I.: Mecenáška
Jsou mezi námi a ovlivňují náš osud, ať chceme nebo ne. Jsou neviditelní, ale když se dají poznat, lidé zažívají neskutečné štěstí, ale i bolest.
Žijí s námi a hlídají naše životy. A když se zamilují… jsou na hranici mezi dvěma světy a naším a nemohou zůstat ani v jednom. Ale když se zamilují svou lásku neopouštějí. Jejich tváře jsou zahalené, ale přesto je všichni znají.
Protože to jsou andělé…
„Mecenáška?“ ozve se od stropu obří tělocvičny. Někdo tam nahoře, na nejvyšších hrazdách, zrovna dává všem najevo, že nic není nemožné, když se chce.
„Nebudu tady na tebe hulákat. Stejně mě neuslyšíš. Takže buď tak hodný a slez dolů!“ odlepí se někdo jiný od stěny a přejde pod záchrannou síť. Za tohle ho nesnáší. Za to jak je povýšený, pyšný na své umění… Jak to dává najevo.
Juri Kilian si zhluboka povzdechne. On sám je vynikající akrobat, vyhrál Cirkusový festival v Paříži, ale na druhou stranu ví, že ten nahoře má v sobě něco, co jemu schází, ale co diváci momentálně obdivují. Je pro ně zkrátka až moc lidský. Ten nahoře ne. Ten je pouze dokonalý, kdykoli se ocitne na scéně, ale srdce mu chybí. Dokonalá ledová socha s gumovým tělem a kamennou tváří.
„Nemám mecenášky moc v lásce. Pro sponzorský dar se musíš přetvařovat, chodit s nimi na obědy, všude jim dělat společnost, s maskou poslušného pejska a stejně se nakonec nerozhoupou dokud s nimi nevlezeš do postele…“ rozebírá dost nelichotivým způsobem svoje zkušenosti s bohatými milovnicemi akrobatického umění (o sličných akrobatech ani nemluvě) mladý muž, který právě elegantně seskočil vedle Juriho. Má dlouhé stříbřitě bílé vlasy a uhrančivé oči, jejichž barva je snad fialovošedá. Jeho obličej je velice zajímavý, ale jinak je Leon Oswald oživlá ledová socha.
„A v té posteli je musíš většinou opít do bezvědomí a ráno se tvářit značně zmoženě, jako bys celou noc nespal. Což ostatně je pravda, protože na pohovce v pokoji se spí mizerně. Bolí od toho záda. A pak to jede celé od znova, s tím rozdílem, že se na tebe ta dotyčná věší, jako kabát na věšák,“ pokračuje Leon zatímco se v šatně převléká do střízlivějšího úboru než je trikot, ve kterém cvičil.
„Nechceš zabrzdit?“ otáže se ho Juri s předstíranou laskavostí, ale vražedným pohledem v očích. Leon se na něj překvapeně podívá. Až donedávna s ním v tomhle názoru bezezbytku souhlasil. A teď se najednou čertí… „Mám totiž za to,“ pokračuje Juri nebezpečně klidným hlasem, „že tuhle dámu zajímají úplně jiné věci, než jak si s námi užít.“
„Vážně?!“ nadzdvihne Leon obočí v tázavém gestu.
„Vážně. Co ji zajímá uvidíš sám…“ Modré oči si znalecky prohlédnou jeho postavu v obleku. „Vypadáš jako celkem důvěryhodná osoba,“ konstatuje potom své zjištění a otevře dveře ze šatny. „Baronka von Moroth nás čeká!“
Pracovna majitele Kaleido Stage je obrovská a nádherná. Velké okno a tmavý nábytek působí tak nějak – důvěryhodně. Prostě místnost jako stvořená k uzavírání dobrých smluv a báječných přátelství. Však se s ní také Kalos všude chlubí.
Teď však stojí u okna a je nervózní. Kde jsou tak dlouho? Juri a Leon, jeho akrobaté, jedni z nejlepších na světě. Kalos je nervózní a je to na něm vidět. Po chvíli se zoufale otáčí na Kena, manažera Kaleido Stage. Ten si významně poklepe na hodinky a pokrčí rameny. Celým postojem dává najevo, že opravdu neví, kde ti dva jsou. Kalos se odlepí od okna a svým krokem změří místnost. Pak se tiše přiblíží k postavě, která sedí za jeho stolem.
„Velmi se omlouvám paní baronko, za to zpoždění. Leon Oswald je velice vytížený muž a jeho práce vyžaduje téměř neustálý trénink. Proto tu ještě nejsou…“ pronáší tiše a uctivě.
„Já se vůbec nezlobím. Jen zajímá zda si s ním promluvím aspoň dnes. Ostatně také přemýšlím, jestli je dobré ho ještě víc zatížit, když má tolik práce,“ ozve se klidný, skoro až nezvykle klidný hlas.
„To nebude vůbec žádný problém,“ začne ji Kalos vehementně přesvědčovat.
V té chvíli vrznou dveře a na prahu se objeví Juri a Leon. Oba se mračí skoro jako dva čerti a je vidět, že cestou sem měli menší rozepři. Ale oba jsou profesionálové a tak okamžitě nasadí okouzlující úsměvy, které každou ženu přimrazí na místě.
Kalos k nim naběhne jen se ukážou.
„Kde jste tak dlouho?!“ zasyčí výhružně a velice důrazně klepne oba do hrudi.
„To on!“ žaluje Juri jak malý a ukáže na Leona. „Cvičil na hrazdách a důsledně odmítal slézt!“ Kalos si povzdechne. Jak tihle dva mohou být přátelé, když se tak moc nesnáší, to by opravdu rád věděl. Ale na to teď nemá čas.
„Leone, rád bych vám někoho představil,“ pronese téměř obřadně.
„Není třeba pane Kalosi,“ ozve se náhle od stolu. „Nepotřebujeme se seznamovat kvůli obyčejné obchodní transakci. Ale pro vaši informaci. Jmenuji se Mirabel von Moroth, baronka z Essenu,“ pronese ten klidný hlas, aniž se jeho majitelka otočí.
„Leon Oswald, akrobat z Kaleido Stage,“ odpoví ten ve stejném duchu. Nevidí její tvář, ale hlas mu učaroval. Klidný, ale přece je v něm cosi… No, tak nad tím neuvažuj ani náhodou, napomene se v duchu přísně. Jediné co jsi z ní zatím viděl je temeno hlavy a to už samo o sobě ukazuje, že je nejméně o dobrých pět let starší než jsi ty. Takže na to koukej zapomenout a to hodně rychle!
„Baronka se rozhodla financovat naše nové představení,“ pokračuje Kalos zoufale milým hlasem a jeho oči upozorňují oba dva, že jestli teď něco zvořou tak Kaleido Stage definitivně skončilo. Leona z toho pohledu zamrazí. Jsou na tom poslední dobou špatně, co je Sora zraněná, ale že tak špatně, to ho tedy nenapadlo.
„Její peněžní dar je velice velkorysý,“ doplňuje Kalose Ken a významně nadzdvihne obočí. Takže jestli to vyjde, manéž ke dnu nepůjde, pochopí Leon a lehce kývne, jako že tedy ano. Takže zase nasadí svůj nejoslnivější úsměv…
„Kalosi, nechte toho,“ a tentokrát se židle za stolem pohne a je vidět, že to není jen obyčejná židle, ale luxusní kolečkové křeslo. V tu chvíli Leon pochopí, co Juri myslel, když řekl, že tuhle dámu budou zajímat úplně jiné věci, než jak ho dostat do postele. Baronka von Moroth totiž nemohla chodit.
„Přijela jsem za vámi, protože má sestra se velice touží stát akrobatkou. Já vím, co si teď myslíte pane Oswalde,“ uzemní Leona pohledem, jako by vážně vytušila co chce namítnout. Že tu není proto, aby učil každou šlechtickou dcerku, když ta má rozmar stát se hvězdou manéže. „Že bez talentu s ní nehodláte utrácet svůj drahocenný čas. Mohu vás ujistit, že talent má. Absolvovala přípravku Satine v Paříži. Nezmýlím se, pokud řeknu, že jste prošel tou samou školou?“ upřela na něj tázavé pronikavé oči. Leon se začal v košili a kravatě potit. Nejraději by si je sundal…
„Prošel,“ kývne nakonec.
„Takže doufám, že ji neodmítnete.“
„Ale tou přípravkou prošlo spousta nadaných lidí a nakonec se ukázalo, že pro akrobacii nemají vlohy,“ vysoukal ze sebe mladík odvážně.
„O tom vím, ale přesto jsem ochotna riskovat a za její výuku dobře zaplatit. A věřte, že mohu zaplatit opravdu dobře!“
Mýlil jsem se, přiznal si Leon v duchu, ale naprosto klidně. To jenom její hlas a vlasy ji dělají starší. Ale ve skutečnosti je možná dokonce o něco mladší než já.
Leon Oswald se narodil před sedmadvaceti lety v Paříži a i když vypadal na víc, jeho duch stále zůstával tím mladým akrobatem, který se kdysi objevil odnikud s cílem vyhrát jednou Velký cirkusový festival. Tehdy zasáhl osud a Leon splnění svého snu dosáhl až o mnoho let později. Ale tehdy to bylo, ano… Tehdy to bylo hořké vítězství.
Ale teď si pozorně prohlížel baronku von Moroth. Musel přiznat, že je to nesmírně zajímavá žena. To jenom ty popelavé vlasy, ve kterých se sem tam mihne stříbrný a ten tichý hlas jí přidávají léta. Ve skutečnosti ji odhadoval tak na pětadvacet. Ale nejuhrančivější má oči. Leon v životě neviděl u žádného člověka tak temně modrou, skoro černou barvu a tak hluboký pohled. Aristokratka každým coulem, pomyslel si. I na tom křesle sedí jako královna. Královna v dlouhých černých kalhotách a krémovém svetru… Žádný pečetní prsten, ani řetěz, napadlo ho pobaveně.
Zajímavá žena. Je ochotná investovat ohromné peníze, jen proto, aby se její sestra mohla stát akrobatkou. Trochu kontrast: komediant a šlechtic…
„Přijímáte mou nabídku?“ pohlédla na něj zpříma. Bohatá, velice vlivná dáma, která je zvyklá rozkazovat a je zvyklá, že ji všichni poslechnou. A čeká, že ji bude poslouchat i Leon. Ale ten nemá právě mnoho chuti do učení nějaké nezkušené elévky, byť prošla Satineho školou. Jenže Kalosovy i Kenovy oči jsou natolik prosebné, že nakonec couvne. Jestli teď odmítne, tak je jeho, a nejen jeho, kariéra a sny v troskách.
Kývne.
„Moje sestra Anna,“ pronese baronka triumfálně a je vidět, že jestli jí na někom záleží tak je to právě tohle děvče. A já se jí ani nedivím… Kalosovi div nevypadnou oči z důlků a Ken na ni jen uhranutě zírá. Leon se v duchu křivě pousměje.
Je ale opravdu krásná. Dlouhé medově zlaté vlasy a oči zelené jako jarní trávník. Postava štíhlá a určitě i ohebná a pružná. Akrobat si ji v duchu představí na hrazdě a málem zapomene dýchat. Právě jsem objevil novou Kaleido Star, napadne ho užasle. Vím to! Ve zlomku vteřiny mu hlavou projede oslnivá budoucnost téhle dívky. Co už nezastihne je, jak tohle setkání osudově zasáhne i do jeho života.
„Anno, tohle bude ode dneška tvůj učitel. Leon Oswald,“ zaslechne v té chvíli znovu ten tichý hlas. Baronka von Moroth. Jestlipak má Anna také titul, napadne ho nechtěně a stále se vrací k jejím očím. Je opravdu krásná… a má nádherný úsměv. Skoro zadrží dech, když k němu ta dívka přejde a podá mu ruku.
„Moc mě těší, že vás poznávám, pane Oswalde. Hodně jsem toho o vás slyšela!“ celá září nadšením. Jeho dlaň drží skoro jako svátost a nemůže věřit, že ji opravdu bude učit on sám.
Takže nejenom krásná, ale i naprosto odlišná od své aristokratické sestry, pomyslí si Leon. Tohle děvče se pro akrobacii narodilo. Nestačí mít jenom pohybové nadání, to musí člověk cítit uvnitř duše, že chce létat nad hrazdami pro potlesk. Žít pro potlesk a pro lidi. A takoví se poznají snadno. Vyzařuje to z nich, jako nějaké aróma. Přesto na sobě nedává nic znát a navenek si zachovává tvář ledové sochy. Lehce jí stiskne ruku a vykouzlí zdvořilý úsměv. Pak se obrátí ke Kalosovi a k baronce.
„Přestože jsem slečnu přijal, rád bych měl potvrzeno, že ví, do čeho jde. Akrobacie to není jen rozdávání úsměvů a příjímání květin. Je to také dřina, dřina a nic než dřina. Za tím vším se skrývají hory práce, natažených svalů a nezřídka kdy zlámaných kostí. Máte ještě šanci couvnout,“ nevšímá si Kalosova zděšeného pohledu.
Jestli ta holka chce být hvězdou, a on vidí, že chce, tak za to musí také zaplatit jako všichni ostatní. Ale ne penězi, ale potem, slzami a vlastním odhodláním. Jako všichni akrobaté světa. A jestli z ní mám tu hvězdu udělat, tak s ní budu jednat jako s každým žákem! Teď se teprve uvidí jaký mám odhad, jestli jsem se nespletl. Couvne, nebo ne?
Anna však věděla moc dobře, do čeho jde. I její sestra s Leonovým prohlášením souhlasila. Tato žena znala, že cokoliv člověk na tomto světě chce, musí si to napřed zasloužit. A to, že hodlala za Annino učení zaplatit horentní sumy, ještě neznamenalo, že chce, aby jí bylo ulehčováno.
„Zůstávám. Já chci být nejlepší. Chci jednou stát na jevišti a slyšet potlesk, který si zasloužím. Zůstávám.“
„Dobře. Nemůžete říct, že jsem vás nevaroval,“ pokrčí Leon rameny, ale v duchu jásá. Když někdo necouvne po tak syrovém předhození reality je to výborné znamení. Otočí se k odchodu a otevře dveře z místnosti. „Nevidím nejmenší důvod, proč bychom nemohli začít teď hned,“ věnuje jí jeden ze svých vzácných úsměvů a směrem k baronce se ukloní. „Pokud dovolíte, rád bych teď vaši sestru provedl tady budovou a ona by mi ukázala něco z toho co se dosud naučila…“ když se nedočká žádné zjevné reakce beze slova se otočí k odchodu. V tom ho zarazí barončin hlas.
„Pane Oswalde. Zacházejte s Annou jako s kýmkoli jiným, ale varuji vás. Znám vaši minulost i vaši přezdívku. Bůh smrti. Vím jak jste k ní přišel. Všechny vaše partnerky… Varuji vás, poznám velice dobře rozdíl mezi intenzívním tréninkem a týráním. A jestli se Anně něco stane, tak na to velice nepříjemně doplatíte. Mějte to na paměti!“ její hlas byl jako obvykle klidný, ale Leon věděl, že svá slova myslí vážně.
Vyjdou na chodbu a Leon tiše zavře dveře. Není mu do zpěvu a nejednou ztrácí i chuť, poznat, co tahle dívka vlastně umí. Bůh smrti. Jeho dávná přezdívka. Neví kdo to vymyslel, ale ví proč mu tak říkají. Říká se, že všechny své partnerky dohnal k totálnímu vyčerpání… Nikdy to nepopřel, ale teď by byl rád, kdyby mohl.
Nevadilo mu, že byl varován, přestože šlo o takovou věc. Ale byl by moc rád, kdyby mu baronka své varování předala soukromě mezi čtyřma očima, maximálně se společností Juriho, Kalose, nebo Kena. Ale že ho tak ponížila v přítomnosti jeho budoucí žákyně velice ranilo jeho duši. Ani sám nevěděl proč.
Myslí si snad, že by byl schopen „týrat“ někoho, tak nadaného jako je Anna? Protože ona je nadaná, ví to. Náhle pocítí vztek. K čertu s tím vším! Zpropadená ženská! Konečně si povolí tu zatracenou kravatu, která ho škrtí od chvíle co si ji uvázal.
Mirabel von Moroth také v duchu nadává. Ale po chvíli přestane a s neproniknutelným výrazem se otočí na Kalose a Kena, kteří ji pozorují téměř zoufale. Na stole, kus od ní leží šek na kulatou sumičku dolarů, ke které se teď upírají všechny jejich naděje. Nemá jim to za zlé. Tahle budova je jejich domov a ten má každý nadevšechno rád.
Popojede na svém luxusním křesle až k psací desce a pomalu vezme pero do ruky. Na okamžik se zastaví, ještě než podepíše. Vzpomene si na Leona Oswalda, na jeho postavu v obleku, který se k němu naprosto nehodí, na jeho křivý úsměv a na jeho prohlášení. I na svoje prohlášení. Náhle chce vědět, kde ten podivný člověk pracuje. Co je to vlastně za stavbu, že se k ní váží životy tolika lidí?
„Chtěla bych si Kaleido Stage prohlédnout… Ráda bych, kdyby mi někdo dělal průvodce.“ pronese tiše a hledí na šek, který má být jejich záchranou.
„Bude mi nesmírným potěšením vám to tady ukázat,“ uslyší hlas toho druhého akrobata. Juri Kilian. Ten co s ním telefonovala a který jí doporučil Leona jako výborného učitele.
„Děkuji,“ zašeptá téměř neslyšně a podepíše.
Jde rychle a nezajímá se jestli mu Anna stačí, nebo ne. Jde rychle proto, aby ze sebe dostal všechen vztek, který se ho zmocnil před Kalosovou pracovnou. Nechce být později nepříjemný, proto musí teď upustit páru. Zatracená ženská! Co si vůbec myslí?! On není žádný její poskok a už vůbec se její sestrou nehodlá zabývat jenom proto, že vážená paní baronka vytáhne Kaleido Stage z dluhů! Kdyby ta holka nebyla tak zjevný talent, poslal ji k vodě. Zlobil se na celý svět a nejvíce se zlobil sám na sebe.
Připomněla ti Sophii, ozve se v něm hlásek. Připomněla ti Sophii… Ani nevěděl čím. Možná svým chováním. Vždycky jsi Sophii říkal, že je princezna. Zatracená aristokratická baba!, uleví si v duchu a přidá ještě něco horšího. Uhání chodbou směrem k tělocvičně. Je tak naštvaný, že už ho může uklidnit jedině volný pád do záchranné sítě z té nejvyšší hrazdy. Cestou ze sebe zuřivě sundává sako a rozepíná košili, pod kterou má ještě pořád trikot.
Sípavě oddychuje a mračí se jako sto čertů. Sám dost dobře nechápe co ho tolik rozčílilo… Jestli to, že právě zachránil Kaleido Stage, ale ponížil sám sebe, nebo velevážená paní baronka, která mu neznámo čím připomněla jeho dávno mrtvou sestru. V tom do někoho vrazí, ozve se tupý kovový úder a bolestný výkřik.
„Leone! Dávej přece pozor na co a hlavně na koho to šlapeš!“ vyčte mu ublíženě mladá dívka s šarlatově rudými vlasy. Leon ji málem porazil, jak si ji ve vzteku nevšiml. Stačila se sice zachytit jeho košile, ale přesto balancuje na jedné noze a kousek dál se válejí berle. Leon dívku instinktivně přidrží a pak se na ni konečně podívá.
„Soro! To je příjemné překvapení!“ zvolá nadšeně a rovnou na místě ji obejme. „Co tady děláš?!“ Dívka se dá do smíchu a obejme ho taky.
„Co bych tady asi tak dělala. Jdu se podívat jak to zvládáte!“ a políbí ho přátelsky na tvář.
Sora Naegino přišla do Kaleida Stage před třemi lety z Japonska spolu s obrovským talentem i nezdolným odhodláním a dokázala se vypracovat na opravdovou hvězdu manéže. Spolu s Leilou Hamilton, tehdejší královnou Kaleida Stage, předvedla Legendární číslo. Tehdy jí bylo pouhých osmnáct let. V té době se také zúčastnila Cirkusového festivalu v Paříži a málem stanula na stupních vítězů. Ale (jak sama později prohlásila) necítila se dostatečně silná a ze soutěže nakonec odstoupila.
Ale post Kaleida Star už jí nikdo nevzal. Zůstala dál tou nejzářivější hvězdou v celém akrobatickém světě a miláčkem publika. A k nesmírné Leonově radosti dokázala předvést Andělské číslo. Číslo jeho sestry Sophie, které před smrtí slíbil, že najde opravdovou hvězdu, která je přivede k dokonalosti. A takovou hvězdu našel právě v Soře. Sice jí zpočátku nevěřil, ale po nějaké době pochopil, že jestli to nedokáže ona, tak už nikdo. A Sora jeho důvěru nezklamala.
Jenže teď stojí na jedné noze, protože druhou má až po koleno staženou obinadlem a trošku se na něj šklebí, jelikož ji připravil o oporu. A jestli jí zpočátku něco nešlo, tak to byla rovnováha se kterou má problémy dodnes.
„Můžeš mi říct, proč se tváříš jako kakabus?“ zeptá se a lehce ho zatáhne za vlasy, aby si jí všiml.
„Ále!“ mávne Leon rukou a chce jí podat berle. V tu chvíli se u něj mihnou medově zlaté vlasy a jakási dívka se zelenýma očima Soře podává její oporu. Ta se na ně s díky zavěsí a dívku si zvědavě prohlédne.
„Ehm,“ odkašle si Leon. Najednou neví kudy kam. Sora netuší nic o potížích cirkusu a Juri ho uškrtí jestli jí něco řekne. Protože ví co by následovalo. Sora by okamžitě hodila za hlavu to, že má odpočívat a začala by místo toho vystupovat, třeba i se sádrou. Ale jak tedy má odůvodnit přítomnost Anny? No…
„Soro, tohle je moje žačka, Anna von Moroth,“ pronese pomalu. „Anno, tohle je moje partnerka a hvězda tohohle cirkusu, Sora Naegino.“ A pak nestačí mrkat. Anna se nadšeně chopí Sořiny ruky a rozčilením se skoro zalyká.
„Sora Naegino? Páni, opravdová Kaleido Star!“ vykřikne užasle. Sora je trochu na rozpacích. Pak si ale vzpomene na vlastní rozrušení, když poprvé viděla Leilu a mile se usměje. Pak se přísně podívá na Leona.
„Měl jsi mi to říct!“ Ten znovu překvapeně zamrká.
„Co? Já sám jsem ještě před hodinou nevěděl, že budu někoho učit,“ hájí se.
„Ne to nemyslím! Měl jsi mi říct, jak jsme na tom špatně!“ vyjede Sora ostře.
Aha, tak proto přišla. Ne podívat se, jak to zvládají, ale jestli je pravda to co se dozvěděla. Chudák Ken, napadne Leona. A taky to řekne.
„Co má Ken společného s tím, že cirkus jde ke dnu?“ Soře naprosto uniká souvislost.
„Protože ho Juri zaškrtí. Volal ti, ne? A Juri zakázal, aby se ti cokoliv říkalo o našich problémech, protože potřebuješ klid,“ vysvětluje Leon s klidem. V duchu myslí na to, že už vlastně mluví o minulosti, protože baronka by mohla vytáhnout z potíží tři cirkusy velikosti Kaleida. Sora se dá do smíchu.
„To je dobré! Ale mohu tě ujistit, Ken v tom prsty nemá. Volal mi sám Kalos a,“ sjede Leona pohledem, „to s Juriho souhlasem.“
Akrobat znovu nadzdvihne obočí. Už v tom má praxi.
„A víš proč mi volal?“
„Ne,“ vydechne ten.
„Abych se seznámila s tvojí novou žačkou,“ usměje se Sora a královsky se baví, když vidí, jak se jeho obličej protahuje do nefalšovaného údivu.
„Co-cože? Jak-jak kruci víš, to co já jsem se dozvěděl teprve před hodinou?“ vyjekne a pro změnu je to on, kdo ztrácí souvislosti.
„Já myslím, že to není vůbec důležité. Každopádně o téhle talentované dámě vím už delší dobu a přišla jsem se podívat, jak jí to s tebou půjde,“ znovu se zářivě usměje na Annu a začne na berlích poskakovat směrem k tělocvičně. Anna se jí nadšeně zařadí po bok a je vidět, že obě dívky si toho mají hodně co říct. Leon zůstane stát jako opařen a sleduje nevěřícím pohledem postavy, které se od něj vzdalují.
„Jdeš, nebo jsi zkameněl?“ křikne za ním Sora. Akrobat se trochu vzpamatuje a rychle je dožene, ale cestou si pořád není jist, jestli se mu to všechno nezdá.
Tiché šumění elektrického vozíku, který se jistě a pevně pohyboval po okolí Kaleido Stage by možná šlo jinému na nervy, ale Juri byl všechno možné, jenom ne cholerický sobec. A navíc ve společnosti Mirabel von Moroth zapomíná, že taková věc, jako je elektrický vozík pro postižené, vůbec existuje.
Leon si ji v duchu označkoval jako zajímavou ženu. Kdyby to Jurimu někdy řekl, ten by mohl potvrdit, že se nemýlil. Chladná, chytrá a velice vzdělaná mladá žena, která měla přehled více než dostatečný. A která uměla být přinejmenším stejně okouzlující jako profesionál Juri.
Kráčí vedle přepychového křesla a momentálně mlčí. Ukázal jí všechno co se dalo v Kaleido Stage vidět a teď už jim zbývá jenom tělocvična. Ale baronka z nějakého důvodu projevila přání projít se kolem cirkusu a tak jí dělá průvodce dál. Mlčky. Tahle dáma není z těch se musí za každou cenu vybavovat. Nechválí každou pitomost, ale jenom věci, které skutečně za tu pochvalu stojí. Chválí řešení jeviště i hlediště, chválí fungování Kaleida Stage jako celku… Je vidět, že jí svět akrobacie není tak neznámý, jak se zprvu zdálo. Vlastně to vypadá, že se vyzná až moc dobře.
Poprvé s ní mluvil před pěti týdny. Prostě mu jednoho mlhavého rána zavolala a tím svým tichým hlasem mu sdělila neuvěřitelnou žádost. Hledá nějakého výborného akrobata, který by mohl trénovat její sestru. Neřekla ani slovo tom, jak vůbec přišla na Kaleido Stage, jak vůbec přišla na něj. Prostě mu jenom sdělila své přání a prosbu, jestli by jí nemohl někoho doporučit, nebo se Anny případně ujmout sám. Juri jí tehdy po několika telefonátech navrhnul Leona. A ona přijala a skutečně přijela…
„Proč jste si vlastně Annu nevzal do učení vy sám?“ zeptá se náhle. Hlavu má položenou na opěrce a popelavé vlasy kolem ní jen tak poletují. Její pohled směřuje kamsi za vrcholky hor, které je vidět jen matně.
„Já…“ Juri neví co říct. Že už jednu „žačku“ má? Že se nemůže a především nechce vázat? „Nemohl jsem,“ odpovídá po chvíli prostě.
„Je v tom jiná, že?“ ozve se z křesla. Mirabel von Moroth pootočí hlavu a upře na Juriho svůj temně modrý pohled.
„Ano. Moje dívka, která tady v Kaleido Stage vystupuje se vážně zranila a až se uzdraví bude potřebovat moji pomoc, aby opět mohla na jeviště. Proto jsem Annu nemohl přijmout. Ale věřte mi, že Leon Oswald je vynikající akrobat a ještě lepší učitel. On z ní udělá hvězdu…“ Baronka neodpovídá, jenom na něj hledí tichým tázavým pohledem.
„Povězte mi o něm něco. Ne kde se učil a co dělal, ale o tom jaký je to člověk. Zajímá mě s kým bude má sestra trávit čas…“ pronese konečně Mirabel von Moroth její pohled se střetne s tím jeho.
„Leon?“ Juri chvíli přemýšlí co říci. „Narodil se v Paříži a to město má stále velmi rád. Dá se říci, že je Francouz každým coulem. Tvrdohlavý.“
„Na Francouze je příliš vážný. Ten jeho obličej…“ baronka zavře oči a vybaví si co nejpřesněji Leonovu tvář. Je tak neobvyklá. A pro ženy určitě přitažlivá.
„Měl sestru,“ přeruší její zamyšlení Juri.
„Sestru?“
„Jmenovala se Sophie…“
„Měl, jmenovala. Proč o ní mluvíte v minulém čase?“
„Zemřela před lety. Byla to moje vina. Leon ji měl velice rád a její smrt ho strašně zasáhla. Proto se vám zdá vážný… Možná bych řekl, že mu Sophii připomínáte,“ Juri mluvil pomalu a obezřetně, ale při zmínce o smrti Sophie mu hlas změkl.
„Připomínám, říkáte?“ zašeptala baronka. Její tichý hlas byl náhle nevyzpytatelný. Ani chladný, ani bezvýrazný, prostě nevyzpytatelný.
Je úžasná!, napadlo Leona, když viděl Annu jak cvičí na hrazdách. To se hned tak nevidí, ta lehkost, ta podivuhodná pružnost! Pevnost s jakou se drží a nepustí! Sledoval jak se její tělo míhá vzduchem, když dělá jeden ze složitějších veletočů. Vypadá jako… neuměl to popsat. Je bezchybnost sama. Medové vlasy, zelené oči, nádherný úsměv! Bude z ní dokonalá akrobatka, bude z ní Kaleido Star! V té chvíli Anna udělá poslední přemet a seskočí před něj. Leon jí věnuje další ze svých vzácných úsměvů. Už má na sobě opět svůj trikot, oblek odložil v šatně spolu s tím nejhorším mučením, jaké si uměl představit, kravatou. V saku se nahoře necítí dobře.
„Bylo to dobré. Bylo to více než dobré,“ pronese klidně a přejde k ní. A pak ukáže na nejvyšší hrazdy, téměř u stropu. „Ale hvězda musí tam. Jen z té největší výšky její zář ohromí zástupy… Tam se musíš dostat, teprve tam z tebe bude pravá královna,“ zašeptá a hlas se mu skoro chvěje vzrušením z toho všeho. Pak opět vystřízliví a ruku sníží ke středním hrazdám. „Zkusíme napřed tohle. Nic se nemá přehánět. I k trůnu vedou schody a ty se nedají přeskočit. Stejně jako hrazdy,“ a postrčí Annu k žebříku.
Ta nevěřícně sledovala jeho paži jak jí ukazuje, kam až musí. Až na vrchol. Ty hrazdy jí přišly tak neuvěřitelně vysoko. V tom zaslechne hlas.
„Já jsem se také bála, když jsem je uviděla poprvé. Ale je to nádherný pocit…“ Soře se lesknou oči a dívá se ke stropu. „Ani nevíš jak bych si teď přála být tam nahoře. Být tam a slyšet potlesk…“ stočí svůj zrak zpátky na Annu. Jenže tu v té chvíli nějak opustila odvaha a odhodlání.
„Je to tak strašně vysoko,“ řekne slabým hlasem a najednou má měkká kolena.
„To se ti jenom zdá. Hrazdy jsou tak vysoké čím více se jich bojíš. Ale ty nemáš proč se bát…“ povzbuzovala ji Sora.
„Jenže já si najednou připadám jako dřevo, když vidím jeho,“ ukázala Anna zničeně na Leonovu postavu vysoko nad zemí. K jejímu údivu se Sora dala do smíchu.
„Tak to dobře znám. Víš kolikrát mě nařizoval intenzívní trénink? Nejmíň stokrát, protože jsem mu připadala strašně prkenná a z tý hrazdy jsem furt padala… Nebýt tam ta síť, tak má Kaleido nového ducha jeviště,“ smála se od srdce.
„Ale když ty máš talent. Víš, takový ten talent od přírody, co nepotřebuje přípravky, stačí ho jen vést…“ namítla Anna nešťastně. V tu chvíli jí Sora vážně pohlédla do očí.
„Ty ten talent máš taky, jenom ho musíš uvolnit. Nemysli na to, že je vedle tebe Leon a kontroluje každý tvůj pohyb. Dívej se na mě a mysli si, že tu jsou davy, které se přišli podívat na tvé vystoupení… Jestli žiješ pro potlesk, tak budeš takhle jednou stát na jevišti v Paříži a budeš vítězka Cirkusového festivalu.“
Juri zdvořile otevře dveře a vozík Mirabel von Moroth projede do největší místnosti v Kaleido Stage. Tělocvična. Všechny velké sny, naděje a plány i hvězdy se rodí zde. Ne na jevišti, ale tady. Tady cvičí ti, pro něž je cirkus životem.
Baronka zvedne hlavu a zadívá se až na prosklený strop, kterým dovnitř padá slunce. Pak si pozorně prohlédne celou obrovskou prostoru. A nakonec…
„Jsou na hrazdách,“ pronese tiše.
„Nic se jí nestane. Leon musí zjistit co všechno umí. Akrobat se nesmí bát výšek, jinak by nikdy nemohl…“ pokouší se o vysvětlení Juri.
„Já nic nenamítám,“ utne ho Mirabel a dál sleduje dvě postavy v lanech. Juri je sleduje také, když mu to najednou nedá.
„Proč vlastně my? Proč Kaleido Stage? Mohla jste přece Anně zaplatit soukromého trenéra a nemusela jste vydávat takovou horentní sumu… Mohla sem přijít jako hotová hvězda a rovnou vystupovat…“ v tu chvíli zmlkne protože na něj baronka vrhne jeden ze svých nepříliš laskavých pohledů.
„Prozradím vám tajemství, pane Kiliane. Mám dost peněz, abych Anně zaplatila nejlepšího trenéra světa. Mohla by sem skutečně přijít jako hotová hvězda a rovnou vystupovat. Ale víte co by tomu vystoupení chybělo? Srdce, pane Kiliane. Srdce. A to je ze všeho nejdůležitější. Mohla trénovat dnes a denně v soukromé tělocvičně a necítila by nic. A taky mohla trénovat na místě, kde se zhroutil nejeden sen a nejeden sen se vyplnil. Mohla trénovat tam, kde se zrodily hvězdy… Tam kde trénují všichni ostatní, kteří ji povzbuzují a věří jí. Proto Kaleido. Proto vy. Protože vy sny většinou plníte i když třeba nevědomky,“ a usměje se.
V té chvíli Juri zahlédne Soru, jak se baví s Annou. Sora ji poplácá po zádech a už jen sleduje jak Anna šplhá po lanovém žebříku za Leonem. Jurimu na tváři vytane úsměv a otočí se na baronku.
„Dovolíte madam?“ Když ta kývne, připlíží se pomalu Soře za záda a položí jí ruce na oči. „Hádej třikrát, kdo to je?!“ zašeptá jí vesele do ucha.
Sora položí své dlaně na Juriho ruce. „A když to neuhodnu?“
„Za každou špatnou odpověď dostanu polibek.“
„A když uhodnu?“
„Máš u mě tisíc polibků, kam si jen budeš přát!“ Sora zmlkne.
„Copak je?“ znervózní Juri, když mlčení trvá moc dlouho.
„Přemýšlím, která odpověď bude pro mě výhodnější,“ ozve se její veselý hlas. Juri se začne smát. A sundá svoje ruce z jejích očí. Prohýbá se smíchy, ale netuší, že jí tím připravil o oporu.
„Juri!“ zaslechne jenom a málem Soru nestačí chytit, jak se ta kácí, protože nemá berle. Zvedne ji v náručí a potom se s ní zatočí kolem dokola.
„Vžžuuum, vžžuuum,“ dělá při tom, jak malý kluk.
„Juri!“ zarazí ho přísný hlas. Soře se točí hlava a poněkud ji bolí zraněná noha. Akrobat ihned přestane. Drží ji v náručí a nese k nejbližší židli. „Napřed Leon, teď ty… Kdo to bude příště?“ brblá Sora, ale nevydrží se mračit dlouho.
„Omlouvám se. Ale tolik se mi stýskalo. Neviděl jsem tě od snídaně,“ kaje se poslušně Juri.
„Tolik mě potřebuješ k životu?“ zeptá se Sora.
„Lidé potřebují své anděly, bez nich je život prázdný. A ty jsi můj anděl… Můj malý andílek,“ zašeptá a lehce ji políbí. „Můj malý andílek. Bez tebe bych byl neúplný,“ dodá ještě a políbí ji vroucněji. „Rád bych ti někoho představil,“ zašeptá když konečně skončí.
„Koho?“ Sora je náhle zvědavá. Pak se podívá za Juriho rameno a zahlédne elegantní elektrické křeslo.
„Madam? Rád bych vás s někým seznámil,“ obměňuje Juri svoji frázi a k baronce přihupsá na berlích Sora. „Toto je moje dívka a současná Kaleido Star, Sora Naegino. Soro, toto je Mirabel von Moroth, baronka z Essenu a současná zachránkyně Kaleido Stage. Je to sestra Anny,“ dodá ještě.
Žena na křesle zvedne ruku a potřese si se Sorou.
„Velice mě těší, že vás poznávám…“
Soru ten nesmírně tichý hlas zarazí. To není ze zvyku, pomyslí si. Pak jí znenadání rozbolí noha, protože se o ní opírá víc, než má povoleno. Stáhne bolestivě obličej a pokouší se odskákat, ale to by tu nesměl být Juri. Ten si okamžitě všimne grimasy v její tváři.
„Juri, co to děláš?!“ Sora se mrská jako kapřík, kterého právě vytáhli z vody.
„Dovolíte madam? Jen ji odvezu domů…“ a skloní se k Sořinu obličeji. „Přetahuješ andílku, zapomínáš, co ti nařídil doktor,“ oči mu starostlivě září. Pak jí vtiskne jeden polibek na čelo, baronce se lehce ukloní a se vzpouzejícím se břemenem rychle opustí tělocvičnu.
„Je krásná,“ říká právě Anna a dívá se dolů. Z jejich výšky vypadá křeslo baronky von Moroth jen jako rozmazaná skvrna a baronka sama připomíná pouhý bílý flíček.
„Vaše sestra?“ podívá se Leon týmž směrem.
„Ano.“
„Jste krásné obě, velice krásné,“ mladý muž v sobě Pařížana nezapře. Skládá lichotky jako pravý milovník. Anna se na něj otočí.
„Jenže ona má něco, co já se nikdy nenaučím. Mirabel je skutečná šlechtična. Umí se usmívat, umí být vznešená… Já mám pocit, že snad ani nejsme příbuzné. Ona je opravdu aristokratka a ještě ke všemu… Má zvláštní schopnost upoutat každého, kdo se ocitne v její blízkosti,“ Anně se ve tváři mihne smutek. Sedne si na hrazdu a zamyšleně se dívá dolů na záchrannou sít. Leon si sedne vedle.
„Tuhle vlastnost máte společnou,“ usměje se vřele. „Vaše sestra je zajímavý člověk, ale je taková smutná, tak vážná. Vy upoutáte na první pohled, protože jste jako sluníčko, které se směje už z dálky. A že neumíte být vznešená? To je kec. Vy jste krásná, mladá žena, která okouzlí každého… A je velice vznešená, protože vznešený člověk je čestný člověk. A vy jste čestná, to se pozná,“ a znovu se usměje. Pak jí podá ruku. „Pojďte, půjdeme dolů. Pro dnešek to stačilo.“
„Pane Leone, já… Já nemám ráda, když mi někdo vyká. Připadám si potom strašně hloupě. Nemohl byste mi tykat?“ zeptá se Anna a zrudne.
„Velice rád, ale jen pod jednou podmínkou. Přestaneš mi říkat pane Leone.“ A oba sešplhají dolů.
Je krásná. A je podobná Sophii, napadne Leona jen se znovu ocitne před baronkou. Nevím čím, ale je jí podobná. Možná proto, že na mě působí tak smutně. Má ve tváři takový zvláštní výraz, tichý, smutný. Princezna bez úsměvu, napadne ho náhle. Nikdy jsem netušil, že ji potkám. Sleduje jak Anna hovoří se svojí sestrou a nadšeně jí ukazuje celou prostoru.
On sám se do hovoru nezapojuje, ani se k nim nepřidal. Princezna bez úsměvu. Je to kvůli tomu, že nemůže chodit? Vidí jak Anna předvádí jedno salto za druhým a jak se na barončině tváří objevuje náznak – ano – štěstí. Elektrický vozík tiše vrní a Leon jenom sleduje jeho dráhu. Princezna bez úsměvu…
Komentáře
Přehled komentářů
vypadá to zajímavě i prostředí je nezvykle.
Padla...
(chill, 26. 2. 2008 21:37)tak tohle jsem zacala cist na doporuceni jedne me kamaradky... musim rict, ze se tedko cejtim hrozne. Docela jsem si i myslela, ze psat umim... ale vubec se nedovedu srovnat s necim takovym, ty popisy do nejjemnejsich detailu, ktery pritom nenudej... to, jak vystihnes kazdej okamzik, projev nalady... uzasny... pripada mi teda, ze sis hodne zmenila charaktery, ale vzhledem k tomu, ze je to fan *fiction*, tak to vlastne vubec nevadi... opravdu smekam... mas moji uctu. ;)
no úžasné...
(Sora_Naegino22, 23. 8. 2007 16:57)tento príbeh sa mi vážne veľmi páči....je veľmi zaujínavý....prečítala som len 1. časť..ale vyzera veľmi zaujímavo...no nemám čo dodať....je proste SUGOI!!!!!..iným slovom sa to nedá vyjadriť...
Hmmm
(Kat, 15. 5. 2007 23:48)Já už to celé četla tak ti sem na konci dám vyjádřeni, ale příběh se mi moc líbí. A pospíchat jak rychle sem to dáš...malá oplátka.
Co dodat...
(Keiro, 15. 5. 2007 20:12)
Takže jsme se konečně dočkali. :) Co dodat k tvému dílu. Vždyť víš, že pro mě je vždycky to nejlepší. Koukej sem dát další části, bo na tebe vezmu svoje agresivní hlídací kočky. :)
Opravdu moc hezký... Jestli mám něco ráda tak jsou to tvoje příběhy. :)
Paráda.
(Karin, 22. 7. 2017 14:27)