Jdi na obsah Jdi na menu
 


I.: Temný démon

25. 8. 2007

Láska je mocná čarodějka. Láska je největší a nejkrásnější zázrak, který Bůh mohl lidstvu darovat. Může být šťastná, či zoufalá, ale vždycky je nádherná. Nikdo jí neuteče, ať je člověk, nebo démon a ať své srdce stráží sebelépe. Jednoho stejně zjistí, že mu tluče tím tajemným neznámým rytmem. Ale někdy může být i pozdě…

 

* * *

 

Bylo pozdě odpoledne a na obloze se začaly objevovat první známky blížícího se večera. Krajina pod nánosem zlatých slunečních paprsků vyhlížela velmi mírumilovně a pomalu se ukolébávala do blaženého klidu. Stromy nastavovaly své listy posledním zábleskům slunce, nejrůznější ptáci se začínali slétat k napajedlům a ze svých brlohů začínali vylézat i noční dravci.

Nad tím zosobněním klidu a pořádku se tyčila pradávná skála, jako věčný strážce pokoje, z jejíchž hlubin vyvěral křišťálový potok a vrhal se střemhlav dolů z příkrých stěn. Porostlá nejrůznějšími rostlinami poskytovala útočiště všem, kdož to potřebovali. Do této večerní harmonie se ale naprosto nehodila postavička, která seděla na nejvyšší skalní plošině.

Malý zelený mužíček s nádhernou holí, která ho o dobrou délku převyšovala, se netrpělivě vrtěl na svém stanovišti a neustále se rozhlížel po zlátnoucím nebi. Bližší pohled na jeho vrásčité pařátky, vypoulené oči a zvláštně zkroucená ústa, prozradil co je zač. Žabí démon.

 

 Jaken znovu nervosně poposedl a hryzl se do kloubu na prstě. Pak bedlivým zrakem obsáhl celý nesmírný prostor, který se před ním otevíral, aby zjistil, zda se konečně neobjeví temná černá tečka, kdesi v dálce. Jako předtím, neúspěšně. Démon se znovu zavrtěl a ještě jednou se kousl do prstu. Kde se jen mohl takhle zdržet? Ráno řekl, že to bude rychlé… a teď už vylézá i ta noční zvěř, jen on pořád nikde.

„Když si pomyslím na všechno to leštění, vyváření, opečovávání a vybírání blech z jeho kožichu… ach jo!“ zabrblal ukřivděně a vyřezávaná hůl se nad jeho hlavou povážlivě zakymácela. Čas opět znatelně pokročil, ale Jakenův pán nikde. Žabák se postavil a začal pro ukrácení dlouhé chvíle měřit plošinu svými drobnými kroky. Už se začal doopravdy bát, když se náhle ozvalo nad jeho hlavou pronikavé hvízdnutí.

Jaken zvedl oči k nebi a ulehčeně si oddychl. Tečka na obzoru rychle nabývala neurčitého stínového tvaru a vzápětí už mohl rozeznat černé hřívy Ah-oha a dlouhé stříbřitě bílé vlasy svého pána i kožešinu, stejné barvy, která mu spočívala na pravém rameni. Démon stál vzpřímeně, ve zdravé ruce svíral otěže, dlaň zmrzačené paže spočívala na jílci meče, ale k Jakenově údivu se této pocty dostávalo, nikoli těžce vybojovanému Tokijinu, ale pánově dědictví – zázračné Tenseize. Démonovy oči se upíraly kamsi do dálky. Jakoby něco hledal vzadu za Jakenovou hlavou. Ten sice mlčel, ale v duchu si myslel své.

Náhle musel prudce uskočit, když pán strhnul otěže stranou a celé spřežení začalo nezadržitelně klesat na místo, kde předtím stál. Za malou chvíli zachrchlala dráčkovitá potvůrka Jakenovi rovnou do obličeje. Musela se přitom sehnout skoro až na zem, aby se s ním mohla přivítat, protože z toho byla před její majestátností vidět pouze hůl. Ale pak trochu natáhl krk a zahlédl stříbrné temeno a špičaté ucho svého pána. Ten trochu těžce sestoupil na zem a pozornému služebníkovi neušlo, že má plášť celý potrhaný a popálený, na obličeji spoustu drobných ranek a na levém rameni dokonce oděv proseknutý skrz brnění až na kůži.

„Sesshomaru-sama!“ zvolal Jaken poplašeně. „Kdo vás to takhle zřídil?“

Démon, který se opíral o boky svého spřežení na něj pohlédl.

„Nic mi není, Jakene. To je v pořádku,“ zazněl jeho podmanivý, hluboký hlas. „Jen jsem opět měl malou výměnu názorů se svým bratrem. A opět jsme se neshodli…“ nezněl ani trochu poraženecky, ani unaveně, takže Jaken usoudil, že „malá výměna názorů“ opět dopadla – jako ostatně vždy – nerozhodně. Možná kdyby tasil jiný meč, pomyslel si žabák zlomyslně, tak by to bylo jinak. Nahlas neřekl radši nic, aby mu Sesshomaru nedal ten „jiný meč“ okusit. Radši se podíval na zranění, které měl démon na rameni.

Ale to není úder od Tessaigy, napadlo ho užasle. Ten by vypadal jinak. Ale pro tenhle šrám nenašel vhodnější vysvětlení, než že to vypadá spíš jako… No jako varování. V tom si uvědomil, jak šíleně to zní. Varovat jeho pána takovýmhle způsobem by mohl jenom blázen, nebo někdo kdo nemá co ztratit. Leda život.

 

Vykročili. Sesshomaru byl těžce zamyšlen a v duši se mu opět usadil ten podivný pocit. Hruď se mu svírala a hlavu měl podivně prázdnou. Neuměl to pojmenovat, ani přesně popsat. Jenom věděl, že se vždy dostavuje, když se vrací zpátky domů. Tedy spíš zpátky sem… A taky věděl, že jeho čerstvé zranění s tím nemá co dělat, protože levou paži vůbec necítil.

Marně přemýšlel co se to s ním děje. Chvílemi se cítil zmatený a chvílemi jej dokonce opouštěl jeho pověstný klid. Ten dojem ho svazoval jako nejpevnější provazy, ale zároveň mu dával volnost, jakou dosud nepoznal. Velký lord Sesshomaru, obávaný démon byl zcela ve vleku něčeho, co snad ani nemělo jméno. V duchu to posměšně nazýval lidským cítěním, ale ve skrytu mysli věděl, že to není tak docela přesné. Pak si na něco vzpomněl…

„Jakene?“ obrátil se dozadu.

„Ano Sesshomaru-sama?“ ozval se věrný služebník.

„Kde je Rin?“ zašeptal démon. „Něco jsem jí přinesl,“ s těmi slovy vyňal odněkud z pláště tři rudá granátová jablka. „Vím, že je má ráda.“

„Spí,“ odpověděl žabák. Pak se výmluvně zadíval napřed na rudnoucí oblohu a následně Sesshomarovi do tváře. „Usnula, nejsou to ani dvě hodiny. Čekala na vás celý den a k večeru ji to zmohlo. Tak jsem ji poslal spát…“ chvilku počkal co na to démon odpoví.

Ale ten mlčel. Jenom pomyslně stiskl jílec Tenseigy, pak se ozval hluboký povzdech a následně zašustění, jak jablka ukládal zpátky. Jenže když Jaken vzhlédl nahoru do jeho tváře zažil ošklivý šok. Na Sesshomarových rtech se usadil tichý, nesmělý úsměv. Pohrával si s jejich dokonalým tvarem a i když přece jen ještě trošku bojoval s démonovou povahou nebylo pochyb, lord Sesshomaru se usmíval.

Jaken ze sebe dokázal vyrazit jen hrůzyplné: „Pane, vidím snad zase úsměv? Vidím snad zase úsměv?! Pane, to ne!“ pak se raději schoulil do klubíčka.

Démon se udiveně zastavil. „Copak se děje, Jakene?“ pohlédl dolů na zelený uzlíček u svých nohou, ze kterého čouhala jenom vysoká hůl.

„Když jste se usmíval posledně, tak to moc slavně nedopadlo,“ zamumlal žabí mužíček ustrašeně.

„Pro koho?“ zašeptal Sesshomaru, přestože moc dobře věděl nač Jaken naráží.

„Pro vás, pro vašeho pana bratra a koneckonců i pro Totosaie,“ odpověděl mu služebník neochotně. A připomněl tak chvíle před téměř deseti lety, kdy Inuyasha ovládl Větrný šrám. A k Sesshomarově smůle ho rovnou zkusil na něm. Tehdy si démon, ač jej to stálo mnoho sebezapření přiznal jednu trpkou pravdu. Může Tenseigou opovrhovat, může ji i nenávidět, ale tehdy, a nejen tehdy, mu uchránila život. Ať se mu to líbí nebo ne. Pak mu pohled sklouzl na levou ruku, která stále ještě spočívala na Tenseižině jílci.

Život ano, ale to ostatní…

„Mě to moc štěstí nepřineslo, to máš pravdu Jakene, ale co s tím má společného Inuyasha?“ zeptal se po chvíli. Oči mu stále ulpívaly na dlouhých drápech, které už se nikdy nesevřou ve smrtící zbraň…

„No i když se tehdy spřáhl s Totosaiem, tak vy jste získal Tokijin. Tudíž je mu Totosai stejně na nic. Leda na obtíž… Takže na tom po všech stránkách prodělal,“ zvedl k němu žabí démon své velké oči a nemotorně uskakoval stranou, jak se snažil vyhnout bílé kožešině, která visela ze Sesshomarova pláště až na zem a hrozila, že ho každou chvíli smete ze stezky. Přitom neustále usiloval o to, aby byl svému pánu po boku. Šlo to těžko, protože s démonovýma dlouhýma nohama se měřit nemohl.

Ten chvíli vzpomínal a přitom jen neurčitě prohodil „myslíš?“. Jaken se ani neobtěžoval odpovědí, viděl, že pán je myšlenkami úplně jinde.

Sesshomarovy okřídlená mysl letěla úplně opačným směrem.

Chvíli předtím, než na něho Inuyasha zaútočil, totiž od sebe odstrčil tu podivně oblečenou dívku. A pak na ni ještě zavolal: „Kagome ustup!“ Ze všech sil se ji snažil chránit. A celou dobu se stavěl tak, aby byl mezi ním a jí. Viděl mu to na očích… viděl, že by si neodpustil, kdyby se jí něco stalo.

Pravda, Sesshomaru se tímhle nijak moc nezabýval, přišlo mu to spíš jako projev slabosti, než jako odvaha, ale přesto mu to občas zavrtalo hlavou. Dlouho přemýšlel, proč to vlastně Inuyasha udělal a pak, jedné noci, kdy nemohl spát, mu to došlo. Inuyasha tu dívku má rád… Proto ji bránil. Ten den se poprvé setkal s tak hlubokým citem. A pak jej napadlo ještě něco:

Přesně ten den, také prvně potkal tu malou holčičku, co mu nosila jídlo i když jí několikrát opakoval, že lidské maso nežere. Tohle malé stvořeníčko mu také ukázalo šťastný úsměv. Sesshomarovi to zezačátku přišlo jako velice podivná shoda okolností, ale pak to pustil z hlavy. Náhoda… nic víc.

Jaken svého pána tiše pozoroval. Ten byl stále zamyšlen a vůbec ho nevnímal. Žabí mužíček měl volné pole.

Neustále ho nepřestala překvapovat Sesshomarova tvář. Jednu chvíli chladná a povýšená, v druhé zachmuřená a zamyšlená. Démon byl zhruba třikrát tak vyšší než Jaken. Jeho bledá atletická postava v sobě tajila neuvěřitelnou sílu, která se ztrátou jedné ruky vůbec neumenšila. Jeho původ prozrazovala pouze znamení na obličeji: dvě nachové šipky po stranách tváří, stejné jako na obou rukou i nohou, a temně modrý půlměsíc vprostřed čela. Ještě také dokonale tvarované rty mezi kterými občas problýskly bílé tesáky. Dominantou jeho obličeje však byly oči, které se mu, jako každému démonovi, po proměně zalily krví. Jinak měly neurčitě zlato-hnědý odstín a hluboký pohled, který dokázal každému protivníkovi rozklepat kolena ještě dřív, než Sesshomaru vůbec tasil meč.

Teď však dívaly tak nějak smutně a nerozhodně, přestože se usmíval, až Jaken usoudil, že něco působí jeho pánovi nesmírnou starost, nebo dokonce i bolest. Kráčel stejně pevně a klidně jako vždy, ale přesto lord Sesshomaru vypadal jako by na něj cosi nesmírně dolehlo.

 

Za chvíli došli dolů, k patě skály. Démon odhrnul větve stromů, které mu bránily projít a ocitl se na paloučku, porostlém hebkou zelenou trávou, v jehož středu skomíral malý ohníček. Vedle něj ležely dřevěné misky, které mu kdysi přinesla Rin. Teď na nich bylo trochu ovoce, kousek masa a v poháru čistá voda. Sesshomaru znovu vyňal ze svého pláště granátová jablka, jednu misku pečlivě oklepal, jablka omyl a položil na ni. Pak s miskou v ruce zvedl hlavu a jedním pohledem přelétl celé tábořiště. Svoje neupravené, rozházené lůžko z kožešiny, opodál Jakenův plášť a ještě kousek stranou pár přikrývek na nichž spala Rin.

Rin. Náhle se zarazil.

 

Dlouhé černé vlasy splývaly do prachu kolem ohniště a vítr je lehce cuchal. Dívka ležela zády k nim, schoulená do klubíčka, ruce pod hlavou, spala tím nejtvrdším spánkem a hruď se jí lehce nadzvedávala pravidelnými výdechy.

Stříbřité vlasy se zavlnily ve vzduchu jak sebou Sesshomaru prudce trhnul, když se zvedal. Misku stále držel v pravé ruce a pomalu vykročil směrem k spící Rin. Ani ne dva kroky od ní se však zastavil a k Jakenovým uším dolehl další hluboký povzdech.

Sesshomaru si uvědomil, že dřív si ani nevšiml, jak Rin roste. Pořád v ní viděl tu drobnou holčičku se šťastným úsměvem ve tváři… Pořád viděl, jak kolem něj pobíhá a vymýšlí nejrůznější hry... Neuvědomil si, že ta holčička už dávno holčičkou není. Že…

„Nedávno jí bylo osmnáct. Už to není dítě, Sesshomaru-sama,“ ozval se Jaken, když mu konečně stanul po boku.

„Není,“ zašeptal démon užasle.

„Dospěla, Sesshomaru-sama… A obávám se, že za chvíli jí náš svět a život přestane stačit. Je člověkem, a člověkem zůstane,“ pokračoval tiše služebník.

„Co tím myslíš?“ démon se na něj podíval a žabí mužíček se mimoděk přikrčil.

„Člověk patří k lidem, stejně jako démon k démonům. Ona je člověk a i když k nám může cítit vděčnosti, snad i něco více, její přirozenost ji požene ke svému druhu. Člověk zůstane člověkem napořád, ať ho vychoval démon, nebo divá zvěř. Zůstane člověkem s lidskými slabostmi i lidským cítěním…“ Jaken se snažil pánovi šetrně naznačit, že se jednou může probudit do krásného rána, ale Rin už tu nebude.

„Sesshomaru-sama?“ zašeptal po chvíli, když lord mlčel, v pravé ruce stále misku s ovocem, levou dlaň stále položenou na rukojeti Tenseigy. Ale z jeho výrazu se Jakenovi zdálo, že pochopil. Po chvíli démon sklonil hlavu, přiklekl na jedno koleno a položil misku na zem.

„Bude-li nás chtít Rin opustit, nemůžu jí bránit…“ pronesl po chvíli ticha. Zůstal na kolenou, pravou rukou si podpíral čelo a nehýbal se.

„Sesshomaru-sama?“ pronesl znovu Jaken. Pak zaslechl tichý šepot.

„Ale doufám, že ten den je ještě velmi, velmi daleko…“ říkal ten podmanivý hlas, přesto se démon stále nepohnul. Jaken zůstal nerozhodně stát opodál.

 

Sesshomaru cítil v duši obrovský kámen. Něco jej strašně tížilo a on nevěděl co. V duchu si omílal Jakenova slova: je člověk a člověkem zůstane… Stříbrná kožešina se válela v prachu u jeho nohou a démon klečel tiše, bez pohybu. Večerní vánek si pohrával s vlasy na jeho skráních. Sesshomaru si stále opíral čelo o umazanou dlaň a přemýšlel. Na čím? To bylo jedno.

Po dlouhé chvíli zvedl konečně hlavu a podíval se na Jakena, který tam stále nerozhodně přešlapoval a pozoroval ho. Teď, když se opět střetl s démonovým pohledem se znovu mimoděk přikrčil. Sesshomaru se už neusmíval. V jeho pravidelné, bledé tváři nebyl ani náznak úsměvu.

„Sesshomaru-sama?“ zašeptal Jaken. Démon neodpověděl. Natáhl se pro misku s jablky a položil ji vedle Rininy ruky. Pak opět zůstal nehybně klečet. Jakena až mrazilo z jeho chování. Copak už mu dočista přeskočilo? ptal se sám sebe.

 

Sesshomaru tiše Rin pozoroval. Nemohl si pomoci. Jakenova slova, že je možná jednou opustí vypálila do jeho srdce cejch žhavější, než kdysi Tessaiga. Zůstal tam tak dlouho, protože si uvědomil, že má Jaken pravdu. Že se Rin bude jednoho dne chtít vrátit… A tak chtěl si vtisknout do paměti tenhle obraz.

Jak spí, schoulená v klubíčku a vlasy jí splývají až na zem. Jak tiše a pravidelně oddechuje a zdá se jí nějaký příjemný sen. Sesshomaru sny nikdy neměl. Když byl unavený, usnul tvrdým spánkem, a když se mu spát nechtělo, sedával na nejvyšším stupni skály, pozoroval měsíc i hvězdy a přemýšlel. Ale teď si zrovna nemohl vzpomenout o čem.

 

Konečně! Konečně se zase pohnul! zajásal neslyšně Jaken, když viděl, jak démon opět zvedá hlavu. Lord tiše natáhl zdravou ruku a jemně ji vnořil do Rininých vlasů. Něžně je prohrábl od shora dolů, až mu poslední projely mezi prsty. Některé se mu zachytávaly za dlouhými drápy, ale byl opatrný, jen si vychutnával jejich dotyk. Váhavě ji pohladil a pak ještě opatrněji odhrnul pramen, který jí zakrýval obličej. Bez hlesu se díval, jak se jí chvějí řasy, jak má pootevřené rty a pak lehce přejel po jejím čele. Zvolna se dotýkal té tváře, o které by ho v životě nenapadlo, že bude tak krásná.

Náhle se zvedl vítr, Rin zachvěla a schoulila se ještě více. Sesshomaru, který byl cele zaujat její bytostí, zvedl hlavu. Chvíli nastavoval obličej vánku, který se pozvolna zrychloval a pak se znovu zadíval na spící dívku. Rychle se dotkl její ruky, byla studená a zkřehlá. Sám nic necítil, ale Rin musela být zima. Z okamžitého rozhodnutí si sundal z ramene stříbřitou kožešinu a důkladně ji přikryl, nedbaje toho, že Jaken v reakci na tohle gesto udiveně vykřikl.

Prudce jej píchlo u srdce, když viděl, jak se do ni okamžitě zavrtala jako nějaké zvířátko a obličej zabořila do nejjemnějšího místa. Vzpomněl si jak tohle dělávala jako docela malá, když se k němu občas schoulila. Jak vždycky cítil teplo jejího tělíčka, přitisknutého k jeho boku. Jak se vždycky kožešiny zbavil a šel se projít, protože s jejím vrtěním a převalováním se nedalo usnout. Také teď se smutným úsměvem pozoroval, jak si ji přitáhla blíže k sobě, objala útlýma rukama a chvilku se nemohla uvelebit. Skončila otočená půvabným obličejem k němu, důkladně zachumlaná. Nebylo pochyb, proč vedle ní Sesshomaru nikdy nemohl spát. Kdyby měli postel, tak by ho z ní nejspíše shodila.

Démon se ještě jednou opatrně dotkl její tváře. Naposled pocítit její hladkost a jemnost. Rin se pod jeho něžným pohlazením ještě malinko zavrtěla, vzdechla a spala dál, ale Sesshomaru se jí už radši nedotknul.

 

Kousek za paloukem, strážený hradbou stromů tekl se shora, z jednoho vrcholu skály křišťálový potok. Dole se rozšiřoval a napájel nevelké zrcadlově čisté jezero, kolem dokola vroubené nejrůznějšími rostlinami, které ve zlátnoucím slunci měli zvláštní nádech zlatého poprašku. Voda jezera byla celý den pod slunečními paprsky, takže k večeru byla příjemně teplá a lákala k dlouhé osvěžující koupeli.

Od plujících mraků se dolů snášela uklidňující melodie, jakoby chtěla přispět tomu, k prasknutí napjatému, tělu co se právě ponořilo do klidné hladiny jezera. Jako by cítila, že potřebuje ulevit nejen ztuhlým svalů, ale především duši. Na břehu ležely bílé šaty, sem tam ušpiněné a potrhané, vedle nich dva meče a nevelký proud právě odnášel zbytky zaschlé krve a špíny.

Sesshomaru se díval na dlouhou rudou rýhu na svém rameni, která Jakenovi připadla jako varování a i ve skutečnosti tak vypadala. Jako by ho něco, nebo někdo sekl něčím hodně úzkým a ostrým. Teď už byla čistá, a zbavená špíny i prachu nevyhlížela tak strašně, jak se na první pohled zdálo. Zítra, nebo pozítří určitě, už bude v pořádku. Pozoroval jak se pomalu začíná zatahovat, pak nabral ještě vodu do dlaně a poslední kapky krve spláchl jedinou vydatnou dávkou. Pak se zadíval níže a dlaň přiložil na širokou bledou jizvu, která mu obtáčela téměř celou paži jako nějaký nestvůrný had. Památka na úder Tessaigou.

Sesshomaru na to nechtěl myslet, ale hlasům minulosti neporučíš… Jak to tenkrát bylo?

Inuyasha zaútočil první, protože si myslel, že Sesshomaru přišel pro Tessaigu, a tak chtěl bránit své přátele a také Totosaie před jeho útokem.

Ne, že bych po ní netoužil, usmál se démon trpce, ale určitě bych si zvolil jiné místo, pro takový boj. A určitě bych si napřed pořídil ještě jiný meč… 

Proto také Tenseiga zůstala odpočívat v pouzdře a Sesshomaru bojoval pouze bičem. Jenže tehdy podcenil jak svého bratra, tak jeho schopnost ovládnout otcův meč. A to se mu vymstilo. Inuyasha po něm seknul a pak… Pak objevil vrcholnou techniku Tessaigy a přišly dva zásahy Větrným šrámem. První nepochybně mířil na srdce, ale Sesshomaru stačil včas uhnout, takže zasáhl jen paži a málem ji odseknul. Druhý šel už přesně…

Sesshomaru si dodnes dokázal přesně vybavit ten pocit, jak mu špička Tessaigy projela srdcem i to, že jako když se rozpadá na nejmenší částečky svého bytí. Tehdy mu Tenseiga zachránila život. Jen díky ní přežil. Jen díky ní mu zbylo ještě dost sil, aby se odtamtud dostal zpátky. Jenže potom se tady na palouku skácel do bezvědomí…

Probral se teprve po třech dnech, slabý jako moucha. Jakoby z něho vysáli všechnu sílu. Po dalším několika hodinovém spánku s otevřenou ránou nabral zase vůli se zvednout a konečně se ošetřit. Dobelhat se k potoku bylo to nejmenší. Svléknout se už bylo horší. Ovšem vůbec nejhorší bylo podívat se… Podívat se, jak jeho levá paže vyhlíží. V ten moment se i jeho ledový klid drolil jak písek.

 Ten pohled nikdy nezapomene: ani ne pět palců pod ramenem zela obrovská rána. Paže byla téměř odseknutá a držela snad už jen zázrakem na několika tříšťkách kosti, svalu a kousku kůže. Co se dělo potom si démon už skoro nepamatoval. Až na tu příšernou bolest, co cítil až v prstech u nohou. Tmělo se mu před očima, ale přece jen se mu podařilo obvázat se. V tu chvíli ještě netušil, co ho čeká… Že bolest je to poslední co ještě ucítí. Když se mu ruka konečně zahojila, zjistil, že v ní úplně ztratil nejen téměř celou hybnost, ale i cit. Pokoušel se ji několikrát vyléčit Tenseigou, ale marně. Život mu zachránila, ale na jeho paži už nestačila. Zůstala mu navždycky zmrzačená.

Sesshomaru na to nechtěl myslet… Ani to nechtěl znovu zkoušet. Přesto to udělal. Zkusil ji sevřít znovu v pěst, nebo alespoň zakřivit drápy tak, aby opět vytvořily obávanou smrtící zbraň. Prsty se váhavě pohnuly směrem k dlani… A pak se ochable vrátily zpět do původní polohy. S pohnutím v lokti to dopadlo stejně. Tessaiga přesekla nejdůležitější články, které se nikdy pořádně nezhojí. Jediné rameno zůstalo ušetřeno.

 

Sesshomaru se opřel o sluncem vyhřáté kameny a nechal se jemně kolébat vlnami, které tiše šuměly svoji uklidňující melodii. Padla na něj příjemná únava a s ní se dostavovaly i příjemnější vzpomínky. Ale i také ty méně příjemné skutečnosti. Jakoby z novu zaslechl Jakenův hlas: už to není dítě, brzy jí náš svět přestane stačit…

Rin. Malá Rin. Jestlipak přijde? Ten malý zelený skřet ji určitě vzbudí, jestli už to neudělal a zcela určitě jí poví, co se mu stalo. Že je zraněný.

Sesshomaru dobře věděl o jejich dohodě. Byl přece psí démon a ti spí jen na půl oka, takže jednoho večera tajně vyslechl  rozhovor a následnou úmluvu, která zcela určitě nebyla pro jeho uši. Od té doby se nehojil lépe. To hlavně zásluhou Rin, která mu tajně vymývala a obvazovala rány, vždycky, když si myslela, že spí. A základem její úmluvy s Jakenem bylo, že na Sesshomarovy následné dotazy kdo to udělal se žabí mužíček přizná. Měl jsem o vás strach pane, a tak dále, a tak dále… V první chvíli se chtěl rozhněvat na oba, jenže…

Jenže Sesshomaru samozřejmě nikdy nespal. Naopak. A tak ucítil Rininy ruce jak mu opatrně, téměř něžně obvazují a ošetřují nejrůznější zranění, cítil její nezaměnitelnou vůni, když se nad ním tiše skláněla a odhrnovala prameny stříbřitých vlasů. Její dotyk byl tak měkký, tak uklidňující, že se na něj časem začal i těšit. Těšil se i na její úsměv, který vždycky pozoroval zpod přimhouřených víček. Pokaždé si tiše povzdechla a pak se náhle usmála, jako když se z mraků vyhoupne slunce. Sesshomaru sám se smál málokdy a pokaždé to, alespoň v Jakenovi, vyvolalo hrůzu. Ale v Rin ne, ta mu vždy s chutí úsměv oplatila. Jestlipak přijde i tentokrát?

Sesshomaru se přistihl, že si to přeje…

Přeje si, aby na stezce zaslechl její tiché kroky, aby přišla, přinesla misku s vodou a bylinkami. Aby znovu ucítil její dlaně, jak mu opatrně vymývají šrám na nahém rameni, aby ho pak ovázala měkkými pruhy plátna. Aby ucítil ve tváři jemné šimrání její vlasů, aby pak ten pocit, že co nevidět kýchne, prudce zmizel, jak si vždycky kadeře upevní na temeni. Přeje si, aby ho opatrně pohladila po tváři. Aby pocítil, jak měkké a jemné dovedou být ruce člověka. Přeje si, aby se mohl pohnout, vzít je do dlaní… Démon prudce otevřel oči a zadíval se na rukojeť meče, který byl opřený o nejbližší balvan. Na rukojeť Tenseigy.

„Ty jsi to věděla,“ zašeptal téměř neslyšně. „Ty jsi to věděla, Tenseigo! Věděla jsi to už tenkrát, když jsi mě donutila ji zachránit! Věděla jsi, že jsou jenom dvě možnosti…“ pak sklopil hlavu a zmlkl. Meč, jako by v odpověď na jeho nevyslovenou otázku zazářil slabým namodralým světlem a pak zhasnul. Jenže Sesshomaru to už neviděl. Místo toho se pružně vytáhl na nohy a vylezl z vody.

Slunce právě barvilo celý obzor do rudých beránků a démonova bledá kůže se v jejich světle podivně přízračně leskla. Nejvíc ovšem vynikl krvavě červený čerstvý šrám na jeho rameni. Sesshomaru neměl právě chuť se znovu oblékat, tak si natáhl jenom kalhoty a bos se uložil pod nejbližší strom. Díval se na západ slunce, chvílemi na stezku…

 

Nos měl ponořený v nějakém nesmírně jemném chmýří. Malinké chloupky ho lechtaly a hrozily, že se každou chvíli zakucká. Sesshomaru prudce otočil hlavu a vzápětí silně kýchl. Okamžitě byl vzhůru. Obličej měl položený ve své vlastní kožešině, kterou byl přirytý. Také ho trochu pálilo zraněné rameno. Zdravou rukou si jej ohmatal a zjistil, že je čerstvě ošetřené a ovázané. Démon si v duchu posteskl. Zřejmě tentokrát usnul a to doopravdy. Sunce už značně pokročilo na své cestě a stálo teď těsně nad obzorem. Do údolí pod nimi už se snesla noc a na východě se ukázal měsíc.

Ach sakra! zaklel neslyšně démon a posadil se. Kožešinu měl pod hlavou a vedle něj ležel pečlivě složený oděv. Sesshomarovi se z hrudi vydral hluboký povzdech. Ač by to ani za Tessaigu nepřiznal, mrzelo ho, že usnul. Mrzelo ho, že neviděl Rin, jak ho ošetřuje. Mrzelo ho, že neviděl jak se krásně usmívá… Že už je pryč. Počkat!

Něco jej uhodilo od očí. Na šedavých kamenech okolo jezera byla pohozená látka, ve které Sesshomaru poznal dívčí šaty. Rininy šaty. Vedle nich byl rozprostřený bílý lněný ručník. Démon překvapením zapomněl dýchat. Seděl udiveně opřený o strom a zrak napínal co nejvíce mohl, aby se přesvědčil, že se mu to jenom nezdá.

Že skutečně vidí jak Rin stojí po pás ve vodě, na sobě nemá vůbec nic a koupe se. Zapadající slunce vytvářelo na hladině zlatavé odlesky, v dívčiných vlasech tančily malé jiskřičky ohně, jak je měla zapletené kolem hlavy a voda se jí něžně vlnila kolem boků. Lordovi se vybavil jiný obraz, na témže místě o několik let zpět. Jak Rin vždycky stávala na kamenech a on jí myl záda, protože si na ně nikdy nedosáhla a Jaken by se tam spíš spadl, než by se jí vůbec stihl dotknout. To byla ještě malá…

Dospělá Rin se prudce odrazila a hbitě změřila velikost jezera svými tempy jako mrštná říční vydra. Plavat uměla dokonale, Sesshomaru viděl jenom tmavé vlasy, které se co chvíli dostávaly pod sluneční paprsky. Doplavala zpět ke břehu, natáhla se pro mýdlo a plátěnou žínku, začala se umývat a démon zjistil na záda si nedosáhne ani teď. Vždycky se musela ponořit a chvílemi ztrácela rovnováhu. Slyšel jak se své snaze udržet se nad hladinou směje a ten smích ho kouzelně pohladil na duši.

 

Voda byla báječně teplá a Rin se do ní s chutí vrhala znovu a znovu. Smývala ze sebe mýdlové bublinky i prach celodenního čekání a hlavně svojí starost.

Když se probudila byl Jaken pryč a Sesshomaru-sama také nikde. Jediné co dokazovalo jeho přítomnost byla stříbrná kožešina, kterou byla přikrytá a která tak příjemně hřála. Rin bylo smutno, že ho neviděla…

A pak si všimla téměř neznatelných stop které byly u jejího lokte i misky s nádherně červenými granátovými jablky. Vzala jedno do ruky, tak opatrně jako by se bála, že se rozplyne ve vzduchu a chvíli přemýšlela, kdo na ni tak mile pamatoval. Když si podrobněji prohlédla otisky zjistila, že Jaken to nebyl. Stopy jeho pacek by poznala bezpečně. Ale tyhle byly od lehkých bot a mnohem větší než její. Takové stopy mohl zanechat jenom démon. A taky tam byla ještě jiná stopa… Rin při pohledu na ni zatrnulo. Ta stopa byla od krve. Sice jenom pár kapek, ale i to stačilo. Sesshomaru-sama, její ochránce je zraněn!

Dívka okamžitě vyskočila a rozběhla se po stezce – rudé kapky ji vedly a stříbřitá kožešina za ní jenom vlála. Rin měla o lorda strach… Věděla sice jaké jsou jeho schopnosti, ale to jí přesto neutěšilo. Znala zázračnou moc Tenseigy, ale co když jednou selže? Co když se existuje meč ještě mocnější, než ona? Obavy jí dávaly křídla.

Když ho našla na břehu jezera trochu se jí ulevilo. Potlačila úsměv, když viděla jak spí opřený o kmen stromu a polonahý, protože ji zarazilo to podivné zranění. Šrám na rameni byl téměř zatáhnutý, ale Rin se přesto nezdál. Viděla na démonově těle už nejrůznější poranění, ale takovéhle podivné ještě ne. Ale na rozdíl od Jakena nepřemýšlela o příčině, ale spíš o následku. Rána nevypadala jako obyčejné seknutí mečem, ať už jakýmkoli. Navíc měla začernalé okraje. To nebylo dobré.

Rin shodila kožešinu z ramen, podložila jí Sesshomarovi hlavu a znovu se vrátila k ohništi. Ohýnek ještě pořád trochu čadil, takže ho rozfoukala a pak narychlo svařila směs nejrůznějších bylinek. Když ránu znovu vymývala, démonova levá paže se mimoděk sevřela v pěst a mezi drápy se zachytl kus jejích šatů. V Rin tiše hrklo, protože si na okamžik představila jak by se Sesshomaru asi tvářil, kdyby ji našel takhle blízko u sebe. A že byla blízko. Koleny se opírala o jeho bok a rty by se téměř mohla dotknou jeho čela. Musela se třikrát zhluboka nadýchnout pro uklidnění a pak pokračovala v obvazování démonova ramene. Přitom pozorovala jestli se náhodou nevzbouzí. Nevěděla sice co by v takovém případě udělala, ale lepší o pohromě vědět předem, než jí čelit nepřipravený. Záchrana přišla naprosto nečekaně: jak se jemně dotýkala Sesshomarovy ruky, démon náhle sevření uvolnil stejně nenadále, jako jej stiskl. Rin se urychleně odtáhla trochu dál, aby ho nenapadlo tenhle kousek zopakovat. Přitom ho něžně pohladila po čele a i pak po tváři.

Vždycky ráda pozorovala jeho hezký mužný obličej, vždycky se jako malá ráda tiskla k jeho postavě, když jí byla zima... A vždycky se trochu bála, když se náhodou přeměnil v její blízkosti. Bílé tesáky, které se jinak ukrývaly za krásně tvarovanými rty, se najednou zaleskly na světle a oči zrudly jako krev. V takových chvílích se choulila do klubíčka i když ji pak Sesshomaru rozpačitě a tiše konejšil, že se nic neděje. V takových chvílích se ho bála. Ale i přesto ji k němu pojilo něco víc, než jen vděčnost a strach…

 

Rin sáhla dozadu na břeh pro misku, aby se mohla opláchnout, protože už nehodlala riskovat další výlet pod hladinu, ale jaké bylo její překvapení, když nahmatala jenom kámen! V tom ucítila na zádech jemné, skoro něžné škrábání. Čísi drsná dlaň ji omývala na ramenou, lopatkách a sjížděla po páteři dolů, tam kde se její křivka ztrácela ve vodě. Pak, jako by ji chtěl zkonejšit, polechtal ji proud vody.

„Sesshomaru-sama?“ zašeptala dívka do neurčita, ale neotočila se. Bála se, že když to udělá, kouzlo té večerní chvíle zmizí navždy. Pak se podívala na hladinu jezera. Démon klečel na jednom z kamenů za jejími zády a koutky úst mu znovu cukal úsměv, protože nepochybně viděl, jak se červená až za ušima. Levou ruku měl položenou na koleni, pravou měl celou od mýdla. Zrudla ještě víc, protože si všimla, že Sesshomaru ještě pořád není oblečený.

Dlouhé stříbřité vlasy zakrývaly jen nepatrnou část ze širokého hrudníku, přes který se táhla nejedna jizva. Včetně té na srdci od Tessaigy. Znovu ucítila jemné zaškrábání démonových drápů na krku. Přivřela oči a paže si ovinula kolem ramen. Tiše se zasmála, když ji pohladil drsnou hřejivou dlaní po šíji, ale oči nechala zavřené. Začal ji znovu mýt lněnou žínkou, protože měl kůži na ruce zhrublou od jílce meče a rukojeti biče. Ale Rin přesto přišel jeho dotek tak ušlechtilý, až se jí tajil dech. Jeden z pramenů vlasů, které měla zapletené kol hlavy se náhle uvolnil a spadl jí na rameno. Sesshomaru jej něžně odhrnul a po rameni ji pohladil. Pak se krátce a rychle dotkl její tváře a spadlý pramen jemně zastrčil za ucho.

Démon znovu namočil žínku a ještě jednou přejel Rin po páteři, dotýkaje se jí jen nepatrně. Všechny smysly měl zbystřené, aby mohl dokonale vnímat její vůni, dotek její kůže i to jak se pod jeho rukama nepatrně chvěje. Chtěl si navždy uchovat v paměti tenhle obraz, jak stojí ve vodě, zády k němu a červená se jako večerní sluníčko. A stejně tak se i směje. Přišlo mu tak krásné, jak má ovinuté štíhlé paže kolem ramen, že se před ním ještě pořád trochu stydí. Použil ještě tu trochu hybnosti v levé ruce a nabral do obou dlaní vodu, aby smyl ještě poslední zbytky mýdla. Jemně ji pocákal a z hrdla se mu vydral naprosto neuvěřitelný zvuk, když uslyšel jak vypískla. Lord Sesshomaru se začal pochechtávat. Pocákal ji ještě jednou a znovu pohladil po šíji.

„Sesshomaru-sama!“ zašeptala trochu vyčítavě, ale v hlase jí zaznívalo pobavení. Démon si opláchl ruce a poté na ně vylil trochu oleje. Když jí ho roztíral po ramenou jejich dlaně se na okamžik střetly a jakoby oběma projel blesk. Sesshomaru se zachvěl, jakmile ucítil konečky jejích prstů, jak se dotýkají jeho. Poté s hlubokým výdechem pokračoval v klidné a rozvážné masáži jejích svalů.

Rin zčervenala ještě víc, pokud to vůbec bylo možné a sklopila hlavu. Škrábání Sesshomarových drápů jí něžně hladilo po celých zádech a ona si přála takhle zůstat donekonečna. Jenže když se démon natahoval pro další olej, stočil zrak nechtěně stranou dívčiny šíje a za keřem na druhém břehu zahlédl něco, co mu vehnalo krev do tváři. Známá zkroucená ústa, vypoulené oči, které nevěřily tomu co vidí, a vysoká vyřezávaná hůl.

Jaken. Sesshomaru-sama se prudce zarazil…

 

Žabí démon údivem zapomněl sklapnout pusu, když pozoroval, jak jeho pán, mocný démon, klečí nad lidskou bytostí jako by byl nějaký sluha a myje ji. Ještě více ho však zarazilo a poděsilo, když slyšel jak se Sesshomaru tiše pochechtává.

Žabí mužíček si vyjeveně sedl do trávy a zašeptal směrem nahoru k vyřezané tváři: „Tak už se chudák dočista zbláznil!“

 

Opatrné škrábání a jemný dotyk Sesshomarovy dlaně zmizely stejně nenadále, jako se objevily. Rin chvíli čekala jestli ten krásný pocit neprožije znovu, ale po chvíli se zvedl večerní vánek a jí začalo být chladno. Otevřela oči a zadívala se na hladinu jezera, jistá, že tam uvidí démonův pobavený obličej. Ale nikdo za ní už neseděl.

Rin se překvapeně otočila, aby se přesvědčila, že ji kalná voda nešálí, ale za jejími zády už opravdu nikdo nebyl. Jenom vyrovnané misky, vedle nich lněná žínka, o kus dál ručník a ještě kousek vedle její šaty. Po lordovi ani stopy, zmizely i jeho věci a oba meče. Kouzlo okamžiku bylo pryč, stejně jako ten co jej vyvolal.

Se smutkem pohlédla na druhou stranu jezera, jestli tam třeba neuvidí odlesky stříbra, nebo alespoň zachvění listů, které by dávalo tušit, že tudy Sesshomaru prošel, ale nic se nehýbalo. Protože už slunce zapadlo, voda valem chladla a dívce naskákala husí kůže. Rychle vylezla na břeh a s hlubokým povzdechem se začala sušit a oblékat. Přitom s námahou potlačovala slzy. Náhle jí přišlo neskutečně líto, že Sesshomaru-sama zmizel. Dívala se na prázdnotu kolem sebe a přemýšlela, jestli je démon i ve skutečnosti tak opuštěný, jako tohle místo, které si vybral za svůj domov.

 

* * *

 

Sluneční paprsky zmizely za západem a i na horu se snesla tma. Tma a ticho. Lord seděl na nejvyšším stupni skály a díval se do dálky. Těžko říct, jestli pozoroval obzor, nebo se snažil vyčíst budoucnost z hvězd. Spíš nevěnoval pozornost ničemu z toho. Ani zářivým tečkám na obloze, ani bledému srpku měsíce, stejnému jako ten, který zdobil jeho čelo. Před jeho vnitřním zrakem se zjevovalo něco docela jiného: tvář, zalévající se červánky až po hrdlo. Něžná tvář s hnědýma očima a věčně smějícími se rty… Rinina tvář.

Sesshomaru se při vzpomínce na ni snažil zhluboka dýchat, aby alespoň trochu ulevil rozbolavělé duši, ale když se podíval na své ruce a představil si, jak se znovu dotýkají jejích ramen, všechen klid jako by odplavila voda. Démon se natáhl na tvrdou zem, ruku položil zaťatou v pěst na čelo a oči upřel na hvězdnou oblohu. Ale nevnímal krásu hvězd o nic víc než předtím. Vždyť s krásou Rin by stejně soupeřit nemohly…

„Ach Tenseigo!“ zašeptal poté. „Tohle jsi přece nechtěla! Přece jsi nechtěla, abychom byli oba dva nešťastní!“ Zadíval se na meč. Ten klidně spočíval v pouzdře, jako věčný, nemluvný svědek dávno uplynulých časů.

Mlčel. Démon však žádnou odpověď ani neočekával. Jemu by útěchu stejně nepřinesla. Díval se na prázdnou tichou krajinu, ve které už neozval jediný šelest, jediný tón a věděl moc dobře, že stejné prázdno jako je tady, bylo i v jeho srdci, než se setkal s tou malou holčičkou. Ale jeho démonská hrdost se stále bránila naplno si to přiznat. Stále urputně bojovala s dlouho tajenými city. Stále se nechtěla vzdát.

Sesshomaru si náhle a nechtěně vzpomněl na bratra. A na jeho přátele. Vzpomněl si na to, jak spontánně je všechny bránil. Jak se vrhl před tu dívku, aby ji nezasáhl jeho úder… Na ten výraz v jeho očích. A na výraz nenávisti, který mu bleskl v tváři sotva jej uviděl. Tehdy se povýšeně usmíval, pohrdal jím pro jeho lidskost, pro jeho polovičatost, pro to jak se nedokáže ovládnout. Tehdy jím pohrdal. A dnes?

Dnes ti, Inuyasho, možná i závidím, že jsi napůl člověk. Máš v sobě ten dar, že víš co cítíš a můžeš tomu naslouchat… Neočekává se od tebe, že budeš jako prázdná nádoba a ani ty sám se tomu nebráníš. Nemusíš se toho bát… Sesshomaru si trpce povzdechl a kdyby ten povzdech slyšel Jaken, vyděsilo by ho to k smrti. Hrozil se totiž jakéhokoli projevu citů svého pána a tenhle byl navíc tak silný, že by z toho žabí mužíček zaručeně dva dny nespal a přemýšlel co se zase stane.

Démon znovu upřel oči na zářící nebe. Hvězdná znamení se mu míhala před očima, ale démon viděl jenom jediné… I mezi nimi se mu stále zjevoval Rinin obličej. Díval se jí do očí a ke svému údivu tam četl jedinou otázku: jsi opravdu tak sám? Dokonce se mu zdálo, že opravdu zaslechl její hlas, tak jemný a líbezný jako nejtišší tóny fléten.

Sesshomaru-sama… Vzpomněl si na letmý dotyk jejich dlaní, tam dole u jezera. Jak nádherný pocit to byl… A vzápětí si uvědomil jak moc mu na Rin záleží, jak moc se už stala součástí jeho života. Že už nemůže být bez ní Ale ani s ní, ozval se v něm náhle démon. Ona je člověk a člověkem zůstane… Znovu si vzpomněl i na Jakenova slova. Ale já už si nedovedu představit, že bych byl zase úplně sám!, namítl rozhořčeně neviditelnému odpůrci.

Sesshomaru-sama. Slyším její hlas, vídám její tvář. Bez ní bych byl znovu prázdný… Bez její laskavé bytosti.

„Sesshomaru-sama!“

 

Stříbřité vlasy jenom zavlály, jak se démon vymrštil na nohy a dal se v běh. To co slyšel totiž vůbec nebyl žádný přelud, ale skutečnost! A zlá skutečnost – Rin totiž vůbec nezněla vesele a něžně, nýbrž vyděšeně a Sesshomarovi se zdálo, že snad dokonce pláče. Určitě slyšel v jejím hlasu slzy! Jako blesk seskakoval z kamene na kamen, až se dostal na palouk. Oheň už dávno dohořel, ale Rinino i Jakenovo lůžko bylo prázdné.

Démon se na okamžik zarazil a snažil se zaslechnout odkud to volání přichází, ale nenadále se mu zatočila hlava. Rozseklým ramenem mu projela taková bolest, až se mu zatmělo před očima a prsty se sevřely v trýznivé křeči. Bylo mu to jedno, levou ruku stejně potřebovat nebude… Ale horší byla jiná skutečnost. Všechno náhle utichlo. Neslyšel nic, neslyšel jako dřív. Prudce začenichal… Jenže všechny smysly mu zčistajasna zastřel šedý závoj. Sesshomaru se zarazil a dlaní si rychle promnul spánky, aby se vzpamatoval. Marně. Úplně ztratil pojem kde je vpravo, vlevo, vpřed, vzad. Všechno viděl rozmazaně. Jako by mu přes oči hodil mlhu a zem pod nohama se mu roztočila. Jako by ho někdo otrávil, nebo uhranul.

„Rin!“ zašeptal zmámeně. Odpovědí mu bylo jen ticho, neslyšel ani zašumění větru, pohrávajícího si s listy.

V tom ho něco čaplo za plášť, rychle po něm vyšplhalo nahoru a do obličeje vychrstlo pohár ledové vody. Jaken. Sesshomaru byl rázem znovu našel opět ztracenou rovnováhu a vrátil se zpět do přítomnosti.

„Sesshomaru-sama!“ ozvalo se zlomeně od jezera. Pak korunami stromů zahýbal mocný vichr a Sesshomaru ucítil tak nebývalou démonskou auru, že mu z ní přeběhl po zádech mráz strachy. Ale ne o sebe…

„Rin!“ zařval až se služebník, stále sedící na jeho rameni zakymácel.

Démon ani neměl čas ho shodit, ale jakmile se dal znovu v běh, žabí mužíček spadl sám. Ze země se ozvalo akorát cosi jako nevděčník jeden, ale pak se Jaken vzchopil a odhodlaně capkal za vlající kožešinou. Vyřezávaná hůl nad jeho hlavou sebou trhaně škubala, jak se žabí démon neúspěšně pokoušel dostihnout lordovy dlouhé nohy.

Ty jeho byly trochu roztřesené, jako by ještě pořád nemohl uvěřit, tomu co před chvílí udělal. Že polil svého pána. Ale pak si vzpomněl, jak tam stál a marně hledal směr. Jak poznal, že úplně ztratil orientaci v čase i prostoru, jako by ho očaroval. A Jakenovi při tom všem neustále znělo v uších Rinino volání o pomoc. A už dříve si všiml, že jestli Sesshomarovi vůbec na něčem záleží, tak je to ona. A mě na ní koneckonců záleží taky, usoudil žabí mužíček. Pak se odrazil, skočil a drápky se zachytil lordova pláště… A teď utíkal co mu krátké tlapky stačily, aby svého pána dostihl.

 

Sesshomaru bleskově proběhl ten nevelký kus lesa k jezeru, protože odtamtud toho neznámého démona ucítil. Odtamtud šel ten největší démonský opar. A odtamtud šla také Rinina vůně a její, teď už skoro neslyšitelné volání o pomoc. Před posledním křovím malinko zvolnil, protáhl prsty pravé ruky a vytasil Tokijin. Meč se ve světle měsíce studeně zatřpytil a démon by přísahal, že slyšel i jak se ostří zachvělo. S Tokijinem napřaženým před sebe rozhrnul poslední větve a vkročil na břeh jezera. To co viděl mu vzalo dech.

 

Po kamenech se válela hromádka čehosi, co snad bylo miskami a bílým ručníkem. Teď už jen střepy a cáry. Balvany, které pamatovaly ještě více než Sesshomaru sám byly vytrženy ze svého místa, křišťálová voda jezera se zbarvila do neurčitého odstínu. Celá ta kouzelná krajina byla zničená. Měsíc osvětloval už jen dílo zkázy a jejího původce.

Čtyři mohutná kopyta, jako menší buky rozrývala zem kolem vody, staré stromy pod jejich vahou praskaly, šedo-černý trup, ze kterého visely chomáče slepených chlupů téměř až na zem, obrovská hora nafialovělé hrubé kůže, ze které odstávaly šupiny a provazce boulovatých žil, krvavě rudé drápy… Rudé oči, které prahly jen po smrti, šlachovité tělo s vystouplými žebry, zkroucená tvář, slizké tesáky a zářivé znamení kentaura.

Stvoření cenilo špičaté zuby a oči mhouřilo na něco nesmírně drobného ve své dlani. To „něco“ uprostřed toho všeho. Uprostřed té hrůzy, pachu zdechlin a smrti, kapajícími slinami, zoufale bojovalo s nemilosrdným netvorem. Dlouhé štíhlé nohy, kostkované šaty a ebenově černé vlasy. Sesshomaru dokonce na okamžik zahlédl k smrti vyděšenou tvář. Rin.

Pak se ozval hlas… temný a smrtící jako tělo ze kterého vycházel.

„Kde je?!“ zaburácelo stvoření až vichr znovu ohnul všechny stromy v okolí.

„Já nevím!“ zašeptala Rin a vší silou se snažila odstrčit jeden z drápů co jí mířil na hrdlo. Ležela na démonově dlani, několik desítek stop nad vodní hladinou a zděšením málem ztrácela vědomí.

„Volala jsi ho! Nebude daleko! Kde je?!“ zařval znovu kentaur a zatřepal s ní.

„Nevím! Já nevím!“ Démon si s ní pohazoval jako s loutkou. Rin se dělalo špatně jen ucítila ten smrtící opar, co se kolem něho vznášel, jen na ni promluvil… Srdce jí tlouklo jako zvon. Pak ucítila tlak. Kentaurovy prsty se kolem s ní svíraly jako past. Drtily jí žebra, nemohla dýchat.

„Sesshomaru-sama!“ zaječela hrůzou polomrtvá. Začala ho kopat, ale její síla byla proti mohutnosti démona směšná.

„KDE JE?!“ Rin byla blízka mdlobám. Třeba to bude lepší… Třeba potom konečně zapomene. Na to jak ji znenadání ovanul ten hrozný puch, jak ztratila zem pod nohama… Jak si ji ten kentaur prohlížel krhavýma očima, jak jí držel na krku jeden ze svých drápů jako nůž.

Chtěla zapomenout. Chtěla omdlít, ale nešlo to. Železné sevření se pomalu utahovalo a Rin z posledních sil bojovala o holý život. Marně. Nevěděla jestli ji opravdu chce rozdrtit, ale začínala si přát jedno: aby to bylo rychle. Ta bolest, ta bolest byla nesnesitelná. Pak se ozvalo duté křupnutí a vzápětí nato jí unikl zlomený výkřik. Věděla co se stalo: pod tlakem kentaurovy ruky jí prasklo první žebro. Dýchání se stalo ještě obtížnějším…

„Kde je?! Řekni mi to, nebo tě na místě zabiju!“ zaburácel démon a upřel na ni studené oči. Bylo mu jedno jak trpí…

„Já nevím!“ zašeptala téměř neslyšně. A i kdybych to věděla, tak ti to stejně neřeknu, pomyslela si vzápětí pomstychtivě. Prsty ji sevřely ještě těsněji. „Sesshomaru-sama…“

Jeden z drápů ji nesnesitelně tlačil do nohy a Rin už si přála jediné: ať to skončí, prosím! Ať už to skončí… tohle se opravdu nedá vydržet!

„Ptám se naposled!“ ovanul ji ještě jednou ten strašný opar. Jenže už mu nikdy neodpověděla. Kentaur ucítil chladný kov…

„Tak se zeptej!“ zahřměl náhle jiný hlas. „Ale mě!“ 

 

Sesshomarovi se na okamžik zastavilo srdce, aby se poté rozběhlo o poznání rychleji. Prsty křečovitě sevřely rukojeť meče a démon se nachýlil kupředu. Chvíli váhal… Dokud byl kentaur zaujat Rin, nenadálý útok by ji mohl ještě více ohrozit. Slyšel i ten hrozný zvuk, zvuk lámané kosti i Rinin zmučený výkřik.

Ještě počkej!, přikazoval mu však rozum. Nebo ji v mžiku zabije! Pak slyšel jenom své jméno, jak je Rin zašeptala… To mu rozbouřilo krev na nejvyšší míru. Věděl, že jen málokterý démon dodržuje kodex, ani on ho nedodržoval, ale všichni uznávali jediné nepsané přesvědčení, které respektoval i on.

Sesshomaru byl vrah, to ano, to nikdy nepopíral, ale držel se jediné zásady – nikdy by se svému bratrovi nepokusil pomstít skrze někoho, kdo se nemůže sám bránit. Nikdy by se k nějakému nepříteli nepokusil dostat skrze člověka. Bylo by to ponížení – vybíjet si sílu na protivníkovi, který se s ním nemůže měřit. Sesshomaru znal jediného démona, který tohle pravidlo bezostyšně porušoval: Naraku… A teď tenhle kentaur.

Odrazil se patami a pak skočil. V letu se prudce rozmáchl Tokijinem a studené ostří vytvořilo na kentaurově těle zející ránu velikosti trhliny v mracích. Démon strašlivě zavyl a na okamžik povolil Rininu past.

 

Ta lapla po vzduchu a pak se, nedbaje mučivé bolesti v celém těle, prudce nadýchla. Když se podívala dolů zahlédla jenom stříbrné odlesky vlajících vlasů. Sesshomaru stál před kentaurem a z hrdla mu vycházelo psí vrčení. Tokijin v jeho ruce se vražedně leskl a prsty levé ruky se svíraly. Reflex.

Netvor se podíval na čerstvou ránu, na svém těle a přiložil na ni dlaň, kterou pak olízl.

„Pusť ji!“ zazněl sametově hluboký hlas. Kentaur pootočil své krvavé oči a pak schýlil nestvůrnou hlavu skoro až na zem. Paži s Rin však držel ještě stále nebezpečně vysoko.

„Přece jsi přišel!!“ zasípal a na psího démona dopadla sprška slin i krve. Sesshomaru si jen otřel tvář rukávem, ale mlčel. „Víš kdo já jsem?!“ pokračoval kentaur a tesáky vycenil lordovi přímo do obličeje. „Makhura! Vzpomínáš?! Dva mocné úlomky a dva bratři! A ty jsi ho zabil! Zabil jsi mi bratra, pse!“

Sesshomaru si vzpomínal dobře. Vyvraždili celé vesnice, zabíjeli na potkání… Dva bratři, jeden víc krvelačný, než ten druhý. A měli Střípky.

„Zabil jsem mnoho démonů, nemůžeš očekávat, že si budu pamatovat jednotlivce!“ odpověděl. Meč v jeho ruce se nebezpečně zachvěl. „Pusť ji!“ Kentaur zaklonil hlavu a obludně se rozchechtal.

„Psisko štěká!“ pak se znovu podíval Sesshomarovi do obličeje. „Myslíš, že mi jenom poručíš, já stáhnu ocas a udělám to? Tak mocný nejsi Sesshomaru-sama!“ Démon pohlédl nahoru. Ve tváři měl naprostý ledový klid, ale v srdce mu tlouklo až v krku. Viděl jak se Rin marně vzpírá tlaku dlaně, který opět zesílil.

„Pusť ji! Bojíš se mě snad? Nebo si myslíš, že mi na ní záleží?!“ vykřikl Sesshomaru. Kentaur se sklonil a upřel své krvavé oči do odlesku zlata.

„Nezáleží? Tak pro tu stojíš, démonský pse a chvěješ se zlostí?“ zašeptal sípavě. „Ale možná ti na ní opravdu nezáleží… A proto také nesejde na její smrti!“ s těmi slovy rozevřel dlaň a Rin začala hrůzné a pomalu padat dolů – do jezera. Jediné co ještě démon zaslechl bylo své jméno…

„A mě nesejde na tom kolik vás zabiji!“ pronesl Sesshomaru ledově, snížil se na koleno, oběma rukama pevně sevřel jílec Tokijinu a zavřel oči. Od špičky meče se náhle zvedl vzdušný vír a rychle se rozšiřoval, až psího démona úplně pohltil. Chvílemi bylo přes černou masu listí a hlíny vidět jen bílé oblečení, chvílemi se vírem mihla i kožešina, nebo stříbřité vlasy.

Jaken, který to všechno viděl zpoza křoví si jenom povzdechl: „Je to tady! Já říkal, že bude zle!“

 

Vír se zvedl až k oblakům a točil se stále rychleji. Kentaur jen ohromeně zíral jak vzdušná špička krouží okolo jeho nosu a pak mizí někam pryč. Pak se znovu udiveně podíval dolů. Ostří meče se zablesklo jak proťalo stěnu víru… Pak uviděl jenom kus brnění a stříbřitou kožešinu.

„Nesejde na tom, kolik vás zemře!“ zavrčel Sesshomaru. Pak zaútočil.

Kentaur stačil jen zahlédnout jak se mu před očima mihl kus meče a v něm se odrážely rudé oči. Démon vycenil tesáky a elegantně švihl zápěstím. Tokijin, zářící, studený a vraždící Tokijin nepotřeboval víc úderů. Stačil ten jediný – smrtící. Kentaur se zapotácel, oběma rukama si stiskl krk a pak se pokusil o poslední ránu. Zakřivené drápy minuly démona jen o kousek. Ten stál klidně před ním, Tokijin opřený o zem a čekal. Oči se naprosto netečně dívaly jak chroptí a pak se pomalu sesouvá k zemi s proříznutým hrdlem.

Zadunělo to, jak obrovské tělo dopadlo na břeh jezera. Pak démona ozářilo prudké světlo, až si musel zakrýt oči, které už mezitím dostaly svou správnou barvu. I psí tesáky se opět ukryly za plné rty a Tokijin odpočíval v pochvě. Z kentaurovy démonské bytosti zbylo jenom lidské tělo. Sesshomaru k němu došel několika rychlými kroky a pořádně si ho prohlédl.

Makhura… Pamatoval si ho. Jako Narakova pomocníka a přítele. A když se podíval na kentaurovo pravé rameno viděl, že se nemýlil. Z něj se po těle začalo jako jed šířit podivné znamení, které poznal. Znamení pavouka. Náhle se ohnivě zablesklo a z těla byl pouhý popel, který vítr roznesl.

 

Jakmile ji Makhura pustil, přese všechnu bolest i všechen strach se Rin podařilo do jezera skočit šipku, jako by ji skákala z nejvyššího skalního stupně. Téměř vyčerpaná, hrůzou jen napůl při vědomí, ale živá.

Dopad na jezerní plochu nebyl nikterak příjemný, ale Rin vítala jakoukoli změnu proti té odporné ruce co jí drtila na prášek. V první chvíli se i trochu nalokala, ale pak sebrala ještě ten zbytek sil, co se v ní dosud skrýval, dostala se nahoru a začala plavat ke břehu. Pomalu ale jistě. Viděla celý souboj, viděla jak démona pohlcuje vír přeměny. Viděla i Makhurovu smrt a vděčně přivřela oči. Díky! Ze srdce jí spadl kámen zvící velikost hory. Zvláště, když zahlédla oslnivě stříbřité vlasy… Rozmáchla se ještě jednou a pořádně. Byla rozhodnutá pokořit jezero svým plaveckým uměním. Byla rozhodnutá nevzdat se za žádnou cenu. Ještě kousek! Jenom kousek! Jenže několik metrů před cílem jí zlomené žebro připomnělo co je to bolest.

Křeč jí vystřelila z hrudi do konečků prstů a úplně ji ochromila. Nemohla se znovu nadechnout a nemohla ani plavat dál… Zmizela pod hladinou. Černé prameny vlasů se podivně, přízračně vznášely, jak pomalu klesala ke dnu omámená bolestí i nemožností nadechnout se.

Tomu se říká ironie, napadlo ji náhle, uniknout krvelačnému démonovi a nakonec se utopit. Začínala zase pomalu ztrácet vědomí, když v tom ji něco uchopilo kolem pasu a začalo stoupat vzhůru k hladině.

Rin už skoro nevnímala, ale instinkt jí nezradil. Přitiskla se k tomu a ovinula kolem té věci ruce – byla to její poslední naděje. Pak nedostatek vzduchu vykonal své…

 

Jaken jen ohromeně sledoval jak se jeho pán noří z jezera promočený na kůži. Stříbřité vlasy zplihlé okolo obličeje, z kožešiny odletují krůpěje kalné vody a v očích starost. Žabí mužíček však vykulil ty své ještě víc, když viděl co se křečovitě drží Sesshomara kolem krku a co Sesshomaru svírá jako by to byl poklad, který tam v hlubinách nalezl.

Démon měl zdravou paži ovinutou kolem Rinina pasu a levá ruka spočívala s velkou námahou pod jejími koleny. Dívka měla hlavu opřenou o jeho rameno a držela se jako by se bála, že když se pustí, tak zemře. Jakmile klesla pod vodu odhodil oba meče a vrhl se jí na pomoc. Věděl, že Rin je vynikající plavec, ale zároveň také tušil co s člověkem udělá bolest. A bolest bylo to poslední co si přál, aby Rin cítila.

„Sesshomaru-sama!“ vyjekl Jaken ohromeně, když viděl démonovu důstojnost důkladně vymáchanou v rozbahněném jezeře. A taky se k němu hned vrhl. Jenže Sesshomaru ho zarazil pouhým pokýváním hlavy.

„Běž napřed, Jakene a rozdělej oheň. A když říkám oheň, myslím tím OHEŇ! Ne takový doutnající umíráček…“

Žabí mužíček uraženě nafouknul tváře a začal capkat pár kroků před nimi.

„Jakene!“ zastavil ho však ještě Sesshomaru. Služebník se otočil. „Určitě tam najdeš nějaké obvazy a bylinky. Víš sám nejlépe kde…“ démonovy oči se zvláštně leskly. Jaken se mimoděk přikrčil, protože ho napadlo, že se pán bude pro tu nevinnou dohodu zlobit a že jediný kdo to schytá bude on. Zatracená holka bláznivá! Ale démon už neřekl nic. Kromě…

„A Jakene!“

„Ano, Sesshomaru-sama?!“

„Pospěš si!“ Byl v mžiku pryč. Než si to pán rozmyslí.

 

Oheň příjemně plápolal a v jeho světle se všechno jevilo měkčí, jemnější… Sesshomaru jeho svit vítal s úlevou. Klečel na jedné z přikrývek, před sebou bílý obvaz a několik bylinek o nichž Jaken prohlásil, že lečí zlomeniny. Pán mu naznačil, že v jeho zájmu by tomu tak mělo být a poslal ho ještě pro vodu z pramene, která by měla zůstat ušetřena Makhurova řádění. Pak se něžně zadíval na lehounké břemeno ve svém náručí.

Rin stále ještě nebyla při smyslech, ale to bylo spíše z vyčerpání, než z doopravdy vážného nebezpečí. Lehce ji pohladil po vlasech a pak jeho bledé tváře dostaly trochu barvy. Uvědomil si totiž, že někdo Rin musí ošetřit a jelikož Jaken nepadal v úvahu ani náhodou, zbylo to na něm. A ošetřit, znamenalo, že ji napřed musí svléknout. Sesshomaru byl poprvé v životě na rozpacích. Má, nemá? Náhle se Rin pohnula. Pak ucítil něco horkého a když se podíval blíž viděl příčinu – dívce po tvářích tekly proudem slzy. Prudce se k němu přitiskla, oči pevně zavřené a křečovitě se držela jeho paže.

„Neviděla jsem ho! Já jsem ho neviděla… Nebyla jsem dost opatrná!!“ šeptala přerývavě.

„Ale ne!“ sklonil se k ní démon. Sevřel ji v ochranitelském objetí svých paží a jemně kolébal.

„Nebyla jsem dost opatrná…“ slyšel neustále její tichý hlas, který se tříštil v návalu pláče.

„Už je po všem!“ zašeptal Sesshomaru. „Už je to pryč!“ Nos měl zabořený v jejích vlasech a cítil, že se ho drží, jako kdyby se měl každou chvíli vypařit. „Už je dobře! Už je dobře Rin!“ konejšil ji a pak ji přiměl, aby mu pohlédla do očí. Stále se jí třásly rty a tváře měla mokré od slz, ale Sesshomarův hlas ji dokázal uklidnit, stejně jako jí kdysi dokázal uspat.

„Rin,“ zašeptal Sesshomaru a pomohl jí posadit se. Sykla bolestí jak se náhle ozvala poraněná hruď. Démon ji zachytil, aby se znovu nesesula. „Musím tě ošetřit, Rin!“ pronesl poté nekompromisně.

„Jenže já nevím, které je…“ nedořekla, ale tváře jí zrůžověly. Sesshomaru se zadíval kamsi stranou.

„A jak to zjistíme?“ zeptal se neurčitě.  

 

Jaken už si dal zdravou zásadu ničemu se nedivit. Jinak by se totiž musel zbláznit on. Když se vrátil ze skal viděl to samé co ten den už jednou. Rin seděla na jedné přikrývek tváří k lesu a bez šatů. Rukama si objímala ramena a tváře jí hořely. Za ní klečel na jednom koleni Sesshomaru, jemně dlaní přejížděl po jejích bocích i zádech a snažil se soustředit jenom na to jak najít zlomeninu a nedotýkat se jí víc, než je zdrávo. Celkem úspěšně se mu to dařilo, hlavně, když si Jaken decentně odkašlal. Jestli žabí mužíček čekal, že od sebe odskočí jako dva meče co se právě střetly, tak se mýlil.

Démon se ho pouze chladně otázal: „Neseš?“ Jaken ohromeně přikývl, ale už naprosto ničemu nerozuměl. Tak se radši dal do rozjímání… Aby nerušil.

 

Tmu protnul tichý výkřik. Rin se prohnula bolestí a málem spadla. Sesshomaru držel dlaň na jejím levém boku a jeho hřejivý dotyk byl velice jemný, ale zlomené žebro je zlomené žebro. Chtěla se mu vytrhnout, ale nedovolil jí to.

„Počkej Rin. Musíme zjistit, kde přesně je to zlomené…“ zašeptal tiše. Když mu pohlédla do očí viděla něco co doposud ne. Díval se na ni jako by tu bolest cítil s ní. Chtělo se jí plakat, ale jeho pohled byl tak něžný, že nemohla. Zatnula zuby a opřela se o něj. Na dlaň téměř neznatelně přitlačil a Rin přese vše znovu vyhrkly horké slzy. Cítila jak jí sevřel pravou paži a přitáhl si ji blíže k sobě, až si hlavu podepřela o jeho rámě.

„Ještě chvilku!“ konejšil ji jeho hluboký hlas. Tlak na zlomenině ještě malinko zesílil. Rin projela ještě naposled ostrá krátká bolest a pak to náhle ustalo. Pomalu se nadechla a ke svému údivu zjistila, že to téměř nebolí.

Sesshomaru přiložil na poraněné místo několik snítek kostivalu a pak také lněný obvaz, stejný jakým měl přikryté rameno. Rychle jí ho několikrát omotal kolem trupu, aby zlomeninu nenapadlo Rin ještě nějak potrápit, a pevně ho zavázal. Když se poté s menšími obtížemi oblékla, dotkla se jí na rameni jeho ruka a pomalu ji stáhla dolů. Byla příliš vyčerpaná a vysílená, než aby se pokusila cokoliv namítnout a tak se za chvíli její hlava opřela o démonovu hruď. Zvedla k němu oči, ze kterých ještě tu a tam stékala horká slza. Sesshomaru je lehce setřel.

„Byla jsi statečná Rin!“ zašeptal.

„Byla jsem hloupá Sesshomaru-sama,“ odpověděla mu nešťastně. „Nebyla jsem dost opatrná…“ nedostala se dál. Umlčel ji jeho dlouhý ukazováček, který jí přiložil na rty. Pak ji pohladil po vlasech.

„Spi Rin. Musíš se z toho vyspat… ráno bude lépe,“ s těmi slovy se pomalu zvedl a uložil ji na místo, kde obvykle spával sám. Přehodil přes ni dvě přikrývky a ještě se k ní sklonil. „Spi,“ slyšela ještě jeho tichý podmanivě uklidňující hlas. Jeho ruka ji hladila ve vlasech a na Rin náhle přišla únava a po chvíli i milosrdný spánek.

 

Sesshomaru se pomalu odtáhl. Sice nerad, ale odtáhl. V jeho duši opět hlodal podivný pocit a pohled na spící dívku mu jen dodal. Jeho zmrzačené ruky se opět zmocnila křeč. Svezl se na nedaleký kmen stromu a díval se jak se prsty jeho, jinak téměř nehybné, ruky svírají v pěst. Kdyby ho to tolik nebolelo, tak by z toho měl nejspíš radost. Ale ono to bolelo pekelně. Asi tak jako Rin, když jsi jí rovnal to žebro, promluvil v něm náhle hlas. Démon přivřel oči.

Mohla být mrtvá… Kdybych nezaslechl její volání, kdybych se tam nedostal včas. Mohla být mrtvá. Já jsem toho démona necítil. Necítil jsem jeho pach, ani jeho podstatu… Necítil jsem nic. Sesshomaru mezi prsty sevřel kus trávy. Makhura chtěl mě – mě se chtěl pomstít a mě chtěl zabít. Jenže napadl ji. Pokusil se dostat se na mě, skrze ni. Lord věděl, že spousta jeho soukmenovců, včetně jeho bratra, ho zrovna nemiluje, ale nikdy mu to nevadilo. Také je nemiloval. Uměl být sám a uměl se jim ubránit. Osamělost měl v povaze. Než potkal Rin.

Malou, krásnou, ztřeštěnou Rin. Světlo, které mu ukázalo život i v jasnějších barvách. Ale stále se uměl bránit a ubránit se. Jenže Rin je člověk, je příliš slabá. Znovu ji viděl jak se bezmocně zmítá v kentaurově obrovské dlani. Znovu slyšel své jméno, jak jí tichounce splynulo ze rtů, když ji Makhura pustil. Oči sevřel ještě pevněji. To už se nesmí opakovat! Už nikdy nemůžu  dopustit, aby někdo Rin takhle ohrozil! Už nikdy nemůžu dopustit, aby trpěla za mě… V tu chvíli mu došla hloubka vlastních myšlenek.

Dokud bude Rin v mojí blízkosti, dokud se k ní budu vracet, vždycky se tohle může opakovat. Dokud budu s ní, vždycky je tu možnost, že to stane znovu… A vždy je možnost, že se k ní nedostanu včas. Sesshomaru tu skutečnost chtěl ignorovat, ale vracela se mu se stejnou neústupností, s jakou se objevila. Křeč v ruce polevila a s ní i bolest. Jenže démon by stokrát raději vydržel sebeúděsnější muka, než aby musel vyslovit tu větu, která mu měla vzít, to nejkrásnější co ho dosud potkalo.

„Ne Rin nás,“ zašeptal zlomeně. „Ale my ji, musíme opustit!“ Vyslovil to a vzápětí by dal vše, aby ta slova mohl vzít zpátky. Aby mohl vzít zpátky i rozhodnutí, které musí učinit. Jenže vyřčené slovo, ani párem volů nevtáhneš zpět. Myšlenka byla vyslovena, rozhodnutí učiněno. Sesshomaru se těžce zvedl na nohy. Pak pohledem objal spící Rin a se sklopenýma očima vytrhl žabího mužíčka z rozjímání, kterému se oddával už hodnou chvíli.

„Jakene. Sbal naše věci! Odcházíme!“ Na okamžik zahlédl jeho vypoulená očka, ale pak už viděl jen záchvěv pláště ve vzduchu, jak se služebník poroučel překvapením k zemi.

„Sesshomaru-sama!“ vyjekl Jaken, sotva se vzpamatoval a vyškrabal na nohy. Démonovy oči byly naprosto bezvýrazné a pravá ruka si nebezpečně pohrávala s jílcem meče.

„Slyšel jsi dobře, Jakene! Odcházíme!“ žabí mužíček sice ještě koktal něco ve smyslu proč, jak a nač, ale démon už jenom zašeptal: „Rin nebuď. Jdeme jen my dva. Ona zůstává…“ Pak se rozhostilo ticho. Jaken už zahlédl pouze démonovu vysokou postavu jak stoupá k vrcholu skály, k prameni.

 

Sesshomaru vyšplhal až na nejvyšší místo svého domova a zadíval se do dálky. Stejně jako před kolika hodinami, než zaslechl to zoufalé volání. Zavřel oči a chvilku se oddával snění. Stál tam dlouho. „Odpusť Rin, odpusť mi co teď udělám,“ zašeptal poté a vytasil Tenseigu.

Sundal z ní pouzdro a zabodl je doprostřed plošiny. Jakmile se pochva dotkla země rázem se kolem skály rozlila podivně namodralá záře. Bariéra. Sesshomaru se beze slova otočil a sešel dolů. Jaken stál kousek od ohniště a ještě pořád nevěřil vlastním očím a uším. Ale neodvážil se zeptat, co se to vlastně děje.

Démon pokročil k Rin, která spala tím nejhlubším spánkem. Ležela na zádech, jednu ruku opět složenou pod hlavou, druhou lehce položenou na zraněném místě. Sesshomaru se jemně dotkl její tváře, odhrnul pramen vlasů a sklonil se k jejímu čelu.

„Já vím, že mě slyšíš Rin. A taky vím, že budeme oba nešťastní… Ale prosím tě, neopouštěj tohle místo. Prosím! Zůstaň tady…“ na chvíli se odmlčel a jen se díval jak se jí chvějí víčka. Už teď viděl v její krásné tváři náznak… Mám vůbec právo učinit ji nešťastnou? Nesmím na to myslet! Jenom tak ji ochráním. Jenom tak ji nebudu ohrožovat! Pak se k ní sklonil ještě více.

„Nikdy na tebe nezapomenu Rin! Nikdy!“ s těmi slovy přitiskl své horké rty na její chladné čelo. Dlouze a vroucně tam setrval, aby se pak vymrštil jako pružina. Jaken stále mlčel, když mu pán stanul po boku. Když stáli na stezce Sesshomaru se ještě jednou ohlédl.

Rin stále spala, ani jeho polibek ji nevzbudil, ale čelo se jí zatáhlo jakousi podivnou úzkostí, která tam dříve nebyla. Démon na ni vrhl poslední všeobjímající pohled a pak se s bolestí v srdci odvrátil. V koutku úst ucítil něco slaného a když si přejel rukou po tváři, ohromeně zjistil, že je to jediná osamělá slza…  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 22. 7. 2017 21:46)

Je mi je moc líto.

Parada

(Amalthea, 28. 8. 2008 0:42)

Tahle povidka je uplne neskutecna.. cetla sem ji uz do konca a muzu rici, ze patri k tim nejlepsim, jake sem kdy cetla... vazne me ohromne inspirovala.. strasne moc se mi libi... patri k mim uplne nejoblibenejsim...

ani sem nedýchala...

(rypo, 26. 4. 2008 10:07)

achojky ten příběh je tak pěknej až se mi chtělo brečet,ale je fakt že tohle nemůže být konec,prostě nesmí....a tak tě prosím dopiš sem zbytek ať vim že sem si nevysnila lidského sesshomaru jen já....

mám taky blog a taky brzo zavedu povídky snad se jednu potom také přešteš:) mnohokrát děkuju za povídku

můj blog má adresu:rypo-inuyasha.blog.cz

měj se pěkně a piš dál jde ti to fakt dobře:) rypo

Veni, vidi,

(Nex, 5. 3. 2008 22:11)

přečetla jsem.

Jedním dechem. A dojem? Je to niterné, nahlížím přímo do jeho osobnosti. Nejsem přímo Sesshem, ale stojím mu tak blízko, že ozvěna myšlenek dopadá na mně, jako by byly mé. Rozdíl prakticky necítitelný. Mistrovský způsob je tvého psaní, dámo pera. Tadyy i jinde. Zkoušela jsi obeslat nějaké soutěže? Myslím takové, co se z nich pak dělají SFFH sborníky? Máš na to, ksykru, víc než dost na to máš. Mnoho textů ve vydávaných top ten není tak dobrých jako tvoje a Amatérky. Udělejte s tím něco, tohle je jak působení nějakého škůdce, že takové nádherné povídky tajíte před širou českou veřejností! Vždyť můžete psát pod pseudonymem, jako tady, na Síti!

Etoo u nas je zbierka Inu fanfiction

(SueInuYash & InuYuzu, 28. 2. 2008 18:22)

ahoj pozrela by si si pls toto http://rakuen.blog.cz/0802/zbierka-fanfiction

Jsem tu zas

(Keiro, 21. 9. 2007 17:15)

Jsem tu zas a se mnou přišel... Zákon to není, ale nový komentář zaručeně. :) No já se nebudu vyjadřovat k tomu, že je to sugoi, kawaiii a tak dále, protože to je v tvých povídkách 100%. Ale musím sem napsat svůj nejoblíbenější výrok: "Tak se zeptej... Ale mě!" :) Takže jdu na další díl a měj se sluníčkově.

S. :)))))))

(8))))))), 28. 8. 2007 18:53)

Moooc hezký mě se Sesshi vždycky líbil :* Jdu číst dál :):*

Takže začneme

(Kat, 26. 8. 2007 22:03)

Takže začneme asi tímhle když pomineme žabáka Jakena a ruku Sesshoumara tak se mi to líbilo a moc. Krásně rozvedený přerod Sesshoumara do člověka a jeho citů k Rin. Z chladného Sesshoumaru najednou je lidský, plný citů. Lásky ale i pochyb. Snaží se Rin chránit a záleží mu na to ni. Líbí se mi jak se mění. POmaličku jak si uvědomuje co se sním děje.A ta koupelová scéna mňamky. No malé detaily nby se hodily...To jak se choval a jak bojoval sám se sebou to bylo super. Vůbec tvoje popisy stojí za to. I když raději mám rozhovory tak mně to hodně zaujalo. Těším se na pokračování, protože to nemůže být konec, že. Takže když to řeknu takhle flákni sem zbytek co nejdřív.
Příběh se mi moc líbil.
Trochu zmatený komentář, ale ty víš co chci říct. Takže to asi bude vše. Těším se na další příběhy a nejen o Rin a Sesshoumaru

bude pokracko?

(Leia, 26. 8. 2007 15:02)

krasne je to, fakt... hlavne pis dal :)

nádhera

(mája, 26. 8. 2007 11:29)

Překrásná povídka. Ta´se ti opravdu povedla.Chudák Jaken se z toho opravdu málem zbláznil.Ale dalo se čekat, že k něčemu takovému mezi Rin a Sesshumarem dojde. Těším se na tvá další díla.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA