Jdi na obsah Jdi na menu
 


I.: Destiny a Beloved

23. 5. 2007

Čas plynul. Plynul, protože se dosud nenašel člověk, který by dokázal jeho tok zastavit. Čas plynul a odnášel staré bolesti s sebou. Místo nich se objevovaly nové skutečnosti, nové otázky, noví přátelé a také nové bolesti. Dnes o půlnoci bude zase o jeden rok starší… Předchozí rok zmizí v nenávratnu. Zemře, jako umírají vzpomínky v jeho duši. A jiný rok a jiné vzpomínky se opět narodí. Zase jeden dlouhý rok. Nikdo netušil kolik radosti a bolesti s sebou přinese…

 

Klap, klap, klap. Ritsukovy prsty přebíhají po klávesnici jako hbité ještěrky a pokojem se odráží jenom jeho dech, který vítr odnáší ven. Je polovina října, ale léto se ještě nechce vzdát. Jako by chtělo tomu zamračenému, pohlednému mladíkovi zpříjemnit den.

Dopíše větu a zarazí se. Je to moc dlouhé, na úkol do školy, která ho štve čím dál tím víc. Jak se na to tak dívá, připadá mu to delší a delší. Ritsuka nervosně zastříhal kočičíma ušima, které mu vystupovaly z tmavých vlasů. Znak, že ještě je… K čertu s tím! Znovu sáhl na klávesnici připsal svoje celé jméno, třídu a zmáčkl tisk. Stejně je to moc dlouhé… Pak, jakoby si náhle uvědomil, že v pokoji není sám, se otočil.

„Soubi!“ pronesl dostatečně nahlas. Světlá hlava v rohu místnosti se pohnula.

„Copak je?“ zašeptal příjemný mužský hlas. Ritsuka se zamyslel. Co mu vlastně chce říct? Že s dnešní půlnocí už mu bude sedmnáct? Že mu bude stejně, jako bylo Seimeiovi, když uhořel před jeho očima? Vlastně ani neví, co mu chce.

„Nic, já jen… Doléhají na mě vzpomínky, Soubi. To je vše…“ pronese tiše a otočí se zpátky k monitoru. Zbabělče! Ani pravdu mu říct nedokážeš! Jenže co je vlastně pravda? Pravda je to, že Soubi je pro něj vším. Bojovník, přítel… nahrazuje mu bratra i kamarády, které si nikdy nedokázal najít, protože si všechny držel pěkně od těla. I Yuiko, která si to vůbec nezaslouží. Protože nebýt jí, tak bych se asi zbláznil definitivně. Nebýt jí a… a Soubiho.

Znovu se podívá na vysokou postavu schoulenou v rohu jeho postele. Od posledního boje se mu ještě nezahojily rány. Hlavně ty na krku. Pouta kleteb mu znovu rozedřely jizvy. Jizvy, které tvoří jméno… Beloved. Pravé jméno jeho bratra. A pravé jméno Soubiho, jeho Fightera. Ten kdo žije láskou.

Ritsuka se zachvěl. Svoje pravé jméno nenávidí, protože mu připomíná jak je ve skutečnosti sám. Tak strašně sám a ani Soubiho blízkost to nezmění. To jméno mu připomíná, o co už v životě přišel. Co všechno ztratil. Protože jeho jméno je Loveless. Ten, kdo žije bez lásky. A on žije bez lásky. Kdesi hluboko v něm sice je ukryt opravdový cit, ale ten je spoután vzpomínkami a strachem. Soubi se zvedl. V jemné záři lampičky u stolu se jeho štíhlá postava zdála ještě vyšší, než ve skutečnosti a jeho vlasy delší. A jeho oči hlubší, pomyslí si Ritsuka, když mu položil ruku na rameno.

„Vím, že je ta otázka hloupá, ale v tuhle chvíli mě nic lepšího nenapadá,“ zašeptal Soubi a jemně ho stiskl. „Ritsuko, nechceš si promluvit? O čemkoli? O počasí, o škole… o tom co tě trápí. Hrozně dlouho jsme spolu nemluvili. Mám obavu, že už se mnou ani mluvit nedokážeš…“ jeho hlas přinutí mladíka na židli, aby pohlédl do průzračně modrých očí toho dospělého.

A zase něco jiného uvnitř něho, jakýsi poťouchlý tvor v jeho hrudi, mu opět zabrání říct pravdu. Zabrání, aby se mu vrhl do náruče, jako by to udělal ještě před rokem, a všechno, všechno mu řekl. O té beznaději, která každým dnem, co jsou spolu, sílí a sílí. O tom strachu při každém souboji. O tom co cítí. Jak je sám… Stisk na jeho rameni nepovoluje a Ritsuka by se nejradši neviděl, když říká tu hroznou lež.

„Ne, Soubi. Dnes ne, nemám nějak náladu. Přece jen… Je mi sedmnáct. A tolik bylo Seimeiovi, když…“ ta slova mu nechtějí přes rty. Tak radši sklopí hlavu a mlčí. Soubi stáhne svou ruku z jeho ramene.

„Myslím, že půjdu,“ pronese trpce a obléká si typicky dlouhý plášť.

„Soubi?“ ozve se však ještě Ritsuka. Má pocit viny, za to, že mu lhal. „Já… mohl bys mě zítra vyzvednout před školou?“

Mladý muž ani nevěří tomu co slyší. Od doby, co Ritsuka chodí na střední, mu zakázal, aby na něho čekal. A dnes ho o to žádá… Proč?

„Mám jenom…“ Ritsuka mávne rukou. „Co ti to povídám. Vždyť ty víš jak mám rozvrh a jaké mám hodiny. Počkej na mě, prosím. Mohli bychom se jít projít. Jen tak… A mohl bys mi něco uvařit. Třeba to co jsem jedl, když jsi vařil prvně. Nevzpomínám si co přesně to bylo, ale vím, že to bylo skvělé. Jo! Bude to jako dárek k narozeninám. Soubi?“ zeptá se, když se nic neozývá. „Počkáš na mě zítra? Není to příkaz. Prosím,“ dodává šeptem. Jeho přítel konečně nalézá řeč.

 „Počkám, rád,“ odpoví laskavě, naposled mu prohrábne neposedné vlasy a zmizí, jako obvykle přes balkon. Ritsuka se v duchu smutně usměje. On se snad nikdy nenaučí chodit dveřmi…

 

* * *

 

Venku svítí naplno slunce, ale do té místnosti dopadá jen málo paprsků. Je naprosto prázdná, jen čtyři holé stěny. Ani stůl, ani židle. Ale přesto je něčeho plná. Plná…

„Vaše společné jméno je Destiny!“ pronáší zrovna jakýsi hlas k dvěma postavám, které po sobě nedůvěřivě pokukují, stojíc každý v jiném koutě…

 

Projela jí vlna neuvěřitelných pocitů. Takový spodní proud klidu a pohody. Pak zachvacující vodopád radosti a neuvěřitelné zbystření smyslů. První setkání se Sacrifice… První setkání s její druhou polovinou. Celým tělem jí proběhlo zachvění a pak konečně otevřela oči. Její temný pohled se střetl s pohledem toho druhého. A čísi vroucí ruka jí na krk vypálila cejch. Znamení, že teď už k někomu patří. Krvavými písmeny se tam teď skvělo její skutečné jméno, které bude za chvíli znát každý, kdo se s nimi ocitne v aréně. Destiny.

V jazyce školy Sedmi měsíců – Ten, který je osudem.

Konečně ta bolest povolila. Layla sebrala sílu zvednou hlavu. Ve vzduchu před nimi se objevil bílý obvaz. Dívka se zhluboka nadechla. Postava v druhé části místnosti se také pohnula. Jemu sice nikdo jméno na krk nevypálil, ale veškeré pocity prvního setkání se u něj násobily. Je to ještě kluk, snad dokonce mladší než ona a notně vyplašený z toho co se tu stalo. Ale očividně ví co má dělat…

„Sensei nás představil, ale stejně… Jmenuji se Sai Daioh,“ pronesl mladík nesměle, postoupil k ní a vzal obvaz ze vzduchu. Okamžitě mu zplihnul v dlaních. Neměla jistotu, že dokáže říci své jméno, ale kdesi vyhrabala ještě vnitřní síly.

„Layla Agatsuma,“ zaskřehotala. Neušlo jí, že sebou trochu škubnul, když se představila. Ale pak se ovládl a postoupil ještě o dva kroky. Byli sami. Sáhnul jí na zátylek a znovu sebou škubnul, když nahmatal krev a čerstvou ránu. Ona už jí skoro necítila. Uměla necítit nic, když chtěla. Ukrývat všechno na dno duše, za ledový klid. On ne.

„Bolí to?“ zeptal se tiše.

Zavrtěla hlavou. Určitě je mladší než ona. Jeho hlavu ještě zdobí dvě světlé kočičí uši a okolo jeho nohou se mrská ocas téže barvy. Ale je zhruba stejně vysoký a docela hezký. A jemný. Přiložil obvaz na rány a pečlivě jí ho obtočil kolem krku. Tady není skoro nic vidět, je tu moc tma. Byla by nejradši pryč. Přiložil dvě sponky a trochu obvaz přitáhl. Z hrdla se jí vydralo zasípání.

„Promiň!“ vyhrkl Saie a ucuknul rukama. Pak sponky povolil. „Omlouvám se, jestli tě to bolelo,“ zašeptal ještě. Layla vytřeštila oči.

Čekala cokoliv. Cokoliv. Že ji políbí, že ji uhodí, že jí dá najevo, kdo je tady pánem, prostě cokoliv. Jenom jednu věc ne. Že s ní bude jednat jako se sebou rovným. Jako s přítelem.  Před očima jí proběhlo na tisíce vzpomínek. Vzpomínek, které by nejraději uzamkla do hlubin svého srdce a duše. Ale nejde to. Vždycky se přihlásí o slovo. Nelítostně.

 

Temné oči s nádechem do modra a ruka, která svírá bič.

Mladík naproti ní si svléká košili…

„Nechci vidět ani jednu slzu. Fighter nezná bolest, nemá žádné pocity! Tvou povinností je poslouchat Sacrifice, nic víc!“

„Ano sensei,“ odpovídá tichý hlas.

Ona sedí na židli jako přikovaná a nemůže se pohnout. Ona zatím brečet může. Ale už je jenom otázka času, kdy jí to zakážou. Zatím se musí jenom dívat. Aby si zvykla.

Mladík s dlouhými světlými vlasy se dlaněmi opírá o stěnu. Skloní hlavu. Ví co ho čeká. Stejně jako předtím a ještě předtím. Ví to… Ruka s bičem se rozpřáhne a na jeho úzkých zádech se objevuje první krvavý šrám. Násilím stiskne rty k sobě a mlčí. I oči má suché.

Layla pláče. Druhý šrám. Třetí šrám…

„Né!“ zakřičí děvčátko, když se mladík zhroutí na zem, kde zůstane na všech čtyřech, naprosto vyčerpaný…

 

Ta neočekávaná vzpomínka na tvrdý výcvik s ní naprosto otřese. V tu chvíli si uvědomí, že na ní Saie udiveně zírá. Přejede si rukou přes oči a pak se pokusí usmát.

 

Je jich nespočet, těch dlouhých, krvavých šrámů. Mladík leží na strohém lůžku a ona nad ním stojí. Pak se opatrně dotkne jeho ramene.

„Proč ti to dělá?“ zašeptá. Je jí teprve deset a mnohé věci, co tady zažívá jsou pro ni záhadou. Krutou a nelítostnou záhadou.

Světlá hlava na polštáři se pohne. Pak se ozve sten.

„Proč to dělá?“ zopakuje Layla svoji otázku. Postava mlčí.

Jemu ať dělají co chtějí, ale představa, že jednou to čeká i ji… je pro něj strašná.

„Vodu,“ zašeptá vysíleně. Záda skoro necítí. Už se naučil nevnímat tu bolest. Ale teď je to ještě horší, když ji donutili se dívat. Její nechápavý pohled ho vyčerpává víc, než si kdo umí představit.

Fighter nezná bolest, nemá žádné pocity…

Ale on ji miluje! Svoji malou sestru! U rtů mu přistane sklenice. Hltavě se napije a pomalu se zvedne do sedu. Vidí před sebou její vyděšené oči. Natáhne ruku a pohladí ji po tváři.

„To je v pořádku Laylo. Všechno je v pořádku…“ snaží se nevnímat, že mu ze zad odkapává krev.

„Proč ti to dělají?“ zeptá se potřetí. Mladík zavrtí hlavou.

Neumí jí odpovědět. Proč mu to dělají? Protože je Fighter… jenom proto.

 

Dveře z místnosti se rázem otevřely.

„Můžeme jít,“ zašeptal Saie. Nevěděl co se v ní odehrává a nebyl si jist, že to vědět chce, ale byl přesvědčen, že teď, když jsou spojeni… Je její druhá polovina. Její Sacrifice. „Jdeme,“ dodává rezolutněji. K jeho nesmírnému údivu Layle zmizí z tváře ten nepřítomný bolestný výraz, přistoupí ke dveřím a nechá ho projít, jako prvního.

 

Znovu sedí na židli v té místnosti, kterou nenávidí. Nenávidí ji a bojí se jí zároveň. Bojí se toho, co se tam děje.

„Dnes nechci vidět slzy u nikoho. Dnes nesmí nikdo brečet,“ říká ten muž. Vidí jak její bratr ztuhnul hrůzou.

Tak přece…! Slíbil mu to! Slíbil, že to neudělá, že počká, dokud nebude připravena!

Layla sedí jako přikovaná. Není s to pohnout se. Bojí se jen zvednout hlavu.

„Slyšeli jste?“ ozve se muž s důtkami znovu. Oba vědí co chce. Chce to slyšet. Že se vzdávají své svobody.

Laylo, prosím tě, buď statečná…

„Ano sensei,“ ozve se dvojím hlasem. Jeho je pevný, ale její se chvěje. Jeho dlaně se dotknou stěny. Ale koutkem oka ji sleduje dál.

Fighter nezná bolest, nemá žádné pocity!

Proč ti to dělá?…

První prásknutí biče protne vzduch. První šrám. Dívenka se drží židle a oči má lesklé slzami. Muž se střídavě dívá na oba. Oba mlčí. Prásknutí biče – do vzduchu. On mlčí. Rány téměř necítí. Po týdnech bolestí to v něm konečně odumírá. Ale v Layle, v jeho sestře, ne. Další prásknutí biče. A tentokrát další šrám. Slzy v očích se jí chvějí, ale zatím ani jedné se nepodařilo stéct dolů.

Velmi dobře Laylo, prosím tě sestřičko jenom neplač… Všechno je v pořádku, nic se neděje! Neplač…

Pak už přestává počítat. Rány přece dopadají neměně se stejnou razantností. První i poslední. Jenže ten pocit necitlivosti je jen chvilkový. Pak přichází bolest… Teď už musí zatnout zuby a vší silou se držet. Snaží se vzpamatovat.

Už bude konec! Laylo vydrž, neplač!

Další rána. Projede jím křeč. Ví, že nesmí křičet. Ale přesto se mu hlava mimoděk zvrátí nazad a on tiše vzdechne. Sensei to neslyšel… Ale někdo jiný.

Layle steče po tváři slza. A za ní další a další.

„Soubi!“ hlas se jí chvěje pláčem.

„Řekl jsem, že nechci vidět slzy!“ zaburácí sensei. A pak to přijde. Muž se otočí a důtky prásknou. Layla si marně chrání obličej rukama. Rány dopadají pro změnu na její tělo.

Nemůže se na to dívat. Slíbil, že to neudělá! Další rozpřah. Vší silou, co mu ještě zbývá se mu pověsí na ruku: „Přestaň! Přestaň! Sensei! OTČE!“ …

Jsou zase v pokoji a on ji drží v náručí. Ještě pořád nemá košili, protože by se asi jinak bolestí zbláznil, ale je mu to jedno.

„Laylo!“ pohladí ji jemně po mokré tváři. Mokré od slz a krve.

„Proč to dělá?“ zašeptala třesoucím se hlasem. Její bratr zavrtěl hlavou.

„Já nevím. Já opravdu nevím.“ Samozřejmě, že to ví. Ale nebude ji děsit ještě víc. Jsou ve škole Sedmi měsíců. Jejich osudem je být k někomu připoután, navždy. Jejich osudem je být Fightery – Bojovníky. Proto tohle všechno… Proto tolik bolesti.

Namočí kapesník a opatrně jí otře obličej. Zavřela oči a je schoulená jeho v pažích.

„Bude to menší Laylo. Časem se ta bolest zmenší…“ není to moc útěšné, ale kdyby řekl něco jiného – lhal by. Vtiskne jí polibek mezi dvě roztomilá kočičí ouška, černá jako ta nejhlubší noc. Pak skloní hlavu a mimoděk šeptá: „Doufal jsem, že to neudělá. Že ještě počká…“ a ona cítí jak jí do vlasů padají jeho horké slzy.

„Soubi!“

„To nic Laylo, to nic. Všechno je v pořádku,“ kvapně si utírá tvář.

Natáhne drobnou ruku a pohladí ho. Teď jí lhal… ale co měl říct? V duchu začíná toho neznámého Sacrifice, pro kterého tohle všechno podstupují, nenávidět. Layla si nezaslouží pro někoho trpět! Vztek jím lomcuje, ale jenom chvíli. Ten neznámý, ten za to přece nemůže. On ne… On ne. Podíval se dolů: Layla se schoulila ještě víc a usnula mu v náručí, vyčerpaná bolestí i pláčem. Opatrně ji složil na postel a důkladně přikryl. Pak přešel k oknu. Sacrifice.

Jeho druhá polovina… Jaký asi bude? A kdo to bude?

 

Konečně slunce! Konečně se dostala z té protivné, černé místnosti, kde jí všechno připomíná, co by nejradši zapomněla. Ale v té místnosti se odehrálo cosi… Navždy ji to připoutalo k němu… Layla se držela dva kroky za Saiem a co chvíli si nervózně ohmatala obvaz na krku. Nemohla uvěřit tomu jak se tam dostal.

Jako se sebou rovným… Ba co víc! Ten kluk s ní jedná jako s přítelem. Po očku sledovala jeho postavu. Když na kratičkou chvíli stáli na chodbě, před senseiovou pracovnou, tak toho využila a důkladně si ho prohlédla.

Skoro ji až překvapil. Světlé vlasy rámují lehce snědý obličej a oči mají lískooříškový nádech. Má příjemnou tvář a laskavý úsměv. Je laskavý. Je k ní laskavý… Laylo nech toho! Ty jsi jeho Fighter a dost! Jenže si nemohla pomoci. Teď, když opustili tu místnost, všechna nervozita z něj spadla. Je sebejistý… a očividně nelituje svého gesta tam uvnitř. Dost! Konec! Žádné takové myšlenky. Tvou povinnosti je poslouchat Sacrifice, nic víc!

Netušila, že Saie trochu podceňuje. Netušila, že podceňuje jeho povahu a jeho rozum. A také netušila, že i on si ji prohlédl neméně pečlivě. Připomínala mu rozčepýřeného vrabčáka, vrabčáka s peřím černým jako uhel. Dospělého vrabčáka…

Layla už neměla kočičí uši, ani ocas. Na rozdíl od něho. A taky byla o něco starší. Poznal to. Podle očí.

 

* * *

 

Zastavil se před hromadou fotek na nástěnce a znovu se trpce usmál. Vzpomínky. Je tu několik obrázků Seimeie, ale na většině je Soubi. Jsou tu dokonce fotky tehdy z parku.

Ritsuka zavře oči a na chvilku vzpomíná: tam ho vlastně Soubi poprvé políbil. A jak za to dostal vynadáno! Tehdy jsem křičel, že to muselo být slyšet snad až do školy. Aby ne: neznámý, ještě ke všemu dospělý, kluk, který mu tvrdí, že znal jeho dávno mrtvého bratra, ho náhle políbí. Byl to šok.

A pak také to Soubiho umíněně opakované: miluji tě! I za to ho pokaždé seřval jak prvňáčka. Ale stejně mu to nepomohlo. Soubi plnil Seimeiho příkaz: chránit ho, poslouchat a milovat. A to důsledně. Stal se jeho Fighterem. A málem na to několikrát doplatil.

 

Popošel dopředu. V tom se ozvalo bušení na dveře.

„Ritsuko! Ritsuko!“ křičí čísi hlas. „Pojď dolů, večeře je hotová! Udělala jsem ti tvoje oblíbené jídlo! Ritsuko! Jsi tam? Ritsuko!“ Očima stále prodlévá na nástěnce.

„Už jdu!“ odpoví nepřítomně. Je slyšet kroky jak kdosi schází po schodech a mladík se konečně probere ze zamyšlení.

Jeho matka. A taky Seimeiova.

Ne. Ta laskavá a milující maminka zůstala kdesi v době před sedmi lety. Když byl Seimei ještě naživu. Po jeho smrti tu tíhu neunesla a zbláznila se… Ritsuka si nemohl pomoci, ale v jeho duši hlodalo podezření, že se zbláznila hlavně z toho, že nezemřel on místo Seimeie. Že mu to dává za vinu. A její pozdější chování tomu nasvědčovalo. Ritsuka si dodnes živě vzpomínal na scénu krátce po pohřbu. Matka jako obvykle uvařila a začali jíst. Pak to přišlo. Napřed se rozplakala a nakonec rozmetala všechno, co bylo na stole, po místnosti. A přitom křičela. Dodnes mu zní její hlas v uších: „Kde je můj chlapec?! Ty nejsi můj syn! Vrať mi mého syna…“ A pak ho začala bít.

Otevřel oči a pokrčil rameny. To je minulost. Všechno je to minulost. Po půlnoci mu bude sedmnáct. Jako Seimeiovi… Minulost. Znovu pokrčil rameny a sešel na večeři.

 

Soubi procházel potemnělým městem a jeho dlouhý kabát se v mírném větru vlnil, stejně jako jeho vlasy. Měl divný pocit. Už dlouho. Ritsuka s ním téměř nemluví, je podrážděný, odsekává… a on je stále tak podivně unavený. Podvědomě se bojí a neví čeho.

Náhle se usměje. Jeho malý Sacrifice už vlastně není malý. Vyrostl. Už mu není těch dvanáct let, jako když na něj čekal před školou. Vážně už je to pět let? Soubi se podíval na koruny stromů. Určitě. Ritsuka ho téměř dorostl. A to je co říci, protože Soubi měří bezmála dva metry. No dobrá, skoro ho dorostl. Ale jinak zůstal vlastně stejný. Stejné čokoládové oči, stejně neposedné vlasy, které jsou jenom o trochu delší než tehdy.

Zůstal stejný, ale jenom na pohled. Uvnitř se cosi zlomilo. Když ho poznal, tak to byl nemluvný, zamračený kluk, který se stranil veškeré společnosti. Postupem času se ale dokázal i smát. I úplným hloupostem, jeho občasným vtípkům… dokázal být i relativně šťastný. Ale nejen uvnitř Ritsuky se cosi zlomilo.

I on, Soubi, který se naučil žít bez pocitů, se změnil. Vždycky si myslel a sám sobě to stále dokola opakoval, že milovat ho, je jen příkaz Seimeiho. Ale pak… Veškeré boje, kterými prošli, všechna ta drobná znamení, kterými dokazovali, že jsou přátelé. Těch nespočet promáčených košil, na kterých ten kluk vyplakal svoje bolavé srdce. A těch pár probdělých nocí, které strávil u jeho postele, když měl horečku.

Někdy během té doby poznal, že Seimeiův příkaz, přestává být příkazem, ale stal se skutečností. Že se do Ritsuky opravdu zamiloval. A že chce toho malého, zamindrákovaného kluka za každou cenu ochraňovat a být mu nablízku.

Pak si vzpomene na jeho dnešní chování. Očividně mu chtěl něco říci, pozná to na něm. Ale nenašel pro to odvahu. Také už ho hodně dlouho neobjal. Normálně, jako kamarád kamaráda. Dlouho už mu odpírá jenom prosté pohlazení… Něco není v pořádku. Cítí to. Něco je ve vzduchu. Něco… ale co? Zatím před sebou vidí jeho vší silou se ovládající obličej. Vidí, jak otvírá ústa, aby mu něco řekl. Ale pak je zase zavře a mlčí. To už dlouho neudělal. Zase je zamlklý, jako když se potkali.

Soubiho náhle začne pálit krk. Sáhne si dozadu na obvaz, tam kde se kříží jizvy. Pak dopředu, kde je to osudné místo. Místo s jeho jménem. Kdysi tam bylo Beloved… ale teď už pět let je Loveless. Změnil jméno, změnil Sacrifice.

Ještě nikdy ho to takhle nepálilo. Teď si ten obvaz nemůže sundat, tady ne. Zatím si to jenom protře rukou. Proč teď? Proč tak najednou? Bolest odezní stejně náhle jako přišla a Soubi se znovu podívá na nebe. Něco se děje. A rozhodně to není tím, že je Ritsukovi stejně, jako bylo Seimeiovi, když umřel, jak se mi snažil namluvit.

„Co se děje Ritsuko? Víš, že pro tebe udělám vše. Můj život bez tebe nic neznamená… Tak proč mi najednou zase nevěříš?“ pronese šeptem do tmy a pak opět vykročí.

 

Znovu se zastavil před nástěnkou. Nemohl si pomoci, k těm fotkám ho vázalo tolik vzpomínek… V žaludku ho hřála teplá večeře, která se tentokrát obešla bez pláče, křiku i ran – relativně v klidu.

Ritsuka se usmál. Tohle bylo tak vzácné. Matka s ním sice nemluvila, ale přesto… bylo to tak vzácné a tak krásné. Připadal si, že má zase rodinu. Jenže to byl jen pouhopouhý prchavý pocit. Přelétl očima znovu ten nespočet fotek. A znovu se pohledem vracel ke jediným dvěma tvářím. Soubi. Seimei. Jeho přítel. Jeho bratr.

Oni dva kdysi patřili k sobě. Jsou si podobní, ale přesto propastně odlišní. Tmavé oči jeho bratra ostře kontrastují s nebeskou modří Soubiho pohledu. Tam se Ritsuka zarazí. A pak si tu fotku důkladně prohlédne.

Je na ní i on a Soubi ho ochranitelsky drží kolem ramen. Ochránce, bojovník, Fighter. Ale na té druhé fotce je taky. Je tam se Seimeiem. A i Seimei ho svírá v náručí. Ochránce, bratr, Sacrifice… Propastně odlišní. Jako oheň a voda. Ale kdo je kdo?

„Soubi Agatsuma? Seimei Aoyagi? No jasně. Byli ti z nejlepších…“

Vzpomínka na rozhovor, který vedl už před více jak třemi lety. S tou holkou, z dvojice Zero. Byli ti z nejlepších. Ta holka to tak řekla. Ale… dodala po chvíli. A právě to ale mu hlodalo v duši. Měla pravdu? Opravdu se jeho bratr choval k Soubimu jako k nástroji? Považoval ho za svého sluhu?

Ritsuka polkl. Na tuhle otázku se už nikdy nedozví odpověď. Seimei je mrtvý a Soubi by si radši ukousl jazyk, než by mu o tomhle řekl pravdu. Jeho povinností je chránit Sacrifice. I když ten už je dávno pryč. Ritsuka nejasně tušil, že Soubi tím chce chránit i jeho. Před pravdou. Jaký byl mezi nimi doopravdy vztah?

Upřímně - nevěděl. Znal svého bratra a znal Soubiho. A nedovedl si představit, jak říká jeho bratrovi: miluji tě!

Ritsuka se usmál. Pak přistoupil k nástěnce blíž a prstem obkroužil obě tváře. Oba pro něj tolik znamenají. Ale byl to Soubi, kdo mu ošetřoval rozbitá kolena, komu se mohl vybrečet na rameni, když mu bylo na nic. A byl to Soubi, kdo ho vždycky objal, když se začal znovu trápit. A byl to Soubi na koho mohl křičet. Nejčastěji pro to bolestné a trpké: miluji tě.  

Nikdy by to neřekl nahlas, ale Soubi mu začal donekonečna opakovat a dávat to, po čem nejvíc toužil a zároveň se toho bál. Začal mu nahrazovat všechnu lásku, kterou kdy ztratil. Začal mu opakovat ta dvě nenáviděná a zároveň tak toužebně očekávaná slova: „miluji tě, Ritsuko.“

Od Seimeiho smrti mu to nikdo neřekl. Až on…

 

* * *

 

Šli dlouhou chodbou směrem na nádvoří, jako ven ze školy. Ani pořádně nevěděla kam jdou, ale nebylo v její pravomoci ptát se. Šla prostě za Saiem, dva kroky za ním – částečně ze zvyku, ale především z povinností. Naučili ji poslouchat. A to moc dobře.

Jenže Sai na nic takového nebyl zvyklý. A hlavně si na nic takového ani nechtěl zvykat. Nechtěl si zvykat na to, že někomu poroučí. Neměl to v povaze.

„Laylo?“ pronesl do vzduchu a zastavil se. Na zátylku ucítil cosi, co nedokázal přesně určit, ale věděl přesto, co to je.

„Přeješ si?“ ozval se její mírně chraptivý, ale jinak příjemný hlas. Saie zaklonil hlavu a podíval se na klenbu. Nemohl najít slova, kterými by přesně vyjádřil co si přeje. Nechtěl ji urazit… ani jí ublížit.

„Já…“ zhluboka se nadechl. Snažil se nevnímat ten pohled na svém zátylku, který dokázal naprosto dokonale představit. Lehce tázavý, ironický a povznesený pohled těch temně zelených propastí. Zavřel oči. Vybavila se mu ta chvíle, kdy jí zavazoval krk. Znovu ten její pohled. Tichý, ironický, lehce posmutnělý… Pohled někoho, kdo se právě odevzdal. Kdo ztratil svobodu. A potom to překvapení, které jí blýsklo v očích. Layla Agatsuma. O jejím životě toho už slyšel dost. Snad víc, než chtěl.

„Já… nechci. Zkrátka ne…“ koktal nesměle a pak konečně našel řeč. „Nechci, aby mezi námi byl nerovný vztah. Nechci, abys slepě poslouchala každé mé slovo, jak tě to naučili. Já vím, že jsi tak vycvičená, ale přece nejsi nemyslící bytost. Je to ponižující. Já jsem v životě neměl sluhu a nechci s tím začínat… Laylo – buďme přátelé! Jsme přece Fighter a Sacrifice – ti by měli být přátelé…“ A s těmi slovy se na ni otočil. Už podruhé toho dne měl možnost zahlédnout výraz nesmírného překvapení.

Jeho oči jí projely duší jako blesk. Jeho slova ji zasáhla do srdce. Zachvěla se. Ta nabídka s ní otřásla… Buďme přátelé!

 

„Mrzí mě, že nikdy nebudeme svobodní… Moc mě to mrzí Laylo,“ šeptá a hladí ji po vlasech. Stojí u sebe v pokoji a on ji objímá tak zoufale, jako by to mělo být naposled. Oba vědí, že to tak není, ale mají ten pocit…

„Proč vlastně nesmíme být svobodní?“

Zase ty její otázky. Neumí na ně odpovědět, nebo spíš nechce odpovědět. Nechce, aby musela poznat celou krutost jejich údělu tak brzy.

„Já nevím, Laylo. Je málo věcí, které vlastně o našem osudu vím. Sensei říká, že je předurčeno, že Sacrifice a Fighter - jeden chrání druhého a jeden může milovat druhého, ale je mezi nimi bariéra – bolesti a boje. Bolesti, kterou jsme se museli naučit nevnímat… boje, které budeme muset podstupovat,“ přitiskl ji k sobě a ona zabořila nos do obvazu na jeho krku. Nemá ho dlouho.

Zavrtala se do jeho náručí a cítila jak zhluboka dýchá. Její bratr. Její bratr, který ji vždy chránil. I tehdy, proti vlastnímu otci a učiteli. Vždycky pro ni chtěl jen to nejlepší. A ona chtěla to samé pro něj. Chtěla, aby mohl být veselý, aby mu z tváře zmizel ten věčně ustaraný výraz. Ale aby mohl být veselý, musel by napřed být… Tehdy jí to došlo. Zvedla hlavu a ponořila svůj temný pohled do jeho světlého. Tak podobní a přece odlišní. Bratr a sestra.  

„Soubi? Ty nejsi šťastný, že je to tak?“ zeptala se tiše. Na chvilku zadržel dech. Nechce jí přidělávat starosti. Znovu ji pohladil po vlasech a lehce přejel prstem jedno kočičí ucho.

„Ne Laylo, tak to není…“ pokusil se povzbudivě usmát, ale ten úsměv byl posmutnělý.

 

Podíval se jí znovu do očí. A nebylo to lehké – podívat se do těch krásných smaragdových očí. Opět ten její lehce povznesený pohled co naznačuje: já toho vím mnohem více než ty.

„Přátelé nechodí za sebou,“ řekl potichu. Byl si jist, že ho slyší. „Přátelé chodí vedle sebe,“ dokončil. „Právě proto, že to jsou přátelé…“

Zhluboka se nadechla a postoupila vedle něj. Jako by překročila magickou bariéru. Dva kroky. Propast mezi nimi. Sacrifice a Fighter. Osud – bariéra bolesti a boje. Lískové oříšky a smaragdy se střetly v němém souboji.

„A přátelé mi také říkají Sai,“ pronesl ten kluk, ten drzý nekonveční kluk vesele.

„Já nemám přátele,“ odpověděla tiše. Pak ji naplnil pocit neuvěřitelné pohody, kterou necítila už hodně dlouho. Ten dávný příkaz, ten příkaz z minulosti – zmizel. Má svou druhou polovinu. „Nemám přátele, ale všichni mi vždycky říkali Laylo,“ pokusila se o úsměv. Natáhl ruku a sáhl jí znovu na krk. Tam, kde bylo jméno…

„Bolelo to moc? Když…“ nedokončil.

Zavrtěla hlavou. „Ne, jenom chvilku. Je to jen ten první pocit. Já necítím bolest…“

Sai potřásl hlavou až se mu světlé vlasy zavlnily.

„Ach jo,“ povzdechl si trpitelsky. V tom podvědomě ucítil, že se Layla směje. Vlastně se nesmála, spíš šklebila, ale byl v tom náznak veselosti. „Copak je?“

„Ono to nebolelo, ale potom jsi mě málem uškrtil,“ sáhla si na obvaz. Sai zčervenal.

„No jo. Holt jsem to někoho obvazoval poprvé, no. Nemůžeš čekat, že ze mě bude profesionální ošetřovatel!“

 

* * *

 

Zastudil ho noční vzduch… Ritsuka si právě vysoušel rozčepýřené vlasy a něco chytit bylo to poslední co si přál.

„Sakra, asi jsem zapomněl po Soubim zavřít dveře na balkon!“ zasykl vztekle a zapnul si pyžamo až ke krku. Pak rychle prošel do svého pokoje… a vzápětí téměř zaječel hrůzou.

Proti nočnímu nebi se v balkónových veřejích rýsovala temná postava. Ritsuka horečně přemýšlel. Co tu chce? Kdo je to? Je to nějaký Fighter, který ho má zabít? Je to znovu pokus od školy Sedmi měsíců? Neznámý zatím jen stál a mladík nebyl s to odhadnout k čemu se chystá. Zrovna, když Soubi odešel. Pak si nevítaného návštěvníka pořádně prohlédl. Vysoký tmavovlasý muž, který se držel za zraněný bok a mezi prsty mu protékal pramínek krve. Dospělý muž v černém oblečení…

„Poslední místo, kde mě budou hledat…“ zasípal a zhroutil se na zem.

„Co… co… kdo jsi?!!“ vykřikl Ritsuka a vrhl se k němu. Nedočkal se odpovědi. Ten záhadný muž ležel bez pohnutí na koberci a nejevil známky vědomí. Sáhl mu ruku a ucukl nad tím, jak byla studená. Pak mu opatrně odhrnul vlasy z obličeje… Z úst se mu vydralo nevěřícné a hrůzyplné: „To není možné!“

Ten muž u něho v pokoji byl jeho dávno mrtvý bratr, Seimei!

 

Ritsuka nevěřil vlastním očím. Jeho bratr! Jeho bratr, kterého sedm let oplakával a pro kterého se sedm let trápil… Teď právě otevřel oči a mladík v jeho pohledu poznává ten svůj, jako by se díval do zrcadla. Stejné čokoládově hnědé oči, stejné rysy… Je to Seimei!

„Ritsuko,“ zašeptal namáhavě.

„Já… Jsi přece mrtvý! To není možné!“ vyhrkl zoufale. „Jsi mrtvý!“ opakoval znovu, zlomeným hlasem. Muž na zemi natáhl ruku a pohladil ho po tváři.

„Ritsuko!“ zopakoval znovu slabým hlasem. Pak mu paže klesla bezvládně podél těla a on zavřel oči.

„Seimei!“ vykřikl Ritsuka. Pak se mu oči zalily slzami. Jeho bratr… Nadzdvihl ho do sedu. Přitom se nechtěně otřel o jeho zraněný bok. Muž zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí.

V té chvíli začal Ritsuka chladně uvažovat a jednat tak, jako ho to učil Soubi. Soubi… vůbec si neuvědomil, co to znamená pro ně. Pro oba. Zatím si to neuvědomil. Protože mu to bylo jedno. Jeho bratr je naživu. Nic víc pro tuto chvíli není důležité.

Vší silou co měl, vytáhl Seimeie na nohy a dostrkal ho k posteli. Jeho bratr se už mezitím trochu vzpamatoval i když to stále vypadalo, že každou chvíli omdlí. Ritsuka ho uložil do peřin a šel zpátky do koupelny. Tam ze všeho nejdřív ponořil hlavu do studené vody a rázem se mu trochu pročistily myšlenky. Popadl lékárničku, ručník a vrátil se zpátky do pokoje.

Napůl doufal, že v jeho posteli nikdo nebude. Že to byla jenom nějaká halucinace vyvolaná jeho náladami, ale mýlil se. Jeho bratr ležel na tom samém místě upíral na něj horečnaté oči. Bylo vidět jak moc se musí přemáhat, jak moc ho to bolí… Zatínal zuby a rty mu zbělely jak je měl sevřené. Nepromluvil. Ritsuka mlčel taky. Celou dobu, co mu čistil a obvazoval rány neřekl ani slovo. Zčásti proto, že to nebylo lehké zranění a vyžadovalo proto jeho plnou pozornost, zčásti proto, že nevěděl, co by vlastně měl říct.

Seimei. Sedm let si myslel, že ho viděl zemřít. Že viděl jak mu pomalu hoří před očima. A bratrovo tělo mu dalo za pravdu. Když mu vyhrnul tmavý rolák, aby ho mohl ošetřit, všiml si i nesčetných jizev od popálenin. Ale jak se tehdy odtamtud dostal? Jak se mu tehdy podařilo uniknout? Snad se to konečně dozví. Zatím bratra pečlivě ošetřil a pevně mu rány stáhl. Ještě, že mu Soubi kdysi ukázal jak… Soubi. Už podruhé mu to jméno vytanulo na mysli. V tu chvíli Seimei namáhavě pootevřel oči.

„Ritsuko?“ zašeptal, jakoby se nemohl upamatovat kde je. Pak si všiml jeho lesklých očí. „Ráno… všechno ti povím… Mamce nic neříkej, ano?“ zašeptal a upadl opět do horečnatého spánku. Ritsuka ho opět beze slova přikryl. Pak si ustlal na podlaze.

Jakmile se hlavou opřel o polštář začalo mu to všechno docházet. Schoulil se pod přikrývku a naplno se rozplakal.

„Je přece mrtvý! Mrtvý! Já to viděl – viděl jsem jak umírá! Tak proč? Proč po tolika letech?!“ zatne ruce v pěst. V tu chvíli si vzpomněl. On a Soubi. Mezi nimi je konec… slzy tiše kanuly do měkké látky. Je konec. Už nemůže být jeho Sacrifice… už nemohou být ani spolu. Ritsuka vztekle uhodil do polštáře.

Jak se mám rozhodnout? Jak můžu srovnat nesrovnatelné. Jak můžu srovnat bratra a… V tu chvíli si uvědomil, že vlastně neví, co pro něj Soubi znamená. Dokud si myslel, že je Seimei mrtvý, byl pro něho bratrem on. Ale Seimei žije. Nastal čas nových otázek. Co pro něj Soubi znamená? Je jeho Fighterem, ale i přítelem. Ale je jenom přítelem?

Soubi je především ultimátním Fighterem Seimeie, promluvil v něm hlas. Jenže Ritsuka si už svůj život bez něj nedovedl představit. Moje příkazy a jeho neposlouchání, špičkování, noční telefonáty. Nebo jenom jeho přítomnost, já se učím a on si v klidu čte knihu. Všechny boje, kterými jsme prošli. Miluji tě, Ritsuko… Jeho objetí a jeho… polibky. Všechno je pryč. Jak můžu srovnat bratra a člověka u kterého si ani nejsem jist, co k němu vlastně cítím? Jak se mám rozhodnout, aniž bych ublížil jednomu, nebo druhému?

Dlouho se převaloval ze strany na stranu. Bojoval velký boj sám se sebou. Pak se podíval na hodinky. Je hodina po půlnoci.

A mě je právě sedmnáct, napadlo ho kradmo. Stejně jako bylo Seimeiovi, když zmizel z mého života. A mě je stejně, když se vrací. A obojí je svázáno s hořkostí a smutkem. Ale dneska je mi sedmnáct. Tenhle den je můj a já ho prožiji, tak jak chci. S touhle myšlenkou se nevidoucíma očima zadívá na strop a po chvilce usne naprosto vyčerpaný neutěšenými myšlenkami.

 

„Kio!“ zahlásí Soubi, sotva vyjde z koupelny. Mladík s ostře zelenými vlasy svoji pozornost přesune z rozdělané sochy na svého spolubydlícího.

„Co chceš?“ zeptá se mrzutě. Má právě inspiraci a toto na Soubim nesnáší. Že ruší vždycky v nevhodnou dobu. A má perverzní sklony! Kio se zadívá na fotku, která je umístěná nad Soubiho postelí. Lolita – komplex, jak tomu v duchu říká. On a ten kluk.

„Kio nemáš náhodou dneska nějakou schůzku? Třeba od akademie?“ zeptal se Soubi nevinně. Přítel na něj vytřeštil nevěřící oči.

„Co tě to napadlo? Mám volno! Rozumíš? A nehnu se odsud ani na krok. Mám volno, poprvé za tři semestry a chci se věnovat vlastním tvůrčím náladám!“ S mírnými obavami sledoval jak Soubi měří pokoj svým dlouhým krokem a bere do ruky jeho diář. Popelavě šedé vlasy mu zakryly tvář jak se sklonil nad stránkami.

„Mám volno!“ zopakoval důrazně.

„Už ne,“ odpovídá prostě Soubi a bere do ruky propisku. „Dnes od půl druhé máš neodkladnou schůzku s jednou velice rozkošnou rusovláskou, která by byla skutečně nerada, kdybys ji nechal čekat!“

„Soubi!“ zaječí Kio a má co dělat, aby po něm nehodil kus hlíny.

„Ritsuka má dnes narozeniny…“ zašeptá Soubi a mimoděk si sáhne na obvaz. A jeho přítel se neovládl. Dlouhovlasému mladíkovi přistál na ruce kus něčeho velice lepkavého a studeného. Naproti němu stojí Kio a z očí mu šlehají blesky.

„Agatsuma Soubi!“ zaburácí až si oslovený přikryje ucho rukou. „Já jsem to vždycky říkal, že jsi perverzní!“ Soubi na to nic. Klidně tam stojí a dívá se, jak jde Kiovi vzteky pára i z uší. „Vždyť kolik tomu klukovi je?!“ křičí jeho přítel dál a sahá po dalším kusu hlíny.

„Je mu sedmnáct,“ uzemní ho Soubi pohledem. Pak k němu přejde a ten kus, co po něm Kio hodil, mu s ledovým klidem připlácne na obličej. „Já nejsem perverzní…“ dodá ještě s gustem a Kio si sedne na zem.

„V kolik, že je ta schůzka?“ zeptá se zničeně. Den volna. První den volna za tři semestry… měl v plánu to a to a to… Rozhodně tisíce jiných věcí, než se promenádovat po městě s nějakou rusovláskou. „A jak se ta holka vlastně jmenuje?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 21. 7. 2017 16:26)

Vypadá to moc zajímavě.

Arigato :))

(Devilsing alias Haji-san666, 24. 6. 2007 19:21)

PAráda.Sugoii, Kawaii....prostě nádhera..ktomu nejde nic jinýho než že je to krása řici :)))

S.:)))))))))

(8))), 8. 6. 2007 20:57)

Drahá Beo :)) MOoooooc se mi to líbilo :)).Soubi a Ritsuka nejsou špatná dvojice. A ten Seimei tam hmm :))) MOc se těším jestli bude nějaký pokračování :))Opravdu mooooc hezkééééééééééééééé

hgjkhg

(mája, 26. 5. 2007 15:31)

krása

Mňau

(Kat, 23. 5. 2007 23:21)

Moc pěkné, moc se mi to líbí. A ty popisy. Tak na to se nikdy nevzmůžu. Ten nápad se sestrou se mi líbí. Vypadá to na krásný příbeh. A ach neodpustím si ale Ritsuka se Soubim jsou tak úžasní. Nej pár na světě a Soubi MŃam nejlepší dortík. Jsem moc zvědava na pokračování. I když kousky znám, stejně jsem napjatá.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA