Jdi na obsah Jdi na menu
 


II.: Bílé růže a flétna noci

16. 5. 2007

Mirabel von Moroth nebyla z těch co mluví do větru. A její sestra byla naprosto stejného ražení. Následující měsíce Anna každodenně Leonovi dokazovala, proč byla její sestra ochotná vyhodit tolik peněz doslova oknem. Samozřejmě to nebyla pravda, protože tahle investice do Kaleida Stage se opravdu vyplatila.

Sora se rychle uzdravovala a Juri jí ochotně pomáhal s rehabilitací. Věděl, že jeho malý anděl netouží po ničem jiném, než se znovu vrátit na jeviště v plné kráse. Věděl, že Sora žije pro potlesk a jediné co chtěl, aby byla šťastná. Denně s ní cvičil poctivě několik hodin, jemně masíroval zatuhlé svaly a neustále ji povzbuzoval. I on ji chtěl vidět zpátky na hrazdě, chtěl vidět jak září štěstím. A chtěl s ní znovu provést Andělské číslo. Číslo, které je spojilo… A málem rozdělilo.

Kalos s Kenem se mezitím horlivě hrabou v účetnických a finančních záležitostech cirkusu a pomalu, ale jistě staví opět Kaleido Stage na nohy. Vytáhnout cirkus z dluhů nebyl zas až takový problém, jen se na to muselo šikovně. A navíc Ken s Kalosem dostali naprosto nečekanou posilu. Samu baronku von Moroth. Mirabel totiž po několika dnech dospěla k názoru, že jí nesmírně unavuje nic nedělání a tak dny trávila se svým přepychovým křeslem v Kalosově vzdušné pracovně.

 

Jediný Leon nenasával všemi smysly optimistickou atmosféru, která teď všude kolem panovala. S Annou si sice rozuměl čím dál tím víc, ale přesto zůstávala jeho tvář zachmuřená. Tehdy totiž myslel na Sophii víc, než kdykoli předtím. Tedy domníval se, že myslí na Sophii. Ale místo jejího obličeje se spíš objevovala tvář Mirabel von Moroth.

Ta krásná, záhadně smutná tvář. Princezna bez úsměvu. Aristokratická dáma, která se projížděla v tom svém křesle po okolí Kaleida Stage, která se mu záhadně vkrádala do snů i do myšlenek. Ani spát kvůli ní nemohl.

Jednou ji viděl, jak jen tak sedí v zahradě a nastavuje tvář slunečním paprskům. Tehdy mu připomněla zakletou princeznu, co jen čeká na prince, který by ji vysvobodil. Vypadala tak unaveně a smutně. Jako by něco ztratila. Bez života.

Všiml si, že se za celý den skoro nepohne. Jenom ovládá vozík a to taky maximálně úspornými pohyby. A diskutuje s Kalosem, usmál se v duchu. Její mozek je určitě dokonalou finančnickou základnou a dokáže vyřešit složité situace mávnutím proutku. Ale jeho zajímala její osobnost. Jako by snad ani nebyla z tohoto světa…

Ze začátku chodívala na jejich tréninky s Annou pravidelně, ale poté mu jeho žačka s úsměvem sdělila, že mu její sestra věnuje svou plnou důvěru. A Mirabel pomalu začala z tělocvičny mizet. Leon to nikomu neřekl, ale každý den, když do té místnosti vešel toužebně napínal uši, jestli náhodou nezaslechne tiché šumění jejího vozíku. Mnohokrát se chtěl zeptat, proč vlastně Mirabel nemůže chodit, ale raději mlčel. Viděl Anně na očích, že o tom nerada mluví. A než by se zeptal baronky… raději mlčel.

 

Sledoval Annu cvičí, zavěšená jenom na laně, skoro až u stropu. Bylo skoro neuvěřitelné, jak se za ty dva měsíce, co se seznámili, vypracovala. Jeho odhad se tehdy nemýlil. Anna byla rozená akrobatka.

Vyšplhal za ní, na druhou nejvyšší hrazdu v tělocvičně a pak rázem skočil. Ve vzduchu provedl jeden přemet, natáhl k Anně ruku a společně zkusili Anděla. Byl to nádherný pocit, létat několik desítek metrů ve vzduchu a cítit tu volnost. Anna se na něj smála a on se tu krátkou chvíli cítil nekonečně šťastný. Zachytil se hrazdy a sledoval jak se Anna na laně přehupuje na druhou. Chvíli se dívali do očí a pak rázem znovu skočili. Leon rozevřel náruč, chytil ji a pak společně přistáli na nejnižší hrazdě v tělocvičně. Pouhé tři metry nad zemí.

V té chvíli to věděl – Anna se musí zúčastnit Cirkusového festivalu! Ta lehkost s jakou spojila své ruce s jeho, ačkoli vůbec nečekala, že skočí. To jí dělal často. Pozoroval ji ze země, pak znenadání vyšplhal nahoru do lan, skočil a provedli spolu alespoň jeden cvik z Legendárního čísla. Věděl, že to Anna dokáže. Viděla Kejklíře… A to znamenalo, že ji jeviště miluje a hned tak nepustí. Anna rozhodně dokáže vyhrát Festival.

„Výborně,“ zašeptal, když se ocitli na zemi. „Jsi čím dál tím lepší.“ Anna se pousmála a pak jí v očích cosi blýsklo.

„Škoda, že to neviděla Mirabel.“

Leonovi se na okamžik zastavilo srdce, ale se zdánlivým klidem přikývl.

„Ano, je to skutečně škoda, protože tohle byl zlomový okamžik. Rozhodl jsem se, že tě přihlásím na příští Cirkusový festival.“ Teď se na okamžik zastavila Anna, jako by se jí nedostávalo dechu. Pak mu skočila s jásotem kolem krku. Leon trochu zavrávoral, ale nakonec se udržel.

„Děkuju! Děkuju! Já ti tak strašně děkuju!“ a lípla mu pusu na tvář. V té chvíli to Leon uslyšel. Jemné šumění elektrického vozíku… Než stačil cokoliv říci, Anna ho pustila a rozběhla se k sestře. „Mirabel! Mirabel!“

„Copak se stalo?“ baronka von Moroth byla trochu pobledlá a doslova se na svém křesle ztrácela. Vypadala velmi unaveně.

„Mirabel je ti dobře?“ otázala se Anna místo odpovědi starostlivě. Vzala ji za ruku a lehce pohladila po tváři.

„Je mi dobře. Jsem jen trochu unavená… Copak se stalo, že tak záříš?“ Leon stál opodál a rozpačitě přešlapoval.

„Pojedu-na-Cirkusový-Festival!“ vyjekla Anna nadšeně a nejraději by sestru objala. Jenže ta právě přivřela oči a zhluboka vydechla.

„To je skvělá zpráva! Potřebuji na vzduch,“ zašeptala. „Asi pojedu do hotelu. Musím si odpočinout…“ V tu chvíli nechala Anna Festival Festivalem a začala se obouvat.

„Pojedu s tebou!“ rozhodla energicky. Baronka ji zastavila mávnutím ruky.

„Není třeba. Neřekla jsem, že pojedu hned. Ještě jste přece s tréninkem neskočili, nebo snad ano?“

„Ale…“

„Žádné ale, Anno. Jestli chceš jet na Festival, tak musíš trénovat. Počkám, až skončíte, ano? Zas tak špatně mi není… budu v zahradě, počkám tam na tebe.“ Světlá hlava spočinula na opěrce a elegantní křeslo opustilo s tichým vrněním místnost.

Anna zoufale pohlédla na Leona.

„Zkus si ještě pár cviků na nižších hrazdách a pak se pomalu uvolni. V tomhle s tvojí sestrou souhlasím – jestli tě mám přihlásit na Festival, musíš trénovat,“ zmlkl, když viděl její ublížený pohled. „Podívám se za ní a když tak ji odvezu domů, ano?“

Anna s hlubokým povzdechem kývla a znovu se zula.

„Je tak neuvěřitelně tvrdohlavá… Odvez ji prosím domů, slibuju, že se nebudu ulejvat,“ udělala ten nejsmutnější kukuč jaký svedla. Ani se nemusela namáhat. Leon kývl, řekl jí ještě co má přesně dělat, aby si nenatáhla svaly a odešel.

 

Černé křeslo stálo na cestičce u keře bílých šípkových růží. Spící princezna, co čeká na prince, který ji vysvobodí… napadlo Leona, když ho uviděl.

Mirabel von Moroth natáhla ruku a velice opatrně uchopila jeden květ. Pak se lehce nadzdvihla a přivoněla k němu. Sladká vůně… Chtělo se jí hrozně spát, byla nesmírně unavená a tenhle pohyb pro ni byl skoro jako muka, ale milovala růže. Bílé růže. Ach ano, bílé růže, slunce, moře… náhle si vzpomněla na šedé oči Leona Oswalda. Na to s jakou péčí držel Annu a učil ji jak správně stát na hrazdách… Jak moc k ní byl hodný. A přitom ani netušil, že není něžný jenom k Anně. Znovu se natáhla a přivoněla k růži.

Je to nesmírně laskavý člověk. Bůh smrti… V jeho podobě by i smrt byla kouzelná, napadlo ji trpce. Nepatrně se jí zatočila hlava. Tehdy jsem mu ukřivdila. Měla bych se omluvit, je to skvělý člověk. Vzpomněla si na jeho úsměv, který jí vždycky věnoval. Podobně jako ten Annin jí dokázal prozářit den… Ta vůně byla tak sladká, ale začaly ji nesnesitelně bolet záda – Mirabel se, ač nerada, sesula do křesla. Zůstala na růže vyčítavě hledět a bylo jí nesmírně líto, že rostou tak daleko. Natáhla ruku a pokusila se růži utrhnout, ale místo toho se jí ostrý trn zaryl do prstu.

„Dovolíte?“ ozval se za ní měkký mužský hlas, čísi ruka utrhla nejrozvinutější růži a opatrně jí položila na její nataženou dlaň. Bílé okvětní plátky zabarvily do ruda. „Poranila jste se,“ pronesl muž a kousek popošel, aby se nemusela otáčet. Byl to Leon.

Mirabel údivem vydechla, protože si vzápětí klekl a podíval se jí do očí. Vzal ji jemně za ruku a podivil se, jak je oproti jeho vyhublá a křehká. A bledá. Skoro jako ta růže. Akorát na ukazováčku se skvěla rubínová kapka. Zvedl oči a střetl s tím jejím pohledem. Temným a smutným. Princezna bez úsměvu…

Vytáhne kapesník a prst jí opatrně zabalí.

„Máte ráda růže?“ zeptá se přitom. Mirabel sedí opřena v křesle, dívá se na jeho ruce jak opatrně drží její a mimoděk se usmívá.

„Mám je velmi ráda. Připomínají mi domov…“

„Ale růže mívají trny,“ zvedne Leon oči a zpříma se na ni podívá.

„A k domovu se váží trpké vzpomínky… Proč jste vlastně tady, nemáte být náhodou v tělocvičně?“ otáže se Mirabel s mírným úsměvem.

„Vaše sestra si mě prosila, jestli bych vás neodvezl domů. Vypadáte hodně unaveně,“ sjel ji starostlivým pohledem.

„Není mi příliš dobře, to je vše…“ Pohladil ji lehce po ruce a zvedl se.

„Pokud vám to nebude vadit, tak vás doprovodím. Anna jistě trefí sama.“ Baronka zavrtěla hlavou a popelavé vlasy se jí rozlétly kolem obličeje.

„Nebude mi to vadit. Naopak, děkuji vám…“

Výraz „odvézt“ nebyl na místě. Mirabel vybrala hotel, který byl nedaleko Kaleido Stage a tak mohli celou cestu absolvovat bez pomoci automobilu. Leon byl ve výborné kondici, elektrický vozík měl plnou baterii, tak to zvládli za pár minut. Mirabel, ale přesto byla velmi vyčerpaná a její hlava opět bez pohybu spočinula na podložce. Co chvíli přivírala oči, před slunečními paprsky a Leon šel pro jistotu na straně, kde bylo ovládání. Celou cestu ji pozoroval. Ona není člověk, napadlo jej náhle. Takhle krásní a tak smutní dokáží být jenom andělé…

 

Apartmán baronky von Moroth byl až úplně pod střechou. Velká prosklená místnost plná světla, ve které byly přesto zatažené krémové závěsy. Leon odložil klíče na malý stolek a pomalu se rozhlédl. První na co mu padl zrak byla váza s bílými růžemi. Musí je skutečně milovat… Mirabel k ní popojela a natáhla ruku s květinou co jí dal v parku. Chtěla ji zasunout k ostatním. Jenže snad neměla sílu, či co, zkrátka paže jí v půli cesty klesla s měkkým žuchnutím na stůl. Leon k ní rychle přešel a opatrně jí vzal růži z prstů. Jak se dotkl její ruky, Mirabel ji okamžitě stáhla na klín a sklopila oči.

„Omlouvám se, jsem hrozně unavená…“ zašeptala. Pak se mu podívala do očí. „Mohla bych vás o něco požádat, pane Oswalde?“ zeptala se tiše.

„O cokoliv,“ odpověděl jí.

„Potřebovala bych si lehnout. Normálně by mi pomohla Anna, ale…“ a opět sklopila oči. „Zapomeňte na to,“ řekla po chvíli. „Zavolám pokojskou.“ Ale v tom cítila, že jí někdo bere opatrně do náručí.

„Ložnici máte kde?“ zeptal se Leon, když její hlava spočinula na jeho rameni. Byla neuvěřitelně lehká. Ještě lehčí než Sora, nebo Anna. Její váhu skoro ani necítil.

„Ty dveře u okna…“ zašeptala. „Nemusel jste to dělat,“ dodala ještě po chvíli. Ale to už Leon pochodoval do jejího pokoje.

„Rozhodně vás nenechám na pospas nějaké pokojské,“ usmál se jemně. Šikovně si otevřel a za chvíli ji pomalu složil na podušky. V tu chvíli si všiml, že jí z koutku oka stéká stříbrná slza. Klekl si opět vedle ní a podíval se jí do tváře.

„Proč pláčete?“ Zoufale si držela ruku a rty se jí chvěly.

„Bože já si teď připadám tak strašně hloupě a bezmocně…“ Leon chvíli nevěděl co dělat. Ležela otočená tváří k němu. Tou nejkrásnější tváří jakou kdy viděl a která teď byla mokrá od slz. Vztáhl opatrně ruku a bříškem palce je setřel.

„Já… nejste ani jedno ani druhé. Jste velice krásná žena. A tak neuvěřitelně smutná,“ šeptal a hladil ji něžně po tváři. Podívala se na něj.

„Děkuji, pane Oswalde. Za všechno,“ a položila svoji dlaň na jeho ruku.

„Prosím, říkejte mi Leone. Když mi někdo vyká, tak si připadám zase neskutečně hloupě já,“ usmál se nesměle. Pak to uslyší.

„Leone,“ zašeptá dívka na posteli. Pohladí ho lehce po ruce. „Leone…“ zopakuje ještě jednou. A náhle se usměje. „Jmenuji se Mirabel. A kupodivu na to slyším více, než na madam, nebo baronku von Moroth.“ Leon jí nikdy neviděl se smát. A musel uznat, že ji to udělalo ještě krásnější a křehčí, než smutek.

„Mirabel. Budu si to pamatovat.“

Pozoroval ji jak spí. Jemně, pravidelně oddechovala, schoulená do klubíčka. Rád by zůstal klidně až do rána, ale Anna na něj čekala. A určitě netrpělivě.

Měl bych ji odvézt, aby tu Mirabel nebyla dlouho sama, napadne ho, když vykročí ke dveřím. Pak se ještě jednou podívá do ložnice. Světlé vlasy jsou rozhozené po polštáři a dívka hluboce spí. Anděl, pomyslí si Leon a neslyšně odejde.

 

Z mraků se vyhouplo slunce a na nebi se ukázala i duha. Svět se rázem zdál veselejší a barevnější. A v několika srdcích se objevilo poupě, které se jen chystalo vykvést v nádhernou květinu. Následující týdny se Leon snažil svou pozornost rozdělit spravedlivě mezi několik osob. Poněkud bezúspěšně.

Annu nemilosrdně „týral“ na hrazdách, bradlech i lanech, protahoval ji na všechny možné i nemožné strany, a to všechno jenom kvůli tomu, že se Cirkusový festival se blížil závratnou rychlostí. A on na něj odeslal přihlášku se jménem Anna von Moroth. Přestože se dívka překonávala ve všech myslitelných úhlech, začala se jí zmocňovat nervozita a někdy i panika, kteréžto vlastnosti občas dosedly i na jinak chladného Leona. Tu se potom oba pouštěli hrazdy, končili v záchranné síti a největší radost z toho pokaždé měl Kejklíř, který každý jejich neúspěch neopomněl patřičně okomentovat.

Dále tu byl Juri se Sorou, která se konečně zbavila i podpůrných hůlčiček a začínala pomalu trénovat svůj návrat. Jenže potřebovala pravidelně rozhýbávat kotník a Juri měl zkrátka někdy moc práce. Tedy nebyl občas po ruce. V té chvíli Soru přejímal Leon a jako kdysi ji zase učil lézt po hrazdách a správně padat do záchranné sítě. Ovšem stejně jako tehdy se Sora projevila bojovným duchem a za pár týdnů zase létala na nejvyšších postech, jako skutečná Kaleido Star.

A v neposlední řadě se na Anniných trénincích opět začala objevovat Mirabel. Krásná baronka von Moroth, které z tváře zmizel ten zjevný smutek a nahradila ho jen jakási trpkost v očích. Ale i ta mizí, když vidí dvě postavy vysoko v lanech, jak s neuvěřitelnou lehkostí předvádí úžasné věci. Dnes a denně ji nějak překvapí. A když se k nim občas přidá i Sora s Jurim, hrají soukromé představení jen pro ni.

 

Sledovala jejich báječné kousky a nezpozorovala, že její pohled nejčastěji vyhledává tam nahoře dlouhé stříbřité vlasy a šedofialové oči Leona Oswalda. A už vůbec netušila, že i on podvědomě hledá ji. Vždycky, než skočil, podíval se jejím směrem.

Občas na ni, ale stejně dosedne smutek. V takových chvílích projíždí téměř neslyšně tělocvičnou, dotýká se hrazd, kladin,… Hladí je jako dávno ztracené přátele a modré oči se zalévají slzami bolesti. Tělocvična je obvykle prázdná, ale pro Mirabel tam jsou ukryté všechny pohřbené vzpomínky. I když ji neviděl nikdo z živých, tak mrtví se vetřou všude. Byl to Kejklíř, kdo vyžvanil, že se po trénincích v tělocvičně objevuje jakési strašidlo a skučí jako meluzína. Tak to doslovně řekl, ale naneštěstí Soře, která ho poté pohotově zamkla do skříně. A potom všechno převyprávěla Leonovi.

 

„Anno?“ oslovil jednou svou žačku, po zvlášť náročném skoku, který ovšem zvládla na výbornou. Když kývla, jakože ho poslouchá, našel odvahu konečně se zeptat. „Mirabel byla taky akrobatka, že?“ pronesl tichým hlasem. Dívce zaskočil dech v krku.

„Jak ses to dozvěděl?!“ vyjela na něj, když konečně našla řeč.

„Viděl jsem ji,“ odpověděl prostě Leon. „Včera když jsme skončili. Vrátila se sem, dotýkala se kladin i záchranné sítě. Plakala… Anno, takhle se rozhodně nechová člověk, který v životě nepoznal co to je jeviště a potlesk. Mirabel byla akrobatka, že je to tak?“ Dívka sklopí oči a bez hlesu kývne. Pak se na svého učitele podívá a začne tiše vyprávět.

„Říkali jí Zářivý anděl. Byla úchvatná, to jak cvičila na hrazdách, jak zvládala i ty nejnáročnější skoky… Měla i na Cirkusový festival. Vyhrála by ho, určitě. Jenže se na něj nikdy nedostala. Jednou cvičila bez záchranné sítě… Nikdy na ten den nezapomenu. Ten den poprvé spadla – neudržela rovnováhu. Spadla z prostřední hrazdy, přímo na jeviště… V nemocnici strávila rok, ale doktoři jí řekli, že už nikdy nebude moct vystupovat, že to její tělo nevydrží. Měsíc s nikým nemluvila. A byl konec - Zářivý anděl zhasnul navždycky. Ale láska k jevišti a cirkusu v ní zůstala. Proto mě také tolik podporuje…“

„A proto tolik chceš vyhrát Cirkusový festival, že?“ zašeptal Leon. Proto je Mirabel tak smutná… Zářivý anděl. Není divu, že jí tak říkali. Ona skutečně vypadá jako anděl. Anna lehce kývla. A v očích se jí zalesklo.

„Chci, kvůli ní. Chci, aby viděla, že to dokážu… Za ní,“ řekla bojovně. Leon mlčel, ale když viděl její tázavý pohled…

„Dokážeš, já to vím,“ pronesl pomalu a odešel.

 

Seděla v parku a opět pozorovala růžový keř, ze kterého jí Leon podal tu nejkrásnější květinu. Cítí se trochu unavená, ale jinak v pořádku. Hlavu má opět na opěrce a nastavuje tvář slunci. Je jí neustále zima. Je konec léta, ale Mirabel na sobě má dlouhé kalhoty a rolák. Přesto je jí chladno. V tom jí někdo položí ruce na oči.

Přiloží svoje studené dlaně na jeho.

„Leon…“ zašeptá, nebo spíš vydechne. Akrobat si před ní klekne na koleno, aby mu viděla do očí.

„Dnes jsem tě ještě neviděl. Nebyla jsi na tréninku,“ a pohladí ji po ruce.

„Je krásný den, nechtělo se mi dovnitř. Omlouvám se,“ odpoví mu a v hlase se jí opět ozve smutek. Smutný zářivý anděl, napadne ho mimoděk.

„To vůbec nevadí. Anna je čím dál tím lepší – jsem si jist, že porotě na Cirkusovém festivalu spadne čelist…“

Elektrický vozík se pomalu rozjede a oni dva si povídají o všem možném. O Festivalu, o knížkách, o vínech, o Kaleido Stage. Jenom o jedné věci mladý muž důsledně mlčí. Že ví, co dělala Mirabel dřív. Nechce ji ranit. Nechce ranit někoho, koho miluje celým srdcem.

Andělům se nesmí ubližovat. A vůbec ne krásným a smutným andělům. Je pro mě andělem, ale co jsem pro ni já? říká si potají, když sleduje její krásný, přestože unavený obličej. V tu chvíli se na něj Mirabel podívá. Chvilku se do sebe vpíjí pohledem a pak dívka zavře oči. Leon instinktivně uchopí její ruku co řídí křeslo a udržuje rovný směr. Tak krásná a křehká… Anděl, co zapomněl jak létat.

Je skoro večer, když konečně dojdou k hotelu. Je to sice kousek, ale oni prošli každý park, na který po cestě narazili. Leon ví, jak Mirabel miluje růže a jednu pro ni schovává za zády. Usnula po cestě a on ji nechce budit… Personál už si zvykl, že ji doprovází skoro každý den a tak mu bez problémů dají klíče.

 

„Anno!“ zvolá tiše, ale důrazně v potemnělém apartmá. Nikde se nic neozývá. Leon znepokojeně odveze Mirabel do ložnice a jde se podívat, kde se Anna schovává. Nikde nikdo, jenom na stolku s květinami leží lístek.

 

Dnes přespím u Sory. Odpusť Mirabel, ale s Leonem jsi v dobrých rukou. S nikým nebudeš v lepších.

S láskou Anna.

 

Položí vzkaz nazpět a lehce se usměje. Pak se s povzdechem vrátí zpátky do ložnice.

„Anno? To jsi ty?“ ozve se Mirabelin tichý hlas.

„Ne, to jsem já Leon. Anna je u Sory…“ odpovídá mladý muž.

„Aha. Počkej, nerozsvěcuj,“ když zaslechne, že jde k vypínači. „Je tak nádherná noc,“ šeptá Mirabel a dívá se z okna na osvětlené velkoměsto. „Tolik života…“ když pozoruje jiskřivé neony. Leon přejde za křeslo a položí jí ruce na ramena.

„Můžeme se jít projít,“ navrhne tiše. Jenže dívka zavrtí hlavou.

„Jsem unavená… tak moc unavená,“ odpoví smutně a jemně se dotkne jeho dlaní. V tu chvíli se zvenčí ozve hudba. Snad flétna, nebo něco podobného. Tichá, něžná melodie, která jako by splývala se závojem noci.

Je noc. Hluboká noc a jenom zvenčí zní píseň na flétnu. Snad je o lásce, snad o smrti, snad o jednom zmařeném přání a snu. Leonovi připomíná jeden lidský osud, připomíná mu dívku, jejíž ramena teď objímá a jejíž dlaně něžně svírají jeho ruce. Pomalu ji pustí a klekne si před křeslo, jako to dělává, aby mu Mirabel viděla do tváře. Vezme její ruku do své a vroucně políbí. Zvenčí stále zní flétnový zpěv.

„Zatančíš si se mnou?“ zeptá se tiše. Mirabel vytřeští oči a přemýšlí, jak může být tak krutý. Po tváři jí nechtěně sklouzne bolestná slza. Leon ji jemně setře. Nejraději by ji slíbal… „To jsem nechtěl. Neplač Mirabel, prosím. Já jen…“ šeptá a stírá další, které následují tu první. „Vím co se ti stalo. Ale přesto – věnuješ mi jeden tanec?“

Vytrhne svou ruku z jeho sevření a pak ho prudce odstrčí. Leon ztratí rovnováhu a svalí se na koberec. Zvedne se do kleku a najednou nevěřícně zírá, na to co vidí. Mirabel se vší silou vzepřela na rukou a opatrně vstala. Když se pomaloučku narovnala, udělala jeden neohrabaný krok směrem k němu.

„Vidíš?“ říká přitom. „Já už nemohu tančit, stejně jako už nikdy nebudu moci vystupovat…“ slyší její hlas. „Tohle je všechno, co zbylo ze Zářivého anděla.“ V tu chvíli se jí podlomí kolena a ona se sesune do Leonovy náruče s potlačovaným pláčem. Ten vstane a pevně ji obejme.

„Vůbec ne… Jsi stále Zářivý anděl. Protože kdo je jednou andělem, je jím už navždy…“ zašeptá něžně. Je tak neuvěřitelně lehoučká. Jako pírko ve větru. Položí mu ruce kolem ramen a opře si o něj hlavu. Leon opravdu začíná pomaloučku tančit.

Do pokoje proniká měsíční světlo a v něm tiše proplétají ti dva své dlaně. Zářivý anděl a Bůh smrti. Leon se dívá na její tvář a má sto chutí slíbat všechny ty slzy, kterých byl sám příčinou. Dívka má zavřené oči a jen se nechá vést.

Flétnová píseň hrála jen pro ně. Jen pro ně vyprávěla ten smutný příběh, hudbou z baletu Romeo a Julie. Náhle ji postaví na zem a pohladí jemně po tváři.

„Mirabel…“ zašeptá. „Sestoupila jsi z nebe, abys přinesla pomoc utrmácenému poutníkovi. Já jsem tím poutníkem. Kdykoli tě vidím, mám pocit, že se mi srdce rozskočí. Tolik jsem toužil sevřít tě v náručí a tisíckrát ti opakovat – Mirabel…“ nestačí doříct, protože na rtech ucítí neznámou sladkou chuť.

Jemný dotyk ještě jemnějších rtů. Lehoučký jako motýlí křídla, vroucí jako láva pod Etnou… Probouzí tou poupě v jejich srdcích, aby konečně vykvetlo. Takhle chutná láska, napadne Leona a sevře Mirabel pevněji. Její ruce mu vjedou do vlasů a něžně ho vískají. Vezme její tvář do dlaní a pomalu začne slíbávat jednu slzu za druhou až jí opět políbí na rty a to tak vroucně jak jen dokáže.

„Miluji tě Mirabel. Miluji,“ šeptá mezi polibky a oči mu září. A ona mu to oplácí.

„Leone…“

Flétna už dávno zmlkla, ale v pokoji jakoby zněla dál. Leon lehce zvedl Mirabel v náručí a pomalu odnesl k posteli. Panebože, je tak strašně lehká, napadlo ho nechtěně. Posadil se a pomalu ji položil do peřin. Pak jí přiloží prst na rty.

„Mám odejít?“ zeptá se tiše. Neřekne, že po ní touží každým kouskem duše, chce jí nechat volbu. Mirabel zavrtí hlavou.

„Zůstaň… je mi tak zima.“ Leon se k ní znovu skloní. Má chladné ruce a je trochu pobledlá, přesto ho hladí po tváři. Vtiskne jí do dlaně jeden polibek a pak si lehne vedle. Začne ji znovu líbat a polibek se pomalu prohlubuje. Hladí ji ve vlasech, opatrně zkoumá svými rty každý detail jejího obličeje… Je tak neuvěřitelně křehká a krásná. Tak křehká, až se obává, aby jí svou vášní neublížil. Ale brzy poznává, že v Mirabel hoří stejný oheň, jaký hoří v jeho srdci i těle.

Dlaněmi lehce přejíždí kam až dosáhne a obkresluje v tmě jeho tvář, která se nad ní sklání. Tvář, která ji miluje. Široká ramena, která ji chrání. Leon Oswald, muž kterého miluje ona. A se kterým chce být. Alespoň pro tuto noc.

 

Měsíční světlo stále ještě proudí do pokoje a flétna hraje jinou píseň. Na posteli leží dvě postavy a ve tmě se k sobě něžně tisknou.

Je opřen o polštář a jemně hladí světlovlasou hlavu, která mu spočívá na nahé hrudi. Nemůže si pomoci a mysl se mu opět plní vzpomínkami na uplynulé chvíle. Na její rozzářené oči a tichý výkřik, když s ní splynul. Copak se člověk může milovat s andělem?, napadlo ho najednou. Pak se podívá na Mirabelinu klidnou tvář a políbí ji na čelo. A může anděl milovat člověka? Jemně ji povíská po vlasech a rukou sjede až na její odhalená záda. Chvilinku ji jen tak hladí a pak ji přikryje.

Je tak štíhlá, přemýšlí v tichu pokoje. Je tak štíhlá a má tak chladnou pokožku. Skoro studenou a tak bledou. Ani jeho horké polibky ji nedokázaly na dlouho zahřát. Pokaždé se znovu roztřásla zimou. A choulila se pode mnou, jako ptáčátko. Opravdu jsem se chvíli bál, jestli jsem jí nezranil. Ale ne… neublížil jsem jí, aspoň doufám.

Usnul ani nevěděl jak. Jenom podvědomě vnímal chladné tělo, jak se k němu tiskne, jako by hledala jeho teplo. Cítil vůni jejích vlasů a s pažemi ovinutými kolem jejich ramen odplul do sladké říše snů.

„Lásko,“ zašeptá Leon. Lehce se nadzdvihne a podívá se jí do obličeje. Oknem se už dovnitř dere slunce a v jeho světle to vypadá, že Mirabel má okolo hlavy svatozář. Leon jí opatrně odhrne vlasy z tváře a políbí znovu na čelo. „Mirabel …“ Pak se s povzdechem podívá na budík stojící vedle postele. Půl sedmé ráno. A v devět mám být v tělocvičně a ještě ke všemu na hrazdách. Jak se jen dokážu soustředit?

Opatrně Mirabel uložil stranou a chvíli na ti toužebně hleděl. Tak moc rád by si znovu lehl zpátky vedle ní a opět pocítil jak měkké a něžné jsou její rty. Aby mu znovu šeptala do ucha sladké nesmysly a tiše sténala… Tak moc rád by ji znovu objal a pomiloval se s ní až by ztratila dech. Jenže nemohl. Protože si vzpomněl, že téměř hned poté mu usnula v náručí vyčerpáním. Přece jen jsem jí ublížil, pomyslel si nešťastně.

Zvedl se z postele a došel do koupelny. Tam na sebe šplíchl litr studené vody, aby se konečně trochu vzpamatoval. Tak neuvěřitelně lehká… Před očima měl Mirabelino štíhlé, bledé, chladné tělo. To není normální, napadlo ho. Je po těžkém úraze, tak co bys chtěl?, namítl hlas, kdesi uvnitř něho. Leon na chvíli uvěřil. Uvěřil, protože chtěl věřit. Vrátil se zpátky do pokoje a oblékl se. Pak se posadil na postel a znovu něžně Mirabel pohladil po zádech. Jak jel po křivce její páteře, narazil na mírný hrbolek, kterého si včera nevšiml. A pod ním ještě dva další. Pokožka v těch místech byla porušena dlouhou klikatou jizvou, která se táhla do ztracena.

Co to proboha je? Ah, památka na operaci, která jí zachránila chůzi, uvědomil si po chvíli. Ale když si vzpomněl na výraz bolesti v jejích očích… Pochopil jak jí každý krok působí muka. Proto se také nemohla natáhnout pro tu růži. Přivřel oči. Copak si tohle andělé zaslouží? Pak se k ní sklonil a tu jizvu zlíbal od jednoho konce k druhému. Mirabel tiše vzdechla, ale spala dál. Ještě ji políbil i na čelo a šel objednat snídani.

„Mirabel,“ zašeptal, když jídlo konečně dorazilo. „Mirabel,“ zopakoval něžně a políbil ji na rameno. Zavrněla a otevřela oči. „Dobré ráno,“ usmál se Leon. Posadil se k ní a tác se snídaní položil vedle sebe.

„To jsi vařil sám?“ zeptala se vesele a pokusila se zvednout. Přitom se trochu červenala a schovávala se pod dekou. Leon zavrtěl hlavou.

„Je mi líto, ale vařit opravdu neumím. Počkej,“ a chce jí pomoci.

„Sakra, já nejsem tak nemohoucí, jak vypadám! Jenom mi to chvíli trvá!“ ohradí se ostře Mirabel. Leon pokrčí rameny a pustí ji. Dívka se chvíli snaží udržet, ale pak se prostě sesune zpátky. Mladý muž se jenom usměje a Mirabel se s jeho pomocí konečně opře o polštář. Lehne si vedle a položí jí hlavu na srdce. Hladí ho ve vlasech a zničehonic ho začne krmit.

„Hm, tak to si nechám líbit,“ zamumlá Leon a políbí jí konečky prstů. Jsou taky tak neuvěřitelně chladné, projede mu hlavou. To není normální… ale je mu tak klidno, že tu myšlenku opustí. Přestože v koutku duše ví, že něco není v pořádku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 22. 7. 2017 15:17)

Moc moc pěkné.

druha...

(chill, 26. 2. 2008 22:08)

koukam, ze pridavas na lyricnosti... krasny... ;)

Musím prchat na výtvarku

(Nex, 11. 2. 2008 15:47)

a už mám být v půli cesty, ale tohle je tak krásné, že jsem to prostě musela dočíst. Nádherná růže se září anděla!

anila.blog.cz

(jeanne, 5. 9. 2007 19:26)

krasa krasa a este jednou krasa:))) neni co dodat:)))

Tak jsem tu...

(Keiro, 28. 8. 2007 23:02)

... a se mnou přišel zákon v podobě komentáře. :) Takže tenhle díl je podle mě naprosto skvělej, protože ta scéna v tý zahradě je naprosto the best. Moc se mi líbí, jak jí požádá o tanec a je mu úplně jedno, že nemůže chodit. Je taky dobře, že se tady dovídáme také o tom, proč vlastně na tom vozíku vlastně je. :) Tak se měj sluníčkově a zase napiš něco tak pěkného jako je Kaleido a všechny tvoje povídky. :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA