VII.: Leonův anděl
Znovu přechází chodbu sem a tam. Jako v Kalifornii. Odpočítává čas, co chvíli se dívá na hodinky. Každou chvíli pokukuje po dveřích ať vstupních, jestli se už neobjevil Juri a ostatní nebo po těch od ambulance, jestli mu konečně někdo něco řekne. Čeká.
Vstupní dveře se náhle rozevřely a dívka celá v bílém mu vletěla do náručí s zoufalým zvoláním: „Leone!“ Měla co dělat, aby se nerozplakala. Objal ji beze slova. Co měl taky dělat. Nic.
„Prosím, řekni že to není pravda, že se uzdraví!“ vzlykala mu do košile. Zavrtěl hlavou a pak ji posadil na lavici.
„Anno,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Bylo mu to tak nesmírně líto. Přes její rameno zahlédl u dveří Soru a Juriho. Oba se byli očividně v šoku, Sora ještě víc, než Juri, protože dodnes nevěděla zhola nic a všechno jí řekli až cestou sem. A teď jí srdce tlouklo až v krku. Její mysl odmítala podobnou zprávu přijmout. A zvlášť když viděla bledého Leona, odevzdaného do vůle osudu. Když viděla, že už se vzdal veškeré naděje.
„Už něco víš?“ zeptala se polohlasem. Anna se ještě pořád krčila v jeho objetí, ale už beze slov. Žádný pláč, žádné slzy, jen světlé vlasy jí padaly do obličeje. Přála si zmizet, vypařit se, zapomenout kde je a proč tu je. Leon se podíval Soře do očí a pak s hlubokým povzdechem zavrtěl hlavou.
„Ne, ještě nic…“ A pomaloučku se zvedl, odsunuje přitom schoulenou Annu stranu, aby znovu začal přecházet chodbu. S rukama založenýma na hrudi a hlavou skloněnou. Zoufalý, zdrcený a přece tak podivně klidný. Tak prapodivně klidný, až z toho všechny mrazilo. Tři kroky tam, tři kroky zpátky.
Juri na něj chvíli přemítavě hleděl, pak se opřel o stěnu a rukou si zakryl oči. Nemohl se dívat, jak tam Leon pochoduje jako na trní. Do mysli se mu drala vzpomínka. Vzpomínka, kterou nikdy neměl a nikdy nechtěl mít. Sora si sedla na lavici a znovu objala téměř zhroucenou Annu, která už se držela jenom pouhou silou vůle. Nikdo už nemluvil. Nemělo to cenu, když se všechny myšlenky upíraly k jedinému…
Kolem Leona se přehnal jakýsi mladík, trhnutím rozrazil dveře na ambulanci a zmizel uvnitř, než kdokoliv stačil jen vydechnout. V rukou svíral nějaké papíry a vypadal rozčileně. Sora zvedla hlavu a Juri udiveně vyhekl. Chvíli potom, co se tam mladík objevil se dveře od ambulance otevřely dokořán a ošetřovatelé vyvezli Mirabel.
Měla zavřené oči a vypadala jako bez života, ale dosud dýchala. Leon, jakmile ji uviděl, zapomněl na své přecházení a vrhl se k ní. Anna také vyskočila a přiběhla k sestře z druhé strany. Za dveřmi se objevil ještě někdo. Vysoký muž se stetoskopem kolem krku.
„Mohl bych prosím s mluvit s… příbuznými paní baronky?“ zeptal se šeptem Sory, která se pomalu zvedla.
„Ta dívka v bílém je její sestra,“ odpověděla mu. Doktor kývnutím poděkoval a vydal se k Anně. Zrovna Mirabel cosi šeptala, hladíc ji po čele.
Leon stál kousek stranou, vědom si, že teď sestru potřebuje a ona potřebuje ji. V tom se jeho dlaně dotkla chladná ruka.
„Leone,“ zašeptala Mirabel. Sklonil se k ní a lehce ji políbil na čelo.
„V pořádku, já přece můžu počkat,“ usmál se smutně. V tom zaslechl doktorův hlas.
„Slečna…“
„Anna von Moroth,“ představila se Anna.
„Ach tak. Mohl bych prosím s vámi mluvit?“
Leon zvedl oči právě včas, aby zachytil její zoufalý pohled. Těkala očima z doktora na sestru a zase zpátky. Nechtěla s nikým mluvit, zrovna teď ne. Akrobat se vztyčil a uchopil doktora za rameno.
„Já bych to vyřídil…“ a vrhl významný pohled na obě dívky.
Doktor byl naštěstí chápavý. „Prosím!“ ukázal na ambulanci.
„Dovolte, abych se představil. Moje jméno je Oswald, Leon Oswald a jsem…“
„Blízkým přítelem paní baronky,“ doplnil ho lékař. „Všiml jsem si. Jmenuji se Dupont.“ Leon si nakrátko oddechl, když se vymotal z tak ožehavé záležitosti, jakou bezesporu jeho vztah k Mirabel byl. Ale vzápětí se mu vrátila veškerá vážnost.
„Podívejte se pane Oswalde, lhal bych, kdybych tvrdil, že se v tomto případě dá ještě něco udělat. Zdravotní stav paní baronky je sice stabilizovaný, ale měl byste vědět, že její nemoc je velmi pokročilá. Vlastně jsme úplně bezmocní.“ Doktor se mu podíval vážně a zpříma do očí. Leon s hlubokým povzdechem kývl.
„Vím to… Ale přesto pro ni udělejte co se dá. Třeba je nějaké východisko.“
„Jediným východiskem by byla okamžitá transplantace kostní dřeně. Od této chvíle nejpozději do šestnácti hodin. Jenže si stále nejsme jisti…“ Zavrtěl hlavou. „Víte, měl byste to děvče připravit na nejhorší. Je to kruté, vím, ale asi tak to nejlepší co můžete udělat…“
Seděl zhrouceně úplně na konci chodby s hlavou v dlaních. Měl zavřené oči a snažil se vůbec nemyslet. Nemyslet na ten pocit… Nemocnice u sv. Kryšpína. Tahle slova v něm probouzela vzpomínky zasuté hluboko v jeho mysli. Vzpomínky staré šest let.
„Sophie…“ uniklo mu ze rtů. Nikdy mě to nepřestane pronásledovat. Vždycky znovu v duchu uslyším skřípění brzd a pak tupý náraz. A zoufalý výkřik. Vzpomínka, kterou jsem nikdy neměl. Kterou jsem si vytvořil sám v sobě, která se nikdy neztratí…
Juri zoufale semkl oči, aby se nerozplakal.
Bylo nesmyslné, že si na Sophii vzpomněl zrovna v téhle chvíli, ale věděl, proč tomu tak je. Její bratr ji miloval a ona zemřela. Mojí vinou, řekl si v duchu. A teď se minulost opakuje. Opět umírá někdo, koho Leon miluje. Ale je i tohle má vina? Ne, to jen ten pocit ve mně mi stále opakuje, že musím splácet staré dluhy. V tom ucítil, že si vedle něj někdo sedá, čísi hlava se mu opřela o rameno a někdo ho pevně objal. Byla to Sora.
Vycítila nač myslí a šeptané Sophiino jméno jí to potvrdilo.
„Juri,“ zašeptala a odhrnula mu vlasy z čela. Podíval se na ni a pak schoval tvář v jejím náručí.
„Soro… Soro…“ šeptal přerývavě. Hladila ho po vlasech a bylo jí hrozně i za něj. Tak nerada viděla, když se trápil minulostí. Proto ho také teď utěšovala.
„Nebyla to tvoje vina Juri, nebyla,“ políbila ho jemně na nos. Proč je v něm stále zakořeněný ten pocit, že musí stále něco splácet? Nějaký dluh za Sophiin život? Leon mu dávno odpustil… A Juri už stokrát odčinil, cokoliv co udělal.
„Já ji do toho parku vylákal…“ slyšela jeho tichý hlas. Do nosu ji štípala ostrá vůně dezinfekčních prostředků. Přitiskla se k jeho vlasům.
„Ale za to, že tam jelo to auto, za to jsi přece nemohl.“ Jurimu povolily nervy. Otřásl se potlačovaným pláčem.
„Jenže teď se minulost opakuje!“
Sora se naštvala. Popadla ho za obě ramena a pořádně s ním zaklepala. „Vzpamatuj se, proboha! Přece na sebe nebudeš brát vinu za všechno, co se děje! Jistě, Mirabel umírá, to je strašné, ale za to ty přece nemůžeš!“ Juri zvedl provinilé oči. Cítil se hrozně, ale zároveň věděl že má pravdu. Prostě mu jen selhaly nervy a sesypal se. Ale zároveň pochopil jak vzácného člověka potkal. Jak moc…
„Jenže jak můžeš milovat někoho, kdo má na krku takovou minulost?“ vysoukal ze sebe. Podívala se mu do očí.
„Minulost není přítomnost, Juri. A proto nemůže nic změnit na tom, co k tobě cítím, rozumíš? Nemůže ovlivnit to, že tě miluji!“
Čím jsem si ji vůbec zasloužil, ptá se sám sebe Juri, když ji svírá v náručí a líbá. Čím jsem si zasloužil, že je se mnou?
„Děkuju…“
Ten pokoj se vůbec v ničem nelišil od toho v Kalifornii. Byl úplně tichý, vyjma dechu dvou dívek a pípání několika přístrojů, které jednu z nich udržovaly při životě. Jedna z nich seděla na židli blízko postele a držela tu druhou za ruku. Za vyhublou, bílou ruku, která nehybně, téměř mrtvě ležela na pokrývce.
Anna měla skloněnou hlavu a rty se tiše pohybovaly. Neumím se modlit Pane, nikdy jsem při katechismu nedávala pozor, ale přesto moje prosba není o nic méně upřímná. Prosím tě, neber mi ji. Nenechávej mě na tomhle světe samotnou… V tom se ozval tichý, namáhavý povzdech.
„Anno,“ zašeptala Mirabel slabě. Dívka okamžitě vyskočila a nahnula se nad její obličej. Nejvýraznější byly oči. Ty jediné ještě byly živé.
„Jsem tady,“ odpověděla rozechvěle. Mirabel se usmála.
„Děkuji Anno… Byla jsi nádherná!“ namáhavě vztáhla ruku a pohladila ji po tváři. „Byla jsi překrásná! Skutečný anděl!“
Anně se zachvěly rty. „Já… já…“
„Byla jsi ten nejkrásnější dárek k Vánocům, jaký jsem kdy dostala,“ pokračovala Mirabel pevným hlasem a dívala se jí do očí. Byl v nich lesk nevytrysklých slz. „Moje malá sestřička už není malá. Dospěla…“ zašeptala ještě Mirabel. „Je z ní krásná mladá žena a nádherná akrobatka,“ namáhavě se usmála.
Anně po tváři stekla první slza. A za ní další a další. Mirabel znovu natáhla ruku, ale ta jí bezvládně klesla zpět.
„Neplač Anno, no tak. Ty jsi přece ohromně statečná… Prosím neplač,“ šeptala, dívajíc se, jak si otírá oči rukávem od kostýmu.
„Já nechci být statečná, Mirabel,“ odpověděla jí. „To přece nejde! Jak můžu být statečná… Jak?“ položila si hlavu na postel a znovu se rozplakala. Sestra ji pohladila po vlasech…
„Anno, ach Anno!“ zašeptala skoro neslyšně.
„A proč mám být statečná? Proč…?!“
Leon se čelem opřel o sklo pokoje. Potřeboval trochu zchladit hlavu, potřeboval strávit to všechno kolem něj. To co se stalo. Tu hroznou zprávu… Ve chvíli kdy ještě hovořil s Dupontem, dovnitř znovu vtrhl laboratorní technik a mával nějakými výsledky.
„Nu co je, Pierre?“ zeptal se lékař.
„Pane doktore! Ten Rumun, ten co jsme mysleli, že by mohl…“ vyrážel ze sebe laborant mezi sípáním.
„Co je s ním?!“ vykřikl v tu chvíli Dupont. Pak si uvědomil, že v místnosti je ještě někdo třetí. Na půl úst se k Leonovi otočil. „Je jeden kandidát, který by mohl paní baronce poskytnout kostní dřeň. Právě ho testovali…“
Leona polilo při jeho slovech horko. Kandidát! Dárce! Člověk, který může zachránit nejkrásnější co ho v životě potkalo! Zatajil dech. Jeho srdce zapomnělo tlouct a očima jen visel na mladíkových rtech. V příštích slovech byl psán jeho další osud.
„Vyskytl se problém pane.“
Leon zavřel oči.
„Ten Rumun má všechny faktory v pořádku. Byl by to ideální dárce…“
„Ale?“ zeptal se doktor Dupont tiše.
„Sám víte, jaké jsou v přistěhovaleckých čtvrtích podmínky – nakazil se salmonelózou,“ dokončil technik. „Z nedovařených vajec.“
Kdyby mu vystřelili přímo u hlavy, Leon by nebyl otřesenější. V tak krátkém čase zažít neuvěřitelnou naději a hned vzápětí bezbřehou beznaděj.
„Je mi to líto,“ zašeptal Dupont a položil mu ruku na rameno. Leon zavrtěl hlavou, cítil se tak strašně unaven…
„Co se dá ještě dělat?“ zeptal se potom tichým hlasem. Povzdech.
„Pane Oswalde, prosím pochopte, naše síly jsou omezené… V tomto případě… už nic.“
„Ježíši Kriste!“ zasténal Leon. Nemohl dál. Prostě nemohl. Po tváři mu sklouzla slza.
A teď tu stojí, opřen o to studené sklo a sleduje Annu, jak předčítá. Je bledá, vypadá skoro jako anděl, který si přišel pro další duši. Má kruhy pod očima. Není divu, je skoro půl dvanácté v noci a nikdo z nich nejméně čtrnáct hodin nespal. Pomalu se narovnal, tiše otevřel dveře do pokoje a neslyšně vešel.
„Manon, je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všechno, co neznal jsem dosud.
Manon je první, poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska…“ četla zrovna Anna, když si ho všimla. „Já vím, že spí, ale tu knihu miluje,“ zašeptala. Kývl.
„Měla by sis taky odpočinout… Dát si kávu… Dole v hale jsou křesla a sofa. Myslím, že ještě není obsazené. Běž se na chvilku natáhnout, uleví se ti…“ řekl tiše. Anna si povzdechla. Má pravdu.
„A co ty?“ zeptala se potom.
„Já tu zůstanu. Neboj, dám ti vědět, kdyby nastala nějaká změna…“ Nemůže říct, že už pro Mirabel nemohou udělat nic. Dívka se zvedla, pohladila sestru po čele a objala Leona.
„Vím jak ti je. Nelze se na to připravit, byť si to člověk opakuje stokrát…“ a tiše vyklouzla z pokoje. Místo u Mirabelina lůžka teď zaujal Leon. Chopil se knihy a pokračoval ve čtení.
„… Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…“ šeptal vroucně. „Manon je moje umřít pro krásu…“ zopakoval potom a sklapl knihu. Zvedl se a pomalu se nahnul nad spící dívku. „Ty jsi moje umřít pro krásu, Mirabel. Ty a nikdo jiný…“ přitiskne svoje rty na její čelo. Pak si opět sedne a beze slov svírá její ruku.
Ach Mirabel, proč? Zač si tohle zasloužíš? říká si, když vidí její tvář bez života, zohyzděnou dýchací maskou. Skoro nedýchá… Leon v duchu počítá. Šestnáct hodin… Každou minutou se zmenšuje šance na její záchranu. Jeho duše křičí do širého světa o pomoc, ale v pokoji je ticho. Jen to strašné pípání…
Nechtěně si vzpomene na chvíle před šesti lety. Zrovna v téhle nemocnici umírala jeho sestra. A teď tu umírá žena, kterou miluje celým svým srdcem. Ručičky na hodinách znovu postoupily. Čas nemilosrdně ukrajoval z koláče vyměřeného šestnácti hodinami další a další kousky s železnou pravidelností. Naděje se zmenšovala…
Má hlavu položenou u jejího ramene, objímá její nehybné tělo a z očí mu stékají slzy. Jsou dvě hodiny po půlnoci a stav je stále beznadějný. Leon už přestal doufat dávno, jeho naděje se rozplynula kdesi v dálce. Ale přesto, když vidí Mirabelinu tvář a ví, že už ji nikdy nesevře v náručí, že už nikdy neuslyší její smích… V duchu šeptá nevyslovenou prosbu, aby se osud smiloval. A ví, že to není možné.
Otevřela oči. Temně modré, skoro černé… Ucítila jeho dech, tep jeho srdce, které prosilo o poslední slova. A které říkalo, že je někdo, kdo nesmírně miluje. Ji.
„Leone,“ skoro ji nebylo slyšet. On však slyšel.
„Ano?“ odpověděl s rty blízko jejích.
„Proč jsi tady?“ Přiložil jí prst na ústa.
„Protože chci být s tebou.“
„Leone, prosím, ach tolik tě prosím, netrap se ještě víc…“ zašeptala nesouvisle. Pak se jí oči rozšířily děsem. „Panebože, já se tolik bojím! Bojím se smrti!“ Hladil ji po vlasech a stíral krůpěje ledového potu. Už neplakala. „Bude to bolet, Leone?“ šeptala jako v horečce. Zavrtěl hlavou.
„Ne, nebolí to… Anděly přece nesmí nic bolet.“
„Leone, že neodejdeš, že ne? Prosím, neodcházej, já nechci být sama! Bojím se… Budeš mě držet v náručí? Možná to pak bude snazší, přejít tu tenkou hranici, co dělí život od smrti… Možná to pak nebude tak strašné. Prosím, drž mě v náručí, polib mě…“
Má horečku, napadlo jej. Vysokou horečku. Oči doširoka otevřené, chvějící se ústa, po čele stéká pot. Ale políbil ji. Vroucně, láskyplně, se vší něhou co v něm byla. Tak jako ji políbil poprvé. Hladil její tvář ve svých dlaních a jemně se jí dotýkal rty. Polibky bez odpovědi, rty tiché a nehybné. Téměř nedýchá…
Přitiskla se k němu. Něžně, skoro nic necítil, ale přesto to věděl. Její vlasy ho zašimraly pod nosem a on ucítil vůni. Anděl. Jeho nádherný anděl se zlámanými křídly. Pohladil ji po skráních.
„Mirabel,“ zašeptal. Slabě vydechla a pak uslyšel její hlas.
„Prosím, Leone, neodcházej. Zůstaň… Lásko…“ Poprvé ho takhle oslovila. Bodlo ho u srdce, když si pomyslel, že také nejspíš naposled.
„Neodejdu, nikdy tě neopustím,“ slíbil tiše. Zavřela oči a její hlava opět spočinula na polštáři. Pohladil ji po vlasech a opatrně setřel další krůpěje potu.
Prosím, prosím, staň se zázrak!
Spala. Hluboce. Mohl si být jist, že nic nepozná, když bude na chvíli pryč. Nechtělo se mu ji opustit, ale svědomí mu říkalo, že se musí podívat, jak je na tom Anna. Tiše se zdvihl, políbil Mirabel na čelo a rychle vyšel z pokoje. Čím dřív budu zpátky, tím lépe.
Annu našel, jak spí na sofa v hale, přikrytá nějakou dekou. Nepatrně a posmutněle se usmál a šel si koupit kávu. Musím se udržet na nohou, říkal si přitom. A když k tomu pomůže i káva z automatu, budiž. S šálkem v ruce se posadil do křesla vedle Anny. Nebudu ji budit. Byla vzhůru takovou dobu a k čemu bych jí teď přetrhl spaní, když je všechno stále stejné. Stejně zoufalé. Usrkl trochu vřelého nápoje.
Nikdy s Annou nemluvili co bude dál. Nikdy o tom nemluvil ani s Mirabel. Nechtěl o tom mluvit. Chtěl si užívat přítomnosti, dokud může. Chtěl být s ní dokud může. Teď nemohl. A proto jen seděl v tvrdém křesle, pil mizernou kávu a bylo mu smutno na duši.
„Stalo se něco?“ ozve se hlas z pohovky. Anna má dokořán otevřené oči, plné strachu. Ale Leon zavrtí pomalu hlavou.
„Ne. Spí a já si uvědomil, že potřebuju vzpruhu, jinak usnu taky.“ Anna se posadila.
„Věříš na zázraky, Leone?“ zeptala se tiše. Podíval se jí do očí.
„Věřím ve spravedlnost. V zázraky ne. V ty jsem ztratil důvěru dávno…“ odpověděl tiše. A zmačkal prázdný šálek. „Je hrozně pozdě. Kde je Sora a Juri?“
„Někde tady. Myslím, že ještě před ambulancí…“ dívka se na něj podívá. „Leone, tobě toho řekli víc než mě,“ zaútočí najednou. Pak náhle pochopila jeho tichou rezignaci. „Kolik jí zbývá času?“ Bez vytáček, emocí. Věcně. Leon přivře oči.
„Už jenom pár hodin. Kdyby ještě našli dárce, tak už stejně jenom pár hodin. Pak se prý už buňky neujmou…“ odpoví tiše. A složí hlavu do dlaní. „Vůbec si neumím představit, co budu dělat pak. Nechci si to představovat. Chtěl jsem být s ní… Jen s ní.“
Anna přes sebe přetáhla deku. „Vždycky jsem si říkala, že se dokážu smířit, s tím že jednoho dne umře. Vždycky jsem si myslela, že to zvládnu. Ale ne. Nemůžu ani brečet, protože už nemám co. Neumím se modlit a stejně se modlím… A vím, že je to všechno k ničemu…“ znovu si lehla. „Běž za ní, Leone. Buď s ní, potřebuje tě víc, než já…“
Vklouzl znovu do pokoje a první jeho pohled patřil útlé postavě na posteli. A v tu chvíli nevěděl sám, jestli je to jen jeho pocit, nebo skutečně není něco v pořádku. Nebylo, cítil to. Stále vypadala jako když jen spí, ale pootevřené rty se ani nepohnuly. Nahnul se nad její tvář a zkoumavě si ji prohlédl.
„Mirabel,“ zašeptal a políbil ji. Žádná odezva. Její ústa se ani nepohnula, skoro ani necítil její dech. Zkusil ji vzbudit. Jemně ji pohladil po vlasech a znovu políbil. „Mirabel, vstávat,“ jako kdyby byli zpátky v Kalifornii, v jejím apartmá a on ji něžně objímal po promilované noci. Jenomže jsou v Paříži, v nemocnici a ona mu pomalu odchází před očima. Leon zaklel. „Sakra! To ne! Mirabel!“ dodal vzápětí zoufale. „Nevzdávej to, prosím, bojuj!“
Jenže i tahle prosba zůstala bez odpovědi. Dívka ležela bez pohybu a jen pípání dýchacího přístroje naznačovalo, že dosud nenastal konec. Ale Leon cítil, že ten se velmi rychle blíží. V tu chvíli myslel, že se mu snad i srdce zastaví. Tryskem vyběhl na chodbu.
„Doktora! Rychle doktora!“
„Je v bezvědomí.“ Takové suché konstatování situace, pronesl Dupont, když se zvolna zvedl od dívčího těla. „Poslední stadium.“
Leon zvedl pomalu hlavu. Seděl na druhé straně postele a díval se na Mirabel vroucím, láskyplným pohledem. Ach, co mi to jenom děláš… Hladil ji po ruce a tak rád by ji znovu políbil. Ale to by se musel stát zázrak. Věřím ve spravedlnost, v zázraky ne. A přece si ho zplna srdce přál. Zvedl hlavu a zadíval se doktorovi do očí.
Vzdal to. Viděl to. On už se vzdal. Lékař těkal nervózně pohledem od jeho zdrceného výrazu k Mirabelině nehybné tváři. Byla to těžká rána, co se teď chystal zasadit. Těžká rána v podobě návrhu, který musel podat. Nemohl se rozhodnout. Nakonec mu však položil ruku na rameno.
„Pane Oswalde. Já… Nerad to říkám, to mi musíte věřit, ale šance, že se ještě probere je téměř nulová. Rakovina je zákeřná nemoc a v její formě beznadějná…" Leonův výraz se ze zdrceného změnil na nechápavý. Co mu chce říct? Dupont se zhluboka nadechl a pokračoval.
„Jako lékař jsem povinen vás informovat. Měl byste vědět, že je zde možnost… Zvýšení dávky morfia a odpojení dýchacího přístroje…“ dokončil. Leonovi však plný význam jeho slov zatím nedošel.
„Jak… jak to myslíte?“ zašeptal.
„Přestože je v bezvědomí, všechno cítí. A lidé s rakovinou mívají ke konci strašné bolesti. To co jste viděl je jen zlomek toho co přijde. Máte možnost ji toho ušetřit…“ vysvětlil mu lékař polopaticky. V tu chvíli mu to docvaklo.
„Vy mi tu nabízíte eutanázii!“ vykřikl pobouřeně.
„Nabízím možnost, na kterou máte právo!“ ohradil se Dupont.
„Ale… ale…“ koktal Leon. Lékař mu položil ruku na rameno.
„Nedělám to rád, věřte, opravdu ne, ale i přesto, že v tomto stavu může ještě nějakou dobu žít… Co by to bylo za život? Kdyby se v téhle šibeniční lhůtě, co nám ještě zbývá, objevil nějaký dárce, byť třeba z druhého konce světa, tak bych vám to nenabízel, věřte mi. Ale dárce se neobjevil, ani tady, ani kdekoliv jinde. Proto jsem vám o tom musel říct…“
Leon sklonil znovu hlavu. „Toto nemám právo rozhodnout. Nejsem příbuzný. A její sestra není plnoletá,“ odpověděl tiše. Nepochyboval, že Dupont mluví pravdu.
„Přesto může dát souhlas. Ve výjimečných případech má takovou moc i nezletilý…“
Akrobat mlčel. Dárce, dárce. Dárce, táhlo mu hlavou. Dárce kostní dřeně, jediná naděje, která mohla teď Mirabel zachránit.
„Kolik máte ještě času? Na transplantaci buňek?“ zeptal se potom, téměř neslyšně. Nechápal proč se ptá, ale odpověděl.
„Málo. Kolem čtyř hodin. Ale nemáme dárce…“ chtěl ještě něco dodat, ale zaslechl odhodlané šeptání.
„Zkuste mě!“ pronesl právě Leon.
„Cože?“ nevěřil lékař vlastním uším.
„Říkám, abyste zkusili jestli bych tu kostní dřeň nemohl darovat já!“ Dupont měl na jazyku námitky, ale spolkl je. Vlastně proč ne. Lepší je se aspoň o něco pokusit, než nedělat nic.
Přesto se zeptal: „Víte, jakou máte krevní skupinu?“
„AB, myslím,“ odpověděl bezbarvě Leon. Kdyby se v tu chvíli díval na lékařův obličej, velmi by ho zarazilo nesmírné rozrušení, které se ho zmocnilo.
„Pozitivní, negativní?“ vyrazil ze sebe doktor.
„Je to důležité?“
„Velmi. Potřebujeme opačný faktor. Paní baronka má AB pozitivní. Pro úspěšné provedení transplantace je třeba AB negativní…“ Leon zavrtěl zoufale hlavou.
„Opravdu nevím.“
„No nic,“ zatáhl ho lékař za rukáv. „Pojďte okamžitě se mnou! Každá minuta je drahá, už nesmíme zatratit ani jednu!“ Leon se však ještě sklonil k nehybnému tělu. Položil svou hlavu těsně vedle její a šeptal jí do ucha.
„Nenechám tě zemřít bez boje. Udělám všechno pro tvou záchranu!“ Naposled jí horce políbil. U dveří se ještě otočil. Nepohnula se. Nenechám, řekl si pro sebe. Nemůžu!
„Co-co se to děje?!“ vykřikla Anna, když kolem ní ošetřovatelé bleskově provezli Mirabelinu postel. Za nimi rychle kráčel doktor Dupont a ve tváři měl napjatý, ustaraný výraz. Prudce dívku zachytil, když ta se kolem něj mihla jako zlatobílý blesk.
„Kam ji vezete?!“ vzlykla a pokusila se mu vytrhnout. Dupont jí usadil zpátky na lavičku, ale mlčel. „Umírá…“ prozřela Anna.
„Její stav je velmi vážný,“ pronesl konečně lékař. „Nicméně, ještě vše není ztraceno. Nalezli jsme dárce.“ Kdyby Anna neseděla, tak se skácí na zem.
„Cože?!“ zašeptala nevěřícně.
„Pan Oswald…“
„Leon?!“ přerušila ho. V té chvíli si uvědomila, že ho vlastně nikde nevidí.
Měl hlavu opřenou o polštář a tak těžkou. Cítil snad všechny svaly a kosti v těle, jak se nemohl ani pohnout. Stočil zrak na kapačky. Ani snad nechtěl vědět, co všechno do něj pumpují. Levá ruka ho brněla a měl neuvěřitelnou žízeň.
„Brzo asi budu mít halucinace,“ pronesl ironicky do zdi. Nohy měl jako z olova, ale přesto mu cosi dávalo sílu, aby to vydržel. To cosi byla Mirabel. „Nenechám tě umřít,“ zavřel oči.
Odkudsi se náhle vynořila Sora. „Anno!“ doběhla k ní.
„Leon… Mirabel…“ koktala dívka, vytřeštěně.
„Co je s nimi?!“ zpozorněl Juri, který se vynořil zároveň se Sorou. Byl ještě popelavě bledý, ale jinak klidný.
„On… on ji může zachránit!“ vyrazila ze sebe Anna konečně. Svět se s ní točil. Nejraději by si lehla, jak byla unavená. Festival, její číslo, nemocnice… Všechen stres, strach, neuvěřitelná radost, zoufalost a beznaděj s nadějí, to všechno se v ní mlelo takovým způsobem, až měla pocit, že se co nevidět rozpustí.
„On může být…?!“ nedokončil Juri. Anna náměsíčně kývla.
Počítá kapky umělé výživy, co mu proudí do žil. Nemá co dělat. Kdyby to neznělo tak sobecky, řekl by, že se nudí. Ale nenudil se… Prostě se jen potřeboval zaměstnat, aby mu ze všech těch myšlenek nepraskla hlava. Dokonce mluvil nahlas s protější zdí. „Už jen dvě hodiny. Dvě hodiny a bude pozdě…“ Další kus z koláče, který měřil Mirabelin život. Dovnitř vešla sestra a zkontrolovala kapačky. Přitom na něj mrkla a svůdně se usmála. Nereagoval. Teprve když odcházela zaslechla jeho hlas.
„Co je s Mira… Paní baronkou?“ Pokrčila rameny.
„Dělají co mohou,“ zavřela za sebou.
Bojuj lásko, prosím tě bojuj, nevzdávej se! Zase se zabral do počítání.
Krok sem, krok zpátky, skok,… Anna si v duchu přehrává své vítězné číslo. Musí něco dělat, jinak se zblázní. Už ví jak bylo Leonovi, tady i v Kalifornii. To čekání je strašné! K sestře ji teď nepustí, k němu také ne…
Občas si chladí tvář o zeď. Co chvíli pohledem zaběhne ke skleněným dveřím. Sterilní prostor. Za nimi je Mirabel i její poslední naděje – Leon. V té chvíli začíná mimoděk pohybovat rty: „Pane prosím. Nenech ji zemřít. Zachraň ji!“ Kdyby to šlo, tak si to s ní klidně vyměním…
Moje krev. Moje krev je její život. Ach, jaká ironie. Dva protiklady. Světlo a tma. Život a smrt. Bůh smrti, v mojí duši, a nebeská bytost, Zářivý anděl, skrytá v těle umírající dívky.
„Pozitivní, negativní…“ šeptá si pro sebe. V mých žilách je možná skrytá naděje. Jak křehká, vzácná květina, která může uvadnout. Musím ji zachránit. Nemohl jsem pomoci Sophii, musím zachránit aspoň Mirabel. Musím zachránit svoji naději.
Dva muži s rouškami přes tváře bez dechu sledují zkumavku. Vyjde to? Jestli ano, mají možnost zachránit jeden život. Když ne, několika lidem se zhroutí svět.
„Jedna, dva, tři…“ sleduje starší z nich hodinky. Za pár chvil se dozví pravdu. V tom cítí, že jej jeho asistent tahá naléhavě za rukáv.
„Pane doktore!“ rozčilením se zalyká. „Pane doktore! Vyšlo to!“
„Díky bohu!“ vydechne Dupont a strhne si roušku.
„Rychle na sál!!“ vytrhne do Leonova pokoje kdosi jako uragán. Ten až po chvíli pozná lékaře.
„Cože?!“ zvedne akrobat namáhavě hlavu. Je hrozně otupělý, jak do něj neustále proudí analgetika.
„Jste vhodný dárce. Sice ne ideální, ale vhodný,“ ucedí Dupont na půl úst, zatímco ošetřovatelé manipulují s postelí. Leonovi zatrne.
„Co znamená ,vhodný, ale ne ideální‘?!“ zeptá se opatrně.
„Můžeme provést transplantaci, ale úplně jí to nevyléčí. Zachráníme jí život, ale bohužel ji nemůžeme vyléčit,“ to už mu vysvětluje cestou na sál. Leonovi se dělají z těch světel mžitky před očima, ale v duchu křičí štěstím na celý svět.
„Nemocná sice bude dál, ale bude žít. Budeme mít více času pro nalezení ideálního dárce…“
Leon mu slabě stiskl ruku. „Díky doktore.“
„Teď ne, děkujte až bude po všem.“
Náhle má na obličeji kyslíkovou masku a vše se propadá do tmy.
„Zachrání ji, uvidíš! Podaří se to!“ opakuje Juri bledé Anně. Ta se třese jako v zimnici a oči má upřené na dveře od operačních sálů. Zbývá hodina.
Ani si neuvědomila, že už je druhý den odpoledne. Že je dnes sobota. Protože zbývá hodina a pár minut. Anna se modlí, ale její modlitba nemá slova… Modlí se za naději a záchranu jednoho života. Už je toho na ni moc.
Minuta. Druhá. Třetí. Čtvrtá…
Po půlhodině se znovu sveze na lavičku. Sora ji objeme, ale mlčí. Myslí na ty dva uvnitř. Zachránce a zachráněný. V té chvíli se to náhle ozve.
Cink! Hodiny nad dveřmi pronikavě cinkly.
„Konec,“ prohlásila Anna bezbarvě. „Je konec. Čas právě vypršel…“
Je sobota, půl páté odpoledne. Sora skloní hlavu. Náhle se dveře od sálů otevřou a z nich vyjde Dupont v zeleném plášti. Je unaven a má kruhy pod očima.
„Transplantace proběhla. Teď můžeme zase jen čekat…“ pronese do vzduchu. Za jeho řeči ošetřovatelé vyvezli dvě lůžka a rychle s nimi zmizeli směrem k Jednotce intenzívní péče.
Začíná další nekonečná noc…
Otevřel oči. Do pokoje oknem nakukuje slunce, ale jeho tolik bolí hlava. Co je dneska za den? Snaží se chvíli soustředit a uvědomí si, že jestli počítá správně, tak musí být neděle. Takže od včerejška od odpoledne o sobě neví… Vprostřed čela jej citelně píchne. Á, myšlení mi nedělá dobře. Přesto si jasně vzpomíná co se stalo. Daroval Mirabel kostní dřeň… Mirabel! Otevře ústa, ale místo slov vyjde jen nesrozumitelné mumlání.
„Ležte, ještě se neprobrala…“ zaslechne suchý hlas doktora Duponta. Ach bože, musí být stále tak věcný?
„Vodu,“ vypraví ze sebe konečně Leon.
„Ale jenom trochu. Nerad bych, abyste mi tu zvracel.“
Napije se a hned je mu líp. Ale ještě pořád je tak strašně unaven. Přesto zašeptá: „Mirabel. Chtěl bych… ji vidět.“
„Ano, až se vzpamatujete. Vždyť nemůžete sedět, natož chodit. Ale nemusíte mít obavy. Přežila noc, takže snad bude v pořádku… Víte, co? Zkuste se ještě prospat. Předtím jste byl, to hádám, vzhůru asi tak dvacet hodin v kuse. Potřebujete spánek jako sůl…“
Polovinu říkal hluchým uším. Akrobat znovu zavřel vyčerpaně oči.
Kdosi ho pohladil po čele.
„Ospalec,“ zaslechl milý hlas. Panebože, mám snad vážně halucinace?
„To se mi zdá,“ zamumlal z polospánku. „Mirabel…“
Hlas se zasmál. „Co ti to proboha dali, žes mě nepoznal?“
Byla to Anna. Leon mávl rukou. S radostí zjistil, že už se zase může hýbat.
„To bylo jen bláhové přání,“ odpověděl posmutněle. „Sen, který se mi už asi nikdy nesplní…“
„Víš co je zvláštní?“ zeptá se ho místo odpovědi. „Ona mě taky oslovila Leone. Asi vám dali nějaký halucinogeny…“
„ONA?!“ skočí jí Leon do řeči.
„Chtěla by tě vidět,“ shlédne na něj Anna něžně a na řasách se jí zachvějí slzy. „Zachránil’s jí život…“ Když vidí jeho nechápavý a nevěřící pohled, dodá: „Mirabel se probudila před hodinou…“
Leon se nezmohl na odpověď. Jen se zajíkl.
Otevřela mu dveře a on, přidržuje se všeho možného, opatrně vešel. Když pohlédl na postel, málem padl do mdlob. Ještě stále byla na dýchacím přístroji a na analgetikech, ale opírala se o polštář, měla otevřené oči a usmívala se. Co nejrychleji došel k posteli. Natáhla k němu ruku a on ji opatrně uchopil.
„Anděli,“ zašeptal. Po obličeji sklouzla slza. „Anděli,“ opakoval něžně a setřel ji. Jako kdysi. Sedl si k ní na postel a zlehka přejel její tvář. „Mirabel.“
„Leone,“ hlas se jí jemně chvěl. Docela nepatrně. Pomalu se nad ni nahnul až se jejich nosy dotkly. Nepolíbil ji. Jenom si vychutnával ten něžný dotyk, to, že zase cítí její vůni.
„Děkuji, děkuji, Leone,“ šeptá Mirabel.
„Já děkuji. Že jsi mě neopustila…“ odpoví jí tiše. A lehce přejede její rty svými. Docela lehoučce.
„Vím, že jsi byl celou dobu se mnou. Slyšela jsem tě… Tvůj hlas…“ opírá se o něj čelem a ruce má poležené na jeho ramenou.
„Jsem sobecký. Tak strašně sobecký. Andělé přece patří do nebe a já jednoho udržel na zemi,“ zašeptá šťastně.
„Tak buď takový dál!“ odpoví mu tiše. Pak se rozpláče.
Anna zavře s úsměvem dveře a opře se o skleněnou stěnu. I já ti děkuji, pane!, pomyslí si vděčně. Děkuji! Pak ještě nahlédne do pokoje…
„To už mi nikdy nedělej, prosím! Už nikdy mi nezkoušej umřít!“ říká právě něžně Leon a líbá ji na nos a potom ještě na rty.
„Slibuji, že už to nikdy neudělám,“ zaslechne Mirabelin smích.
Bylo jasné, větrné ráno, onoho mrazivého prosince. Všude kolem něj, na střechách, v korunách stromů, na trávníku a občas i na cestičce ležely bílé pokrývky sněhu.
Stál na nejslavnějším hřbitově v Paříží, Cimetiere du Pere-Lachaise a v ruce držel kytici těch nejnádhernějších bílých růží, jaké mohl v tomhle období sehnat. Stál tiše a nehybně se skloněnou hlavu u hrobu, který vypadal na to, že je i pravidelně udržován.
Díval se na nejrůznější květiny, které byly ještě stále čerstvé a vítr si pohrával s jeho vlasy. Uhrančivé oči byly smutné, ale byl to smutek dávno minulý. Tohle už byla jenom vzpomínka, smutek bez bolesti.
„Vím, že sis to takhle přála. Abych dál vystupoval, nepřestal milovat jeviště a nikdy nezapomněl, proč jsem akrobatem. Jenže já jsem na to přesto zapomněl… Vystupoval jsem dál, ale nevěděl jsem proč. Byl bych ztracený… Když se náhle stal zázrak,“ sklopil oči a pak poklekl do sněhu na jedno koleno. Položil křehké růže na kamenný náhrobek a mírně se usmál.
„Ano,“ opakoval zasněně. „Stal se zázrak. Potkal jsem anděla. Nádherného zářivého anděla se zlámanými křídly… Já. Unavený, zahořklý a světem zklamaný člověk, který se jen tak bezcílně houpal na hrazdách a doufal, že jednou spadne a nebude tam záchranná síť… Byl jsem zoufalý. A pak se náhle zjevila ona. Anděl, který přinesl spásu utrmácenému poutníkovi. Já jsem byl tím poutníkem a ona mě zachránila…“ Díval se na čistý sníh, jak se mu rozpouští v horké dlani. Ještě pořád se mírně a zasněně usmíval.
„Vím, že andělé patří do nebe. Ale já tolik prosil, až se jejich pán smiloval a svého služebníka nechal na zemi, aby lidé mohli vidět, kolik krásy se skrývá v nebeském stvoření. Vrátila mému životu smysl. Vnesla do něj znovu smích a radost. Ano, dokonce i štěstí. Znovu mi připomněla, proč jsem to co jsem,“ odmlčel se na chvíli a rukou shrnul sníh z fotografie. Dlouze se na ni zadíval.
„Vím, že bys mi to přála. Vždycky jsi mi přála, abych byl šťastný. A já jsem šťastný. Protože jsem zase našel smysl života. Potkal jsem anděla. Nádherného, smutného, zářivého anděla se zlámanými křídly, který přesto zachránil jednoho poutníka od pustoty duše. A onen poutník se rozhodl, že mu znovu pomůže létat. Že zahojí jeho křídla, aby se anděl jednoho dne mohl vrátit zpátky do nebeského království… Já jsem tím poutníkem. Vážně jsem to už říkal? Ale já jsem se do anděla zamiloval a anděl se kvůli mně rozhodl zůstat tady, na zemi…“
Díval se do očí dívce na fotografii a pak sklouzl k zlaceným písmenům.
Ve věku…
Po tragické nehodě…
Nikdy nezapomeneme…
Navždy nás opustila…
„Vím, že bys mi to přála,“ zašeptal nakonec, zvedl se a pomalu šel k východu. Nápis za jeho zády se v záři slunce zlatě třpytil.
Dokonalá písmena vytvořila jméno: Sophie Oswald.
Mirabel žila dál. A Leon věděl, že ať už se v budoucnu stane cokoliv, i když další transplantaci její tělo může odmítnout, bude stát po jejím boku až do konce. Že jí neopustí. Protože byla jeho zářivým andělem a on nechtěl nic jiného, než aby byla šťastná.
Byl rozhodnut hledat dárce, který by ji mohl vyléčit, třeba i po celém světě. Byl rozhodnut ji zachránit úplně. Protože ona byla jeho anděl se zlámanými křídly a on chtěl, aby opět mohla létat. Aby se anděl opět mohl vrátit domů…
Žijí s námi a hlídají naše životy. Když se zamilují, svou lásku neopouštějí. Jejich tváře jsou zahalené, ale přesto je všichni znají. Protože to jsou andělé…
Komentáře
Přehled komentářů
Brečím jak mala nádherné napsaná povídka moc pěkně píšeš.
:-)
(Lachim, 8. 1. 2010 11:49)Dnes jsem sem zabloudil a tohle přečet na jeden zátah. Donutila si mě brečet. Děkuji. Bylo to překrásné.
Líbilo
(Lúmenn, 6. 2. 2008 12:41)Moc hezký příběh, bolestně dojímavý, ale kupodivu mě rozbrečel až konec, kdy Leon stojí nad hrobem svojí sestry. Trochu mi to připomíná můj příběh, ve kterém hraji roli anděla pro mou lásku Finnistera a vím, že kdybych potřebovala pomoci, udělá co bude v jeho silách. Láska je ten jediný zázrak v který věřím
Skvělé dílo...
(Danieeru, 4. 1. 2008 19:10)... naprosto mě to ohromilo. Beo, jsi vážně skvělá spisovatelka, fandím ti.
krásný příběh, který chytá za srdce...
(Muraki, 21. 11. 2007 22:19)
Bee, řekni, jak popsat pocit, deja vu, když čteš o něčem, co je tak podobné tomu cos sama prožila?
Příběh se mě dotýká možná víc než ostatních a já cítím tu beznaděj, tu bolest, kterou má v srdci Leon a strach, strašný strach, že mu veznou znova to co miluje nejvíc.
Obdivuji Mirabel, která je andělem nejen pro Leona ale i pro svou mladší sestru. Vím kolik to stojí překonat bolest a usmát se i když oči zůstanou smutné. Znám ten pocit a možná proto ti tímto skládám hold.
Hold tomu, že se ti něco tak krásného, tak pohnutého podařilo vepsat do příběhu, který, kdyby nebyl inspirován anime je tak blízko dnešního světa až z toho mrazí.
Gratuluji a teď již mi zbývá říci, jen tak dál.
arigato.
Muraki
p.s.:Přece jen maličká výhrada, být já na místě Leona tak nabídnu ať mi udělají testy na shodu hned a ne až na posledí chvíli. Ale to je jediná věc, kterou příběhu mohu vytknout. ...jinak je exelentní...
:))))))))))
(jeanne, 16. 9. 2007 21:06)´kyaaaaa! to je naprosto skvelyyy:))))))) upe uzasny:))) mas veeelkej talent:)))
kawaiiii
(lirael, 22. 6. 2007 0:17)prekrasny pribeh...uz bych mela davno spat ale nedalo mi...dneska sem to prescetla cele...uz me tak boli oci ze ani nevidim co pisu...=DDDale nelituju toho...tak jen tak dal...budu drzet palecky...=oD
Nádhera
(misako, 15. 6. 2007 13:09)Tak jsem si probrečela několik hodin, ale stálo to za to... Opravdu nádherný příběh... A jsem ráda, že to dopadlo dobře
krása
(mája, 25. 5. 2007 22:17)krásný.Máš talent a já už nevím co psát.Tohle se nedá popsat slovy.Já jen bulím a těším se na další povídky
Krása
(Simik, 21. 5. 2007 9:29)Konec je prostě the best. :) Těším se na další povídky tak je sem koukej dát co nejrychleji. Uvidíme se. Pa :)
Dokonalý
(Kat, 20. 5. 2007 22:59)
Žijí s námi a hlídají naše životy. Když se zamilují, svou lásku neopouštějí. Jejich tváře jsou zahalené, ale přesto je všichni znají. Protože to jsou andělé…
To jsou pravdivá a krásná slova. Úchvatný příběh a konec vezme za srdce každého. Mám ráda ten příběh a ke konci.. pěkné moc pěkné Bee. Těším se na další. Musím přiznat, že u některých scen zvlášť na konci bylo krásné. Mám ráda dobré konce. Dík
Paráda.
(Karin, 22. 7. 2017 20:17)