Jdi na obsah Jdi na menu
 


III.: Mia - Loveless Fighter

24. 5. 2007

Ten hnusný tupý pocit v hlavě a v celém těle. Prázdno v hlavě, rozklepané bolavé svaly, které jí odmítají poslouchat. Zlomené smysly, které soustavně neplní svoji funkci. Chodbu školy Sedmi měsíců vnímá jenom jako nějaký obrovský rozmazaný tunel, který se topí v mlze. Všechno je jako v mlze.

Bože ať nikoho nepotkám, prosím, modlí se Layla v duchu, zatímco se potácí ke svému pokoji. Dlaní se opírá stěnu a snaží se nevnímat bodavou bolest, co jí projíždí celým tělem. Nechci nikoho vidět, nechci! Nechci, aby mě viděli takhle poníženou!

Cítí každou ránu, kterou jí sensei uštědřil. Cítí jak jí pokaždé roztrhla kůži a zaryla se do tkáně. Ještě cítí jak ta zeď byla studená…

 

„Musí tě někdo zkrotit!“ říká vražedně sensei a rozpřahuje se k další ráně. „Viděl jsem tvůj zápas s Fiery! Jak sis mohla něco takového dovolit?! Vzdát se!“ Do hlasu se mu vkrade skoro až šílený podtón. Rány dopadají s neuvěřitelnou silou… Skončí podél zdi, sípavě oddychuje a nenachází sílu zvednou se. Ze zad jí stékají pramínky krve.

„Myslím, že si pro příště zapamatuješ, kdo byl tvým učitelem, Laylo…“ Je na tu zeď nalepená celou vahou, tiskne se k ní, jakoby hledala oporu. Nemůžeš se teď zhroutit, křičí na ni její hrdost. Pomalu zvedne hlavu.

„Ano sensei,“ odpovídá studeně. Další rána, až se křečovitě prohne.

„Neříkej mi ano, tímhle tónem!“ Layla zatne zuby. Tak to řekni! ozve se její pud sebezáchovy Řekni mu co chce slyšet! Jinak se odsud nedostaneš…

 

Bože můj! V životě mě ještě nikdo takhle neponížil! Layla slepě hmatá po několikerých dveřích. Všechno se jí rozmazává před očima, nevnímá ani, jestli je na správném patře. Náhle se jí podlomí kolena a ona se napůl sesune na zem.

„Seber se, no tak! Seber se!“ opakuje si polohlasem, ale ví, že na nohou se drží už jenom pouhou silou vůle. „Seber se Laylo!“ dá si nekompromisní příkaz.

 

Skloní hlavu.

„Ano, sensei,“ zašeptá tím nejpokornějším tónem, jakého je vůbec schopna. Zlomená, zoufalá, jenom skoro v mdlobách. Už tu bolest, tu strašnou bolest zapomněla. Ještě jedna rána. Už si nesnaží zachovat dekorum. Už se pouze snaží neomdlít. Opírá se o chvějící se dlaně. Čeká další ránu. Ale ta nepřichází. Opatrně zvedne hlavu. Pracovna je prázdná, jenom na stole leží zkrvavený bič. Sensei nikde. V tu chvíli se zhroutí na podlahu.

„Nenávidím tě…“ zašeptá rozkousanými rty. Nemá sílu se pohnout…

 

Neví jak dlouho tam ležela. Vůbec neví, jak se dostala ven. Neví nic. Naprosto nic. V hlavě má prázdno a jen instinkt ji vede zpátky do pokoje. Spát, to je teď její jediná touha. Zalézt do postele a nikdy nevylézt na světlo. Konečně nahmátne dveře a stiskne kliku. Málem znovu spadne, jak neočekávaně proletí dovnitř. Pokoj… Pokoj! Dokázala to! Ale ta bolest. Ta strašná bodavá bolest, v celém těle, je nesnesitelná! Už dlouho necítila nic takového. Kletbové boje šli mimo ni. Ale rány bičem ne.

Sotva se jí podařilo zavřít dveře, znovu se jí zatočila hlava a podlomila kolena. Spadla na podlahu a celým tělem jí projely nože. V tom se její železné sebeovládání zhroutilo a ona se rozplakala. Tiše, zoufale. Neskutečně zatoužila po tom, aby ji někdo objal, aby ji uložil do postele, ošetřil, byl s ní. Ale v duchu proklínala celý svět.

„Jestli sem vleze Sai, pošlu ho namouduši k čertu!“ zároveň věděla, že je natolik na dně, že by to prostě nedokázala. S neskutečným úsilím se zvedla a došourala se do koupelny. Lékárnička: obvazy, dezinfekce, antibiotika… Všechno co potřebuje. Postavila se před zrcadlo a znovu si rozepnula košili. Na bílých kachlíčkách se objevily krvavé krůpěje.

Layla se pomalu svlékla. A pak se otočila. Nebyl to hezký pohled. Málem se znovu svezla na zem. Není poznat co je kůže a co už tkáň. Není poznat vůbec nic. Nemohla by ani spočítat kolikrát jí bič zasáhl. Všechno se slilo v jednu obrovskou krvavou ránu. Opatrně si sáhla na rameno a projela jí další vlna bolestí.

„Kruci!“ Zřejmě jí zbývá poslední možnost. Vlézt pod sprchu, pod ledovou vodu, zatnout zuby a držet. Udělala to. Jakmile na ni dopadly první kapky, vykřikla a zhroutila se podél stěny. Ta bolest byla k nevydržení.

„To si neošetřím…“ zasípala poznáním. Náhle ztratila vědomí.

A v tu chvíli dovnitř vrazil Sai.

Cítila, že ji někdo nesmírně opatrně bere do náruče a přenáší z té studené podlahy do měkkých přikrývek. Vděčně se přitiskla k tomu tělu, které ji chránilo… A jakmile se ocitla v peřinách, pokusila se stočit do klubíčka a všechno zaspat, ale sotva se pohnula, tělem jí projelo tisíce nožů. Někdo ji hladil po vlasech a cosi šeptal. Přinutila se trochu vzpamatovat. A v tom pevném, něžném náručí i v tichém hlasu poznala svého Sacrifice.

 

„Ježíši Kriste,“ šeptal Sai zděšeně, když ji uviděl na podlaze koupelny a všude okolo krvavé skvrny. A opakoval to stále dokola, když ji ukládal do postele, aby ji ošetřil. „Co ti to udělal?“ Nečekal odpověď – přesto ji dostal.

„Neptej se,“ zamumlala nepřítomně do polštáře. Nevnímala snad ani jeho dlaně na svém těle…

„Ale já se sakra musím ptát!“

„Sklapni!“

„Jsi můj Fighter! Nikdo nemá právo tě bít!! Nikdo!“ křikl. Kdo si sakra ten člověk myslí, že je? Jakým právem na ni vztáhnul ruku?! Parchant!

„Drž zobák, Sai!“ sebrala se Layla natolik, že byla schopná kloudně myslet.

„To zapomeň!“ postavil se mladík na odpor. „Chci to vědět! Proč to udělal?!“ Layla sevřela v dlaních polštář.

„Jestli mi chceš pomoct, tak mě ošetři a zapomeň, žes to kdy viděl,“ cedila skrz zaťaté zuby.

„S tímhle budeme muset na ošetřovnu, to sám nezvládnu,“ sklonil se k ní Sai.

„Na to zapomeň zase ty! Nikam nejdeš! Tohle nesmí nikdo vědět…“ to už šeptala. „Zvládneš to. Jen to hrozně vypadá, ale nic tak hrozného to není…“

Věděl, že mu lže, protože kdyby to nebylo tak hrozné, nenašel by ji v takovém stavu.

„V opačném případě: vypadni!“ dodala ještě jedním dechem a hlava jí pomalu sklesla na polštář. Nezbývalo mu, než ji poslechnout.

 

Usnula, nebo spíš znovu omdlela, někdy v půlce jeho zoufalé snahy vymýt jí rány, aby to nebylo příliš bolestivé. Sai se co chvíli skláněl, aby zjistil jestli moc netrpí, protože potom byl pevně rozhodnut stůj co stůj ji dopravit na ošetřovnu i kdyby ji tam měl donést. Zatím to nebylo potřeba, ale obával se, jeho ošetřovatelské schopnosti nejsou na valné úrovni, protože se řídil jedině svým zdravým rozumem…

Když konečně dosáhl toho, že se rány trochu zklidnily, začal jí záda opatrně natírat antibiotickou mastí. Kdyby se jí to ještě zanítilo… oči se mu rozšířily hrůzou. Ruce se samovolně rozklepaly a on nechtěně přitlačil. Laylina ramena sebou škubla v mírné křeči. Vymrštil se od postele jak uvolněná pružina a zhluboka oddechoval.

„Promiň!“ zašeptal potom, jako by ho mohla slyšet. Neslyšela, ale on slyšel ji. Mluvila z mdlobného polospánku…

„Musím tě chránit, Sai. Za každou cenu!“ na poslední slovo položila důraz, až ho zamrazilo. Právě uklízel všechny léky a obvazy a toto jím projelo až do hloubi duše. Za každou cenu… Podíval se na její poraněná záda.

Ale za takovou ne, Laylo, to přece ne, pomyslel si.

 

Uplynuly dvě hodiny. Dvě dlouhé hodiny, které dílem prochodil, dílem proseděl v křesle. Pokoušel se číst, poslouchat tichou hudbu, jakkoli se zabavit a nemyslet na tu vůni, která mu vnikala do chřípí, na černovlasou dívku, která ležela v posteli. Znovu se co chvíli skláněl k jejím rtům, aby zjistil jak dýchá a pak se znovu vymršťoval a začal nekonečnou pouť po vybledlém vzorku koberce.

To čekání bylo ubíjející. Čekal a vlastně nevěděl na co. Až se vzbudí? Až mu svým typicky klidným způsobem oznámí, že se vlastně nic nestalo?

„Co si sakra namlouvám?“ zasyčel sám k sobě.  Svezl se do křesla a po stopáté uchopil nějakou knihu, kterou měla Layla na stolku. Písmenka mu však poskakovala před očima. Nebyl vůbec schopen se soustředit. Přesto se o to pokusil. Po deseti minutách to vzdal. Nemá to cenu… Zvedl se, že znovu začne přecházet, když ho vyburcovalo tiché zasténání.

„Jak je ti?“ sklonil se k ní. Slabě se pousmála.

„Už mi bylo i líp. Dej mi prosím tě napít…“ Zkusila se pootočit, ale pak si uvědomila, že je úplně nahá. Člověk se přece nesprchuje oblečený… Tváře jí polilo horko, ale to už Sai neviděl, jak vystřelil do koupelny.

Layla se zkusmo pohnula. Záda ji sice pálila jako čert, ale přece jen se cítila mnohem líp, než před tím. Pomalu si dávala dohromady, co se vlastně stalo a znovu zrudla, když si uvědomila, že ji Sai nejspíš viděl v rouše Evině. Ale to už byl zpátky a opatrně jí přitiskl sklenici k ústům.

„Pořád nemůžu uvěřit… Sensei, že udělal něco takového…“ pronesl mimoděk polohlasem. Znovu si položila hlavu.

„Zapomeň na to Sai. Vůbec na to nemysli, slib mi to. Dneska se prostě nic nestalo…“ podívala se mu do očí.

Odzbrojující pohled, prolétlo mu hlavou. Ale kývl. Pak ji pohladil po vlasech a zvedl se. Znovu zavřela oči. Všechno zaspat, byla jediná šance, jak zapomenout. Možná i na jeho laskavost, které se stále bála a bránila se jí, jak jen se dalo.

Znovu si přiklekl k její hlavě a pozoroval její tvář, pobledlou a snad trochu i zešedlou strachem. Ona musí chránit jeho, ale kdo ochrání ji?, zamyslel se. Já, já ji ochráním… Protože… Lehce ji pohladil po tváři. Nikdo nemá právo ti ublížit. Dokud jsem tu já, nikdo na tebe nesmí vztáhnout ruku. Pomaloučku se sklonil a ponořil nos do jejích vlasů. Dlaň ji položil na rameno a přál si, aby jeho ruce mohly zahojit všechny ty rány. A pak to zaslechl.

„Sai…“ Zase mluvila ze spaní. Trochu se odtáhl a podíval se na její tvář. Projel jím drobným záchvěv touhy. Byla to velmi krásná tvář. Sklonil se. A pak ji políbil.

Opatrně, jemně, jako když motýl dosedá na květinu, ji políbil na čelo. Pak sklouzl níž a pomaloučku se přitiskl k jejím rtům. Něžně hladil jejich křivku, jakoby z ní chtěl sejmout všechnu bolest, kterou kdy prožila. Nechtěl přestat… Tělem mu proběhlo další zachvění, když slabě vzdechla. Vnořil jí ruku do vlasů a nepřestával líbat. Tohle, tohle chtěl udělat už tak strašně dávno…

Ani si nevšiml, že otevřela oči, zase je zavřela a na okamžik podlehla tomu nádhernému pocitu… Teplu, které sálalo z jeho těla, teplu toho citu, kterého se tolik bála. Pak jí zády zase projela ostrá, palčivá bolest. Odtrhla se od Saiových rtů.

„To nejde,“ zašeptala a odstrčila ho od sebe. Vzápětí se otočila tváří ke zdi, aby neviděl, že nemá daleko k slzám. „To byla jen chvilková slabost. Nic se nestalo,“ pronesla neosobně a snažila se, aby se jí hlas netřásl. Tu námahu si mohla ušetřit.

Její Sacrifice zůstal jako zkamenělý jen co řekla první větu… Pak se zvedl a beze slov odešel. Layle po tváři sklouzla stříbrná slza a vpila se do polštáře.

 

* * *

 

Nechtěl tu skončit. Opravdu ne. Tahle situace je to poslední, co by si přál zažít a přece to nakonec tak dopadlo. Utekl z domova. Opustil matku, znovu nalezeného bratra, všechny. Utekl, zmizel ze světa, odpojil svůj mobilní telefon, protože už nemohl dál. Chtěl mít alespoň jednou v životě klid. Klid k přemýšlení. A proto utekl na místo, kterému se snažil urputně vyhnout celých dlouhých pět let.

 

A teď je tady. Ve škole Sedmi měsíců. Sedí schoulen v nejtmavším rohu knihovny a přeje si být neviditelný. Teď už chce jediné.Zůstat tady a nemuset odejít. Nemuset se vrátit ke svému předchozímu životu. Tady je klid. Ticho a tma. Nikdo po něm nechce, aby volil. Volil mezi bratrem a… Polkne. To slovo má na jazyku, ale ještě nemá odvahu je říct nahlas. Nemá odvahu, protože si není jistý, zda má právo ho takhle nazvat. Koneckonců, byla to jenom jedna noc… Ale pro tebe znamenala hodně, přizná si trpce.

Oba pro něj znamenají hodně, ale má pocit, že se na svého bratra už nemůže dívat tak jako před sedmi lety. Jeho pohled na něj se změnil. Soubi ho změnil. Soubi… Jeho jméno se mu připlete do každé myšlenky. Ale on na něj nesmí myslet. Nechce trápit sám sebe vzpomínkami na něco, co už nikdy nebude mít. Znechuceně uhodí do měkkého polstrování a zvedne se. Ani tady, ani nikde jinde nebude mít klid. Prudce vyběhne z místnosti.

Je to už týden co se potloukal kolem kované brány a neměl odvahu vstoupit. Kdyby kolem nešli Natsuo s Youjim, nikdy by tu nebyl. Oni mu otevřeli a oni ho doslova dovlekli sem. A potom, ano, potom do té místnosti… Tam, za tu krátkou chvíli, pochopil možná víc, než za celých pět let se Soubim. Možná pochopil, co je vlastně osud.

 

Ohromná pracovna obložená tmavým dřevem. A všude po stěnách - motýli. Duhově modří motýli. Ach tak. Proto tedy… Už chápe proč Soubi tolik miluje a nenávidí motýly. Instinkt mu napovídá, že tady musel strávit mnoho času… Soubi – nesmí na něj myslet, ale je to tak těžké. Upře pohled na postavu sedící za stolem. Přesto, že na její tvář dopadá světlo z počítače, nemůže říct, jak vypadá.

„Tak se posaď, Loveless,“ pronesl tiše a zdvihl hlavu. Ritsuka odmítavě zavrtěl hlavou. A prudce se ohradil.

„Nejsem Loveless.“ Nenávidí to jméno – za nic na světě nesnese, aby mu tak někdo říkal. Ani Soubi to nesměl, měl to zakázané… „Jsem Ritsuka. Tak se jmenuji!“ podívá se na něj vzdorným pohledem.  

„Ritsuka,“ zopakuje muž. „Ritsuka tady nic neznamená. Když nejsi Loveless, nemáš tady co dělat. Když nepřijmeš své skutečné jméno – nenajdeš svou druhou polovinu… Nenajdeš Fightera. Protože na něj nemáš právo!“

„Já nechci svou druhou polovinu!“ Ritsuka se znovu ohradí.

„Co tady potom hledáš?“ Mladík se zamyslil.

„Klid,“ oznámil poté. „Chci najít klid a poznat místo, které mi mnohé vzalo, zničilo. Přál bych si zůstat do turnaje.“ A tiše dodá: „Sensei.“

Tiché cvakání klávesnice a dlouhé mlčení. Už si myslel, že mu tím dává najevo, že tady už nemá co pohledávat, aby odešel, ale v tom se muž za stolem pohnul.

„Takže Beloved přece jen dostal moji pozvánku. Zajímavé. Velice zajímavé… Doufám, že přijede. Jak říkám, velmi zajímavé. Ale ne pro tebe, že? Dobrá. Hledáš útočiště. Já ti ho poskytnu. Můžeš tady zůstat. Myslím, že Zera se o tebe postarají.“ Kývne rukou ke dveřím a Ritsuka vykročí, když ho ještě zastaví jeho hlas.

„Přestože nejsi Loveless – chtěl bych tě později někomu představit. Takový malý experiment. Pamatuj si, bez jména a bez Fightera v našem světě nemůžeš existovat. Ty obzvláště ne…“

 

Jde chodbou a je ponořen do hlubokého přemýšlení. Když nepřijme své jméno – nemá právo na Fightera. Je v tom jakási ironie. Třeba proto musel opustit Soubiho, třeba právě proto se Seimei vrátil. Možná, že se to stalo právě proto, že si tak tvrdohlavě odmítá připustit, kým doopravdy je. Jenže problém tkví v tom, že si sám není jistý, kým vlastně je.

„Jsem Ritsuka,“ a v tom ucítí náraz.

Oči. Takové oči, jaké ještě u žádného člověka neviděl. Smaragdově zelené, hluboké a přesto podivně prázdné a skoro až čarokrásně smutné. Nádherné, smutné oči… Úžasem zalapal po dechu a pak se trochu vzpamatoval a dotyčného si prohlédl.

Je to dívka, jen o něco málo starší než on sám. Černé krátké vlasy rozcuchané kolem obličeje, malinko nestejné rty a hlavně oči. Ty oči, které mají laskavě smutný pohled.

„Promiňte,“ vykoktá Ritsuka a bleskurychle se sehne, aby sebral ze země knihu, která dívce upadla. Když jí svazek podává, znovu se jí podívá do očí. A dívka se mile usměje.

„To je v pořádku. Jsme oba živí, ne?“ Něco v jejím hlase a vlastně i v jejím pohledu Ritsukovi až bolestně připomene Soubiho. Jeho Fightera, jeho přítele… Připomíná mu někoho důvěrně známého, jako by se nepotkali teď, ale už před mnoha lety. Dívá se jí do očí a nemůže se od nich odtrhnout. Už je někde viděl. Je si tak podivně, bolestně jistý, že je zná.

„Opravdu se omlouvám,“ znovu vykoktá.

„Vážně se nic nestalo,“ ujistí ho ještě jednou dívka. „Jmenuji se Layla… A ty musíš být Ritsuka.“

„Cože? Ale… jak?“ mladík je v šoku.

„Na téhle škole se nic neutají a jak Beloved, tak Loveless – to jsou už skoro legendární jména…“ Ritsuka se ani neohradí, že není Loveless. „A navíc: Zera neprozradí jen co nevědí. Špitá se to za každým druhým rohem. Všichni jsou na tebe hrozně zvědaví…“ Ritsuka se nadechne a chce něco říct, když v tom se ozvou hlasy.  

„Tak kam jsi se zašil tentokrát?“ Natsuo si podepře ruce v bok a netváří se zrovna mile.

„Vsaď se o co chceš, že byl zase v knihovně. A my si ho nevšimli, zase. Ale tam tě teď budeme hledat nejdřív!“ Youji ho chytne za rukáv a otočí k sobě. „Víš, co nám to dalo práce, najít tě?!“ zeptá se vážně.

Ritsuka cítí, že mu tváře hoří. Ne, že by je neviděl rád, ale není si jist, zda si ti dva uvědomili přítomnost ještě někoho dalšího. Ale zřejmě uvědomili.

„Layla–san!“ vyjekne Natsuo udiveně. „Co vy tady…“ těká očima z Ritsuky na tu dívku a zpět. Ta si přiloží prst na rty a zavrtí hlavou.

„Pouhá náhoda. Šla jsem z knihovny. Neviděli jste Saie?“ Ritsuka, ještě stále v zajetí Youjiho, sleduje tu podivnou rozmluvu. Layla se něco snaží zakamuflovat. Něco co by nejspíš neměl slyšet.

„Byl v aréně,“ odpovídá snaživě Natsuo. Layla se otočila.

„Ráda jsem tě poznala. Doufám, že se ještě setkáme…“ a neslyšně odešla. Ritsuka za ní zůstal hledět a jeho oči byly jeden velký otazník. Už jsem ji, její oči, už jsem to někdy viděl, jsem si jistý! 

„Tak pojď už!“ strkají do něho oba dva.

„A kam vlastně?“ vzpamatuje se konečně Ritsuka.

„Sensei tě chce s někým seznámit! Dostaneš svého bojovníka! Svou druhou polovinu!“ vykládají mu nadšeně jeden přes druhého. Ritsuka v duchu zaúpí.

Já ale nechci! Nechci nikoho jiného, než Soubiho! Protože k němu mě váže… Hořko-sladká vzpomínka na jednu horkou letní noc.

 

* * *

 

Sleduje už asi pátý zápas, ale absolutně se nemůže soustředit. Myšlenky se mu rozbíhají na všechny strany a stejně vždycky skončí u jediného. U krásné, nahé a zbité dívky, jejíhož těla se dotknul a jejíž rty políbil. Stejně nakonec vždycky skončí u Layly. U té beznadějné lásky, kterou k ní cítí a která nikdy nebude opětována…

„Sai?“ ozve se u jeho ucha hlas a důvěrně známá dlaň se položí na jeho rameno. „Promiň mi, že jsi musel čekat…“ Jemně dlaň uchopí a stiskne.

„Nic se neděje. Zatím po nás nikdo netoužil.“ Jen já, ale to už si řekne v duchu. „Co tvoje záda?“ zeptal se po chvíli. Opravdu měl o ni strach. Není to ještě ani týden… A nebyly to ještě ani dva dny a už ji nemohl udržet v klidu. To by ji k té posteli snad musel přivázat… Nedala se uprosit a vstala. Trochu toporně a bylo vidět, že ji bolí každý sval v těle, ale vstala. Už mu také nedovolila, aby na ni sáhnul – zkontroloval obvaz, nebo ji znovu namazal. Bůh ví, jak to zvládla. Sai ji podezříval, že opravdu praktikuje tu svou léčbu studenou sprchou a úplně se vykašlala na všechny ostatní léky.

Ve tmě si není jistý, ale má pocit, že se usmála.

„Jsou v pořádku…“ Chvíle ticha, kdy oba úplně cítí to napětí, tu jiskru mezi sebou a pak Layla nesměle, skoro jakoby se bála, opětuje Saiův stisk. „Děkuji. Bez tebe… Nevím, co by se mnou bylo…“ Lehký závan vzduchu mu potvrdí, že prudce odvrátila hlavu. Jakoby bych mohl něco vidět…, pomyslí si trpce. Sotva si vidím na špičku nosu.

„Udělal bych cokoliv. Cokoliv, abych tě ochránil…“ slyší sám sebe.

To ta tma. Pořádně na ni nevidí, jen cítí, že sedí vedle něj a je napjatá jako struna. Dělá to ta tma. To ona dokázala, že nevědomky přiznal, to co by jí nikdy neřekl na světle… „Laylo,“ zašeptá, když jeho Fighter dlouhou dobu mlčí.

„Laylo, já nemohu zapomenout. To co se stalo… Já to myslel upřímně. Tehdy, když jsem tě políbil… Nemůžu, nechci…“ jen obtížně shledává slova. I ve tmě je to tak těžké. Další závan vzduchu, další prudké zavrtění hlavou.

„Ne Sai, to nejde. Prostě to nejde. Zapomeň na to! Nestalo se nic… Prosím tě, Sai, zapomeň na to!“ to už skoro vykřikne a vytrhne svou ruku z jeho sevření. Pak k jeho nesmírnému údivu vyskočí a znovu se dá na útěk, jako tehdy. Beze slova, jen je slyšet, že pláče. Sai zůstal sedět na svém místě. Omámen…

Layla běží dlouhou chodbou a sama pořádně neví kam. Jen v hlavě jí pořád dokola buší: Promiň Sai. Promiň… Nesmím, nesmím zapomenout kdo jsem a co mi brání… Jsem Fighter! Jsem FIGHTER!  

 

* * *

 

 „Tady jsi,“ ozve se hlas senseie. Ritsuka v duchu znovu zasténá. Tak tedy sem ho opět dovlekli, ti dva zrádci! Prudce se ohlédne, ale po Natsuovi s Youjim už není v chodbě ani stopy. A to si říkají přátelé, pomyslí si Ritsuka trpce a znovu obrátí obličej k senseiovi.

„Stále trváš na tom, že nejsi Loveless?“ zeptá se ten po chvíli zkoumavého ticha, jakoby odhadoval jeho rozpoložení. Mladík kývne.

„Nejsem Loveless… Nechci být,“ dodá tiše, jako vysvětlení. Senseiovi kupodivu po tváři přeběhl úsměv.

„Dobrá. Ale přesto bych tě rád s někým seznámil…“ Ritsuka netuší co ho čeká. Sensei otevře nějaké dveře a nemilosrdně ho pošoupne dovnitř.

Překvapeně zamrká a poté zamžourá, jak se nemůže zorientovat, kde je. Místnost je ponořená do šera a naprosto prázdná… Počkat!, uvědomí si náhle. Není prázdná! Je tu ještě někdo další. Zahlédne šedočerné oči a světle rezavé vlasy. Dívka. Ale dosud nechápe proč je tady. A proč je tady ona. Do chvíle, než se ozve hlas…

„Ritsuko, to je Mia. Mia je tvým Fighterem. Mio, to je Ritsuka. Tvůj Sacrifice,“ pronese sensei s ďábelským úsměškem a Ritsuka si v tu chvíli uvědomí, že byl oklamán. Ale na útěk už je pozdě.

„Vaše společné jméno je Lovesless!“ doznívá mu v hlavě.

 

Na jeho poněkud pošramocený vkus je docela hezká a má příjemnou tvář. Připomíná mu Yuiko. Neví čím, ale ano, připomíná mu ji. Možná těmi vlasy, možná proto, že je… Ano, možná je stejně naivní jako ona. I když Yuiko zas tak naivní není … Neví co si má myslet.

Nešlo se tomu ubránit. Ten spodní proud mezi nimi, tu nit, která je rázem spojila k sobě – to nemohl ignorovat i kdyby chtěl. Na krátký okamžik mu bylo tak lehko a klidně, jako nikdy předtím, ale za chvíli jej zachvátil strašlivý pocit beznaděje a prázdnoty. Ty pocity, tohle všechno co cítí… Ví, že to patří někomu jinému.

Celým tělem mu projel tak silný odpor, až se zachvěl nad tím jaké nenávisti je schopen. Ví, že ona za to nemůže. Je šťastná, že nalezla svou druhou polovinu. Nemůže vědět, že není první… Sebral ještě ten zbytek soudné vůle a sebeovládání, co mu zbývalo a téměř nadlidským úsilím se přinutil zatlačit ten pocit až někam do koutku duše. A podal jí ruku.

„Ritsuka. Těší mě…“ zašeptal.

 

A teď jde s ní. Tedy… Ona jde za ním. Ritsuka se zastaví. Ne, to už nikdy! Už nikdy nepřipustí, aby ho někdo musel poslouchat! To už prostě nikdy! Ale než jí to vysvětlí…

„Pojď vedle mě!“ přikáže jí hlasem, který nesnese odporu. Ne, že by se Mia o odpor snažila. Mladík si mimoděk povzdechne. Zase jeden, který umí poslouchat. Soubi, proč se to všechno muselo stát. Proč jsi musel odejít...?

„Vyznáš se tady?“ zeptá se Mii, aniž odtrhne oči od klenby chodby.

„Ano, vyrostla jsem tu.“

„Cože?“ teprve teď se na ni podívá.

„Přišla jsem, když mi bylo pět. A teď je mi osmnáct. To už je třináct let… Za takovou dobu se tady musím vyznat, ne?“ Ritsuka se smutně usměje.

„Tak mě prosím tě někam zaveď…“ Mia nechápavě vykulí oči, tak poněkud upřesní: „Mám rád ticho a klid. Není tady nějaká zahrada? Knihovny už mám plné zuby.“ Dívka radostně přikývne. O chvíli později se Ritsuka unaveně sveze pod jednu rozkvetlou sakuru…

„Nekoukej na mě a sedni si,“ ukáže Mie místo vedle sebe. Je ještě horší než Soubi, a srdcem mu projede bolestné píchnutí, jen si na něj vzpomene. Radši se obrátí k Mie, ale je to těžké. Ona za nic nemůže, opakuj si to, nevylévej si zlost na ní…

„Třináct let, to je… To je dlouhá doba,“ pronese zamyšleně.

„Je, ale já pořád čekala, na svou druhou polovinu – a dočkala jsem se. Jsem ráda, že jsi to ty…“ náhle zmlkne a dloubá prstem do hlíny.

„No co je?“ vybídne jí.

„Ty, Ritsuka-san. Slyšela jsem, že… že jsi měl jiného Fightera,“ vysype ze sebe konečně. Mladík na okamžik ztuhne. „Ale to přece nejde, že ne? Sacrifice má jen jednoho Fightera… A to jsem já, že?“ Ritsuka se jí podívá zpříma do očí.

„Ano. Jsi mým Fightera.“ A definitivně stvrdí senseiovu zradu. Sbohem, Soubi… V tom cítí, že se ho drží kolem krku a zničehonic jím projede znovu strašlivá nenávist a odpor. Setřese ji a prudce vstane.

„Toto nedělej! To je příkaz!“ Mia sklopí provinile oči, ale kývne. Ritsuka zavře oči. Něco špatně, ale zaboha si nemůže uvědomit, co. Na kratičký okamžik se zasní: „Sou…“ ale včas si uvědomí její tázavý pohled.

„Mio, půjdeme. Rád bych viděl arénu, když už…“ Nedomluví a vykročí.

 

Překvapeně zamrkal, jak vešel z prudkého světla do šera, ale rychle se zorientoval a zamířil k nejvyšší řadě sedadel. Odtud bude skvělý rozhled…

„Loveless! Jsem rád, že vás vidím!“ z přítmí vstoupí sensei a Ritsuka opět v duchu zaúpí. Ten člověk, kdykoliv se objeví, vždy to znamená nějakou katastrofu. Nejdřív jméno, pak Mia a teď… „Když už jste tady, mohli byste si zkusit souboj, ne? Je tady jeden pár, který spolu také není dlouho a vy jste oba zkušení---“

„Já,“ protáhne Ritsuka, „se na to moc necítím…“

„Ale jdi ty. Máš za sebou víc než mnozí tady a Mia také není zelenáč. Jsme všichni velmi zvědaví, jak vám to spolu půjde,“ spustí vemlouvavě sensei a mladík po chvíli nátlaku kývne. Sensei ho opět nemilosrdně pošoupne do arény. Je až nezřízeně zvědavý jak si povede. Už teď je z něj legenda…

Ritsuka se zoufale rozhlédne kolem sebe, avšak všude vidí jen samé dychtivé tváře. Všichni jsou jak na trní i Mia, ale on už je unaven. Už toho má dost. Všech bojů, všech těch kejklů se slovy… Zmizet, spát, to je jeho jediné přání. Ale nemůže. V aréně jako by někdo převrhl kbelík s černou matnou barvou. A už jsou tu první slova.

Ritsuka se náhle ocitne v jiném světě, kdesi mimo realitu. Do mysli se mu derou vzpomínky na jeho první souboj. Se Soubim. Já nechci!, křičí jeho duše zoufalstvím. Na rukou má první řetězy, ale nevnímá je.

„Nechci!“ zašeptá, ale nikdo ho neslyší. Mia se k němu otáčí. Ani neví, že prohrávají, že potřebuje příkaz, podporu… Mlčí. Mia se snaží ze všech sil, ale Ritsuka se přesto chytá za krk. Dost! To nesnesu!

„DOST!“ křikne ze všech sil. Tázavý pohled. „Dost,“ opakuje slabě. „Končíme Mio, já to nezvládnu. Vzdávám se!“ Arénou proběhne zachvění. To nikdo nečekal. Jen Natsuo s Youjim se nezdají být překvapeni. Tohohle Ritsuku oni neznají. Sensei je v šoku.

„Vzdávám se!“ opakuje Mia poslušně, pak klesne na kolena a rozpláče se. Řekla to poprvé. Poprvé prohrála. Ritsuka ji pohladí po vlasech.

„Promiň mi to. Promiň, ale já nemohu… Prostě nemohu!“ to už říká do temnoty hlediště. „Nemohu!“ V tom na sobě ucítí pohled. Zezadu.

Ty oči…! Panebože ty oči! Soubi! Je to Soubi! Ne… Tyhle oči jsou zelené. Je to ta dívka, do které vrazil na chodbě. Ale proč si myslel, že se na něj dívá Soubi?! Sklopí na okamžik zrak a když se pohledem znovu vrátí na to místo, zelené oči jsou pryč.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 21. 7. 2017 22:06)

Že je to sestra Soubiho.

:)))))))))))))))))))))))))))))

(:)))))))))))))))))))))))))), 15. 6. 2007 9:28)

Hoji Krásně se to čte jen tak dále..:))))))))))))))))))))))))))

hvhj

(mája, 26. 5. 2007 17:08)

super, těším se na další.

super

(Leia, 25. 5. 2007 11:19)

tak to sem zvedava za jak dlouho mu to dojde ze je jeho segra a za jak dlouho se tam objevi Soubi.. protoze to potom bude opravdu sranda!!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA