IV.: Let do Paříže
Cítí vůni Sořiných vlasů i to jak je k němu přitulená. Lehce se usměje. Celý jeden den. Bez Kaleida, bez tréninku, bez věčného běhání sem a tam… Celý jeden báječný den ji bude mít jenom pro sebe. Sora se zavrtí a tiše zavrní. Andělíček, jenom ta svatozář jí chybí, Juri s úsměvem myslí na uplynulou noc. Hotový andílek. Její tělo, těsně nalepené na jeho v něm probouzí hříšné myšlenky. Sladké, zakázané, jako dezert po kterém se tloustne.
„Po tomhle dezertu ztloustnu velice rád,“ zašeptá si pro sebe a zaboří nos, do jejích vlasů. Pak jí obejme jednou rukou kolem pasu a přitáhne blíž k sobě.
„Juri,“ zasténá ospale Sora.
„Copak, andílku?“ a sevře ji pevněji. Sora neodpoví jenom otevře oči. Její pohled je tak nevinný, jako pohled dítěte. Zato Jurimu v očích hoří všechno jiné, jen ta nevinnost nějak chybí. Vypadá jako světec, myslí si Sora pobaveně, ale ve skutečnosti je to ďábel sám. Hříšný a krásný. Hříšně krásný.
Rukou mu opatrně přejede po jizvě, kterou utrpěl, když se s Leonem nějak nemohli shodnout a rozhodli se svou při vyřešit po džentlmensku. Soubojem. Tehdy jim říkala pitomec Juri a pitomec Leon. Skákali na hrazdách a mávali na sebe šavlemi, jako kluci, když si hrají. Problém byl v tom, že ty šavle byly skutečné. A skutečně ostré. Když byli v nejlepším, rozhodla se jim tu zábavu překazit. Nebyli z toho nijak nadšení, ale nakonec toho nechali a spokojili se s pouhým syčením jeden na druhého.
Zachytí její ruku a podívá se jí do očí.
„Nech toho,“ zašeptá a stiskne jí zápěstí. Rozšíří oči do ještě nevinnějšího pohledu.
„Čeho?“ zeptá se bezelstně. Začne ho hladit druhou rukou.
„Tohohle!“ Stiskne jí i druhé zápěstí a nakloní se nad ní. „Teď já…“ a políbí jí. Nejprve jemně, ale potom nabere na hloubce a vášni. Pomaloučku na ni sklesne a ona mu rukou vjede do vlasů. Strašně ráda se jimi probírá…
„Ďábel Juri, žádný padlý anděl,“ zasténá Sora, když ucítí jeho rty na svém krku.
„Ty mi máš zrovna co vyčítat,“ a pokračuje, jako by nic. Pomaloučku ochutnává její každý kousek a nemůže se toho nabažit. Když byli v nejlepším, pokojem se rozlehl zvuk, strašně nepříjemný a nevhodný zrovna v tuhle chvíli.
Zvuk mobilního telefonu. „Sakra!“
„Prosím, u telefonu Kilian! Nechci být nepříjemný, ale zrovna mám spoustu práce… tak bych prosil, abyste to zkrátil!“ zavrčí Juri. Ze sluchátka se ozve Leonův hlas.
„Jak si přeješ. Sbal Soru a jeďte na letiště! Letadlo odlétá v půl dvanácté.“
„COŽE?!“ Juri málem vyletí z kůže. To si snad dělá legraci! „To nemyslíš vážně Leone, že ne?“ zeptá se pro jistotu.
„Smrtelně vážně,“ ujistil ho přítel pochmurným hlasem. „Letíte místo nás. Něco nám zkřížilo plány, nestihneme to včas. Poletíme zítra…“
Juri zpozorní. „Leone, co se stalo?“
„Nic, prostě se sbalte a jeďte na letiště,“ jeho hlas zní jakoby z velké dálky. Nepřítomně. Jako by nechtěl na něco myslet a místo toho se násilím soustředí na jinou věc.
„Leone, kde jsi?“ položí mu další otázku Juri. Ticho. Je slyšet jen dech muže na druhé straně aparátu. Pak odpoví.
„V nemocnici. Prosím tě na nic se nevyptávej, jen se sbal a odleť tím zatraceným letadlem. Ještě ti zavolám,“ a zavěsí. Juri chvíli nevěřícně zírá na zhaslý displej a přemýšlí. Co se stalo? Proč mají letět místo nich? Má nejasné tušení, že to nějak souvisí s Mirabel, ale proč je Leon v nemocnici?
„Co se stalo?“ vytrhne ho ze zamyšlení Sořin hlas. „To byl Leon, co chtěl? Nějaký problém?“
„Nic, jen, že…“ mladík se podívá na hodinky. A vyskočí jak píchnutý šídlem. Je pět minut po půl jedenácté! „Sakra!“ začne na sebe šílenou rychlostí házet věci.
„Co se děje?!“ vyjekne Sora.
„Leon mi volal, že dneska nemůžou s Mirabel odletět. Místo nich máme letět my! Letadlo startuje v půl dvanáctý!“ vychrlí ze sebe Juri a děkuje bohu, že ji napadlo včera zabalit. Kdyby měl ještě teď… Nechce domyslet.
„Jak to, že neodletí? Co se stalo?“ Sora si zrovna obouvá boty. Ačkoli vyskočila mnohem později než on, je oblečená a může vyrazit.
„Já nevím,“ zalže Juri. Neřekne, že je Leon v nemocnici. Vlastně ani sám neví proč. Ale neřekne. Sora se na něj zkoumavě podívá, ale taky neřekne nic a jenom mu prohrábne vlasy. Pak ho lehce políbí.
„Dobře. Ale musíme si pospíšit, je skoro tři čtvrtě.“
„Nebere to,“ zasténá zoufale Ken, když už se asi popáté pokouší dovolat Leonovi.
„Ani jeden,“ doplní ho pochmurně Anna.
„Budeme muset jít, odlet je za patnáct minut…“ Ken ji jemně zatáhne za rukáv. Anna se ještě podívá k přepážce.
„Krucinál, ale zavolat mohli!“ řekne vztekle. Proč musí být tak tvrdohlavá? povzdechne si potom nad svou sestrou. Nejraději by ještě pár minut počkala, ale Ken ji nemilosrdně strká k východu na runway. V tu chvíli za sebou oba zaslechnou dupot a známý hlas.
„Kene! Anno!“
Juri je zadýchaný jenom lehce a Sora si tře sval na noze.
„Co tu děláte?“ vyjekne Ken.
„Volal mi Leon. Prý nestihnou s Mirabel odlet a tak poletí zítra místo nás… Vůbec se mě neptej proč, já o tom vím asi tolik, co ty!“ zarazí Kena, jen co otevře ústa. Je mu totiž jasné, že Leon se neobtěžoval volat někomu dalšímu.
„Jak volal?!“ vzpamatuje se konečně Anna. „Nám to vůbec nevzal!“ a zlostně se zašklebí.
„Já vážně nevím. Jenom mi řekl, že musí s Mirabel ještě něco zařídit a že máme odletět dneska. Pak mi s tím praštil…“
„Nechci se vám do toho míchat, ale měli bychom jít! Jinak nepoletíme ani dneska, ani zítra,“ ozve se Sora a teď je to pro změnu ona, kdo táhne Annu k runwayi. Pánové ji s mírným povzdechem následují.
„Opravdu nic víc neříkal?“ ptá se znovu Anna, zatímco si zapínají pásy. Otáčí se dozadu na Juriho se Sorou a její oči jsou jeden velký otazník. Jenže Juri nějak nejasně vycítil, že by nežil dlouho, kdyby jí řekl, že je Leon v nemocnici a tak nasadil jinou taktiku.
„Neřekl mi nic. Jen že si musí něco zařídit. Vypadalo to, jako když zapomněli něco koupit,“ nasadí zářivý úsměv. Jenže Anna není hloupá a bezpečně pozná, kdy se přetvařuje. Ten úsměv se jí nelíbí. Je zářivý až moc. Otočí se a podívá se z okénka. Proč je jen Mirabel tolik tvrdohlavá, řekne si v duchu. Proč?
Letadlo si to pomalu rolovalo po runway a poté se elegantně odlepilo od země, aby vyrazilo směr Paříž. Město snů a Cirkusového festivalu.
Tik, tak, tik, tak. Vteřinová ručička pomalu odpočítává čas, jako kapky vody. Všude je ticho a tak její zvuk zní mnohonásobnou ozvěnou. Tik, tak, tik, tak…
Zoufale křižuje dlouhou chodbu sem a tam. Prošel ji už nejméně stokrát, její rozměry zná nazpaměť, teď snad začne počítat i dlaždičky. Chvílemi se posadí na jednu z nespočtu židlí, aby rychle vyskočil, kdykoli se ozve jenom lehké zašramocení. Je to nekonečné. To čekání. To zoufalé čekání, než mu něco řeknou. Tik, tak, tik, tak…
Leon už po stopáté přejde nemocniční chodbu a znovu se posadí na židli. Očima doslova hypnotizuje široké dveře před sebou. Dveře od ambulance. Vzpomíná na tu cestu sem, do Hlavní nemocnice.
Po několika minutách ty injekce stejně přestaly účinkovat. I když jí neustále dávali analgetika pro snížení bolestí, nezabraly. Bylo hrozné vidět jak tiše trpí a má rty sevřené, že přes ně neprojde ani hláska. Vypadala tak vyděšeně.
Tolik jsem ji chtěl obejmout a nemohl. Ten doktor se jí neustále snažil ulevit, ale nešlo to. Plakala… Bez hlesu, ale o to to bylo horší. Držel jsem ji za ruku, protože to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli mohl dělat. A ty bolesti neustávaly. Bože můj, myslel jsem, že se snad zblázním bezmocností. Pár měsíců, pár měsíců…
Znovu přešel chodbu. Proč jim to tolik trvá? Proč? Proč? Zadíval se na strop. Ani nevím kolik je hodin. Tři odpoledne? Čtyři? Vzpomněl si na Soru, Juriho a Kena s Annou. Dorazili do Paříže? V pořádku? Nahlásila Anna svoje číslo? Krucinál, musím něco dělat, nebo se zblázním a to tady na místě. Nesmím na ni myslet…
Pořád před sebou viděl její sinalý obličej a slzy, které jí stékaly dolů. Stisk její dlaně, než ji odvezli pryč. Zaslechl něco o kritickém stavu a naprosto se zděsil. Poprvé viděl, že měla strach. Její krásné oči ho doslova prosily, aby neodcházel. A její křehké tělo se otřásalo pod nápory bolestí. Proč jim to tak trvá?!
Dveře od ambulance se znenadání otevřou a z nich vyjde menší, vcelku mladý doktor v bílém plášti. Leon se k němu okamžitě otočí, rozhodnut vydolovat z něj alespoň nějaké informace, ale muž k němu zamíří sám a podává mu ruku.
„Pan Oswald?“ zeptal se zdvořile. Leon kývl. „Doktor James Elliot. Jsem ošetřující lékař baronky von Moroth.“
„To s vámi jsem telefonoval!“ dovtípil se Leon.
„Ano. Mohli bychom si někde v klidu promluvit? Třeba u mě v kanceláři…“ doktor Elliot ho vzal jemně pod paží a táhl z dosahu dveří na ambulanci.
„Ale!“ pokusil se akrobat o odpor.
„Věřte mi, takhle to bude lepší. Potřebujete kávu, vypadáte opravdu hrozně.“
„Jenže…!“ snažil se Leon znovu namítnout.
„Postarají se o ni. Zdejší lékaři jsou vynikající.“ Vykročil k druhému konci chodby. Leon to vzdal. Zase by musel čekat.
Bylo to k nevíře, ale doktoři, kteří si umí uvařit kávu opravdu existují. Doktor Elliot byl jedním z nich. A navíc ta káva byla vynikající. Jenže to bylo v tuhle chvíli Leonovi srdečně jedno. Svůj šálek do sebe obrátil na jeden lok. Pak se zahleděl na kulatého mužíka, který naproti němu seděl v křesle s rukama sepjatýma.
„Nebudu vám zastírat pravou podstatu věcí, pane Oswalde. Když sem baronku přivezli musel jsem po chvíli konstatovat akutní selhání imunitního systému, doprovázené přetížením nervů. Jinak řečeno… Mirabel zbývají nejvýše dva až tři dny.“ Leonovi vypadl šálek z ruky.
„Cože?!“ zašeptal nevěřícně. „To přece…“ opřel si čelo do dlaní. „Přece se jí dá ještě pomoci,“ vzpamatoval se po chvíli. „Snad to ještě není definitivní…“
„Je vlastně zázrak, že ještě nezemřela. Lidé s její formou leukémie žijí maximálně tři roky od doby, kdy se nakazili. Ona s ní urputně bojuje šest dlouhých let. Jenže Mirabel má vzácnou krevní skupinu. Dárce kostní dřeně jsme hledali a hledáme po celém světě, v oficiálních seznamech, v chorobopisech. Ale výsledky jsou mizivé. Teď už je příliš pozdě. Nemůžeme pro ni udělat nic víc, než eliminovat bolesti na minimum. A ani to se nám příliš nedaří…“ doktor svěsil ramena.
„Panebože!“ Leon se už na víc nezmohl. Hlavou mu vířily zoufalé myšlenky. To ne. Přece osud není tak krutý, aby mu vzal dvě milované bytosti… Elliot ho soucitně pozoroval a pak začal vyprávět.
„Poprvé jsem se s ní setkal krátce potom co onemocněla. Víte co jsem si tenkrát řekl? Je jí devatenáct a už má život za sebou. Na vozíku a s těžkou nemocí k tomu. Tehdy jsem si říkal, že nebude žít dlouho, že to nezvládne. Zvládla. Přese všechno našla vůli nevzdat se. Dodnes nevím, co ji udrželo při životě…“
„Její sestra. Anna,“ zašeptal Leon. „To kvůli ní…“
„Ano, první roky. Pak léčení přerušila. Neměla už sílu bojovat. Když přijela do Států, domníval jsem se, že za pár dní přijde konec. Byl to omyl. Její stav se zlepšil…“
Leon zdvihl hlavu. Po tváři mu stékala jediná osamělá slza.
„Mirabel je ohromně statečná dáma, ale není z ocele. Dostihlo ji vyčerpání. Přestala bojovat, neměla proč. Myslím si, že už ani nechtěla, že prostě už nechtěla žít… Ale pak se to všechno náhle změnilo. A myslím si, že vím proč. Potkala vás… To kvůli vám se ještě jednou rozhodla pro život.“
Seděli v letadle do Paříže a každý s jiným pocitem. Smíšeným. Radost, obavy, všechno co je tam čeká, se v nich svařily jedno přes druhé.
Ten Leonův hlas se mi nelíbil, řekl si v duchu Juri. Byl tak jiný. Sice se snažil mluvit chladně a neosobně, jako to má ve zvyku, ale hlas ho zradil. Jenže dokud se znovu neozve, tak mám jen své domněnky. Souvisí to s Mirabel to vím určitě, myslel si Juri a nepřítomně zíral z okénka na bílé oblaky. Ale proč byl v nemocnici? Ne, dokud mu sám nezavolá nemá cenu nad tím přemýšlet.
Stočil svůj pohled na Soru. Pár minut po tom, co vzlétli se rozhodla dospat, co zameškala v noci. Takže teď sedí vedle něj, pohodlně zabořená do sedačky a ze spaní se dokonce usmívá. A vypadá tak nevinně…
Před nimi se Ken zoufale snažil dělat společnost Anně, která sebou nervózně šila. S Rozetiným souhlasem, pod podmínkou přísného dohledu. Původně ho měl být jeho gardedámou Leon, ale když se ten nedostavil, musel jeho roli převzít Juri. Jenže ten dělal všechny možné věci, kromě kontroly Kenovy věrnosti. Ještěže ten byl tolik zamilován… A Anna tolik rozmrzelá. Mladík se ji snažil rozptýlit, takže si vůbec nevšímal co dělají ti dva sedící vzadu. Juri svou pozornost momentálně věnoval Sořině ruce, půvabně položené na opěradle, těsně vedle jeho. A posedl ho ďábelský nápad, stejně jako ráno.
Sevřel svou dlaní tu její a pomaloučku se nad ní naklonil. Pozoroval jak má zavřené oči a jemně se svými rty otřel o její tvář. Lehoučce ji pohladil a pak jí vnořil do jejích vlasů a znovu ji začal lehce líbat po celém obličeji. Jenom nějak pozapomínal na rty. Od tváře poté pokračoval dolů na krk… Zrovna jemně zkoumal malou pihu, když ucítil její ruku ve svých vlasech.
„Andílek se nám probudil,“ zamumlal mezi něžnými polibky.
„Příjemné probuzení,“ ozval se seshora hlas. Juri vzhlédl a prstem se jemně dotknul jejích rtů.
„Ale tohle jsem si schovával na konec,“ zašeptal ještě s jiskřivým pohledem v očích. A pak ji vášnivě políbil. Nejraději by byl zpátky v Kalifornii, v jejich bytě… v té chvíli se ozvalo decentní zakašlání.
Anna vypadala, že brzy vybuchne smíchy a Ken na ně zíral nevěřícím pohledem. Juri ztuhnul. Pak pustil Soru, která okamžitě zrudla jako rajče a zářivě se na oba mladé lidi usmál.
„Copak jste si povídali zajímavého?“ pokusil se celou situaci zamluvit.
„Vcelku nic,“ mávnul Ken rukou. „Jenom jsem se divil, co je to tu za zvuky.“ A s nevinnýma očima na tváři vykouzlil stejně zářivý úsměv. Anna se začala tiše pochechtávat. Ona se výborně bavila. Juri střídavě blednul a červenal.
Ken po chvíli svou pozornost obrátil zpátky k Anně a přestal Juriho trápit. V koutku duše totiž věděl, že kdyby tu s ním byla Rozeta, kdo ví jak by to dopadlo. Jenže Juri měl malý problém a tohle mu od něj nepomohlo. Sora stále červená se od něj odvrátila, znovu se zabořila do sedačky a pokusila se ještě jednou usnout. Nešlo jí to… Pokaždé když zavřela oči, vzpomněla si na Juriho vášnivé rty. A jeho ruka, která držela tu její, zaháněla spánek spolehlivě na ústup. Juri trpěl podobně.
Byla tak krásná a jak se zoufale snažila uklidnit, dělalo ji to ještě krásnější. Nakonec to s povzdechem vzdal.
Soro? Není ti špatně? Jsi nějaká pobledlá…“ pronesl polohlasem. Nechápavě se na něj podívala a on se ďábelsky svůdně usmál. „Nechceš aspoň čaj? Nebo vodu?“ pokračoval ve svých „nevinných“ návrzích. Soře se rázem začala točit hlava a bylo jí nějak nevolno.
„Musím na toaletu!“ vyskočila náhle a než se někdo zmohl na slovo, byla pryč. Chvíli po ní vystartoval i Juri.
„Půjdu zkontrolovat jestli je v pořádku, dlouho se nevrací…“ a byl pryč taky.
„Copak?“ usmála se Anna na šokovaného Kena. Už se trochu uvolnila a uklidnila…
„Ale nic. A to měl hlídat on mě. Vypadá to spíš naopak,“ a úsměv jí široce vrátil.
Přitiskl ji ke stěně a znovu začal vášnivě líbat.
„Panebože, já to nevydržím,“ zašeptal zoufale, když se od ní odtrhnul. Sora ho vískala ve vlasech.
„Aspoň do Paříže,“ odpověděla mu neméně zoufale. Znovu ji začal líbat a dělal to tím horlivě, čím víc po ní toužil. Tiskla se k němu a toužila popohnat čas, aby už byli na místě.
„To nemá cenu!“ zašeptal nakonec a čelem se opřel o stěnu. „To chce studenou vodu, nebo blok ledu z Antarktidy,“ dodal s tím nejsmutnějším výrazem, jakého byl schopen.
„A čaj,“ doplnila ho Sora neméně pochmurně.
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle nejde........tmu se prostě neda se nesmát xD ... obzvlast to „Copak jste si povídali zajímavého?“ pokusil se celou situaci zamluvit.
„Vcelku nic,“ mávnul Ken rukou. „Jenom jsem se divil, co je to tu za zvuky.“ ... xD
Haha...
(chill, 27. 2. 2008 20:27)Tak u tohohle dilu sem se docela i nasmala... a hlavne na konci... 8-DDD ale veta "Bylo to k nevíře, ale doktoři, kteří si umí uvařit kávu opravdu existují." me skutecne uzemnila... tos mi nemela delat, tomu se budu smat jeste hodne dlouho... 8-DDD
super
(Leia, 19. 5. 2007 17:32)hrozne sem se na tom konci nasmala, pises skvele, hlavne pokracuj!! :)
moje
(Kat, 17. 5. 2007 23:19)oblíbená scéna. Vzpomínám posmrkávala jsem u toho dost mohutně. Je to krásný příběh. Stojí za to si ho přečíst, ale víš nejvíc mám ráda konec...ten je nejlepší
Lolec
(Wakia, 9. 12. 2009 14:39)