Jdi na obsah Jdi na menu
 


III.: To, co jsem měl říct dávno

28. 8. 2007

Slunce kleslo blíže k západu a do kraje se opět začalo snášet šero. Neslyšně jako lovící kočka si klestilo cestu i do nejhlubší lesů, kde se pomalu měnilo v černočernou tmu a mlčenlivou prázdnotu. Ale větší prázdno měl Sesshomaru v srdci i duši. V uších mu zněla Inuyashova slova… Už zase. Jestli je v kobkách Temného hradu… To přežije málokdo. A Rin. Malá, útlá Rin. Jestli se jí něco stane, tak si to do smrti neodpustím, řekl si v duchu. Jestli se jí něco stane, tak budu navěky sám. Sám… Samota, to strašné slovo se stále víc a více hlásilo o pozornost. A démon poprvé v životě pocítil před něčím strach… Velký strach.

Sesshomaru stál vzpřímeně, v rukou svíral otěže a očima sledoval směr. Je to někde tady. Znal tohle místo, už tu nejednou po Narakovi pátral, ale o trosky jeho hradu se nikdy nezajímal. Věděl jenom, že kde je Naraku, tam se dřív, nebo později objeví i Inuyasha. A toho mu šlo především. O střípky a hlavně o Tessaigu.

Jenže už dávno zjistil, že jí vládnout nemůže. Žádný čistokrevný démon se nemohl stát jejím plným pánem. Ani Inuyasha by ji nemohl ovládat, kdyby se nechal pohltit nezčeřenou krví jejich otce. Sesshomaru netušil ani v nejmenším, že jeho bratr se právě proto už dávno vzdal touhy shromáždit všechny úlomky Shikonu, jenom proto, aby se konečně mohl stát plnohodnotným démonem. Protože by to znamenalo jak jistotu, že přijde o Tessaigu, tak hlavně jistotu, že přijde o život. Ale tohle Sesshomaru nevěděl. Jenom věděl, že když se Inuyasha promění, tak nerozezná přítele od nepřítele a jeho jedinou touhou je krev.

„Rychleji!“ zašeptal Sesshomaru, povolil uzdu a snažil se stále držet směr, který mu napovídal instinkt. Levá ruka, která opět spočívala na jílci Tenseigy, se lehce sevřela v pěst. Reflex. Jenže Sesshomaru si díky němu uvědomil její přítomnost.

„Jestli se jí něco stane Tenseigo,“ zašeptal a podíval se dolů. Meč ještě pořád neměl pochvu, ta zůstala na skále. „Jestli se jí něco stane,“ zopakoval, „tak udělám jedinou možnou věc. Zlomím tě o nejbližší balvan. Pak už mě neochráníš… A já konečně okusím jak chutná porážka.“

Meč slabě zazářil.

„Tohle jsi měla v úmyslu, Tenseigo? Abych pochopil, že ne všichni lidé jsou zavržení hodní, tak vtáhneš do mého života tu malou neposednou holku… Necháš mě trpět v pochybnostech, necháš mě sžírat se vlastními myšlenkami. A necháš mě nést důsledky mého rozhodnutí. Jestli se jí tentokrát něco stane, budu sám už navěky!“

Kdesi v koutku srdce cítil a věděl, že kdyby došlo k nejhoršímu, tak zázračná Tenseiga už Rin nezachrání. Stejně jako nezachránila jeho ruku. Snad slova starého démona stromu o pouzdrech Tenseigy a Tessaigy v něm vyvolala tu pochybnost, ale slova kováře Totosaie pochybnost uvedla ve skutek. Jestli Rin zemře potřetí, Tenseiga bude bezmocná. Nikdo nevěděl proč, ale bylo to tak.

 

Náhle se zvedl proti němu zdvihl silný vítr a démon se slabě pousmál. Někdo ho chce tímhle směšným způsobem svést z cesty. Sice mu v žilách koluje kletba, ale jed z těla už pomalu odplouvá. I když se má smysly ještě pořád otupené, stejně se mu už pomalu, ale jistě vrací normální vnímání světa. Viděl o něco ostřeji, než běžný smrtelník a vzdáleně zachytil jakýsi slabý pach. Nasál ho rozšířenými dírkami a na chvilku zavřel oči, aby se mohl soustředit. Na kůži ucítil jemné chvění. Věděl co to je.

Bariéra – sice slabší než je obvyklé, ale je to bariéra. Prošel jenom s menšími obtížemi. Ani kdyby byla čistě protidémonská, tak by ho to neodradilo. Tokijin mu zatím otevřel všechny dveře, tak by si poradil i s tímhle. Jeho předtucha ho nezklamala. Proto ta vichřice, proto ta ochrana. Narakův hrad je blízko. Velice blízko. Někde tady je i Rin!

Rin! Vydrž, prosím tě vydrž!, zaprosil neslyšně.

 

Konečně ho uviděl. Černočerná masa kamenů a šedého hrubého mechu se vypínala na holém strmém kopci. Kolem dokola byl pruh Země nikoho. Kromě pár zakrslých stromů, špinavého potoku a starého lesa, který byl dávno mrtvý, tam nerostlo nic. Zubaté cimbuří se lesklo v zapadajícím slunci. Vrhalo na něj své poslední paprsky jako by chtělo zmírnit strohost a chlad jež z něho čišel na míle daleko. Lidé se tomu místu vyhýbali. Sesshomaru naopak. Snesl se před hlavní polorozpadlou bránu a  po chvíli vešel dovnitř.

Vichřice, která přišla s ním, zuřila venku za zdí. Uvnitř se nepohnulo ani stébélko téměř černé trávy, která se udržela ve spárách mezi kameny. Mohutné stěny se vypínaly k obloze a svíraly člověka mezi sebou jako do pasti. Sesshomaru se rozhlédl. Několik desítek stop nad ním byla řada malých mřížovaných oken a jeden honosně omlácený balkon. Přímo před ním byly hlavní dveře. rozbité na padrť. V pantech visely už jen třísky. Na pustém nádvoří také byla studna. Kovové tyče tiše povrzávaly…

Hrad vypadal, že je dávno opuštěný, ale Sesshomaru věděl, že není. Kdesi v jeho útrobách je štíhlá, útlá postava s černými vlasy a rukama, jejichž dotyk přináší klid a mír. Po jejichž dotyku zatoužil tak mocně, až měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi.

 

„Sesshooomaaruu!“ ozvalo se náhle nad jeho hlavou. Stříbřité vlasy se zavlnily, jak se podíval nahoru. Na balkoně se mihla bílá postava. Pak se opět rozhostilo ticho. Sesshomaru sáhl k pasu. Ale ne pro meč, jak by možná bylo obvyklejší, ale pro bič, který si pořídil, protože ten z drápů momentálně použít nemohl. Hadovité úponky si omotal kolem předloktí a kolem rukojeti pevně sevřel dlaň. Byl připraven kdykoli udeřit rychleji, než by byl kdo jiný vůbec schopen. Odkudsi k němu dolehlo zaúpění a démon zaskřípal zuby. Mlčel, ale jeho duše křičela jako poraněné zvíře. Rin! Jestli se jí něco stane… Sesshomaru přivřel oči.

„Vííteej!“ dolehlo k jeho uším. Otočil se kolem dokola, ale nádvoří bylo prázdné. Démonův dech se úplně vytratil. Sesshomaru potlačil své pocity a pomalu uklidnil rozbouřenou krev. Teď věděl jednu věc jistě. O Rin dotyčnému, ať už je to sám Naraku, či někdo z jeho loutek, nejde. Z nějakého neznámého důvodu chtějí jeho. A Rin je návnada.

Panty náhle zavrzaly až tuhla krev v žilách. Jenže Sesshomaru za svůj život už leccos viděl. Ještě pořád se umím ovládat, promluvil v duchu k neznámému, zkus něco účinnějšího. Ani nevěděl jak rychle se jeho přání splní. Pahýlovité zbytky vstupních dveří se pohnuly směrem k němu a odhalily temný chřtán, který se za nimi skrýval. Sesshomaru stál a netečně upíral oči do černočerné temnoty. Jeho srdce bylo zase neklidné, ale ruka jistá a pevná.

Úpony biče sjely z předloktí dolů a konec splýval do prachu na zemi. Jenže nic se nedělo. Žádný démon nevyrazil z temnoty a nezaútočil. Všude bylo ticho a ani stébélko se nepohnulo. V tom se ozvalo další zaúpění, při kterém se otřásl. Ten výkřik z temnoty byl tak zoufalý i když neměl slova. Čišela z něj beznaděj a strach. Strach z nekonečné pustiny a zatracení. Strach ze smrti.

„Rin!“ uniklo Sesshomarovi proti jeho vůli a démon rychlým krokem prošel vstupní bránou do temných rozvalin hradu. Obklopila ho vlhká, studená a mlčenlivá tma. Žádný výkřik, žádné volání o pomoc. Ale Sesshomarovi ten jediný stejně pořád zněl v uších. Ještě pořád měl zastřený zrak a tak poslepu nahmatal mokrou kamennou zeď a vydal se nazdařbůh chodbou. Podlaha byla plná nerovností, které vytvářely rozbité dlaždice, a něčeho, co občas prasklo pod démonovou vahou. Ten se raději nedomýšlel co by to mohlo být. Ale v koutku duše věděl moc dobře na co šlape. Na kosti. Kosti všeho druhu. Lidské i zvířecí. A démonské. Nechvalně známé a nevítané drápy mrazu mu opět ledově přejely po zádech, když si představil, že mezi nimi mohou být i Rininy.

„Ještě není mrtvá!“ zašeptal k sobě, ale ozvěna přesto zachytla jeho poslední slovo.

„Mrtvá… Mrtvá! Mrtvá… Mrtvá!“ opakovala chodba hluše.

Není mrtvá!, ujistil se znovu v duchu. Před chvíli ji slyšel. Přece není mrtvá…

Ale hrad už mlčel.

 

Ta místnost byla v samém srdci rozvaliny. Světlo dopadalo akorát na střed otvorem ve stropě, jinak tam nebyl jiný otvor, kromě vstupu, kterým démon vešel.

Když dorazil na konec chodby, tak se málem skutálel po příkrých schodech, které tam neočekávaně začínaly. Jelikož ještě neměl zpět svůj zrak, tak musel stále tápat dlaní po stěně, což se mu nelíbilo, protože tak byl úplně bezbranný. Levá ruka mu nehybně spočívala po boku a občas sebou křečovitě zaškubala. Také začínal opět pociťovat účinky jedu a kletby a snažil se proto co nejvíce spěchat. Až bude Rin v bezpečí, tak si klidně může třeba znovu omdlít.

Teď však nevěřícně hleděl na podivný útvar před sebou. Dva silné pilíře uprostřed místnosti zdobené dávnými symboly. Nahoře ležel další pilíř a celé by to vypadalo jako nějaká bizarní brána kněží, kdyby… Kdyby z pilíře nevisel masivní rezavý řetěz, který v dolní části přecházel v okovy. To nebyl posvátný oltář sloužící kněžským a jiným obřadům, to bylo obětiště! A oběť bezvládně visela v poutech. Sesshomarovi se při pohledu na ni hrůzou a strachem téměř zastavilo srdce. Věděl, že to nebyl Rinin hlas, který před chvílí slyšel…

 

Šaty byly potrhané a na těle pod nimi prosvítaly drobné šrámy. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly obličej, ňadra a splývaly k pasu. Rin dílem seděla, dílem klečela na kamenné zemi, štíhlé paže vysoko vytažené v okovech. Nevypadalo to, že je při vědomí. Jenom nepatrný, trhavý pohyb hrudníku prozrazoval, že dosud žije.

„Rin!“ zašeptal démon. Nepohnula se, ale lord postřehl, že bosé nohy dostávají lehce namodralou barvu. Několika rychlými kroky byl u ní a nevěřícně zíral na bezvládnou postavu. „Rin!“ Pak ruka svírající rukojeť biče povolila a Sesshomaru vytasil Tokijin. Jedinou dobře mířenou ranou přetnul zrezivělá pouta a dívka se mu svezla k nohám. Démon rychle zastrčil meč a klekl si vedle její hlavy. Objal ji zdravou paží a přitiskl k sobě.

„Rin! Prosím tě odpusť mi. Odpusť mi, že jsem tě nedokázal ochránit!“ zašeptal jí do vlasů. Jenže dívčin obličej se nepohnul, oči zůstaly zavřené. Přiložil ucho na její srdce. Dosud tlouklo. Sice slabě, ale tlouklo. Spočívala mu v náručí, nehybná a studená. Když se dotknul její dlaně byla chladná, když opatrně sáhnul na její kotník, byl chladný. Z Rin pomalu vyprchávalo teplo a s ním i život. Rozhodným pohybem si sundal kožešinu z ramen, dívku do ní důkladně zabalil, ale myslel, že nemá moc času. Smysly se mu opět začínaly mlžit. Jestli teď omdlí, může to Rin, jeho krásnou Rin, stát život. Musí ji odsud dostat ke spřežení a to co možná nejrychleji. Jenže…

 

„Předtím se mi líbila více,“ ozval se za ním tenký hlas. Sesshomaru jakoby zkameněl s nehybným tělem v náručí. Pak Rin jemně složil na zem a s netečnou tváří se otočil. Tak nějak už tušil co uvidí. Černé prázdné oči, kterým chyběla panenka, vlasy na ramena. Široký vějíř a šaty v něm vyvolaly vzpomínku na větrnou kouzelnici. V tom se vějíř pohnul stranou a odhalil lesklý kulatý předmět. Zrcadlo. Kagura nevstala z mrtvých, byla to Kanna.

Nezdál se být překvapen. A taky nebyl. Vždyť kdo jiný by oddaněji plnil Narakovy příkazy, než „zlodějka duší“.

„I když takhle také nevypadá nejhůř,“ ocenila démonka Rininu bledou tvář. Ani se nepohnul. „Tak jsi přišel Sesshomaru- sama. Naraku to říkal, tvrdil, že určitě přijdeš. Že ti na ní záleží. Nevěřila jsem mu. Ty jsi přece plnokrevný démon, co pohrdá i vlastním bratrem, tak co by ses obtěžoval kvůli člověku… Ale ty jsi přišel,“ Kannin hlas zněl nesmírně tence, jako když vítr profukuje ledovou krou. Sesshomaru se přes rameno ohlédl, chtěl se ujistit, že Rin ještě dýchá. Dýchala, ale její tvář dostala křídovou barvu.

„Divíš se proč se nehýbe, že?“ zrcadlo v bledé ruce poskočilo. „Naraku ji uspal, aby tu nevyváděla. Řeknu ti, moc rozumná není… Pokoušela se nám utéct, tak jsem ji nakonec musela spoutat,“ Kanna očividně chtěla, aby jí odpověděl, cokoliv. Jenže ten stále mlčel. To ji rozvzteklilo. „Říkala jsem si, že není možné, aby ses hnal takovou dálku jenom kvůli člověku… Ale teď už to chápu, vzali jsme ti hračku a ty ji chceš zpátky. Hračku, abys měl čím vyplnit prázdné noci. Zaplavíš svět takovými bastardy jako je tvůj bratr!“

To bylo i na Sesshomara moc. Snesl hodně, ale tvrzení, že je Rin pouhou hračkou, pro ukrácení dlouhé chvíle… A že Inuyasha je bastard, mu rozbouřilo krev. Ruka s bičem se nebezpečně pohnula.

„Co ode mě chceš?!“ zavrčel.

„Já?“ protáhla Kanna výsměšně. „Já od tebe nechci nic. To Naraku projevil přání s tebou mluvit. Jenže ty bys sotva kdy přišel. Jsi na to příliš hrdý!“ démonka zvedla nos a pásla se pohledem na tom jak se jeho bledé tváře lehce barví. „Byl jenom jeden způsob jak tě sem dostat… A jak vidno vyšel. Ale pozvat tě sem v plné síle, by nebylo moc moudré, že? Takže jsme se museli ještě pojistit,“ ukázala na jeho zraněné rameno. „Ten jed má zajímavou moc, že?“ zeptala se škodolibě.

„To tys mě zranila!“ prozřel náhle Sesshomaru. A dal si dvě a dvě dohromady. Kanna svou sestru sledovala a když viděla, jak ji Inuyasha zabil, rozhodla se pomstít. A když o několik týdnů později přišlo „Narakovo pozvání“ hodilo se jí k tomu dokonale.

„Já!! Já! Já!“ Prostorem se rozlehl řezavý smích. Sesshomaru se znovu něžně ohlédl na Rinin křídově bílý obličej a v duchu si vzpomněl na Inuyashu. A s údivem si uvědomil, co vlastně cítí. „Zlodějka duší“ ho urazila. Možná je polodémon, ale cti má v sobě víc, než Naraku sám! A i přese všechno je to můj bratr!

„Nech nás jít!“ otočil se zpátky na Kannu. Ta ho sledovala zpod přimhouřených očí.

„Tak přece je to pravda co mi sestra vyprávěla. Ty jsi opravdu odvrhl její lásku pro tuhle lidskou holku. Odmítl jsi ji pro tenhle střechýl!“ zasyčela nebezpečně. „A ona ještě umírala rukou tvého bratra, s tvým obrazem v srdci. A ty jsi ji přitom nikdy nemiloval!“ pokračovala Kanna a ruka se zrcadlem se jí začala třást.

Démon mlčel. Čekal jaká obvinění mu jeho protivnice ještě vmete do tváře, ale ta se náhle začala smát. Děsivým, táhlým, tenkým smíchem. Vysmívala se mu do obličeje a dlaní přitom hladila své křišťálově průzračné zrcadlo.

 

„Miluj si tuhle holku. Miluj si to prázdné tělo, Sesshomaru-sama. Miluj tělo, protože už nic jiného milovat nemůžeš!“ Kanna vítězně odhodila vějíř do kouta a vysoko vztáhla paže. „Pohlédla do mého zrcadla, Sesshomaru-sama. Pohlédla do něj, husa hloupá, a ztratila duši. Klidně si ji odnes, ale až se vzbudí… Prázdná nádoba nebude dutější! Žádné vzpomínky, žádný hlas. Tvá láska půjde mimo ni. Ale tělo, Sesshomaru-sama, tělo jí zůstane. O své horké noci ochuzen nebudeš. Jen to už asi nebude ono!“ Démonka se znovu začala smát.

A Sesshomarovi se krev vařila proudem. Bublala mu v žilách jako rozžhavená láva. Duší mu zmítal smutek a vztek. Rin, jeho krásná Rin, jejíž smích vždycky prozářil ráno jako slunce… Jak jsem to jen mohl dopustit, jak jsem mohl dopustit, aby jí takhle ublížili. Kanna mu pohlédla do očí.

„Možná by bylo lepší, kdyby si ji rovnou zabil a pak si našel novou hračku. Udělal bys tak docela milosrdný skutek!“

Malátnost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Sesshomaru rozlítostněný a zuřivý touhou po pomstě, zatlačil poslední omamné účinky jedu i kletby až na dno své duše. Láska a nenávist jsou silné obě. A v démonovi se střetly s oslepujícím účinkem. Láska k Rin a nenávist ke Kanně. Sesshomaru švihl bičem. Ozvalo se prásknutí, ale místo, kde předtím démonka stála bylo prázdné. Za ním se ozval smích.

„Chceš se mstít? Tímhle? Já jsem už mnohem silnější, než kdy byla Kagura! I kdybys byl tak silný, jako dřív, neporazil bys mně! Ne ty, ale já se budu mstít! Za to jak má sestra musela trpět, za to, že jsi svou lásku věnoval tvoru, který je tak bídný, že to snad ani víc nejde!“ Obestřela ho bledá záře. „Pohlédni i ty, do mého zrcadla Sesshomaru-sama! Pohlédni a spatříš vše co jsi kdy chtěl a nikdy nedostal…“

Proti němu vyrazil světelný bumerang z Kaguřina vějíře. Démon znovu práskl bičem a  s obtížemi útok odvrátil, ale oči musel přivírat před světlem, které zesilovalo.

„Pohlédni do mého zrcadla a odevzdej mi svou duši! Já ji pomstím, pomstím ji za to, že jsi ji odkopnul jako psa!“

Couval před jejím zničujícím útokem. A pak si vzpomněl na Rin. Někdo se o ni musí postarat. Vzpomněl si jak ji potkal poprvé. Zbitou, špinavou holčičku, kterou vesničané týrali za to, že nemluvila a žila sama. Týrali ji za to, že byla jiná. Představil si, jak by s ní lidé nakládali nyní. Kdyby tohle přežila, kdyby přežila Kanninu nenávist i Narakův hněv, čekal by ji strašný osud. Němá dívka beze jména, bez vzpomínek, bez myšlenek... Já se o ni musím postarat! Já jsem vinen! Sesshomaru zavrčel jako pes. Pak se odrazil a skočil.

Když míjel Kannu, která se pevně soustředila na vytváření energie, ozvalo se další prásknutí biče. Ozval se výkřik. Zrcadlo vyletělo do vzduchu a rozprsklo se na miliony střípků. Záře pohasla, aby se pak rozsvítily stovky drobných světýlek, které se vznášely nad jeho hlavou a mizely otvorem ve stropě.

„Ty jsi ho rozbil!“ zaječela Kanna. „Rozbil jsi Zrcadlo duší!“ klečela na tom samém místě a v rukou svírala jenom železný rám. „Teď už ji nikdy nenajdeš!“ křičela nenávistně do vzduchu. „Bude navždycky prázdná!“ Bič znovu práskl, až to démonku odhodilo ke stěně, kde zůstala ležet, tisknouc si tvář, přes kterou se táhla hluboká rána. Nebyla schopná už se pohnout.

„Vyřiď Narakovi, že jestli mě bude chtít ještě někdy pozvat na návštěvu, ať tak učiní jiným způsobem!“ zašeptal Sesshomaru. Pak hrozivě dodal: „Jakmile se ještě jednou dotknete Rin, jestli jí zkřivíte jenom vlásek, položíte stébélko přes cestu, tak jizva na tváři bude to nejmenší co vám udělám. Oběma! Ještě jednou se jí dotknete a podepíšete si ortel smrti!“ Démonce mezi prsty kanula krev a pleskala o podlahu. A Kanna ho proklínala.

„Měj si svou lidskou lásku Sesshomaru-sama! Užij si ji ve zdraví!“ ozývalo se nenávistně. Svou zlobu dílem zakřičela, dílem zaječela, když démon s bezvědomou Rin, zabalenou do kožešiny, opouštěl sál. Její slova se už docela minula účinkem. Jeho už se nemohlo nic dotknout… Už nic.

Kanna zůstala sama, s prázdným rámem v kostnatých bledých rukou. Její sípání a zlostné vzlyky ozvěna opakovala donekonečna, jí na posměch. Na hořkou prohru…

 

 

* * *

 

Jaken si opět nervosně hryzal klouby na prstech. Seděl na nejvyšším místě skály, na své obvyklé pozorovatelně a očima neustále rejdil po obzoru. Hůl se kymácela nad jeho hlavou, ale byla zabodnutá do země a oční důlky na vyřezávaném obličeji rudě zářily. Žabák je rozsvítil, aby Sesshomaru ve tmě skálu neminul. Jaken se právem obával, že pánovy oči, které na čas ztratily svoji ostrost vidění by mohly jejich tábořiště snadno přehlédnout. Ale nevěděl jistě, že se démon vrátí ještě tuto noc… Vždyť ani nevěděl, kam vlastně Rin unesli a kde ji tedy má hledat. Kde má hledat lék na svoji bolavou duši.

Jaken si tiše povzdechl a tvář se mu zkřivila. Strachem. Jednak z pánova hněvu, který jistě na jeho hlavu dopadne, jednak o Rin, tu malou holčičku. Moc dobře si vzpomínal na zvláštní Sesshomarův výraz, když byl jenom v její blízkosti. Rin…

I on ji měl kupodivu upřímně rád. Vždycky k němu byla laskavá jako májový den a vždy docenila co pán opomněl. A tak věčně nespokojený a nevrlý žabí mužíček k té lidské dívce přilnul zvláštním citem. V její přítomnosti se nedokázal zlobit a když k tomu občas přidal i ty báječně chladivé obklady na časté boule… Její usměvavá povaha dokázala zlomit i jeho morouské srdce.

Proto teď seděl, strachy ještě trochu více zelený a svíral pouzdro od Tenseigy, které zůstalo ležet na zemi, když Sesshomaru zmizel. Najednou ho ovanul studený vichr a zároveň se ozvalo pronikavé zahvízdání. Jaken nadějně vzhlédl na nebe a z úst mu vyklouzl úlevný povzdech, když se nad ním zavlnily černé hřívy Ah-oha a nad nimi stříbřité vlasy. Jenže o to větší bylo jeho zděšení, když spřežení dosedlo na zem.

 

Nejen, že démonova tvář byla ještě o něco bledší než obvykle, ale ještě něco služebníka děsilo. Snad to byl výraz beznaděje v jeho očích, které byly naprosto prázdné, snad i nehybné tělo zabalené do stříbřité kožešiny. Sesshomaru měl kolem zdravé ruky omotány zkrvavené úpony biče a zmrzačenou paží mu občas škubla křeč.

Jaken zamířil očima na půvabný obličej, který byl opřený o démonovo rameno a ten jediný pohled mu prozradil, že alespoň záchrana Rin se podařila. Ale proč se tedy pán tváří tak zdrceně? Proč ji k sobě tiskne, jako by doufal, že jeho blízkost vrátí něco co je dávno pryč? V tom si služebník uvědomil jednu věc. To útlé tělo, zabalené do kožešiny, které Sesshomaru svírá tak něžně v náručí, se vůbec nehýbe.

„Sesshomaru-sama?“ zašeptal nevěřícně.

„Teď ne, Jakene!“ zazněl démonův hluboký hlas. Žabím mužíčkem projel blesk strachu. Zahlédl malé chodidlo, které vykukovalo zpod okraje kožešiny a zhrozil se ještě víc, když viděl, jak je lehce namodralé. Rin musela být promrzlá na kost. Ba co víc… Jaken zděšeně polkl.

„Snad není…“ nenašel sílu doříct – mrtvá. Ale Sesshomaru zavrtěl hlavou.

„Není,“ pak si však povzdechl a služebníka ovanul další záchvěv strachu. Z toho jediného povzdechnutí čišela taková beznaděj a zoufalost, až Jaken nechtěně nadskočil. Démonovou tváří přeběhl trpký úsměv, když pokračoval. „Není, ale já bych si snad i přál, aby raději byla…“

„Sesshomaru-sama!“ vykřikl služebník pobouřeně.

„Snad by potom zůstala ušetřena nemilosrdnosti osudu,“ povzdechl si lord a očima spočinul na jejích rtech. Mírně se zachvěly, pootevřely, ale nevyšla z nich ani hláska. I oči zůstaly zavřené. Jaken naprosto ničemu nerozuměl. Když není mrtvá, co se potom stalo? Sesshomarův výraz byl bolestný, temný a přece tak něžný, když pohledem přejížděl nehybnou tvář.

„Co jí je?“ zapípal služebník ustrašeně. Neuměl si představit, co by jeho pána tak zasáhlo. Jindy podmanivý hluboký hlas, se nyní nepatrně chvěl, když lord zašeptal trpkou pravdu.

„Vzali jí duši, Jakene, duši…“ Ozvalo se zděšené zajíknutí.

„Cože?!“ Jaken byl ohromen.

„Rin už se nevrátí, už nikdy. Je navždycky pryč,“ dořekl Sesshomaru a měl pocit, že se mu při těch slovech srdce roztříští na statisíce a miliony kousků. A ledový krunýř kolem jeho duše, tak dlouho živený samotou a pohrdáním světem, konečně prasknul. V koutku zlatého oka se objevila slza. Sklouzla dolů, minula dokonalý tvar rtů a dopadla na Rininu šíji. A za ní další. Stékaly démonovi mlčky po tvářích a ten jenom přivřel zoufale oči. Pak pomalu vykročil směrem k tábořišti.

„Chci být sám, Jakene,“ zašeptal aniž se otočil. Jeho pohledy patřily tmavému temeni hlavy, co mu ležela na rameni. „Postarej se o Ah-oha…“ dořekl ještě, než sestoupil dolů. Služebník zůstal udiveně zírat, ale neodvážil se jít za ním.

 

Jeho staré lůžko z kožešin bylo pořád na stejném místě, jako tenkrát, když Rin ošetřoval. Když se naposled dotkl jejího sametového těla a ucítil její vůni. Sesshomaru zůstal stát, tak moc ho pohled na jejich tábořiště zarazil. Vypadalo to, jakoby Rin vůbec neodešla. Jako by se měla každou chvíli vynořit zpoza stromů, červená jako zapadající sluníčko a rozesmátá se mu vrhnout kolem krku na přivítanou. Vedle ohniště stále ležela miska s granátovým jablkem, které jí přinesl. Vzpomínky a pohled na kožešiny byly o to trpčí, když si uvědomil, že Rin je pryč. Že mu spočívá nehybná a chladná v náručí, že už nikdy neuslyší její hlas…

Klekl si na jedno koleno a opatrně Rin složil na lůžko. Přitom se nechtěně dotkl její ruky a zachvěl se, když ucítil, jak je studená. Rychle jí sáhnul na tvář a poté i na vykukující kotník. Všude stejný zimniční chlad. Uvědomil si, že v kobkách Narakova hradu byla několik hodin. Několik nekonečných hodin v tom studeném sklepení a téměř neoblečená…

Rukou vklouzl pod kožešinu i pod Rininy šaty a opatrně se dotkl jejího zraněného boku. Stejně studený, jako zbytek jejího těla. Jeho kožešina jí příliš nepomohla. Znovu si uvědomil, to co už tam ve sklepení – z Rin spolu s teplem vyprchává i život.

Sesshomaru zahodil všechnu soudnost a zapudil všechny vnitřní hlasy. Myslel jenom na to, jak Rin zahřát a zachránit. Chvilku nehybně klečel a pak z náhlého popudu odložil oba meče i brnění a jen kalhotách a košili si lehnul vedle ní. Pevně ji objal a snažil se trochu toho žáru, co v něm hořel, přelít do jejích studených končetin. Snažil se hřát ji vlastním tělem. Nos měl zabořený v jejích kadeřích a její ruce se mu opíraly o srdce. Kéž bys mohla slyšet jak zběsile tluče, posteskl si.

Přitiskl si ji blíž a snažil se nemyslet, že zachraňuje pouze své vlastní trápení. I když se probere, nepozná ho. Nebude vědět, kdo je, nebude mluvit. Její krásné oči zůstanou prázdné… A přesto ji k sobě tiskl, hladil po vlasech a lehce se rty dotýkal jejího čela. Mlčky. Žádná slova nemohla vyjádřit, jaké pocity mu vířily v duši, když spočinul na Rinině nehybném bledém obličeji. Proč je tak krásná?, zeptal se osudu. Proč jsi něco tak půvabného dovolil zničit?

 

Náhle si vzpomněl na Kannu. Jak proti němu stála a vítězně zvedala zrcadlo. Jakmile se ještě jednou dotknete Rin, jestli jí zkřivíte jenom vlásek, položíte stébélko přes cestu, tak jizva na tváři bude to nejmenší co vám udělám. Oběma! Ještě jednou se jí dotknete a podepíšete si ortel smrti!

Měl jsem ji zabít, a to hned!, napadlo ho roztrpčeně. Pak si uvědomil, že to mu Rin nevrátí. Přestože nevíte, že svůj rozsudek jste si podepsali už dávno! Znovu se podíval na něžné stvoření ve svém náručí. Objímal ji tak vroucně jak jen toho byl schopen.

„Já tě neopustím Rin! Nemůžu!“ zašeptal téměř neslyšně a položil hlavu vedle její. Díval se jak mu spočívá po boku tak nevinně krásná a náhle ho přepadl ten poslední pocit slabosti. Jeho rozbouřená krev konečně vypudila ten zákeřnost z jeho těla. S jedem odešla i kletba.

 

Nevěděl, co se stalo, když rozbil Zrcadlo. Nevěděl, že ty nádherné stříbrné tečky byly osvobozené duše, které byly jinak odsouzeny k věčnému živoření v tom krutém, chladném vězení. Nevěděl, že Kannina slova bylo už jen obyčejným, zlostným syčením hada, kterému nezbyl žádný jed.

Palouk se zalil stříbrnou září, která zahalila i dvě těla ležící v objetí…

 

Když se konečně probral, slunce stálo vysoko na obloze, vlastně se už sklánělo k západu. Démon si spočítal, že v bezvědomí musel být několik hodin. Poslední odeznění. Doufal, že definitivní. Ale i tak měl hlavu kupodivu jasnou a lehkou. Cítil jemné oddechování na své hrudi, kde měla Rin zavrtaný nosík. Cítil se šťastně, když ji svíral v náručí. Ale jen do té chvíle, než si vzpomněl co tomu všemu předcházelo. Než si vzpomněl co Kanna Rin udělala. Že jeho krásná Rin už nemá duši. Pak se smutně zadíval na její obličej.

„Rin!“ zašeptal a neodolal. Bříškem palce jemně přejel po její tváří a pak i lehce po rtech. „Odpusť mi Rin, pokud můžeš. Odpusť mi, že jsem nezabránil, aby ti ublížili…“ zašeptal. Díval se jak se jí chvějí řasy, jako motýlí křídla a ústa se tiše pootvírají. Znovu se dotknul drápem těch rudých plátků a pak se k ní sklonil. „Vím, že už mi nikdy neodpovíš a že je pozdě… A nadosmrti budu litovat, že jsem to nevyslovil dřív. Miluji tě Rin, miluji tě z celého srdce!“ a přitiskl svá ústa na její.

Poprvé za ty roky co cítil její blízkost, co s ním byla, ji políbil. Dlouze a něžně, jako by prosil za odpuštění. Zmrzačenou rukou ji objímal kolem ramen, druhou vnořil do jejích vlasů. Přitom ji nepřestal vroucně líbat. Jemně hladil křivku jejích úst, slíbával z ní všechnu tíhu světa… Vzal jí první polibek tak něžně jak jen to uměl. Jak jen si zasloužila.

„Miluji tě Rin! A navždycky tě milovat budu! Ať už se mi Kanna pomstila jakkoli, neopustím tě, nikdy!“

 

Čísi hebká dlaň ho pohladila po čele a odhrnula stranou pramen vlasů.

„Já tě také neopustím, Sesshomaru-sama,“ zašeptal hlas, který zněl jako tisíce fléten. Démon nemohl, nechtěl nemohl věřit vlastním uším.

„To je sen. Krásný, ale krutý,“ zašeptal. Pak se podíval dolů… Zářivě hnědé oči se dívaly do těch jeho zlatých a rty, které před chvíli políbil, těmi rty si pohrával jemný úsměv. Byla to Rinina ruka, která se před chvíli dotkla jeho tváře. A byly to Rininy oči, které na něj vesele upírala. Ale hlavně byl to Rinin hlas, který tak nádherně zněl. Ležela v jeho objetí, přikrytá jeho kožešinou, opřená o pevnou, svalnatou hruď.

„Vrátil jsi se…“ zašeptala, dotýkajíc se jeho tváře. Lehce přejížděla po vystouplých lícních kostech, které ho dělaly ještě mužnějším i po nachových šipkách. Hladila ho, jakoby nemohla uvěřit, že se opravdu vrátil. Jakoby se měl každou chvílí rozplynout.

To nebylo nic proti Sesshomarovi. Ten se na ni díval, jako na bohyni, která sestoupila z nebe. Pak uchopil její dlaň do své. Lehce ji sevřel, protože nemohl uvěřit, že jí skutečně v žilách tepe horká krev a v hrudi dosud sídlí duše. Pohladil ji po zápěstí, sjel po paži dolů k rameni a odtud se pak dotkl její tváře. Odhrnul pramen vlasů a díval se jí do očí.

„Rin!“ zašeptal poté šťastně. „Rin!“

Přivřel oči a přitiskl ji k sobě. Slyšel jak vypískla, jako tenkrát když ji pocákal, ale tentokrát i cítil jak jí tluče srdce a do ucha mu zazníval její hlas.

„Sesshomaru!“ Pohladila ho znovu po tváři a propletla prsty s jeho vlasy. Neodolal a znovu ji políbil. Hřejivě se přitiskl ke každičkému koutku jejích úst, něžně a jemně se vyznával co pro něj znamená. Občas se jejích rtů dotkly i psí tesáky, ale jejich dotyk byl přesto krásný a jemný. Něžný žár se proměnil ve spalující plamen a Sesshomaru jí líbal tak vášnivě, jako si to podvědomě přál udělat celé ty roky. Pak se pomalu posadil a Rin si přitáhl na svou hruď. Opřela mu znovu hlavu o rameno a nechala se obejmout kolem ramen.

„Myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil,“ zašeptal. Natáhla dlaň, až se dotkla jeho a jejich prsty se navzájem sevřely. Znovu poslouchala jeho podmanivý hlas a nechávala se jím ukolébat.

„Nikdy jsi mě neztratil, a nikdy mě neztratíš,“ odpověděla mu. „Ani Zrcadlo duší, ani největší Narakova zloba mi nemůže vzít co k tobě cítím. Že tě vážně a opravdově mil…“ přiložil jí prst na ústa a políbil na čelo.

„Já vím. Ale teď nemluv, je to jen chvilka co jsi vstala z mrtvých. Nechtěj se k nim vrátit!“ zašeptal a jemně odhrnul potrhanou látku šatů, pod nimiž se skrývaly drobné ranky a oděrky zanesené prachem. „Musím tě ošetřit Rin,“ prohlásil šibalsky, ale jeho hlas byl neústupný. S téměř až neskutečným pocitem štěstím pozoroval, jak se jí tvář opět zalévá červánky.

„Ošetřit?“ pípla Rin.

 

Škrábání Sesshomarových drápů ji jemně hladilo po krku, po páteři i po celých zádech a jeho objetí bylo tak hřejivě smyslné až se Rin točila hlava. Stáli ve vodě, on pouze v kalhotách a její šaty ležely kdesi na břehu. Démon měl ruku položenou kolem jejího pasu a něžně i když nekompromisně vymýval i tu nejmenší odřeninku, kterou na jejím těle našel. To i přesto, že mu několikrát opakovala, že to není potřeba. Jenže Sesshomaru se jí chtěl dotýkat jak nejvíc to půjde, chtěl jí vynahradit všechno co zameškal.

Chvílemi se díval do vody, jak je k němu přitisknutá, ruce má zase ovinuté kolem ramen, chvílemi svůj zrak stočil na její obličej. Občas neodolal a přitiskl rty na její tvář. Oba mlčeli, ale kdykoli jeho ruka něžně spočinula na té Rinině, dlouze tam setrvala.

Rin opět zavřela oči a zůstala nehybně stát. Cítila jak se jí druhá Sesshomarova ruka ovinula kolem hrudi a na rameno se jí položila jeho hlava. Ucítila jeho vůni, stejně neodolatelnou a mužnou jako on sám. Jeho dlouhé vlasy ji pošimraly na bocích a na krku ucítila cosi horkého a měkkého.

„Sesshomaru!“ prolomila ticho šeptem.

„Hmm,“ zabručel jí do ucha a  znovu posunul vášnivou stopu rtů o něco výš. Lehce ho klepla přes prsty, kterými svíral její levou paži. Pak se mu s veselým smíchem vytrhla a poslala mu pořádnou spršku přímo do očí. Démon překvapeně zamrkal a zahlédl potom už jen její černou hřívu jak se vzdaluje po jezeře.

„Vida, a to mi Jaken tvrdil, že to ještě nezvládne,“ usmál se a pak se vrhl do vody. Jakmile se vynořil rychle se zorientoval, kde se zrovna Rin nachází. Pak se jí několika rychlými tempy dostal téměř za záda, zhluboka se nadechl a potopil se pod hladinu.

Něco hladkého se jí otřelo o nohy. Rin zpozorněla a trošku znejistěla. V tomhle jezeře přece ryby nejsou! Zpomalila tempo a chvilku zůstala plavat na místě. Když se otočila směrem ke břehu zjistila, že Sesshomaru už tam dávno nestojí… Sklopila oči směrem do vody a rty jí zahrál úsměv. Tady máme tu záhadnou rybičku.

Stříbrné vlasy se vlnily jako v nejprudším větru a i přes mírnou tmu zahlédla odlesk zlata v jeho očích. Šibalsky se zasmála, odrazila, udělala několik dalších temp. Pak se neočekávaně otočila a provedla kotrmelec. Jakmile se ocitla ve vodním světě zamířila zpátky na místo, kde, jak si myslela, dosud byl Sesshomaru. Jenže nikde nic… Znovu se jí cosi jemně otřelo o záda. Pak ji sevřely pevné paže a na ústa se přitiskly plné rty. Zatočila se jí hlava, ale po chvíli ovinula ruce kolem jeho krku a  v těsném objetí vystoupali na hladinu.

Když ji konečně přestal líbat, jemně zkonstatovala: „A to jsem si dodnes myslela, že jsem nejlepší plavec široko daleko!“ Pohladil ji něžně po tváři a políbil na čelo.

„To taky jsi, děvčátko. Jenže já jsem přece psí youkai, to by bylo zajímavé, kdybych neuměl plavat, hm?“

 

Na břehu se Rin trošku zachvěla. Sesshomaru se na ni starostlivě zadíval a všiml si, že z její pleti ještě pořád nezmizel ten nádech modrého porcelánu. Rychle jí přes ramena přehodil ručník a než se nadála, měla hlavu opřenou o jeho rameno a on ji nesl zpátky k ohništi. Mírně zadrkotala zuby.

„Je mi chladno.“ Neodpověděl, jenom jí lehce vtiskl polibek. Zavřela oči. Šel svižně a přece pomalu a tiše něco šeptal. Pak ji náhle složil do něčeho velmi měkkého a téměř vzápětí ucítila žár jeho těla, když se k ní přitiskl. Ospale se na něj podívala. Byl opřený o loket, a jeho krásné oči na ni shlížely s něžným ohněm. Jeho ruka opět vklouzla pod přikrývku, lehce přejela od kolene k bokům a pak jí spočinula kolem pasu.

„Všude samá zima,“ pronesl vážně. Natáhla dlaň a pohladila ho po tváři. Ruku opět zachytil a  podíval se jí do očí. „Bojíš se mě, Rin?“ zašeptal se smutnou zvědavostí.

„Nikdy jsem se tě doopravdy nebála, Sesshomaru. Nikdy… Jenom jsem se vždycky strašně lekla. Možná by ses měl přeměňovat pomaleji, nebo to aspoň ohlásit předem,“ usmála se. Pak sjela dolů na hruď. Její ruka se zastavila na jeho srdci, kam ji přitiskl. Druhou dlaní ji hladil ve vlasech. Díval se jí do očí…

„Nikdy jsem se tě nebála a vždycky jsem věděla, že pod tou tvrdou slupkou nejsi tak chladným. Že v tobě hoří oheň…“ dál se nedostala. Lord se prudce přitiskl k jejím ústům a dal jí pocítit, jak velký oheň v něm hoří a jaký je jeho žár. Rukou sklouzl opět na její paži a pak níže k bokům, ona ho objala kolem svalnaté hrudi… Ozvalo se decentní zakašlání.

Tentokrát šel Jaken přesně. Odskočili od sebe, jako píchnutí a Rin okamžitě zčervenala do krve, zatímco Sesshomaru se hrozivě vztyčil. Žabí mužíček pomalu vzhlédl a byl donucen zaklonit hlavu, aby svému pánovi vůbec viděl do obličeje.

„Sesshomaru-sama?“ zeptal se nevinně. Přejel pohledem jeho šlachovité tělo, rozložitý hrudník, který „zdobily“ jizvy, i dlouhé vlasy a nakonec i nebezpečně vyhlížející oči. „Ajaj!“ zašeptal a vykulil ty svoje.

„Ajaj!“ zopakoval lord, přikyvuje. Pak dodal: „Myslím, že máš práci jinde Jakene!“ nato se bleskurychle sklonil, otočil překvapeného služebníka čelem vzad a než se Jaken zmohl na slovo, přistál mu na zadních partiích těla mohutný kopanec a z druhé strany jezera se poté ozvalo jenom cosi, co znělo jako moje nebohá hlava!

 

Jakmile se tam žabák objevil, Rin se stočila do klubíčka a schoulila se pod kožešinu tak, že jí byly vidět jenom tmavé vlasy a zděšené hnědé oči. Ještěže Jaken byl pryč dříve, než se stačil na cokoliv zeptat. Už takhle byla na rozpacích, že je přistihl. A v koutku duše ji zlobilo, že rušil v tak nevhodnou chvíli. V tom ji opět někdo sevřel v náručí.

Sesshomaru, jakmile žabí mužíček zmizel, rychle vklouzl zpátky pod přikrývku. Rin se trochu chvěla, ale po chvíli zaslechl, že se i směje. Vzal ji znovu okolo pasu a přitáhl blíž až se opřela o pevné tělo.

„Kde jsme to přestali?“ zeptal se tiše. Otočila se tváří k němu.

„Nevzpomínám si,“ zašeptala a projela mu vlasy nad čelem. Bříškem palce jemně přejel její rty.

„Ale já si vzpomínám až moc dobře!“ s těmi slovy ji opět začal líbat. Ochutnal svými ústy snad každičký kousek jejího obličeje, slíbal snad všechny slzy, které kvůli němu kdy vyplakala. Jeho zdrsnělá dlaň něžně a hřejivě přejížděla po jejím těle. Její štíhlé paže ho opět objaly kolem krku a jeho srdce se dotkla její dlaň.

„Tohle jsem toužil udělat už hodně dávno!“ zašeptal potom omámený opojným pocitem slasti.

„Ty jsi vážně démon!“ odpověděla mu, a prstem se dotkla temně modrého půlměsíce. „Nejkrásnější démon, jakého jsem kdy potkala!“ Pohladil ji po tvářích.

„Ještě je ti zima, Rin?“ Přikývla.

„Stále.“ Svými polibky v ní zažehl plamen, který nešel uhasit. Stejný plamen, jaký hořel v jeho srdci už od dob, kdy ji spatřil poprvé. A který se ještě více rozdmýchával, když ji koupal, když se jí dotýkal, když cítil její vůni…

„Dnes v noci ti zima nebude!“

 

Ovinul jí svou zdravou ruku kolem ramen a přitáhl si ji ještě blíž.

„Dnes v noci ti zima nebude, Rin. To slibuji!“ zopakoval tiše, ale hlas mu podbarvovala vášeň. Pak rty pomalu sklouznul přes čelo k jejím ústům. Nemohl se jich jen tak vzdát, po tom co poznal, jak něžné a jemné umějí být. Stejně jako její štíhlé tělo, které se tisklo k jeho. Vznášel se kdesi na pomezí fantazie a skutečnosti, když ji políbil na rameno, ještě trochu zvlhlé od noční koupele. A ukazováčkem velmi jemně projel úžlabinkou mezi jejími ňadry.

Rin tiše zalapala po dechu, když ucítila jak ji opatrně a přitom vášnivě hladí. Ještě nikdy se jí takhle nedotknul. Ale tím více ten dotek vnímala každým pórem. Jeho zhrublou kůži i jeho drápy, které jemně škrábaly… Ještě nikdy necítila to co teď. Tu touhu co omamovala duši i tělo. Ten plamen, co hořel v nich obou.

Nevěděl jestli se mu to všechno nezdá, ale přál si, aby to nikdy neskončilo. Jestli je to sen, ať se nikdy neprobudí… Vzal její hlavu jemně do dlaně a polibky sjížděl z tváří až na krk a pak se vrátil znovu ke rtům. Políbil ji a pak znovu pohladil. A pak myslel, že vyskočí z kůže. Rin vztáhla svou drobnou ruku a přitiskla ji na jeho pevnou, svalnatou hruď. Její prsty jemně a něžně přejížděly po napjatých svalech i po jizvách. Seshomaru se ani nepohnul. Nechtěl, aby přestávala. Vychutnával si jen naplno ten uklidňující dotek, tak nevinný a přece tolik smyslný, až se mu točila hlava. Milovaly ho. Ženy, lidské i démonské. Krásné, jemné, okouzlující… A přece žádná z nich nedovedla zahřát ani jeho tělo, natož pak duši.

Je krásný, blesklo Rin myslí. Tak krásný… Krásný, jak jen může démon být. A v měsíčním světle je ještě přitažlivější. Pohladila ho po tváři a jemně odhrnula pramen vlasů, který mu spadl do čela. Její oči se střetly s jeho pohledem. Usmíval se a jeho silné a svalnaté tělo se chvělo touhou, od rozložité hrudi, přes štíhlý pas, až k bokům, skrytým pod kožešinou.

Rin se nadzdvihla a kdyby její ústa mohla hojit staré rány, na Sesshomarově hrudi by už nebyla jediná jizva. Jakmile ucítil její rty na svém srdci, zatočila se mu hlava. Propletl prsty své zmrzačené ruky v jejích vlasech a sklonil se k ní.

„Rin,“ zašeptal něžně. A její odpověď skryly jeho rty. Objala ho a přitiskla se k němu. Pak schovala obličej na jeho silných prsou. Sesshomaru se malinko odtáhnul a obdivně si ji prohlédl. Štíhlá, křehká postava s jemnou kůží a úzkými boky… V té chvíli Sesshomarovi zatrnulo. Nerad by jí ublížil. Nechtěl… Rin se pod ním mírně zachvěla. Podíval se jí do očí.

„Bojíš se mně?“ Zavrtěla hlavou, ale oči ji zradily. Viděl to. Přitiskl své rty k jejímu uchu. „Není čeho, děvčátko. Budu opatrný,“ zašeptal a jemně ji políbil. Přikývla a pak se mu s tichým zasténáním vzdala.

Sesshomaru pomalu sklesl ze vzepření paží a dvě těla splynula v jedno. Rin uniklo tiché zasténání a démon ucítil, jak se pod ním napjala. Ublížil jsem jí!, zatepalo mu zběsile v hlavě. Neodvažoval se pohnout. Ani o kousek. Jenom ji jemně hladil po vlasech, i tvářích a tiše konejšivě opakoval: „To bude dobré, to bude dobré. Už tě nic nebude bolet, slibuji…“ Náhle ucítil, že se Rin směje. Ovinula mu ruce kolem ramen a pořád se smála.

„Ale ono to nebolelo, Sesshomaru,“ zašeptala mu poté do rtů, když ji znovu políbil. A v duchu se usmíval stejně šťastně, jako ona navenek.

„To je dobře,“ sklonil se k ní nakonec a jejich rty se znovu střetly.

Pak jemně pohnul boky a málem vyletěl z kůže, když ucítil, že mu vyšla vstříc. Pohnul se znovu a po chvilce jejich těla našla stejný rytmus. Proboha, jak dlouho jsem neprožil něco tak nádherného?, napadlo ho mimoděk a přitiskl se k Rin blíže. Laskal její tělo dlouhými, pomalými a velmi něžnými polibky, hladil ji ve vlasech a s čarovným pocitem štěstí poslouchal jak jí unikají tiché steny. Cítil její drobné ručky na svých zádech i to, že se začíná chvět.

Zasténala a propnula se v zádech. Prudce a rychle ji políbil. Pak ucítil krásný vybuchující žár a schoval její další sten ve svých rtech. Za malou chvilku ho objaly dvě štíhlé paže a nádherná ústa, nejkrásnější na světě, nabídla útočiště jeho vyznání…

Schoulila se mu v náručí a zavřela oči. Sesshomarova ruka jí jemně přejížděla po zádech a spíše hladila, než škrábala a jeho tělo příjemně hřálo. Démon si ji přitáhl ještě blíže a políbil do vlasů. Usnula mu v jeho objetí. Sesshomaru se usmál. Už věděl, co byl ten pocit prázdna a beznaděje. Byla to touha, potřeba blízkosti, touha milovat a být milován… Touha, která se dnes naplnila. Dnes to zažil. Poprvé…

 

Na obloze ještě stále zářily hvězdy, ale na východě se už ukázal první proužek slunce. Sesshomaru se něžně zadíval na bytost ve svém náručí. Rin spala, tak jak usnula, s hlavou opřenou o jeho srdce, ruce na jeho pevném hrudníku a on ji objímal kolem ramen. Spala hlubokým spánkem, trochu unavená po uplynulé noci. Démon se lehce pousmál. Pak se pomaloučku zvedl, aby ji nevzbudil a šel k potoku. Slunce už začalo vycházet. A vedle něj se objevil Jaken, zamačkával si bouli a tvářil se nadmíru ublíženě.

„To od vás vůbec nebylo hezké Sesshomaru-sama!“ zakvákal vyčítavě. „Když pomyslím na všechno to vyváření, leštění,…“ chtěl pokračovat, ale umlčel ho jediným výhružným pohledem.

„Ještě slovo a poletíš znovu,“ zašeptal varovně. Žabák raději odešel dobrovolně po svých. Sesshomaru se sklonil nad hladinu a opláchl si obličej. Přitom si zhluboka povzdechl.

I když byl šťastný k nevypovězení, přesto nezapomínal na Kannu, ani na Naraka. Ani na jejich pomstu. Už nemůžu dovolit, aby znovu ohrozili Rin! Teď už vůbec ne!, napadlo ho. V tom se ho dotkla čísi jemná ruka.

Rin měla přes ramena přehozenu pouze lněnou osušku a starostlivě se mu dívala do očí.

„Co se stalo, můj pane?“ zeptala se tiše. Vzal její ruce do svých.

„Přemýšlel jsem Rin. Jak tě ochránit… Nemůžu už znovu dopustit, aby se něco podobného opakovalo!“ pohladil ji po tvářích a přitáhl blíž k sobě.

„Znovu odejdeš?“ zaznělo bolestně. Zvedla k němu tvář a on viděl, že má slzy na krajíčku. Lehce ji políbil na čelo.

„Ne, ty můj malý blázínku, to ne. Ani kdyby mi v patách byli všichni nepřátelé s Narakem v čele!“ A setřel tu jedinou kapku, která jí stekla po tváři.

„Ale co tedy chceš dělat?“ zeptala se ho nesměle.

„Je jen jediná možnost, jak mít konečně klid…“ Sesshomaru se zadíval směrem na sever. Směrem k rozvalinám Temného hradu. „Zbavit se Naraka i jeho přisluhovačů, jednou a provždy!“ 

 

* * *

 

A jednoho dne…

 

Přání se mu splnilo rychleji než čekal. O několik týdnů později se Sesshomaru znovu setkal se svým bratrem a jeho přáteli. Všichni měli společný cíl. Zbavit se Narakovy hrozby spolu s jeho nenávisti i jeho loutkami. A věděli, že to dokážou jedině spojenými silami.

Oba bratři spolkli svou hrdost a vypadalo to, že společný nepřítel konečně stmelí jejich vztah na snesitelnou úroveň. To by se ovšem nesměli začít dohadovat…

Nakonec se však ocitli v boji bok po boku. Bojovali do posledního dechu, protože oba toužili po jediném: ochránit vše co jim bylo drahé. Lásku i život.

Na pomoc jim přišel i Miroku, protože i on měl s Narakem pár nevyřízených účtů.

Po chvíli se náhle objevil i vlčí démon, Kouga. Nevraživě se sice šklebil na Inuyashu, ale vztek a zášť přemohly i žárlivost. I Kouga toužil pomstít padlé druhy a tak nějak odčinit i to, že z jejich vraždy podezříval právě polodémona.

Sesshomaru se po dlouhé době opět setkal tváří tvář s Kannou. Hluboká jizva přes celý obličej se nedala přehlédnout. Tentokrát však byl ve výhodě on. Rin byla v bezpečí, byl zcela zdráv, a démonce chyběla její nejúčinnější zbraň – zrcadlo.

Ani Naraku nedokázal posbírat všechny střepy, které úder jeho biče roznesl po celé zemi. Tak pro něj ztratila Kanna cenu. A jestliže se teď objevila po jeho boku, tak jen ze slepé touhy po pomstě. Ještě kdyby tak věděla komu se chce doopravdy mstít. Jestli Sesshomarovi, nebo Narakovi. A tohle váhání ji stálo život. Stejně jako její sestru.

Miroku se toho ujal s potěšením a Kanna se rozplynula v bílou mlhu. Zůstaly po ní jenom šaty, vějíř a železný kulatý rám.

 

Naraku se ovšem také nechtěl vzdát lacino. Ať na něj doráželi sebevíc, stále se k němu nemohli dostat blíže. Pak se ovšem pohledy obou bratrů střetly v němé domluvě a Narakův osud byl definitivně zpečetěn. Navždycky.

Inuyasha vyvolal Zpětnou vlnu a Sesshomaru se rozmáchl Tokijinem. Naraku do poslední chvíle věřil, že dokáže vyhnout. Jedné ráně snad, ale dvěma najednou, to ani jeho hbitost nesvedla. Dostal plný zásah od Tessaigy a pak ucítil, jak mu cosi studeného a vražedného projelo srdcem. Tokijin. Jakoby vedli jednu ránu jednou rukou… Co nedokázal klid zbraní, dokázala válka. Inuyasha a Sesshomaru se smířili. A Naraku neměl šanci.

Naposled přehlédl jediným pohledem všechny, kteří spojili své síly, aby měli konečně klid. Všechny do posledního. Kougu, který se tvářil, tak že by si ho ještě dal k obědu a ani by ho nerožnil, Miroka, jehož pohled byl plný opovržení a jehož ruka se začala hojit i Sango, která mhouřila oči a vypadala, že ho snad dorazí. Zahlédl i Kagome, dívku, která byla příčinou jeho pádu. O té druhé věděl taky, ale tu nikde neviděl.

Nakonec přejel pohledem i oba bratry. Nikdy si nebyli více podobní než v tuhle chvíli. Stejné chladné pohledy, žádné emoce. Naraku zemřel tak jako žil – s ironickým pousmáním. Jeho čas skončil. Zbyly jen vzpomínky… trpké a hořké, ale pořád jen vzpomínky.

Když Naraku zmizel, ohlédl se Inuyasha po bratrovi. Ale ten zmizel taky. Jenom v dálce na obzoru vlály černé hřívy jeho spřežení a nad nimi se vlnily stříbřité vlasy lorda Sesshomara. Inuyasha se pousmál. Věděl, kam letí.

Démon se vracel zpátky na jediné místo světa, kde teď toužil být z plna srdce. Zpátky k Rin.

 

Vrhla se mu kolem krku, ve tváři jí pohrával šťastný úsměv a oči jiskřily. Ovinul kolem jejího těla paže a stiskl v náručí, tak vroucně až zalapala po dechu. Pak mu vážně pohlédla do obličeje.

„Je pryč?“ zašeptala nesměle. Sesshomaru se na ni podíval a pak přikývl. Pohladila ho po tváři a pak jí náhle šibalsky zajiskřily oči. „Sesshomaru-sama? Ty jsi se o mě vážně bál?“ zeptala se rozverně. Démonovy koutky se začaly vytahovat směrem nahoru. „Co se na mě culíš? Jsem jen zvědavá!“ odpověděla mu Rin. Sesshomarovi ze hrdla vydral hluboký smích. Smál se a smál, až nemohl popadnout dech. Potom si ji přitáhl blíže a zasypal drobnými polibky.

„Bál jsem se Rin, strašně moc jsem se bál!“ vydechl nakonec. „Bál jsem se, že nestihnu to, co jsem měl říct už dávno. Že tě miluji Rin! Z celého srdce! “

A jeho šťastný smích se nesl krajinou ještě dlouhou dobu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 23. 7. 2017 16:43)

Parádní.

juuuuuuu

(soninqa, 20. 10. 2009 18:24)

mocinky krasne napis mi este nieco na sesshomara a rin velmi pekne prosim :D

Jéé

(Azzy, 21. 10. 2007 8:21)

Krásná povídka. Doufám, že jich o Inuyashovi napíšeš víc, pls :-))))

Jůůůůůůůůůůůů XD

(misako, 12. 10. 2007 15:06)

WOOOOOOOOOOW

(Lirael, 5. 10. 2007 23:24)

tak to bylo neco uzasneho....takze supky hupky at to ho je vice..=DDDD..hodne zdaru
L.

Komentář

(Kat, 29. 8. 2007 21:56)

Hezký nadpis ne? No u rybičky coby Sesshoumara se snad budu chechtat týden nestále. To je geniální. příběh nemá jediné chyby. Skvělá posloupnost příběhu a zvraty ach jo. Dobrý. Nejvíc mně potěšil konec. Skvělý krásný happyend. Takových pěkných povídek by mělo být víc.
I to jak se spolu s Inuyashem smiřili bylo krásné. Víš chybí tady jedna věc a to. Za dalekými horami za sedmero řekami ....a k tomu konec a pili všichni a žili šťastně do skonání věků.
U příběhů jsme se nasmála, i trochu mně bylo smutno a trochu i lechtivo. Sotva tam nenajdu co nemám ráda. No myslím, že skončím nebo se nezastavím zítra.

......

(Jane -www.zivotni-sen.estranky.cz, 29. 8. 2007 20:30)

moc pěkný tahle povídka se ti moc povedla piš dál máš na to talent.

krasny pribeh

(Leia, 29. 8. 2007 13:56)

vazne se ti to moc povedlo...doufam, ze podobnych pribehu bude vice :)

....... :)

(Mája, 29. 8. 2007 13:20)

Nádhera, opravdu překrásná povídka. Mohlo by to ekhle skončit i v seraálu. Těším se na další povídky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA