Jdi na obsah Jdi na menu
 


V.: Poslední přání

19. 5. 2007

 

Leon si ještě pořád opíral hlavu v dlaních, ale myšlenky měl naprosto prázdné… Nebyl schopen uvažovat. Nad ničím. Pak se na doktora Elliota podíval dutým pohledem.

„Mohl bych…“ neměl sílu doříct. Doktor však pochopil.

„Dovedu vás za ní,“ zvedl se z křesla a otevřel dveře. Leon jde jako ve snách. Když mu Anna řekla, že Mirabel umírá, byl to šok, ale přece jen… Tehdy to byly měsíce, dnes jsou to dny. Dnes ví, že se to může stát každým okamžikem. Dva až tři dny. Nedovedl si představit, jak to bude dál. Bez ní. Bez jejího smíchu, bez jejího těla, které se tiskne k jeho, bez ní…

Vede ho dlouhou chodbou na opačnou stranu od ambulance. K jiným dveřím. Dveřím které nahánějí hrůzu už jenom svým jménem. Jednotka intenzivní péče. Je to poslední pokoj na tom strašidelně tichém oddělení. Je tu tak ticho, že slyší tlouct vlastní srdce. Ticho, které rve uši, přerušováno jen vrněním a pípáním přístrojů, které udržují při životě všechny ty lidi. Poslední pokoj, v něm jedno lůžko. Doktor Elliot neslyšně otevře dveře, dá mu přednost a Leon pomalu projde dovnitř.

Anděl se zlámanými křídly. Leží bez pohybu, napojená na množství kapaček a dýchací přístroj. Ztrácí se mu doslova před očima. Světlé vlasy splývají kolem bledého obličeje a má pootevřené rty. Spí spánkem beze snů.

„Ty bolesti jsme nemohli zvládnout. Metastázy na páteři stlačují míchu a k tomu to její zranění. Nemohli jsme dělat nic jiného, než ji uspat. Svaly se tak uvolní a analgetika se snadněji dostanou k centru,“ vysvětluje doktor Elliot. „Teď necítí vůbec nic…“ Pak se na něj ještě podívá. „Mirabel pro mě není jen pacientka, je to i strašně vzácný člověk. Zařídím abyste sem měl volný přístup, kdykoli. A na jakkoli dlouhou dobu…“ Otočí se na patě a dveře za ním neslyšně přilnou k prahu.

Leon si odložil kabát. Musel něco dělat, něco naprosto obyčejného. Prostě musel. Pak se ještě podíval z okna a nakonec stočil svůj pohled na spící Mirabel.

„To ne…“ zašeptal a sklonil se až těsně k její tváři. „Proč mi tohle děláš?“ Ví, že ho slyší i když teď hluboce spí. Protože andělé vždy slyší toho, kdo je miluje. Lehce jí políbí na chladné rty a poté i na čelo. Pak se posadí na židli vedle postele a hlavu si opře o prostěradlo. Je mu zase tak těžko, jako nikdy předtím. „Neumírej, prosím,“ šeptá mimoděk.

Slyší to hrozné pískání přístroje měřícího srdeční tep, i jemné syčení dýchací masky. Všechno co ji udržuje při životě. Našel jsem lásku a opět ji mám ztratit, přemýšlí. Myslí na všechny dny i noci, které spolu strávili. Na první setkání… I na svá nelichotivá slova o mecenáškách. Jak jsem se tehdy neuvěřitelně mýlil… Myslí i na Mirabelino nejvroucnější přání. Nikdy se jí nesplní. Nikdy neuvidí Annu vystupovat v Paříži.

„Jsi krutý,“ mluví polohlasem k osudu. „Jsi neuvěřitelně krutý, když necháváš člověka prožívat tu samou bolest dvakrát. Když necháváš umírat anděly, když bereš lidem jejich sny…“ Jemně přiloží své rty na její útlou studenou ruku. Kéž bych jí mohl zahřát! Kéž bych ji mohl znovu sevřít v náručí… Neumírej mi.

 

Jurimu opět zazvonil mobil. Byli už všichni v Paříži a první co udělali – když Anna nahlásila své číslo – naladili relaxační režim. Soře se po několika příjemných chvílích podařilo konečně usnout, Anna si dopřála protáhnutí a podřimování v křesle a Ken se soustředně věnoval organizačním záležitostem.

Jediný Juri neodpočíval, přestože byl unaven, jelikož způsob jakým ho ráno vytáhl Leon z postele byl nanejvýš nepříjemný. Vlastně čekal právě na tenhle telefonát. Z Kalifornie, od Leona.

„Haló?“ ohlásil se.

„To jsem já. Dorazili jste v pořádku? Co Anna?“ Zase se snaží soustředit, zaměřit na něco jiného.

„My jsme v pořádku všichni. Ale ty nejsi!“ zaútočí Juri hned.

„To se ti jen zdá…“ namítl Leon.

„Tak to se mi nezdá ani náhodou! Co se stalo? Proč jste nemohli odletět? A proč jsi byl v nemocnici?!“

„Omyl, já ještě jsem v nemocnici.“

„Leone?“ zašeptal Juri, když se potom dlouho nic neozvalo. „Co se stalo? Něco s Mirabel?“ Zase dlouhé ticho.

„Je tam Sora, nebo Anna?“

„Anna je u sebe a Sora spí.“ Ticho.

„Mirabel je v nemocnici,“ řekne poté Leon pomalu a důrazně.

„Cože?“ vypraví ze sebe Juri. „Co se stalo?“

„Má leukémii,“ nedopřeje mu ani čas, aby to strávil a rovnou pokračuje. „Než jsme odjížděli stihly ji hrozné bolesti. Odvezli ji do Hlavní nemocnice a teď je na Jednotce intenzivní péče.“ A opět dlouhé ticho.

Juri sedí jako zkamenělý. Leukémie. Strašné slovo, které se mu vpálilo do hlavy. Mirabel má leukémii. Smrtelnou rakovinu…

„Leone,“ zašeptá potom.

„Nezbývá jí moc času. Dva až tři dny… Tak mi to řekli,“ ozývá se dutě ze sluchátka. Juri se v momentě rozhodne.

„Jdu za Kenem. Za takovýhle okolností přece Anna nemůže vystoupit! Okamžitě se vracíme!“ Vzpomene si na svá slova o tricích konkurentů, kteří se všemožně snaží odsunout své soupeře na druhou kolej. Ale toto trik není. Zvedne se z křesla a dojde ke dveřím.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zaburácí ze sluchátka Leonův hlas. „Nikam nejedete, zůstáváte v Paříži!“

„Ale to přece…!“ namítne rozhořčeně Juri.

„Poslouchej mě. Anna se nesmí nic dozvědět. Musí vystoupit na Festivalu a vyhrát ho! Teď ji na chvíli přebereš jako trenér ty! Musí vystoupit s Andělským číslem, rozumíš?!“

„Leone, není teď něco důležitějšího, než Andělské číslo?“ zeptá se ledově Juri.

„Je to Mirabelino poslední a jediné přání. Aby Anna vystoupila… a vyhrála. Jestli to vzdá, zhroutí se Mirabel celý svět…“ šeptá Leonův hlas ze sluchátka. Juri strne.

Poslední přání…

„Dobrá,“ vydechne nakonec. „Dobrá. Nic jí neřeknu… ani Soře ne, ani Kenovi.“

„Díky,“ odpoví Leon. Pak je zase ticho. Když trvá už moc dlouho, Juri se rozhodne zavěsit, ale v tom se ještě ozve. „Díky Juri. A hodně štěstí…“

„Leone… já…“ akrobat najednou neví co říct. Ať řekne cokoliv, stejně to bude znít jako prázdná fráze.

„Tobě taky…“ zašeptá nakonec.

Leonovi zjihne hlas. „Díky,“ a sluchátko oněmí.

 

Prezenční listina dvacátého pátého ročníku Cirkusového festivalu vzbudila u mnohých zúčastněných nevysvětlený děs. Stačilo k tomu jediné jméno. Von Moroth.

„Zářivý anděl se vrátil!“

„To je nesmysl!“

„Vždyť se říkalo, že je ochrnutá!“

„Už nikdy přece neměla vystoupit!“

„Je to na prezenčce!“

„Jestli se vážně vrátila…!“

„Nemáme šanci!“

„A je to určitě ona?!“ Tahle otázka byla zásadní.

Nikdo nechtěl věřit, že by se opravdu stal zázrak a Mirabel se mohla znovu postavit na hrazdy. Ale kdo se tedy objevil pod jménem Von Moroth a se sólovým Andělským číslem? Kdo to byl? Na chodbách hotelů, v šatnách i kdekoli jinde hořely vášnivé spory. Kdo jiný by to byl schopný dokázat? KDO?!

 

Anna seděla v hotelovém pokoji a snažila se dýchat hodně zhluboka. Nádech, výdech… Snažila se uklidnit bušící srdce, snažila se uklidnit rozbouřenou mysl. Snažila se přimět tělo, aby ji poslechlo. Není tady! Nepřijeli a už nepřijedou. Teď už ne. Do finále zbývají jen hodiny… podívá se na svítící ciferník. Půl jedné v noci.

„Všichni si na tebe pamatují,“ šeptá sama k sobě do prázdného pokoje. „A budou mě s tebou srovnávat…“ Nemohla spát. Nešlo jí za boha usnout. Zkoušela počítat ovečky, dělat na posteli kotrmelce, ale neusnula. V hlavě se jí pořád přehrávala, jako zaseknutá páska, scéna z dnešního tréninku. Dokola. A zase znovu.

Vedl ji Juri. Vlastně už jenom dával pozor, aby se nepřetrénovala a správně stála na hrazdách. Nové Andělské číslo znala pouze ona a Leon. Nikdo jiný. Ani Mirabel ho ještě neviděla celé. Mirabel. Násilím zaplašila myšlenku na sestru a líně se zhoupla a pak velkým obloukem přistála v záchranné síti. Jako ostatně po každém tréninku. Nechtělo se jí moc zvedat, ale nakonec to přece jen udělala, protože už slyšela jak jí Juri uděluje kázáníčko ohledně nastydnutých svalů a podobně. Jenže kde nic tu nic. Místo toho zaslechla tichý rozhovor, který zřejmě nikdo jiný slyšet neměl.

 

Byli dva a krčili se u malého okénka do tělocvičny. Juri je nezpozoroval, jednak proto, že je nezahlédl a jednak proto, že byl právě soustředěně zabrán do jiskřivého přemýšlení. Jednoduše usnul. Poslední dvě noci toho naspal opravdu málo a tak to doháněl takhle tajně. Anna se pousmála a našpicovala uši. Ti dva si jí nevšimli.

„To je Juri Killian, vítěz předminulého ročníku.“

„Minule taky málem vyhrál, ne?“

„Málem, jeho partnerka to vzdala… Ale co tady dělá? Vždyť nevystupuje!“

„Je čestným hostem.“

„Ale co dělá tady?! V tělocvičně! Vždyť nestartuje!“

„Ta holka, ta co jí trénoval Leon Oswald! Vždyť ten přece nepřijel…“

„Myslíš, že je tu s ní?“

„Jo. Určitě. A ona je určitě ta Von Moroth – Zářivý anděl s Novým Andělským číslem.“

„Zářivý anděl… To už tu jednou bylo. Kdyby se tehdy nezmrzačila, tak všichni lidi tady šli do háje. To bylo unikum. Jenže teď je na vozejku – ochrnutá a nemohoucí…“

„Takže?“

„Takže si můžeme ušetřit námahu. Ať už je tenhle Zářivý anděl kdokoli, třeba i její vlastní sestra, na ni by neměl ani omylem. A nás by mohla porazit jen ona. Tahle holka ani zdaleka nedorostla jména, které nosí…“

A pak oba zmizeli ve tmě.

Anna zůstala v síti jako opařená. Tenhle rozhovor dvou neznámých jí úplně dostal na kolena. Tahle holka ani zdaleka nedorostla jména, které nosí. Ach Mirabel! Proč jen jsi nepřijela? Náhle se dívka vymrštila, seskočila na zem a prudce zatřásla spícím Jurim.

„Co-co je-je?!“ zamrkal vyjeveně a třel si krk, protože ho tam zabolelo. Před sebou spatřil bledou Annu.

„Proč nepřijela?“ dotazovala se ho nyní vážně. Juri se snažil posbírat myšlenky. Pak se konečně zmohl na odpověď.

„Já nevím. Opravdu nevím,“ pokusil se usmát.

„Na to ti neskočím Juri. Mluvil jsi s Leonem. Co se stalo?“ Akrobat upadl do zjevných rozpaků. Říct, neříct…

„Nemůžu ti to říct. Musel jsem slíbit…“

„To je mi fuk!“ zaklepala s ním Anna.

„Prosím pochop! Slíbil jsem, že ti to neřeknu!“ vykřikl Juri.

„Proč nepřijela?! Co se děje?!“ Anna začala být hysterická. Pokulhávající sebevědomí a teď jeho odmítání. Všechny pocity, stres, strach – všechno se v ní svařilo jedno přes druhé. Třásla s Jurim, jak s vánočním stromečkem.

„Je v nemocnici!“ vzdal to akrobat. Dívka zbledla ještě víc a ustoupila o dva kroky.

„Což-že?“ vykoktala. Její nejhorší předtucha se splnila. To na co se snažil podvědomě připravit celých šest let… Na to člověk nemůže být připraven.

„Dostala prý strašné bolesti a odvezli ji do nemocnice. Leon je s ní…“ šeptá Juri a neví co říct. Není zběhlý v oznamování takových zpráv a sám podobnou dostal pouze dvakrát. Když mu umíral otec a když zemřela Sophie… Při tom jméně ho ledově bodne u srdce. Anna na něj chvíli civí, ale pak popadne tašku a žene se ke dveřím.

„Vracím se!“ utrousí na půl úst. Celý Festival ať jde do háje!

„Anno!“ vykřikne Juri a chytí ji za ruku. „Právě proto jsem ti to nesměl říct! Protože by ses okamžitě chtěla vrátit.“

„Umírá mi sestra! Přece tady nezůstanu a nebudu dělat, jako že nic!?“ ječí a chce se mu vykroutit.

„Já… Leon mi řekl… Prý je Mirabelino poslední přání, abys vyhrála…“ dostane ze sebe Juri.

Mám už jediné přání Anno. Vidět tě na Cirkusovém festivalu, jako vítězku, jako královnu. Pak můžu klidně umřít. Dívka se zarazila uprostřed kroku.

„To přece…!“ z očí jí tečou slzy, a jedna její část chce běžet až do Kalifornie, zatímco ta druhá ví, že musí zůstat.

Juri ji objal. Beze slova.

„To přece…!“ vzlykala mu do košile.

 

* * *

 

Píp! Píp! Píp! Jenom tohle pípání naznačuje, že dívka na posteli ještě žije. Ale její tvář je bledá, její tělo se ztrácí pod přikrývkou a kůže je jak papír. Průsvitná.

„Leone,“ ozve se tichým pokojem slabounký hlas. Zvedne hlavu a dívá se do jejích očí. Tmavě modré, skoro černé a tak krásné. A tak smutné. „Leone,“ opakuje hlas znovu. Jen stěží v něm poznává ten její. Anděl se zlámanými křidly, napadne ho nechtěně.

Mirabel zvedne ruku a pokusí se ho pohladit. Ale tváří ji proběhne bolestné zaškubnutí a paže pomalu klesne zpět. Z koutku oka ji steče velká stříbrná slza. Leon ji jemně setře a vezme její ruku do své.

„Neplač…“ zašeptá přitom. „Prosím neplač.“

„Dneska je pátek, že ano?“ podívá se Mirabel do stropu. Je jí hrozně, když vidí, jak se Leon drží, drží a to kvůli ní. Jak je nešťastný… Znovu zvedne ruku ve snaze pohladit ho po tváři. Mladík pochopí a skloní se k ní.

„Je pátek,“ zašeptá přitom.

Pátek. Už jsou tady dva dny… Dva až tři dny, tak to říkal Elliot. Odchází mu před očima a s ní odchází další část jeho duše. Část už odešla se Sophií a ta druhá odejde s Mirabel. Cítí, že se její ruka znovu křečovitě sevřela. Modlil by se, kdyby si vzpomněl jak se to dělá. Klidně by vyměnil svůj život za její… Najednou ví, že Mirabel pláče. Neslyší nic, ale přesto ví, že se jí z očí řinou další a další stříbrné slzy.

„Tolik jsem ji chtěla vidět…“ šeptá zoufale a mrká, jak se snaží zastavit ten vodopád. „Ach, tolik jsem chtěla vidět, jak září. Tolik jsem chtěla vidět Let Anděla.“ Leon neví co říct. Ať řekne cokoliv… Jenom natáhne dlaň a jemně se dotkne její tváře. Je mokrá od slz, ale přesto ji jemně hladí, od očí, přes nos, ke rtům. Hladí ji pomaloučku a něžně.

„Ššššš,“ konejší ji tiše. Prosím Mirabel neplač, říká si v duchu. Neplač anděli, rve mi to srdce. Tím víc, když vím, že ti nemohu pomoci… Celá se chvěje. Byla statečná celou tu dobu, teď jí prostě selhalo sebeovládání. A proč by se vlastně ještě měla ovládat? Má před očima nekonečné moře smrti, tak čemu formality?

„Leone,“ osloví ho náhle. „Prosím obejmi mě. Prosím. Drž mě v náručí,“ podívá se na něj žadonícíma očima. Zvedne se ze židle a posadí se na postel. Je nastavená tak, že Mirabel skoro sedí, protože tak jsou její bolesti téměř nulové. Opatrně se opře vedle ní a skrze nespočet hadiček od kapaček ji sevře v ochranitelském objetí. Mirabel mu položí hlavu na rameno. Náhle vypadá jako když ji poznal. Princezna bez úsměvu. Ale její tvář je klidná, skoro šťastná. Leon ji lehce hladí po vlasech a mírně kolébá.

„Anno,“ zašeptá náhle dívka z polospánku. A pak už je slyšet jen pravidelné oddechování. Leonovi se mezitím v hlavě urodil neurčitý, bláznivý nápad. Když se přesvědčí, že skuteční spí, opatrně ji položí zpátky na polštář a rychle vyjde z pokoje.

Doktor Elliot zvedne oči od spisu a podívá se na příchozího.

„Pane Oswalde. Stalo se něco?“ zeptá se ve zlé předtuše, ale akrobat zavrtí hlavou.

„Jenom jsem se přišel zeptat. Potřebuji něco nutně vědět.“

„Prosím?“ Elliot je stále udiven. Leon má kruhy pod očima, jak téměř nespal a je celkově bledý, ale v tuto chvíli klidný. Ne zdrcený a zoufalý, jako když ho zanechal v tom pokoji. Možná už našel nějaký způsob jak se s tím vnitřně vyrovnat, pomyslí si doktor a věnuje pozornost tomu, co chce.

„Řekněte mi, jak je na tom Mirabel teď?“ Leon se mu zpříma podívá do očí. Elliot si zhluboka vzdechl.

„Je stabilizovaná a poměrně v pořádku. Ale naděje si nedělejte, její choroba je opravdu pokročilá,“ vysvětluje potom.

„Já vím,“ Leonovi v očích bleskne smutek. „Ale ptám se z jiného důvodu. Myslíte, že by mohla vydržet převoz?“

„Kam?“

„Do Paříže.“

„DO PAŘÍŽE?“ Elliot vyvalí oči.

„Dnes večer je finále Cirkusového Festivalu. Anna tam vystupuje… Vím, že Mirabeliným snem je vidět ji. Chtěl bych jí ho splnit, když pro ni nemohu udělat nic jiného…“ vyloží mu svůj plán Leon.

Elliot se zamyslí až mu na čele vyskáčou vrásky. Mirabel umírá, to věděl jistě. Přání umírajícího se má ctít. V duchu zvažuje všechna rizika. Jediné co bezpodmínečně potřebuje je dýchací přístroj, bez těch ostatních se obejde. Pak se podívá do prosebných očí Leona.

„Ano,“ přikývne konečně. „Ano. Myslím, že bychom to mohli zkusit.“

 

Mobil. Jurimu se zhoupnul žaludek, když zjistil, kdo mu volá. Jestli se něco stalo… Ani si nechtěl představit, jak to řekne Anně. Už takhle chodí jako tělo bez duše. Bledá jako smrt, ale na hrazdách stále úžasná. Pustil to z hlavy a přijal hovor.

„Leone? Děje se něco?“ zeptal se opatrně.

„Ne. Vlastně ano. V kolik hodin je zahájení?“ odpoví přítel.

„V půl šesté. Proč?“

„A v kolik jde na řadu Anna?“ pokračuje Leon zcela ignorujíce jeho otázky.

„Poslední, kolem deváté hodiny. Leone, proč?!“

„Ještě poslední věc – máš zahajovací řeč?“

„Ano, požádali mě o to, když jsi nedorazil.“

„Výborně, tak až skončíš s řečněním přijeď co nejrychleji na letiště.“

„Cože?!“ Juri nevěří vlastním uším.

„Letadlo přiletí v půl osmé.“

„A co Mirabel?“ dostane ze sebe užaslý akrobat. Tohle ať Leon nedělá. Takové šoky!

„Letí taky. Nemocniční převoz. Umírá, Juri a oba známe její poslední přání… Je to to jediné, co pro ni mohu udělat,“ řekne Leon potichu.

„Dobře. Budu tam.“

„Ještě něco… Znáš královskou lóži? Tu nahoře?“

„Znám.“

„Udrž ji volnou. Díky!“ A než se Juri zmůže na slovo, telefon oněmí.

 

Použít normální linku pro cestu do Paříže, když máte s sebou vážně nemocného člověka, upoutaného na lůžko, vyžaduje kus odvahy. Ale přímo Herkulovská práce je sehnat tři místa v téměř obsazeném letadle. Leon si mohl jen v duchu pogratulovat, že Kalos zařídí opravdu všechno na světě. Sice třeštil oči a nevěřil svým uším, ale když mu akrobat názorně celou situaci vysvětlil, pokýval hlavou, řekl „uvidíme co se dá dělat,“ a za dvě hodiny si to přikvačil i s letenkami první třídy.

Mirabel dosud spala, když se Leon vrátil. Vypadala tak půvabně, nevinně a klidně, až si ji nechtěně vybavil v jiné posteli, nepřikrytou, nahou, jen v měsíčním svitu. A sama sebe, jak se nad ní sklání a pomalu ji líbá na rameno a vzhůru až na ústa… Ty myšlenky zatlačil až dozadu do své mysli. Teď tu byla, ale bezmocná a křehká jako porcelánová panenka a přesto tak krásná… Opatrně se nad ni naklonil a lehce přitiskl své rty k jejím. S tichým zasténáním otevřela oči.

„Jak je ti?“ zeptal se něžně.

„Zima…“ zašeptala. Rychle si sundal svetr a přikryl ji. Pak ji ještě opatrně objal.

„Je to lepší?“ Slabě se usmála.

„Ano. Polib mě, bylo to krásné.“ Znovu se k ní sklonil a ještě jednou něžně splnil její přání. V té chvíli vešla sestra. Leon se rychle vztyčil a chvíli s ní hovořil, zatímco Mirabeliny bledé tváře lehce zrůžověly. Sestra na něco Leonovi kývla a pak odpojila Mirabel od všech přístrojů, vyjma dýchacího a kapačky s analgetiky. Ta nechápavě vytřeštila oči… Leon ji vzal za ruku a políbil na čelo.

„Ničeho se neboj. Ale dnes večer je Festivalové finále, zapomněla jsi? A my jsme čestnými hosty…“ zašeptal jí do ucha a políbil jemně na čelo. Mirabel proti její vůli znovu vytryskly slzy. Paříž, Festival, Anna, všechno se jí rozmazalo před očima.

„Leone, ach Leone!“ na víc jí slova nestačila. Nevěděla jak by mu měla poděkovat. Znovu ji objal a kolébal v náručí.

„To je dobré. Vždyť se vůbec nic neděje…“ šeptal jí do vlasů. Sestra stála opodál a usmívala se. Když se Mirabel po chvíli uklidnila, s jeho vydatnou pomocí si oblékla jeho svetr a Leon ji ještě důkladně zachumlal do přikrývky. A pak to šlo ráz na ráz. Objevili se dva saniťáci a než se stačila vzpamatovat, ocitla se na mrazivém vzduchu. Samotná cesta na letiště nebyla nijak záživná, ani komplikovaná. Leon byl celou dobu u ní, svíral její ruce ve svých a zahříval. Bylo jí chladno, ale nádherně. Tak nádherně…

„Až bude po všem… Kontaktoval jsem svého známého, doktora Duponta, z nemocnice sv. Kryšpína. Bude vás očekávat. Mnoho štěstí Leone. A dávejte na ni pozor…“ řekl mu doktor Elliot, když s ním naposled mluvil, těsně před odletem. Udělal toho pro ně strašně moc. Dokonce s nimi poslal i jednu sestru, která průběžně kontrolovala Mirabelin stav.

Leon poděkoval, rozloučil se a zavěsil. Byl tomu člověku nesmírně vděčný. Zvlášť, když pohlédl na tu bledou, krásnou tvář, kterou tolik miloval. Mirabel byla převozem na letiště trochu unavená a v letadle skoro hned usnula. Leon ji jemně pohladil po čele a lehoučce políbil na rty. Anděli… udělám všechno, abys byla šťastná.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fjf

(mája, 19. 5. 2007 20:44)

páni já se nestačím divit. já skoro celou povídku probrečela

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA