Jdi na obsah Jdi na menu
 


III.: Věci, o kterých se nemluví

16. 5. 2007

 

Festival se přiblížil neskutečnou hrůznou rychlostí. Anna trénovala seč jí všechny síly stačily, vydávala ze sebe maximum a Leon jen valil oči. Dělala ty nejobtížnější sestavy a skoro dosáhla té dokonalosti, které dosáhnout chtěla. Dokonalosti svojí sestry. Nikdo kromě ní to nevěděl. A s tímhle se Anna nikomu nesvěřila.

Sora se po dlouhé době konečně vrátila na jeviště Kaleido Stage v plné kráse a opět zářila jako hlavní hvězda. Ale bez pozvánky na Cirkusový festival. Celých těch pět měsíců co nemohla vystupovat, mohla přemýšlet. A Sora přemýšlela opravdu velice důkladně. A rozhodla se. Po krátké poradě s lékaři a velice dlouhém a vášnivém rozhovoru s Jurim, to předložila asi tak, že jí doktor zakázal přetěžovat se a Cirkusového festivalu se tudíž nezúčastní. Co nedodala, bylo, že už nejspíš nikdy.

Už nikdy nechtěla zažít to, co její první a poslední ročník. Už v životě nechtěla slyšet slova, že někoho zostudila a už nikdy nechtěla zklamat Juriho. Ale hlavně nechtěla o vítězství bojovat za každou cenu a ničit tak sny těch druhých. Věděla co je to mít sen a jít za ním, ale pokaždé když si vzpomněla na Mutyho s Alicí, kteří se od nich pokusili okopírovat Andělské číslo a pak to skončilo vážným zraněním, řekla si, že některé sny nestojí za lidský život. Předvedla Legendární akrobatické číslo a byla ochotná riskovat i vlastní zdraví, ale kdyby se tehdy Leila ocitla v opravdu vážném nebezpečí, nikdy by to neudělala.

 

„Ale proč Soro? Proč to nemůžeme aspoň zkusit?“ ptal se mladík rozzlobeně.

„Prosím, Juri… Cirkusový festival je něco, co já asi nikdy nepochopím. Už vím, co jsi se mi snažil říct tehdy, tam na té ulici. Když chceš vyhrát musíš se smířit s tím, že někdo jiný třeba prohraje svůj celoživotní boj. Ale s tím já se smiřovat nechci! Není to pro mě, já tam nepatřím. Můj sen je jeviště bez soubojů… Nechci stavět na tom, že jsem jiným zničila život. A rozhodně nechci riskovat podruhé tvůj život!“ udělala narážku na jejich vystoupení bez záchranné sítě. Málem spadla, kdyby ji Juri nezachytil. Ale i on sám se tehdy ocitl v smrtelném nebezpečí. Nerada na to vzpomínala.

Juri na ni chvíli nevěřícně hleděl. A pak ji znovu uviděl jak ji drží za ruku a deset metrů pod nimi je tvrdá zem. To už nikdy nechci zažít. Už nikdy více. Je zvláštní, že ona se tenkrát tolik bála o něj, zatímco on měl plnou hlavu toho, aby zachránil ji. A zemřít mohli oba.

„Není to jednoduché Soro,“ zašeptal poté a odvrátil tvář. „Pomalu mi odtikává čas. Je mi šestadvacet a už vím, že je toho na mě moc. Po jisté době člověk cítí, že je čas odejít – já to začínám cítit už teď. Je to jeden z posledních ročníků, kterého se mohu zúčastnit. Uvědomuješ si, že příští Festival už možná nebudu moct vystupovat? Už na to zkrátka budu moc starý.“

Objala ho zezadu kolem hrudi. „Jestli se toho Festivalu tak moc chceš zúčastnit… Já skousnu, že nebudu tvoje partnerka.“

Prudce se otočil a přinutil ji, aby mu pohlédla do očí. „To ani náhodou! Když tam nepojedu s tebou, tak s nikým jiným!“ řekl vážně. „Vlastně myslím, že tě docela i chápu. Vím proč tam nechceš jet… A já se radši obětuju, než abych vystoupil s někým jiným, než s dívkou kterou miluji nadevšechno! Abych tě zapřel a nechal sedět v hledišti? To nikdy! Radši zestárnu aniž bych stanul v Paříži, ale bez tebe tam nepojedu!“ v očích se mu objevila jiskra šibalství. Nezlobil se, že Sora s ním nevystoupí. Předminulé vítězství mu už nikdo nevezme a z posledního ročníku si odvezl trofej vzácnější než celé vítězství. Ji. Znovu ho objala a tentokrát si v náručí setrvali o něco déle.

„Juri, ty nikdy nezestárneš. Ještě v šedesáti budeš křepčit na trampolíně. A ještě v šedesáti spolu budeme vystupovat v Paříži!“ roztomile se zasmála a políbila ho. Mladík okamžitě využil příležitosti a polibek jí vášnivě oplatil.

„Žádný andílek,“ zašeptal po chvíli. „Ty jsi můj malý ďáblík s andělskou maskou!“

 

Leon s Annou pomalu začali připravovat finální číslo pro festival. Naučil ji všechno co uměl, zdokonalil ji jak nejlépe mohl, nacvičili dokonce i ďáblovu spirálu. Ale na tu byli potřeba dva… Leon náhle po nějaké době navrhl sólově přepracovat Andělské číslo.

Samotný Let Anděla by se udělal skokem z nejvyšší hrazdy s dopadem na hrazdu nejnižší. Vlastně by to nebyl Let Anděla, ale Sestup Anděla na zem. Pomaloučku dávají kus po kuse dohromady. Zbývá hudba… A ta jim to celé kazí. Stále nemohou přijít na nic, co by vystihovalo podstatu celého vystoupení.

Zkoušeli už všechno možné: rockové balady, jazz, blues. Vyzkoušeli snad všechno. Až pak si Leon vzpomene co si pokaždé spojí s představou anděla. Spící Mirabel v jeho náručí a tu flétnu zvenčí, která jim hrála k tanci. A na trénink přinese pracně sehnanou desku s baletem Romeo a Julie. Dalo to nemálo hledaní, než ji vyhrabal, ale výsledek stál za to. Anna se za zvuků Romeova a Juliina setkání snášela dolů jako anděl strážný obou milenců. Anděl života, zároveň anděl smrti, ale především jako anděl lásky, kterou nepřekonalo nic.

Ovšem Leonovým andělem byl někdo docela jiný. Jenže nikdo kromě Anny to nevěděl a ta si důsledně nechávala pro sebe, čeho si všimla čirou náhodou.

Jednou o půlnoci, když se šla napít, zaslechla tichý mužský hlas. Ani nedalo moc práce poznat Leona. A už vůbec jí nedalo práci poznat kde se právě nachází. A tak na to celé přišla. Přestože neměla vědět především ona, že mezi její sestrou a jejím učitelem je něco víc, než obyčejné přátelství.

„V jejím zájmu,“ prohlásila Mirabel.

 

Léto pomalu přešlo v podzim, dny se zkrátily a slunce méně svítilo. V tu dobu vypadala Mirabel unavenější, bledší a křehčí než kdy předtím, a Leon ji podezíral, že trpí krutými bolestmi zraněných zad, ale nechce mu nic říct. A její tělo bylo dokonce také chladnější, než v létě. Když se milovali, tak se k němu pokaždé choulila co nejblíže a téměř okamžitě usínala. Také si všiml, že trochu zhubla. Pokud tedy měla co shazovat, už takhle byla skoro průsvitná. I Anna se teď o ni stará nějak víc, napadlo ho. Neustále se ptá, jestli je jí dobře. Přestávalo se mu to líbit.

 

Jednou v noci, když hluboce spala, se tiše vymanil z jejího objetí a opatrně z ní stáhl přikrývku.

„Panebože,“ zašeptal, když viděl, že by jí mohl spočítat obratle. Něžně dlaní přejel po jejím těle. Co to s ní jen může být?, ptal se sám sebe. Od kotníků až po tvář byla jako kus ledu. A ty tři hrbolky na páteři vystupovaly ještě víc, než když si jich všiml poprvé. V tu chvíli se Mirabel zachvěla zimou. Natáhla ruku a hledala deku.

„Leone,“ zašeptala něžně ze spaní. Okamžitě vklouzl znovu k ní, přitáhl si ji do náručí a důkladně zachumlal. Přitiskla se k němu a schovala mu obličej na prsou. Cítil její dech, zahříval ji a přemýšlel. Je tu něco, co mu zapomněla říct… ale co?

 

Anna byla neuvěřitelně vnímavá osoba, na svých sedmnáct let. A když s někým trávila tolik času jako s Leonem, tak na něm zákonitě musela poznat, každou změnu nálady, byť se to snažil všelijak maskovat. Poznala na něm skoro všechno. Kdy se zlobí, kdy je unavený, kdy nemá náladu, kdy ji bude chválit, kdy napomínat. Poznala na něm jeho zvýšený zájem o Mirabelinu osobu. A poznala na něm i to, že se něčím velice trápí.

„Leone?“ zeptala se ho znenadání. Už měli po tréninku a on se jen tak z nudy houpal na hrazdě.

 „Copak?“ odpověděl otázkou. Pak ho napadlo, že má možná příležitost zeptat se, co před ním Mirabel s takovou úzkostí tají. Když se totiž pokusil promluvit si přímo s ní, zbledla ještě víc a pak ho odbyla s tím, že je jí vždycky na podzim hůř, že za to může její zranění. Ale Leon věděl, že to není pravda.

„Vlastně nic,“ Anna vyšplhá na druhou hrazdu a sleduje svého učitele. Je nějaký vážný a hodně duchem nepřítomný. Pak si všimne kam se dívá: na prosklenou stěnu tělocvičny, kterou je vidět do zahrady. A v zahradě elegantní elektrické křeslo. „Jenom mi poslední dny připadáš, tak nějak mimo,“ zhoupne se a dívá se na svoje nohy. „Je to kvůli Festivalu? Já tě nezklamu! Už jsem ti řekla, proč chci vyhrát a věř mi, že je to zatraceně dobrý důvod. Vyhraju!“ podívá se mu vzdorně do očí. Jenže Leon zase upřeně zírá do zahrady. Ale pak se k ní pohledem vrátí.

„Proč je to tak zatraceně dobrý důvod? Nevyhraješ teď, vyhraješ příště. Máš čas.“ Jeho šedofialové oči trochu ztvrdnou.

 V tu chvíli se Anna také podívá ven. Musím mu to říct! Má právo to vědět… napadne ji kradmo. Mirabel tě zaškrtí, odpovídá jiný hlásek. Stejně by se to dřív nebo později dozvěděl. A když už se to má dozvědět, tak od jedné z nás a od nikoho jiného! Nadechne se a podívá se Leonovi do očí.

„Já mám dost času. Ale ona ne…“ zašeptá.

„Cože?!“ Leonova tvář se protáhne nepříjemným překvapením.

„Musím ti… něco říct. Stejně bys na to přišel. Ať už teď, nebo později. A bude lepší, když se to dozvíš od jedné z nás a ne od někoho cizího. Víš Leone, Mirabel… Mirabel má rakovinu,“ odpoví dívka.

„Co?!“ akrobatovi se zatočí hlava a musí se pevně chytit hrazdy, aby nespadl dolů.

„Leukémii. Její forma je prý skoro neléčitelná. Podle doktorů jí zbývá už jen pár měsíců…“ dokončí Anna tiše. V tu chvíli se Leon pustí a pozpátku přepadne do záchranné sítě. Když se pak zvedne, stočí okamžitě svůj zrak zpátky na zahradu. Ale před očima se mu míhá jiný obraz.

Její nahé tělo v měsíčním svitu. A jeho ruka jak po něm téměř nevěřícně bloudí. Tak štíhlá, tak bledá, tak křehká… Bolesti, které u ní občas vycítil… Pak jako by se mu vrátilo normální vnímání světa zase vidí tělocvičnu a prosklenou stěnu. Mirabelino křeslo opět stojí u keře bílých šípkových růží a ona k jedné voní. Miluje růže, napadne Leona nesmyslně. V tu chvíli zahlédne co už jednou viděl. Bolestné škubnutí ruky a pak se její tělo vyčerpaně sesouvá zpátky na měkké polstrování.

 

„Onemocněla asi rok potom co ji pustili z nemocnice. Doktoři říkali, že je to následek toho stresu a vůbec všeho, co musela prožít… Zranění, bolesti, poznání, že už nikdy nebude chodit…“ vyprávěla Anna tichým hlasem.

Seděli vedle sebe pod hrazdami, jen tak bez ničeho, přímo na jevišti. Leon se čelem opíral o kolena a stále tomu nemohl uvěřit. Měl jsem to před očima, opakoval si stále. Viděl jsem to… Mirabel. To přece nemůže být pravda. Poslouchá Annu, ale skoro ani nevnímá, co mu vlastně říká. V uších mu zaznívá Mirabelin tichý smích a v duchu znovu hladí její chladnou pokožku. A vidí ji jak vstává…

„Ale Mirabel přece může chodit,“ přeruší Annino vyprávění námitkou. Kupodivu dívka kývne.

„Může, ale sám jsi viděl. Každý krok je obtížný a ke všemu hrozně namáhá její nervy. Proto jezdí na vozíku, mohlo by se totiž stát, že by ochrnula úplně. A to nechce.“ Leon si drží hlavu v dlaních. Má ji tak těžkou, jako snad nikdy.

Už vím, čím se tolik podobá Sofii. Vypadá stejně, jako ona, když mi umírala téměř v náručí. Řekl jsem si to už tehdy, když jsem ji poprvé uviděl, ale hned jsem to radši zapomněl. Byla to tak absurdní představa. Dnes vím, že je to pravda.

„První dva roky nám všichni tvrdili, že se to dá léčit, že se uzdraví. Tehdy bojovala ze všech sil. Podstoupila několik operací, dokonce i chemoterapii, dělala všechno, aby… Jenže ani po dvou letech se to nezlepšilo. Naopak. Bylo to čím dál horší. Bolesti se stupňovaly a na páteři se jí objevily kostní výrůstky – nádory. Sice nezhoubné, ale začaly tlačit na míchu a už nemohla skoro ani sedět. Znovu ji operovali, ale ty výrůstky se objevily zas. Začali uvažovat o transplantaci kostní dřeně a hledal se vhodný dárce. Jenže stále žádný nevyhovoval. A tehdy na to přišli. Mirabel má vzácnou krevní skupinu a forma jejího onemocnění je také sama o sobě vzácná. Najít v takovém případě dárce se zdá téměř nemožné.“

„A co ty? Jste přece sestry…“ Anna smutně zavrtěla hlavou.

„Jsme, ale nevlastní. Nemáme stejného otce… Pro mě šli jako první a Mirabel jim to řekla. Stejně mi udělali testy jestli přece jen, ale nevyšlo to.“

„Kolik ti bylo?“ zeptal se Leon, duchem nepřítomný.

„Deset, když jí to diagnostikovali a dvanáct, když jsem se dozvěděla pravdu o svém otci. Byl zahradník,“ Anna se trpce zasmála. A Mirabel tolik miluje růže, napadlo Leona.

„Tehdy jsem už cvičila a neměla jiné přání, než jít do Paříže na nějakou školu. Mirabel se kvůli tomu vykašlala na léčení a zařídila mi zkoušky k Satinovi. Nemohla jsem uvěřit, že udělala něco takového. Že kvůli mému přání… Strašně jsem si to vyčítala, ale pak mi řekla, že už jí nemohou pomoci. Že všechny ty roky byly na nic, protože se nenašel dárce a tak, že chce abych aspoň já mohla dělat co miluji když ona už nemůže,“ dívka si povzdechla a objala si rukama kolena. Leon jen fascinovaně zavrtěl hlavou. Pak se tiše zeptal.

„A ty jsi s tím smířená? Že… že…“ nemohl to vyslovit.

„Myslíš, jestli jsem připravená, že zemře?“ dořekla za něj Anna. „Ne, na to člověk nemůže být nikdy připraven. Poslední rok žiju v neustálém strachu, že mi jednoho dne zavolají a řeknou: je mrtvá.“ V tu chvíli se jí zlomil hlas. „Ale ona, ona mi slíbila… Jednou jsem s ní o tom mluvila. Že přestala bojovat, že mi umře a ona řekla, že už má jen jediné přání, vidět mě na Cirkusovém festivalu, jako vítězku, jako královnu a pak, že může klidně umřít. Proto chci zvítězit, Leone! A zvítězím! Protože už pro ní nemůžu udělat nic jiného…“

„A kdy mi to chtěla říct?“ zašeptal Leon temně. Anna k němu zvedla vlhké oči. Seděl pořád s hlavou skloněnou, ale vypadal skoro jako tenkrát, když ho uviděla poprvé. Smutek, zdrcení a hněv se v jeho pohledu nedalo přehlédnout.

„Myslím, že nikdy. Nechtěla ti způsobit bolest. Prý je podobná tvé sestře, která také zemřela. Nechtěla, aby ses trápil…“ zašeptala poté.

„Jenže já budu…“ odpověděl Leon. „Ne proto, že se podobá Sofii, ale proto, že mi odchází,“ dokončil poté tiše.

 

Podzim už odezněl a z nebe se začaly snášet k zemi bílé vločky. Jako malí andílkové, přinášející úsměv na rty dětí. Přiblížily se Vánoce a s nimi i výroční konání Cirkusového festivalu. Jubilejní dvacátý pátý ročník.

Leon chodil jako tělo bez duše. Navenek na sobě nedával nic znát, protože ho Anna prosila, aby nikomu nic neříkal, ale uvnitř byl naprosto prázdný. Jako loď, které vzali vítr z plachet. Jako člověk, který podruhé přichází o něco, co miluje. Měl pocit, že se mu srdce roztříští na miliony kousků a duše rozplyne ve větru. Na každém Mirabelině pohybu, na každém stahu její krásné tváře poznával, že Anna mluvila pravdu. Žena, kterou miluje, je smrtelně nemocná. A zbývá jí pár měsíců života.

Jestliže se jí předtím dotýkal jak nejvíce mohl, teď to dělal se zoufalým přáním, aby ji jeho dlaně mohly vyléčit. Pokaždé, když ji líbal, připadal si, že to dělá naposledy. Byl zoufalý. Byl tak zoufalý, jak jen mohl, aby to na něm ostatní nepoznali.

V noci nemohl spát, jen tak ležel a tiskl k sobě Mirabelino tělo. Hladil ji něžně po vlasech a prázdným pohledem zíral do stropu. Tak chladná, tak křehká… Teď na ní viděl i ten nejmenší detail její nemoci. Hrbolky na páteři, dlouhou jizvu, která hyzdila její kůži. Viděl, co si dřív nechtěl připustit.

 

Uplynulo osm měsíců, co zazvonil Jurimu v pracovně telefon a on poprvé uslyšel tichý hlas baronky von Moroth. Uplynulo devět měsíců, co se Sora zranila a tři měsíce, co se vrátila zpátky na jeviště. Také uplynulo sedm měsíců, co se Leon setkal jak s Annou von Moroth, tak s její sestrou. A především uplynulo oněch osudných sedm měsíců, které zbývaly do Festivalu. Teď se mělo ukázat jak Leon obstál, co by učitel.

„Festival je za pět dní,“ oznámil Ken, a zamával jakýmsi papírem. „Ale vyskytl se problém. Je nás trochu moc. Zkrátka ve středu letí jenom jedno letadlo a to je plně obsazené, až na čtyři místa. A jak víme, Anna se musí ve středu hlásit i s číslem. Tak někdo musí letět později. Respektive ve čtvrtek,“ a přelétl pohledem celou společnost.

Sora se mírně usmívala, protože se Ken tvářil nesmírně vážně. Měl na starosti všechnu organizaci výpravy a musel mít přesné rozpisy. Na jeho bedrech teď ležela obrovská zodpovědnost. Dopravit do Paříže bez úhony Soru a Juriho, kteří měli být čestnými hosty festivalu, Annu, která měla vystoupit, a samozřejmě také Leona, který jako minulý vítěz měl mít zahajovací řeč. A ještě také… ano. Mirabel von Moroth, která měla také, bůhví proč Ken to nevěděl, čestnou pozvánku. A teď jak to udělat? Jak je rozdělit? Chvíli přemýšlel.

„Myslím Leone, že prvním letadlem bys měl letět ty, jako trenér a pokud si paní baronka bude přát…“ uklonil se pak zdvořile. Mirabel lehce pokývla hlavou.

„Výborně!“ chytla se jeho nápadu Sora. „A já s Jurim si ještě důkladně nacvičíme úsměvy pro novináře,“ zasmála se šibalsky. Pak nasadila vážný výraz. „Je to hrozně důležité, ne?“ zeptala se s předstíranými manýry malé-velké hvězdy. Ken se dal do smíchu.

„Ano, to je nesmírně důležité!“

„Tak v tom případě žádám odklad letu!“ ozvalo se od Anny. Té jiskřily oči, jako dva smaragdy. „Jinak se na ně budu šklebit!“ Ken našpulil ústa na pádnou odpověď.

„Budeš muset trénovat v letadle,“ odpověděla místo něho Mirabel. Byla skoro bílá, ale okolo rtů jí hrál úsměv. Anna se také usmála, ale smutně.

„Budu trénovat nejen tohle,“ pohladila sestru po ruce. Mirabel ji lehce stiskla.

„Vyhraješ to Anno, já to cítím,“ zašeptala.

„Vyhraju,“ slíbila jí dívka upřímně. Nikdo si nevšiml, že má v očích slzy. A nikdo si nevšiml, že není jediná – i Leonovi na tváři cosi zářilo.

 

„Mirabel je ti dobře?“ zeptala se Anna sestry, když skončila s balením. Ta seděla na svém místě u okna a dívala se na osvětlené město. Teď otočila hlavu k ní. Byla nesmírně pohublá a bledá a co chvíli ji sužovaly bolesti.

„Leon to ví, že ano?“ zašeptala teď. Anna sklopila hlavu a vlasy jí zakryly tvář.

„Ví. Já mu to řekla,“ odpověděla tiše. Hluboký povzdech. „Přišel by na to, Mirabel. Myslím, že už to tušil… odpusť.“ Baronka zvedla ruku.

„Pojď sem Anno.“ Přešla k ní a klekla si vedle křesla, aby Mirabel nemusela otáčet hlavu. Sestra ji pohladila po vlasech.

„Víš, poslední dobou je mi hrozně. Bolí mě celé tělo a ani injekce už na to nezabírají. Mluvila jsem s doktorem Elliotem. Řekl, že mi vážně nezbývá moc času, ale přesto to nevzdal a stále pro mě hledá dárce. Nevím jestli se mu to povede… Anno, chci abys věděla, že i přesto, že jsi si vybrala akrobacii, a ostatní příbuzní to nemohou skousnout, jsi stále moje sestra. Přesto, že máš jiného otce, stále jsi moje sestřička. A jako taková zdědíš titul a všechen majetek. Jak s ním naložíš bude jen tvoje rozhodnutí. Budeš moje univerzální dědička…“

Anna ji přerušila. „Ještě neumíráš, Mirabel, tak proč tohle říkáš?“

„Vím, že ne, ale je jen malá naděje. A chci ti tohle říct, dokud jsem při smyslech. Anno, prosím tě, jdi za svým snem. Buď kým jsi chtěla být – akrobatkou. Vrať na zpátky na jeviště Zářivého anděla!“ pohlédla jí do očí.

„Mirabel! To je přece tvoje jméno!“ vyhrkla dívka.

„Ano, ale přeji si, abys ho nosila ty! Protože to jsi ty!“ usmála se na ni sestra. Anna jí položila hlavu do klína.

„Slibuji, že tě nezklamu. Anděl znovu zazáří!“ šeptala přerývavě. A plakala.

 

Zapnula zip u tašky. Je sice úterý a oni letí až ve čtvrtek, ale cosi jí říká, že se jim bude náramně hodit, když budou mít zabaleno už dneska. Sedne si na postel a pak se rozkošnicky natáhne. V tu chvíli vyjde z koupelny Juri a má na sobě jenom ručník.

„No né, ty už balíš?“ protáhne údivem tvář. Sora se opět posadí a šibalsky se na něj podívá.

„Vždy připraven, podle skautského hesla. „Copak já vím? Třeba si to Leon na poslední chvíli rozmyslí a poletí až ve čtvrtek,“ vysvětlila mu jak malému dítěti. Juri si vysouší vlasy a pak se k ní skloní. Lehce ji políbí na rty.

„A já se tak těšil, že tě budu mít jeden den, jenom pro sebe…“ Ucítí jeho vůni, stejně smyslnou, jako celá tahle chvíle a zatočí se jí hlava.

„Budeš mě mít pro sebe celou noc, to ti nestačí?“ zašeptá zmámeně. Juri se opře o postel. Znovu se otře svými rty o její.

„Ani náhodou. Jsi jako sladký dezert, kterého se nemůžu nabažit…“ odpoví a svůdně se usměje.

„Po sladkým se tloustne,“ cvrnkne ho do nosu a pohledem přejede jeho štíhlou, svalnatou postavu.

„Po tomhle sladkém ztloustnu velice rád!“ vjede jí rukou do vlasů a vášnivě políbí. Panebože, zná ji tak dlouho a stejně v něm pořád zapaluje oheň, který se uhasí jen velice těžko. A on by se měl soustředit na jiné věci. Kupříkladu na… Ale co!

Jemným pohybem ji shodí na postel a chce se zvednout. Jenže zakopne o tašku, kterou tam nastražila snad schválně, a žuchne sebou vedle jejího těla. Sora ho objeme kolem ramen a znovu políbí.

„Ať už jsi chtěl jít kamkoli – musíš to odložit,“ zašeptá mu roztomile do ucha a nechá se rozmazlovat jeho neutuchající pozorností.

 

Ve středu ráno stojí Ken v hale velkého hotelu a čeká na Leona, který šel nahoru pro obě dívky. Je trochu netrpělivý a sám sebe se ptá, co jim asi přinesou příští dny. Dokáže Anna opravdu ohromit celou porotu Festivalu, jak si to předsevzala? Dokáže bez chyby předvést něco tak obtížného, jako je sólové přepracování Andělského čísla? Dokáže obstát v tak v tvrdé konkurenci? Věřil, že Leon ji připravil opravdu dokonale, ale stejně – atmosféra Festivalu není něco co se zvládá lehko…

Leon se také v duchu ptá sám sebe na stejné otázky. Vyhraje Anna, nebo ne? A když ano, dokáže své vítězství unést? Jeden sen se splní, desítky jiných roztříští… Když nevyhraje… Na to nechtěl ani pomyslet. Když Anna nevyhraje, zklamal především on. Nechtěl si ani představit Mirabelin zoufalý výraz. Výraz někoho, kdo už se splnění svého snu nedočká. Všechny naděje vkládá do tohohle ročníku. Všechen svůj zbývající čas upírá k jediné chvíli. Volá ji celou svou umírající bytostí. Chvíli, kdy Anna vystoupí na hrazdu a skočí. Jestli to nezvládne… Leon násilím stiskl rty. Já jí věřím!, pomyslel si. Jinak bych nedovolil, nikdy, předělat Andělské číslo! Zvedl ruku a zaklepal.

Otevřela mu Anna, jak jinak. Ale cosi v její tváři se mu nezdálo.

„Ken na tebe čeká dole.“

Měla zarudlé oči…

 „Co se stalo?!“ vyhrkl. Dívka zavrtěla hlavou.

„Nic, jenom jsem se nevyspala. To nic, v letadle to doženu…“ odpověděla mu tiše. Leon si neslyšitelně oddechl. Obával se nejhoršího. Anna si vzala tašku a utřela nos. „Mirabel je ještě v ložnici. Sejdeme se na letišti,“ objala ho, políbila na tvář a utíkala k výtahu.

Leon za ní nevěřícně hleděl. Co se stalo? Měli přece jet společně. Podíval se na hodinky. Ještě má čas… Letadlo letí až za dvě hodiny. Prošel chodbou až do ložnice.

 

Černé křeslo stálo opět u okna. Všiml si už, že je to její oblíbené místo. Tolik života… to řekla jejich první společnou noc. Tehdy nevěděl co měla na mysli. Dnes už ano.

„Mirabel?“ zašeptal. Zase zhubla, napadlo ho, když viděl její postavu, jak se doslova ztrácí před očima. Už dva měsíce ví, že umírá a ještě s ní o tom nemluvil. Nemohl. Její oči žadonily, aby mlčel. A jejím očím se nedalo odmítnout. Přešel k ní a objal jí zezadu ramena. Přitiskla se do jeho náručí a uvolněně zavřela oči. Začal ji hladit po vlasech a lehce líbat na tvář, na rty. Sevřela mu vyhublou rukou zápěstí a nechala se kolébat jeho něžností.

„Leone…“ zašeptala po chvíli. „Leone…“

„Proč se musím všechny důležité věci dozvídat od Anny?“ zeptá se náhle. V hlase má smutek, nesmírný smutek. „Proč mám přijít o člověka, kterého miluji?“ šeptá dál a líbá ji zoufaleji.

„Nechtěla jsem, abys to věděl. Nechci, aby ses trápil,“ odpověděla mu tiše. „Není mi pomoci. Už to prostě nejde… Nemohou mě zachránit a já nechtěla, aby byl nešťastný.“

„Musí přece existovat nějaká možnost,“ zašeptal. „Medicína umí vyléčit tolik nemocí. Proč zrovna ty…“ a klekne si před ní.

„Na tuhle nemoc lék není. Je smrtelná…“ Má horečnaté oči, napadne jej. Zdají se o tolik tmavší, než kdy jindy. Sevře její chladné dlaně ve svých.

„Miluji tě, Mirabel. A nesnesu pomyšlení, že umřeš, aniž se vyčerpaly všechny možnosti na tvou záchranu…“ Smutně se usmála. Jenom andělé dokáží být tak krásní a smutní zároveň, pomyslel si, když to viděl.

„Ach Leone!“

„Slib mi to Mirabel. Slib mi, že až se vrátíme z Festivalu, začneš se znovu léčit. Neopustím tě… budeme bojovat spolu. Prosím, slib mi, že to aspoň zkusíš. Prosím! Prosím!“ klečel jí u nohou, držel za ruce a prosil. Prosil, ať se nevzdává… „Prosím,“ šeptal. „Prosím!“ Nemohla odmítnout takovou prosbu. Nemohla odmítnout člověku, kterého milovala. Kývla.

„Slibuji!“

Pomalu se k ní natáhl a jemně ji políbil. Jemně a něžně. Jako se mají líbat andělé, kterým bezesporu byla.

„Děkuji, Mirabel.“

„Ne, to já ti děkuji…“ odpověděla, položila mu ruce kolem krku a přitiskla se k jeho rtům. Když konečně přestal, popadl s mírným úsměvem její tašku a otevřel dveře. „Leone, ještě než odejdeme… Potřebovala bych zapít léky. Na bolesti. Mohl bys mi přinést vodu?“ zašeptala Mirabel.

„Dobře, za chvíli jsem zpátky,“ políbí ji na čelo. U dveří se ještě ohlédne. Dívá se za ním a usmívá se.

 

Anna netrpělivě korzuje po odletové hale a Ken si znovu poťukává na hodinky.

„Ještě mají čas, ještě mají čas,“ opakuje rozčilené dívce, ale sám pociťuje silné znepokojení.

„Kolik?“ zeptá se Anna. Ostřeji, než měla v úmyslu. Ken přece za nic nemůže. Mirabel je tvrdohlavá jako mezek a když si něco usmyslí, tak s ní nehne nic. Kde jen jsou? Už tu dávno měli být! Kdyby se něco stalo, tak by přece Leon zavolal, proboha!

Podpatky ťukají zběsile okolo nešťastného Kena. Do odletu zbývá půl hodiny a ti dva ještě nedorazili. Mladík si začne nervózně kousat nehty…

„Zavolám jim,“ oznámí nakonec a vytáhne mobil. Automaticky navolí Leonovo číslo a stiskne volat. „Zvoní to…“ informuje Annu tiše a dívá se jak ručička na hodinách míří kupředu. Je deset minut po jedenácté. Letadlo letí v půl. „Nic,“ řekne po chvíli bledý. „Nebere to!“

„Sakra!“ Anna zakleje a vytáhne svůj mobil. „Tak zavolám Mirabel.“ Kéž uvízli někde na silnici!! Jen ať se nic nestalo!! Vyzváněcí tón a pořád dokola. Ale nikdo to nebere. Anna telefon sklapne a znovu začne přecházet halu.

 

Leon vejde do pokoje se sklenicí minerálky. „Mirabel!“ zavolá polohlasem. Jenže se nic neozývá. „Mirabel?“ akrobat trochu znejistí, když je stále ticho. Odloží sklenici na stolek s květinami a doslova vběhne do ložnice.

„Mirabel!“ tohle už vykřikne. Zoufale. Černé křeslo stojí jako předtím, ale před ním na zemi leží bezvládné dívčí tělo. Vidí jenom dlouhé popelavé vlasy a krémový svetr. „Proboha!“ to už jenom šeptá a klekne si k ní. Mirabel má zavřené oči a tvář staženou bolestí. Opatrně se jí dotkne… Studená jako kus ledu.

„Leone,“ uslyší slabounce. „Promiň, prosím…“ Přiloží jí prst na rty a zavrtí hlavou.

„Nemluv!“ Chce ji pomalu otočit a potom položit na postel, ale jakmile s ní kousek pohne, Mirabel zasténá.

„Ne! To tolik bolí! Záda…“ její hlas je nesmírně slabý, skoro neslyšitelný. Vyhrne jí jednou rukou svetr i tričko a nevěřícně zírá na tři vystoupliny na její páteři. Jakmile na ně položí dlaň, Mirabel sebou znovu bolestně trhne. A zasténá. V těch místech jí kůže přímo hoří. Leon se nerozmýšlí. Vytáhne mobil a rovnou vytáčí záchrannou službu. Teď pro ní nemůže udělat nic lepšího. Mirabel semkne rty.

„… nejspíš nějaký záchvat. Nemohu s ní vůbec manipulovat, každý pohyb ji nesnesitelně bolí,“ vysvětluje právě dispečinku. Panebože, ať si pospíší! Drží Mirabel za ruku a pohledem ji konejší. Její tvář je stále stažená bolestí. Leon nadiktuje adresu hotelu, číslo pokoje a zavěsí. Pak se skloní. „Vydrž, už jsou na cestě…“ šeptá a políbí ji na čelo. Nehýbá se. Nemůže. Má pocit, že jí tělem projíždí tisíce nožů. Pomaloučku se nadechne.

„Doktor Elliot,“ zašeptá poté. „Zavolej mu…“

Leon vyřizuje další telefonát. Tentokrát s nejlepším onkologem ve Státech. Důkladně mu popíše Mirabelin stav a chvíli napjatě poslouchá… Na druhé straně aparátu je slyšet jenom hluboký povzdech. A potom se ozve doktorův hlas.

„Samozřejmě, že pro ni udělám co se dá… V tomhle stavu ji povezou rovnou do Hlavní nemocnice. Uvidíme se tam. Udělám vše, co bude v mých silách!“ řekne, pozdraví a sluchátko oněmí. Leon se opět skloní k Mirabel.

„Co mi to děláš?“ zašeptá a pokusí se o úsměv. Nechce myslet, co to všechno asi znamená. Pokusí se mu úsměv oplatit, ale náhle se jí zachvějí rty a roztřese se.

„Je mi hrozná zima,“ zašeptá. Leon se okamžitě vymrští a přehodí přes ní deku. Pak ji znovu políbí na čelo.

„Zkus to vydržet. Prosím vydrž, sanitka už jede!“ šeptá konejšivě a položí jí ruku kolem ramen. Má leukémii, zbývá jí pár měsíců, slyší v duchu Annin hlas. To nemůže být pravda! Mirabel se stále chvěje a náhle ji chytne křeč. Zoufale zatíná zuby, z očí jí kapou slzy bolesti. Leon nemůže nic dělat. Hladí jí po vlasech a víc nic. Nemůže… Její tělo sebou bolestně škube a dýchání se stává o něco obtížnějším.

„Neříkej nic Anně,“ zaslechne náhle. „Prosím! Musí se soustředit na Festival… Neříkej jí nic.“ Mirabel k němu upírá horečnatý pohled a úpěnlivě ho prosí stejně jako on ji.

„Neřeknu!“ odpoví Leon a ještě jednou ji políbí na čelo. Zavře oči. V tu chvíli dovnitř vtrhnou muži od záchranné služby.

Copak si tohle andělé zaslouží? Leon bez dechu sleduje, jak Mirabel píchají injekci proti bolesti, aby s ní mohli pohnout. Drží ji za ruku a cítí, jak ji křečovitě sevřela. Injekce jde přímo do páteře, do stažených svalů. Pět minut. Bolest ustupuje, záchranáři ji pomalu ukládají na lůžko a dávají dýchací masku. Další injekce a kapačka s analgetiky. Mirabel zavírá oči… Je nesmírně vyčerpaná, krutými bolestmi, nedostatkem vzduchu. Vším, co se okolo děje.

„Leone,“ zašeptá slabě a jenom stiskne jeho ruku.

„Jsem tady,“ odpoví tiše a jde u její hlavy.

„Jedeme!“ kývne lékař.

„Mohl bych jet s vámi?“ obrátí se k němu Leon. Lékař si prohlédne sinalou Mirabel.

Ta žena umírá, řekne si v duchu. Pak se podívá zpátky na Leona a kývne.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 22. 7. 2017 18:39)

Tak tohle asi neskonči dobře.

*fňuk*

(misako, 15. 6. 2007 11:22)

Já taky

hcv

(mája, 19. 5. 2007 19:41)

krása, já pořád jen brečím

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA