Díl jedenáctý: Půvabné
Stojím zasněně uprostřed ulice a hledím před sebe. Na dnešek se těším jako malé dítě na vánoční dárek. Nemůžu se dočkat až mu zase vklouznu do náruče a budu poslouchat ten čarokrásný hlas. Přinese mi další příběh? Možná ne…
A i kdyby. Rád si vyslechnu ten první znovu. Hlavní hrdina mi ho opravdu tak trochu připomíná. Navenek šťastný, uvnitř smutný a křičící na celý svět svůj žal. A přesto by se rozdal pro druhé. Stojím ve stínu a čekám.
Čekám na Básníka a jeho další divukrásný příběh, který uslyším jen já. Alespoň prozatím…
Druhý příběh. Pero skřípe po papíře a já se přitom zasněně usmívám. Slova lehce plynou a splétají se dohromady v řetízek pohádky.
Pohádka… Ano pohádka pro chlapce s očima mlhy, kterou na okamžik problesklo slunce.
Píšu a před očima se mi odvíjí naše poslední společná noc. Jeho tichý hlas, který mi šeptá do ucha. Na rtech mi vytane úsměv. Prosvětlil můj svět. Potřebuji ho. Moc ho potřebuji. Má duše ho potřebuje. Jeho úsměv, jeho smích, hlas, všechno…
Je mlha, nebo mi všechno splývá v nekonečnou duhu? Nevím. Vznáším se ulicí a zapomínám na čas. Vlastně pro mě teď není vůbec nic důležité, kromě něj. Jeho postavu vidím už z dálky, jak bloumá zasněně ulicí. Usměji se… Je to tak nádherné, pozorovat ho.
Uviděl mě. A se sluncem v očích mi vletěl do náručí.
******
Konečně se objevil. Moc dlouho se nad tím nerozmýšlím a rozběhnu se k němu a skočím mu kolem krku. Mám radost, že ho vidím. Jsem si jistý, že se to odráží i v mých očích. Místo pozdravu mu vtisknu lehký polibek a přitisknu se k němu. Přinesl další příběh? Z jeho výrazu to není poznat. Doufám…
„Vypadáš šťastně,“ pošeptám mu do ucha. „Moc šťastně, něco se stalo?“ políbím ho lehce do vlasů a otřu se o něj nosem. Zasměje se a chvilku jenom stojíme a dotýkáme se nosy.
„Nic se nestalo,“ zašeptám. „Jen mi prostě stačí, že jsi,“ vydechnu a přitisknu se k němu. Schoulím se mu do náruče a jen vnímám jeho přítomnost. Nevšímám si svého okolí, stačí mi on a jeho svět. Náš svět… Prozatím…
„To je krásné, že ti stačím,“ láskyplně ho rozcuchám. Směje se a uhýbá před mou rukou. Je mi úplně jedno, že kolem mohou být lidé. Já jsem šťastný, že ho mám a že se směje. Čistým, jasným smíchem.
„Máš ještě chuť na pohádky? Hodí se vůbec, abych tak velkému Chlapci vyprávěl pohádky?“ poškádlím ho.
Na okamžik se zarazím. Jeho otázka mě zaskočila, byť míněna v žertu a poškádlení. „Možná se to nehodí,“ odvětím. „Možná… Ale mě je to jedno. Nikdo mi pohádky nevyprávěl. Tak si to teď vynahradím. S tebou…“ pousměji se a chytnu ho za ruku. Pomalu vykročíme k mému domu.
K němu jsme došli ruku v ruce. Okolní svět se smrsknul na nás dva, na jeho dlaň v mé dlani, na odraz jeho pohledu v mých očích. U schodů jsem ho popadl do náruče. Když jsem šťastný, dělám bláznivé věci. Tvářil se udiveně, ale usmíval se. mám rád jeho úsměv…
Položil jsem ho na postel a sedl si vedle. Plamínek svíčky tančil po stěnách a já v jeho svitu vytáhl své dílo. Chvilku jsem si prohlížel svoje písmo a náhle se mě zmocnila nervozita jako posledně.
Vidím, jak zaváhal a povzbudivě mu sevřu dlaň. Těším se na další příběh celý týden, takže se z toho teď rozhodně nevykroutí. Mírně se usměji a schoulím se mu do náruče. „Čekám,“ zašeptám a políbím ho na bradu.
„Když já jsem tak šíleně nervózní. Ani vlastně nevím proč. Jen se prostě bojím, že.. že se ti to nebude líbit… Já… je to hloupost,“ vyjeknu zmateně, když se mi zavrtá do náručí a šťouchne do mě. Pohladím ho po vlasech. „Už mlčím, už mlčím…“
Zavrtím hlavou. „Jen mluv. Mám rád tvůj hlas a rád ho poslouchám,“ zašeptám. Kývne a dá se do předčítání. Uchváceně poslouchám ten příběh o lásce a obětování. Je to nádherný příběh. Jak se někdo jiný může obětovat pro cizího a jeho lásku? Dokončí své vyprávění a já hledám vhodná slova. „Půvabné…“ vyklouzne mi z hrdla.
Půvabné. Neřekl nic víc, jen ‚půvabné‘. Jak nádherně to slovo zní. V té chvíli by mi nic neudělalo větší radost. Jenom to prosté slůvko. I když by mi nejuznávanější kritik napsal sebepochvalnější recenzi, nepotěšilo by mě to víc. To slovíčko pro mě v tu chvíli znamenalo celý svět.
Stejně jako on, Chlapec, stočený do klubíčka na mém klíně. Jak dlouho může být člověk šťastný? Tak nekonečně šťastný? Doufám, že navždy.
Mlčí. Jen do očí se mu vkrade takové nadšení až se mi z toho srdce samou radostí na vteřinu zastaví. Stále čekám na jeho odpověď. A on stále mlčí. Jen v tom pohledu se odráží vše, co cítí duše.
Štěstí, stopa toho předchozího strachu a svítí tam ještě něco. Něco co cítím i já, ale neumím to vyjádřit slovy. Něco, co hřeje a mrazí zároveň. Něco, co nechci, aby skončilo. Něco…
Komentáře
Přehled komentářů
Nádhera, ještě teď mám uslzeneé oči od jedné knížky,ale tohle mě alespoň potěšilo,utěšilo,nevém..ne mnohem víc.
Noooo
(Kat, 18. 11. 2007 21:18)
půvab zní v každém slovu v každém otisku věty, v každé myšlence kterou jste do toho vložily. Půvab je v tom jak čte chvějícím hlasem svůj příbeh a půvab je smutný dech, který se vznáčí mezi nimi. Co je půvabné? Pro jedné je kaluž půvabná, když je sucho a pro druhého příběh který napíše milovaná osoba a pak čte a dívá se do očí pro něho půvabných.
Je to jako vždy nádherné a já se těším až odhalím tajemství, které jste tak půvabně schovaly do řádků povídky. Nevzdám to a když už tak pokusím se vzdát se s půvabem, kterou si tato povídka zasluhuje.
půvabné... souhlasim
(E..., 16. 11. 2007 20:54)já si taky počkám... jak to jen děláte? je to čarokrásný, prostě krása, nedá se to vyjádřit jinak...
......
(Jane -www.zivotni-sen.estranky.cz, 16. 11. 2007 14:22)
aaaaa ono to skončilo slovem něco to nevydržím takle napínavé .No jo budu muset pěkně čekat,ale já si počkám moc se vám to povedlo. :)
"Něco"..
(Nime, 16. 11. 2007 11:16)je to kráásné..líbí emi jak umíš vytihout okolí i tvář té povídky je to kouzelé..
Půvabné...
(Tigie, 16. 11. 2007 7:48)A to "něco" na konci... Prostě nádhera. Takové zasněné...
Nádherné!!!
(Sora, 16. 11. 2007 6:57)Tak to je opravdu PŮVABNÉ fakt tenhle díl je mocinky pěknej!!!!Jen tak dál
Juchachá!!
(misako, 15. 11. 2007 20:33)Trefa do černého! Je to krásné, je to úžasné, je to perfektní a hlavně ... je to opravdu PŮVABNÉ :-)
......
(mája, 19. 11. 2007 15:10)