Jdi na obsah Jdi na menu
 


II.: Neslýchaná prosba

27. 8. 2007

O několik týdnů později…

 

Čas nezadržitelně plynul dál. Slunce vycházelo a zapadalo s neměnnou pravidelností. Křišťálový potok na vrcholu skály se stále se stejnou prudkostí vrhal střemhlav do jezera. Noční dravci stále chodili k napajedlům u paty skály. Vítr šuměl korunami stromů. A skála se ještě pořád tyčila nad krajinou, jako by stále chránila mír a pořádek. Čas plynul dál. Nekonečně a klidně.

Ale jsou údery, které nezahojí ani čas, ten lék na všechna trápení. Jsou slzy, které ani nejjemnější vítr nesetře a nejostřejší slunce nevysuší. Jsou rány, které zasáhly příliš hluboko. Je prázdnota, proti které je marné bojovat…

 

Zelená ručka se opatrně dotkla namodralé záře, která se rozlévala kolem, aby vzápětí ucukla, jako by se sáhla žhavého uhlí.

„Auuu!“ zanaříkalo stvoření. Jaken strčil postižené prsty do pusy a cosi začal mumlat. „Já se z toho už dočista zblázním!“ pronesl poté.

Žužlal jeden po druhém, aby trošku zmírnil protivné svědění a nepřestal se tvářit ublíženě. Vypoulená očka mu plavala na vrchu hlavy a podivuhodně vyřezávaná hůl se nespokojeně kymácela, jako by sdílela jeho pocity. Seděl na mohutném balvanu, který stál ve vysoké trávě. Ta byla znenadání předělena podivně modrou průhlednou stěnou, na kterou Jaken tak neopatrně sáhl, zapomínaje, že jako démon se jí nemůže dotknout. Bariéra.

Slunce už pomalu zapadalo a Jaken se zavrtěl na svém kameni. Zadní část těla ho bolela, ale neodvážil se výrazněji pohnout, aby nespadl dolů. Aby totiž neztratil ze zorného pole jejich bývalé tábořiště, které takhle měl před sebou jako na dlani. A hlavně, aby neztratil ze zřetele Rin.

Hlídal ji takhle už nějaký ten pátek. Pozoroval ji celý den, sledoval každý její krok. Znal každý její pohyb. Viděl jak se jí pomalu vrací barva do bledých tváří, které pak stejně vždy zůstaly bílé jako měsíc v úplňku. Díval se, jak se jí pomalu ale jistě hojí zlomené žebro, jak znovu začíná plavat. Byl svědkem i toho, jak se jí po téměř měsíci podařilo překonat zase celé jezero. A byl také svědkem, jak se jí z tváří vytratilo veselí. Když se usmívala, tak jenom málo a smutně.  

Úplně jako pán, napadlo Jakena.

Dřív se zděsil jen se démonovy koutky pohnuly směrem nahoru, ale teď se děsil, že jeho obličej zůstává úplně neměnný. Jakoby jeho tvář byla vytesána z kamene. Dokud zůstávali tady, Sesshomarovými rty občas úsměv zacukal, ale… Bylo v tom něco více, co Jaken neuměl pojmenovat. Tady se Sesshomaru-sama usmíval tak nějak bezděky a sám od sebe. Ale co jsou pryč…

Jeho pán je naprostý vzor apatie a netečnosti. Téměř bez jediného slova vstává, beze slova odchází, beze slov se vrací. Skoro celý den mlčí a dotazy věrného služebníka odpoví jedním, nejvýš dvěma slovy. Žabák také věděl, že Sesshomaru už téměř nespí. Buď sedává u ohně, který dělá jeho bledou tvář ještě strašidelnější, nebo jen tak leží a zírá do nebe. A když usne, tak se převaluje ze strany na stranu, jako by ho trápily ty nejhorší noční můry. Občas se vrací i zraněný, ale Jaken moc dobře věděl, že kdyby se pokusil ošetřit ho, nejspíš nevyvázne jen s boulí. Tak nejrůznější rány zůstávaly otevřené…

 

Na horu se snesla tma a poslední paprsky zmizely za obzorem. Na planině se rozhořel nesmělý ohýnek a v jeho záři Jaken viděl, jak se Rin pomalu ukládá ke spánku. Spala stále na tomtéž lůžku z kožešin, na kterém spával Sesshomaru. Z výrazu v jejích očích Jakena téměř mrazilo. Smutné a bez jiskry se vůbec nepodobaly těm, které byl zvyklý vídat. Po chvíli ohýnek zhasl a k žabákovým uším zalétl už jen hluboký povzdech. Potom bylo ticho. Jaken se pomalu svezl z kamene na zem a překvapeně si sedl do trávy.

Kousek od něj, na staré stezce, se zavlnily stříbrné vlasy. Žabí mužíček zůstal bez hlesu zírat, jak Sesshomaru-sama vytasil jediným plavným pohybem Tenseigu a ponořil ji do stěny bariéry, která se v mžiku rozpojila. Démon prošel neslyšně na druhou stranu a stěna za ním se znovu slila v jediný celek. Za chvíli zmizel z dohledu. Jaken se pomalu vyškrabal na nohy. Tak proto se každý den vrací tak pozdě!

„To by mě zajímalo co tam dělá!“ zabrblal si. „Vždyť spí… Snad se na ní nechodí jenom dívat?!“ zalomil rukama.

 

Sesshomaru prošel rychle nevelkým lesíkem a stanul na mýtině. Stál tiše nehybně a nosem nasával jemnou květinovou vůni. Proč se sem stále vracím?, napadlo jej kradmo. Abych svoje srdce potrápil ještě víc? Abych ještě víc rozjitřil staré rány?

Ne, vracíš se sem ze stejného důvodu, ze kterého jsi dnes zachránil Inuyashovi to nejcennější, odpověděl mu jakýsi vnitřní hlas. Vracíš se sem, protože ji chceš vidět. Protože ji nikdy nedokážeš úplně opustit a už vůbec na ni nedokážeš zapomenout.

 

Udělal pár dalších váhavých kroků a pak se znovu zarazil. Tady uvnitř se čas zastavil, pomyslel si. Jsi pořád stejně krásná, Rin.

Ležela před jeho očima stejně jako v den, kdy musel odejít. Schoulená do klubíčka, ruce složené pod hlavou a zavrtaná v kožešinách. Černé vlasy jí měkce splývaly po zádech, po obličeji a mírně pootevřené rty se nepatrně chvěly. Přesto démona bodl osten provinilosti, když viděl, že má pobledlé tváře a pod očima drobné kruhy, jako by často plakala. Jak teď zatoužil lehnout si vedle ní a opět pocítit její teplo, když se k němu tiskla. Ucítit ve tváři jemné zašimrání jejích vlasů… Klekl si na jedno koleno vedle jejího těla a sklonil se, aby jí viděl do obličeje.

„Rin,“ zašeptal, nebo spíš vydechl. Mírně vzdechla, ale spala dál. Sesshomaru odhrnul prameny vlasů a pohladil ji po tvářích. Pak se ještě opatrně spočinul na jejím poraněném hrudníku. Nikdy nezapomněl na dotek její kůže, když tenkrát vracel zlomené žebro do správné polohy. Nikdy nezapomněl její vůni, když se k němu tiskla a v očích jí stály slzy bolesti. Bolesti, které byl sám příčinou. I teď sebou nepatrně trhla, jakmile se jeho dlaň dotkla pohmožděného místa. Přesto ji tam nechal. Alespoň neplnohodnotná náhrada objetí…

Sklonil hlavu k jejímu čelu. Spi Rin, musíš se z toho vyspat. Ráno se probudíš a možná zapomeneš. I na mě. Přestože já na tebe nezapomenu nikdy. Protože nemohu a hlavně nechci! Pak ji lehce políbil a měl se k odchodu. Odkudsi z pláště vytáhl granátové jablko a položil ho na misku u ohniště.

„Ani bez ní, ani s ní. Protože tak jsem se rozhodl.“

 

 

* * *

 

Jezero bylo už opět téměř čisté a po Makhurově řádění zbyly stopy jen na břehu v podobě hlubokých příkopů, zarůstajících travou, a rozházených balvanů. Rin na jednom z nich seděla a hbitými prsty rozmotávala obvaz, který měla obtočený kolem trupu. Jakmile z ní lněná látka spadla, odhalila modro-fialovou podlitinu velikosti talíře. Rin sykla, když se jí dotkla prsty. Ačkoli kost byla už téměř zahojená, téhle „ozdoby“ se stále nemohla zbavit. Obvaz nosila vlastně už jen kvůli té modřině, i když ji pekelně svědila pořád to bylo lepší než předtím. Když se o ni stále třely šaty, tak se co chvíli křečovitě prohýbala bolestí.

Teď se však s tichou úlevou ponořila do chladné vody jezera. Usadila se na jednom kameni pod hladinou a nechala zimu, aby trošku otupila protivné píchání v zraněném boku. Teď už se chodila koupat jedině za soumraku, po západu slunce. Jedině tak si nepřipomněla tu kouzelnou chvíli, kdy se jejího těla dotkla ruka, tak drsná a přece nesmírně hřejivá. Jedině tak se jí nevybavovaly zlatohnědé oči a stříbřité vlasy. Jedině tak si skoro nevzpomněla, že Sesshomara už nikdy neuvidí, že je docela sama.

Rin se odrazila, rozmáchla a začala plavat. Zkoušela to každým dnem a už se jí částečně navrátily síly. Znovu se pomalu ale jistě stávala tou vynikající plavkyní, tou malou hbitou vydrou. Už přeplavala opětovně celé jezero a na břehu se hned nezhroutila únavou. Jenže to nikdo neviděl… Vzpomněla si, když tohle jako malá dokázala prvně. Na břehu stál lord Sesshomaru a když se ona vyhrabala z vody, vyčerpaná, ale šťastná a hrdá, tak se nepatrně usmál… Uhodila na hladinu. Nesmí na něj myslet!

„Nemysli na něj Rin!“ zašeptala sama k sobě. „Je pryč a nikdy se nevrátí… To se nezmění, tak se netrap!“ Sama vlastně dost dobře nevěděla proč skálu dosud neopustila. Bariérou klidně prostoupit mohla, tak proč neodejde? Rin neznala odpověď. Jen si v duchu opakovala slova, která se jí zdála tu noc, co lord Sesshomaru zmizel.

Já vím, že mě slyšíš Rin. A taky vím, že budeme oba nešťastní… Ale prosím tě, neopouštěj tohle místo. Prosím! Zůstaň tady… Snad pro ten podivný sen stále zůstávala. A taky pro nepatrnou naději, že jednoho dne zahlédne znovu vlající stříbrné vlasy a démonovu vysokou postavu. Chlad jí pronikl do celého těla a začalo to být nepříjemné. Dívka rychle vyskočila a neméně kvapně se začala oblékat.

Něco nesmírně hbitého se kmitlo kolem ní. Rin se prudce otočila kolem své osy. Nevšimla si, že namodralé světlo bariéry náhle zmizelo. Nevěděla, že prudký větrný vír, vyvolaný zlou vůlí, vyvrátil Tenseižino pouzdro, které tak přestalo zábranu vytvářet.

Ta věc se kolem ní opět mihla. Teď už dívka rozeznala alespoň částečně co to je. Žena, mladá žena, celá bílá a celá v bílém. Do očí jí uhodilo nějaké světlo a náhle měla pocit, že se vznáší.

„Pohlédni do mého zrcadla, Rin…“ zašeptal jí do ucha tenký hlas.

„Ne!“ vykřikla dívka a prudce semkla víčka. Něco kolem ní kroužilo a prudký vítr jí cuchal vlasy.

„Rin! Rin! RIN!“ slyšela své jméno ozvěnou. „Pohlédni do mého zrcadla Rin…“ našeptával jí znovu ten hlas.

Cítila, že už není pánem své vůle. Pomalu otevřela oči.

„Riiiin!“ zašeptalo to kolem ní. Pak se náhle zvedla vichřice. Rin stála jako přikovaná, nemohla se pohnout, nemohla mluvit. Nemohla myslet. Jediné co viděla před sebou byla zlatobílá záře. Pak se zhroutila na zem…

 

„Rin!“ zavřískl žabí mužíček k obloze. Ale z nebe se snesl jen výsměšný chechot, při kterém Jakena zamrazilo až do morku kostí. Otřel si rukávem tvář a zhrouceně si sedl na jeden z balvanů. Vyřezávaná hůl nad jeho hlavou se třásla, protože se třásla i jeho ruka.

„Tohle nedopadne dobře!“ zanaříkal žabák zbědovaně.

V noci toho moc nenaspal, protože jakýmsi záhadným vlivem ne a ne zabrat a tak se rozhodl, že to dospí ve dne. Přes bariéru hlídal Rin, ale jakmile si u jezera začala rozepínat šaty urychleně sklouzl za kámen. Přitom ho napadlo, že když se bude jeho svěřenkyně koupat, tak může trochu dohnat, co zameškal v noci. Věděl, že Rin dokáže u jezera strávit nekonečné chvíle a to obzvlášť teď, když se jí znovu vracely síly. Když mohla znovu plavat s rybkami o závod. A tak Jaken blaženě usnul pod rozložitou korunou starého stromu.

Probudil ho až ten silný vítr. Ten ostrý, studený a řezavý vítr, který mu vnikal pod plášť i pod čapku. A taky téměř neslyšitelná ozvěna. „Rin! Rin! RIN!“ A jakmile otevřel oči, uviděl, že bariéra je pryč. Že kdokoli může na skálu i ze skály a nic se mu nestane. Pak ucítil nepříjemný štiplavý zápach. Takový zápach, co cítil už jednou. Jen si tak vzpomenout kde…

 Vichřice zuřila stále víc, ale jenom tady. Okolo bylo naprosté bezvětří, slunce hřálo a ptáci zpívali. A pak se Jaken konečně podíval co se u jezera vlastně děje a kde se tu vzala tak silná démonská aura. Jenže poslední, co zahlédl byl cíp dívčích šatů jak mizí v ohromném mlžném oblaku, který unáší vítr neznámo kam. A na jeho volání odpověděl jen ten výsměšný studený chechot. Jaken zabořil hlavu do drobných dlaní.

„To nedopadne dobře, to vůbec nedopadne dobře!“

 

Na planině bylo ticho. Takové to ticho co drásá srdce i tělo. Ticho před bouří. V Sesshomarově hlavě ticho nebylo. Tam naproti tomu zněl jediný hlas. Neustále, tvrdě a s potlačovanými slzami. Buď proklet bratře! Kéž bys někdy ztratil někoho na kom ti opravdu záleží! Inuyasha… Byl ochoten obětovat svůj vlastní život, jen aby tu dívku zachránil. Ponížil se před ním na nejvyšší míru, jen aby ona mohla žít a dýchat dál. Na Sesshomarově tváři to nebylo poznat, ale tak hluboký projev citu, zasáhl jeho srdce víc, než by kdo tušil. Proto ji také vyrval podsvětním démonům. Ale co Inuyasha řekl už se nedalo vzít zpátky. Ta slova jdoucí z nejhlubšího zoufalství duše už nešla odvolat.

Sesshomaru měl od rána špatné tušení. Cosi ho svíralo na srdci… nějaký neurčitý strach. Teď už věděl, že ten strach byl o Rin. Bál se a nevěděl čeho. Jenom věděl, že musí spěchat. Ten podvědomý pocit prázdnoty a beznaděje však najednou vyplynul na povrch…

Drápy mrazu mu přejely po zádech, když viděl, že skálu už nechrání bariéra.

Proč na to vlastně vzpomíná? Proč vzpomíná, jak doufal, že to je jen náhoda, že to nic neznamená. Proč vzpomíná na ten hrozný ledový hrot co mu pronikl srdcem, když viděl zhrouceného Jakena sedět na zemi s hlavou v dlaních a na ten neústupný pocit nejhlubší prázdnoty? Cítil se jako by ztratil část svého já, svého života. Navenek zachovával ledovou tvář, ale jeho duše křičela zoufale do nejširšího světa jediné jméno. Rin! Ale marně. Žádný líbezný hlas mu neodpověděl, žádný smích se neozval. Všude ticho. Ticho…

Sesshomaru se sklonil na jedno koleno a ze země zdvihl útržek látky. Útržek Rininých šatů. Promnul jej mezi prsty a zavřel oči. Ale stejně ucítil, že mu po tváři až na krk stéká horká, hořká slza. Přitiskl si pěst na čelo. To nemůže být pravda!

„To není pravda…“ zašeptal poté.

Jaken svého pána nešťastně pozoroval. Už moc dobře pochopil, že Rin je jediná bytost na celém světě pro kterou by démon udělal cokoliv. Že je jediná bytost na které mu doopravdy záleží a byl by pro ni obětoval snad i život. I on ji měl svým způsobem rád, přestože se téměř vždy tvářil nabručeně. Jenže její laskavost dokázala zlomit i démonovo chladné srdce, natož pak jeho.

Náhle se Sesshomaru chytil za levé rameno a v obličeji mu bolestně zaškubalo. Paži si prudce třel tam, kde se před několika týdny objevilo ono podivné zranění. Jaken tušil, že teď není vhodná chvíle ptát se, ale cosi mu neodbytně našeptávalo, že ta úzká a hluboká rána má s touhle zoufalou událostí hodně společného. A tak to z něj vypadlo.

„Sesshomaru-sama? Nezmínil jste se, kdo vám udělal tu podivnou ránu…“ Vzápětí litoval, že má vůbec jazyk. Démon zvedl totiž tvář a jeho zlatohnědý pohled služebníka propálil jako rozpálené železo. Jaken se schoulil do klubíčka a jediné bylo slyšet jediné: „Odpusťte mi pane! Promiňte starému žabákovi jeho troufalost!“ a vyděšeně zakýval holí. Očekával ránu, ale po chvíli se ozval lordův hluboký hlas.

„Sám to nevím. Když jsem se tehdy vracel zpět, někdo na mne zaútočil světelnými střelami. Srazil mně na zem a omráčil. Když jsem se po chvíli probral, byl nade mnou stříbrný oblak a kdosi něco mumlal… Nebylo mu vidět do obličeje, ale ten pach, ty šaty a ten vějíř, který jsem jako jediný na okamžik zahlédl… Kdybych předtím neviděl větrnou kouzelnici na vlastní oči zemřít, přísahal bych, že to byla ona!“ Jaken si dal dvě a dvě dohromady.

„Pane, to zranění… Je otrávené,“ zašeptal nesměle. Poprvé měl možnost vidět, že je Sesshomaru vyvedený z míry.

„Jak ses to dozvěděl?!“ z jeho hlasu se zachvěla hrozba. Služebník se téměř natáhl jak široký tak dlouhý na zem, ale pak přece jen tichoulince odpověděl.

„Ten den… Jak se tu objevil ten kentaur…“ Sesshomara bodlo u srdce, vzpomínal si až moc dobře. Ten den viděl Rin naposled… „Jednu chvíli, vypadal jste jako uhranutý, svázaný… Ale protože někdo jako vy, jen těžko vypije jed ukrytý v poháru tak… tak…“ Jaken se zakoktal.

„Tak?“ nadzvedl démon tázavě obočí. Dlaní si stále držel zraněné rameno.

„Tak mě napadlo, že jste jedině musel utržit otrávenou ránu,“ dopověděl žabí mužíček. Sesshomarovi se najednou z hrdla vydral smutný tichý smích.

„Máš pravdu! Je to tak…“ Jenže Jaken na něj zíral naprosto vyděšeným pohledem.

„Vážně slyším dobře, pane? Vy se smějete?“ zalomil rukama. Sesshomaru se pomalu zdvihl.

„Skutečně máš pravdu. I když ne úplně. Vím, co je to. Jed, který lze svázat s jakoukoliv kletbou, nebo kouzlem, které se potom v tobě drží, dokud ho čas z krve nevyplaví. Ale trvá to dlouho. Velmi dlouho. A účinky… Sám jsi je viděl. Ta kletba, co mi právě koluje v žilách, mně svazuje a bere mi všechny schopnosti. Nevidím, neslyší, ztrácím se v čase… Je nevyzpytatelná, nikdy nevím, jak a kdy udeří příště. A proto sám Rin nenajdu, ne bez cizí pomoci…“ Sotva dořekl poslední větu, oči se mu zvláštně zaleskly. Sevřel v dlani ten útržek Rininých šatů. Rin! Má krásná Rin! Kde jen jsi… Pak se otočil a pevným krokem zamířil ke svému spřežení.

„Sesshomaru-sama! Co chcete dělat?!“ zavolal za ním z konceptu vyvedený Jaken, ale už se nedočkal odpovědi. Stříbřitá kožešina prudce zavlála, jak se Ah-oh zvedl do vzduchu. Žabí mužíček se stal jenom prudce skákající tečkou uprostřed zeleně. Sesshomaru pevně stiskl v ruce otěže.

Já tě najdu Rin! Udělám všechno pro to, abych tě našel! Pojedu na druhý konec světa, půjdu i do pekel! Udělám všechno! Všechno!

 

* * *

 

Vítr mu jemně cuchal vlasy a Shippo cosi neúnavně vyprávěl. Ale Inuyasha, jakkoli byl jindy náladový a protivný až hrůza, tentokrát snesl i tahle muka. Stačilo k tomu jediné. Kagomina ruka, která mu lehce spočívala na hrudi a její srdce, jehož tlukot cítil až v konečcích prstů. Stačilo mu, že je živá a zdravá. I když stále nezapomínal komu za to vděčí.

Proč to vlastně Sesshomaru udělal?, napadlo ho častokrát. A co za to bude chtít? Polodémon ani na okamžik nevěřil, že slova jeho bratra, o tom, že mu nic nedluží, byla míněna vážně. Ne. Zadarmo ani kuře nehrabe a Sesshomaru neléčí. Když se však podíval na půvabnou tvář, co mu zasněně ležela na rameni, uvědomil si, že ať už bude chtít psí démon cokoliv, to že zachránil Kagome život, stejně nevyváží…

Inuyasha blaženě vzdychl a přitáhl si dívku blíže k sobě. Kagome tiše zavrněla a ještě více se k němu přitiskla. Pohladil ji něžně po tváři a pak zabořil svůj obličej do jejích vlasů. V tom zaslechl, že se směje.

„Je tu něco vtipného?“ zašeptal pobaveně.

„Ty…“ odpověděla mu. Polodémon naoko uraženě nafoukl tváře.

„To by mě zajímalo, co je na mě k smíchu!“ dožadoval se vysvětlení. Posadila se naproti němu.

„Chceš to vážně vědět?“ místo odpovědi se k ní nahnul a něžně přitiskl svá ústa k jejím.

„Já to přece vím,“ zašeptal po nekonečně dlouhé chvíli. „Já sám jsem směšný,“ znovu ji políbil. Pak ji objal a následně stiskl v náručí, že málem nemohla dýchat. Nato se znovu opřel o kámen jako předtím a dívčina hlava se opět uložila na jeho rameno.

Někdo mu zaklepal nad ucho. Polodémon tiše zavrčel a Kagome se neochotně zdvihla. Narušitel, který se tvářil velice omluvně, byl Miroku.

„Co se děje?“ zeptala se Kagome mírně, dřív než Inuyasha stačil tutéž otázku vyštěknout.

„Já vás opravdu nerad ruším,“ mnich vypadal i na to, že tentokrát mluví pravdu, „ale je tu něco, co byste měli oba dva vidět. Hned!“ Miroku se jevil, že sám byl od něčeho vyrušen, ale starostlivý výraz v jeho očích dával tušit, že důvod je opravdu závažný. Blýskal se tam totiž i vztek.

Inuyasha se vymrštil na nohy a pak podal ruku Kagome, které se na rameno vyšplhal Shippo. Miroku zamířil za Kaedin dům, kde je uvítala zrudlá Sango s velice naštvaným, ale zároveň ustaraným výrazem ve tváři. Inuyasha na mnicha tázavě pohlédl. Co bude?, říkaly jeho oči. Mladý muž beze slova ukázal do dálky. Ta černá tečka na obzoru nešla přehlédnout. Polodémon zavětřil jako honící pes na stopě a pak se vrávoravě opřel o vetchou stěnu domku.

„A já bláhově doufal, že mluvil pravdu!“ vydechl nešťastně. Kagome, která neměla tak ostrý zrak jako ostatní ho chytila za ruku.

„Co to je?!“ zašeptala naléhavě, dívajíc se mu přitom přímo do očí. Ale Inuyasha se neměl k odpovědi. „CO to je?!“ zopakovala důrazně svou otázku. Polodémon ji beze slova objal kolem ramen. „Inuyasho,“ šeptala mu zoufale do ucha. „Prosím tě, co to je! Co se děje?! Proč jsi náhle jako omámený?!“

„Kagome,“ odpověděl nesmírně tiše a hlas se mu chvěl. „Kagome,“ opakoval.

„Je skoro tady…“ ozval se Miroku. Pak si povzdechl, objal Sango kolem pasu a ona schovala svůj obličej na jeho rameni. Kagome se ohlédla. Pak se jí podlomily kolena. Tu stříbřitou kožešinu znala. I ty chladné oči, co se netečně upíraly jejím směrem. Sesshomaru…

„Ne! To ne!“ zašeptala dívka.

Miroku se náhle bojovně rozkročil a varovně sáhl na korálky omotané kolem pravé ruky. Sango lehce nadzdvihla Hiraikotsu.

„To přece nejde… Přece tě nedáme zabít!“ zasípal mnich výhružně. Spřežení měkce dosedlo na louku necelých dvě stě kroků od nich. Kagome se v rukou objevily luk a šíp. Dívala se stále Inuyashovi do tváře. Miluji tě! říkaly její oči. Přesto své přátele zarazil.

 

„Ne!“ pronesl tiše. „Já mu dal svůj život. Patří mu a může si s ním dělat co chce. Má právo mě i usmrtit…“ naposled se podíval na Miroka se Sango a pak pohledem objal Kagome, která nemohla stále uvěřit co se Inuyasha chystá udělat. Prostě nemohla. „Miluji tě, Kagome! Ale musím teď jít,“ zašeptal a jejich ruce se na okamžik střetly. Pak se vydal po louce ke svému bratrovi, aby mu dal dobrovolně to, pro co si přišel. Sebe sama.

 

Kagome ho sledovala udiveným a zdrceným pohledem. Sledovala jak pevně kráčí smrti vstříc. Sesshomaru stál pár kroků před ním a tvářil se naprosto netečně. Dlaň pravé ruky svírala jílec meče, v němž všichni poznali Tokijin.

Polodémon se zastavil. A pak pokleknul.

Kagome ani nikdo jiný neslyšel co říká, ani co mu Sesshomaru odpověděl, ale všichni viděli jak démon hladí Tokijin po hlavě. V Kagome se náhle všechno vzbouřilo.

„Néééé!“ vykřikla zoufale a dala se do běhu. Přece ho nenechá zemřít jen tak! I Sesshomaru musí mít srdce! Přece ho chladnokrevně nezabije!

„Kagome!“ rozběhl se za ní Miroku a za ním Sango. Ale dívka je neslyšela. Běžela za mužem, kterého milovala z celého srdce. Zdálo se jí, že démon tasí meč.

„Néééé!! Zadrž, Sesshomaru! Zadrž!“ vykřikla Kagome ještě jednou, zoufaleji. Konečně stanula před lordovou tváří. Ani nevěděla, jestli si doopravdy klekla, nebo se jí jen podlomila kolena, ale věděla naprosto přesně co říká. „Jestli chceš dnes vzít něčí život, tak si vezmi můj!“

„Kagome!“ zaburácel Inuyasha. Otočila k němu uslzenou tvář.

„Já tě zemřít nenechám! To prostě nemůžu!“

„A to myslíš, že se budu jen tak dívat, jak mi tu podruhé umíráš v náručí ty?“ vyštěkl polodémon a oči se mu leskly. Kagome po lících tiše stékaly krůpěje slz. Sesshomaru pohnul rty, ale než stačil něco říct, zarazil ho tichý hlas.

„Já tě přece nemůžu nechat zabít Inuyasho! Za mě jsi obětoval život a já jsem šťastná, že mi bylo dopřáno říct ti, jak moc tě miluji… A co pro mě znamenáš. A ty pro mě znamenáš všechno. Nemůžu tě nechat zabít!“ šeptala Kagome. Inuyasha na ni nevěřícně hleděl.

„To ne Kagome…! Jak bych potom mohl žít dál?!“ mluvil potichu, sotva ho bylo slyšet a hlas se mu chvěl ještě více, než předtím. Dívka mlčela. Inuyashovi se roztřásly rty.

„Ne!“ Viděl jí na očích co udělá…

„Odpusť Inuyasho!“ zašeptala téměř neslyšně a pak rezolutněji dodala: „Osuwari!“

Ozvala se tupá rána, jak se polodémon poroučel k zemi. Kagome se zadívala Sesshomarovi do očí. Ten se stále tvářil netečně, ale něco v jeho pohledu postrádala. Jindy by ho tahle scéna nechala absolutně chladným, ale démonově obličeji se zračil tichý smutek. Těžko říct na co myslel, když nabídla svůj život za Inuyashův.

Ve chvíli, kdy Kagome odevzdaně čekala na ránu mečem, zatímco přišpendlený Inuyasha vydával jen neurčité bublavé zvuky, k nim doběhl Miroku se Sango a vzadu za nimi poskakoval vyděšený Shippo. Mnich si v běhu strhával šátek na ruce s Větrným tunelem a démonobijce vystřelily dýky z chráničů.

„Opovaž se jí dotknout!“ křikl mladý muž. „Jestli si chceš dnes odnést další krvavou trofej do sbírky, budeš mít co dělat s námi!“ Korále se blýskly na slunci jak dopadly do trávy a Hiraikotsu jen zasvištěl vzduchem. Sesshomaru se sehnul, pak urychleně tasil meč a přiložil ho Kagome na hrdlo. Miroku, který chtěl právě zvolat „Kazaana!“ se zarazil.

„Jestli použiješ Větrný tunel, tak nás vtáhneš oba!“ zašeptal psí démon se zvláštním světlem v očích. Poté Tokijin k ohromení všech schoval. Kagome stále klečela s hlavou skloněnou, ale to už se na nohy vyhrabal Inuyasha a strhnul ji za sebe.

„Chtěl’s můj život! Tak si ho vezmi! Ji nech být!“

Jenže Kagome byla jiného názoru a patřičně ho vyjádřila. Do Inuyashova vzteklého odporu se vložili Miroku se Sango a i Shippo měl jakési námitky.

A Sesshomaru toho všeho měl právě tak akorát dost. „Ticho!“

Všichni udiveně sklapli ústa a démon si zhluboka vydechl. Konečně se dostal ke slovu. Tiše, ale důrazně. „Nech si svůj život Inuyasho, já o něj nestojím! Nestojím o život nikoho z vás! Já… Potřebuji pomoc!“

Kdosi udiveně vyhekl, ale to nebylo nic proti polodémonovi. Ani Kagomino „osuwari!“, ani rána Mirokovou holí do hlavy, dokonce ani Shippovy fňukající houbičky by nemohly mít větší účinek. Inuysha vykulil oči v nefalšovaném zděšením a pak se samým překvapením poroučel opět k zemi. Docela obyčejně si kecnul na trávu a zůstal na bratra udiveně civět. Nebyl si jistý, zda se nepřeslechl.

Sesshomaru-sama, velký lord Sesshomaru, jeho mocný bratr, ten který jím vždy tolik opovrhoval, teď před ním stojí a žádá ho o pomoc! Ostatní na tom byli podobně. Miroku byl dokonce v pokušení přejít k démonovi, poklepat mu starostlivě na čelo a zeptat se zda mu náhodou nepřeskočilo. Ovládl se.

 

Jako první prolomila ticho Sango. „Já asi špatně slyším! Ty nás, tedy Inuyashu, žádáš o pomoc! Zrovna ty?!“ zeptala se. Sesshomaru se na ni klidně podíval. V očích jí hořely jiskřičky ohně a nebezpečně tančily.

„Pokud je takový problém to přijmout, tak věz, že to žádám jako protislužbu za záchranu téhle dívky!“ ukázal na Kagome, která si teprve teď všimla, že ruka, kterou má démon položenou na jílci Tenseigy se vůbec nepohnula. Prsty ochable, bez života visely dolů. On s ní nemůže hýbat! napadlo Kagome. Pak si uvědomila proč. Rána Tesseigou… Inuysaha. Polodémon si ji přitáhl k sobě.

„To už nikdy nedělej Kagome, prosím! Tohle už mi nikdy nedělej. Neměl bych proč žít, když bys ty byla mrtvá…“ zašeptal jí do vlasů. Pak se podíval na bratra. Ten stál naprosto nehybně, ale přesto vypadal, že je pohnut jejich láskou. Že je pohnut hloubkou citu, kdy by jeden za druhého obětoval život. Vzpomněl si na Rin. Jak se jí dotýkal, jak jí držel v náručí, když se málem utopila. Jak krásné byly její doteky. A že je pryč…

„Inuyasho!“ zašeptal. „Já potřebuji tvou pomoc!“ Polodémon se proti němu postavil.

„Jakou?“ zasípal nerudně. Nemohl se smířit s tím, že držel Kagome na krku meč, byť jen na okamžik. Než stačil odpovědět, Sesshomaru náhle zavrávoral a opřel se o bok jednoho z koní. Pravou rukou si stiskl rameno a přivřel oči. Než krev jed vyplaví, kletba mně svazuje. Nikdy nevím, jak a kdy udeří příště… Před očima se mu zatmělo. Pak už neviděl nic. Jakmile se opět vzpamatoval, zjistil, že je opřený o strom a zírá na něj pět párů vyjevených očí.

„Už chápeš, proč potřebuji abys mi pomohl, Inuyasho? Myslím, že máme společného nepřítele. Myslím, že je za tím Naraku!“ zašeptal zmámeně. Polodémon se k němu sklonil. „Tohle je jen chvilková slabost, za pár okamžiků to přejde… Ale má to jiný důsledek. Než jed a kletba vyprchají, jsem skoro jako člověk. Téměř nic neslyším, necítím a nevidím. A Naraku má Rin!“ dokončil tiše.

Inuyasha se ohromeně vztyčil a podíval se na své přátele. Jestli mu předtím dělalo potíže pochopit, že ho žádá o pomoc, tak tohle jej překvapilo na nejvyšší míru. Tak přece jen někdo prolomil tu kamennou bariéru, okolo Sesshomarova srdce! Našel se někdo, koho jeho bratr miluje! Přesto polodémon stále nechápal co od něho vlastně chce. Sesshomaru zvedl zdravou ruku.

„Potřebuji, abys mi Naraka našel. Musí být někde blízko. Jeho pach…“ zašeptal. Inuyasha tiše hvízdl, ale po chvíli přemýšlení kývl. Démon se na něj zadíval. Jeho zlatohnědý pohled byl lehce udivený, jako by svého bratra viděl úplně novýma očima.

Už to nebyl ten silně potřeštěný poločlověk, který si zasloužil jen pohrdání, nebo i něco horšího. Inuyasha dospěl, uměl se více ovládat, i více předvídat důsledky svého chování. Sesshomaru v něm náhle viděl vzdálený odraz jejich otce… Pak i on udělal velký ústupek své hrdosti.

„Děkuji,“ pronesl nahlas.

„Život Kagome stejně žádné díky nevyváží. I když ti teď pomohu, budu ti zavázán až nadosmrti.“

„Přece ti děkuji,“ odpověděl Sesshomaru. Ani nevíš Inuyasho, co pro mě tvá pomoc znamená! To už ale nahlas nevyslovil, pohroužil se do sebe a před jeho vnitřním zrakem se mihla Rin, krásná a rozesmátá…

Přál si znovu ucítit její vůni, třeba jen toho z kousku látky, co měl stále při sobě. Zatoužil znovu se jí dotknout. Nedokázal jsem tě ochránit Rin, zašeptal v duchu. Mám vůbec právo tě… ale raději nedomyslel. Teď ještě ne. 

 

Polodémona ten pach přímo uhodil do nosu. Tu štiplavou nepříjemnou vůni znal až moc dobře. Naposled ji cítil, před několika dny… Znovu mu vnikala do chřípí a on znovu viděl křídově bílou tvář a kolem ní stužku krve. Zavřel oči. Nemysli na to!, poručil si rázně. Znovu nasál Narakův pach. Pak se zvedl.

„Nevím přesně směr, ale jde to ze severu,“ zašeptal směrem ke svému bratrovi, který ho upřeně pozoroval. Sesshomaru byl už úplně při smyslech. Jed se opět skryl do žil a načas to byl opět ten mocný démon, jako dříve. Teď se zkoumavě zahleděl na obzor.

„Na severu… Na severu je přeci rozvalina starého Narakova hradu.“

Sango zhluboka vydechla a opřela se o Miroka. Ten ji beze slova objal. Věděl co to v ní vyvolalo. Bolestné vzpomínky na rodinu a neústupnou žízeň po pomstě.

„Není vyloučeno, že Temný hrad opět stojí,“ zašeptala Kagome. „Jeho základy přece nezmizely.“ Sesshomaru mlčel. Inuyasha znovu začenichal jako pes.

„Určitě, jde to odtamtud… A je to silné. Je to velice silné…“

Démon zvolna uchopil otěže svého spřežení. „Díky,“ zahučel přes rameno a chystal se vyhoupnout nahoru, když v tom mu polodémon položil ruku na rameno.

„Půjdu s tebou!“ přikývl jako by to byla samozřejmost.

„Ne to nepůjdeš! Tohle je můj boj. Ty už jsi svůj vybojoval!“ odpověděl mu chladně.

„Co když tě přepadne zase ta tvoje slabost? Vždyť bys mohl omdlít!“ namítl polodémon rozhořčen.

„Ta ,moje slabost‘ jak jsi to pojmenoval, je jed a kletba. A že omdlím je docela dobře možné…“ odsekl mu Sesshomaru s ledovým klidem.

„Nemůžeš s ním bojovat! Ne v tomhle stavu!“ křikl Inuyasha rozdurděně.

„Má pravdu, Sesshomaru,“ vložila se do toho Sango, které v očích opět hořely jiskřičky ohně.

„V čem?“

„Že ho sám nemůžeš zabít!“

„Likvidace Naraka je záležitost nás všech!“ vyjekl Shippo.

„Ani v nejmenší nemám v úmyslu ho zabít!“ zašeptal Sesshomaru. „Neočekávám ani, že se tam s ním potkám…“

„Proč myslíš?“ zeptala se Kagome tiše.

„Naraku by se neobtěžoval…“ Sesshomaru nedomluvil, sklonil hlavu a zmlkl.

„Jestli je v kobkách Temného hradu… To přežije málokdo!“ ozval se Inuyasha. Démon zvedl hlavu a pohled mu zaplál zlostným ohněm.

„To už nikdy, nikdy neříkej!“

„Půjdeme s tebou!“ vložil se do bratrského hašteření Miroku. Jenže tohle Sesshomaru nemínil připustit. Je to jeho boj a tečka! Podíval se prosebně na Kagome. Snad ona… Jeho pohled i tu němou žádost v něm, kterou by nikdy nevyslovil nahlas, pochopila.

„Inuyasho?“ oslovila polodémona, který se na ni překvapeně otočil. Snad s nimi nechce jít taky?! To zase pro změnu nehodlal připustit on. Kagome zůstane za každou cenu tady, nesnesl bych pomyšlení, že by se jí zase mělo něco stát… Otřásl se. Jenže Kagome vůbec neměla v úmyslu někam chodit. Pochopila, že tuhle bitvu chce a musí Sesshomaru vybojovat sám. Protože tohle vůbec nebyla bitva s Narakem, ačkoli k němu vedly všechny stopy.

„Co je?!“ vyštěkl Inuyasha neotesaně, jak už dlouho ne, když mlčela. Kagome se náhle sladce usmála.

„Osuwari!“ Polodémon sebou žuchnul o zem.

„Nemám v úmyslu ho zabít, ani kdybych se tam s ním potkal,“ ujistil Sesshomaru Sango, která se ještě stále tvářila odmítavě, i Miroka, který byl odhodlán ji podpořit a doprovázet ať půjde kamkoli. „Nehodlám si špinit ruce s jeho krví… Dnes ne…“ zašeptal ještě démon kamsi do dálky. Pak se jeho spřežení vzneslo do vzduchu. Inuyasha se vzpamatoval až když už bylo pozdě a nemohl ho dohonit.

„Jsi strašně tvrdohlavý Sesshomaru!“ zaječel za ním.

„Bohužel je to proto, že jsem tvůj bratr!“ odpověděl mu ještě než definitivně zmizel.

A chudák Inuyasha šel už počtvrté za ten den k zemi i bez Kagomina povelu. Tentokrát prozměnu překvapením…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Paráda.

(Karin, 23. 7. 2017 16:07)

Doufám že Rin najde a bude v pořádku.

Ufff

(Kat, 29. 8. 2007 21:28)

Zvraty zvraty nečekané a Sesshoumaru s city skoro víc než mohu unést. Nádhera a jdu dál

S. :))))))))))

(:))))))))))))))))))))), 28. 8. 2007 19:05)

Choji a co takhle ten třetí díl he? :) Šup ať už tu je :))

:o)

(Kalips, 28. 8. 2007 16:02)

mocinky moc prosím,abys to dokončila,já potřebuju vědět,jak to skončí a jestli bude Sesshomaru s Rin.Jinak mi hrábne,já když na něco zaměřím svou mysl,tak to nedokážu jen tak pustit z hlavy.A jestli ty nenapíšeš pokračování,tak zapříčíníš,že nebudu spát,páč na to pořád budu myslet....moc prosim o další díl......děkan Kalips

........ :)

(mája, 27. 8. 2007 19:44)

Krásné. Ani se Inuyashovi nedivím. Asi bych taky spadla na zadek, kdybych slyšela něco takového vyjít ze sesshumarových úst. A byl by to tvrdý dopad.

:-)

(Zuzz, 27. 8. 2007 18:26)

Bomba. Sem rada ze se obevila dalsi povidka o Rin a Sesshomaru. PAc jich moc neni...coz je dost mrzute...je to krasne

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA