Prostě nic. „Nevím, jak se to mohlo stát. A vůbec nevím, jak dlouho to dokážu utajit. Proto musíme stanout proti sobě, rozumíš? Protože tohle se za celou historii školy nestalo a rozhodně… Prostě spolu musíme bojovat a ty musíš Mie přikázat, aby použila ten nejsilnější útok, co má. Prostě musíš udělat maximum… Maximum, abys vyhrál…“ Soubi mu naléhavě tiskne ruku, jako by se bál, že se vypaří.

Ritsuka zvedne obvaz a pomalu mu krk opět zaváže. Pak se k němu skloní.

„Nevím, proč to po mně chceš, Soubi, ale já to udělám. Udělám, co si přeješ… Protože tě miluju… vždycky budu…“ a s těmi slovy ho políbí.

A snaží se nemyslet, že mezi Beloved a Loveless, Láskou a Samotou, stojí už jen Destiny – Osud. 

 

Splní jeho přání. Ať to už dopadne s nimi oběma jakkoliv, splní jeho přání a bude mu věřit. Ať už to dopadne jakkoliv.

 

* * *

 

Dveře se tiše otevřely a Layla se neslyšně přehoupla přes práh. Sai se ještě víc stočil pod peřinu a kradmý pohled vrhnul na své hodinky. Tři hodiny… Od doby, kdy mu ošetřila ruku. Pak se ztratila jak pára nad hrncem. A teď je skoro půlnoc…

 

„Laylo?“ podíval se jí Soubi do očí.

„Hm?“ zavrněla.

„Odpovíš mi? Na jednu otázku?“

„Tobě na cokoliv…“ přitiskla se k němu.

„Nelituješ? Že jsme tehdy… Nelituješ, že já, že já jsem byl první?“

Podívala se mu do očí. „Soubi. Je hodně věcí, kterých lituji, ale ta noc… Ta mezi ně nepatří… Nelituji. A nikdy nebudu!“ Pohladí ho po tváří.

Její bratr se lehce usměje. „To jsem rád. Ani nevíš jak…“

 

Proč se na to vlastně zeptal? Ale přitom odpověď zná. Kvůli Saiovi. Přesto, že mu to nepřiznala, protože by to nikdy neřekla nahlas, Saie miluje. Miluje a zároveň se bojí vlastního citu… Za těchto myšlenek se rychle vysvlékla a rozhodila deky na posteli. Možná bude vůbec nejlepší to všechno zaspat. Zaspat ten zatracený turnaj a celou tuhle situaci. Aspoň na chvíli zapomenout. Z druhé postele se náhle ozvalo lehké povzdechnutí. Trhla sebou. Úplně zapomněla, že není sama.

Sai ležel schoulený v přikrývkách, zraněnou ruku na hrudi a zdál se, že klidně spí. Nespal. Pozoroval ji skrze přimhouřená víčka od chvíle, kdy vstoupila do pokoje. Zachvěl se, když spatřil její tělo v měsíčním svitu a prudce zatoužil, aby ho tahle podivná, chladná, povznesená a krásná dívka milovala stejně horoucně jako on ji. Layla tiše přešla pokoj a naklonila se na něj. Saiovi se okamžitě rozbušilo srdce a v hlavě se mu zrodil bláznivý nápad. Nicméně čekal.

Líbil se jí. Už od první chvíle ráda pozorovala jeho ničím nepoznamenanou tvář i pár světlých uší… Ale nejvíce se dívala na jeho oči. Na ty hnědé oči, které měly vždy přátelský, něžný a starostlivý pohled. Vzpomněla si i na to, jak se na ni díval, když ji políbil. Zavřela oči a vybavila si ho co nejpřesněji. Jeho pevné náručí… Natáhla ruku ve snaze ho lehce pohladit. Jenom malinko, trochu se ho dotknout… Když v tom se náhle jeho ruka prudce vymrštila a chytla ji za zápěstí.

„To se dělá? Plížit se pokojem, jako zloděj a nestoudně pozorovat nic netušícího Sacrifice?“ zašeptal temně a zastříhal ušima. Layla mírně zrudla a pokusila se mu vysmeknout.

„Omlouvám se,“ zašeptala kajícně, ale oči nesklopila. Čelila jeho spalujícímu pohledu stejně hrdě, jako protivníkům v aréně. „Jestli už nic jiného nechceš, půjdu spát,“ zašeptala po chvíli rozpačitého ticha.

„Ale já chci,“ odpověděl temně. Jeho stisk byl silnější, než by kdo u osmnáctiletého kluka čekal a nemilosrdně ji stahoval dolů. Jeho oči ztmavly. Bylo v nich cosi, co dosud neviděla. Potlačovaná touha, vášeň a dost možná i hlad. Layla svoje rozrušení schovala za kamennou tvář. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo. Stáhl ji k sobě a pak prudce trhnul, až ztratila rovnováhu a spadla na něj.

„Co to děláš?“ zeptala se tiše. Tohle nečekala. Rozhodně ne od něj.

„Ty to nepoznáváš?“ zašeptal a hlas mu trochu zhrubnul. Ale tím více by ji možná dokázal omámit. A pak ji políbil. Prudce, živelně, vášnivě a dost možná, že i trochu neurvale a hrubě. Layla ztuhla, rty nečinně přitisknuté k jeho. Nikdy by ji nenapadlo, že to udělá. Zrovna on. Ale nebránila se. Nebránila se, protože její povinností bylo poslouchat Sacrifice… Ať ten dělá cokoliv.

Co to dělá?, napadlo kradmo Saie, zatímco ji uvěznil pod svým tělem a nepřestával líbat. Nedělala totiž nic. Nehýbala se, nepokusila se mu vyprostit, ani nemrkla. Nic. Ona mě snad vážně nechá, abych… Sai polkl pod tou představou. Abych ji znásilnil, dořekne si poté. Abych to doopravdy udělal. Tělo měl jako strunu a v mozku jedinou myšlenku: ona mě to vážně nechá udělat! V té chvíli se rozhodl. Bleskově se z ní odkulil a zůstal s očima upřenýma do stěny. Prudce oddechoval, jakoby právě uběhl maratón. Layla ležela bez pohnutí.

Sai konečně našel řeč: „Takhle ne… Ne bez toho, ani bys to ty chtěla… Takhle ne! Promiň, já prostě jen…“ Zvedla se.

„To je v pořádku,“ pronesla chladně. „Je normální, že jsi chtěl…“

Jednala s ním jako s dítětem. Sai zrudnul až po kořínky vlasů a znovu polkl. Otočila se a pomalu přešla ke své posteli. A já se choval jako dítě. Ale takhle ne! Takhle to neskončí! Okamžitě byl na nohou a skočil po ní.

A já mu věřila, pomyslela si Layla trpce. Jenže Sai ji otočil čelem k sobě a začal s ní prudce třást.

„Sakra práce!“ zaklel vztekle. Stála jako socha. Bez hnutí. „Copak jsi zombie?! Nemáš snad duši?!“ nehnula se. Třepal s ní, jako s hadrovou panenkou. „Copak to v tobě nic nevzbouzí?! Uvítal bych i facku, i kdybys vyskočila a práskla dveřmi… Ale proč jsi, proboha…!“ náhle zmlkl a zůstal udiven s otevřenými ústy. Layliny oči byly naprosto bez výrazu. Jako prázdné smaragdy.

„Bylo to tvé přání. A je má povinnost tě poslechnout,“ odpověděla jako stroj. Saiovi se ta slova bolestně zařízla do srdce.

„Ano,“ odpověděl po chvíli. „Bylo to mé přání. Ale bylo i tvé?“ zašeptal a otočil se. „Mám tě moc rád, ne, miluji tě a nechci, abys sis myslela, že všechno co řeknu je zákon. Že jsi mým sluhou… Aspoň o tom zkus přemýšlet.“ A bez dalšího si lehl zpátky do postele a otočil se zády.

Layla zůstala stát jako solný sloup uprostřed pokoje. Měsíční světlo vytvářelo její siluetu, ale nevnímala to. Mám tě moc rád, ne, miluji tě.

 

Sai se zahrabal do přikrývek. Omluvil jsem se, táhlo mu hlavou. Sice nepřímo, ale omluvil. Prstem si přejel rty. Ještě na nich ulpívala ta zvláštní chuť skořice a máty. Laylina chuť. Bylo to tak hříšně sladké… Tak krásné, držet ji v náručí. Už to nikdy neudělá… V tom se ho na rameni dotkal ruka. Pomalu se otočil. Ale oči nechal zavřené.

„Sai,“ zašeptala Layla. Podíval se na ni. Klečela vedle jeho postele, jednu ruku položenou na polštáři, druhou na jeho rameni.

„To se dělá?“ zašeptal. Sklonila hlavu, a přiblížila se k jeho ústům.

„Je to i mé přání,“ odpověděla poté prostě. Mladík se natáhl a něžně se otřel svými rty o její.

„Víš to určitě?“ znovu mimoděk zastříhal ušima.

„Naučili nás necítit. Vytěsnit cit ze svého srdce… Já už… myslím, že už ani nevím, co to cit je. Bojím se ho…“ Otřel se znovu svými rty o její a pak pokračoval na hrdlo. Pomalu se zdvihl, chytl ji za ramena a sklouzl z postele. Ocitli se na koberci.

„Připomenu ti, co to znamená cítit. Není se čeho bát. Není to jen o bolesti…“ přitiskl se k ní a s vášní i něhou ji políbil. Objala ho kolem ramen a přitáhla blíž.

„Pokračuj!“ zachraptěla tiše. Vůně skořice a máty. Tak sladká, tak hříšně vábivá, stejně jako ona sama. Sáhla mu na uši a Sai náhle ucuknul. „Ani ty se nemusíš bát,“ zaslechl její mazlivý hlas.

Chvílemi ho vedla, když byl nejistý, ale pak si jen vychutnávala jeho blízkost. Vzepřel se na loktech a oči mu svítily. Na tu noc čekal tak dlouho! Rozepnul jí košili a svou plavou hlavu s horkými rty sunul níž. Mazlil se dlouho s jejím tělem a napjatě poslouchal, jak jí unikají tiché steny rozkoše. Náhle ho chytila za vlasy a přitáhla nahoru, zpět ke své tváři.

„Dokonči to!“ zašeptala se zavřenýma očima a nabídla mu své rty. Ucítil její nohu, kterou mu ovinula kolem boku. Vzepřel se na loktech a pak na ni pomalu sklesl. Vnímal, jak se její tělo napíná a kromě touhy jím projel i strach. Layla se mírně usmála a znovu si přivlastnila jeho rty. Pomalu ho stáhla k sobě a dvě těla konečně splynula v jedno.

Její výkřik rozkoše zdusily jeho rty.

 

„Neublížil jsem ti?“ zeptal se starostlivě Sai, když o hodnou chvíli později, stále ještě na koberci, leželi schoulení jeden druhému v náručí. Vzpomněl si na svou divokou touhu po jejím těle…

„Ne,“ zasmála se tiše a prohrábla mu vlasy. Sai měl náhle neodbytný pocit, že mu něco chybí. Stáhl si na hlavu a zarazil se.

„Hledáš snad tohle?“ zeptala se Layla šibalsky a ukázala pár světlých kočičích uší.

Sai mírně zčervenal a místo odpovědi ji živelně políbil. Pak se zdvihl a v náručí ji přenesl do postele. Lehl si k ní a oba je přikryl. Slyšel jak se tiše směje a musel se začít smát taky. Už ani jeden nemluvil a po chvíli si usnuli v náručí, zavrtaní do přikrývek.

Na podlaze zůstal ležet pár světlých kočičích uší a ocas…

 

* * *

 

Finále. Finále, které si nikdo nechce nechat ujít. Všichni chtějí vědět, jak dopadne, jak se nakonec rozetne ten podivný trojúhelník tří dvojic.

Osud své místo vzdal. Ale jeho pravá chvíle teprve teď přichází.

Teď proti sobě stojí Beloved a Loveless, Láska a Samota…

Podivný trojúhelník, patová situace, tajné přání sensei, krev, láska, bezmoc a nenávist – střetnutí staré, jako lidstvo samo.

 

Stojí na pokraji útesu a za jeho zády šumí moře. A kolem něj vítr. Vítr, který tak dobře ovládá… Před ním člověk, kterého miluje celým srdcem. A za ním – jeho osud, jeho Sacrifice.

A ještě… Kolem, ach ano, kolem je samozřejmý nespočet diváků, kteří jsou zvědaví, jak tenhle příběh dopadne. Kteří se přišli pokochat cizí bolestí, cizím zoufalstvím… Kéž by mohl bojovat se všemi těmi, co se přišli podívat, jak bojuje on. Co se přišli podívat na střet dvou bratrů a na něj, co by nějakou zvláštnost, protože byl Bojovníkem obou. Je z něj náhle celebrita… Senzace dne.

 

Ritsuka nechtěl. Viděl, jak všechno kolem něj, snad i tráva a stromy, ale především diváci a hlavně Mia, chvěje touhou po boji, ale on už prostě nechtěl. Stejně, jako prvně. Je unavený, teď snad více, než kdy jindy… Unavený, zahořklý a v duši má smutek i spoustu nevyřčených otázek. Jasně mezi nimi vyčnívá Soubiho přání.

 

„Prostě spolu musíme bojovat a ty musíš Mie přikázat, aby použila ten nejsilnější útok, co má. Prostě musíš udělat maximum… Maximum, abys vyhrál…“

 

A on mu to slíbil. Slíbil, že to udělá. A zároveň se toho neskutečně bojí. Soubi měl tak odhodlaný a přitom vyhaslý pohled… Ritsuku už od té doby nejednou napadlo, zda se nechystá, zda to nemělo být poslední přání na cestu – ke smrti.

Vždycky si opakoval, že Soubi by něco takového neudělal, ale věděl, že kdyby skutečně bylo nejhůř, byl by to on, kdo… polkne. Kdo by zemřel jako první.

 

Stojí spolu na mostě a Ritsuka nemá odvahu podívat se mu do očí. Nakonec se tiše zeptá: „Kdyby… Kdyby byl Seimei naživu. A kdyby ti přikázal, abys mě zabil… Co bys udělal?“ a pak zabodne svůj pohled do mokré dlažby protože nechce vidět, jeho nevěřící oči.

„Seimei je mrtvý,“ pronese pomalu Soubi. Nechápe, proč se ho ptá na takovou věc, neví, co se mu předtím zdálo… Ritsuka zatne pěsti.

„Já vím! Proto říkám kdyby!“ vykřikne vztekle. Soubi mlčí. Nemůže mu přece říct pravdu. Nemůže mu říct, co by udělal… Chlapec ho chytne za kabát a prudce zatřese.

„Odpověz mi Soubi! Co bys udělal?!“ pak na chvíli zmlkne a vzápětí jedním dechem dodá: „Zabil bys mě, že je to tak?“

Soubi stále mlčí. Ale pod tlakem Ritsukova pohledu, ve kterém se chvějí slzy, nedokáže neodpovědět, ani mu nedokáže lhát. Skloní hlavu.

„Pravděpodobně,“ zašeptá. Ritsuka zůstane jako přimražený.

„Věděl jsem to!“ vydechne potom. A dá se na útěk.

Soubi stále ještě stojí se skloněnou hlavou, ale tohle ho vyburcuje. Nemůže ho nechat odejít! Takhle ne! Natáhne se a zadrží ho. Ritsuka se brání.

„Pusť! Pusť mě Soubi!“

„Ne!“ přitáhne si ho do náručí a pevně obejme. „Vyslechni mne!“ pronáší téměř zoufale. Ale Ritsuka se stále brání.

„Nech mě být! Pusť mě! Já nechci slyšet žádné tvoje vysvětlování!“ Vztekle, ale naprázdno několikrát uhodí do jeho kabátu. Soubiho bolí ta náhlá nenávist, ten strach, ta bolest, kterou cítí z jeho těla. Ale sevře ho ještě pevněji. Nepustí ho. Rozhodně ne dokud mu neřekne, co chce. Pak už se musí rozhodnout sám.

„Poslouchej mně,“ začne šeptat. Zoufale, ale naléhavě. „Kdyby ten den skutečně přišel…“ v tu chvíli se Ritsuka přestane zmítat a zadívá se mu do očí. „…Já zemřu jako první!“ dokončí Soubi tiše. Chlapec v jeho náruči strne.

„Život s tebou… má smysl,“ dodá ještě mladý muž. Ritsuka otevře ústa a je vidět, že chce něco říct. Ale pak se mu beze slov ještě více zavrtá do kabátu a Soubi slyší jen šeptané:

„Jsi hloupý…“ Hlas, který to pronáší se trochu chvěje.

Soubi se trochu usměje a z koutku oka mu steče stříbrná slza. Myslel to vážně. Všechno, co řekl. Bez Ritsuky jeho život nemá smysl.

 

Nechtěl. Z posledních sil, které mu zbyly se snažil ubránit svému osudu, snažil se naposled nějak silou vůle nepřijmout své jméno… Zbytečně. Poslední vzpomínka, která mu proběhla myslí, bylo Soubiho objetí a jeho polibek tu měsíčnou noc ve škole. Poslední vzpomínka. Ví, že teď už nemůže couvnout…

„Systém aktivován!“ slyší vzdáleně Seimeiho zvolání.

A svou vlastí odpověď: „Přijímám!“

Nemyslí na to, že tohle vždycky slýchával z úst Soubiho. Snaží se na něj vůbec nemyslet. Ale jeho duše křičí… Zoufale křičí o pomoc do širého světa. Panebože já nechci!, uvědomí si Ritsuka. Projel si rukou vlasy. Chci být s ním, držet ho v náručí, nechci s ním bojovat! Duše pláče, ale tělo to neslyší.

Začíná Mia a udeří ohněm. Soubi ji bez problémů odráží…

 

„Kdyby byl Seimei naživu. A kdyby ti přikázal, abys mě zabil… Co bys udělal?“

„Kdyby ten den skutečně přišel… Já zemřu jako první!“

„Život s tebou… má smysl.“

Ski da-yo Ritsuka…

 

Vítr po okolních horách roznese bolestný výkřik. Mia se drží za zraněnou paži a zoufale se otáčí za Ritsukou. Ten klečí na zemi a kolem krku mu svítí řetěz. Je krvavě rudý a ještě horší cejchy než na kůži mu vypaluje do duše. Soubi přivírá oči. Nemůže se na to dívat.

Nemůže, protože nesnese pohled na utrpení, které mu sám způsobil. A pak se náhle rozhodne. Neotáčí se vpravo, vlevo, ani na Seimeie a jde přímo dopředu… Zastaví se tři kroky, před zraněnou Miou. Ale jeho oči se dívají jinam. Střetávají se Ritsukovým pohledem.

Teď, říká Soubi neslyšně, teď splň svůj slib!

Ritsuka kývne.

 

Sleduje, jak Soubi couvá. Jeden, dva, tři kroky… Ale nezastavuje se, jde pořád dál. Pořád couvá a vzdaluje se mu.

Prosím, splň svůj slib! Prosím, Ritsuko! Prosím, udělej to – pro mě!

„Zemětřesení a elektřina!“ křikne Ritsuka na Miu ze všech sil.

Ta se nevěřícně postaví. Zkombinovat dva útoky?

„Udělej to, Mio! Je to příkaz!“ dodává její Sacrifice jedním dechem. Mia kývne a pomalu se otočí. Ritsuka se dívá Soubimu do očí. Mia udeří…

Zemětřesení propojené s elektřinou zahýbalo všemi stromy v okruhu pěti kilometrů a celá země se zachvěla, jako v poslední agónii. A v té křeči… Bylo to jako zpomalený film. Kus skály na které Soubi stojí se láme a světlovlasý muž naznak padá do propasti…

„Sbohem,“ naznačí rty Ritsuka, ale už nic neslyší. Jen jednotvárné šumění moře mu odpovídá… Že Soubi odešel.

 

Nešlo to takhle dál. Nemohli jsme být spolu, ale ani bez sebe. Byla to jediná možnost… Jediná možnost, jak z toho začarovaného kruhu ven.

Jeden z nás musel – zemřít. Já jsem musel zemřít…

 

Výkřik. Zoufalý výkřik.

„SOUBI!“

Jakmile se to jméno ozve, Ritsuka se prudce otáčí, kdo to byl. A pak ji uvidí. Layla… Kriste pane! Na ni jsme zapomněli! v hlavě mu ta zpráva bouchne jako granát.

„Soubi!!“ pomalu se zhroutila na blátivou zem a horké slzy tekly na Saiovu ruku, jak ji objal. Jenom objímá. Mlčí.

Kdyby ten den skutečně přišel… Já zemřu jako první!

Ritsuka si zoufale klekne na témže místě jako stál. Sbohem Soubi, loučí se v duchu a posílá mu poslední polibek. Pak si rukávem otře tvář. Je plná potu, krve a… slz.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 22. 7. 2017 12:24)

Bulím jak malá.

:)))))))))))))))))))))))))))))))))))))

(:))))))))))))))))))))))))))))))))), 15. 6. 2007 13:57)

Hoji..A co je se Seimeiem? :)No nic jdu číst poslední díl S.

ghfh

(mája, 30. 5. 2007 15:40)

krása,krása,krása.Těším se na pokračování

Pokračování...

(Bea, 29. 5. 2007 21:51)

Pokračování říkáš?? No, tak abych se přiznala, poslední díl ještě není dokončen, ale před tím je ještě jeden, takže pokračování... NO samozřejmě, že ano...:-)) Jinak bych to mohla rovnou vyhodit:D Zatím se mějte a děkuji za přízeň:D

hezky tragicky!!

(Leia, 29. 5. 2007 20:44)

ale konec sem moc nepochopila... budou pokracovani nebo ne?