VI.: Návrat Zářivého anděla
„Strašně ti to sluší,“ usmívá se Sora na Annu, když jí pomáhá do kostýmu. Je naprosto čistě bílý, pouze jemně protkán stříbrnými a zlatými nitkami. Sedí v šatně a dívka zoufale svírá dlaně mezi koleny.
Sora jí pomalu sepne vlasy nad temenem a jen pár pramenů nechá po stranách. Přitom se smutně usměje, když si vzpomene na vlastní vystoupení na Festivalu. Ale to je minulost!, napomene se vzápětí přísně. Anna se na ni podívá.
„Já mám strach,“ zašeptá po chvíli ticha. Sora spustí ruce do klína.
„Proč?“
„Já… včera…“ a vypráví jí co slyšela v tělocvičně. „Nikdy nebudu stejně dobrá.“
„Nebudeš,“ přisvědčila Sora s ledovým klidem. „Protože ty nejsi ona. Nemysli na to, co by řekli o Mirabel, co by řekli, kdyby se vrátila. Teď jsi Zářivý anděl ty, ty vystupuješ! Je to tvé číslo, tvůj příběh, co chceš ukázat světu. Mysli na to… Nikdy nebudeš stejně dobrá jako ona, protože každý je jedinečný a řeči, že musím překonat toho a tamtoho jsou hloupé. Ty jsi přece báječná akrobatka! Vynikající, okouzlující! A navíc – vidíš Kejklíře – jsi vyvolená jevištěm! Vrať zpátky Zářivého anděla, ale dej mu nový háv… Ty to dokážeš!“ stiskla jí povzbudivě ruku.
Anna se trpce usmála, pak vyskočila na židli a vytvořila Andělskou pózu. Sora okouzleně vydechla.
„Dokonalé!“ Někdo zaklepal a vzápětí do šatny strčil hlavu Juri.
„Nerad ruším…“ pak si všiml Annina postoje. „Nádhera!“ zašeptal. Sora kývla.
„Juri!“ dívka seskočila na zem.
„Opravdu nerad ruším, ale musím ti ukrást Soru. Mám za chvíli projev a jestli nebude v hledišti, asi spáchám řečnickou sebevraždu,“ usmál se omluvně.
„Určitě! Budu ti držet palce!“ usmála se Anna. Juri jí úsměv oplatil a pak se i se Sorou vytratili. Anna znovu vylezla na židli a postavila se do Andělské pózy.
Zářivý anděl v novém hávu…
Hlediště velkého divadla, které vždy hostilo tuto událost, bylo plné až po okraj. Až na Sořino místo a Královskou lóži, kterou Juri bránil tělem i duší. Lidé hlučeli, překřikovali se a dohadovali… Byli velice zvědaví, kdo to tentokrát vyhraje, když oba minulí vítězové, Juri Killian i Leon Oswald, odřekli svou účast. A Leon Oswald snad dokonce ani nedorazil, jak se šušká v kuloárech.
Sálem se rozlehne kovový hlas z reproduktoru. „Vítám vás na slavnostním finálovém večeru jubilejního dvacátého pátého ročníku Cirkusového festivalu. Dnešní večer se vám předvedou ti nejlepší z nejlepších, kteří se sem sjeli z celého světa. A teď prosím zahajovací řeč!“ Chvíli bylo tichu a pak si hlas rozpačitě odkašlal.
„Bohužel tradice Festivalu byla porušena. Minulý vítěz, Leon Oswald, se nemohl dostavit a proto bych prosil, aby nám pár slůvek řekl Juri Killian, vítěz předminulého a druhý muž minulého Festivalu.“
Juri si povolil kravatu a vyšel na balkón. Zářivě se usmál do hlediště a pak očima vyhledal Soru. Ukázala mu zvednutý palec. Zhluboka se nadechl…
„Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé! Dnes na mém místě měl stát někdo úplně jiný a já jsem poněkud zaskočen. Já… Já vlastně ani nevím, co bych měl říci. Snad jen… Všichni co sem dnes přijeli ze sebe vydávají maximum. Dnes večer se splní jeden lidský sen, ale ostatní sny se zhroutí. Je to tak, protože takový je Festival. Takový, jako svět akrobatů: tvrdý a nelítostný, plný intrik a bojů.
Ale i Festival má svou dobrou tvář a má jí i náš svět. Tu tvář, kvůli které jsme dnes tady. V té černotě se totiž skrývá kus toho nejkrásnějšího, co si umíme představit. Kus neuvěřitelné svobody, když slyšíme potlesk diváků, když létáme metry nad jevištěm bez sítě… Kus svobody, kterou chceme předat ostatním. Jenom to mnozí z nás nevědí. Ani já jsem to nevěděl. Myslel jsem, že vyhrát je ze všeho nejdůležitější…
Není to pravda. Nejsme zde proto, že chceme za každou cenu porazit ostatní, ale proto, že chceme slyšet potlesk. Protože žijeme pro potlesk. A milujeme jeviště. To je naše svoboda. Nevěděl jsem to a proto musím poděkovat své partnerce, svému andílkovi, že mi ukázal, jak krásné je jeviště svobodné, bez zášti. A proto velice lituji, že dnes může vyhrát jenom jeden, protože pak tento zázrak jeviště bez soubojů nepocítíte. Rád bych dnes předal cenu všem zúčastněným, protože všichni, co mají odvahu sem přijet a bojovat, jsou vítězi. A vím, že v koutku duše si také přejí poznat jeviště bez soubojů.
A právě proto si zaslouží vyhrát! Právě proto jsou vítězi. Přestože, se dnes splní jenom jeden sen a ostatní se zhroutí, v tuto chvíli vyhráli všichni! Dámy a pánové, prosím potlesk! Ne pro mě, jsem mizerný řečník, ale pro všechny zúčastněné! Prosím potlesk pro vítěze!“
Juri pak jen ohromeně sledoval, jak se bouřlivě snesl ze všech koutů. Potlesk. Lidé vstávali a tleskali. Akrobaté shromáždění dole, na jevišti, tleskali také. Juri vyvalil oči a ukláněl se na všechny strany. A potlesk neustával. Když se konečně dostal do lóže k Soře, všiml si, že jí z oka stéká slza.
„Co je?“
„Nic,“ setřela ji kvapně. „To dojetím.“ Pevně ho objala. „Bylo to nádherné!“ zašeptala mu do ucha. Pak ho cvrnkla do nosu. „Ale kecal jsi. Jsi výborný řečník!“
Juri by tu rád zůstal s ní. Podíval se na hodinky. Za deset minut šest. Chvíli v duchu počítal. Cesta na letiště mu bude trvat přibližně hodinu. Když nebude hustý provoz. Letadlo přiletí v půl osmé… Ještě mám čas, shrnul to. Usmál se a Soru políbil.
Leon usnul. Ač nerad, ale usnul. Prospal téměř celou cestu pod láskyplným dohledem Mirabel, která se zase naopak probudila, chvíli potom co vzlétli. Malinko se jí ulevilo, když se dostala na čerstvý vzduch, ale ty úporné bolesti v zádech neustávaly. Věděla, že se blíží konec… Pomalu, plíživě, ale jistě. To tělo už mi nepatří, pomyslela si, když viděla své nohy pod přikrývkou. Nepatří mi a odmítá mě poslechnout.
Slabě stiskla Leonovu dlaň, která spočívala u té její. Dívala se na jeho strhaný obličej a bylo jí ho nesmírně líto. Že se tolik trápí… Tak ráda by ho políbila, ale nemohla se ani hnout. Zvolna sunula svoji dlaň po jeho paži, až se konečně dotkla jeho tváře.
Odpusť, odpusť mi, šeptala v duchu a prsty přejížděla ten milovaný obličej, jako by chtěla vyhladit všechny vrásky. Už ji bolela celá ruka, ale chtěla se ho dotýkat… Ještě chvíli, jenom chvilku. Nakonec jí dlaň sklouzla přes Leonovo čelo, dolů přes rty. S námahou paži vrátila zpátky k jeho. Ach Leone, kéž by ses mohl zase smát…
Kalifornské aerolinky byly známé přesností a tak se jejich letadlo opravdu sneslo na runway přesně v půl osmé večer. Mirabel chvíli nemohla uvěřit, že jsou opravdu v Paříži, že opravdu uvidí Annu, ale Leon ji tiše, vážně a něžně ujistil, že se nesní. Juri byl také přesný jako hodinky a tak už podupával v hale.
Musím Elliotovi ještě jednou poděkovat, pomyslel si Leon, když zahlédl před letištěm sanitku, která očividně čekala na ně. Okamžitě, bez ptaní, je naložili a vyrazili k divadlu.
„Kolik máme ještě času?“ zeptal se Leon šeptem Juriho, protože Mirabel zase usnula a nechtěl ji vzbudit.
„Hodinu a kousek. To stihneme,“ ujistil ho přítel a podíval se na něj. Je tak jiný, než když ho viděl naposled. Bledý, kruhy pod očima a pohledem neustále sleduje křivku dýchacího přístroje.
Trápení a láska vždycky lidi změní, ale těžko říct, co víc. Pak se podíval na Mirabel a mimoděk si vzpomněl na Sophii… To mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho, pomyslel si, když viděl Mirabelin obličej téměř bez života. V duchu se raději přenesl na Festival.
Anna přecházela se spjatýma rukama po šatně a tiše odříkávala modlitbu. Srdce jí tlouklo až v krku a v duchu slyšela první takty své skladby.
Panebože, stůj při mně, prosím. Prosím dej, dej ať to dokážu…
Slyšela vzdálený potlesk. Ještě dva.
Podíval se znovu na hodinky. Ještě je čas, ještě je čas! Přesto se neubránil, aby nevrhl starostlivý pohled na Leona, který se zhluboka nadechl. Stiskl útlou, vyhublou ruku na pokrývce a pohladil Mirabel po čele. Ještě je čas.
„Anno!“ do šatny vpadne Sora. Dívka zvedne hlavu a podívá se jí do očí. Zlaté vlasy splývají kolem obličeje, který je křídově bílý. V tu chvíli vypadá skutečně jako anděl. Sora ji pevně obejme.
„No tak! Zvládneš to, uvidíš! Zatím ještě nikdo nepředvedl nic podobného! Budeš jedinečná!“ utěšuje ji, jak nejlépe umí. Anna jen třeští oči na stěnu a snaží se nevnímat další burácivý potlesk.
Zelená! Oranžová! Červená! Juri v duchu kleje jako pohan, ale mlčí. Leon bezmocně zatne ruku v pěst a pohlédne z okénka. Stmívá se…
„Čtvrt a pět minut,“ odpovídá na jeho nevyslovenou otázku Juri. Leon se nahne nad bledou dívčí tvář a jemně ji políbí. Mirabel pootevře oči.
„Ještě chvíli. Stihneme to, neboj,“ šeptá Leon, hladíc ji po čele a vlasech. Odpovědí je mu slabý stisk ruky. Konečně se znovu rozjeli.
Stojí u velkého závěsu a s očima dokořán sleduje předposlední vystoupení. Křečovitě drtí látku v prstech a z nohou má náhle sulc. Ach panebože! Snaží se soustředit a stále dokola si opakuje první kroky. Ach panebože, je to tak vysoko!
„Uklidni se!“ řekne polohlasem sama k sobě. Ale nezabírá to.
Další ohlušující salvy potlesku.
„Půl a deset minut,“ prohlásí bezbarvě Juri.
K divadlu jim už zbývá jen pár set metrů, ale je příšerná dopravní situace. Mirabel rezignovaně mlčí a hledí z okénka. Jen Leon pozná, že za řasami skrývá slzy. Hladí ji po ruce a druhou stále dokola zatíná v pěst. Juri skřípe zuby, ale není mu to nic platné. Ucpanou ulici před nimi tím neuvolní.
Potlesk! Potlesk! Anně se rozklepou kolena…
„Já to nezvládnu!“ otáčí se náhle k Soře, která nervózně pokukuje po hledišti.
Kde jen jsou?! Juri jí řekl, že Leon sem nějakým záhadným způsobem dostal Mirabel a že pro ně jede na letiště. Tak kde jen jsou?! Teď znovu Anně stiskne ruku.
„Ale kde! To víš, že zvládneš!“ šeptá jí. Pak jí pevně obejme. „Anno, já vím, že na to máš! Nevím, co by ti v tuhle chvíli řekla Mirabel, ale já ti říkám tohle: Jestli byl někdo někdy předurčen tenhle Festival vyhrát, tak jsi to ty! A já, Leon, Juri a Mirabel – my ti věříme!“ postrčila ji k žebříku. Anně tlouklo srdce jako zvon.
Juri sakra, pospěš si!, myslí si v duchu Sora, když vidí jak se od ní vzdaluje. Je už skoro nahoře, když v tom zaslechne dusot. Vzápětí se k ní přiřítí udýchaný Juri a beze slova začne šplhat za Annou. Sora si oddechne.
„Mirabel ti věří, Anno,“ dořekne ještě.
Stojí na nejvyšší příčce žebříku, na malé plošince a chybí jí krok, aby sestoupila na hrazdu a do světel reflektorů. Pokřižuje se. Zavře oči a poslepu natáhne nohu… V tom ji někdo chytne za ruku.
„Co je?!“ vyjekne. Dívá se do modrých očí Juriho.
Ten zprudka oddechuje, jak lezl za ní, ale po chvíli ze sebe vyrazí: „Mirabel je tady!“
Anna zavrávorá. „Co-co?!“
„Leon ji přivezl. Je tady! Je tady a vidí tě!“ sípe Juri.
Dívka se mu vrhne kolem krku, políbí ho na tvář a štěstím není schopná mluvit. V té chvíli se ozvou první takty skladby.
Anna Juriho pustí a pomaloučku sestoupí na hrazdu. Ještě se na něj naposled podívá a pak už se snáší do oslnivé záře jeviště. Juri si otře orosený obličej, povolí kravatu a volným krokem se vydá zpátky k žebříku.
Jakoby se nebe smilovalo, zácpa se uvolnila a řidič byl naštěstí velice chápavý. Projel pár křižovatek na poslední chvíli a do pěti minut stáli před divadlem.
Juri všechno vysvětlil v několika větách vrátnému u vchodu a za chvíli saniťáci přiváželi Mirabel, vedle níž kráčel z jedné strany Leon a z druhé ošetřovatelka. Juri kývl na přítele a pak se rozběhl do schodů, aby ještě zastihl Annu a řekl jí, že Mirabel přece jen přijela. Leon se mezitím sklonil k jejím rtům.
„Zvládli jsme to,“ zašeptal a díval se jí do očí. Pohladila ho po tváři.
„Ano. Děkuji, Leone, děkuji!“ a přitáhla si ho k sobě.
Královské apartmá Juri ubránil a tak bylo nyní volné. Prostorné, pohodlné, s výhledem na celé jeviště od shora dolů, od nejhořejší hrazdy, po tu nejnižší. Leon Mirabel opět opatrně nadzdvihl, aby se opřela o jeho hruď a její vlasy ho zašimraly pod nosem. Hlavu si opírala o jeho rameno a on znovu stiskl její chladné ruce ve svých, jako by je chtěl zahřát. Cítil, jak se celá chvěje. Chvěl se taky. Společně se dívali jak se celý sál noří do tmy a jen nahoře zůstává svítit malé stříbrozlaté světýlko. V té chvíli se ozvala hudba. Flétna.
„Leone. To je přece…“ zašeptala Mirabel a stiskla mu dlaň. Slabounký stisk, ale přesto jej cítil.
„Ano, je to ono,“ odpověděl něžně.
„Romeo a Julie,“ dodala ještě zasněně a opřela se o něj. Pevně ji objal. V té chvíli se světýlko pomalu rozptýlilo po celém divadle a když se vrátilo, stál tam anděl.
Anna se pokřižovala a zhluboka nadechla. Cítila to napětí v celém sále, cítila to jako jemné chvění, které jí vibrovalo celou postavou. Tak teď ukaž, co v tobě je!
Sepjala ruce nad hlavou a pomalu před sebou udělala kříž. Soustřeď se!
Holubička na hrazdě, odraz… Zlaté vlasy, bílý kostým a světlo se spojilo v jednu bytost, která se co chvíli rozmazávala před očima. Jako skutečný anděl, bájná nebeská postava, která pluje světlem a jen občas ukáže svou pravou tvář.
Před očima užaslých diváků se rozprostřel příběh. Příběh o svobodě, o lidském vytrvání, o životě, o nezdolné vůli… O lásce, kterou je potřeba chránit. Anna létala z hrazdy na hrazdu a byla šťastná. Zapomínala na všechny starosti, zapomínala, že jsou na ni upřeny stovky párů oči, že jí hodnotí nějaká festivalová porota. V tuhle chvíli jí to bylo jedno. Cítila hudbu jak jí rezonuje celým tělem, každým nervem, jakoby jí skutečně měla narůst křídla. Další salto nad propastí desítek metrů, otočka… Skákala z jedné hrazdy na druhou, v očích jí plál oheň svobody, té svobody o které mluvil Juri. Jako by
všechny hrazdy, provazy, můstky i samo jeviště šeptalo: „Vítej, vítej!“
Diváci napětím ani nedýchali, tak je měla v moci. Salto mezi lany, vidět je jen pouhý záblesk. Je tam skutečně, nebo je to oslnivý přelud? V hledišti to začalo šumět.
„Anděl, Zářivý anděl. Vrátila se! Zářivý anděl je zpátky!“
Anna znovu stojí, tam kde začala. Na nejhořejší hrazdě. Znovu zdvihne ruce nad hlavu a tím jediným gestem si diváky získá. Udělá kříž a podívá se dolů. V tu chvíli vystřízliví. Poslední skok, Andělův sestup. Čtyři hrazdy, poslední pár metrů nad zemí.
Anna se napřímí, vykouzlí Andělskou pózu a znovu udělá kříž.
Vzpomene si na Mirabelin osudný pád.
Skočí.
„Anděl,“ zašeptá okouzleně Leon, když vidí, jak se pomalu snáší ve spirále k poslední hrazdě. Mirabel v duchu počítá skoky. Už byli dva ze tří hlavních. Anděl života, anděl smrti…
„Leone,“ zvedne k němu oči. „Tohle, ten poslední… co je to?“ Opatrně jí prstem přejel po rtech.
„Anděl lásky,“ odpoví něžně. „Tohle je anděl lásky.“
Anna přistála na nejnižší hrazdě se skloněnou hlavou a rukama sepjatýma. V sále se rozhostilo naprosté ticho a ona cítila, že zhasla i všechna světla a jediný bod je upřen na ni.
Zhluboka oddechovala a nemohla uvěřit, že to opravdu dokázala. Provedla celé číslo. A v té chvíli to přišlo.
Potlesk. Potlesk prudký jako liják, diváci vstávali, ozývalo se nadšené hvízdání a všem bylo jasné, že znají vítěze letošního ročníku. To co právě předvedla Anna, nedokázal nikdo před ní... Ještě stále byla jako solný sloup, ale pomalu začala chápat co se děje. Jí tleskají, protože ona to dokázala! Vrátila Zářivého anděla na jeviště! Dokázala to!
Porota se ještě chvíli radila, ale v tomto případě nebylo o čem. Dospěli k jednoznačnému rozhodnutí. Anna vyhrála. Splnila sen svojí sestry, ale především ten svůj. Jeden lidský sen se splnil…
Drží ji v náručí, protože se celá chvěje. Modré oči se rozzáří obrovským štěstím, když slyší ten neuvěřitelný, hromový potlesk.
„Děkuji!“ Mirabel přivře víčka a vyhrknou jí slzy. Nechá je volně stékat po tvářích. Na tuhle chvíli čekala dlouhých šest let. Přitiskla se k Leonovi a sevřela jeho dlaň. „Dokázala to! Ona to dokázala!“ zašeptala roztřeseně.
Cítila že jí Leon objímá a jemně stírá ten vodopád slz, ale nevnímala ho. Viděla jenom Annu, jak stojí dole, na jevišti, jak se uklání a jak všichni vstávají. Teď proklínala své nemohoucí tělo, že se k ní nemůže rozběhnout a obejmout ji. Ale ten triumf, ten obrovský a úžasný triumf – její malá sestřička to dokázala. Vrátila Zářivého anděla. Zavřela oči a stiskla rty.
Ach díky! Díky Pane, že jsem se toho dožila… děkuji! Pak si uvědomila to tělo, které ji podpíralo. Ty paže, které ji objímaly. Tu tvář, která jí milovala. Uvědomila si Leona, kterému vděčila za to, že teď pláče štěstím. Že Anna vyhrála…
Podívala se na něj a skrz závoj slz vykouzlila úsměv.
„Děkuji!“ zašeptala. „Já ti tak strašně moc děkuji… Za všechno!“ Natáhla ruku a pohladila ho po tváři, po čele, přes nos, na rty. Zachytil ji a políbil jemně konečky prstů.
„Není za co. Vždyť vůbec není za co! Jen se prosím ještě dál takhle směj,“ znovu ji políbil, tentokrát do dlaně. A pak jí osušil oči. „Neplakej blázínku, vždyť je to nádhera!“ Sám zamrkal, aby nezačal taky.
Ve chvíli kdy se ozval ten potlesk měl pocit, že mu srdce vyskočí z těla. Když viděl, co Anna dokázala. Když viděl to nesmírné štěstí v těch temně modrých očí, které miloval. Jeden lidský sen…
Jestli žiješ pro potlesk, tak budeš takhle jednou stát na jevišti v Paříži a budeš vítězka Cirkusového festivalu. Anna stále nemohla uvěřit svým očím, stále nemohla věřit, že to dokázala. Ale ten potlesk neustává a lidé stále stojí! Nejasně cítila, že by se měla sebrat, předvést jak je nad věcí, ale ten obrovský úspěch jí ochromil. Nemotorně udělala pukrle směrem k porotě a pak se rozhlédla sálem. Na balkóně postřehla Juriho, ale teprve u královské lóže uviděla, co hledala. Stříbrné vlasy. Leon!
Napnula oči a za jeho postavou konečně spatřila svoji sestru. Tedy spíš jenom její obrysy, ale určitě to byla Mirabel. Srdce se jí bláznivě rozbušilo. Je tady! Viděla mě! Ještě žije! Uprostřed toho štěstí do ní někdo šťouchl a strkal ji nahoru k balkónu, kde stál Juri a držel křišťálový pohár. Pohár pro vítěze.
Usmíval se, jenže ten úsměv byl posmutnělý.
„Gratuluji,“ zašeptal jí do ucha a pevně objal. Ani nevěděla, že mu zmáčela sako. Ten křišťál studil, ale byl to nádherný pocit držet ho v rukou.
„Díky! Ale bez vás bych to nebyla byla zvládla,“ odpověděla mu šeptem. Pak rozpřáhla ruce směrem k jevišti a zvolala ze všech sil: „Děkuji!“ Pohár málem skončil na kousky, jak chtěla obejmout z té výšky celý svět.
Leon ještě stále Mirabel svíral v náručí. Byl skloněný u její tváře, díval se jí do očí a opatrně slíbával jednu slzu za druhou, která sklouzávala dolů. Vlastně mu neděkovala slovy, ale její oči tlumočily vděk lépe, než cokoliv jiného. Odhrnoval jí vlasy z čela a něžně šeptal: „Anděli, anděli můj.“ Ale něco bylo špatně. Ležela v jeho objetí skoro bez vlády a drobné záchvěvy, co probíhaly jejím tělem nebyly od štěstí.
„Prosím, drž mě!“ zašeptala náhle. Přikývl a opatrně jí sáhl na čelo. Bylo orosené kapkami studeného potu. Trochu s ní pohnul a jí uniklo tiché bolestné zasténání. Zmocnila se ho špatná předtucha. Rychle sjel rukou na její záda, pod svetr, a nahmátl katétr, jakousi dlouhou injekci, kterou měla v páteři.
„Sakra!“ zaklel, když mu konec projel mezi prsty. Musel se vytrhnout… Nejspíš jak ji zvedal. Mirabel se zachvěly rty a po tváři jí sklouzla další slza.
„Leone…“ zašeptala namáhavě. „To tolik bolí…“ Přiložil jí prst na ústa.
„Já vím. Vydrž ještě chvilku, zkusím to dát zpět, ano?“ Nepatrně kývla. Zašátral rukou pod jejím tělem a uchopil znovu konec katétru. Pak opatrně jel prstem po páteři a zkusil najít místo odkud vyklouzl. Jenže jak lehce přejel přes ty tři hrbolky, Mirabelino tělo sebou bolestně škublo.
„Sakra!“ Čí to byl idiotský nápad usadit tu sestru někde v hledišti? zanadával vztekle, když si uvědomil, že nejspíš jeho. Jenže netušil tohle…
„Leone.“ Její hlas zněl teď tak zoufale. Musela mít hrozné bolesti. Opatrně ji pohladil po tváři, protože to bylo zatím to jediné, co mohl dělat. Neodvažoval se vůbec pohnout. Skoro nedýchal. Jen srdce mu tlouklo jako splašené, když viděl její obličej. Nakonec, protože už nevěděl kudy kam a Mirabel bylo pořád hůř, rozhodl se k radikálnímu řešení. Opatrně jí otřel čelo, které se znovu orosilo ledovým potem.
„Musíme se pokusit… Zkusím tě opatrně položit…“ V očích jí blýskl strach. Věděl, že se bojí bolestí. Ale nemohl takhle zůstat věčně a mohlo trvat ještě dlouho, než by někdo přišel. Políbil ji na čelo a pak na rty. „Lásko… Musíme to aspoň zkusit!“ Cítil, jak prudce oddechuje, ale kývla. Zadíval se jí do očí a pomalu se začal zvedat. Nešlo o velký pohyb, ale věděl, že ji bolí i to co si zdravý člověk ani neuvědomí.
V té nejkritičtější chvíli vrazila dovnitř Sora.
„Vyhrála to…!“ vyjekla nadšeně.
Vteřinu ticha, která potom nastala, prořízl náhle úpěnlivý výkřik. To Leonovi neočekávaně povolily ruce překvapením a on Mirabel pustil. Zády jí projelo tisíce nožů, jak dopadla na postel. Zůstala ležet, neschopná pohybu, zatímco se akrobat urychleně sklonil.
„Odpusť!“ zašeptal zoufale. „Rychle najdi tu sestru! Musíme okamžitě do nemocnice!“ křikl potom na Soru, která tam stála jako solný sloup. Teď se však otočila na podpatku a vyběhla z lóže. Sestru! Sestru! bušilo jí ve spáncích.
Leon se pohledem vrátil zpátky k Mirabel. A hrozně se zděsil jejího obličeje, který byl křídově bílý. Sklonil se k ní. Opatrně jí odhrnul vlasy z tváře a lehoučce políbil.
„Odpusť! Odpusť!“ šeptal přitom. Měla zavřené oči a mírně se jí chvěly rty.
„Leone,“ vydechla potom.
„Bolí to moc?“ Ta otázka byla nesmyslná, sám to cítil, ale… Zavrtěla mírně hlavou. A pokusila se usmát. Jenomže pak se jí opět zmocnila bolest.
Panebože, kde jen je?, přemýšlel Leon zoufale, zatímco jí otíral čelo a spánky. Vydrž anděli, prosím vydrž. Náhle se tam objevil, jako blesk z čistého nebe, Juri.
„Anna přijde za chvíli. Vzali si ji do parády novináři. To víš, po dlouhé době je tu někdo, kdo vyhrál se sólovým číslem!“ Pak si uvědomil celou situaci. „Ježíši Kriste!“ trochu zezelenal. „Že to ještě není…“ neměl ani sílu doříct. Leon pomalu zavrtěl hlavou. Tohle bylo to poslední na co chtěl myslet. Juri se opřel o stěnu a pak se trochu vzpamatoval.
„Ta sestra! Co přiletěla s vámi!“
„Sora pro ni šla. Juri, někdo to musí říct Anně…“ zašeptal Leon a upíral na něj prosebný pohled.
„Dojdu za ní,“ přikývl akrobat.
„Nemocnice u sv. Kryšpína…“ dořekl ještě Leon. Jurimu se v tu chvíli zatočila hlava. Minulost na něj znovu vystrčila své černé pařáty… Nestačil už odpovědět, protože se vrátila Sora, vedla s sebou sestru i oba saniťáky.
„Anno! Anno!“ Juri se bezohledně prodíral chumlem novinářů. Pár pošlapal nohy, do několika bezostyšně vrazil, ale nakonec se probojoval až do jejich středu.
Stála tam celá v bílém, s náručí růží a jen zářila. Bylo mu nesmírně líto, že ten výraz nejspíš navždy smaže, že pokazí celou tuhle chvíli, ale věděl, že nemá času nazbyt. Sanitka před chvíli s houkáním odjela a pokud věděl, tak s Mirabel to nevypadalo vůbec dobře. Dívka si ho konečně všimla.
„Juri!“ zamávala mu s úsměvem nevinného, šťastného dítěte. Konečně se k ní dostal natolik blízko, že mohl šeptat.
„Anno, já… Prosím tě pojď se mnou!“ Šťastný výraz se začal vytrácet, jak bledla.
„Co se stalo?!“ zeptala se.
„Před chvílí… Mirabel odvezli do nemocnice,“ odpověděl Juri a dal by cokoliv, aby to mohl vzít zpátky.
„Ne!“ zašeptala. „To přece ne!“ Ale přikývl. Pak jí podal svoje sako a rychle se propletli tím chumlem k východu, kde čekala Sora. Vzala ji kolem ramen, zatímco Juri uháněl pro taxi. Anna zavřela oči.
Když jí to Juri řekl poprvé, že je Mirabel v nemocnici, pořád mohla doufat, že to byl jenom nějaký chvilkový záchvat. Ale teď… Dvakrát za sebou v tak krátkém čase. Na to člověk nemůže být nikdy připraven. Nikdo se přece nesmíří se smrtí…
Komentáře
Přehled komentářů
já pře slzy nevidím na klávesy,tak si prosím necšímejte mých chyb
ghk
(mája, 19. 5. 2007 21:06)