II.: Moc osudu
Turnaj. Turnaj, který se koná jenom jednou za pět let a kterého se účastní jen ti nejlepší z nejlepších. Jen jeden však může být vítězem. Jen ten nejlepší…
Ale ještě nezačal. Ještě není ten správný čas a jeden z účastníků chybí. Tohle jsou jen cvičné souboje. Na turnaji musí opravdu být ti nejlepší z nejlepších…
„V dalším kole proti sobě budou stát Fiery a Destiny!“ oznámí nezúčastněný hlas a oči všech se upřou na osvětlenou plochu arény.
Je tu nespočet dvojic, nespočet diváků a všichni jsou zvědaví. Ne na dvojici Fiery, ty tu nikdo nezná, ale na tu zvláštní černovlasou dívku se smaragdovýma očima a toho kluka, co má ještě kočičí uši. Jsou zvědaví na Destiny – Osud.
Na Saie Daioha a Laylu Agatsumu.
Je klidná, tak moc, jak jen to dovoluje slušnost. Kdyby mohla, tak dá výrazně najevo svou jasnou převahu nad těmi dvěma. Je to taky holka a kluk, ale z jiné školy. Netuší co je čeká… zatím ještě ne. Zavře oči a v duchu se soustředí.
„Vždycky se soustřeď! I kdybys stála proti slimákovi, soustřeď se! Nikdy nevíš, co se z něho vyklube!“ pronesl dlouhovlasý mladík a pohladil ji jemně po tváři.
„Jsem nejlepší… Je to ztráta času!“ odsekla mu tehdy naštvaně. Proč by se měla připravovat i na soupeře, jasně slabšího než ona?!
V tu chvíli její bratr vykřikl ta dvě slova: „Systém aktivován!“ A kolem ní se rozlila jiná dimenze arény. Zvedla oči. Ale zachovala si chladnou hlavu.
„Přijímám!“
„Je důležité se soustředit vždy, Laylo! Teď jsi se nesoustředila, nepočítala jsi s tím. Mám pravdu? Nevíš co dělat… Ale musím uznat, že za takových podmínek přijmout výzvu je odvaha! Ale ty zase uznej, že jen odvaha nestačí!“ Mávl rukou a zase stáli v pokoji. V tu chvíli pochopila, co se jí Soubi snažil vysvětlit. Sedla si na podlahu.
„Zase jsi vyhrál, bratříčku!“ měla co dělat, aby jí nevyhrkly slzy vzteky. Nad tím jak byla hloupá. Přešel k ní a objal ji.
„Vždycky se soustřeď! Slib mi to Laylo!“
Podívala se mu do očí. „Slibuji!“
„Připravena?“ uslyší vedle sebe tichý hlas. Sai.
„Já vždy!“ odpoví mu s klidem. V tu chvíli se mladík ďábelsky ušklíbl a v očích se mu potměšile zablýsklo, když ucítil zvláštní vůni. Vůni skořice a máty. Laylinu vůni.
„Tak jdeme na to, ne?“
Tohle pochytil od ní. Ten škleb a to jiskření. Za těch několik týdnů, co trénovali a trávili spolu každou volnou chvíli. Měl jedinečnou možnost poznat ji a dokonale toho využil. Layla ho při prvním setkání opravdu trochu podcenila. Sai byl pronikavě inteligentní a především tu svou hlavu uměl používat. Našel si cestu, jak trochu proniknout k ledovému srdci svého Fightera. A hlavně si našel cestu, jak získat její úctu. Přitom ji nepřestal obdivovat. A pomalu zjišťoval, že ji nejen obdivuje, ale nejspíš v tom bude i něco víc.
Postoupili do středu arény. Layla se skloněnou hlavou pronikavě inicializovala celé pole. Pak se podívala na svého protivníka. Opět by jsi měl pravdu Soubi, pomyslela si trpce. Zase jsem byla tvrdohlavá. Vypadají velice schopně. Oba.
„Systém aktivován!“ vykřikl v tu chvíli Sai. Aréna se pokryla černým matným povrchem a diváci zmizeli. Teď jsou tu jen oni. Protivníci.
Sacrifice z druhé dvojice postoupil dopředu. Kupodivu to byl taky kluk. Takže to bude čistě dámská bitka. Uvidíme kdo je sehranější…
„Přijímám!“ pronesl posměšně a podíval se na Saiovy uši. Ten dělal, že si jeho pohledu nevšiml. Druhý se jenom znovu ušklíbl a prohrábl si zrzavé vlasy, bez uší. Pak přesunul svůj pohled na Laylu.
Zvedla oči a smaragdová zeleň se střetla s modrošedou barvou toho hezounka.
„Oheň!“ vykřikla Layla a využila toho, že je ten kluk zaměstnán jejím pohledem.
„Bariéra!“ Stačil uskočit jen tak tak.
„Zkus to s tornádem,“ zaslechla za sebou hlas Saie. Postoupila ještě kus dopředu a vztáhla dlaň. Jenže ta druhá byla rychlejší.
„Elektřina!“ A z oblohy sjelo světlo. Layla ani nepotřebovala Saiův příkaz. Blesk narazil na neviditelnou stěnu a začal po ní jiskřit. Je vážně dobrá, pomyslela si když odrážela další útok, zatímco držela bariéru. Jenže já jsem lepší!
„Tornádo!“ elegantně mávne rukou a na Fiery se řítí vítr, který by smetl Japonsko z povrchu zemského. Bariéra na chvíli povolí a toho okamžitě využívá ta druhá. Plameny pronikly až k nim… Zaslechla za sebou Saiův výkřik.
Držel se za krk, na kterém svítil první řetěz. Prudce se otočila a bariéra povolila úplně. Rozprskla se na miliony kousků a Layla stála proti té neznámé se skloněnou hlavou. Pak znovu pohnula dlaní a Sacrifice Fiery se zoufale snažil zbavit řetězů na obou rukou. Pomalu zacouvala až k Saiovi.
„Jsi v pořádku? Nemám to stopnout?“ Mladík vytřeštil oči. Stála vedle něho, sledovala tu druhou dvojici a pokládala mu naprosto nesmyslnou otázku.
„Vzdát se?“ zašeptal Sai. „Laylo, zrovna ty! To jsem si vážně nemyslel. Domníval jsem se, že máš vítězství v krvi!“
„Ale ne za každou cenu!“ odsekla mu a dívala se, jak zoufale drží řetěz na krku.
„Já vím, že je chceš porazit! Vidím ti to na očích! Tak to udělej a zapomeň na mě! Je to příkaz!“ poprvé jí něco přikázal a navíc nekompromisně. Naposled se na něj podívala. Pak mu rychle sáhla na krk…
„Já se vzdám Sai. Jestli tě to bolí, tak se vzdám!“ řekla vážně. Jemně mu ohmatala postižené místo.
„Je to jen řetěz! Kde jsi vzala, že se budeme vzdávat po prvním řetězu?“ zašeptal Sai. „Poraz je!“
Layla se zvedla a znovu sklonila hlavu. Viděla, že ta druhá také zjišťuje jak moc její Sacrifice trpí. Ale určitě by ji nenapadlo vzdát se. Jenže ona měla své důvody, proč to Saiovi navrhla. Ale on to odmítl. Nařídil jí vyhrát. Takže vyhraje… Zkřížila ruce před sebou. Ta druhá už stála proti ní a vypadalo to, že vyčkává. Layla přivřela oči. Je to její nejsilnější útok, ještě nikdy ho nepoužila v žádném opravdovém souboji…
„Vy, kdož se nazýváte Fiery, ti, co vládnou ohněm, poznejte nyní moc, jíž vládnu já! Poznejte MOC OSUDU!“
A proti těm dvěma se řítilo cosi, jako obrovský světelný kříž. Její protivnice nestačila postavit bariéru a síla úderu ji omráčila. Ten hezoun, její Sacrifice se chytil za krk a s chroptěním se sesul na podlahu.
„MOC OSUDU!“ neodpustila si Layla ještě jednou a definitivně omráčila i jeho. V tu chvíli Saiova pouta tiše praskla a oni zase stáli v aréně. Ve vzdáleném koutě hlediště se udiveně zvedá temná postava a za chvíli se všude rozléhá potlesk.
„Konečně,“ nakloní se temná postava ke svému sousedovi.
„Věděl jsi, že to použije?“
„Věděl jsem, že udělá všechno, aby ho ochránila. Je stejná jako její bratr,“ odpovídá ten a oba se vytrácejí.
Layla pomalu přešla k Saiovi a pomohla mu na nohy. Nic mu není, uvědomila si s úlevou. Věděla jak dokážou ublížit pouta kletbových bojů. Mimoděk si sáhla na krk.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se však pro jistotu. Sai na ni pohlédl svýma oříškovýma očima.
„Já ano, ale myslím, že ty ne,“ odpověděl tiše.
„To si skutečně jenom myslíš…“ pokusila se zlehčit situaci.
„Skutečně? To bylo poprvé co jsi se chtěla vzdát…“ pokrčil rameny Sai.
„Mou povinností je chránit Sacrifice!“ odsekla mu. „Za každou cenu!“
„I za cenu své hrdosti?“ zašeptal Sai.
„Za každou cenu,“ odpověděla bezbarvě.
Dvě postavy kráčejí bok po boku temnou chodbou.
„Jak jsi věděl, že to použije?“ zeptala se ta jedna.
„Já to nevěděl, jenom jsem usuzoval. Ona a její bratr jsou nevlastní sourozenci, ale mají mezi sebou velmi silné pouto… Jsou téměř stejní. A věděl jsem, že její bratr by udělal všechno, aby ochránil svého Sacrifice. Tak jsem věděl, že i ona udělá všechno, co je v jejích silách…“ Postava se zamyslela.
„Možná se mi to zdálo, ale chvíli jsem měl pocit, že mu navrhuje hodit ručník do ringu. Ale on to odmítl.“
„To se ti nezdálo. Ona to opravdu chtěla vzdát…“
„Proč, proboha?!“
„Protože nesnese pohled na to jak někdo jí blízký trpí. Připomíná jí to vlastní utrpení, vlastní bolest. V tomhle je její slabina… i jejího bratra. Jak jsem říkal,“ postava se zasměje hlubokým smíchem. „Layla Agatsuma a Soubi Agatsuma. Oba téměř totožní…“
* * *
Probudil se první a slunce ještě nevyšlo. Nechtělo se mu vstát. Dnes to bude obzvláště těžký den. Nakonec se přece jen donutil a podíval se na tmavou hlavu ležící v jeho posteli. Tak to nebyl sen. Seimei je opravdu naživu a je tady.
Sklonil znovu hlavu do dlaní a pak se pokusil tiše zvednout. Na půl cesty ke dveřím ho zastavilo zasténání. Prudce se otočil. Seimei napolo seděl, napolo ležel a vztahoval k němu ruku. Ritsuka ihned přiskočil a pomohl mu sednout.
„Počkej, otevřeš si rány!“ vyjekl tiše.
„Já věřím, že jsi mě obvázal důkladně…“ zasténal jeho bratr. Pak se mu pomalu zhroutil do náruče. Opřel si hlavu o jeho rameno. „Moc jsi mi chyběl Ritsuko. Za těch dlouhých sedm let… Hrozně jsem tě toužil vidět!“ zašeptal namáhavě. Ritsuka přivřel oči.
„Já tebe taky. Strašně… Scházel jsi mi! Seimei, proč vlastně? Proč? A jak?“ na Seimeiovu hlavu se snáší tisíce otázek. Zastaví je jediným gestem.
„Určitě jsi za těch sedm let zjistil, kdo se mě snažil zabít… Škola Sedmi měsíců. Ale já jsem vyvázl. Neptej se mě jak, nevím to. Prostě jsem se probudil a za mnou byly plameny… Nějak jsem se dostal ven. Tak jsem se začal skrývat. Celých těch sedm let jsem si připadal jak štvaná zvěř, ale největší strach jsem měl o tebe. Tak jsem ti poslal Soubiho. Měl tě hlavně chránit a být s tebou…“ zkoumavě se mu podívá do očí a nedořekne, co všechno Soubimu tehdy přikázal. Chránit ho, poslouchat a… Milovat.
„Za něho ti děkuju. Nebýt jeho, tak jsem se úplně zbláznil…“ zašeptal Ritsuka nesměle.
„Jen splnil co jsem mu přikázal,“ odpověděl Seimei. Ritsukovi zatrnulo. Měla ta holka pravdu? Opravdu měla pravdu?! Seimei se odmlčel. Ani se nepozastavil nad jménem svého Fightera. Nezeptal se ani, jak se má.
„Ale…“ pokusil se namítnout Ritsuka.
„Před týdnem mi doručili pozvánku na Turnaj, který se koná jenom jednou za pět let. Začíná v pondělí a do té doby budu v pořádku. Musím se vrátit do školy Sedmi měsíců. Hodně věcí se vyjasní… Nemohu to odmítnout!“ Pak se na něj podívá. Je nějaký jiný. Už to není ten jeho malý bratříček. „Změnil jsi se,“ konstatuje své zjištění suše.
Ritsuka trochu zčervená.
„Stalo se hodně věcí… hodně věcí,“ zašeptá a vyhýbá se bratrovu pohledu.
„Já vím. Sice jsem se schovával, ale snažil jsem se tě sledovat, alespoň nepřímo… Vedl sis báječně!“ uštědří mu přátelskou herdu do zad. A pak přijde ta ledová sprcha. „Ale možná je načase sehnat ti tvého opravdového Fightera, toho, který k tobě doopravdy patří.“
„Ale…!“ pokusí se znovu namítnout Ritsuka.
„Já vím, Soubi je nejlepší, ale máte rozdílná jména. Potřebuješ svého opravdového a silného bojovníka, se svým jménem! Sice jsem původně nechtěl, abys s tím měl cokoliv společného, ale možná se ve škole Sedmi Měsíců najde tvá druhá polovina a budu tě učit já sám,“ Seimei ho pohladil po tváři a Ritsuka mimoděk ucuknul. Už zapomněl dotek jeho dlaně. Bylo to tak nezvyklé. Pak sklonil hlavu.
„Budu muset do školy,“ zamumlal nezřetelně a modlil se, ať Seimeie nenapadne podívat se mu do očí. Tolik smutku co v nich bylo. Tolik smutku nad jeho slovy. Nad hroznou skutečností, která mu plně došla až teď. Protože si během toho neklidného spánku opravdu uvědomil, co pro něj Soubi znamená.
„Rozumím. Ale…“ Seimei se sesune zpátky do přikrývek. Ritsuka seběhne jako by nic dolů a za chvíli se vrací s podnosem a snídaní. Pak se ještě otočí na podřimujícího bratra.
„Sbohem,“ pronese tiše. Tento den je můj a já ho prožiji tak, jak já chci! Na půl cestě ke dveřím ho znovu zarazí bratrův hlas.
„Mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám, Ritsuko…“
Ručičky na hodinkách popohání kupředu doslova silou vůle. Den se nekonečně vleče a on je nesoustředěný až hanba. Všichni učitelé ho napomínají v jednom kuse. Ale on to nevnímá. Chce jen jediné. Aby už konečně zvonilo a on mohl vypadnout!
Crrrr! Jakmile se ozve ten kýžený zvuk vypaluje ze třídy rychlostí kulového blesku. Některé ze spolužaček se za ním se zájmem ohlédne a pak se sesypou na Yuiko, jeho nejlepší kamarádku. Je hodně oblíbený a některé se neustále pokoušejí upoutat jeho pozornost. Doslova se ho snaží sbalit. Jenže je s ním potíž. Jak zavedou řeč na něco, co jen vzdáleně připomíná vážnější vztah, Ritsuka dočasně ohluchne a oněmí.
Pádí po schodech a nemůže se dočkat. Na chodbě vyhlédne z okna, kterým je vidět školní brána. Ty dlouhé světlé vlasy a nezaměnitelný plamínek z cigarety by poznal kdykoli. Soubi stojí před školou, jako dřív a čeká na něj! Teď zvedl oči a zadíval se do okna, jakoby věděl, kdo ho odtamtud pozoruje. Ritsuka uskočí a opře se o stěnu. Na chvíli zůstane stát, ale pak znovu k oknu přistoupí.
Bodne ho osten žárlivosti, když vidí jak se u něj zastavují dvě dívky z vyšších ročníků a snaží se o konverzaci. Ale pak se smutně usměje. Nediví se jim. Z jejich pohledu je to hezký, zajímavý a nadto dospělý kluk. Mimoděk zastříhal kočičíma ušima. Vyšší ročníky už je nemají, ale v jeho třídě je to skoro většina, co za sebou nemá žádné zkušenosti. I on k ní patří. Pokud tedy nepočítám ty nesčetné Soubiho polibky a objetí, pomyslí si potměšile. Ale ta vzpomínka je příliš trpká, aby se nad ní usmíval dlouho.
Dívky zjevně neuspěly. Dlouhovlasý mladík je zdvořile odmítl a pak nanovo upřel svůj hořcově modrý pohled do okna školy. Ritsuka se znovu dal do běhu. Přece ho nenechá čekat!
Seběhne dolů ze schodů a rozhodně si to k němu zamíří. Znovu ho bodne u srdce, když pozoruje jak se Soubimu rozjasnil obličej, sotva ho uviděl. Jenže tentokrát to byl osten smutku…
„Ahoj!“ pevně ho obejme a políbí na tvář. Znovu se pousměje nad tím, jak je Soubi v šoku. A nejen on. I Ritsukovy spolužačky, které ho stopovaly až ven, zírají nevěřícím pohledem na ty dva. „Půjdeme?“ A energicky chytne Soubiho pod paží. Na jeho tváři není vůbec nic poznat. Je jasná a veselá, jako už dávno ne. Mladý muž je ještě stále trochu v šoku, ale už se začíná vzpamatovávat.
„Půjdeme napřed do centra a pak k tobě. Mám hlad jako vlk… Co jsi to vlastně vařil, když jsem u tebe jedl prvně? Tehdy s Yuiko?“
„Pikantní kuře,“ vypraví ze sebe Soubi roztřeseně. Pořád nemůže uvěřit tomu, že znovu pocítil, tak dlouho odpírané, teplo jeho těla. Chuť jeho rtů… Mimoděk si sáhne na tvář. Co se to děje? Včera je tak zamračený a dneska taková změna! Jenže Ritsuka nepřipouští žádné pochybnosti o svém duševním stavu. Po těch měsících zachmuřenosti a špatné nálady je tak jiný. Rozhodný, energický jak už dlouho ne. Soubi konečně vyloví kdesi úsměv a vykročí. Pokaždé ho ten kluk překvapuje.
Celý den strávili spolu. Dlouhou procházkou po parku, kde se spolu prvně fotili. A kde mu také prvně vynadal, jak mu Soubi s úsměvem připomene. Ritsuka zčervená a pak by po něm nejraději něco hodil. Ale směje se při tom. I svého přítele nakazí dobrou náladou, která z něj vyzařuje. Ale Soubi je víc vnímavý, než si Ritsuka myslí. Ten občasný mrak na jeho tváři mu neujde. Ale snad ani nechce nic vidět. V hloubi duše ví, že by se měl ptát, ale nechce. A tak mlčí.
Procházejí centrem a celou dobu se pošťuchují. Je nějaký veselý. Až moc… Co se jen včera mohlo stát? Soubi marně přemýšlí, ale pak toho nechá. Je jen na Ritsukovi, jestli mu poví, co má na srdci. Jenže jeho Sacrifice zajímají dočista jiné věci.
„Co tvůj projekt?“ vypálí najednou ze zálohy.
„Myslíš ten pro akademii?“ dělá Soubi nechápavého.
„Hej!“ křikne se smíchem Ritsuka. „Ty moc dobře víš co mám na mysli!“ A šťouchne do něj. Soubi vztáhne ruce v konejšivém gestu.
„Vzdávám se! Samozřejmě, že pořád pokračuje. Ještě mě nevyhodili…“
„Docela se jim divím…“ zabručí Ritsuka a pokukuje po něm. Soubi se na oko urazí.
„A to jako proč?“
„Sice jsi výborný kreslíř, ale vydržet s tebou může jen svatý!“ opáčí Ritsuka a v očích mu hrají šibalské jiskřičky. Rád Soubiho popichuje. Ví, že se ten nezlobí doopravdy, ale i ty náznaky, když zaútočí na jeho čest… To stojí za to.
„V tom případě ty jsi svatý,“ vezme ho přítel za slovo. „Když jsi to se mnou vydržel tak dlouho, ne?“ A podá mu ruku. Když pomalu dojdou k Soubiho bytu je skoro večer. Ani jednomu to nevadí. Když jsou spolu a povídají si, nebo i jen mlčí, čas a jeho běh ztrácí na významu. Pro tuto chvíli jsou jen oni dva.
Soubi zručně porcuje kuře a přitom se mírně usmívá, když si Ritsuka prohlíží jeho práce. Tyhle rozhovory o ničem a o všem má moc rád. Vždycky začnou u nějaké obyčejné věci a skončí na opačné straně zeměkoule, kde ani jeden z nich v životě nebyl.
Po hodině usilovné práce, kdy málem přišel o hlasivky, hrdě servíruje svůj výkon. Zasednou proti sobě.
„Je stejně výborné jako posledně!“ nezapomene ho Ritsuka patřičně pochválit. Pak už se soustředí jenom na kouřící misku. Ale přitom občas na Soubiho po očku mrkne. „Je vážně skvělé…“ pronese uprostřed jídla náhle a pečlivě studuje jeden kousek. Pak se podívá na Soubiho, který právě přestal jíst a odstrčil misku.
Jako oheň a voda. Takový kontrast. Jen tak sedí naproti sobě a čokoládově hnědé oči se vpíjí do ledově modrých. V tu chvíli natáhne Soubi ruku a pohladí ho po tváři.
„Co se děje? Víš, že mě můžeš říct všechno…“ pronese s něhou v očích. Tentokrát Ritsuka neucukne. Ale pravdu také neřekne.
„Nic. Jen vzpomínky… těch se asi nikdy nezbavím,“ a sklopí oči. Pak se zvedne a přejde k velkému oknu, kterým je vidět skoro celé město. Vždy se mu ten výhled líbil…
„Já bych skoro zapomněl!“ plácne se náhle Soubi do čela a vyskočí.
„Na co?“ zeptal se Ritsuka nepřítomně.
„Na tvůj dárek,“ a je pryč. Ale za chvíli se vrací a cosi s sebou nese. „Všechno nejlepší k narozeninám…“ ledově modré oči náhle zjihnou a Soubi mu podává jakousi zabalenou desku. Nemá příliš chuť se podívat, ale nemůže mu to udělat. Tak strhne papír. A vydechne úžasem.
„To je nádhera!“ podívá se Soubimu do očí.
Ten se znovu vesele a trochu něžně usměje. „Ještě aby ne…“
Ritsuka nevěřícně zírá na svou tvář několikrát okopírovanou. Už ví, proč si od něj Soubi vypůjčil všechny fotky, co kdy udělali. Je to jako obrovská koláž s hromadou kreslených obrázků, mezi kterými se proplétají duhově modří motýli.
„Díky!“ Ritsuka sklopí oči a pak obraz odloží na pohovku. Znovu se přesune k oknu a zůstane stát. Vždycky si přál mít taky takový výhled na město. A na krajinu za ním… V tom ucítil na krku horký dech a čísi ruce ho bez zaváhání pevně obejmou.
„Soubi…“ Ritsuka ztuhnul a napjal se jak struna, ale pak ho to nějak přešlo a on se uvolnil a přitulil, jako když byl mladší. Ve snu by ho nenapadlo, že nejen jemu tohle chybělo. Že nejen on si přál znovu se k němu přitisknout a cítit tep jeho srdce… Ani sám pořádně nevěděl, proč se poslední měsíce tolik bránil. Možná, že podvědomě tušil… možná, že tušil co se stane. Světlá hlava se položila na jeho rameno a Ritsuka se mimoděk opřel o ni.
„Děje se něco?“ zašeptal Soubi starostlivě, protože pořád mlčel a ani se nepohnul.
„Nic… Já jen…“ Ritsuka se na něj podívá a znovu vpíjí svůj pohled do jeho. Snad ještě nikdy si nebyli tak blízcí. A ještě nikdy neudělal tak těžké rozhodnutí. „Je to opravdu krásný dárek,“ odpovídá neurčitě a snaží se tu chvíli ticha zamluvit. Obejme ho ještě pevněji a cítí jeho dlaň, jak mu přejíždí po ruce a pak ji stiskne. Stojí v těsném objetí a dívají se na temnějící nebe.
„Jsem rád, že se ti líbí…“ odpovídá Soubi trochu posmutněle. Poznal, že mu zase neříká pravdu. V tom Ritsuka natáhne ruku a dotkne se jeho rtů.
„Myslím, že jsi nakonec zvítězil v těch našich malých soubojích…“ zašeptá, ale aby dodal to slovíčko, které má na jazyku, pro to odvahu nenalezne. Zaslechne jenom jeho mírně syčivé nadechnutí a pak ucítí jeho rty na svém krku. Na chvíli se opět napne, ale pak se doslova zavrtá do jeho náručí.
„Ještě,“ zašeptá neurčitě. Soubi se mu podívá do očí a potom ho dlouze políbí. Tentokrát na rty. Nebrání se a po chvíli mu polibek vrací. Mírně rozpačitě, ale stejně vroucně, jako ho dostal. V tu chvíli ho však Soubi zarazí. Není si jistý, že Ritsuka doopravdy ví, k čemu ho tady vlastně nepřímo vybízí.
„Počkej!“ vyhrkne tiše. „Jsi si jist… tedy víš určitě, že tohle je to, co doopravdy chceš?“ zeptá se a s napětím čeká na odpověď. Je zvyklý na bolest a zvyklý žít bez pocitů, ale tentokrát svoji situaci přirovnává k nejhoršímu mučení a je rozklepaný, jako když šel do první třídy.
„Já…“ zakoktá se Ritsuka, pak ho místo odpovědi znovu políbí a Soubi se neovládne… „Ještě,“ zašeptá po chvíli opět Ritsuka.
„To je příkaz?“ oči mu modře zajiskří.
„Jestli… Musím ti to přikázat? Ty to nechceš?“ zeptá se Ritsuka zmateně. V hlavě má najednou prázdno. Soubi se k němu skloní.
„Nemusíš. Chci to udělat už velmi, velmi dlouho… Nemusíš mi nic přikazovat!“ a udělá krok dozadu. Ritsuka ho následuje a tak pomalu couvají do další místnosti.
„A budu se ptát. Moc ptát a chci, abys mi na všechno odpověděl…“ zažertuje náhle Ritsuka.
„Pak je to opravdu na velice dlouhou dobu,“ zašeptá Soubi a dveře tiše přilehnou k prahu.
* * *
„Proč jsi to chtěla vzdát?“ ptá se už poněkolikáté Sai. Layla zamyšleně hledí z okna, klepe tužkou do stolu a umíněně mlčí. Nepoví mu to i kdyby co. Prostě ne!
„Mou povinností je chránit Sacrifice, za každou cenu! I za cenu své hrdosti!“ odpoví neurčitě a přitom bourá jediný Saiův argument. Útok na to, že je neporazitelná a ti se přece nevzdávají. Netuší, že Sai se taky tak lehce nevzdá. Vylétne z druhé strany stolu, popadne ji za ramena a prudce zatřese.
„Nenamluvíš mi, že by jsi byla ochotná pohřbít svou vznešenou povahu, jen kvůli tomu, že mě musíš při souboji chránit!“ Vztekle smete jeho ruku ze své paže.
„Tebe vůbec nemusí zajímat, co bych byla, nebo nebyla ochotná pohřbít! Kromě toho, že radši pohřbím zápas, než tebe!“ vzápětí se chytne za ústa a sklopí hlavu. „Promiň!“ vyhrkne tiše a nejradši by se propadla hanbou nad tím co řekla.
Sai zůstane udiveně stát, ztuhlý jako solný sloup.
„Odpusť!“ zašeptá ještě jednou Layla a vyběhne z místnosti. „Já… já se za chvíli vrátím. Není mi dobře!“ práskne dveřmi a běží, pomalu sama ani neví kam.
Zastaví se až v nejstarším křídle školy, před zaprášenými dveřmi. Prudce je rozrazí a stojí na prahu pokoje, kde už nejméně několik let nikdo nebyl. Nevadí jí to. Vstoupí dovnitř a potichu za sebou zavře. Pak si lehne na úzkou, špinavou postel a kolena přitáhne až k bradě. A najednou se rozpláče.
Sacrifice a Fighter… jeden chrání druhého a jeden může milovat druhého, ale je mezi nimi bariéra – bolesti a boje. Bolesti, kterou jsme se museli naučit nevnímat… boje, které budeme muset podstupovat.
Takhle to je a nikdy nebude jinak!
* * *
Když se Soubi ráno probudí má neodbytný pocit, že se stalo něco, co se mu nebude líbit. Sáhne vedle sebe a vyskočí jako píchnutý šídlem. Ritsuka vedle něj neleží a to i přesto, že si usnuli v náručí. Mladý muž na sebe nahází co je zrovna po ruce a vběhne do obýváku. To jsem si mohl myslet, napadne ho, když překročí práh pokoje. Ritsuka stál u okna jenom v košili a kalhotách a bosý. Soubi k němu potichu přejde a prohrábne mu vlasy.
„Nemáš uši a ocas taky…“ zkonstatuje a zničehonic mu to přijde strašně nezvyklé. Zvláštní pocit, vidět Ritsuku bez uší.
„Já vím,“ odpoví ten tiše a dál se dívá na východ slunce. Panebože, já to nedokážu – teď už ne… Soubiho ruka sjede na jeho rameno a lehce ho stiskne. Přikryje ji svou. „Něco… něco ti musím říct,“ zašeptá Ritsuka a polkne. Nejradši by mlčel, nebo dělal cokoliv jiného, ale ví, že musí s pravdou ven. Soubi má právo to vědět! Chvíli je ticho a pak mladík vyhrkne:
„Seimei je naživu. U mě doma a zraněný!“ Ví, že by se mu mělo ulevit, ale ten kámen na duši ještě více ztěžkne. Soubiho prsty se mu zaryjí do ramene, jak je ten křečovitě sevře.
„Tomu… nevěřím!“ zašeptá jeho Fighter vražedně. „Seimei je mrtvý!“ Ritsuka chce něco namítnout, chce mu to vysvětlit, ale Soubi jeho rameno náhle pustí a bleskově zmizí v koupelně. Beze slova.
Pálí ho krk. Tak moc a tak nesnesitelně, jako už léta ne. Tuhle bolest naposledy cítil, když Seimei údajně zemřel. Připomínala mu, že by měl zemřít taky. Ale on podle příkazů svého Sacrifice musel žít. Pro jeho bratra. A Seimei tenkrát zemřel! Je mrtvý!, táhne se mu hlavou splašeně. Je přece mrtvý! Beloved zemřel, jméno zmizelo! Postaví se před velké zrcadlo a ztuhlými prsty začne odmotávat obvaz z krku. Pak vytřeští oči. Nevěří tomu co vidí. Nechce, nemůže tomu uvěřit. To přece není možné!
Tam kde se křižují jizvy bylo kdysi jeho jméno. Beloved. Pak potkal Ritsuku a to jméno se začalo vytrácet. Zůstalo na svém místě, ale jenom jako stín. Přes něj se táhlo nové. Loveless. To bylo před pěti lety. Jenže teď je to naopak. Beloved svítí do ruda, jako v den, kdy se tam objevilo. Svítí čerstvou krví, jeho krví. A Loveless mizí. Písmeno po písmenu, přímo před jeho očima. L-O-V-E-L-E-S-S. Ztrácí se do nenávratna, jako by tam nikdy nebylo.
„Ne!“ podlomí se mu kolena, zhroutí se na podlahu a čelem se opře o studené umyvadlo. Krk ho pálí, až má pocit, že mu ta bolest roztrhá celé tělo. Soubi zavře oči a cítí, že mu cosi stéká po tváři. Ví co to je… Slzy, které tak dlouho potlačoval. To není možné! Ne teď! Ve spáncích mu zběsile buší. Teď přece ne…!
Seimei žije. Tady vidí důkaz.
Ritsuka nevěřícně hledí do těch modrých očí. Do očí, které se ještě před několika hodinami něžně usmívaly, které byly plné přátelství… a lásky. To bylo před několika hodinami. Teď Soubiho oči jiskří modrým ledem a potlačovaným vztekem. Ale i smutkem. Nesmírným smutkem a zklamáním.
„Proč jsi mi to neřekl včera?!“ ptá se Soubi tiše a bolestně. Těžko říct, který z nich je na tom hůř.
„Já… já chtěl jsem…“ Ritsuka je zmaten a srdce ho bolí. „Chtěl jsem jeden den prožít jak chci já. Protože vím, že to byl poslední den s tebou… Prosím, pochop…“ zašeptá potom. Ale mluví k hluchým uším. Soubi ze včerejška se ztratil kdesi v dálce a místo něho tu stojí tenhle chladný muž. Byl takový, když ještě bojoval se Seimeiem? uvažuje Ritsuka smutně. Pak téměř neslyšně dodá: „Říkal, že smrt jen předstíral,“ polkne. „A že dostal pozvánku na jakýsi Turnaj, kterou nemůže odmítnout. Že tam půjde. S tebou!“ Soubi má prázdný pohled.
Teprve teď se mu definitivně potvrdilo, že Seimei žije. Ritsuka neví nic o škole, jenom to že existuje, a už vůbec nic neví o Turnaji. Naposled se na něj podívá a pak rozhodně řekne:
„Musím jít! Počkej tu na mě!“ Je ještě tolik šokovaný, že si neuvědomí mu právě dal příkaz. Že vyslovil něco, co se mu jako Fighterovi nemusí tolerovat. Jenže na sebe rychle hodí kabát a než Ritsuka stačí cokoliv říct, nebo se s ním aspoň rozloučit, je pryč.
Přehoupne se přes balkón a ještě pořád doufá, že to je jen špatný sen. Ale když pohlédne na muže u stolu ví, že je to pravda.
* * *
Sai ještě stále stojí opřený o židli a nevěřícně zírá na dveře, kterými právě utekl jeho Fighter. Co to s ní je?, ptá se v duchu sám sebe. Pomalu přejde k její židli a podívá co to vlastně dělala.
Výtahy z knih, filozofické úvahy, rozpracované články, mezi tím pár neumělých obrázků. Vlastně o ní skoro nic nevím. O jejím životě. Kromě toho, že vyrůstala tady a že… a že je tvrdohlavá, drzá, ale spoutaná příkazy, výcvikem. Znám její taktiku v boji, vím co mi hodí na hlavu, když ji rozzlobím. Vím, že mě poslechne na slovo i když jsem ji několikrát vysvětloval, že není mým sluhou. Ale o jejích zálibách, jejím životě mimo tyhle zdi nevím nic. Nevím kam chodila do školy, co studuje, co dělá…
„Filozofickou akademii. A psychologii. Myslím,“ ozve se ode dveří. Mezi nimi stojí ta dívka z dvojice Breathless, Ai.
„Cože?“ vypadne ze Saie udiveně.
„Přemýšlíš co Layla dělá ve volném čase. Tak ti to říkám, protože ona ti to neřekne.“
„Proč myslíš?“ Sai si prohlíží plynulý rukopis, který by ale rozhodně neoznačil za uspořádaný.
„Layla Agatsuma je tady pojem. Nemluvná, tajemná, nebezpečná… Je skoro s podivem, že spolu vycházíte relativně v klidu,“ Midori se lehce usměje a vkročí dovnitř. „Nedá se říci, že by tu byla oblíbená… Asi je to tím, že s ní všichni většinou prohráli. A taky má velice silnou osobnost a ví až moc dobře, co jí naučili. Ale v jednom má její samolibost pravdu. Je opravdu nejlepší… Víš co je velkým přáním sensei?“ podívá se Saiovi do očí a prolistuje pár poznámek na stole. „Vidět ji a jejího bratra v aréně. Vidět jak proti sobě stojí Layla Agatsuma a Soubi Agatsuma. Ale toho se asi nedočkají…“
„Proč myslíš?“ zeptá se znovu Sai. Nic lepšího ho v tuhle chvíli nenapadá.
„Protože oba by udělali cokoliv, aby spolu nemuseli bojovat…“ zvedne oči od stolu. V tu chvíli se dveře rozletí.
„Zdravím tě Ai,“ pokývne Layla hlavou. Má lehce červené oči, ale toho si všimne pouze Sai.
„Já tebe taky. Posílá mě sensei… Chtěl by s tebou mluvit,“ odpoví dívka příjemně. „Vlastně by chtěl mluvit s oběma, ale s tebou především.“
Sai přemýšlí o tom, co mu Ai řekla. Je skoro s podivem, že spolu vycházíte relativně v klidu. Layla Agatsuma je tady pojem. Všiml si jisté nevraživosti, která v škole vůči Layle panuje. Zvláště mezi dívkami, ale také mezi Fightery všeobecně. Marně se snažil přijít na to, co to způsobuje. Až pak poprvé stáli v aréně. Neví už s kým, ale všiml si, že zápas skončil nápadně rychle. Layla ani nepotřebovala jeho příkaz. Prostě několikrát zamávala rukou a ti druzí dva byli v bezvědomí. A s dalšími to dopadalo stejně. A tak na to přišel.
Přes jeho Fightera se prostě nemohli dostat. Prostě jim to nešlo. Layla nebyla z těch co prohrávají… Zvláštní byla jedna věc: neprohrávala, ale radost z vítězství u ní taky neviděl. A její oči byly stále stejné – dva prázdné smaragdy. Jako prázdná nádoba… Žádné pocity, žádná bolest, jenom pekelně rychlé reflexy a schopnost spoutat protivníkova Sacrifice dřív, než ten stačil vůbec cokoliv říci. Takhle to šlo zápas za zápasem, dvojici za dvojicí.
Sai sám si světelné řetězy vyzkoušel jenom párkrát a to povětšinou díky čiré náhodě. Bolelo to sice pekelně, ale dalo se to vydržet. A on držel ze všech sil. Když byli v aréně, chtěl po Layle jedinou věc. Aby zapomněla, že on existuje a řídila se pouze svým instinktem. A ona tohle jeho přání plnila velice ochotně. Nedělalo jí to potíže.
Ale pak přišli Fiery. A on v jejích očích zahlédl – tehdy o něj měla strach. Viděl to na ní. Chtěla vzdát boj… Proč vlastně? Protože si všimla, jak se mu smaží krk? To je jedno, ale navrhla mu kapitulaci. Jenže Sai by se musel sám před sebou do smrti stydět, kdyby jí řekl, ať to tedy vzdá… A odmítl. Ale proč mu to tedy řekla? Proč? Tu odpověď z ní dostat nemohl. Mlčela jako zařezaná…
Vykročili.
„Proč se mnou chce sensei mluvit?“ zeptala se Layla. Mluvila potichu, ale rozhodně. Sai se ušklíbl. Tenhle hlas nevěstí nic dobrého.
„Já nevím. Prostě vás mám jenom přivést…“ pokrčila Ai rameny. Pak už šli mlčky a Layla se Saiem vedle sebe. Jejich průvodkyni to přišlo nadmíru zvláštní. Tedy ten Daioh, to musí být snad ještě silnější osobnost, než Layla sama. Nebo jí přikázal, aby chodila vedle něho? Layla by to nikdy o své vlastní vůli neudělala… Ale tohle nebyla Aiina starost. Vlastně tohle chtěla mít co nejdřív z krku. Midori na ní čeká a ona nechtěla, aby čekal dlouho.
Těm dveřím se všichni ve škole vyhýbali a nikdo do nich nevkročil, pokud vysloveně nemusel. Velké majestátní dveře senseiovy pracovny. Tmavé dřevo, které se ještě více ztrácelo v temnotě chodby. Ai zaklepala.
„Dále!“ ozval se hluboký, temný hlas.
V tu chvíli, kdy jejich průvodkyně vešla, Layle přejel mráz po zádech. Je to tak dávno! Tak dávno!
„Přivedla jsem Destiny, jak jste si přál, sensei,“ uslyšela Aiin hlas. Ten druhý jí cosi odpověděl. „Ne sensei, jsou zde oba.“
„Dobrá, ať vstoupí a ty můžeš jít!“ Ai vyšla znovu na chodbu a pokynula oběma, že oni mají jít dovnitř. Pak se otočila na podpatku zmizela jim z očí.
Nechala Saie jít jako prvního. Sacrifice před Fighterem, ozvalo se její druhé já, podřízené jen výcviku i bezpodmínečným rozkazům, které nesměla porušit. Sai na ni pohlédl lehce udiven.
Tenhle nepřítomný výraz znám, pomyslel si trpce. Takový zasněný, prázdný pohled, lehce ironický a lehce smutný – přesně takové oči, které u ní tak nerad viděl. Zase po mě žádá, abych byl jejím pánem, řekl si v duchu s povzdechem.
„Dáma napřed,“ zašeptal a nechal ji projít jako první. Nebyl tady ještě nikdy a senseie viděl jen v den, kdy poprvé potkal Laylu. A neměl z něho dobrý pocit.
„Destiny,“ promluvil muž za stolem. Nijak nedal najevo jestli ví, který je v tomhle vztahu pán a který je podřízený druhému. Mluvil k oběma. Sai mlčel, odpovídala Layla.
„Sensei.“
Už vím, proč se mi ten muž nelíbí, napadlo náhle Saie. To pro tuhle divnou auru, která ho obklopuje. Má nic neříkající hlas, ale člověk v něm cítí tichou hrozbu a mimoděk ho sevře strach. I mě.
„Saie Daioh a Layla Agatsuma. Viděl jsem váš souboj s Fiery,“ začne sensei tiše. Mám z něho vážně divný pocit…, pomyslí si znovu Sai, tentokrát znepokojeně. A ví proč. Muž totiž náhle vyštěkne: „Ty! Ven!“ ukáže na něj.
„Co-cože?“ zakoktá se Sai.
„Ven, jsem řekl!“ zopakuje sensei vražedně. Sai se podívá Layle do očí. Ta stojí a zřejmě ví, proč byl vykázán. Mlčí.
„Jsi hluchý?!“ křikne muž za stolem a začíná se zvedat.
„Jdi…“ uslyší Sai náhle Laylin hlas. „Já… já přijdu…“ dodá ještě šeptem.
Nemá sílu jí odporovat. Ale ten divný pocit z toho muže jen sílí. Ona má strach!, uvědomí si Sai zčistajasna. Ten pohled! Já… Přesně takhle se dívala, když mu navrhovala, aby se vzdali! Ale jeho tělo myšlenky neposlouchá. Sai pomalu vyjde z pracovny a zavře za sebou. Chtěl by zůstat a čekat na ni, ale její slova mu byla dostatečným upozorněním, aby odešel úplně.
„Laylo, co po tobě jen může chtít? Proč máš strach? Co je to za člověka, že se ho bojíš?“ zašeptá a pomalu se vydá chodbou pryč.
Dveře suše zaklaply a sensei se otočil na dívku stojící uprostřed pokoje. Jeho oči ji studují víc, než důkladně. Pak se obrátí zpátky ke svému stolu a jen tak přes rameno utrousí:
„Nepoučitelná!“ a pro něco sáhne do zásuvky. „Tak se svlékni!“ přikáže jí poté.
Má skloněnou hlavu jak jejím zvykem, přesto všechno vnímá dokonale ostře. Ale nehýbe se, ani když jí dal takhle přímý rozkaz. Sensei se pomalu opře o stůl.
„Stejně tomu neunikneš Laylo,“ pronese tiše. „Svlékni se!“ křikne pak rozezlen.
„Já už mám Sacrifice!“ ozve se šeptem. Muž k ní přejde a hrubě ji vezme za bradu. Pak jí donutí, aby mu pohlédla do očí.
„Nezapomněl jsem, ale někdo tě musí zkrotit! A pochybuji, že on to dokáže!“ pustí ji. „Svlékni se! Nebo ti mám pomoct?!“ Hrdá, nebezpečná jako vždy, pomyslí si, když vidí, jak pomalu zvedá ruce a rozepíná knoflíky volné košile. A dokonalá, přizná uznale, když se objeví její tělo. Škoda přeškoda, že je tak tvrdohlavá. Zvedne ruku. Škoda, přeškoda.
Bože ta zeď je tak studená! Ale přesto se opře dlaněmi. Potřebuje oporu. Ví, co jí čeká… Věděla to od první chvíle.
„Nechci vidět slzy!“
„Ano sensei,“ a zavře oči.
Tichý svist a na jejích zádech je první rána. A pak další a další…
Po desáté přestává počítat.
* * *
Je to jen sen. Nejsem zcela při smyslech, opakuje si Soubi dokola, ale ví, že lže sám sobě. Muž u stolu, který právě s mírnými obtížemi snídá je skutečně jeho domněle mrtvý Sacrifice. Je to Seimei. Odpusť Ritsuko, jsi chytřejší než já… A znáš mě lépe než já sám. Zavře oči a znovu si ho vybaví. Chvěl se mu hlas, když mu to říkal… V tu chvíli se ozve jiný hlas. Příjemně hluboký, občas skoro mazlivý, ale teď naprosto chladný a neosobní. Zná ho. A ví, že rozkazy jeho majitele jsou jeho zákonem. Absolutním zákonem.
„Konečně jsi tady! Volal jsem tě snad stokrát, co tě zdrželo?“ pronese Seimei na půl úst, jakoby se neviděli pár minut a ne sedm let.
„Měl jsem nějakou práci…“ zamluví to Soubi, ale do očí se mu nepodívá. Není si jist, zda by dokázal utajit všechny pocity, které mu teď víří duší. Duší, která je přesto prázdná… Nemá uši, ani ocas!, zauvažuje najednou naprosto nesmyslně. Sám ví, že je to nesmysl. Ale ví, proč si na to vzpomněl. Utajená vzpomínka na dnešní noc.
„No nic,“ Seimei se opatrně zvedne a přesune se k posteli. „Za týden je ve škole Turnaj. Dostal jsem pozvánku…“
Soubi se už málem prořekl, že tohle ví, ale včas se zarazil. Tohle mu přece říct nemůže!
„Pojedeme tam. Já si musím něco vyjasnit a Ritsuka potřebuje nového Bojovníka,“ pokračuje Seimei klidně a nevšímá si jak je jeho Fighter nesoustředěný a roztěkaný. „Mimochodem!“ vypálí na něj znenadání. „Kde vůbec je? Nepřišel na noc domů.“ V tu chvíli Soubi zase najde svoje staré Já, pohřbené pod nánosem času a uplynulých let.
„U kamaráda. Aspoň tak mi volal,“ odpovídá, jak je naučený poslouchat Seimeiho rozkazy. Rozkazy, které mají přednost před vším ostatním. Před vším!
Nový Bojovník pro Ritsuku?, přemýšlí však zoufale. Teď zjišťuje jak silné pouto ho k tomu klukovi váže. Pocítí osten žárlivosti. Na celý svět. Musím mu zavolat!, uvědomí si náhle. Musím s ním mluvit, vyjasnit si co bude dál! Neměl jsem odejít… Ne bez rozloučení. Vytáhne bezmyšlenkovitě mobilní telefon. Seimei ho zkoumavě pozoruje.
„Jen zavolám, že dnes nepřijdu do akademie,“ vysvětluje mu Soubi rozpačitě.
„Změnil jsi se, nějak jsi změknul. A pěkně jsi zvlčil! Ale to nic, zase budeme nejlepší!“ prohlásí Seimei a znovu se natáhne na postel.
Ano, Seimei, zase budeme nejlepší. Ne kvůli tobě, ale kvůli tvému bratrovi zas budu tím, čím jsem byl. Bojovníkem bez citů, neznajícím bolest. Začnu tam, kde jsem skončil. Ale předtím… Tak to zvedni! Zvedni to!, hypnotizuje v duchu vzdáleného Ritsuku a napjatě poslouchá jak telefon vyzvání. Zvedni to, prosím!
Cvak!
„Volané číslo neexistuje!“ ozve se ve sluchátku. Soubimu vypadne mobil z ruky a třískne o balkónovou podlahu.
Komentáře
Přehled komentářů
Mooooc hezkéé moc semi to líbilo..:))Jen piš dál:)S.
dobry
(Leia, 25. 5. 2007 10:54)mas krasne pribehy! doufam ze bude hodne dlouhy at mame vsichni co cist.. hlavne pis :)
Ach
(Kat, 24. 5. 2007 20:16)Co na to to říct. Loveless miluji a ty dva taky, ale začíná se mi hodně líbit tvůj pár Destiny. Začínají mně dokonce víc zajímat než Ristuka a Soubi. Těším se na pokračování. Dobrý příběh moc dobrý. pětihvězdičkový. A doufám, že dobře skončí Destiny myslím . Uff a sensei stejně je pěkný zmetek.
:)))))))))))))))))
(:)))))))))))))))))))))))))))))))))), 15. 6. 2007 9:27)