Díl pátý: Štěstí?
Když jsem se následujícího dne probudil, byl pryč a s ním i ten pocit prázdna. O nic se za celou noc nepokusil. Jen mě držel v náručí, kolébal, hladil po zádech. Bylo to tak zvláštní a přesto známé. Tiskl jsem se k němu a vnímal jen jeho přítomnost. Nemluvili jsme. Nebylo třeba slov.
Ten pocit, který se nedá popsat cítím ještě teď, týden po té události. Nyní opět stojí v ulici, kde jsme se poprvé setkali a čekám… Na co? Na něj? Možná…
Jak chutná štěstí? Je to směs euforie, bláznovství a pocitu, že člověk létá. A já létám. Vznáším se po ulicích, proplouvám dny a v hlavě mám mlhavé, slastné prázdno… Co je to štěstí?
Štěstí je držet ho v náručí a mlčet. Cítit jeho dech, tlukot jeho srdce, zimu která kolem nás panuje… A mlčet. Štěstí je mlčet s ním.
Tu ulici už znám nazpaměť. Každou dlaždici, každou ozvěnu mého kroku, všechno. A přece je pro mě nová. Stále objevuji nové věci. Ale v mé mysli se i přes to neskutečné štěstí objevuje jedna otázka. Otázka co mi nedá spát od doby, co jsem odešel bez rozloučení. Přijde?
******
Zahlédl jsem jeho černý kabát. Očima jsem putoval stále výš až se naše pohledy střetly. Stojíme proti sobě a jen se pozorujeme. Vykročím? Ne, jen jdu a on mě následuje. Tiše, bez ptaní…
Přišel! Srdce se mi rozbušilo v krku. Jsem blázen. Jsem šťastný blázen. Nejšťastnější blázen na celém na celém světě. Pospíchám za ním a přece nechci jít vedle něho… Možná je to něco jako rituál. Možná je to sobeckost. Možná je to strach. Ne, strach ne. Je to štěstí, které cítím, když ho vidím.
Zavírám dveře, a pak se k němu otáčím čelem. Hledím mu do očí a nevím co dál. „Já…“ zakoktám se a zmlknu. Očima těkám po pokoji jen, abych se nemusel dívat na něj.
„Myslel jsem, že nepřijdeš,ů vydechnu nakonec a sklopím oči. Srdce mi buší kdesi v krku a opět se dostavil ten pocit. Takový pocit, jaký jsem měl, když jsem poprvé v sedmi letech snědl čokoládu. Je to snad štěstí?
Je to tu trochu jiné než si to pamatuji. Aha, už vím proč. Je tu trochu uklizeno. Ale on je stejný. Stejně bezradný a stejně zmatený. A já? Já se vznáším na hranici fantazie a skutečnosti… Co se vlastně dělá v takové situaci? Já bych nejraději nedělal nic. Jen stál a díval se. A znovu mě přepadne pocit, že se musím smát. A směji se. Směji se a nevím proč. Ani to vědět nechci.
Poslouchám ten mírně chraptivý smích a po zádech mi přebíhají vlnky slasti. Zvednu hlavu a náhle chci ten smích cítit jinak. Blíž… Chci ho pohltit svými ústy, ale dál stojím na místě. Zřejmě se mé pocity odrazily i v očích, protože náhle zvážněl.
„Hezky se směješ,“ vyklouzne mi ze rtů než to stihnu zastavit.
„Děkuji,“ zašeptám a v duchu jen doufám, že moje tvář neodráží pocity, které mnou zmítají. Protože moje pocity… Moje pocity totiž odráží touhu. Touhu ucítit znovu jeho dech. Na svém krku, na svých rtech… Na svých rtech… Vztáhnu ruku.
„Pojď sem,“ zašeptnu, že to ani slyšet není. Ale on slyšel. Protože udělá ty dva kroky a překlene hranici co nás dělí. Uchopí ho za rameno a přivinu k sobě…
Chvíli ho pozoruji, když uposlechnu jeho prosby a udělám dva kroky směrem k němu. Vztáhne ruku a chytí mě za rameno. Opět jsem v jeho náruči.
Cítím jeho dech ve svých vlasech. Znovu mě objímá, ale já chci něco… Něco víc. Stoupnu si na špičky a spojím své rty s jeho. Jen ten polibek, ten stačí. Zatím. Překvapeně ztuhl, ale i já jsem vyveden z míry.
Přesto mu ovíjím paže kolem krku a tisknu se blíž. I on kolem mě obtočí paže a jakoby se vzpamatoval. Cítím, jak se jeho rty pohnuly a on polibek opětuje. A náhle jsem si uvědomil, co je to za pocit. Štěstí…
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkné.
.....
(mája, 6. 11. 2007 18:58)Kr¨ásné,už jsem vzdala své snažení uhodnout jeho identitu,ale to nevadí. Důležité je,že.... že je to překrásné,opravdu. Často ti to říkám,jenže jiné slovo mě nenapadá a přesto to neupřesňuje,je to.....
souhlasim
(E..., 6. 11. 2007 17:16)
úplně souhlasim, je to prostě perfektní, líbí se mi ta zvláštnost
...
(Danika, 6. 11. 2007 16:27)Tleskám Moc se mi líbí jak je to zpracované! Ten nápad je prostě dokonalý- máš pět hvězdiček z pěti XD
Paráda.
(Karin, 26. 7. 2017 21:13)